Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vyjednávání

Cestou domů naštěstí nikoho nepotkali. Byl přece první den prázdnin, navíc dopoledne, lesoparkem se toulali skoro sami. Ti u vody museli být nadšenci, když se tam plácali už před obědem. Na druhou stranu měli výhodu, bylo tam teď větší volno.

Přes silnici přešli také v pohodě, aut tu jezdilo minimálně. Andílek si prohlédl dvě, která projela kolem nich, pak šli dál. Za chvíli už Olda odemykal dveře bytu.

„Tak pojďte, tuláci!“ vítala je maminka. „Dáte si svačinku?“

„Nemáme hlad,“ ujistil ji Olda.

„Mluv jen za sebe,“ zarazila ho. „Návštěva může mít jiný názor.“

„Bísíája taky nemá hlad,“ trval na svém Olda.

„Tak ať to hezky řekne sám,“ požadovala.

„Víš, mami...“ začal Olda, „Za Bísíáju budu asi mluvit já...“

„On neumí mluvit?“ zpozorněla.

„Ano i ne,“ řekl Olda.

„To bys mi měl vysvětlit, nemyslíš?“ podívala se na něho přísně.

„Neumí česky,“ přiznal Olda.

„To není spolužák?“ zpozorněla ještě víc.

„Není,“ přiznal Olda. „Potkali jsme se v lesoparku.“

„Ty sis přivedl domů úplně neznámého kluka?“ spráskla rukama. „To svět neviděl!“

„Kdyby jen to,“ přiznával postupně Olda. „Bísíája se nemá kam vrátit. Mohl by aspoň na chvilku, na pár dní, bydlet u nás? Jen na pár dní... prosím...“

„Jak to?“ zarazila se matka.

„To je strašně složité,“ vrtěl hlavou Olda.

„Tím spíš bys mi to měl vysvětlit, nemyslíš?“ naléhala.

„No, on to vlastně není člověk,“ přiznal Olda.

„A kdo je to, když to není člověk?“ zpřísněla.

„Už jsem ti to jednou říkal, mami,“ ujišťoval ji. „Bísíája je anděl.“

A bylo to venku, i když si Olda umiňoval, že to mámě podá pokud možno pomalu, aby ji to moc neodradilo.

„Poslyš... nebolí tě hlava?“ zvážněla a pokusila se mu sáhnout na hlavu.

„Ne,“ ucukl dotčeně. „Mám tě přesvědčit?“

„Jak?“ otázala se ho suše.

„Naučil mě andělskou řeč,“ pomyslel si Olda, ale směroval to na mámu.

„Co je to za nesmysl?“ zamračila se.

„Ty sis ještě nevšimla, jak na tebe mluvím?“ upozornil ji. „Všimni si toho, andělská řeč nevychází z pusy.“

„Ale rozumím ti,“ zarazila se.

„Té řeči rozumí i zvířata,“ ujistil ji. „Čerte!“

Pes byl naštěstí po ruce.

„Čerte, prosím tě, zkus se postavit na zadní nožičky, je to potřeba, aby tu Bísíája zůstal,“ požádal psíka.

Pes se poslušně postavil na zadní, i když se tak dlouho neudržel.

„Nebylo by lepší, kdybych se přimluvil sám?“ navrhl Oldovi.

„Dobře, Čerte,“ souhlasil Olda. „Přimluv se.“

„Paní, ten dvounožec je opravdu moc hodný,“ ozval se pes. „Bránil Oldu před rošťáky a předtím vytáhl z vody takovou malou lidskou samičku...“

Jestli do této chvíle připadalo Oldově matce jako sen, teď to dostalo úplně jiný rozměr.

„To ty?“ obrátila se na psa nevěřícně. „Jestli opravdu rozumíš, štěkni!“

„On ti nerozumí, mami,“ pospíšil si Olda. „Ty přece andělskou řeč neumíš. Já mu to ale řeknu za tebe. Čerte, máma chce, abys štěkl, že opravdu mluvíš.“

„Proč štěkat? Takhle to jde přece líp?“ protestoval pes.

„Štěkni, ať je jasné, že za tebe nemluvím třeba já,“ vysvětloval mu Olda.

„No když myslíš...“ Hňaf!

Oldova maminka se zapotácela.

„Ježíši Kriste! Ten pes snad vážně mluví!“ vyjekla zděšeně.

„Tak vidíš...“ povzdychl si Olda. „Už mi věříš?“

„Co je to... za tvora?“ mrkla matka po andílkovi.

„Není to člověk jako my,“ řekl Olda telepaticky, aby mu rozuměli všichni. „Říkám mu anděl a asi je to pravda. Přišel k nám z jiného vesmíru, ale něco se mu nepovedlo a nemůže se vrátit. Je to takový vesmírný trosečník, víš?“

„Neříkáme si andělé, ale Ogdurové,“ opravil Oldu andílek.

„Kdoví, co je to za potvoru!“ vyhrkla podezíravě, ale andílek jí naštěstí nerozuměl ani slovo, neboť to řekla česky.

„Vidíš přece, že je to dítě, mami,“ zaútočil Olda na její city. „Ztratil se na výletě. Teď by se chtěl vrátit, ale nejde to.“

„To ti řekl?“ vyhrkla.

„To mi řekl i předvedl,“ souhlasil.

„Takže je to... nějaký mimozemšťan?“

„Není mimozemšťan, pochází ze Země,“ opravil ji. „Přesněji z obrazu Země v jiném vesmíru. Takových obrazů je prý víc.“

„A jak se sem dostal?“

„Tak dlouho se díváš v televizi na všelijaké hvězdné brány, že bys to měla pochopit,“ řekl Olda. „Má vlastní bránu. Podobnou jako na cesty mezi hvězdami.“

„A už ti něco takového ukázal?“

„Ano, ale jen na okamžik. Řekl, že je tam teď radioaktivita, takže se nemůže vrátit.“

„Jak to může vědět?“

„On toho ví moc, já většinu z toho nechápu a pochybuji, že to pochopíš ty,“ řekl Olda.

„Co třeba umí?“ chtěla vědět.

„Bísíájo, můžeš na chvíli zprůhlednět?“ obrátil se Olda na andílka.

Andílek mu vyhověl. Ačkoliv lidskou řeč pořád nechápal a mohl dosavadnímu hovoru rozumět jen z poloviny, sledoval Oldu i jeho matku s pochopitelným napětím.

„Ježíši...“ zalapala po dechu, když před sebou viděla jeho průhlednou postavu.

Chvíli bylo ticho. Maminka se přitom pomalu vzpamatovávala.

„Jak často se tu objevujete?“ obrátila se po chvilce uvažování na Bísíáju.

„Počkej,“ zarazil ji Olda. „Je to přece ještě dítě, nerozumí ti ani slovo.“

Rychle jí vysvětloval, už zase andělskou řečí a nesměrovaně, aby ho mohl po omylu či chybě Bísíája opravit, co věděl o dosavadních návštěvách těchto bytostí u nás, až se dostal do současnosti a do situace vesmírného návštěvníka.

„Chceš tedy tvrdit, že bychom mu měli nabídnout aspoň na nějakou dobu útočiště, než se to vyřeší s jeho návratem?“ zeptala se nakonec Oldy.

„Ano,“ řekl Olda. „Než si pro něho přijdou rodiče. Snad bys nechtěla, aby se návštěva z vesmíru schovávala v lese a spala v korunách stromů? Bísíája už mi ukázal, že by to pro něho nebylo tak zlé, jak to tady povídám, ale nebude lepší, když bude jako host u nás?“

„Host...“ povzdychla si maminka. „Kdybys měl aspoň nějakou jistotu... co když je to jinak? Co když je to netvor, který jen vypadá jako dítě, aby nás oklamal? Třeba má v hlavě červa, hada nebo nějakého slimáka, který ho ovládá...“

Oldu až zamrazilo.

Vzpomněl si, jak mu před pár hodinami také cosi lezlo do hlavy... Měl sice pocit, že se mu to zase vysoukalo ven, ale... je si jistý, že ví všechno? Co je tady jistého? Na chvíli ho to ovládalo, nemohl ani pohnout prstem! To je vážně k zbláznění! Nemá maminka pravdu? Být to opravdu nějaká kosmická obluda! Co když on sám už má v hlavě nějakého červa a teď tady vlastně zrazuje lidstvo...?

„Tak tomu není,“ ujistil ho mlčky andílek. Zřejmě si to Olda myslel příliš intenzivně.

Ačkoliv... maminka na to nereagovala, nevnímala ho.

„Nečteš mi nakonec myšlenky?“ zděsil se a podíval se na andílka podezíravě.

„Možná je na mě směruješ nevědomky, ale věř mi, je to tvé směrování, ne moje,“ opět ho ujišťoval andílek. „Když to myslíš jen na někoho, vnímá to jen ten jeden.“

Pak se otočil k oběma stejně a pokračoval, takže ho vnímali oba.

„Jestli přemýšlíte o nějaké jistotě, nedostanete ji. Forem života je mnoho a s mnohými mají naši experti problémy. Naše seznamy obsahují sto tisíc známých světů. Jen na desetině je život rozvinutý až do myšlení. Necelá dvacetina rozumných bytostí se nám podobá. Z nich jen jedenáctina má podobné genetické základy. Jste jedním z těch zajímavých světů, ale jste příliš daleko. Ne co do vzdálenosti, vždyť naše světy mají společné těžiště, ale co do počtu bran, kterými se sem dostáváme. Cesta sem je proto zdlouhavá. Naši představitelé tu kdysi byli a po zjištění, že nepotřebujete neustálý dohled, odešli jinam, kde byla jejich přítomnost nutnější. Moje cesta je proto... trochu neobvyklá...“

Na chvíli se odmlčel.

„Když s ním umíš hovořit,“ obrátila se Oldova matka na syna, „zeptej se ho, jestli má nějaké rodiče. A když ano, jestli o něm vědí! Když tvrdí, že je dítě...“

Olda jí okamžitě vyhověl a přetlumočil její otázky.

„Mám,“ přikývl andílek. „Možná už o mě mají starost. Ačkoliv je pravděpodobnější, že o mé zdejší nehodě ještě nevědí...“

„Jak to, že ho k nám pustili, když je ještě dítě?“ chtěla přetlumočit matka.

Olda jí to obratem splnil. Maminčiny otázky byly opravdu důležité.

„To bude problém,“ povzdychl si v duchu, ale zřetelně andílek. „Oni si myslí, že jsem na výletě ve světě Zogefie za jejich dávným přítelem Bigaelem...“

„Ty jsi... utekl?“ vytřeštil oči Olda.

„No... ne tak docela, ale... nebylo to přesně podle domluveného plánu cesty...“ připustil andílek.

„Já to tušila!“ zaúpěla Oldova matka. „Hned když jste přišli s nápadem, aby tu zůstal! Nevím, jestli jsou jejich matky jako my, ale tady by na takovou cestu žádná dítě nepustila!“

„Když já... já nevím...“ povzdychl si andílek. Najednou to bylo jen malé bezradné dítě.

„Jak je to s jeho návratem domů?“ chtěla vědět matka.

Když to Olda andílkovi přednesl, andílek zopakoval svůj problém s neviditelným, ale spalujícím žárem ve světě, který se nachází jako na potvoru hned vedle Země lidí. Všechno už Olda znal. Soustředil se na to, zda neobjeví nějaký nesouhlas. Co když si andílek vymýšlí?

Andílek se ale ve výpovědích nepletl. Mohl to mít dobře naučené, ale spíš se zdálo, že nelže a že je to opravdu jen nešťastné dítě.

I když z jiného vesmíru...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: