Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Růže

Karavana dětí brzy dorazila do lesa a tam se rozprchla do rojnice. Cilka opatrovala jako vždycky kotlík a všichni pilně loupali se stromů suchou smůlu.

„Můžeš mi, Bísíájo, srozumitelně vysvětlit, co se stalo?“ obrátil se na dívenku opatrně Olda, když se trochu vzdálili od ostatních.

„Ty jsi nikdy neslyšel o podprahovém vnímání?“ zeptala se ho naopak ona.

„Slyšel, ale nevzpomínám si kde a kdy,“ zarazil se.

„To je ovlivňování lidí něčím, co člověk normálně nevnímá,“ vysvětlovala mu. „Na něco jsem tu narazila už včera, vzpomeň si na ten nápis ve vaší televizi. Víš přece, jde o ten obrázek, co jsi mi překládal...“

„Jo, už vím,“ vzpomněl si. „Ale to je snad čistě naše pozemská záležitost.“

„Není to vaše záležitost,“ zavrtěla hlavou. „Podprahové vnímání známe možná lépe než vy. Nepoužíváme to, jen si to uchováváme v mechanických znalostech. Dlouho jsme se s tím vůbec nesetkali. Až tady - a není to dobré.“

„Ale co to vlastně znamená?“ zajímalo ho to.

„Musím ti říci, že ve vesmírech nejsou jen mírné civilizace,“ řekla. „Některým říkáme barbarské. Na rozdíl od vás tím neoznačujeme civilizační úroveň, ale zlobu, jaká tam vládne. I civilizace vědecky a technicky podstatně vyspělejší než vaše mohou být barbarské a některé jsou - prostě příšerné. S jednou se setkáváme na různých místech vesmírů. Ty bytosti si říkají tefirové, vypadají jako my nebo vy, ale nejvíc vynikají zlobou. Ostatním škodí kde mohou, ani mezi sebou se nešetří.“

„Takže to jsou nějaké hodně velké bestie?“ došlo Oldovi.

„Ano,“ souhlasila. „Víš, my na žádném světě nesmíme a vlastn ani nechceme používat násilí, ani při setkání s barbary. S jedinou výjimkou. Tefirům se smíme postavit silou kdykoli ohrožují nás nebo ty, které chráníme. V takovém případě je násilí i z naší strany oprávněné. Musela jsem se hodně odchýlit od svého cestovního plánu, ale už konečně vím, kde asi jsem. Jsem v jejich oblasti. V oblasti vlády tefirů.“

Vnímal ji pozorně. Měla teď dva pozorné posluchače. Čert se Oldovi stále držel u nohy, ani se nesnažil odbíhat, jak by nejspíš za normálních okolností dělal. Bylo vidět, že ho to také zajímá a že rozumí oč jde, což by u jiného psa bylo značně nezvyklé.

„Když víš kde jsi, znamená to snad, že se dokážeš vrátit domů?“ ptal se jí opatrně Olda. „Nebo se tu ještě trochu zdržíš?“

„Je to horší než si myslíš,“ začala. „Doufala jsem, že mi k návratu postačí dozvědět se kde jsem, ale tak jednoduché to není. Vesmíry nejsou uspořádány libovolně a brány se nedají otevřít kdekoliv. Každý vesmír má omezený počet sousedních, z toho vznikají různé obrazce. Nejjednodušší je prstenec čtyř, osmi nebo šestnácti vesmírů. Většímu útvaru se čtyřmi nebo osmi prstenci, obsahující od šestnácti do sto dvaceti osmi vesmírů, říkáme hrozen. Ještě větší klubko má naopak lichý počet od tří do sedmi hroznů. Klubka jsou přitom poslední útvary s neměnnými vazbami, mezi nimi jsou vazby volnější, vznikají a zanikají, asi jako kdyby se vesmíry proti sobě neustále posouvaly. Obávám se, že jsem sklouzla po takové nestabilní cestě. Udržet si v nich přehled je obtížné, tím spíš, že se tyto nepravidelné vazby navzájem ovlivňují. Všechny vesmíry jsou na stejném místě, ale váš je okrajovým vesmírem klubka - ten paradox snad časem také pochopíš. Budiž, teď už konečně vím, kde se nacházím. Zdálo by se to tedy vyřešené, když vím, kde jsem, měla bych vědět, kudy domů, ale většina cest k nám není stálá. To znamená, že budu muset cestu domů pracně hledat.“

„Nemůžeš se spoléhat na pomoc od vás, jak jsi čekala?“

„Vyloučená není,“ povzdychla si. „Oni jistě brzy zjistí, kde se jaká vazba přerušila, ale najít náhradní cestu nebude snadné. To bude totiž asi příčina toho, že jsme váš svět opustili. Ne že by někdo nad vámi mávl rukou, že dohled nepotřebujete. Spíš jsme náhlým výpadkem několika cest ztratili na delší dobu kontakt.“

„Aha,“ pomyslel si Olda. „A tady někde jsou jakési bestie... Samozřejmě pokud je to pravda a nemýlíš se.“

„Už předtím jsem tu narazila na pár znepokojivých příznaků,“ přikývla vážně. „Dnes jsem ale získala jistotu, naneštěstí v tom nejhorším. Chlap, co se pokusil otrávit Čerta, má schopnost podprahově ovládat lidi. Nestihla jsem sledovat předmět vašeho rozhovoru, ale vím najisto, že to na nás zkoušel uplatnit. Jsem proti takovému vlivu odolnější, ale už samo použití toho prostředku je u nás nepřípustné, proto jsem jeho působení zrušila. Naštěstí na to měl něco elektrického, co šlo zrušit celkem snadno.“

„Jaké to bylo ovlivňování?“ mračil se Olda, kterému došlo, že to nebude nic dobrého.

„Pouštěl na vás strach,“ řekla. „Jeho strojek, nebo co na vás měl, vydával zvuky mimo rozsah vašeho sluchu. Když je přimícháš do normální zvukové řeči, má to značný účinek. Možná se na vás pokoušel působit i slovy, ale to už jsem nesledovala.“

„Také se mi zdálo, že nás nějak nepřípustně zastrašuje,“ řekl Olda.

„Kdyby se vás pokoušel odradit od něčeho nesprávného slovy, bylo by to asi v pořádku. Slova se dají vyhodnotit rozumem a buď přijmout, nebo nepřijmout. On ale přidával do těch slov zvuky vyvolávající hrůzu. Obávám se, že je nikdo z vás vědomě neslyšel, ale měly vás zastrašit a zdá se mi, že se mu to navzdory mému snažení dařilo.“

„Proto jsi chtěla, abychom se co nejdřív vzdálili!“ došlo Oldovi.

„Nejen proto,“ pokračovala Bísíája vážně. „Pouhé zastrašování by ještě nebylo tak zlé, ale on se snažil všechny si podrobit své vůli. Pak by si mohl se všemi dělat cokoliv.“

„Myslíš, že se mu to podařilo?“ trochu zbledl.

„Na mě nemohl mít vliv žádný a jak jsem si všimla, na dva z vás také nestačil,“ řekla. „Jirka z vaší party je nejspíš přirozeně odolnější a ty už máš v hlavě můstek jadkl, takže se tě to také moc nedotklo. Ostatní by se ale stali velice rychle hříčkami v jeho moci.“

„Líčíš je jako nějaké ďábly!“ otřásl se. „Odkud jejich vliv znáš? A dokážeš proti tomu něco dělat?“

„Ano,“ připustila. „Jenže tohle nebudou ďáblové, jen lidé, jejich služebníci. Ti, kterým vy říkáte ďáblové a my tefirové, jsou nebezpečnější. Ti by nikoho nezastrašovali, prostě by si se všemi dělali, co by je napadlo. Nechráněné bytosti dovedou psychickým úderem i zabít. Asi bych ti měla uzpůsobit uši, abys je vnímal jako já, v každém případě bych ti měla zesílit odolnost proti nim. Udělali jsme dnes nevědomky chybu, dovolili jsme před nimi Čertovi používat našiřeč. Možná byla chyba už jenom ukázat jim, že žije.“

„Snad to nebude tak zlé...“ pokusil se ji utěšit.

„Je to zlé, Oldo!“ vzdychla si. „Tefirové nás odedávna nesnášejí a při každé příležitosti nám škodí. A nejen nám. Oni se zvláštní chutí škodí lidem nám nablízku. Víc než já bys byl ohrožený ty, tetička, tvoji rodiče a vlastně i ty děti kolem nás. Měli jsme si dávat větší pozor! Máme ještě naději, že si Čerta povšiml jen syn toho tefirského služebníka, nebo jejich zdejší příbuzní. Ti by snad byli neškodní. Ale dozvědět se to jejich páni, bylo by teprve zle!“

„To je... to je opravdu tak zlé?“ zbledl trochu.

„Lidé se zdráhají uvěřit, co jsem zač,“ pokračovala naléhavě. „Ale tefirové nás znají, ti by tomu uvěřili. Budu se muset přestat zdržovat v jejich blízkosti a projevovat se před nimi.“

„Proč tedy chceš dělat další jantar? Vždyť je to na nás přivede.“

„Protože předchozí jantar skoupili nebo ukradli,“ řekla. „Kdyby ho chtěli prodat, bylo by lépe jim ho nechat a neupozorňovat je na nás. Kdyby ho ale začali zkoumat, pochopili by, že do zdejší civilizační úrovně nepatří. Pak by se o nás zajímali ještě víc. Je to jen nepatrná stopa, ale ani tu jim nechci nechat. Dnes uděláme jen pár kousků, ale bude to na ně past.“

„Myslíš chytit je při krádeži?“ ožil Olda.

„Ne, tak otevřeně bych to nedělala, ale nějaký protitah udělat musím,“ přikývla. „Ani vy dva jim nesmíte dávat najevo, že o nich něco víte, rozumíš, Čerte? Ani vrčet na ně nesmíš! Uděláme něco ze smůly a přidám tam rozkladné baktérie. Do tří dnů se jantar změní zpátky v lepivou smůlu a pokud bude ten kradený poblíž, rozloží se také.“

Zabrali se do úvah tak, že přinesli nejméně smůly ze všech. Zato teď Olda znal její plán proti hrabivým sluhům ďáblů a samozřejmě slíbil Bísíáje pomoc.

„Dnes bych to udělal jinak,“ navrhl partě, když už zčernalý kotlík olizovaly plameny. „Bísíáje bych dal většinu smůly, aby udělala něco složitějšího. Každý z nás si pak udělá jen jeden kousek navíc. Já se svého předem vzdávám.“

„Když chceš o něčem rozhodovat, měl jsi přinést víc smůly,“ namítal Pepík Procházka. Minule se zpracování smůly neúčastnil a dnes se na to tím víc těšil.

„Obávám se, že to budeme i dnes dělat pro Prskavcovy,“ řekl Olda. „Takže nezáleží na tom, co kdo udělá. V tom případě bude lépe, když Bísíája udělá něco pořádného, co by dobře zaplatili. Sami si pak uděláme další, až odjedou. Nebudou tu přece věčně!“

„Myslíš, že ona něco svede?“ vytasil se Pepík s pochybnostmi.

Všichni se na něho ale sesypali, aby o Bísíáje nepochyboval. Bez ní by ani minule nic kloudného neudělali. Pepík nakonec ustoupil s tím, že si na její dílo počká.

Bísíája tedy začala. Přinesla si jako pracovní plochu velký plochý valoun a od Oldy si půjčila kapesní nůž. Namočila rákosové brčko do smůly a pomalu vyfoukla bublinu. Opatrně ji zpevnila, aby nelepila, ale ne úplně, jen aby byla tvárná. Odřízla ji nožem a rozválela na kameni na placku. Postupně tak vytvořila placek víc. Všichni ji sledovali s napětím. Nakonec ze smůly uválela tyčku a začala na ni lepit jednotlivé placky a tvarovat je. Když skončila, držela v ruce - krásnou jantarovou růži.

Nikdo z diváků se ani neodvážil dýchat obdivem.

Bísíája vyfoukla dvě větší bubliny, změnila je v placky a nožem upravila jejich okraje do podoby listů. Ještě měkké je přilepila na stonek a prsty všechno trochu dotvarovala.

„Růže by měla mít trny,“ vydechla obdivem Cilka.

Bísíája tedy z odpadků vytvarovala dva trny. Skutečné trny jen představovaly, nebyly ostré. Před připevněním na stonek je olízla, pak růži přidržela v ruce, než smůla ztvrdla a změnila se v pevný jantar.

„Tedy, tohle nesvedeme nikdo!“ vydechl uznale Pepík Procházka. „To je zázrak!“

Bísíája tím ale spotřebovala většinu materiálu, nikdo ale nereptal, jak to bylo zajímavé. Ostatní si vyzkoušeli jen pár mravenců a much zalitých do jantaru. Olda si pod neslyšitelným telepatickým vedením Bísíáji vytvrdil jednu smolnou bublinu, ale aby neprozradil, že to také dovede, zásluhu na tom připsal jí. Nikdo si toho ostatně nevšiml.

„Co s tou růží uděláme?“ zajímal se další nový člen party, Milan Vosáhlo.

„Vezme si ji Cilka,“ řekl Olda po krátké a tiché poradě s Bísíájou. „Navede rodiče, aby růži beze všeho prodali Prskavcům, kdyby za nimi přišli a chtěli ji koupit.“

„Včera jsi říkal neprodávat,“ upozornil ho jemně Jirka.

„Prodali všichni,“ opáčil Olda. „Kdo neprodal, o jantar přišel a nic nedostal. Opravdu je lépe něco na tom získat. Když to prodáte levně, budou vás považovat za hlupáky, ale bude to lepší, než aby je přehnaná cena odradila, pak by to stejně ukradli.“

„A vy dva?“ zajímal se Franta. „Bísíája má přece na tom největší zásluhu.“

„Ano, ale nás nikdo nepřemlouval,“ vysvětloval to Olda. „Naopak, málem jsme přišli o psa. Bude lépe, když zůstaneme úplně mimo. Beztak po penězích netoužíme.“

„My také ne!“ řekla Cilka uraženě.

„To už víme. Nejde o peníze, ale o to, aby se ta růže dostala k Prskavcům!“ řekl Olda. „Když ji budou mít, snad nám konečně dají pokoj!“

Myšlenka obětovat růži výměnou za konec obtěžování byla pro partu přijatelná, brzy se na ní shodli. Uhasili oheň, zchladili ve vodě kotlík a vraceli se do vsi. Cilka teď nesla v čele průvodu opatrně jantarovou růži, aby ji viděl každý, kdo se na průvod podíval.

Čert kráčel důležitě jako první vpředu, ale ohlížel se pořád, zda jdou opravdu za ním.

Zato Bísíája se držela v pozadí, zejména když šli kolem domku Prskavcových. Dařilo se jí to, děti šly v houfu a ona byla nejmenší, ale pro jistotu se držela poblíž Oldy, aby ji zastínil, kdyby se děti náhodně rozestoupily.

Průvod došel vítězně na náves, kde se rozešel. Bísíája s Oldou a Čertem spěchali domů.

„Á, tuláci se vrátili!“ přivítala je tetička. „Jak je Čertovi?“

„Dobře,“ odvětil Olda.

„A našli jste, kdo to udělal?“ zvážněla tetička.

„Našli,“ řekl Olda. „Ale neřekneme.“

„Proč ne?“ zvážněla tetička. „To není dobré. Někdo se vám pokusil otrávit pejska a vy to necháte jen tak? Abych se bála, že to je někdo ze sousedů?“

„Neboj se,“ řekl Olda. „My to tak nenecháme. Opakovat se to nebude.“

„Na vašem místě bych byla opatrnější,“ řekla vážně tetička. „Nezapomeňte, že pejskovi šlo opravdu o život. Kdo to udělal, bude asi pěkný darebák.“

„Nech ho být,“ opakoval Olda.

„Jste jako počasí!“ vytkla jim tetička. „Hned si všechno rozmyslíte úplně naopak.“

„Jak to myslíš?“ opáčil Olda, když viděl, že ani Bísíája to úplně nechápe.

„Jako v kostele,“ řekla tetička trochu nazlobeně. „Nejprve jste si chtěli kostel pořádně prohlédnout. To bych vám schvalovala, ale když pak na to byl čas, utekli jste ven.“

Odešla ze sednice, ale i Bísíája se zamračila.

„Seženeš mi něco, abych mohla nakreslit pár obrázků?“ obrátila se mlčky na Oldu.

„To nebude problém,“ řekl. „Někde tu mám z dřívějška schovaný papír i tužky.“

Za chvilku přinesl čtvrtky i barevné pastelky. Bísíája si je prohlédla a začala kreslit.

Olda se nestačil divit. Bísíája nakreslila zpaměti vnitřek kostela tak podrobně, že si ani Olda tolik detailů nepamatoval. Dokázala to vystihnout ve správných proporcích i barvách. Na jednom obraze byl Kristus na kříži a i ten obraz Bísíája vystihla.

„Teti, pojď se honem podívat!“ přivolával ji Olda, když Bísíája skončila.

Tetička ale byla daleko. Bísíája Oldovi připomněla, že podle jejich poslední dohody by nebylo správné přivolávat tetičku telepaticky. Vyšli tedy za ní ven a našli ji u králíkárny dávat zvířátkům trávu z nůše.

„Mohli byste za mě někdy dojít na trávu,“ řekla Oldovi. „Králíčci by vás měli rádi.“

„Příště,“ řekl Olda. „Ale podívej se, jak si Bísíája pamatuje kostel, abys neříkala, že se tam ani nerozhlédla.“

Ukázal tetičce obrázek. Tetička údivem vzdychla a zapomněla krmit.

„Kristepane! Vždyť je to jako od opravdového malíře!“ řekla. „Měla bys to ukázat panu faráři, ten by měl radost!“

„Stačí, když budeš mít radost ty,“ řekl Olda smířlivě.

„Vezměte si to na památku,“ řekla Bísíája.

Olda se na ni udiveně povídal, sama mu přece zakazovala používat telepatii, ale pak si uvědomil, že ona to řekla - normálním hlasem.

Tetička si toho samozřejmě všimla také.

„Oldíku, říkal jsi, že neumí česky!“ podívala se na Oldu vyčítavě.

„Moc neumím, ale chci se budu snažit učím se,“ řekla na Oldovu obranu Bísíája česky, byť trochu neobratně.

„Ach tak, to děláš dobře, děvenko,“ pochválila ji tetička. „Tak jen se uč! Máš příjemný hlásek, to budeš jistě i hezky zpívat!“

Rychle se vzpamatovala z údivu a dokrmila králíky. Pak zavěsila nůši na silný hřeb pod střechu a vrátila se s dětmi do sednice. Těšila se, že si dá obrázek zarámovat a pověsí na zeď, hned se rozhlížela, kde by nejlépe visel. Nakonec uložila obrázek do kredence a pustila se do přípravy večeře.

„Zapněte si zatím v komoře televizi,“ navrhla jim.

Bísíája ale o ni nejevila zájem a že se raději s Oldou podívají na zahradu.

„Za chvilku bude večeře,“ upozorňovala je tetička. „Nebuďte tam dlouho!“

„Pojď se mnou rychle na světlo,“ naléhala Bísíája na Oldu. „Předělám ti uši a oči, abys vnímal podprahové vjemy. Kdo o nich ví, je proti nim odolnější.“

„Tady je na nás ale odevšad vidět,“ namítal.

„Vyletíme si do koruny stromu,“ řekla.

Popadla ho zezadu pod rameny a vytáhla ho vysoko do koruny rozložité hrušně. Zdola teď na ně nebylo vidět, nad nimi byla jen obloha. Bísíája rozložila svoji nafukovací bublinu, které říkala kokon, vtáhla ho dovnitř a rychle se nad ním sklonila.

„Nemáme moc času,“ řekla. „Svolíš k té úpravě, viď?“

„Jistě,“ přikývl.

Klečela teď nad ním a měl její tvář až u své. Ležel klidně, věřil jí. Najednou spatřil, jak se jí z úst vysouvá cosi červeného - jazyk to ale nebyl. Podobalo se to žížale bez článků, bylo to dlouhé a tenké jako tužka. Než se stačil podivit, sklonila se ještě víc a ta podivná žížala se mu zabodla těsně pod ucho. Na okamžik propadl panice, ale pak si uvědomil, že to už zřejmě zažil, Bísíája to na něm přece vyzkoušela víckrát. Je to nepříjemné, ale nebolí to a nezůstane po tom ani jizva, i když to vnikne dovnitř hlavy nebo do těla.

Nezvyklá operace tentokrát netrvala dlouho, zato ji Bísíája zopakovala i na druhém uchu. Jednala rychle a přesně, jako kdyby to dělala každý den pětkrát.

Pak to ale nastalo. Bísíája se sklonila k jeho obličeji a divná žížala se ze strany zabodla do jeho oka. Cítil, jak mu oko tlačí ke straně, nemohl je zavřít a jestli předtím málem propadl panice, teď to bylo ještě horší. Nebolí to, nebolí to, nebolí to, opakoval si rychle po sobě, aby sám sebe přesvědčil, že to opravdu nic není. Bísíája mu přece neublíží! Naštěstí to netrvalo dlouho. Bísíája skončila, přesunula se na druhé oko, ale i tam brzy skončila.

„Hotovo,“ řekla a usmála se na Oldu.

„Hele, co to máš za divný nástroj?“ zeptal se jí. Mnul si přitom oči, slzely mu, jako by mu do nich vletěly nějaké mušky.

„Myslíš tozogr?“

Vysunula na okamžik z úst tu podivnou žížalu a zase ji zastrčila. Olda jen němě kývl.

„Víš, Oldo, dala jsem ti toho už hodně, ale něco ode mě nedostaneš nikdy,“ řekla vážně. Tozogr je uměle vytvořený orgán. Není to jen operační nástroj, umožňuje spoustu věcí, ale tobě by nepomohl, stejně jako pikaš - projevuje se jen cvrlikáním, násobí léčebné účinky idarchonu, ale také vyčerpává a především, nezvládl bys to. Nesmím ti dát ani bránu, ale ta by ti byla jen ke škodě. Bez důkladných vědomostí by ti to bylo k ničemu.“

„Jak důkladných vědomostí?“ zajímalo ho.

„Uvědom si, co teď víš například z matematiky!“ dávala mu jako příklad. „A to jsi ode mě dostal jednu jedinou paměťovou pihu! Na biologii potřebuješ vědomostí asi desetkrát víc, bez paměťových pih by ti na to nestačilo ani sto let učení. Když připočteš, že na to mám navíc pět let praktických cvičení, vyjde ti, že bys to prostě nezvládl. A bez znalostí to nejde, taková hvězdná brána by tě mohla při troše nešikovnosti roztrhat na kusy.“

„A ty to všechno umíš?“ podíval se na ni zaraženě.

„Ano,“ přikývla. „Vybrala jsem si v pěti letech biologii. Od těch dob se pod dohledem učitelů prakticky pořád procvičuji, tady u vás něco takového prostě nemůžeš zvládnout.“

„To je smutné...“ pomyslel si.

„Nic si z toho nedělej,“ utěšovala ho. „Dám ti všechno co budu moci, na zdejší poměry to bude i tak hodně. Dost na to, abys aspoň desetkrát překonal zdejší učence...“

Sbalila svou téměř neviditelnou nafukovací bublinu kokon, ale dolů seskákali normálně po větvích. Stará hrušeň měla silné větve až dolů, z nejnižší se dalo pohodlně seskočit.

„Zdá se mi ale, že slyším stejně jako dřív,“ řekl.

„Však také ještě vidíš i slyšíš jako dřív,“ ujistila ho. „Moje úpravy se neprojevují hned, to není, jako když namontuješ do stroje novou součástku. Musí chvíli vyrůstat a vyzrát.“

Ještě před chalupou se Bísíája zastavila a ukázala Oldovi na zem.

„Zkus teď zdvihnout idarchonem tady ten kámen!“ poručila mu.

Olda to zkusil - a až se otřásl, když se půlkilový kámen vyloupl z hlíny a vznesl zvolna metr nad zem.

„Dobrý,“ řekla. „Polož ho, to stačí. Pěkně nám sílíš!“

„Paráda!“ vydechl nadšeně Olda.

„Můžeš to trénovat i sám, ale raději ne před lidmi,“ pomyslela si spokojeně. „Teď tě ale naučím něco, co může být jiným nebezpečné. Říkáme tomu zóna elektrolytické nevodivosti, ale mezi barbary se pro to vžil název přimražení. Jak už víš, nebo si vzpomeneš, protože jsem ti tyhle informace dávala pihou, svaly se řídí nervovými impulsy a ty úzce souvisí s vedením elektřiny v elektrolytech. Když se ta vodivost ztratí, nervy nemohou přenést impulsy do svalů, svaly se uvolní, úplně zhadrovatí. Při operacích je to výhodné, operovaný se ani neuvědoměle necuká. Vzpomeň si, jak jsem si tě při každém zákroku znehybnila!“

„Já ale nebudu nikoho operovat, nemám na to... ten...“

„Dobře, ale představ si, že tě honí nějaký lev, či co tady máte za nebezpečná zvířata! Je rychlejší, neutečeš mu. Anebo se žene na nějaké dítě a ty se nechceš jen bezmocně dívat, jak je zabije. Vytvoříš tedy zónu kolem nohou zvířete, znehybníš je a nebezpečí tím skončí. Při troše opatrnosti to smíš použít i proti člověku, kdyby tobě nebo někomu ve tvé blízkosti hrozil násilím. Ale pozor, abys mu příliš neublížil i jeho vlastní setrvačností.“

„Myslíš to tak, že by si při pádu rozbil obličej?“

„Ano,“ přikývla. „Když dopadne na čumák lev, který se chystal sežrat dítě, nemusíš mít výčitky. Ale neměl bys to používat zbytečně ani u zvířat - a tím méně u lidí.“

„A proč jsi to nepoužila už tenkrát u vody?“

„Jakékoliv násilí vyvolá u barbarů ještě vzteklejší protiakci, ti nejhorší označí za zločin i celkem umírněnou obranu,“ vzdychla si. „Většinou je lepší ustoupit jim než se jim postavit silou. I když to neplatí vždycky.“

„A jak dlouho to ...přimražení... potom trvá?“

„Tady je právě největší nebezpečí,“ varovala ho. „Přimražení trvá, dokud je udržuješ. Jakmile zónu přestaneš udržovat, tělo si zhadrovatělé svaly samo rozcvičí. Nesmí se tam ale nacházet srdce a mozek, ty dva orgány se samy nerozběhnou. Málokterý tvor přežije déle než pár okamžiků bez srdce a to se po zastavení mozku obvykle také brzy zastaví. Přimraženého tvora zachráníš dodáním volné energie - to tě také naučím - ale máš na to příliš málo času. Zastavené srdce musíš rozběhnout do minuty, jinak se mozek poškodí a tvor zemře. Jen když se srdcem vyřadíš i mozek, je to méně kritické, neboť mozek pak nepotřebuje tolik kyslíku, ale na oživení máš i pak jen něco kolem čtvrt hodiny. Neplatí to o zvířatech, zvyklých na zimní spánek, jako jsou hadi. Ti se po nějaké době sami probudí a přežijí to.“

Pak Oldu naučila zónu elektrolytické nevodivosti vytvářet i ovládat. Procvičila to s ním na kočce, která právě přebíhala přes dvorek. Napoprvé se mu to příliš nepodařilo, takže kočku přimrazil celou a Bísíája ji hned musela oživit, ale brzy se to naučil. Kočce se to samozřejmě nelíbilo, koukala zmizet, jak jen to šlo.

„Tak - a jsem trochu klidnější,“ povzdychla si Bísíája. „Můžeme se vrátit k tetičce.“

Tetička už je šla shánět k večeři a byla ráda, když je potkala na chodbě.

„Pojďte jíst,“ zvala je. „Nebo vám to vystydne.“

Večeřeli mlčky. Tetička zastávala zásadu u jídla se nemluví, takže jí nepřišlo divné, že děti ani nešpitnou. Po večeři se Olda nabídl mýt nádobí, tetička mu je svěřila a šla se dívat do komory na televizi. Bísíája ji také chvilku sledovala, pak odešla do sednice za Oldou. Ten už s nádobím končil.

„Chtěla bych si s tebou popovídat,“ začala nesměle.

„Dáme tetičce dobrou noc a budeme si povídat na peci, chceš?“

Když přikývla, šli se rozloučit s tetičkou. Podivila se, cože jdou spát tak brzy, ale nebyla proti. Jen jim slíbila, že se na ně ještě přijde podívat, aby na peci netropili nějakou neplechu.

Čert si lehl pod lavici na psí polštářek, ale také nespal a dával pozor.

„Můžeš začít,“ vybídl ji Olda, když leželi vedle sebe pod peřinami nahoře na peci.

„Máš hodně přátel?“ chtěla vědět Bísíája.

„Podle toho, jak to myslíš,“ přiznal. „Ve škole mám spoustu spolužáků, ale to asi není přesně to, co bys asi chtěla vědět, viď?“

„Myslím tím kamarády, na kterých ti opravdu záleží,“ upřesnila to.

„Teď zrovna to jsi ty,“ podíval se na ni.

„Ano, ale já nejsem z tohoto světa,“ namítla. „Odejdu a nejspíš se sem už nevrátím.“

„Proč by ses nemohla vracet?“ opáčil. „Říkala jsi, až budeš vědět, kudy...“

„Až se vrátím domů, budu mít tenhle svět docela určitě zakázaný,“ řekla smutně. „Bude to záležitost specialistů a děti jako já se sem už nedostanou. Nejenže jste barbarský svět a není sem bezpečný přístup, ale navíc jsou tu tefirové. To se změní někdy až po staletích.“

„To by byla škoda,“ zesmutněl také. „Je mi s tebou docela dobře.“

„Mně s tebou taky,“ přiznala. „Víš, já u nás doma žádného kamaráda ani kamarádku nemám. Proto jsem si je občas hledala na jiných světech. Někdy i proti zákazu.“

„Jak je to možné?“ nevěřil jí. „Podle mého soudu jsi přece docela dobrá kamarádka! Ty že bys na celém vašem světě žádného kamaráda nenašla? Tomu nevěřím!“

„Nejde jen o kamarádství jako takové,“ řekla. „Ovšemže mám kamarády, kterým je se mnou dobře a mně s nimi. Ale mému nejmladšímu kamarádovi je něco přes pět set let... a to už není žádné dítě. Rozumíme si, je to i můj učitel, ale... není to ono, chápeš? Hledám si proto někoho, kdo by mi byl podobnější. U nás totiž nejsou děti, jen hotoví lidé, a najít si rovného kamaráda je pro mě skoro nemožné.“

„Jak je to možné?“ podivil se. „Děti jsou přece všude.“

„U nás ne, to snad pochopíš,“ odvětila. „Svět, kde se skoro neumírá, kde se délka života neměří na pouhé desítky let, ale na statisíce, nemůže přivítat každým rokem tisíce dětí. Brzy by tam bylo lidí tolik, že by museli žít v mnoha patrech nad sebou, obrovská města by zničila přírodu, to není moc lákavé. Jediná cesta proti tomu je, omezit počet dětí. U nás připadají na celý svět za sto let čtyři, nanejvýš pět. Uznej sám, že je to trochu málo. Já mám prostě smůlu, jsem tam jako dítě sama.“

„Aha,“ pochopil Olda. „A ty to řešíš hledáním kamarádů v barbarských světech, které mají dětí dost, protože tam ještě nedosáhli tak dlouhého života...“

„Ano,“ přikývla. „Na bezpečných světech už na děti nenarazíš. Svět, který dosáhne naší úrovně, se musí dětí vzdát. Pak ani nemám důvod tam cestovat.“

„Nemít kamarády, to ti opravdu nezávidím,“ politoval ji. „Ale jsi si jistá, že v našem světě najdeš, co hledáš? Mě z tebe občas obchází děs.“

„Věř mi, Oldo, udělám pro tebe všechno...“ začala.

„Já vím...“ řekl. „Ale rovné to není. Chápu, že jsi o nějakou třídu výš. Můžeš nám asi pomáhat, ale úplně rovný vztah tu nenajdeš.“

„Já vím,“ vzlykla trochu. „Věkový rozdíl mezi námi se dá zanedbat, ale půl milionu let civilizačního vývoje už ne. Vím to, ale aspoň na chvíli na to chci zapomenout. Jít s vámi, hrát si, dělat něco, na čem nesejde, s tou smůlou to bylo něco úžasného, dokud se do toho nevložil ten sluha ďáblů...“

„To už je zase něco jiného,“ zamračil se Olda. „Když se nad tím zamyslíš, pak se vážně zdá, že našemu světu vládnou ďáblové. Těm vůbec nesejde na psovi ani na člověku.“

„A ke všemu pro pár kamenů, které ani nejsou k jídlu,“ přidal se zdola nesměle Čert.

„Ty mlč!“ usadil ho Olda.

„Neokřikuj ho!“ zastala se Čerta Bísíája. „Buď rád, že to vidí z jiného pohledu. Mezi ním a tebou je asi stejný skok jako mezi tebou a mnou, ačkoliv jsem mu přidala inteligenci, že to víc ani nešlo. Chce být tvým kamarádem a bude ti věrnější než ostatní.“

„Věrnost přece patří k psím vlastnostem,“ dodal zdola Čert.

„Skutečná věrnost je na barbarských světech vzácná,“ podotkla Bísíája. „Měl by sis jí vážit i u psa. Asi bych ti to neměla říkat, ale - víš, kdo z vaší zdejší party donáší Prskavcům?“

„Počkej!“ zarazil se. „To myslíš vážně?“

„To je přece jasné,“ usmála se v duchu trochu trpce. „Jak jinak by se o těch jantarových skvostech dozvěděli?“

„Pokud se pamatuji, sami jsme jim je ukázali.“

„Nemyslím na jejich pouhou existenci,“ dodala. „Jde o to, že věděli, kde je mají hledat. K tetičce šli najisto a měli předem připravené otrávené maso pro Čerta, kterého jsme s sebou poprvé ve vsi ani neměli. O něm by přece nikdo z Prskavců nemohl vědět!“

„Tedy, to bych si vážně nemyslel,“ zamračil se Olda. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem si to musela nejprve sama vykombinovat,“ řekla. „Nejsem tak daleko před tebou, možná o dva - tři kroky. Uvědom si, nejsem zdejší. Kdybych si nevšimla toho podprahového ovlivňování, ani bych netušila, s kým máme čest. Teď už oba víme aspoň něco, ale není to nic povzbudivého.“

„No potěš!“ pomyslel si Olda. „Co ale budeš dělat dál?“

„Správně bych měla podle všech pravidel váš svět okamžitě opustit. Stačilo, že jsem tu zjistila vliv tefirů. Země má hodně sousedů, ale nejsnadnějším směrem leží ten radioaktivní. Budu muset jít za cenu větší ztráty energie jinudy, ale za těchto podmínek odejít nedokážu.“

„Bojíš se, že netrefíš domů?“

„Máme pod kontrolou sto tisíc světů,“ řekla. „Měla bych jistě velkou smůlu, abych na některý do takových dvaceti - třiceti bran nenarazila. Z prvního známého světa už mě pošlou rovnou domů, nejspíš i kdybych nechtěla.“

„Tak o co ti jde?“ zeptal se.

„O tebe, ty nechápavý!“ vybuchla. „Nemůžu tě v tom nechat, když už jsem tě přivedla do maléru, rozumíš? Co bych to byla za kamarádku?“

„Do jakého maléru?“ opravdu nechápal. „Kdybys teď odešla, bude všechno jako dřív. Až na to, že... že se mi po tobě bude stýskat...“

„Taky se mi po tobě bude stýskat, vím to,“ změkla trochu. „Ale neunesla bych výčitky svědomí, být příčinou tvé zkázy. Až pan Prskavec přistane na letišti v Americe a zjistí, že se mu všechen jantar změnil v mazlavou smůlu, snad si tu ostudu nechá pro sebe a nebude se tím chlubit. Určitě ti to nezapomene, ale bude to jen slabší verze toho, kdyby něco zjistili tefirové. Ti by byli na všechno mimozemské podstatně háklivější!“

„Kdybys odešla, neměla bys už tady na nic vliv,“ uvažoval. „Jaké potom výčitky?“

„Výčitky můžeš mít nejen za to, co uděláš, ale i za to, co neuděláš,“ řekla. „Nepřímá vina může být horší než přímá.“

„Když to bereš takhle, musím s tebou souhlasit,“ přikývl. „Dobrá, co budeš dělat dál?“

„Ještě tu zůstanu,“ rozhodla se po chvilce přemýšlení. „Je to proti našim pravidlům, ale ta pravidla nejsou podle mě dokonalá. I když jsou statisíce let stará.“

„Nehrozí ti za jejich porušování nějaký trest?“ staral se.

„To se rozumí, že hrozí,“ přiznala. „Nejhorším trestem pro mě tak jako tak bude, že se sem nebudu smět vrátit. Už sama pravidla jsou vlastně trestem!“

„Jsem rád, že tu ještě chvíli zůstaneš,“ vzdychl si. „Vždycky jsem si přál sestru, teď tě tedy mám - aspoň nakrátko.“

„Sestru?“ zarazila se. „Jak to myslíš? Nejsme přece příbuzní!“

„Nejsme,“ přiznal. „Ale bydlíš u nás, jako kdybys byla naše. Já tě uznávám jako starší sestru, i když nevlastní a o půl hlavy menší. Vždyť je to docela krásné!“

„Ty máš aspoň bratra,“ řekla. „Nevadí, že je trochu starší a nežije u vás, ale říkal jsi, že si rozumíte. Já mám jen bratra s věkovým rozdílem dvou tisíc let. A to už se moc nechápeme. Tady můžeš mít spoustu kamarádů, i když někteří o tvé kamarádství nestojí a o kamarádství hulvátů zase nestojíš ty. Ale v našem světě se dobrých sto padesát let žádné jiné dítě neobjeví, pravidla to zakazují! Rozumíš? Nemám si tam... s kým hrát...“

„Ale máš, aspoň na chvíli,“ řekl a vzal ji pod peřinou za ruku. „Tady.“

„Právě že jen na strašlivě krátkou chvíli,“ vzdychla si, ale jeho nabízenou ruku stiskla.

Cítil, jak se při tom chvěje...

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: