Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Zastánce

Alexijev si zprávu od Jarči, Máni a Oldy vyslechl se zamračenou tváří.

„Kde máte tu vaši ředitelku?“ zeptal se jich suše, když skončili.

„Zabydluje se,“ opáčil Olda. „Šesté patro, byt šest set padesát osm. Dostali jsme sem kromě ní a jejího manžela také rodinu její dcery.“

„Uvědomujete si, že je to vyhlášení války ďáblům? A že na to nemáme?“

„A to máme nechat ty lidi vraždit?“ opáčil Olda. „Faustová by to zaručeně odnesla.“

Alexijev chvíli váhal. Ti tři se na něho nedívali vůbec provinile. A navíc si zřejmě dobře uvědomovali všechny nepříjemné dopady, které možná vyvolali.

„Dobře, zachránili jste ji. Ale aby to nebylo za cenu ohrožení našich poboček na Zemi! Co když se tam zítra nebo pozítří odpálí sebevrah omotaný semtexem? Nebo nákladní auto naložené trhavinami! To také může způsobit příšerný masakr mezi pacienty,“ namítl Alexijev.

„Budeme je muset lépe zajistit,“ přikývl Olda. „Vítek vymyslí lepší zábrany, přepážky oddělí šikmými ocelovými stěnami, aby výbuch u jedné neohrozil nikoho u ostatních. Ostatně si myslím, že je nejvyšší čas přesunout pobočky na bezpečnější místa ve městě. Auta by se k nim neměla dostat vůbec, měli bychom postavit dostatečné zábrany v bezpečné vzdálenosti od kanceláří.“

„Představujete si to jako Hurvínek válku!“ vyčetl jim.

„Nepředstavujeme,“ stál si na svém Olda. „Bísíája věděla o hrozícím konfliktu s ďábly, ale netušila, že nás bude tolik. Jeden člověk může ustoupit snadno, ale skupina jako je naše má ústup obtížnější. Můžeme se aspoň nějakou dobu spolehnout na opevnění poboček, i když ani to není stoprocentní.“

„Můžeme pobočky zrušit úplně a přijímat pacienty pomocí telefonu,“ navrhla Jarča.

„To bych rozhodně nedělal,“ zavrtěl hlavou Olda. „Jak bys to chtěla dělat? Dohadovat si návštěvy přímo u pacientů? Nebo si je zvát na schůzky telefonem?“

„Třeba!“ pokrčila rameny Jarča.

„To by šlo, kdyby ďábly nenapadlo telefony odposlouchávat. Pak nám pacienty před nosem seberou nebo zabijí, případně se na místo domluvené schůzky dostaví v přesile.“

„Odposlouchávání telefonů není tak jednoduché!“ durdila se Jarča.

„Naopak!“ zastal se Oldy Alexijev. „Odposlouchávání je to nejjednodušší! Postačí na to jeden věrný služebník zaměstnaný na policejním odposlechu.“

„A ty si myslíš, že tam nějakého mají?“ zamračila se Jarča.

„Spíš bych se divil, kdyby neměli,“ opáčil Alexijev. „Ba ne, jakmile ďáblové zjistí, že jsme se jim postavili na odpor, můžeme čekat všechno zlo světa včetně bombardování měst.“

„No to snad ne!“ vybuchla nesouhlasně Jarča.

„I to bych čekal,“ řekl Alexijev. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!“

„Na to pozor!“ vyskočil Čert, dosud klidně ležící stranou. „Nech těch rasistických řečí!“

„Klid, Čerte, to byl jeden ze starých, překonaných slovních obratů!“ chlácholil ho Olda.

„Proč ho tedy používá, když je starý a překonaný?“ vrčel pes.

„To je jen takové vyjádření,“ vysvětloval mu Olda. „Znamená to, že si někdo vždycky pro své zlo najde omluvu i nástroj. Člověk i pes to ale mohou odnést úplně stejně.“

„Byl bych pro jinou rovnoprávnost,“ vrčel Čert neochotně. „Aby se žádná hůl nenašla.“

„O hůl teď nejde,“ mávl rukou Olda. „Jde o všechno zlo světa včetně bombardování.“

„Toho bych se nebál,“ přidal se do hovoru dosud mlčky poslouchající Pepek. „Ďáblové si na nic takového netroufnou.“

„Á - další Hurvínek!“ povzdychl si Alexijev. „Co tě vede k takovému optimismu?“

„Vy nečtete noviny, že?“ podal Pepča Alexijevovi včerejší pražské noviny.

„Co tam má být?“ podíval se na něho pobaveně Alexijev.

„Největší mocnosti světa se dohodly na vzájemných ústupcích!“ ukázal mu Pepča velký titulek a začal číst článek pod ním: „Podle nikým neočekávané dohody mezi mocnostmi opustí Rusko konečně po letech okupace Čečnu, Číňané vyklidí Tibet a Američané stáhnou všechny své vojáky z celého světa!“

„To je sice krásné gesto, ale jakou má souvislost s námi?“ pokrčil Alexijev rameny.

„Můžeme jim přidat další podmínku, aby naše pozemské kanceláře nechali na pokoji!“ řekl Pepča se samozřejmou vážností.

„A oni pokývají hlavami a řeknou: Jistě, pane Pepíčku!“ vyprskla Jarča.

„Vždyť vy vůbec nic nevíte!“ vzdychl si Pepča. „Chcete něco vidět?“

Když přikývli, Pepča začal telepaticky vzpomínat... průlet nízko nad neopakovatelným starobylým Kremlem... okno ve výšce... luxusní kufřík, pokládaný na ještě luxusnější stůl...

„V tom kufříku byla hlavice atomové bomby,“ ukončil rázně svou reminiscenci. „Proto Rusové tak ochotně vyklízejí Čečnu a Číňané Tibet. Dal jsem do těch kufříků na správná místa celkem šest plutoniových bomb. Že měly stoprocentní úspěch, vidíte tady na tom článku.“

„Ty?“ vytřeštil na něho oči Alexijev - a to vypadal ze všech nejméně ohromeně.

„Já!“ řekl Pepča. „Všichni jste se zaměřili na léčení lidí. Dobrá! Vítek na techniku, taky dobře. Já jsem si ale řekl, že bez spravedlnosti nemá svět naději! Těch šest atomových hlavic jsem sebral ve třech skladištích. V jednom byly hned čtyři, hodně mi to usnadnili. Stačilo pak napsat příslušné dopisy a uložit na správná místa. Dopisy mi psaly děti jako jsem já. Čínštinu bych určitě nezvládl, ale ten malý Číňánek byl nejochotnější.“

„Počkej!“ zarazil ho Alexijev a nervózně si přejel rukou přes obličej. „Chceš nám snad namluvit, že je to tvoje dílo? Aby desetiletý kluk donutil ustoupit tři největší mocnosti světa?“

„A kdo z vás mi s tím pomohl?“ vybuchl Pepča. „Jen si nerozhněvejme chudáčky ďáblíčky, mohli by se nám mstít! Kdyby bylo po vašem, budeme všichni trpělivě léčit lidi a nevadilo by nám, že je jinde střílejí po stovkách! Jen Jarča se na Zemi vzchopila, když jí začali zabíjet lidi před očima, ale kolik nespravedlnosti se ve světě dnes a denně děje, to nikoho tady nezajímalo!“

„Nemáme na to!“ bránil se Alexijev.

„A není vám aspoň trochu hanba, když desetiletý kluk zastavil tři největší velmoci světa, aby se stáhly z okupovaných území?“ popíchl ho Pepča.

„Poslyš, ty na tom vážně trváš, že jsi to udělal ty?“ nechápal to pořád Alexijev.

„Jo!“ řekl Pepča stručně, ale pevně.

„Tomu přece nemůže nikdo uvěřit!“ opáčil Alexijev. „To nemůže být záležitost jednoho kluka, ke všemu sotva desetiletého!“

„A kdo z vás mi tedy pomáhal?“ usmál se opět s převahou Pepča.

Všichni se podívali na sebe. Nechápal to ale nikdo.

„Jedině že by...“ napadlo konečně Oldu. „Oni už jsou tady?“ vyhrkl dychtivě.

„Kdo?“ usmál se Pepča. „Myslíš Ogdury? Kdepak! Ti se tu neobjevili a nebýt Bísíáji, do dneška bychom je považovali za pohádku pro děti.“

„Jak jsi to ale mohl dokázat?“ dorážel Olda na Pepču.

„Když budeš používat neviditelnost intenzívně, přestane tě vyčerpávat,“ ochotně mu to Pepča vysvětloval. „Vydržíš déle a ani tě to moc nezatíží. A létat i s kufříky plnými plutonia je přece také snadné! Kufříky jsem si na to přivezl z našich zdejších zásob.“

„No jo, ale neříkej, že jsi zamířil přímo do nejtajnějších armádních skladů, nabral si tam atomových bomb, co hrdlo ráčilo... to je přece nesmysl! Jak bys mohl vědět, kam máš jít?“

„Zamířil jsem přímo do nejtajnějších armádních skladů,“ usmál se Pepča. „Sebral jsem tam šest atomových hlavic a odnesl si je v batohu, samozřejmě po jedné.“

„Prosím tě, nevykládej nám takové pohádky!“ vybuchl Olda. „Jak jsi o nich věděl? A to nebyly hlídané? On si tam může kdekdo vzít atomovou bombu, komu se zachce?“

„Tak pozor!“ zvedl prst Pepča. „To nejsou pohádky! Rusko už začalo stahovat z Čečny vojáky a máš vidět, jak spěchají, aby to stihli! Netvrdím, že ty atomové bomby nebyly hlídané. Byly, a dobře, ale stráže nemohly uhlídat něco vznášejícího se a navíc neviditelného. Jediné, co mi asi neuvěříte, je jak jsem se dozvěděl, kam jít. Ale uvěřit mi to musíte, je to pravda.“

„Jak ses to tedy dozvěděl?“ vyjela si na Pepču i Jarča.

„Vnuknutím, Jarmilko, vnuknutím!“ odrazil ji s podivným úsměvem.

„A tomu máme věřit?“ spráskla Jarča ruce.

„Budete muset!“ ujistil ji Pepča. „Prostě jsem měl takové vnuknutí: vypravit se někam nazdařbůh teleportem a řádně se tam rozhlédnout. Tam, co jsem vystoupil, byly na Zemi velké sklady. Hlídané byly dobře, ale ne proti neviditelným. Nebudeš mi to věřit, ale už v prvním byly čtyři atomové hlavice, jen je hodit do batohu a odnést...“

„A ty jsi měl jako náhodou na zádech batoh...“ ironizovala hned Jarča.

„Ne, proč?“ podivil se Pepča. „Pro batoh jsem se kliďánko vrátil. Málem bych je vzal všechny najednou, ale naštěstí byly těžké, radši jsem je tahal po jedné. Co kdyby jim velká blízkost vadila?“

„A pak jsi je dal na stůl zrovna těm největším potentátům...“ vrtěl hlavou Olda.

„A komu jinému?“" uculoval se Pepča. „Kdo jiný může do měsíce zastavit všechny ty špinavé války, než úplně nejvyšší potentáti?“

„A co takhle třeba generálové?“ nadhodila Máňa.

„Trefila!“ zajásal Pepča. „Tři velmoci, šest bomb. Tři přišly na stůl nejvyšších zvířat, tři do tajných bunkrů válečných štábů, aby si trochu překvapení a strachu užili i vyšší generálové a nehráli si lacino na hrdiny. Myslím, že se na ústupu dohodli naprosto jednomyslně.“

„A ty ses náhlým vnuknutím ocitl přímo v tajných štábech... no to snad ne!“ řekl Olda.

„Já jsem říkal, že mi to neuvěříte!“ povzdychl si Pepča trochu kňouravě. „Chápu vás, vypadá to divoce, ale je to čistá pravda! Začalo to tím, že jsem se pohádal se svým vlastním svědomím. A pak už to šlo samo sebou!“

„Proč ses hádal se svým svědomím?“ vyjel na něho Olda.

„Protože... jsem na to šel špatně,“ přiznal Pepča.

Musel všem přiznat, jak mu Sulami vyčetla, že je andělem smrti nějak moc rád... že se tím neliší od těch, které předtím zahubil... a vlastně celou svoji cestu po stopách Jarči.

„Panebože!“ zaúpěl Alexijev, když Pepča skončil. „Tři vraždy mu nestačily!“

„Dyť říkám, že jsem na to šel špatně!“ litoval upřímně svých činů Pepča. „Dneska bych to udělal úplně jinak!“

„Jak?“ pozastavil se nad tím Alexijev.

„Podal bych si jen ředitele Hrocha!“ řekl Pepča. „Ten měl zařídit, aby se v děcáku nešikanovalo! A taky ostatní, hlavně Šlajsnu, Matěnovou a Koňskou hlavu! Buď aby se trochu víc starali, o co se mají starat, nebo aby šli od toho a uvolnili místo schopnějším!“

„V tom máš možná trochu pravdy,“ přiznal mu Alexijev. „Ale neříkej mi, že tě tvoje vlastní svědomí tak podrobně informovalo o tom, kde se nacházejí skladiště atomových hlavic a tajné štábní bunkry!“

„Ale ona je to pravda!“ trval na svém Pepča.

„Jaká pravda?“ nedal se Alexijev. „Je to tak neuvěřitelné, že to pravda prostě být ani nemůže!“

„Může!“ zastal se najednou Pepči Olda.

„Počkej!“ zarazil se Alexijev a podíval se nevěřícně na Oldu. „Ty tomu věříš?“

„Věřím,“ přikývl vážně Olda. „A mám proč!“

„Věříš mu, že mu nějaké jeho vlastní svědomí nakukalo přesnou polohu tajných bunkrů, kde předtím v životě nemohl být ani ve snu?“

„Věřím,“ pokračoval Olda přísně. „Mně to totiž došlo. Jen si nemyslím, že si to Pepča sám správně uvědomuje.“

Vypadal přitom hrozně vážně, až se na něho všichni podívali.

„Co si neuvědomuju?“ podíval se na něho Pepča vyčítavě.

„Myslíš, že ses hádal se svým svědomím?“ snažil se kamaráda zviklat Olda.

„S kým tedy?“ bránil se Pepča.

„Nejdřív se zeptám Čerta,“ otočil se stranou Olda. „Poslyš psisko, nemáš v tom packy?“

„Na kožíšky mých štěňat, nemám!“ ňafl Čert. „A v čem bych měl mít packy?“

„Víš aspoň, o čem mluvím?“ udeřil na něho Olda.

„Nevím,“ přiznal ihned pes. „Ale packy v ničem nemám. Packy mám přece tady!“

„Pak je mi to jasné,“ řekl Olda. „Oba mají pravdu. Čert za nic nemůže a Pepča se dostal do nejtajnějších míst našeho starého světa, kde patřičně vystrašil největší světové velmoci. Jen si to sám neumí správně vysvětlit.“

„A ty to vysvětlit umíš?“ obrátil se na něho rozmrzele Alexijev, očividně udivený, že Olda zase ví více než všichni kolem něho.

„Jen tak hádám,“ přiznal Olda. „Vím o naprosto přesném vysvětlení, zapadalo by to do sebe jako švýcarské hodinky... a Pepča by měl pravdu, už bychom se nemuseli ďáblů skoro vůbec obávat.“

„Co je to za vysvětlení?“ vyhrkla zmateně Marie.

„Kdo je neviditelný už z podstaty?“ zeptal se jí Olda. „Kdo dokáže proniknout lidem až do myšlenek? Kdo může být na více místech najednou?“

„Myslíš Přítele andělů?“ trochu se rozjasnila Máňa.

„Jo!“ řekl lakonicky Olda. „A protože ho Čert nepřivolával, musel tu být celou dobu.“

„Myslíš, že je tady s námi?“ nedůvěřivě a trochu bázlivě se přidala s otázkou Jarča.

„S námi,“ ujistil ji Olda. „Na Zemi i tady, jak dokazuje i to Pepčovo dohadování s jeho svědomím. To nebylo jeho vlastní svědomí, to byl Přítel!“

„Ale proč by to tak dělal?“ nechápala Marie. „Proč by nás nechal plácat se v tom tak dlouho samotné v marné snaze udržet na Zemi kliniku a zdejší osadu... vždyť to mohl vyřídit jedním lusknutím prsty, tedy jestli nějaké prsty zrovna teď má...“

„Možná právě proto,“ uvažoval napjatě Olda. „Mohl by to vyřídit lusknutím prsty, ale právě proto to neudělá. Nechá nás poctivě to vymyslet a udělat samotné. Jen když už je to nad naše síly, trochu nás popostrčí. Dokáže vnuknutím poslat jednoho desetiletého kluka přímo do tajných štábů, aby rázem ukončil tři vleklé války. Děkujeme ti, Příteli!“

„Myslíš, že je právě teď někde poblíž?“ rozhlédla se rychle Jarča. „Že nás sleduje?“

„Možné to je,“ přikývl Olda. „Anebo není, vím já, co právě dělá? Nevím. Vím, že může být na více místech současně, ale nejsem si jistý, jestli může být úplně všude.“

„Proč by nemohl být všude?“ zamračila se Marie.

„Protože nejprve napravil všechny tři Prskavcovy z Ameriky, ale ti pak zbytečně zahynuli při havárii,“ uvažoval Olda. „Taky se mi zdá, že na Zemi nebyl pár tisíc let a zavítal sem až při hledání Bísíáji. A už to, že ji musel hledat, ukazuje, že není všude. Ale řekl bych, že se s Bísíájou do světů Ogdurů nevrátil, přinejmenším ne celý. Část ho zůstala tady a podle Pepčových vnuknutí, které ho dostaly do nejtajnějších míst světových velmocí, nezahálí.“

„A on už nám teď bude pomáhat, nebo nás v tom zase nechá?“ hádala Jarča.

„Spíš bych řekl, že nás v tom zase nechá,“ uvažoval Olda střízlivěji. „Naše problémy si musíme řešit sami, nebude nám je pořád usnadňovat a vodit nás za ručičku. Ale přece jen mám radost. Nejsme proti ďáblům sami. To bylo tak bezvýchodné, že mě to taky ničilo. Tohle je o pořádný stupínek veselejší.“

„Myslíš, že by se dal v případě nouze přivolat?“ zajímal se Alexijev.

„Možná,“ přikývl Olda. „Třeba ani nepotřebujeme Čerta, když je Přítel tady. Ale nesmíš se na to moc spoléhat. On zasáhne jen když sám chce a jen když to má nějaký význam.“

„Ale proč se mi ani neukázal?“ nesouhlasil Pepča.

„Musí se ukazovat?“ usmál se Olda. „Možná to dělá jen výjimečně. Kdoví, jakou kliku jsem měl, vidět ho na vlastní oči. Když se chce někomu zjevit, musí vytvořit nějakou podobu. Je mu přitom jedno jakou. Možná to vysvětluje, proč staří Egypťané uctívali kočky a ptáky, ale také, proč měly pozdější národy zakázáno zobrazovat ho.“

„Ať je to jak chce,“ přidala se k Oldovi nadšeně Máňa, „nejspíš je někde nablízku. Přece jen je to pro nás povzbuzující.“

„Dobře, ale teď vážně,“ přešel do střízlivějšího tónu i Alexijev. „Jestli je to tak, a zdá se mi to pravděpodobné, máme tu někde zastánce, ale spoléhat na něho nesmíme. Měli bychom udělat aspoň opatření, o kterých zpočátku uvažoval Olda. Vylepšit přepážky, aby ochránily lidi před teroristy. Možná přemístit naše pobočky na bezpečnější místa. V Sibérii se budeme muset starat už o dva zajatce, ani nevím, který je nebezpečnější. Jestli jsem to dobře pochopil, Mrzout může telepaticky ovládnout roboty a otočit je proti nám, takže ho nemůžeme vzít ani na ostrovy, kde držíme pomocníky ďáblů. Ďábel je nejnebezpečnější, ale nechat oba v Sibérii by asi bylo kruté.“

„Především sem vezmeme Hrdinovou a spolužáky,“ řekl Olda. „Ďáblům bych nevěřil ani pozdrav. Ta díra nad stolem Faustky je příšerná i v betonu, natož když si ji představíš skrz lidské tělo.“

„Dobře, vezměte je sem,“ rozhodl Alexijev. „Práci jim najdeme, nudit se nebudou. Vítek mi právě slíbil úpravy přepážek, rozjedeme to.“

„Ať Přítel vidí, že taky něco dokážeme!“ přidal se Pepča.

„Jdeme na to, mládeži!“ usmála se Máňa.


© Praha 2004

Konec

Zpět Obsah

22.02.2017 15:37


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Ruda_Mentzl: 14/12 v 11:18 na téma: §Realkosmu : Je to, jak píše pan 14, éter je skutečně něco jiného. Byl vymyšlen jako prostředí, jehož rozvlnění bychom vnímali jako světlo. Z měření vlastností světla však vycházelo, že by to muselo být médium neobyčejně tuhé aby vysvětlilo obrovskou rychlost světla, zároveň strašně řídké, aby nebránilo pohybu těles. Když Maxwell zkoumal dynamické vztahy mezi elektřinou a magnetismem, zjistil, že vzniká elektromagnetická vlna. Spočítal...

Domů
Statistiky

"Andělský svět (Andělská trilogie 3)" (komentáře)

Téma=§Ande Hlasovalo 9, celkem 44 hvězd, průměr=4.89.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: stovosumatřicet = (nejsi robot?)    (1368 příspěvků).  

! Včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: §Realkosmu

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

15.12.2017  id: 1290748

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 306 e-mailu 15.12.2017 00:00 :

Kapitola 28 dodána k "Reality z kosmu". 14.12.2017 0012

Změna v "Reality z kosmu" 14.12.2017 0012

Změna v "Manuscript" 14.12.2017 1454---2127

Změna v "Impérium-2" 14.12.2017 1824

Kapitola 35 dodána k "Manuscript". 14.12.2017 2127

Kapitola 48 dodána k "Zamysli se!". 14.12.2017 2216

Změna v "Zamysli se!" 14.12.2017 2216   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

13.03.2017 v 16:42 id: 1251335

Malířka poslala finální verzi obálky a mohu poslat knížku do nakladatelství. Bohužel mají právě nějakou přestávku (rekonstrukci či co), takže až na konci března. Objednám ale menší počet výtisků, na někoho se asi nedostane. Uvidíme! Podívejte se aspoň na obálku, jaká bude na knížce.


4. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

22.02.2017 v 16:47 id: 1251204

Upravil jsem Andělský svět pro vydání na papíře. Nebyla to legrace. Nakladatelství má limit do 500 stránek a když jsem převedl text do formátu A5, bylo ho 621 stran. Redukce o 121 stran nevypadá jako legrace, ale pustil jsem se do toho. Prvních 50 stránek bylo snadných - šlo o dělení slov (automatickému dělení slov nevěřím a mám proč). Když se některé delší slovo nevešlo na řádek, ocitlo se na dalším a za ním zůstaly v textu díry. Odstranit je scvrklo text až na 560 stran. Jenže pak už to bylo horší. Leckde jsem redukoval dialogy, někde jsem vynechával různé nepodstatné narážky, ale znáte to - čím je soubor komprimovanější, tím méně získáte komprimací. Zpočátku to vypadalo jako komprese BMP, ke konci jako komprese JPG (která už skoro nic neušetří). Nakonec došlo i na škrtání méně důležitých detailů, například ze setkání s opičkovitými Chetézy nebo se Sarimachielem. Ale výsledek je, že jsem na 500 stránkách a mohu dát knížku do tisku. Ještě mi chybí dvě věci: obálka (ale už je zadaná) a zájem čtenářů. Což je horší. Učedníka si objednala jen polovina těch, kdo chtěli Andílka, logicky očekávám, že Andělský svět bude mít ještě menší zájem. Nechám tedy ještě snížit počet výtisků, bohužel tím cena ještě stoupne (čím méně kusů, tím vyšší cena). Investice do Andílka se mi vrátila prodejem knih, hned jsem to investoval do Učedníka, jenže z toho se mi vrátila necelá polovina, takže Andělský svět bude už jen pro věrné čtenáře (ty, kdo mají Andílka i Učedníka). Něco přijde i do knihoven, kde se to dá objednat. C'est la vie, splním si sen vydat aspoň Andělskou trilogii a tím končím, je to nad síly důchodce. Nakladatelství naštěstí umožňuje individuální tisky, pokud mu ale svěřím nějakou další knížku, bude to opravdu jen pro mě, známé a knihovny. V nabídce Autobusu se to už neobjeví, nemám na to. Punťa (Brok).


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

Téma: §Andi

?Přidat přílepek!?

24.08.2016 v 19:35 id: 1166271

Některé dnešní moderní termíny dříve neexistovaly. O mně například nikdy nikdo neřekl, že jsem dysgrafik (to je až moderní definice, které víceméně odpovídám). Takže jsem měl prostě permanentně trojku z kreslení (učitelé to zkrátka vzdali) a bylo to. Zaplaťpámbu, že na maturitním vysvědčení kreslení nebylo. Ale v jedné škole (při nemocnici) si například všimli, že špatně mluvím, pozvali mě k logopedce a ta mě velice rychle naučila mluvit správně. Při větším štěstí by se to stalo už na počátku školní docházky a spolužáci by se mi celá dlouhá léta neposmívali (neuměl jsem "ř", což je tak jednoduché, až to bolí, sám jsem to vlastní děti - se znalostí "technologie" (know-how) - naučil již před školkou).

To, že někdo "ráčkuje", je ale dnes známkou lenosti. Tenkrát (krátce po válce) logopedové prostě nebyli, dneska jsou dostupnější a naučit se pořádně mluvit není takový problém (když už to rodiče sami naučit neumí - není každý logoped). A od toho by měly být školy, kde jsou na učení odborníci. Ale to by nesměli vládnout lemplové, kteří by ochotně nacpali do jedné třídy padesát dětí, z toho deset "nepřizpůsobivých".

Pokud vím (a jako učitelské dítě to vím!), dříve školy děti rozřaďovaly do tříd podle schopností - A-B-C (kde byl lempl ředitel, tam děti rozdělil "spravedlivě" podle abecedy - poznal jsem jen jednoho a dodnes tvrdím, že to byl lempl). "Áčko" byli ti nejlepší, které nikdo zaostalý nebrzdil a učitelé je naučili obvykle víc než požadovaly osnovy. "Céčko" byli problémoví, zato jich tam bylo nejméně, aby je učitel nějak zvládl. Je ale jasné, že z "Céček" se jen málo žáků (obvykle nula) dostalo na vysokou školu (prostě na to neměli). S těmi se na konci základní školy projednávalo umístění do různých "učňáků", kde by ještě stačili. Dnešní politikaření s "inkluzí" je fakticky torpédováním této praxe. Miloše Zemana sice nemusím (viz http://sw.gurroa.cz/prezidenti.php ), ale v tomhle má naprostou pravdu.



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Realkosmu