Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kačák

Ráno se tentokrát vzbudili dřív. Tetička byla vzhůru a vařila snídani. Olda měl kakao rád, ale tentokrát neměl hlad. Bísíája snídala s ním a Čert dostal aspoň kus kůrky.

„Co budete dělat dneska?“ ptala se jich tetička.

„Půjdeme na trávu králíkům,“ řekl Olda.

„To až večer,“ řekla tetička. „Nejlepší je čerstvá tráva a já králíky krmím večer. Kdybys jim přinesl nůši trávy teď hned, zvadne. Takže máte do oběda volno, jděte si za ostatními, ale nezapomeňte přijít k obědu.“

Než je vyšoupla z chalupy, pozastavila se nad tím, že je Bísíája oblečená ve stejném oblečení jako včera.

„Když kluk chodí celý měsíc v jedněch kalhotách, projde mu to, ale děvče musí na sebe přece jen trochu dbát, nebo si lidi něco pomyslí! Nemáš něco jiného?“

Zahnala ji ke kufru a když se jí přišla Bísíája za chvilku ukázat, zálibně si ji prohlédla.

„No vidíš, že to jde!“ pochvalovala si.

Olda měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál. Viděl přece, že má Bísíája na sobě pořád to samé, jen si v komoře místo převlékání přebarvila tričko na zeleno a kalhoty na hnědo. Jak to dělala, nevěděl, ale změna barev proběhla vždycky rychle a nenápadně.

„Tu kombinézu ti možná věnuji, až budu odcházet,“ slibovala mu.

„V tom případě ji nejraději vidím na tobě,“ usmál se trochu.

Vyrazili spolu do vsi a Čerta vedli na vodítku. Ani proti tomu omezování neprotestoval, spokojil se s vysvětlením, že pes bez vodítka je příliš nápadný. Hlavně že se šlo ven!

Parta se scházela pomalu. Milena Strašková přišla s novinkou, že babičku Liškovou právě přivezla sanitka domů, takže Franta asi nepřijde.

„Tak půjdeme za ním,“ rozhodla Cilka.

Pomalu zamířili k domku Liškových. Sanitka u nich skutečně stála, ale než tam došli, rozjela se a zmizela za nejbližší zatáčkou. Dětská parta se opřela v jedné šňůrce o plot a Cilka na Frantu zkusila zavolat.

„Jé, to je dobře, že tu jste!“ vyhlédl Franta ze dveří. „Hned půjdu ven, ale nestůjte za plotem a pojďte na dvůr!“

„Jak je babičce?“ starala se Cilka.

„Naštěstí dobře,“ řekl Franta. „I když se na nás doktoři hněvají.“

„Jak - hněvají?“ nechápala Cilka.

„Naši museli zaplatit neoprávněný převoz záchrankou,“ mračil se Franta. „Jsou z toho trochu pryč, ale na druhé straně jsme rádi, že je babička v pořádku.“

„Mohli bychom se na babičku podívat?“ zajímal se Olda.

„Jistě,“ souhlasil Franta. „Třeba ji potěšíte jako minule!“

Zavedl celou partu do nevelké komory. Babička neležela v posteli, ale seděla ve velkém houpacím křesle, měla u sebe stoleček s kávou a krajíc chleba s máslem.

„Copak?“ usmála se na děti. „Jdete se podívat za starou bábou?“

„Přišli jsme vás potěšit,“ řekl Olda a postrčil před sebe Bísíáju.

„Á - andílek Aničky Novotné!“ rozzářila se babička. „Hned jsem si říkala, že jsi moje šťastné znamení, dcerunko!“

„Šťastné znamení?“ opáčil Olda. „Kdyby jen to!“

Ale Bísíája se na něho rychle otočila a potají mu připomněla, aby nic neprozrazoval.

„Je s námi někdo, kdo to donese Prskavcům! Ať to raději vypadá jako náhoda!“

Olda tedy popřál babičce Liškové brzké uzdravení a pustil k ní další, aby se s přáním vystřídali všichni. Babička slzela štěstím a paní Lišková na děti venku čekala s miskou jahod, tentokrát spravedlivě odpočítanou, neboť na každého připadly dvě a odpadlo dělení zbývající jahody. Bísíája se už neupejpala a své dvě jahody snědla jako ostatní. Pak se všichni včetně Franty vypravili ze dvorku.

„Táta říkal, že to musel být nějaký zázrak,“ sděloval ostatním, když už zase kráčeli po ulici. „I tu pokutu zaplatil bez řečí - a to je co říct!“

„Hlavně že je babičce líp,“ usoudila Cilka. „To je snad za všechny peníze!“

Olda jen mrkl na Bísíáju, ale byli zticha oba.

Nastalo rozvažování, kam celá parta půjde. Na koupání bylo brzy, na Kačák se ostatně chystali odpoledne. Nakonec rozhodli jít do Panské zahrady na špendlíky. Bísíája ani Olda ale nevěděli, co to je. Oldova představa železných špendlíků, rostoucích na nějakém keři, byla pro oba dost legrační.

Došli na Panskou zahradu. Býval to sad vzadu za statkem. Jak se Olda cestou dozvěděl, původní majitel byl Němec, za války ve své věrnosti Hitlerovi vstoupil do Wehrmachtu a padl jako hrdina na ruské frontě. Vdova utekla s ustupující německou armádou, statek zabavil stát a teď patřil obci, která postupně všechno rozprodala. Jen zanedbanou Panskou zahradu nikdo nechtěl, takže sem teď místní děti chodily na ovoce.

Špendlíky samozřejmě nebyly železné, děti tak říkaly malým mirabelkám. Byly už zralé a hojně padaly, daly se sbírat pod stromem i trhat z nízkých větví. Jirka se zručně vyšplhal do koruny stromu, ale bylo to spíš pro demonstraci dovednosti než z nutnosti.

Všichni trhali sladké špendlíky, jedli a klábosili. Na přetřes brzy přišla i jantarová růže.

Američan si ji ještě ten večer přišel k Macounům koupit a tentokrát uspěl. Ani se tomu nedivil, svůj úspěch sebevědomě přičítal magické síle stodolarových bankovek. Jak se zdálo, nepoužil ani podprahové ovlivňování, ale Macounovi byli možná odolnější, napoprvé přece také neuspěl. Cilka se ale přiznala, že jí sice táta vyhověl a růži prodal, ale vymyslel si na ni pěkný chyták. Po Prskavcově odchodu prohlásil, že s těmi špinavými penězi nechce nic mít a když je prý Cilka tak chytrá, ať vymyslí, co s nimi udělá.

„Co bys s nimi dělala?“ divil se Jirka. „Něco si za ně kup!“

„To nepůjde,“ uvažovala Cilka. „Táta jim teď říká špinavé peníze. Utratit je jako každé jiné, to by mi určitě dlouho vyčítal.“

„Měl bych nápad,“ přihlásil se Olda. „Dal bych je Liškům na tu pokutu, kterou museli platit za babičku. Podle mě to byla nespravedlnost. Jaképak neoprávněné volání záchranky? Babičce bylo opravdu zle, všichni jsme to viděli!“

Cilka se rozjasnila, jak to za ni Olda vyřešil. Jirka sice po straně cosi bručel, ale neřekl to nahlas a ostatní houfně souhlasili s Oldou.

Bísíája nahlas neřekla nic, ale mlčky si s Oldou vyříkala, že se jí tenhle nápad zamlouvá nejvíc ze všech možných.

Najedeni ovocem mířili zpátky do vsi. Jirka navrhl houpat se na vrbě nad nádrží. Nikdo neměl lepší protinávrh, takže jej přijali.

Smuteční vrba nad požární nádrží oplývala spoustou větví visících až dolů. Oblíbenou zábavou dětí bylo zachytit se větví a houpat se na nich nad vodou. Občas se někdo neudržel a spadl do vody, ale nádrž nebyla hluboká, takže nešlo o nic než o legraci. Zábavy se účastnili všichni. Děvčata si vybírala pevnější větve a houpala se jen tak, aby to bylo bezpečné, frajeři kluci se houpali s velkým rozběhem, kdy nejprve doskočili na některou z větví visících daleko nad vodu, takže se dostávali ze všech nejdál. Nesměli se ani úplně zastavit, zůstali by totiž viset nad vodou. Dvě zhoupnutí a seskok, bylo to sice kratší, ale nebezpečnější, i když jediné nebezpečí spočívalo v nechtěném vykoupání.

Olda a Bísíája v téhle zábavě nebyli trénovaní, ale nemínili zůstat stranou. Bísíája si dala podrobně vysvětlit oč jde a pak se připojila k opatrnějším dívkám, které si vždy přitáhly vhodnou větev a houpaly se bez rozběhu. Olda prohlásil, že si z cvičných důvodů raději zkusí pár zhoupnutí na holčičích větvích. Oba nováčci brzy zjistili, že je to opravdu švanda. Už při druhém houpání se ale Jirka špatně chytil, nepopadl dost silný svazek větviček, ty se pod jeho vahou utrhly a následovalo žbluňknutí do vody.

Jirka si ale z toho nic nedělal, vylezl z nádrže a prohlásil, že se beztak houpal ze všech nejdál nad vodu: „To se může stát každému...“

Že má pravdu, potvrdila vzápětí Milča Strašková, která se do vody zřítila z nepoměrně bezpečnějších holčičích větví. Samozřejmě si z toho nedělala nic ani ona.

Smíchu bylo všude plno a oba vykoupaní nezůstávali pozadu. Zábava by pokračovala v dobrém duchu, kdyby se Jirka náhle neobrátil na Oldu, aby se pořád nedržel zpátky a zkusil své štěstí na nebezpečnějších větvích.

„Na holčičích už to umíš,“ zdůvodňoval to. „Kluci se houpou dál.“

„Nech ho, je tu přece nový,“ zastala se Oldy Cilka.

„Je to kluk nebo holka?“ trval na svém Jirka.

Olda trochu zrudl, že se někdo opovažuje o něm pochybovat, ale současně cítil, že je to všechno zaměřené k jeho vykoupání. Co teď? Zůstat na bezpečnějších větvích znamenalo být na posměch ostatním. Cilka přitom měla pravdu, ještě to pořádně neuměl.

„Neboj se, Oldo,“ pocítil podporu od Bísíáji. „Pomohu ti.“

Olda si pečlivě zblízka očima vybíral větve, než se odhodlal ustoupit k rozběhu. Ostatní se trochu rozestoupili, aby měl volno, ale Olda měl dojem, že se všichni těší na jeho koupel.

„Pořádně se chyť, na tom nic nebude,“ sdělovala Oldovi telepaticky Bísíája. Stála sama až na břehu a sledovala větve.

Olda se pořádně rozběhl a skočil po vyhlédnutém svazku větví. Vzápětí byl daleko nad vodou a větev ho vynesla do výšky.

„Teď se trochu nadnes,“ poradila mu Bísíája a předala mu telepaticky, jak to udělat.

Zpětné zhoupnutí dopadlo dobře. Olda byl při něm dost daleko nad břehem, takže se rychle rozhodl zhoupnout se nad vodu ještě jednou.

Teď už se choval přesně podle návodu Bísíáji. Rozhoupal se ještě víc, takže při zpětném zhoupnutí byl ještě dál nad břehem než poprvé.

Při třetím zhoupnutí na něho všichni křičeli, aby se pustil, že víc zhoupnutí nezvládne, ale Olda si neodpustil ještě jedno. I tak měl pocit, že má ještě rezervu.

Když se pustil a dopadl bezpečně na břeh, všichni se na něho dívali úplně jinak než před chvilkou. Z kluka, který se drží holčičích větví se stal rázem jediným, kdo zvládl čtyři hupy.

„Nikomu ale neříkej, že sis právě vyzkoušel idarchon,“ radila mu v dobrém Bísíája.

Aha! Takže pomoc Bísíáji nebyla v tom, že by ho na dálku přidržela nebo podpořila, ale v poskytnutí instruktáže k idarchonu, došlo Oldovi. Sportovní hodnota jeho výkonu v jeho vlastních očích klesla, ale na druhé straně ho trochu blažilo, že si vyzkoušel zase něco jiného, nového. Dobře ale věděl, že si pomohl něčím co nemá každý, tedy nedovoleným způsobem a blahopřání ostatních upřímně odmítal. Ti ale o jeho nových schopnostech neměli ani tušení a viděli jen jeho výkon, na zdejší poměry úžasný.

„Klika,“ komentoval to sám. „Ale máš pravdu, stálo to za to,“ obrátil se k Jirkovi.

Další průlom udělala Cilka, která se pořádně rozběhla a zvládla dvojí zhoupnutí na těch větvích, odkud prve Jirka spadl. Olda byl docela rád, že se blahopřání přesunula na ni a sám jí také gratuloval.

Zábava skončila tím, že se rozešli domů na oběd. Všichni si ale slibovali, že odpoledne půjdou společně na Kačák. Olda Bísíáje vysvětlil, že je to místní rybník za vesnicí, která se s požární nádrží za návsí nedá srovnávat.

Idarchon ti už zesílil,“ oznámila mu na oplátku cestou domů. „Na volné létání to ještě nebude, ale můžeš to začít zkoušet.“

A protože tetička ještě oběd neměla hotový, vzala Bísíája Oldu za chalupu trénovat.

Zpočátku to vypadalo jen jako trénink skoku dalekého, ale i náhodný divák by jistě brzy pochopil, že se tu děje něco divného.

Olda si ještě pamatoval své školní výsledky v hodinách tělocviku. Upřímně řečeno, nic moc. Aby s rozběhem přeskočil deset metrů, tomu by neuvěřil snad ani ve snu. Konec konců, je to víc než světový rekord mužů. Tady najednou zjistil, že to jde. Nebo skok vysoký. Neměli stojany s laťkou, ale přeskočit vrata by si dřív netroufl. Teď to ale dokázal.

„Chybí ti už jen krůček k létání,“ řekla Bísíája. „Zkusíme to možná už zítra. Teď si ještě zvedni pár závaží.“

To už Oldovi šlo. Nezvedal teď pouhé kameny, ale dokázal upřeným pohledem dostat do vzduchu i tetiččin špalek na sekání dříví, trakař a kamenné koryto pro drůbež i s vodou.

„Je to dobré,“ pochvalovala si Bísíája. „Zítra se pustíme do ohně.“

„Já tohle umět nebudu?“ posteskl si Čert, který je zaujatě sledoval a ještě zaujatěji si očichával všechno, co tu našel. „Kdybych si tak mohl přitáhnout něco z řeznictví!“

„No právě!“ přidal Olda. „Ty by ses určitě neudržel. A proto nic nedostaneš.“

Pak spolu s Bísíájou vrátili špalek, trakař i koryto na původní místa a odešli za tetičkou.

Tetička už dovařila a prostírala, ale trochu ji zklamali, když si nabírali jídlo.

„Oldíku, to přece nejde! Kluk jako ty musí mít po dvou knedlících ukrutný hlad!“

„Ale mně to vážně stačí,“ ujišťoval ji.

„A děvče - jeden knedlíček?“ pokračovala tetička. „Budeš za chvilku jako lunt!“

„Co je to lunt?“ zeptal se Olda.

„To se říkalo dřív,“ odvětila tetička. „Lunt byl doutnák, kanonýři tím kdysi odpalovali kanóny. Moje babička to prý ještě viděla. Ale jak to, že nejíte? To mám všechno vyhodit?“

„Zkus vařit míň,“ poradil jí bezelstně Olda. „Já vážně víc nesním a Bísíája taky ne. Asi máš odhad ještě ze starých časů, ale dnes nejsou tlouštíci v módě.“

„Ty jeden!“ zahrozila mu. „Nevadí, schovám vám to k večeři.“

Tetička ovšem netušila, co za tím vězí.

Normální by bylo, aby po takovém tréninku oba snědli dvojnásobek, ale Olda věděl, že on s Bísíájou využívají volnou energii ze svého okolí. Že neměli hlad a necítili ani únavu? To byla jen jedna z mnoha výhod.

line

Výprava na Kačák samozřejmě nebyla jen tak obyčejná. Bratři Zimákové s sebou vlekli obrovskou černou duši od traktorového kola, Jirka Rovný měl podobnou, jen menší, od auta. Cilka měla tašku s ručníkem, Milena jen ručník přes rameno. Jen Olda a Bísíája nenesli nic a vypadali, jako kdyby se k ostatním jen přidali. Navíc šel s nimi Čert.

„Psi ale do Kačáku nesmí,“ upozornila Oldu a Bísíáju Cilka.

„To je dobře, aspoň mě tam nebudete házet,“ pomyslel si Čert tak nahlas, že mu všichni rozuměli. „Já po vodě netoužím.“

„Čert bude na břehu,“ ujistil Cilku Olda a přetlumočil to i Bísíáje.

Rybník byl za vesnicí a po jeho hrázi vedla silnice. Jirka Oldovi vykládal, že se občas všichni postaví na patníky a když jede kolem auto, začnou jakoby před ním skákat do vody.

„Spousta aut už na to zastavila,“ chlubil se. „I když táta říkal, že dřív zastavilo každé. Dnes zastaví jen některé.“

„Řidiči jsou nevšímavější,“ usmála se Cilka. „A taky, když to prováděl tvůj táta, jezdili sotva padesátkou a dnes stovkou, to se hůř brzdí.“

Dorazili na břeh a rozložili tam ručníky a hromádky svršků. Jen Bísíája zůstala tak jak přišla a čekala na Oldu. Ten plavky neměl, ale usoudil, že to v trenýrkách půjde také.

Nakonec byli jediní bez plavek on a Bísíája. Naštěstí to nikomu nevadilo, jen u Bísíáji se Cilka podivila, proč se nesvléká.

„Snad nechce do vody takhle?“ zeptala se Oldy.

Bísíája se ale nehodlala rozloučit se svou kombinézou.

„Poradím ti, přebarvi si ji na černo,“ napadlo Oldu. „Tak vypadají obleky do vody.“

V okamžiku byla Bísíája oblečená do neoprénové potápěčské kombinézy, nebo to tak aspoň vypadalo. Navíc to udělala ve chvíli, kdy se nikdo z party nedíval, takže když skočila do vody, mohli na ní všichni oči nechat. Přebarvovací vlastnost její kombinézy se ukázala být opět velice šikovná.

„Jů, kde k tomu přišla?“ zajímal se Jirka.

Olda se rozběhl a skočil do vody šipku. Zkusil se přitom potají nadlehčit idarchonem, ale přehnal to a přeletěl bratry Zimáky i s jejich traktorovým křižníkem, ačkoliv byli dobrých pět metrů od břehu. Žbluňkl do vody až za nimi.

„Teda, já zírám!“ vykřikl Jirka. „Takovej skok jsem tu na mou duši ještě neviděl.“

Okamžitě zamířil zpátky ke břehu, vylezl z vody a rozběhl se, že si to také vyzkouší.

Určitě se odrazil tak silně jak uměl, ale dopadl před traktorovou pneumatikou, takže ji prudce odrazil dál do rybníka.

„Vy jste mi tu duši odtáhli dál!“ nařkl bratry, když se vynořil a plival vodu.

Bratři se samozřejmě dušovali, že ne, ostatně skákal přece hned za Oldou, takže by to ani nestihli, i kdyby je to napadlo. Jirka je ale podezíral, že je to nejen napadlo, ale že to hned ochotně provedli, on je přece zná!

Počínající hádku ale zažehnala Bísíája. Podplavala totiž odmrštěnou pneumatiku, opřela se o ni z druhé strany a velice rychle ji dotlačila zpět k bratrům. Zdálo se, že umí plavat rychle a pozornost party se hned přenesla na ni. Cilka se rozhodla, že ji vyzkouší.

„Řekni jí, že si s ní dám závod!“ navrhla Oldovi, aby to Bísíáje přeložil.

„Kam?“ opáčil Olda.

„Jirka s duší odplave padesát metrů,“ navrhla Cilka. „Kdo první plácne do gumy!“

Bísíája svolila, ale naznačila Oldovi, že to nebude spravedlivé. Buď Cilku nechá vyhrát, když se sama nebude vůbec snažit, nebo ji porazí, ale pak to nebude rovné.

„Víš přece, že to bez idarchonu neumím. Kdyby nic jiného, používám jeho energii.“

„Zkus se tedy držet na její úrovni,“ navrhl jí. „Nejlepší by bylo, kdybyste do té gumy plácly obě stejně. Neber to jako závod vytrvalosti a rychlosti, ale jako závod zručnosti.“

Bísíája tu radu přijala, Jirka odplaval dál a Jarda Zimák obě odstartoval. Bísíája do vody doskočila dál než Cilka, ale ta ji rychle dohonila. Pak plavaly obě vedle sebe a nakonec obě skoro stejně dohmátly.

„Cilka vyhrála!“ křičel Jirka, který byl v této chvíli jediným soudcem. Oldovi se zdálo, že Cilce nadržuje, ale prokázat to nemohl a nakonec o nic nešlo, i Bísíája byla spokojená.

„A teď zpátky ke břehu!“ navrhla Cilka a vyrazila.

Bísíája to pochopila a zabrala rukama. Pak se ale potopila a zmizela všem s očí.

Dva metry před cílem se Cilka ohlédla. Když ale zjistila, že plave sama, zastavila se.

„Kde je?“ křičela na ostatní. „Kam zmizela?“

V té chvíli se z vody těsně u břehu vynořila Bísíája. Byla tak rozjetá, že ji setrvačnost vynesla až na břeh. To dovedou jen delfíni, pomyslel si Olda, který delfíní produkci viděl.

„To neplatí!“ vykřikla Cilka. „Ona to plavala pod vodou!“

„Vyřiď jí, že platí jen ten první závod,“ pobídla Bísíája potají Oldu. „Nemusela jsem jí přece rozumět, když mě vyzývala k tomu druhému. A kromě toho, ona se zastavila.“

Olda to tak navrhl Cilce, ale ta to nepřijala.

„Ty to vůbec nechápeš?“ rozčilovala se. „Ona to uplavala pod vodou! A přitom není ani zadýchaná! Jak to dělá?“

„Prosím tě, Cilko, zklidni se!“ obrátil se Olda telepaticky výhradně na ni. „Zapomínáš, že Bísíája není z našeho světa? Proč se s ní chceš, proboha, poměřovat? Napadlo by tě závodit u moře s delfíny? To bys teprve prohrála! To je přece úplně jiná třída, ne?“

„Vlastně...“ zarazila se Cilka.

„Proč pořád jen závodit?“ řekl Olda už zase nahlas. „Nedokážeme si snad zaplavat jen tak pro sebe a pro radost?“

Uznali mu to skoro bez výhrad. Pak se chvíli jen tak cachtali, plavali sem a tam, nebo se pokoušeli shodit bratry Zimáky z jejich pneumatiky. Což nebylo jednoduché, bratři se všem obratně vyhýbali a drobné nárazy vyrovnali, bylo vidět, že to mají natrénované. Však také své obrovské gumové duši říkali křižník Bismarck! A když na ně podnikl překvapivý útok Jirka s gumovým torpédoborcem, shodili ho do vody. Smíchu z toho bylo plno.

Čert se mezitím potuloval na dohled kolem. Na chvilku jim zmizel s očí, ale když se po něm Olda začal telepaticky shánět, ozval se mu z příkopu za silnicí.

„Smím si to tady ještě dočichat?“ zeptal se zdvořile Oldy.

Ten mu to samozřejmě dovolil. Telepatie byla lepší než satelitní sledovač psů. Ten sice také zjistí, kde se zvíře nachází, ale nedokáže mu předat povely.

Odpoledne všem uteklo jako voda. Když se začalo sluníčko nížit, navrhla Cilka návrat domů. A protože byli všichni zdravě utahaní, nikdo nebyl proti. Nejlepším vůdcem party bývá ten, koho prvního napadne navrhnout, co by i tak chtěli všichni ostatní. A to Cilka uměla.

Vzhledem k tomu, že se nikdo nepřevlékal, šli všichni domů v mokrých plavkách, jen na sebe naházeli trička. Tady opět zazářila Bísíája, která si svou kombinézu jen přebarvila do podoby normálního oblečení a vybrala si k tomu Oldovy barvy, jaké měl ve chvíli, kdy se s ní poprvé setkal v lesoparku.

Spokojený byl nakonec i Čert.

Nedobrovolně se vykoupal pod hrází, kde se čile zajímal o žáby, ale spadl tam vlastní nešikovností a to mu tak nevadilo, jako kdyby ho někdo do vody hodil proti jeho vůli. Otřepal se a brzy to na jeho černém kožichu nebylo ani znát.

„Půjdeme ještě chvíli trénovat,“ navrhla Bísíája Oldovi mlčky, když na návsi opouštěli zbytek party.

„Nejprve dojdeme na trávu pro králíky,“ upozornil ji Olda na svůj včerejší slib.

Došli do chalupy, Olda sundal z hřebíku nůši a vyšli za humna. Trávu žala tetička srpem z příkopů, ještě bylo znát, kde včera skončila. Olda začal srpem žnout a Bísíáje navrhl dávat požatou trávu do nůše. Čerta nechali prozkoumat příkop trochu dál. Byly tam pachové stopy po zajících a v Čertovi se probudila lovecká vášeň, naštěstí pro zajíce tu žádní nebyli.

„Máte na to opravdu primitivní nástroje,“ prohlížela si Bísíája srp.

„Primitivní, ale postačující,“ řekl Olda. „Při větším množství bych zkusil kosu a ještě větší množství sečeme strojem, ale na tohle srp stačí.“

„Docela ti to jde,“ přiznala. „Co je to kosa?“

Vysvětlil jí to tím, že si se zapnutou telepatií kosu představil.

„A není to trochu... nebezpečné?“ zarazila se.

„Když to umíš, není,“ ujistil ji. „Loni jsem to zkoušel, není to tak těžké.“

Nůše byla brzy plná. Olda si vlezl do popruhů a nadzvedl ji, takže ji měl na zádech.

„Je na tebe dost velká,“ komentovala to Bísíája.

„To se ti zdá,“ řekl Olda. „Tráva neváží tolik, abych ji neuzvedl. Být v nůši místo trávy řepa, ani bych si neškrtl.“

„Samozřejmě bez idarchonu,“ neodpustila si.

„Tady na vsi pomáhá víc dětí,“ ujistil ji Olda. „Všechny to musí zvládnout.“

Shodil nůši u králíkárny a začal krmit králíky. Přitom je objevila tetička. Myslela si už, že na slib zapomněli a chystala se popadnout nůši sama, ale příjemně ji překvapili. Králíci už spokojeně chroupali trávu.

„Budou vás mít rádi,“ ujistila je.

Čert mezitím skončil průzkum kurníku a šel s nimi večeřet.

Tetička se opět podivovala nad tím, jak málo toho snědí. Olda se přemohl a přidal si knedlík, Bísíája také, udělali to spíš aby knedlíky konečně zmizely. Čert tentokrát dostal pod stůl víc kousků než obvykle. Ovšemže neodmítl žádný, naopak pilně loudil další.

„Budeš tlustý jako kulička!“ varoval ho mlčky směrovaně Olda.

„Málo jíte!“ napomenula je tetička. „Tudle jsem v televizi viděla pořad o slečnách, které tak dlouho hubnou a nejedí, až jsou z nich kostry potažené kůží. To už ani není pěkné.“

„Jíst se má do polosyta,“ řekl na to Olda. „A já jsem najedený, že už nemůžu.“

„Zítra půjdeme za slečnou Ehrerovou,“ sdělila jim tetička. „Už to s ní mám domluvené, bude nás čekat kolem deváté.“

„Ach jo!“ povzdychl si Olda.

„Nedělej se!“ vytkla mu tetička. „Uvidíš, že se vám to bude líbit. Zpěv je lepší zábava než pouhé poslouchání. Pojďte, pustíme si televizi!“

„My bysme radši na chvilku ven,“ prosil Olda.

„No dobře,“ svolila tetička. „Když jste zaopatřili králíčky...“

Olda si ale na chodbě vypůjčil svíčku. Bísíája přece cosi říkala o ohni!

Trénink byl tentokrát kratší. S ohněm to bylo poměrně jednoduché. Zažehnout svíčku očima nebylo těžké a zhasit ji bylo ještě jednodušší. Svíčku brzy přestali rozsvěcet a zhasínat.

„Horší je, když něco hoří plošně,“ poučovala Oldu Bísíája. „Musíš pak postupně tlačit oheň od krajů ke středu, jinak se ti rozhoří. Výhodou je, že si přitom část energie nasaješ.“

Pak si zkoušel šplh na strom s využitím nadnášení. To mu šlo docela dobře a brzy se mu podařilo šplhat na vysoký ořech, kam by se dřív bez žebříku nedostal.

„Než skočíš dolů, zkus se jen nadlehčit!“ nabádala ho Bísíája. „Neboj se, kdybys padal, zachytím tě.“

Oldovi se při pohledu dolů zatočila hlava. Byl nad hřebenem střechy tetiččiny chalupy a dolů bylo pěkně hluboko. Zkusil se aspoň pro jistotu nadlehčit - a než se nadál, snášel se zvolna dolů jako lehký pouťový balónek.

„Nahoru!“ přikazovala mu zdola Bísíája.

Zkusil se tedy aspoň zastavit - a najednou byl výš než předtím. Koruna vysokého ořechu končila ve výši jeho očí a větev, na které předtím stál, byla dobré dva metry pod ním.

„Dobrý!“ chválila ho. „A teď pomalu dolů!“

Snášel se pomalu, důstojně. Dopadl měkce, zhoupl se v kolenou a ihned ukončil pocit vznášení. Vzápětí ale ležel na zemi, kam ho zemská tíže okamžitě povalila.

„Pozor na to,“ vysvětlovala mu Bísíája. „Když zrušíš vznášení naráz, je to horší než pád z výšky, už proto, že to nečekáš.“

„Jo, to jsem právě poznal,“ souhlasil a zvedal se ze země.

„Létat tedy umíš,“ přivítala ho dole. „Oheň taky zvládneš. Zítra tě naučím předávat sílu jiným. To bude ze všeho nejdůležitější, proto jsme to přece dělali.“

Oba se pořádně nadechli a jejich idarchony si přitom nasály okolní energii.

„Po létání opravdu netoužím,“ komentoval je Čert. „Nejsem slepice ani vrabec. To si raději nechte pro sebe...“

„Však ti to nikdo nenabízí!“ usmál se na něho Olda. „Ještě by tě ve městě napadlo létat si za fenkami na balkony a žádný plot by tě nezastavil.“

„No jo,“ došlo Čertovi. „To by se mi vlastně hodilo... Hele...“

„Hele, nech toho,“ zarazil ho Olda. „Mělo by ti stačit, co jsi už dostal. I tak si myslím, že jsi dostal hodně.“

Čert neodpověděl, jen si něco pro sebe zavrčel.

Sluníčko mezitím zašlo za stromy, vrátili se proto do chalupy a hned spěchali na pec.

„To jste tak utahaní?“ ptala se jich tetička.

„To taky,“ ujistil ji Olda. „My si ještě povídáme.“

„No dobře,“ souhlasila. „Když se tak dívám na televizi, ani to moc pro děti není.“

„Není to ani pro kočku!“ řekl Olda.

„Ani pro psa,“ přidal se Čert.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: