Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zpěv

Ráno si přispali jako v neděli. Byly přece prázdniny! Tetička je nechala s chápajícím úsměvem spát, jen jim na stůl připravila snídani. Venku bylo krásně, Čert se sám venčil někde na zahradě nebo za humny, vstali proto v dobré náladě.

„Poprvé vás ke slečně Ehrerové zavedu, musím ještě potvrdit dohodu s panem farářem. Příště už tam jistě trefíte sami,“ ujišťovala je u snídaně tetička.

„Ach jo,“ povzdychl si Olda. Nesliboval si od toho očividně nic dobrého.

„Třeba to bude zajímavé,“ opáčila mu neslyšně Bísíája. „Můžeme si přitom natrénovat paměťový režim.“

„Co je to?“ ožil trochu Olda a zakousl se do krajíce s domácím tvarohem.

„Řekla bych, že se ti to bude hodit,“ opáčila klidně. „Víš, nerada dělám něco napůl. Když jsem ti dávala našiřeč, trochu jsem ti vylepšila hlavu. Neboj se, zaručeně v dobrém, asi jako jsem Čertovi zvedla inteligenci. Bez ní by se beztak s nikým bavit nemohl, uznej!“

„Jak - vylepšila?“ zajímal se.

„Jednak jsem ti tam vložila zrnko, schopné poradit si s paměťovými pihami, bez toho by ti žádná nebyla nic platná. S tím souvisí i řízení paměti. Pomáhá to i s idarchonem, ten jsi už přece také dostal.“

„To se ale dozvídám věci!“ pokýval významně hlavou.

„Budeš ještě rád,“ mávla v duchu rukou. „Řízení paměti je užitečné. Co si potřebuješ zapamatovat, zapamatuješ si velice snadno. Například mě zaujal váš kostel, byla to zajímavá směs jeskyně, obrazů, soch a ornamentů, že jsem si ji zapamatovala hned z několika pohledů. Jeden jsem pak přenesla na papír, když jsem potřebovala přesvědčit tetičku.“

„Takže i taková fotografická paměť je jen další finta?“

„Fotografická je pro zrakové vjemy,“ řekla. „Jak jsem pochopila, tetička si myslí, že mě bude slečna Ehrerová učit několik dní. Já si myslím, že to zvládnu za dopoledne. Ty si to při té příležitosti procvičíš se mnou.“

„No, když to vidíš tak snadno, neprotestoval bych.“

„Bodejť!“ opáčila. „Kdo odmítne něco užitečného? Jak jim říkáte vy? Hlupáci?“

Horší bylo, že tetička odmítla její kombinézu se slovy, že se to k příležitosti návštěvy učitelky nehodí a zahnala ji do komory převléknout se do slušivých dívčích šatiček.

Pak opět zamkla chalupu a vyšla s nimi na ulici. Čert dostal nevděčný úkol hlídače, jen trochu zmírněný slibem nějaké blíže neurčené náhrady. Olda mu vysvětlil, že by bylo lépe na případné zloděje neštěkat, ale telepaticky upozornit jeho nebo Bísíáju.

„A už vůbec od nikoho neber buřta ani jiné pochoutky,“ varoval ho. „Vycvičený pes si ani nevšimne masa ani buřta, který mu nedal jeho pán, i kdyby mu ležel u čumáku. Pak se ale nemůže otrávit, rozumíš?“

Čert to slíbil, byť jistě s těžkým srdcem, a mohli tedy klidně jít.

Škola byla z návsi co by kamenem dohodil a byli tam proto brzy. Na návsi pozdravili známou partu dětí, která jim cestu do školy rozhodně nezáviděla.

„Vždyť jsou prázdniny! Co tam?“ divil se Jirka.

Cilka jim zase mezi řečí sdělila, že dolary za růži předala se souhlasem rodičů Liškům. Rodiče nebyli proti, když uslyšeli proč. Liškovi sice peníze zprvu odmítali, ale když jim celá delegace dětí potvrdila, že je to opravdu a jedině za účelem zmírnění nespravedlivé pokuty, přijali je. Misku jahod pak děti dostaly také tak spravedlivě za potěšení babičky.

„Přijdeme asi až odpoledne,“ ujišťoval partu Olda.

Do školy dorazili před dohodnutou devátou, ale učitelka je už čekala. Na žákyni byla totiž zvědavá. Slyšela, že je to cizinka, ale sebevědomě tvrdila, že jí to vadit nebude. Tetička se pro jistotu rychle rozloučila a že si pro děti za dvě hodiny přijde, jakoby předem tušila, co za okamžik nastane.

První zklamání zažila učitelka zjištěním, že její úchvatné jazykové vybavení, znala totiž plynule šest řečí, je náhle k ničemu, neboť Bísíája na žádnou nereaguje. Další šok zažila, když si všimla, že Olda, ten nevýrazný kluk od babky Novotné, se s návštěvou očividně domlouvá, ovšem bez jediného slova. To se prostě nedalo přehlédnout.

„Co to je za domlouvání?“ chtěla vědět Ehrerová.

„Trochu nezvyklé, ale dá se to pochopit,“ přiznal Olda. „Hovoříme spolu telepaticky.“

„To jsem v životě nezažila,“ přiznala učitelka.

„Já předtím taky ne,“ pokrčil Olda rameny.

Bísíája se pokusila o pár slov česky, ale na výuku to nestačilo, Olda musel vypomáhat.

Příjemné překvapení pro učitelku ale bylo, že Bísíája navzdory nevýhodě cizojazyčného původu rychle chápala, co po ní požaduje. Zejména když po prvním přezpívání žádanou píseň do poslední noty a písmene zopakovala, dokonce se správným českým přízvukem, který dělá cizincům tak často potíže.

„S něčím takovým jsem se ještě nesetkala,“ vrtěla uznale hlavou.

Proto byl pro ni další šok, když tutéž píseň vzápětí bez jediné chyby přezpíval i Olda.

„Vy jste to už cvičili?“ zeptala se ho s podezřením. „Kde jste sehnali noty a text?“

„Ne, tady jsme ji zaručeně slyšeli poprvé,“ hrál udiveného Olda.

„To se mi nezdá,“ pochybovala. „Ať začne odsud!“

Ukázala Oldovi na text, Olda se v něm zorientoval a Bísíája začala zpívat.

„To není možné!“ vydechla učitelka.

„Ona vám zazpívá cokoliv, co třeba jen jednou slyšela,“ řekl Olda. „Nerozhoduje, že těm slovům vůbec nerozumí.“

„Vážně?“ zadívala se na něho podezíravě.

„No jasně,“ trval na svém Olda.

„Uvidíme!“ řekla a vytáhla jiné noty. Zazpívala jinou píseň a sama se doprovázela na klavír. Byla to dlouhá balada a když učitelka skončila, Bísíája začala od začátku.

Ke zděšení učitelky správně a bez chyby.

„To není možné!“ vrtěla hlavou učitelka. „To děvče by mělo jít na konzervatoř!“

„To není možné,“ zavrtěl hlavou i Olda. „Bísíája se specializuje na biologii.“

„Biologii?“ vyhrkla učitelka. „No dobrá, to jistě bude vědět, co je tohle?“

Ukázala na zmiji naloženou v lihu ve velké skleněné nádobě.

„Jak má ale vědět, jak se to řekne česky?“ opáčil dotčeně Olda.

„U nich nejsou zmije?“

„Co já vím?“ pokrčil rameny a pokračoval: „Bísíája tvrdí, že jde o hada, podle všech známek jedovatého. To je všechno, co o něm může říci.“

„Jak ví, že je jedovatý?“

„Něco je prý na něm charakteristické. Kdyby mohla zkoumat nepatrný vzorek tkání, prý by nám o něm řekla víc.“

„Vážně věříš, že vzorek tkání stačí k určení nějakého živočicha?“ pochybovala učitelka. „Opravdu mám chuť prohlásit to za drzost!“

„Ale ona tvrdí, že to dokáže,“ řekl Olda. „Ačkoliv by mě to taky zajímalo.“

„Můžeme si to vyzkoušet,“ řekla učitelka. „Jestli pozná živočicha podle tkání, stačil by jí třeba... kousek masa?“

Odešla k ledničce a za okamžik podávala Bísíáje maličký kousek krvavého masa. Ta si jej chvíli prohlížela na světle, pak k němu čichla, ale jen Olda si všiml, že jí z úst vyklouzla její podivná žížala.

„Je to maso ze samce velkého zvířete,“ opakoval pak po ní. „Má čtyři žaludky a živí se rostlinami. Má na sobě černou srst a na hlavě dva velké rohy.“

„To nemůže říct rovnou kráva?“ přerušila Oldu učitelka. „Uhodnout hovězí asi nebyla tak těžká hádanka, krávy jsou rozšířené po celém světě.“

„To nebyla kráva, paní učitelko,“ odvážil se namítnout Olda. „To musel být býk.“

„Počkej, to snad z toho masa nemůže poznat,“ zarazila se.

„Ona může,“ špitl Olda. „Na vašem místě bych jí věřil i tu černou barvu srsti.“

„To by snad bylo příliš, ale nevadí,“ vzchopila se učitelka. „Mám pro ni jiný chyták. Jestli toho živočicha uhodne, smeknu před ní.“

Za okamžik přinesla z ledničky jiný kousíček mnohem světlejšího masa. Bísíája vzorek zkoumala stejně pečlivě jako první.

„Je to ze samice velkého ptáka,“ tlumočil po chvilce Olda. „Asi takhle, jak ukazuje.“

Bísíája přitom ukázala do výšky nad svůj pás.

„Kuře snad nemůže být tak velké!“ pokoušela se ho zviklat učitelka.

„Není to mládě, ale dospělý kus,“ trval na svém Olda. „Není to slepice, ty už viděla na dvoře u tetičky. Je to hodně velký pták. Přiznám se, samotnému mi není jasné, co to je.“

„Myslíš husu?“ nadhodila učitelka.

Olda chvíli přemýšlel a pak to Bísíáje opatrně přeložil představou husy. Odpověděla mu jinou představou, vlastní.

„Husa to není,“ řekl Olda. „Ten pták měl kropenaté peří a nebyl vodní.“

„Co to může být za ptáka?“ viklala ho učitelka se zřejmým potěšením, že to nepoznal.

Oldu něco napadlo.

„Můžete Bísíáje půjčit papír a tužku?“ požádal ji místo odpovědi.

Splnit jeho přání nebylo pro učitelku těžké a Bísíája vzápětí svou představu nakreslila.

„Ty toho ptáka neznáš?“ zeptala se učitelka Oldy udiveně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Ty neznáš obyčejnou krůtu?“ divila se. „Nádherně ji nakreslila a má pravdu! Ty jsi ale městské dítě, viď?“

Olda jí to váhavě potvrdil.

„Chápu, že nedokážeš přeložit, co sám neznáš,“ pokrčila rameny učitelka. „Ale to děvče je fenomén, to jí musím přiznat. Jak to dělá?“

„Nevím,“ řekl. „Ale já jí věřím. I tomu, že v životě živou krůtu nikdy neviděla.“

„Počkej,“ zarazila se. „Jak by ji ale mohla tak přesně nakreslit?“

„Podle toho kousku masa,“ tvrdil Olda.

„Víš, Oldřichu, umíš si nádherně vymýšlet, ale tohle je trochu moc. Co mi to tvrdíš? To přece nikdo na světě nedokáže!“

„Já vím, paní učitelko. Smím se vás na něco zeptat? Jste věřící?“

„Proč myslíš? Že učím děvčata zpívat v kostele?“ usmála se.

„Třeba,“ řekl Olda.

„Asi tě zklamu,“ odvětila vážně. „Nepovažuji se za věřící.“

„To jsme tu hned tři,“ řekl Olda. „Já do kostela půjdu kvůli tetičce a Bísíája jí taky chtěla udělat radost. Takže bych čekal, že ani vy to neděláte pro víru, jako pro něčí radost.“

„To jsi tedy odhadl skoro správně,“ řekla s úsměvem.

„Budeme na to tedy nahlížet vědecky, ano?“ navrhl Olda.

„Vědecky?“ usmála se shovívavě. „Dobrá, souhlasím.“

„Výborně,“ řekl Olda. „Tak abyste věděla, Bísíája je - anděl.“

Slečna Ehrerová strnula překvapením. Po tom vědeckém úvodu to bylo, pravda, velice nepravděpodobné rozuzlení.

„Počkej...“ zalapala po dechu. „Řekl jsi snad - vědecky! Tak co ten anděl?“

„Přesněji, Bísíája je andělka, samička od anděla, já ale vážně nevím, jak se to správně česky říká. Pochází z jiného světa, dostala se sem náhodou a momentálně se nemůže vrátit. Andělé si sami říkají Ogdurové a je to odrůda bytostí, které se u nás na Zemi kdysi dávno objevovaly, později s námi ztratily kontakt, proto se tu už dlouho žádný neobjevil. Je to pořád ještě dost vědecky?“

„Proč ale andělé?“ naléhala na něho učitelka. „Kdybys řekl mimozemšťané, bylo by to vědecky přesnější. Sami si přece říkají jinak... Ačkoliv, nezlob se, i to by bylo neuvěřitelné. Nevymýšlíte si na mě trochu oba?“

„Neuvěřitelné to je,“ přiznal Olda. „Ale všechno nasvědčuje tomu, že právě tyto bytosti sehrály na naší Zemi ve starověku roli andělů. Zjevují se totiž s křídly, aspoň to tak vypadá.“

„Počkej... počkej...,“ zarazila ho poplašeně. „Chceš mi tvrdit, že ona umí létat?“

„Umí,“ řekl Olda. „Teď to učí mě, už to také budu umět... ale křídla na to nepotřebuje, létá jen tak. Křídla potřebuje na přechod do jejich světa. Vlastně to ani nejsou skutečná křídla, jen tak z dálky vypadají.“

„Počkej...“ přibrzdila ho. „Kde podle tebe tihle... tyhle bytosti žijí?“

„V nějakém, nevím, jestli jsem to správně pochopil, v nějakém sousedním vesmíru.“

„Počkej, to bys mi musel nějak vysvětlit...“

„Obávám se, že to nedokážu,“ řekl. „Sám to pořád nechápu, i když mě Bísíája z jejich vědy už něco naučila... ale potřebujete to chápat? Nestačí vám vědět, že je odkudsi zdaleka, že tu je sama a přišla k nám ze starší a rozvinutější civilizace?“

„Ano, ale andělé přece patří do náboženství.“

„Tam toho patří..!“ mávl rukou. „Vážně si myslíte, že neexistuje město Jeruzalém, když se o něm píše v Bibli?“

„Jeruzalém je přece skutečné město!“

„Skutečný anděl stojí před vámi, paní učitelko! Tedy - andělka,“ opravil se.

„To není možné! Vždyť jsi říkal, že nevěříš! To mám věřit na anděly... a ďábly...?“

„Nevěřte všemu,“ řekl vážně. „Jen tomu, co si můžete ověřit. Když uvidíte na vlastní oči ďábla, budete muset věřit i na ně. Zatím máte před sebou jednoho anděla, vlastně andělku, když už je to holka. Nebo Ogdurku, mimozemšťanku, když jinak nedáte. Nemůžete ale popřít, že její schopnosti nejsou z tohoto světa. Z kousku masa pozná, ze kterého zvířete to maso je. Zazpíváte před ní píseň a ona ji hned zná zpaměti. Létat jste ji neviděla... léčit nemocné také ne... leda, Bísíájo, můžeš se udělat napůl průhlednou?“

Bísíája Oldovi okamžitě vyhověla. Před zkoprnělou učitelkou najednou stála průhledná postava, ve které uvnitř pomalu pulsovalo červené srdce.

„Proboha!“ vykřikla slečna Ehrerová leknutím.

„Dobrý, to stačí,“ ujistil Olda Bísíáju a ta hned zneprůhledněla.

„Chcete vidět ještě víc?“ zeptal se učitelky.

„Vy máte... takových důkazů víc?“

„A jéje!“ usmál se Olda. „Co byste řekla třeba na mluvícího psa? Nebo na uzdravení umírající babičky Liškových? Nakonec - něco už naučila i mě...“

Zvednout noty z klavíru už pro něho nebylo nijak těžké. Pohled na vznášející se svazek not učitelce stačil.

„Dost, stačí,“ řekla. „Rozsypeš je... a tetička už to ví?“

„Tetička?“ usmál se Olda. „Zatím to před ní úspěšně tajíme. Tetička je věřící, cožpak by unesla pomyšlení, že má pod střechou pravého anděla?“

„Ta by snad měla naopak snadněji uvěřit!“ namítala učitelka.

„I kdepak!“ řekl Olda. „Táta říkal, že by jí to převrátilo celý svět vzhůru nohama, raději jí to nemáme ani říkat.“

„A tvoji rodiče, ti si také myslí, že je tohle dítě anděl?“

„Vy ještě pochybujete?“ rozhlédl se Olda po místnosti. Padla mu do očí ozdobná svíčka na kovaném svícnu.

„Podívejte se tamhle na tu svíčku!“ navrhl učitelce.

Pak ji na dálku zažehl, nechal ji chvilku hořet a zase ji uhasil, jen tenký pramínek dýmu ještě chvíli stoupal z černého knotu.

„Neuvěřitelné!“ přejela si rukou po čele. „Dobře, uvěřím vám, i když mi to taky trochu převrací svět naruby. Možná je to dobrý důvod k utajování. Proč mi to ale vůbec říkáte?“

„Protože jste rozumná, paní učitelko,“ řekl Olda. „Vy to pochopíte, můžete tomu uvěřit i z vědeckého hlediska a nebudete to nikomu zbytečně říkat. A když už chcete Bísíáju naučit zpívat, musíte aspoň vědět, že její schopnosti nejsou nemožné, aťsi nejsou obvyklé. Nemá ale cenu učit ji stejným stylem, jaký znáte. Co by normální žačka nezvládla za několik dní, naučí se Bísíája bez procvičování. Je prostě o pár tříd výš, i když vypadá docela nevinně.“

„To tedy vypadá,“ povzdychla si. „Je to strašné pomyšlení, že jsem ji naučila všemu co bude potřebovat za pár minut, ale ono to tak skutečně vypadá. Jestli je pravda i to ostatní...“

„Proto jsme se rozhodli říci vám to po pravdě,“ dodal Olda. „Vypadáte na rozumného člověka, proboha, nedivte se, že vám to říkám takhle! Ale spousta lidí to nepochopí, nebudou schopni to přijmout, nejspíš to ani nebudou ochotní pochopit.“

„Je to nezvyklé, pravda,“ přiznala. „Ale nezdá se ti, Oldo, že lidi krutě podceňuješ?“

„Vážně si myslíte, paní učitelko, že za pravdu nemůže člověk dostat do nosu?“

„Podle toho, za jakou pravdu... a také jak podanou...“ znejistěla.

„Hned první den, kdy jsem se setkal s Bísíájou, jsem za tu pravdu dostal pěstí,“ usmál se trochu kysele. „Jeden pitomec nepochopil, že to myslím vážně a nedělám si z něho blázny. Bísíája tak získala hned na úvod krásný obrázek o barbarech z našeho světa.“

„To asi nebylo nejšťastnější,“ přikývla zachmuřeně.

„Problém je, že takových lidí je hodně,“ posteskl si Olda.

„To si vážně myslíš?“ zkoušela ho znejistět.

„Když ne většina, mají určitě dost vlivu,“ trval na svém. „Víte, paní učitelko, dohodli jsme se s Bísíájou, že tetičce pro radost v kostele zazpívá. Tetička si tu radost zaslouží a když to udělá radost více lidem, nevadí. Vy tomu přece taky pomáháte.“

„Já to dělám z jiných důvodů, i když také pro radost,“ usmála se. „Dejme tomu, umíte oba docela pěkně zpívat. Ale co budete dělat dál?“

„Bísíája tu zřejmě ještě nějakou dobu zůstane,“ odhadoval neurčitě Olda. „Pak se zkusí vrátit domů. Nebude to jednoduché. My jí v tom nepomůžeme, cestovat vesmírem neumíme. Pak můžeme očekávat, že k nám přijdou její krajané, i když asi s nějakým zpožděním. Řekla, že nás nenechají bez pomoci.“

„Myslíš, že jejich pomoc potřebujeme?“ zamračila se učitelka.

„Jestli o něčem nepochybuji, pak je to tohle,“ odvětil Olda. „Jsou o více než sto tisíc let před námi a my tady na Zemi máme příliš mnoho zla.“

„Nemyslím to tak...“ zamyslela se. „Jde mi o to, jestli si nedokážeme pomoci sami.“

„Zkoušíme to už pár tisíc let. Jistě sama víte, jak je to těžké.“

„Je to těžké,“ přiznala. „Ale na druhou stranu máme špatné zkušenosti s dobrodinci, ze kterých se obvykle vyklube, že mluví o pomoci a přitom nám chtějí poroučet, případně jim jde jen o to, aby si co nejvíc nakradli.“

„Nejsou snad ve všech vesmírech jen barbaři...“ povzdychl si Olda. „Bísíája je anděl podle všech pravidel. Především je dobrá.“

„Kéž by!“ povzdychla si učitelka.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: