Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hrozba

Nepatřičného kufříku na presidentově stole si první všiml strážný, když zběžně prohlížel presidentovu pracovnu.

Naštěstí mu došlo, že takový kufřík nikdy neviděl a už vůbec ne u presidenta. Neváhal proto vyhlásit bezpečnostní poplach. Přivolaný pyrotechnik kufřík zběžně prohlédl a rozhodl odvézt jej pomocí nejnovějšího robota mimo budovu, aby mohl být zneškodněn.

Vyvezení proběhlo hladce, ale než mohli kufřík naložit do auta pro nebezpečné náklady, přiběhl od presidentovy kanceláře další strážný a zoufale na všechny mával jakýmsi papírem.

„Zadržte!“ volal na pyrotechniky.

„Co je?“ usmíval se na něho šéf pyrotechniků.

„Snad to nechcete nechat explodovat někde za městem?“ volal na něho strážný.

„A kde jinde?“ podivil se otázce pyrotechnik.

„Protože... podle toho dopisu je to atomová bomba!“ vyhrkl strážný. „Jestli to odpálíte jako nějakou běžnou výbušninu, vezme to s sebou půlku Washingtonu!“

„Cože?“ zesinal trochu šéf pyrotechniků. „Nekecej!“

„Je to tady napsané!“ strkal mu před oči strážný papír. „Sakra chlapi, tohle leželo pod tím kufříkem na stole u presidenta, berte to vážně!“

Pyrotechnik mu skoro vytrhl papír z ruky.

„Vážený pane presidente!“ začal číst nahlas. „V kufříku na vašem stole je atomová nálož z vašich vlastních armádních skladů. Prozatím není aktivovaná, nechceme vás vyhodit do stratosféry i s okolím, ale pozor, je funkční! Chápejte ji jako vážně míněnou hrozbu!“

„A sakra!“ zaklel druhý pyrotechnik. „A my jsme to chtěli trhnout dvoustovkou tritolu! To by byla podstatně větší prskavka než cokoliv jiného!“

„Proč vám hrozíme?“ pokračoval ve čtení první. „Chceme jen spravedlnost. Vaše země je přední světová vojenská velmoc. Kdybyste používali vojenskou sílu k obraně, nestál byste tu nad nastraženou a funkční atomovou náloží. Vaše armáda ale právě teď okupuje cizí území a vraždí tam lidi, kteří vás ničím neohrožovali. Chceme, abyste to co nejrychleji zastavil!“

„Cože? Kdo si tohle dovoluje?“ vybuchl jeden z přihlížejících strážných.

„Nevím,“ odvětil šéf pyrotechniků, aniž odvrátil oči od podivného dopisu.

„Čti dál!“ naléhal na něho jeho kolega.

„Mohli bychom se postavit proti vaši armádě, ale nemělo by to význam, vaši vojáčci za nic nemohou. Vy jste ta pravá osoba, které je třeba pohrozit, aby vaše armády vyklidily území, okupované proti mezinárodnímu právu vašimi vojsky. Dáváme vám na to měsíc. Když do té doby náš požadavek nesplníte, přijdeme pokračovat v jednání s vaším nástupcem, vy sám totiž budete tou dobou v pekle. Uvědomte si dosah naší hrozby! Máme stejně snadný přístup nejen do vaší pracovny, ale i do vašich protiatomových krytů. Ani letadlo vás před námi nespasí. Nejtěžším zločinem byla vždycky vražda a absolutně největším je proto vyvolání války, neboť ta v sobě zahrnuje příliš mnoho vražd. Ukončete ji tedy! Pokud to neuděláte, počítejte s těžším trestem, než je pobyt v pekle zvaném Gehenna. Tam byste mohl mít známé, naše peklo by ale bylo horší.“

„A sakra!“ zaklel jeden pyrotechnik. „Co s tím budeme dělat?“

„Zavolejte na to atomové vědátory!“ napadlo jeho šéfa.

„Mám nápad!“ vyskočil strážný z presidentovy ochranky. „Dole v protiatomovém krytu jsou měřiče radioaktivity! Co ten kufřík opatrně změřit? Co kdyby to byla jen atrapa?“

„Výborný nápad!“ rozzářil se šéf pyrotechniků.

Chlapi z ochranky odběhli a zakrátko byli zpátky s radiometrem. Výsledek ale nikoho příliš nepotěšil.

„Ten kufřík je mírně radioaktivní!“ zahučel zaraženě chlap, co s přístrojem manipuloval. „Životu nebezpečné záření to ještě není, ale atrapa to zřejmě taky nebude!“

„Necháme to na vědce!“ rozhodl šéf pyrotechniků. „Teď už to není naše věc!“

„Přijeli papaláši!“ hlásil další přibíhající chlap z ochranky. „Chtějí tu bombu vidět!“

„Páni! A já měl jít s rodinou na dovolenou!“ popadl se kdosi za hlavu.

„Na tu zapomeň!“ potřásl nad ním dobrácky hlavou kolega. „Teď bude fofr, jaký jsi ještě neviděl. Až se to dozví president..!“

„Myslíš, že mu to řeknou?“

„Myslíš, že se někdo odváží mu to zatajit?“ opáčil další.

„Že jsem se raději nedal k mariňákům!“

Ten povzdech ani nevyvolal smích. Všichni věděli, že je zle. Nastanou únavné výslechy, o jakých se dosud nikomu ani nezdálo. A dovolená? Tady jde o státní tajemství, pro které by se mohla za mnohými nadlouho zavřít mřížovaná vrata.

Důstojník z ministerstva obrany vkráčel mezi hloučky jako bůh války.

„Tady také nikdo nic neví?“ zahlaholil. „Nikdo nic neviděl? Nevadí, vezmeme to po pořádku. Kdo tu bombu objevil jako první?“

„A je to tady!“ vzdychl si postižený strážný odevzdaně. „Já jsem to našel. Měl jsem si dnes raději zlomit nohu!“

„Jen klid!“ přeměřil si ho očima důstojník. „Zdejší bomba je už druhá.“

„Druhá?“ podíval se na něho udiveně strážný. „Ale byla v presidentově pracovně! Může být ještě něco horšího?“

„Může,“ mávl rukou důstojník. „O presidentově pracovně ví kdekdo. Tu první ale našli v záložním protiatomovém krytu nejvyššího štábu, ani nechtějte vědět, kde to je! Tam je to ten pravý průšvih! Ohrožení obranyschopnosti vlasti! Vyzrazení nejvyššího vojenského tajemství! Proti tomu je tohle skoro nevinná prkotina. A to ještě nikdo neví, jak se ty atomové hlavice dostaly z tajných skladů! Mimochodem, chybí hned čtyři, dvě se ještě hledají.“

„To nechci vidět!“ odevzdaně vzdychl strážný. „To vypadá ještě hůř!“

„To tedy ano!“ souhlasil důstojník. „Ti, co vyhrožují, mají čím výhrůžky splnit. Musíme je chtě-nechtě brát vážně.“


Rozhovor presidenta s tajným poradcem se konal beze svědků za zavřenými dveřmi.

„Klíčová otázka zní: ustoupit vydírání, nebo neustoupit?“ řekl vážně president.

„Být či nebýt, to je otázka, chcete říci?“ usmál se trochu poradce. „Všichni teď od vás čekají, že neustoupíte. Tady jde ale opravdu do tuhého. Když neustoupíme, obětujeme vás. Co ale tou obětí získáme? Vyšší prestiž presidenta? Ale k čemu nám bude prestiž mrtvoly? Nebo prestiž jeho nástupce? To samé, nehledě na to, kolik by stála nová volební kampaň. Neustoupit má smysl jen když zisk převýší ztráty.“

„Tajné služby...“ začal president, ale jeho poradce ho nenechal domluvit.

„Tajné služby dělají co mohou,“ souhlasil. „Tomu věřím. Jde o to, co mohou dělat, když proti nim stojí... tohle!“

Podal presidentovi fotografii, kterou vytáhl z desek ležících před sebou. Záběr ukazoval jen kus prázdné, strohé chodby.

„Odkud to je?“ přelétl ji president rychle očima. „A co tam vlastně má být?“

„Jen se podívejte pozorněji!“ vybídl ho poradce. „Je to z vašeho bunkru. Tajný záložní bunkr velitelského štábu, odkud máte velet v případě atomové války.“

„To je...“ zesinal president.

„Místo, kde se na vašem stole nacházela druhá z těch čtyř atomových bomb. Pořádně se na ten obrázek zadívejte! Je to jen obraz z bezpečnostní kamery, je ale příliš důležitý!“

„Já tam vůbec nic nevidím!“ podíval se president na poradce bezradně. „Leda... myslíte ty nezřetelné obrysy... tady u stropu?“

„Ano, právě ty,“ přikývl poradce. „Když je trochu zpracujete a zvýrazníte počítačem, stanou se zřetelnějšími.“

Podal mu druhý obrázek. Byl skoro totožný, ale na snímku byl jasně patrný obrys jakési postavy. Malé dítě s kufříkem, vznášející se až těsně pod stropem.

„Co to je... u všech...?“

„To je něco, s čím nepohne žádná tajná služba ve světě!“ řekl temně poradce. „Nebudu vás už napínat. Je to vesmířan. Známe je pod jménem andělé.“

„Chcete mi tvrdit, že máme proti sobě bytosti z vesmíru?“ pochyboval president.

„Dosud jsme o tom měli jen nepotvrzené fámy,“ odvětil poradce. „Tohle jsou historicky první snímky andělů, lidským očím neviditelných bytostí, vznášejících se podle libosti. Jedna vám tady právě nese neviditelný kufřík s atomovým pozdravem... naštěstí pro nás se objevila aspoň náznakově v záznamech několika bezpečnostních kamer.“

„Kamery ji tedy trochu vidí!“ vyhrkl president. „Nebylo by možné nějak ji... chytit?“

„Uvítal bych to,“ souhlasil poradce. „Kdyby... tady je ta druhá zapeklitá okolnost. Včera pořádali ve vašem bunkru každoroční pravidelné cvičení. Po celých čtyřiadvacet hodin byly protokolárně uzavřené všechny hlavní i vedlejší pancéřové vchody. Do bunkru by se nemohla dostat ani myš, ven také ne. Uprostřed cvičení objevili atomovou bombu. Vyhlásili poplach, ale vchod neotevřeli a všechny prostory včetně vzduchotechniky prohledali. Bezvýsledně. Pak po důkladné prohlídce záznamů kamer našli ten obrys. Byla to pro ně důležitá informace: vetřelec je zřejmě neviditelný. Pod tímto dojmem prohledali bunkr ještě jednou, důkladněji. Zase bezvýsledně. Napadlo je navléknout si ochranné masky a zaplnit celý bunkr nervovým plynem. Otrávilo se přitom pár kuchařů, ti pitomci měli nějaké... vadné masky... ale vetřelce ani jeho tělo opět nenašli. Zkrátka už tam nebyl. Znamená to další, ještě důležitější informaci. Vetřelec je nejen neviditelný, ale dokáže procházet betonem i skálou. Dobrý, co?“

„Kdo by dokázal procházet zdí...?“ posteskl si president.

„Ano, přesně tak,“ přidal se poradce. „Nehmotný duch by nám nevadil. Jenže on tou zdí projde nejen sám, ale může přitom pronést i setsakra hmotnou atomovou bombu, to je na tom to podstatné! Píše vám, že na světě neexistuje místo, kde budete před nimi bezpečný. Asi bude lepší mu to věřit.“

„To je ovšem vážné,“ podotkl president. „Co tedy míníte vy? Ustoupit nebo neustoupit? Jak jistě víte, poslechnu vás.“

„To vím,“ přikývl poradce. „Tak tedy, klíčová otázka je: ustoupit nebo ne? Ústup může znamenat určitý pokles popularity, setrvání vypadá na jistou smrt. Co je pro nás výhodnější? Živý, ale slabý president, nebo mrtvý hrdina?“

„To teď záleží jen na vašem názoru,“ sklonil hlavu president.

„Nejen na mém,“ podotkl poradce. „Tohle jsme museli projednat v grémiu... Výsledek je pro vás příznivý, myslím tím pro váš život. A možná na tom ještě trochu získáme...“

„Jak to myslíte?“ zeptal se ho president s neskrývanou nadějí v hlase.

„Naštěstí se ten anděl neobjevil jen u nás,“ pokračoval poradce. „Druhá taková návštěva se odehrála na druhé straně... zřejmě to myslel globálně. Pro nás je to vlastně nabídka čestného ústupu. Můžeme naše armády stáhnout, ale vydávat to za naplnění dohody s druhou stranou. Když druhá strana stejně tak paritně ustoupí ze sféry svého zájmu, dá se to davům předhodit jako mírový proces. Nebude to vypadat zbaběle, můžeme to naopak nazývat naším vítězstvím, vy zůstanete naživu a ještě získáte gloriolu mírotvůrce.“

„Geniálně vymyšleno!“ oddychl si president.

„Naštěstí pro nás to andělé udělali rovnovážně na obou stranách,“ podotkl poradce. „To není tak zlé, jako kdyby to bylo jednostranné. My tedy ustoupíme, ale ti druzí také... na obou stranách získáme čas... Nemluvím o Číně, tu to postihlo také. Prvořadým úkolem bude pátrání po těch bytostech, ale budou se tím zabývat všechny největší tajné služby světa.“

„Až ty bytosti odhalíme, myslíte, že se je pokusíme... eliminovat?“

„To se rozumí!“ přikývl poradce. „Nemůžeme je nechat narušovat naše zájmy... Nějaké poznatky už máme, jen to zatím nestačí na úspěšnou akci...“

„To jistě... jaké poznatky máte?“

„Objevili jsme jejich filiálku v Evropě,“ řekl poradce jen jako mimochodem. „Založili si cestovní kancelář, přitom jenom jako bokem léčí lidi... nejspíš si chtějí mezi lidmi vypěstovat image dobrodinců... Ale začali v příliš malé zemičce, vypadá to na pouhý pokus... Zkrátka to nejsou jejich hlavní síly, jen to testují a útokem bychom je jen rozdráždili... Musíme dočasně použít taktiku pružného ústupu, až potom přijde na řadu najdi a znič...“

„No jo... Evropa...“ odfrkl si s despektem president.

„Evropa byla problémová od pádu Říma,“ zamyslel se poradce. „Zakořenilo tam nejvíc křesťanství, teď zase lidská práva... není to tam vůbec jednoduché... Ta malá zemička by nám nevadila, na tu by stačila jedna lithiová bomba, ale oni do toho zatahují i okolní země, hlavně Německo, Rakousko a Polsko.“

„Dozvím se aspoň, kdyby se to znenadání otočilo?“ zeptal se president.

„Jistě. Přechod od jedné taktiky k druhé bude vyžadovat i vaši účast,“ přikývl poradce.

„Ale do té doby...“ nadhodil president.

„Do té doby to na vás nezávisí,“ uzavřel diskusi poradce.

„Budu tedy očekávat vaše příkazy,“ řekl president.

„Jen rady!“ opravil ho poradce.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37