Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Domov

Po tomhle úvodu jim maminka nabídla svačinku a když ji oba svorně odmítli, přičemž andílek znovu vysvětloval, proč v našem světě nemůže jíst, poradila jim, aby se šli projít ven.

„Ukaž mu okolí,“ navrhla Oldovi. „Nebojte se, něco vymyslím. A vezměte si psa.“

Sotva za nimi zapadly dveře bytu, uslyšel Olda v tichu mámu telefonovat, nejspíš tátovi. Když průšvih, tak průšvih, nějak se to jistě vyvine.

Čert sice navrhoval další procházku lesoparkem, ale Olda trval na tom, že jim máma přikázala obejít sídliště a jistě ví proč. Andílek nebyl proti, sídliště prý u nich doma neměli.

Chvíli kráčeli jen tak po chodnících. Pak Oldu napadlo ukázat andílkovi obchody. To se ale nelíbilo Čertovi. Reptal, že je pokaždé před obchodem trapně uvazovaný.

„Když slíbíš, že neutečeš, šlo by to i bez uvázání,“ podotkl Olda. „Do obchodu ale psi nesmí, proti tomu se nedá nic dělat.“

Změnili tedy směr k nákupnímu centru. Čím byli blíž, tím víc lidí potkávali. Naštěstí si jich nikdo nevšímal. Olda se tomu v duchu podivoval, ale dva kluci se psem nebudili žádnou pozornost. Kdyby tak někdo z lidí tušil, odkud je ten menší blonďáček..! Rozhodně to bylo lepší než nepříjemná pozornost, kterou vzbudili u vody.

Zastavili se až u třetího obchodu a Olda andílkovi ve výkladní skříni ukázal vystavené mobilní telefony. Samozřejmě mu musel vysvětlit, co to je a k čemu je to dobré.

„U nás by byly zbytečné,“ podotkl andílek. „Můžeš se přece se mnou domlouvat na libovolnou vzdálenost i bez takové pomůcky.“

„Tímhle ale můžeš volat i jiným lidem,“ zastával se mobilů Olda.

„U nás ovládají telepatii všichni,“ ujistil ho andílek. „Takže to nepotřebujeme.“

„No, dají se na tom hrát i hry,“ pokračoval zaraženě Olda. Když si ale představil, jaké hry na mobilech jsou, sklidil u andílka jen shovívavý úsměv. Najednou si uvědomil, že jeho sen, mít vlastní mobil, je úplně zbytečný. Komu může volat? Domů? Aby řekl mámě, že jde ze školy, na to už nebude žádný mobil potřebovat! Prostě to na dálku sdělí Čertovi a ten to mámě předá. A udělá to jistě rád, protože se sám bude těšit na venčení.

„Když si zapamatuješ její odezvu, řekneš jí to i sám,“ poučoval ho andílek. „Našiřeč můžeš klidně používat jednosměrně a odpověď by ti Čertík beztak nezprostředkoval, nikomu mimo tebe nebude rozumět.“

Olda to uznal, nicméně v něm výloha plná nablýskaných mobilů vzbuzovala i nadále respekt. Vedlejší výloha patřila cukrárně, ale nemohl andílkovi nic nabídnout. Kino? Tam pes nesmí a nechávat ho venku celý film by bylo ke kamarádovi sprosté. Oděvy? Těmi andílka jistě neuchvátí a potraviny? Co by tak ještě mohlo návštěvníka z vesmíru zajímat?

Před řeznictvím se zastavili. Ne kvůli andílkovi, ale Čert úpěnlivě žadonil, aby si mohl aspoň jednou dosyta začichat. Takových vůní! Andílek se k němu přidal. Proč mu nevyhovět, když má na tom zájem?

Trochu ale zesmutněl, když se dozvěděl, že maso pochází z jiných tvorů, které lidé pro vlastní jídlo zabíjejí.

„Dá se to pochopit,“ připustil po chvilce uvažování. „Když neumíte získat živiny jinak, musíte využívat všech možností, které máte.“

„Vy to neděláte, že?“ nadhodil Olda.

„Neděláme,“ souhlasil andílek. „Umíme to lépe.“

Olda nakonec projevil pochopení a z vlastního kapesného koupil psíkovi buřt, spíš aby andílek viděl, co to je. Čertík se na to těšil a byl spokojený, když se mohl do pochoutky pustit. Zhltal buřt i s kůžičkou, jen kovové sponky mu Olda prozíravě předem odřízl.

„Ty se ale cpeš,“ komentoval Olda psíkovu hltavost.

„Když je to tak dobrý...“ olizoval se pes. „Nebylo by ještě?“

„Byl bys za chvilku jako kulička,“ řekl Olda.

Pokračovali dál, kolem dalších výloh. Olda nemohl andílkovi vysvětlit, co je to banka. Musel by mu nejprve objasnit smysl peněz, ale andílek je nechápal. Nakonec nechali Čertíka na jeho čestné slovo stát před dalším obchodem a sami vešli dovnitř. Prodávali tam knihy, videokazety a hudebniny. Knihu už andílek v ruce měl, ale Olda doufal, že si tam vyslechnou i nějaké ukázky písniček. Naštěstí tu byl jako doma, zmocnil se jedněch sluchátek a nasadil je andílkovi na uši.

„Aha - hudba!“ rozzářil se andílek.

Chvilku ji zaujatě poslouchal a Olda mu přitom vysvětloval, že si mohou po zaplacení odnést stříbrný kotouč s hudbou domů a přehrávat doma, dokonce na lepším zařízení, než jsou zdejší sluchátka. Bohužel všechny tituly vysoce přesahovaly jeho hotovost, ale slíbil mu, že mu doma nějakou hudbu pustí.

Venku přibrali do party Čerta, který tam na ně poctivě čekal, a šli dál.

„Proč si nedojdeš do banky? Vždyť jsi říkal, že si tam lidé chodí pro peníze.“

„Chodí,“ souhlasil Olda. „Ale musí tam mít nějaké schované. Já tam jít nemohu, žádné tam nemám.“

„Nač ti je potom banka?“ komentoval to andílek.

„Mně? Na nic,“ přiznal Olda. „Ale jiní tam peníze mají, vidíš přece, jak tam neustále vcházejí a vycházejí...“

Už nevěděl, kam by svého nového kamaráda zavedl. Sklo a porcelán? To ho jistě bavit nebude. Instalatérské potřeby? Určitě nebude vědět, k čemu to je. Ještě tak bicykly, ale to jsou dopravní prostředky velice primitivního typu, těmi ho nezaujme.

Nakonec se zastavili před porcelánem. Andílek si chvíli se zájmem prohlížel ve výloze vystavené porcelánové figurky zvířátek.

„Tak pojď dovnitř,“ navrhl mu Olda.

Prohlíželi si tedy další figurky uvnitř. Andílkovi se zalíbily malé porcelánové kočičky, mohl na nich oči nechat.

„Já ti jednu koupím,“ rozhodl se Olda po zjištění, že cena nepřesahuje jeho kapesné.

Vybrali spolu nejhezčí porcelánovou kočičku. Olda předvedl, jak se v obchodě platí, ani si nákup nedal zabalit a vyšli ven.

„Taková zvířátka tu žijí s lidmi,“ vysvětloval andílkovi, který si kočičku ještě znovu na světle prohlížel. „Jsou asi takhle velká.“

„Hňaf, kočka,“ odštěkl s pohrdáním Čert. „Já je nesnáším.“

„Proč?“ zachytil se toho andílek. „Kočky musí být docela hezké.“

„Příšerně smrdí. A jestli to nevíš, psi se s nimi nekamarádí!“

„Ale proč?“ ptal se ho andílek.

Čert to ale nevěděl. Jakožto psovi mu to bylo jasné. Kočky jsou prostě pakáž. Nikdy by ho ale nenapadlo někomu to zdůvodňovat.

„Ach jo,“ povzdychl si andílek. „Barbarský svět! I ta zvířata jsou tady rozeštvaná!“

Obrátili se k domovu, ale Olda se rozhodl vzít to kratší cestou. Namířili si to mezi šedé paneláky a chvíli šli mlčky.

„Mezi stromy na druhé straně se mi líbilo víc,“ pomyslel si jasně andílek. „Ale tady... vážně v každé takové jeskyni žijí lidé?“

Ukázal přitom na paneláky kolem.

Olda ho o tom pyšně ujistil.

„Je vás tu nějak mnoho,“ vzdychl si v duchu andílek.

Olda udělal okliku k benzínové pumpě, protože tam bylo vždycky plno aut. Tentokrát měli štěstí, byla tam právě cisterna přivážející benzín do podzemních nádrží. Olda andílkovi všechno zasvěceně komentoval.

„Tolik námahy pro pár tun plechu?“ podotkl andílek.

Oldu to zarazilo, ale pak si řekl, že andílek asi nebude mít respekt k dopravním strojům jako takovým. Když se pak dostali až k vystaveným cenám benzínu, Olda se raději omezil na suché konstatování, že se za benzín opravdu draze platí.

S blížícím se domovem zvolňovali. Oldu pořád v kapse tlačily rozbité brýle. Bylo mu jasné, že to před rodiči nezatají, ale rád by tohle téma vytáhl ve vhodnější době.

Andílek měl nápad, aby si na chvilku zašli do lesoparku vyzkoušet bránu. Nemuseli ani daleko, stačilo, když se dostali mezi houští, aby nebudili pozornost.

Další pokus ale dopadl stejně neslavně jako předešlé. Svět za bránou byl nepřístupný.

„Zkusíme to zítra,“ pomyslel si andílek s povzdechem.

„Třeba se to v noci srovná,“ utěšoval ho Olda. „Já teď hlavně doufám, že se proti nám nepostaví táta. Mámu jsme už nejspíš přesvědčili.“

„Kéž by,“ povzdechl si andílek.

Domů došli zvolna a Olda zlehka otevřel dveře do bytu.

„Á, tuláci přišli,“ vítala je maminka. „Jdete právě včas k obědu.“

„Bísíája nebude jíst,“ řekl Olda.

„Nebude, tak nebude,“ pokrčila rameny maminka. „Nutit ho nebudeme, až sám dostane hlad, vezme si.“

Táta doma nebyl, ale dalo se očekávat, že se s ním máma už domluvila.

„Upravíme návštěvě lehátko v pokojíku po Jirkovi,“ rozhodla. „Jirka se jen tak nevrátí, do té doby tam můžeme návštěvu umístit.“

Starší bratr Jirka byl právě na vojně a jeho pokojík byl tedy volný.

„Můžeme mu dát lehátko ke mně,“ nabízel rychle Olda. „Ať si můžeme ještě večer před spaním povídat.“

„To záleží na jedné věci,“ řekla maminka přísněji. „Zeptej se toho svého andílka, jestli je kluk nebo děvče.“

„Samo sebou že kluk!“ vyhrkl Olda.

„S tebou bych vážně čumák neměnil,“ odfrkl si Čert. „Ty to nevíš? Bísíája je samička, to přece každý pes pozná. Leda by tihle dvounožci voněli úplně jinak, ale to se mi nezdá!“

„Hele, co opravdu jsi?“ znejistěl Olda a obrátil se na Bísíáju.

„Čertík má pravdu,“ blikla jen slabou myšlenkou. A Olda uviděl svého návštěvníka poprvé zčervenat, jako růžičku.

Samotnému mu ale zatrnulo. Bísíája - holka! Takže ho z té rvačky u vody zachraňovala holka a k tomu o hlavu menší... to snad ne! Panebože, kdo ji pustil samotnou do vesmíru?

„Proč jsi to neřekl... neřekla... dřív?“ pomyslel si velice jasně.

„První pravidlo:“ řekla rychle. „Na neznámém světě neprozrazovat nic, co by místní obyvatele vyprovokovalo k agresivitě... vyhýbat se srovnávání fyzické síly, zamlčet pohlaví, neukazovat, že nemám místní zbraně, aspoň tam, kde je ještě používají...“

„Nevěříš nám?“ vybuchl Olda.

„Už skoro ano...“ pomyslela si Bísíája. „Ale úplně ne... jste barbaři a násilí používáte, bijete se navzájem... to jsem přece sama viděla, nepopřeš to!“

Olda si okamžitě uvědomil, že nemá cenu zapírat.

„Najdeš u nás i takové, pravda...“ zarazil se. „Ale i my máme důvody k obavám, když s námi nejednáš ...pravdivě...“

„Já jednám pravdivě,“ ohradila se zprudka. „Jen... jen na to ještě nepřišla řeč. Kdybych vám už aspoň trochu nevěřila, musela bych to přece zapřít i teď...“

„Tak ty jsi děvče...“ řekla Oldova maminka vlídně, ačkoliv jí Bísíája nemohla rozumět. „Uvízlá v neznámém světě... to ti tedy nezávidím...“

Jak vlastně máma poznala, že je to holka? přemýšlel Olda jen pro sebe. Mezitím totiž její slova převáděl na myšlenky, kterým Bísíája rozuměla. Zvuk maminčina hlasu ale působil i sám o sobě a už z jeho tónu bylo znát pochopení.

„Já... nevím,“ pomyslela si Bísíája. „Už jsem se nedovoleně podívala na víc světů, ale nikde se mi nepodařilo tak nešikovně se zablokovat...“

„V tom ti nepomůžeme,“ řekla maminka. „Cestovat mezi světy neumíme. Ale můžeme ti poskytnout útočiště. Budeš mít u nás svůj pokojíček, kde přečkáš nejhorší. Vytelefonovala jsem to s mužem. Je na cestě sem, ale nebyl proti a také si myslí, že ti musíme pomoci.“

„Nevím,“ přemýšlela nahlas Bísíája. „Třeba to nebudu potřebovat. Ale po tom, co se stalo, nemohu vyloučit vůbec nic.“

„Snad to mezi námi přečkáš,“ utěšovala ji Oldova maminka. „Uvidíme, co se dá dělat. Třeba jsou i jiné možnosti.“

„Budu vám všem vděčná...“ pomyslela si Bísíája.

„Vždyť už jsi nám pomáhala,“ ozval se myšlenkou Čertík. „Mě jsi naučila myslet, není to úžasné? Pánovi jsi zachránila nos, tedy, ne že bych toužil létat, ale bylo to zajímavé.“

„A tu malou topící se holku jsi taky vytáhla ty,“ přidal k tomu Olda.

„Nechtěla jsem zbytečně ukazovat, že umím létat,“ přiznala Bísíája. „Jinak to ale nešlo. Být to dítě na suchu, zvedla bych je i na dálku, ale bylo pod vodou. A nablízku nebyl nikdo, kdo by mohl včas pomoci...“

„Takže nejen andílek, ale hned anděl strážný,“ usmála se maminka.

Olda to přeložil do myšlenek a přidal vlastní vzpomínku na obraz anděla strážného nade dveřmi sednice u tety Aničky. Dával tam pozor na dvě malé děti, které před bouřkou vypluly na jezero na malé lodičce..

„Zajímavá představa,“ usmála se trochu Bísíája. „Ale obávám se, že falešná. My přece nemáme křídla!“

„Když ses zjevila, měla jsi za sebou něco bílého, co se křídlům hodně podobalo.“

Bozgi?“ rozesmála se trochu Bísíája. „Na dálku se to ptačím křídlům podobá, ale jsou to jen ognilmiligji brány s okolním prostředím... aha, vy to neznáte, že?“

„Neznáme,“ připustil Olda. „Ale uznej sama. Jestli tu někdo od vás už kdysi byl, pak se tady určitě objevoval stejně jako ty. Tenkrát byli lidé primitivnější než dnes, není divu, že to považovali za křídla.“

„Je to logické,“ přiznala Bísíája. „Vysvětlovalo by to všechno, ale je to jen mýlka, my sami si andělé neříkáme. Buďto si říkáme lidé, nebo Ogdurové.“

„Dobře, to se ještě ukáže,“ zarazila je maminka. „Teď je snad jasné, že návštěva vlastní pokojík potřebuje. A ty ji tam nebudeš vyrušovat, rozumíš?“

„Bez obav, mami,“ sliboval Olda. „Jestli to nevíš, můžeme se bavit skrz zeď stejně dobře jako z očí do očí.“

„No dobře,“ přistoupila na to. „Ale teď další problém. Co bude jíst? Neříkej mi, že nic nejí. Na co by potom měla zuby?“

„To bude trochu problém,“ přiznal Olda. „Ona se bojí bakterií. Na některých světech prý dokáží z člověka rychle udělat hromádku rosolu. Oni potřebují jíst méně než my, ale snad by stačilo dobře to uvařit kvůli bakteriím. A nejedí maso...“

„To není přesné,“ odvážila se namítnout Bísíája. „Máme umělé maso, jen nepochází ze zabitých zvířat...“

„Tím líp,“ souhlasila Oldova maminka. „Takže je to jen otázka chuti? Můžeme to zkusit hned. Oběd mám uvařený a návštěva může něco ochutnat. Nač to odkládat?“

Olda to Bísíáji převedl do myšlenek.

„Zkusit bych to mohla,“ přiznala. „Zdejší bakterie se mi nezdají příliš agresivní, už jsem si nějaké otestovala.“

„Čím?“ chtěl vědět Olda.

„Mám na to něco...“ řekla Bísíája, ale bez podrobností a vysvětlování. Zřejmě o sobě nechtěla prozradit úplně všechno - a vlastně nebylo divu.

Přemístili se tedy do kuchyně a Olda se hrnul prostřít. Usadil Bísíáju ke stolu na Jirkovo obvyklé místo, neboli vedle sebe, pak rozmístil talíře a příbory.

„Máme možná u jídla jiné zvyky než vy, ale to jistě zvládneš,“ ujišťoval ji. „V našich krajích nepovažujeme za vhodné jíst rukama, jíme pomocí takových nástrojů. Jinde ve světě mají ty nástroje jiné, ale postačí ti naučit se tyhle...“

„Pravidlo číslo šest:“ pomyslela si Bísíája. „Přizpůsobit se místním zvykům, pokud je to možné. Jen doufám, že nejíte lidské maso, to bych nevydržela. Hmyz tu naštěstí nevidím, ten taky jím, jen když to vážně jinak nejde. Jídelní nástroje jsou proti tomu maličkost.“

„Lidské maso? To ti tady opravdu nehrozí,“ usmála se maminka. „Polévka je z kostky. Co jsi to říkala o umělém jídle? O polévkových kostkách je to skoro totéž. Navíc je tam trocha zeleniny. Ale pozor, polévka se vařila, může být horká.“

„Děkuji,“ kývla hlavou Bísíája, když po obezřetném pofoukávání ochutnala první lžíci. „Je to docela dobré...“

line

Při polévce se ozval klíč v zámku a otevřenými dveřmi vstoupil Oldův tatínek.

Maminka vstala od stolu a vyšla mu vstříc, Bísíája s Oldou na chvíli přestali jíst.

„Teď se ukáže,“ pomyslel si Olda a mrkl na Bísíáju. Ta ale neměla o jeho potutelném mrkání správnou představu a vůbec na to nereagovala.

Tatínek s mámou prohodil na chodbě jen pár slov a hned se hrnul do kuchyně seznámit se s neobvyklou návštěvou.

„Tohle že je anděl?“ rozesmál se. „Tohle kotě?“

Když ho ale Olda bez jediného slova telepaticky ujistil, že je tomu tak, tatínek zvážněl.

„Odkdy ovládáš telepatii?“ zeptal se syna.

„To mě naučila Bísíája,“ tvrdil Olda. „Naučila to nejprve Čerta, ale když jsem viděl, jak ten pes mluví, chtěl jsem to umět také.“

„Ona to může naučit, koho si vzpomene?“ zajímal se otec.

„Může,“ přisvědčil Olda. „Ale není to jednoduché.“

„Dobře, to si necháme na potom,“ usoudil. „Jak vidím, je to opravdu mládě, pokud na ně platí naše měřítka.“

Olda to sotva stačil tlumočit do myšlenek.

„Naši hotoví lidé jsou maličko nižší,“ ozvala se Bísíája. „Ale ne o moc. Už jsem viděla, že někteří zdejší lidé jsou vyšší a jiní nižší. U nás nemáme takové... výškové rozdíly. Menší lidé jsou prostě děti.“

„Díky za informaci,“ přikývl otec. „Ale raději bych šel k věci. Jak ti můžeme pomoci?“

„Už mi pomáháte, ani nevíte jak!“ povzdychla si Bísíája.

„Nemyslím tím, že tě bereme jako návštěvu,“ odmítl otec. „Můžeme ti pomoci třeba při návratu domů?“

Bísíája mu tedy, pro Oldu už po několikáté, vysvětlila, že ji ihned po otevření brány zasáhlo jakési záření, v jejím podání jakýsi neviditelný žár.

„Na záření bych si mohl vypůjčit měřidlo,“ nabízel se tatínek. „Případně se dá vymyslet nějaké stínění. Doktoři kdysi u rentgenů používali olověné zástěry. Dnes už je nepoužívají, místo toho se snímkuje, ale což takhle vymyslet nějaký olověný oblek?“

Když to Olda jakž takž přetlumočil, Bísíája se zamyslela.

„Nejde o průchod radioaktivitou,“ uvažovala. „Ta by mi nevadila, nemusela bych tam přece pobývat dlouho. Problém je, že tam žádná neměla být, když tam předtím nebyla. Spíš se mi zdá, že jsem použila nějakou dočasnou bránu, kterou bych mohla nějaké cesty přeskočit. Možná jsem úplně jinde než si myslím, i když asi nebudu mimo oblast prozkoumaných světů, někdo od nás už tady snad byl, není to tu neznámé. Stává se jednou za dvacet tisíc let, že někdo zabloudí, ale je to opravdu nebezpečné a hrozí přitom, že už se nikdy domů nevrátíte.“

„To by ovšem bylo smutné,“ zvážněl Oldův táta.

„Kdybyste znali aspoň své nejbližší paralelní okolí, abych je mohla srovnat s mapami,“ posteskla si Bísíája. „Vy ale o branách nevíte vůbec nic a Olda mi kreslil jen kosmické okolí, které je mi skoro k ničemu.“

„V tom ti opravdu nepomůžeme. Co chceš dělat?“ zajímal se Oldův tatínek.

„Nechala jsem doma plán své cesty,“ pomyslela si Bísíája. „Až mě začnou shánět, musí objevit, kam jsem se chystala a mám naději, že mě tu najdou. Pak by bylo lépe počkat tady než naslepo zabloudit ještě víc.“

„Dobře, poskytnout ti útočiště nebude těžké,“ souhlasil otec Oldy. „Kdy odhaduješ, že by tě tu mohli najít?“

„Nevím,“ blikla myšlenkou Bísíája.

„Dobrá, tak aspoň dojez polévku,“ pobídla ji matka. „Tátovi dáme jídlo také a povídat si budeme, až všechno sníme.“

Postavila na stůl další talíř a nalila polévku. Pak chvíli společně jedli. Jak se dalo čekat, Bísíája dojedla poslední, na pozemské jídlo určitě nebyla zvyklá.

„Kolik ti je vlastně let?“ chtěla vědět Oldova matka, když sklízela se stolu. „Vypadáš mladší než Olda. Já jen, že tě rodiče pustili na takovou cestu...“

„Je mi patnáct a rok je u nás stejně dlouhý jako váš, v tom se z principu nelišíme.“

„Tak se podívej, Bísíájo,“ řekla matka rezolutně. „Vypadáš sice jako andílek a možná i jsi, ale s pořádným raráškem v těle, to musíš sama uznat. Co když tě budou vaši hledat rok? Nebo dva - tři?“

„To vážně nevím...“ vzdychla si nešťastně.

„My tě samozřejmě u nás necháme,“ pokračovala matka. „Jak se zdá, jsme asi jediní, kdo může pomoci. A když je člověk jediný, kdo může pomoci, pak pomoci musí.“

„Děkuji,“ špitla krátkou myšlenkou.

„Jenže je tu ještě jeden zádrhel,“ uvažoval otec.

„Jaký?“ vyskočil Olda, sotva to předal Bísíáje.

„Že jsme ti s maminkou připravili prázdninový pobyt, abys nebyl celý rok ve městě,“ obrátil se otec přímo na něho.

„Ježkovy zraky! Zase letní tábor?“ vyjekl Olda.

„Naštěstí ne, tam by s tebou Bísíája nemohla,“ usmála se matka. „Letos to neměl být tábor, ale prázdniny na venkově u tetičky Aničky.“

„Tam by ale se mnou mohla, nebo ne?“ sondoval Olda opatrně.

„Buďto tam bude s tebou, zkusíme to domluvit,“ sliboval otec. „Nebo bys musel zůstat doma. Někdo by se měl o Bísíáju starat a my oba chodíme do práce.“

„A co já?“ ňafl nesměle Čert.

„Vy tři budete parta k pohledání,“ usmála se maminka. „U tetičky nebo tady! To se ví, že se dělit nebudete. Tetičce by pes nevadil. Má tam přece ještě boudu po Alíkovi, horší bude, jestli přistoupí na Bísíáju. Bojím se jen jednoho. Nesmíte tetičce prozradit, kdo Bísíája je. Tetička je věřící, ta by anděla pod svou střechou nestrpěla.“

„To snad ne!“ podivil se Olda. „Když je věřící, měla by snad věřit i na anděly!“

„To jistě, ale neuvěří vám, že tenhle rarášek je anděl!“ usmála se maminka na Bísíáju. „Asi by to brala jako těžké rouhání. Raději abyste si dávali pozor na pusu.“

„Skoro bych řekl, že bys měla před Aničkou tvrdit, že ti je jenom jedenáct,“ obrátil se otec na Bísíáju. „Odpovídalo by to lépe tomu, že jsi menší než Olda.“

„Myslíte?“ zeptala se Bísíája, když jí to Olda přetlumočil. „Říkáme si přece Ogdurové, ne andělé. A věk bych snad říkat nemusela, nelíbí se mi lhát.“

„Vypadalo by to pravděpodobněji,“ pokrčil rameny. „Dnes tedy budeš u nás, ale zítra se jede k tetičce. A teď si jděte ještě do večeře užít města.“

„Dopadlo to dobře,“ pomyslel si Olda, ale směroval to na Bísíáju a ještě na ni mrkl. To gesto ještě neznala, ale Olda cítil, jak si na jeho poznámku ulehčeně vydechla.

„Půjdeme ven?“ obrátil se na ni a na Čerta.

„Už jsem někdy odmítl venčení?“ vyskočil radostí psík.

Bísíája se jen usmála.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: