Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vyjížďka

Do večera podnikli ještě společný výlet na místo, kde se Bísíája ráno objevila. Brána se ale pokaždé otevřela jen na krátký okamžik. Zákeřná radioaktivita tam ale byla dál.

„Zkrátka katastrofa,“ trpně si povzdychla Bísíája.

Olda si zato umanul, že Bísíáju sveze autobusem. Zakoupil jízdenky pro všechny tři, nastoupili a chvíli jeli nazdařbůh městem.

Pro Bísíáju to bylo zajímavé cestování. Pozemský dopravní prostředek neznala, ale brzy pochopila, že sídliště, kde se dosud s Oldou procházeli, je jen malou částí většího města.

Olda jí ukazoval zdejší zajímavosti. Většinu staveb neznala, u nich se nenacházely a na světech, které dosud navštívila, také nebyly.

Čert se během cesty nudil. Ze své pozice toho moc neviděl, ale přemohl se a doufal, že to oba dvounožci později patřičně ocení.

Olda to měl ale ztížené rozbitými brýlemi. Když chtěla Bísíája něco bližšího dozvědět o těch divných stavbách před nimi, viděl je jenom rozmazaně.

„Hele, já tam nevidím,“ řekl jí. „Musíme počkat, až přijedeme blíž.“

„Jak to, že tam nevidíš?“ podivila se. „Měl bys vidět aspoň tak jako já.“

„Mám rozbité brejle!“ přiznal a povytáhl z kapsy jejich trosky. „To bude ještě průšvih, až na to naši přijdou.“

„Na co to je?“ zajímala se Bísíája.

„Vy neznáte brejle?“ řekl Olda. „To je taková optická korekce, ale potřebuje ji každý, kdo špatně vidí! Jako třeba já.“

„Ukaž!“ vyzvala ho a když je dostala do ruky, chvíli si je prohlížela.

„Opravdu je to jen optická korekce?“ zeptala se ho, když skončila s prohlídkou.

„Jo,“ řekl Olda. „S mýma očima bez brejlí dobře nevidím.“

„A nechceš je spravit?“ zeptala se ho.

„Ty umíš slepit sklo, aby to nebylo vidět?“ zpozorněl.

Nebylo by marné, aby zrovna tento průšvih odpadl!

„Ne,“ řekla. „Spravím ti oči, abys už nikdy žádná skla nepotřeboval.“

„Ty to umíš?“ divil se.

„Umím,“ přisvědčila. „Ale budu na to potřebovat větší klid, necháme to na doma, ano? V tomhle vozidle to moc hází.“

„Kdyby se ti to povedlo, tím líp,“ uvažoval Olda. „To by bylo lepší než spravit brejle. Kdybych je pak nepotřeboval vůbec...“

Vrátila mu je, zastrčil si je do kapsy a jeli dál. Olda konečně zblízka poznal, co je to za budovy a snažil se to Bísíáji vysvětlit. Ta jen pokývala hlavou.

„A to ještě netušíš, jak obrovská města jsou jinde,“ holedbal se před Bísíájou Olda.

Chvíli sledovali při práci řidiče, ale ten je na jedné zastávce nerudně upozornil, že děti nemají v přední části autobusu co dělat a ten pes také ne.

„Mazejte dozadu, spratkové, nebo se neznám!“ skončil své kázání.

Oldovi se to ani nechtělo překládat, opsal to tedy vlastními slovy, popadl Bísíáju a táhl ji až dozadu na zadní plošinu. Čert šel uraženě s nimi. Jakýpak on je ten pes?

Odpusť mu, otče nebeský, že se choval hrubě k andělu tvému, neboť nevěděl, co činí,“ obrátil se vzadu Olda telepaticky a směrovaně pouze na řidiče.

Řidič dupl na brzdy, zastavil a vykoukl ze své kukaně. Nejspíš chtěl Oldovi vynadat, ale v přední části vozu nikdo nebyl a vykázané děti seděly spořádaně až vzadu.

Autobus se pak rozjel zřetelně pomaleji. Řidič možná přemýšlel, zda po takové záhadné halucinaci smí vůbec řídit.

Olda usoudil, že to mohlo jako ukázka stačit a Bísíája neprotestovala. Proto i s Čertem na příští zastávce vystoupili a přešli na zastávku v protisměru.

„Je to zajímavé,“ komentovala to v duchu. „Ale nevím, proč a kam vlastně... jedeme...“

„Vy se nikdy nepřemisťujete jen tak?“ zajímal se.

„Skoro pořád,“ usmála se. „Ale málokdy bez cíle a ještě abychom se hned vraceli.“

„Říkal jsem ti přece, že to byla ukázka,“ opakoval. „Jeli jsme jen tak naslepo, abychom viděli kus města. A vracíme se, abychom byli včas u večeře.“

Čert zatím využil příležitosti a čichově prozkoumal zastávku. Stihl to ale brzy.

„Nikdo tu nebyl aspoň dva dny,“ konstatoval.

„Lháři!“ nařkl ho Olda. „Tady ty vajgly od cigaret jsou úplně čerstvé.“

„Lidi mě nezajímají,“ řekl Čert. „Ze psů tu žádný nebyl! O fenkách nemluvě! Není to tu vůbec zajímavé...“

„To víš, Oldo,“ usmála se Bísíája shovívavě. „On má jinou stupnici důležitosti!“

Nastoupili do jiného autobusu a vraceli se. I tento vůz byl poloprázdný. Olda posadil Bísíáju k oknu, aby lépe viděla, sám si sedl vedle ní. Bísíája se vyptávala, ale všechno pečlivě směrovala na něho a on jí stejně mlčky odpovídal. Pro ostatní cestující si jen občas ukazovali. Až jim jedna paní začala cosi signalizovat znakovou řečí pro neslyšící.

„My slyšíme, paní,“ obrátil se na ni Olda. V zápalu řeči s Bísíájou ale použil andělskou řeč. Paní okamžitě strnula. Pak začala gestikulovat tím víc.

„Tomuhle my nerozumíme, paní,“ zavrtěl hlavou Olda. Pak rychle vysvětlil Bísíáje, že paní chybí sluch a proto používá znakovou řeč. Přiznal také, že sám tento druh řeči neovládá.

Paní se trochu zarazila, ale pak pohotově sáhla do kabelky a vytáhla bloček a tužku. Cosi napsala na vrchní list papíru, odtrhla jej a podala Oldovi. Byl to od ní dobrý nápad, ale dalo se to čekat. Pokud skutečně neslyšela, byla jistě na takovou komunikaci připravena.

„Proč nemluvíte, když umíte mluvit? Jak to, že jsem vás slyšela, když neslyším? Nejvíc by mě ale zajímalo, kde se to dá naučit?“

Olda přelétl papírek očima a vrátil jej paní.

„Nemluvíme zvuky, ale myšlenkami,“ řekl. „Neslyšíte nás, ale vnímáte, když se na vás obrátíme. Nikde na světě se to neučí, na to musíte potkat anděla.“

„Nedělejte si z lidí blázny!“ napsala jim rychle další vzkaz.

Olda to chvilku překládal Bísíáje, protože chtěla znát smysl toho všeho. Řekl jí, že je paní viděla, jak se spolu domlouvají bez zvuků, proto si myslela, že jsou také hluší. Teď by se ráda naučila andělskou řeč.

„Když nás pozve k sobě, podívám se na ni,“ navrhla Bísíája Oldovi, ale nesměrovala to jen na něho, takže to vnímala i hluchá paní. „Naučím ji našiřeč, ale mohla bych při tom také zjistit, proč neslyší a pomoci jí. Potřebovala bych na to jen nějaké klidné místo, kde by nebyl nikdo jiný.“

Paní rychle načmárala další papírek.

„To by se vám hodilo! Abych vás pozvala do bytu! Chcete mě vykrást, syčáci? Měla bych vás oznámit na policii!“

Olda si to přečetl a nevěřil svým očím. Pak to přeložil Bísíáje. Přitom jí vysvětloval, co to znamená krást, proč se to na Zemi považuje za špatnost a co to je policie.

„My ji přece k ničemu nenutíme,“ zamračila se trochu Bísíája.

„Můžete mi na okamžik půjčit tužku?“ požádal Olda suše paní. Půjčila mu ji, ale značně nedůvěřivě, jako kdyby o ni měla přijít.

Olda na papírek připsal:

„Nestěžujte si na osud! Jedinkrát v životě potkáte anděla - a zaženete ho!“

Vrátil paní tužku i s papírkem. Vytrhla mu oboje z ruky, rychle přelétla očima přes Oldův vzkaz a ještě pod to něco v rychlosti načmárala.

„Vy že jste andělé? To je ale drzost! Styďte se, gauneři!“ četl Olda.

„Anděl je z nás jenom jeden,“ řekl Olda. „Vaše chyba, že nevěříte. Chraňte si tedy svůj majeteček, ať vás nikdo neošidí. Ale uvědomte si jedno. Taková nabídka se neopakuje...“

Odvrátil se od nerudné paní a věnoval se Bísíáji. Autobus zastavoval na jejich zastávce. Vystoupili a podívali se za nedůvěřivou paní. Ještě se za nimi zle podívala, ale vynadat jim nemohla, přes papírky to jde těžko.

„Proč se tak chovala?“ zeptala se Bísíája Oldy, když autobus zavíral dveře. Pomyslela si to ale tak, aby to zachytila i ta nevlídná paní. „Nechtěli jsme přece nic špatného, naopak!“

„Nevím,“ řekl Olda také tak. „Říká se, že lidé často pro majetek odmrští i jedinou životní příležitost... Asi na tom něco bude...“

line

Večeři samozřejmě stihli, dokonce předtím ještě zašli do lesoparku. Bísíája opět trochu posmutněla, když zjistila, že tajemná radioaktivita sousedního vesmíru pořád ještě nezmizela. Olda by ji rád utěšil, ale v tomto směru už řekl všechno a nic víc ho nenapadlo.

Vrátili se tedy do Oldova pokojíku.

„Ukážeš mi ty oči?“ požádala Bísíája Oldu.

Posadili se proti sobě. Bísíáje na konci prstu vzplanul plamínek, kterým chvíli Oldovi svítila do očí jako baterkou.

„Zdá se, že potřebuješ opravdu jen korekce,“ řekla po chvilce. „Dívej se teď chvíli tady do toho světélka a nelekni se, dotknu se tvých očí. Bolet to nebude, ale necukni sebou.“

Oslněn jasným plamínkem pocítil dotek přímo do oka, ale ani sebou netrhl, nebylo to nic moc. Bísíája to pak zopakovala na druhém oku.

„Ráno budeš vidět jako dřív s těmi brýlemi,“ slíbila mu. „Možná líp.“

„To bych ti byl vděčný!“ odvětil. „Brejle mi většinou pomáhají, ale také překážejí.“

Mezitím je ale maminka zavolala k večeři. Bísíája se při jídle trochu rozpovídala, na přetřes přišlo i divné chování neznámé postižené paní, která se vlastní podezíravostí připravila o možnost nápravy své vady.

„Opravdu si věříš, že bys jí mohla pomoci?“ ptal se přes Oldu opatrně tatínek.

„Věřím,“ tvrdila Bísíája. „Nejsem ještě specialista, ale běžné poruchy bych zvládnout měla, to patří do základů biologie.“

„Myslíš si, že je to tak snadné?“ sondovala ji maminka.

„Nevím,“ přiznala Bísíája. „Nedostala jsem se ani k povrchnímu vyšetření. Vloni jsem ve světě Lutyjotu křísila mrtvé a ostatní by mě umačkali radostí. Nikdy se mi ale nestalo, aby někdo takhle odmítl pomoc. Jste opravdu zvláštní... tedy - aspoň někteří...“

Olda mlčel. Uvažoval o tom, co bude, jestli se mu oči spraví. Oční doktor mu předepsal brýle, ale víc nesvedl a tvrdil, že si na to bude muset zvyknout. Jestli to Bísíája dovede, pak umí víc než odborník studovaný na oči. A jestli nebude brýle potřebovat, spíš mu projdou ty rozbité. Nahlas ale neřekl nic, na to bylo ještě brzy.

Po večeři nastalo rozmisťování ke spaní.

Zatímco byli na výletě, rodiče uklidili Jirkův pokojík. Maminka předvedla Bísíáje, jak si upravit prošívanou deku na spaní a jak ji složit přes den. Omlouvala se, že jí nemůže zapůjčit nic jiného než starší Oldovo pyžamo.

„Děkuji, ale nebudu to potřebovat,“ odmítla je Bísíája. „Nechám si, co mám na sobě.“

„U nás není zvykem spát v tom, v čem chodíš přes den,“ ujišťovala ji maminka vlídně. „Každý oblek musí občas větrat, nebo budeš za chvilku chodit v zapoceném...“

„Nebude,“ odpověděl už při překládání Olda za Bísíáju. „Ogdurové se nepotí.“

„To bych se divila, vypadáte přece hodně podobně jako my.“

Čert to ale potvrdil, musí to přece posoudit nejlépe, má ze všech nejlepší nos. Bísíája už jen dodala, že oba mají pravdu.

„Nechte mi můj oblek,“ požádala pevně. „Sama vím nejlépe, co smím a co ne. Neznáte přece vlastnosti našich věcí. Chrání mě to před baktériemi... i jinak...“

„Když myslíš...“ ustoupila maminka. „Ale pyžamo si tu nech pro případ potřeby. Chtěli jsme ti zítra před odjezdem koupit nějaké dívčí šaty. Když už jsi děvče, měla bys tak vypadat. Nemusíš je nosit, ale měla bys je mít v záloze.“

„Asi bych vás měla naučit našiřeč,“ řekla Bísíája. „Ale Olda vám potvrdí, že to není tak snadné, jak se to řekne. Předem vás musím upozornit, že to může vypadat nepříjemně. Jemu jsem to předem neřekla, ale neměla jsem na vybranou.“

U koupelny se chvíli zastavili, ale Bísíája si jen opláchla ruce, aby neřekli. Nepodařilo se jim přesvědčit ji o výhodách pořádné koupele.

„Snáším vaše bakterie už od rána. Zatím se neprojevily, ale proč jim to usnadňovat?“ odmítala všechny nabídky. „Ta voda sice vypadá čistě, ale víte jistě, co v ní je?“

Nepřemlouvali ji tedy. Budiž, i když vypadá jako člověk, nemusí být úplně stejná. Ať se tedy chová podle norem svého světa...

Olda přinesl Bísíáje nějaké knížky, především obrázkové dětské encyklopedie, aby se do nich podle chuti sama podívala. Nechal jí je na stole, pak ji ponechali v pokojíku samotnou a vrátili se do kuchyně.

Teď už jen ve čtyřech, ačkoliv Čerta moc vážně nebrali, promýšleli zítřek, kdy by měl Olda podle původního plánu odjet na venkov k tetičce. Plán se samozřejmě změnil. Místo aby Olda odjel s Čertem poprvé samostatně vlakem, rozhodl tatínek, že pojedou všichni autem. Beztak to musí s tetičkou ještě dohodnout a kdyby je tetička nepřijala, vzal by je hned zpátky.

„Co bude s nákupem šatů?“ řekl Olda. Bez Bísíáji mluvil s rodiči raději postaru.

„Koupit jí je můžeme,“ rozhodla maminka. „Když je nosit nebude, nemusí.“

„No právě! Pak by byly zbytečné!“ dodal Olda.

„Když je nepoužije, můžeme je někomu věnovat,“ přidal se k mámě táta. „Kdyby se ale ukázalo, že je potřebuje a nemá, byla by to větší chyba.“

Maminka nakonec rozhodla, že se za ní půjde přece jen podívat.

„Půjdu ti překládat,“ nabízel se Olda.

„Nemusíš,“ odmítla ho. „A nechoď tam. Co když si právě zkouší to pyžamo?“

„Beze mě ti neporozumí,“ upozorňoval mámu rychle.

„Na učené disputace tam nejdu,“ řekla máma. „Snad mi může říci, co by potřebovala, o víc nepůjde. Neboj se, žena ženě vždycky nejlíp porozumí...“

Odešla a opatrně zaťukala na dveře pokojíku. Nic se neozvalo, zvukem ani telepaticky. Vstoupila proto. Na posteli ležela Bísíája obličejem dolů a celá se třásla.

„Co je ti, děvenko?“ pohladila ji po rameni.

Bísíája se vymrštila, ale když ji poznala, zase sklesla.

Navzdory předchozímu ujišťování, jak andělé perfektně hospodaří s vodou, měla obličej úplně mokrý.

V jednom ale pravdu měla. Nebyl to pot.

Byly to slzy...

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: