Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jantar

Bísíája se k psíkovi vrhla se zlověstným zábleskem v očích.

Sklonila se k němu, jako kdyby se chtěla se zvířetem mazlit, ale Olda tušil, že je to asi jinak. Zatímco tetička spěchala do chalupy zjišťovat, co se kde ztratilo, Bísíája zjišťovala stav psa a promýšlela, co dál.

„Někdo ho otrávil,“ řekla Oldovi zamračeně. „Má v těle jed.“

„Ale kdo by to udělal?“ vytřeštil oči Olda. Nemohl si to srovnat v hlavě. Kdo by chtěl zabít jeho pejska? Vždyť tady jen ležel u boudy! Co komu udělal?

Bísíája neodpověděla. Olda dvakrát po sobě zaznamenal už známé cvrlikání rozbitého kazeťáku, jak se Bísíája o cosi snažila. Pak od ní pocítil závan tepla, ale hned si uvědomil, že to teplo přichází zevnitř, takže Bísíája právě vydala větší množství vnitřní síly.

Psík začal křečovitě zvracet. V rozkousané uzence vyzvracel i modrozelené, částečně rozpuštěné krystaly.

„Ještě to zkus!“ pobízela Bísíája pejska.

Čert se křečovitě napnul, ale zvracel už jen modravé hleny.

„Vodu!“ požádala Bísíája Oldu. „Sežeň mi rychle vodu!“

Olda popadl u boudy psí misku, zapumpoval na starodávnou litinovou pumpu a plnou misku rychle přinesl. Bísíája ji přistrčila psíkovi k hlavě a pomohla mu nadzvednout se. Psík se žíznivě napil, ale pak zase začal zvracet. Bísíája ho ještě jednou přiměla napít se, ale Čert teď zvracel jen vodu.

„Snad jsem to zvládla, ale stálo mě to hodně síly,“ přiznala Bísíája.

„Čerte, Čerte,“ povzdychl si Olda. „To se dělá, brát maso od cizích lidí?“

„A bylo tak dobrý!“ opáčil žalostně pes.

„Nebylo,“ ujistila psa Bísíája. „To maso ti dali, aby tě zabili.“

„Já už vím...“ přiznal zkormouceně. „Určitě chtěli krást! Ale já jsem nemohl nic dělat, ani packou jsem nemohl hnout!“

„Věříme ti to!“ řekl vážně Olda.

„To je divné!“ vyšla z chalupy tetička. „Řekla bych, že tu byli zloději, ale všechno je na svém místě, nic nám neukradli.“

„Vůbec nic nezmizelo?“ nevěřil jí Olda.

„Nic,“ přisvědčila tetička. „Peníze, hodinky, prsteny. V kredenci je všechno, ani se tam nikdo nehrabal.“

„Nezmizely ani ty jantarové věci na polici?“ sondoval opatrně Olda.

„Ty jsou pryč,“ potvrdila tetička. „Ale to jsou jen cetky.“

„Ne tak docela,“ opáčil Olda zamračeně. „Pan Prskavec z Ameriky za ně dal u Zimáků sto dolarů. Od vás je dostal zadarmo a ještě nám chtěl otrávit Čerta.“

Řekl to naplno bez ohledu na zděšení, které se tetičce objevilo ve tváři.

„Co říkáš?“ vyjekla. „Že by někdo za takové tretky dával takové peníze? A trávil psa? To je nesmysl!“

„Pojď se podívat!“ ukázal Olda tetičce na modravé krystaly v psích zvratcích. „Co bylo v tom buřtu? Vsadím se, že jed na krysy.“

„Panebože!“ vyjekla tetička. „Ale proč by to kdo dělal?“

„Třeba aby mohl krást jantar.“

„Vždyť je falešný!“ zaúpěla tetička.

„To víš jen ty, když jsme ti to řekli,“ pokračoval Olda. „Ale vypadá jako pravý! Bísíája tvrdila, že to pozná jen odborník a ještě k tomu musí mít nějaké přístroje.“

„Ale odborník to pozná, ne?“

„Odborník ano, pokud ho napadne nějaké podezření a začne to zkoumat. Ostatním to ale můžeš prodat za pěknou cenu. Máš ponětí, co dnes stojí jantar v klenotnictví?“

„Ale to by byl přece podvod!“ vyhrkla.

„Kdo otráví pro pár tretek psa, tomu podvod vadit nebude,“ řekl Olda.

„Ano, ale nemůžeš přece někoho podezírat ze zločinu bez příčiny! Nemáš důkaz!“

„Tady ten jed ti nestačí? To není důkaz?“ ukázal Olda botou na zem.

Tetička mlčela.

„Podívám se radši na slepice a králíky!“ napadlo ji najednou. „Pes je jen pes, ale kdyby mi někdo otrávil domácí zvířata, to by byla teprve škoda!“

Olda i Čert málem vybuchli nesouhlasem, ale Bísíája je zarazila. Mračila se ale také.

Pes se mezitím pokoušel postavit. Podařilo se mu to, ale viditelně se ještě celý třásl.

„Vidíš, Čerte,“ utěšoval ho Olda. „Nejsou všichni lidé hodní. Když ti někdo cizí hází buřt, nemusí to být proto, aby ti udělal radost. Poznal bys je ještě?“

„Jistě!“ odvětil pes.

„Ukážeš nám je?“ zablesklo se Oldovi v očích.

„Jestli je uvidím... a očichám...“

„Už to bude dobré,“ řekla Bísíája. „Ještě mu přidám životní sílu.“

Olda opět zaznamenal závan horka.

„Sežeň vodítko a půjdeme,“ řekla Bísíája.

„Ve svátečních šatech?“ připomněl jí Olda.

„Ach jo...“ povzdychla si. „Ale máš pravdu, moje šaty jsou lepší.“

Zavedli psíka do chodby, Bísíája zmizela v komoře, Olda v kuchyni. Za chvilku se ale všichni tři sešli na chodbě. Bísíája měla tentokrát na sobě modré pruhované námořnické tričko a zelené kalhoty s páskem, ale Olda si hned všiml, že to je pořád její původní kombinéza, jen přebarvená podle oblečení Cilky Macounové.

Tetička je ale ven nepustila.

„Teď bude oběd,“ prohlásila. „Mám to připravené, jen to ohřát.“

Museli se tedy zdržet na oběd. Pes si zatím lehl pod stůl. Výjimečně ani neloudil, dobře mu nejspíš ještě nebylo.

line

Po obědě vyrazili s Čertem na vodítku směrem k návsi. Čert se ještě trochu motal, ale snažil se klusat, aby nezdržoval. Dokonce si odpustil očichávání zajímavých míst. Za chvilku dorazili ke hloučku dětí, Mezitím si všichni odbyli oběd a teď pokračovali v dohadování. Kromě známých tváří tam Olda uviděl další dva kluky, které neznal. Byli zhruba stejně vysocí jako on sám.

„To není spravedlivé!“ říkal Jarda Zimák. „Jak může táta prodávat naše věci?“

„Aspoň za to vaši něco dostali,“ řekla Cilka. „U nás jantar prostě zmizel. Dobře vím, že ho naši neprodávali. Já tomu říkám normální zlodějna!“

„Je tu Olda a Bísíája!“ všimla si příchozích Milena.

„Vy ještě máte jantar?“ zeptala se jich hned bez úvodu Cilka.

„Někdo u nás byl,“ řekl Olda zachmuřeně. „Že sebral jantar, to je prkotina. Horší je, že nám přitom přiotrávil Čerta.“

„Vždyť jde s vámi!“ upozornila ho rychle Cilka.

„Jde, ale otrávený byl,“ trval na svém Olda. „Už jste někdy slyšeli slovo zázrak? Tak se rychle podívejte na našeho psa, právě jeden vidíte.“

„Počkej, snad nechceš...“ zarazila se Cilka.

„To je jedna věc,“ řekl Olda. „Druhá věc je, že Čert určitě pozná ty dva, co ho otrávili. Proto se s ním jdeme podívat po vsi.“

„Jak víš, že byli dva?“ vyjel po Oldovi s podezřením Jirka. „Tys je viděl?“

„Já ne, ale Čert,“ opáčil Olda, „Hodili mu buřt a když to sežral, šli klidně přes plot. Čert to ale přežil a dobře si je pamatuje.“

„Prosím tě,“ vybuchl Jirka, „děláš, jako kdyby ten pes měl inteligenci... aspoň delfína!“

„Na to pozor, má větší,“ řekl Olda.

„To ti nevěřím! To není možné!“ odsekl Jirka Rovný a ostatní mu přizvukovali.

„Čerte, řekni všem, jak to bylo!“ poručil Olda psovi.

„Pán má pravdu,“ pomyslel si pes. „Ale až je poznám, já je snad zakousnu!“

„Stačí, když je poznáš,“ zarazil ho Olda.

Skupinka dětí zůstala stát, jako kdyby vedle udeřil blesk.

„Ten pes... vážně mluví?“ vyjekla Milena.

„Nemluví,“ opravil ji Olda. „Ale Bísíája ho naučila telepatii. Jako mě.“

Chvilku bylo ticho.

„A když je pozná?“ začala Cilka. „Co budeme dělat?“

„Na takové ptáčky si pak dáme pozor!“ řekl Olda.

„Myslíš, že by to mohli být Pepek a John Prskavcovi?“ sondovala Cilka.

Zeptali se Čerta na velikost těch dvou zlodějů.

„Nebyli stejně velcí,“ řekl Čert. „Jeden byl velký, druhý menší.“

Vydali se všichni k bydlišti prvních podezřelých. Málo platné, měli na krádeži největší zájem, takže byli první na ráně. Došli až k plotu moderního rodinného domku. Na dvorek právě vyšel John, ale když spatřil průvod, výsměšně jim ukázal mezinárodní gesto „Tůdle!“

„Je to on?“ zeptal se Olda Čerta.

„Není,“ tvrdil Čert. „Ani tak nevypadá, ani nevoní.“

Všechny to trochu zarazilo. Jestli to John nebyl, pak kdo?

„Ani cent!“ uvítal všechny výsměšně John anglicky.

„Thief!“ odsekla s pohrdáním stejnou řečí Cilka.

„Cos to řekla?“ okamžitě zvážněl John. „To odvoláš!“

„To nebyl on,“ upozornila Cilku Milča. „Pes ho nepoznal!“

„Kdo jiný měl zájem krást?“ vyhrkla Cilka.

„Zjistíme to, jen klid,“ uklidňoval ji Olda. „Čert ho jistě pozná.“

Chvíli postávali u plotu, až vyšel ven Pepek.

„To byl on!“ ukázal na něho packou Čert. „To byl ten menší!“

Ve skupince dětí to zašumělo.

„Ten ti dával to maso?“ zeptal se Olda Čerta.

„Ne, maso házel ten větší,“ odvětil pes. „Tenhle mě pak ale nakopl, když jsem na něho nemohl.“

„Aha, takže jeden ze zlodějů je Pepek!“ řekl sveřepě Jirka Rovný. Řekl to nahlas, takže to slyšeli i Pepek a John.

„Co kecáte?“ vyhrkl Pepek. „Odvolejte to - a hned!“

„Vy jste otrávili Aničce Novotné psa!“ zaútočil na něho Jirka.

„Dyť ho máte tady!“ ukazoval Pepek na Čerta.

„A ty jsi do mě pak ještě kopl!“ přidal se Čert a tentokrát to vůbec nesměroval, takže to vnímali všichni.

„Kdo to řekl?“ vyjel si Pepek na všechny.

„Máš smůlu, zloději,“ protahoval Jirka. „Poznal tě pes. On totiž umí mluvit a je možná inteligentnější než ty.“

„Blbost!“ vřeštěl Pepek, ale začal ustupovat. „Pes přece nemluví! Co to na mě šijete?“

„Nic nešijeme,“ přidal se Jarda Zimák. „Zato víme, kdo kradl u Novotných. To si piš, že si to budeme pamatovat!“

„Nikde jsem nic nekradl!“ ječel Pepek. „Já jsem ten jantar ani neměl v ruce!“

„Helemese!“ zvýšil hlas Jirka. „Jak víš, že šlo o jantar? O tom jsme ještě nic neřekli, ale jak je vidět, dobře víš o co šlo!“

„Vy naděláte pro trochu ztvrdlé smůly!“

„O smůlu nám nešlo,“ přidal se Olda. „Jde o psa. Někdo nám chtěl otrávit psa a víš moc dobře, kdo to byl, protože jsi byl u toho! A ještě sis do toho psa kopl, zbabělče!“

„Nikde jsem nebyl!“ uklidnil se trochu Pepek. „Nic mi nemůžete dokázat.“

„Nic ti ani dokazovat nebudeme,“ řekla Cilka. „Ale pamatuj si, neprojde ti to.“

„Můžete mi leda vlézt na záda!“ zašklebil se Pepek.

„Hello, co se to tam děje?“ ozvalo se ode dveří domku.

Stál tam rozložitý chlap, bezvadně oblečený. Oldovi na něm byl nápadný veliký žlutý knír a hříva žlutých vlasů. Ten chlap mu byl ale krajně nepříjemný, jen nevěděl proč. Nebylo to tím, že mluvil česky s cizím přízvukem. Něco na něm ho odpuzovalo.

„To byl ten druhý, větší!“ pomyslel si Čert tak jasně, že to vnímali všichni.

„Aha, pro někoho dolary, pro jiné jed na krysy,“ řekl Jirka do ticha.

„Hello, mladej, na to si dejte pozor!“ zvážněl okamžitě chlap. „My nejsme na pomluvy bez důkazů zvyklí a vy žádný důkaz nemáte! U soudu vás to bude setsakra mrzet!“

Parta okamžitě couvla. Tohle byl pro všechny nečekaný tah!

„Co chcete dávat k soudu?“ vzpamatoval se Jirka a ušklíbl se.

„Ty urážky!“ opáčil chlap. „Ty vás budou pěkně mrzet! Každé slovo tvrdě zaplatíte!“

„A kde máte důkaz vy?“ odsekl drze Jirka.

Byl ale jediný z party, kdo měl ještě odvahu odporovat. Ostatní couvali a nejraději by se rozutekli. Olda náhle strnul při pohledu na Bísíáju. Dívenka stála s očima široce rozevřenýma a natahovala před sebe obě ruce, jako by se jimi chtěla bránit. Pak sebou trhla - a současně se všem podivně ulevilo, i když nepříjemný pocit odezníval jen pomalu.

„Oldo...“ obrátila se telepaticky na kamaráda, ale směrovala to tak úzce na něho, aby to nikdo cizí nezachytil. „Oldo, prosím tě, pro všechno na světě, řekni ostatním, ať jdou ihned odsud... Třeba do lesa na smůlu, uděláme si jiné jantarové šperky, ale pojďme pryč...“

„Je to tak nutné?“ zeptal se jí.

„Strašlivě nutné!“ skoro na něho vykřikla.

„Dobře, já to navrhnu, snad budou pro,“ slíbil jí, ačkoliv to nechápal.

„Půjdeme si udělat jiný jantar, ne?“ řekl nahlas. „Kdo jde s námi na smůlu? Nasbíráme jí víc než minule a uděláme toho víc - a lepší!“

„To snad ne?“ pomyslel si Čert uraženě. „Vždyť jsem oba správně vyštěkal!“

„Přestaň! Už ani štěk!“ okřikl ho v duchu Olda. „Nech to na nás!“

Pes jen provinile zavrtěl ocáskem.

„Myslíš - aby měli vztek?“ chopil se mezitím Oldova návrhu Jirka. „Máš pravdu, nač se s nimi zlobit! Víme už, co jsou zač! Pojďme dělat jantar! Kdo jde s námi?“

Přihlásili se ulehčeně všichni a otočili se na cestu vedoucí k lesu.

„Prosím tě, jdi pomaleji,“ obrátila se Bísíája na Oldu. „Budu se za tebe schovávat, aby na mě ten chlap neviděl.“

„Proč nechceš, aby na tebe viděl? To je tak vážné?“

„Příšerně,“ ujistila ho.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: