Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Potěšení

Příčiny zázračného uzdravení babičky Liškové si skoro nikdo nevšiml, ale Bísíája brzy projevila zájem navštívit další starší vesničany. Olda tedy začal organizovat akci Potěšení, ale přidala se k němu Cilka a brzy opět všechny vedla, zatímco Olda se stáhl do pozadí. Na výsledku to nic neměnilo, Bísíája se postupně seznámila se všemi vesnickými stařečky a babičkami. Nevadilo jí, že se toho účastnila celá parta. Záminky návštěv byly pokaždé stejné: potěšili jsme babičku Liškovou, potěšíme také ostatní. Uvítací kytice z polních květů připravovaly zpočátku Cilka s Milčou, později květy trhali i kluci, kdo měl zrovna čas.

Taková akce se na vesnici ihned rozkřikne a parta navíc obcházela stařečky popořádku, takže se na ně vesničané stačili připravit. Kromě pocitu dobrého skutku tak v mnoha rodinách získali i malou odměnu. Někde jahody, jinde koláče nebo buchty, jednou čokoládu. U Bělíků jim nabízeli i peníze, ale ty celá parta po krátké poradě zásadně odmítla.

„Neděláme to kvůli penězům,“ zdůvodnila to za všechny Cilka.

Čert samozřejmě chodil s partou a nikdy nic neodmítl, i když vždy až po němém dotazu na Oldu, zda si může vzít nabízený buřt nebo kostičku.

Zajímavý byl také vývoj Čertových vztahů k ostatním vesnickým psům. Zpočátku na něho vrčeli a štěkali, někteří i značně zuřivě. Bísíája je ale uklidňovala a zdálo se, že to se psy umí. Čert to od ní velice rychle odkoukal a teď už se k cizím psům přibližoval nejen s vrtícím ocáskem, tou mezinárodně uznávanou nabídkou psího míru, ale i s telepatickým konejšením úzce směrovaným na dotyčného psa, což ostatní obvykle přehlédli. Psi tím byli překvapení, takže mír většinou přijali. Dokonce na něho nevrčeli, ani když dostal pamlsek od jejich pánů, což jinak každý pes nelibě nese.

Bísíája měla pro tyto návštěvy šatičky jako v kostele a vystupovala až na závěr, když už všichni svá přání odříkali. Nikdo netušil, že spolu s Oldou na každého navštíveného na závěr pošlou trochu životní síly. Když to dělali oba, bylo to účinnější a nevznikaly tak silné světelné ani zvukové efekty, aby si jich mohl některý přihlížející všimnout. Krátkodobé projasnění se dalo vysvětlit přirozeněji hrou slunečních paprsků z mraků.

Návštěvy splnily svůj účel. Staré lidi nejen potěšily, ale i povzbudily. Všichni si při tom přišli na své, jen Olda s Bísíájou pokaždé trochu pobledli, než si z okolí opět nasáli volnou energii. Proto podnikali v jednom dni jen jednu návštěvu hned po obědě. Cilka to ostatním vysvětlovala nutností, aby jim staříčkové déle vystačili, což byl rozumný a uznatelný důvod.

Vynechali jen dvě stavení.

Starý morous Hadr na konci vsi se na ně sprostě osopil, vynadal jim do nezvedených spratků a slíbil zavolat policii, jestli okamžitě nezmizí.

„Chtěli byste krást, bando zlodějská, co?“ křičel na ně. „Na mě si ale nepřijdete! A toho prašivýho čokla si taky fofrem odtáhněte, nebo bude zle!“

Parta odtáhla od jeho chalupy za nejbližší roh a uspořádala tam válečnou poradu. Čert naštěstí nerozuměl, jak ho pan Hadr nazval a Olda mu to raději ani nepřekládal.

„Toho asi nepotěšíme,“ řekla Cilka smutně. „Beztak o nás nestojí.“

„Kdo o nás nestojí, tomu se vnucovat nebudeme,“ přikývl Olda. „Půjdeme dál, ne?“

„Nebude to ale spravedlivé, když někoho vynecháme,“ namítal Jirka.

„Vynecháme my jeho nebo on nás?“ namítal Olda. „Cilka má pravdu, nestojí o nás. My jsme přišli až k němu a on nás nepustil dál. Takže jsme na naší straně udělali, co jsme mohli. Je snad spravedlivé, aby nám nadával do zlodějů?“

„Je to druhý člověk, který odmítl nabízenou pomoc,“ připomněla Bísíája Oldovi beze slov. „Jako ta paní v autobuse...“

„Pojďme dál,“ trval na svém Olda. „Přijdeme k Mašicům už dneska.“

Bylo to jediné rozumné řešení a když i Cilka řekla, že je to fér, zamířili k Mašicům.

„Jejda, jejda,“ bědovala paní Mašicová. „Čekali jsme vás až zítra!“

„Pan Hadr nás vyhodil,“ oznámila jí Cilka. „Váš dědeček je další na řadě, tak potěšíme jeho, zaslouží si to.“

„Ale já ani nemám nic napečené! To je nemilé!“

„Neděláme to přece ani pro peníze, ani pro nic takového!“ prohlásila pevně Cilka.

K dědečkovi se dostali, potěšili ho kytičkou i přáním, nálada stoupla k úsměvům, nikdo si ani nevšiml posledních dvou z party, Bísíáji a Oldy. Jen dědeček Mašica, dojatý k slzám, si té dvojice všiml víc než ostatní, už proto, že zřejmě nepřehlédl pocit tepla a nezvyklé světlo ve svém pokojíku během jejich přání.

„Čípak jste, vy dva?“ zajímal se. „Taková hezká panenka, to člověka opravdu potěší!“

Když se dozvěděl, že děti patří Aničce Novotné, pokýval hlavou.

„No jo, Novotnovic, tam byly všecky holky hezký... Anička byla taky... Člověka už jen ten pohled rozehřeje!“

To nebyl pohled, pomyslel si Olda.

Nikomu ale nic nevymlouval.

line

Příští návštěvu plánovali v domku naproti, ale pak měli přijít na řadu Prskavcovi, jenže tam se nikomu dvakrát nechtělo. Pan Hadr je sice sprostě vyhodil, ale pan Prskavec jim hrozil soudem a to bylo ještě horší.

„To je přece jasné,“ řekl Olda. „Když si nás nepřál pan Hadr, vynechali jsme ho. Když nás nechtějí u Prskavců, bude spravedlivé, když je vynecháme také, ne?“

„To je pravda,“ přidal se k němu zdejší strážce spravedlnosti Jirka.

Vynechali tedy i Prskavcovy a pokračovali dál, pěkně popořadě kolem zbytku vesnice. Všude už je vítali a těšili se na ně. Dospělí si pochvalovali, že to byl rozhodně lepší nápad než různé rošťárny, které by parta jinak nepochybně prováděla. Návštěvy moc času nezabraly a zbytek odpoledne až do večera se dal strávit na Kačáku nebo jinou příjemnou činností.

Další vítanou atrakcí se pro partu stalo svážení sena. Procházkovi na to měli koňský povoz, tažený koněm Bubíkem. Pepík Procházka, pověřený otcem rolí kočího, sice všechny předem důrazně varoval, aby se ke koni nepřibližovali, že rád kope, ale ukázalo se, že to není tak horké, zejména když se Bísíája a Olda s koněm potají dohovořili. Bubík pak snesl, aby se na něm všichni postupně povozili, až se tomu Pepík Procházka divil.

Jen pan Josef Procházka starší se kabonil, když zjistil, že děti sedí na hřbetě jeho koně. Odebral synovi otěže a dál vedl koně pro jistotu sám.

„Neříkal jsem ti, že Bubík kope?“ obořil se na syna.

Pepíkovi nepomohlo vysvětlování, že Bubík je jako ovečka.

„A kdo bude platit bolestné, až někoho kopne?“ zlobil se dál otec. „Víš, co to je kopnutí koněm? Co když někomu přerazí nohu? Když někoho kopne do břicha, může mít z toho smrt! A kdo pak za to může? Majitel koně! Chceš mě nakonec dostat do kriminálu?“

Bísíája se pokusila Pepíka zachránit před pohlavkem, ale neuspěla, ani když se snažila hovořit česky.

„Podívej se, holčičko, uznávám, že se zastáváš kamaráda, ale do koní nemluv, když jim nerozumíš!“ usadil ji pan Procházka. „Nic se nestalo, uznávám, ale mohlo se stát! Kdybys jen viděla, jak ten kůň vyvádí u kováře, nezastávala by ses ho.“

„Bubík u kováře vyvádí?“ zeptal se zvědavě Olda.

„A jak!“ povzdychl si pan Procházka. „Čtyři chlapi ho tam musí držet! Pozítří půjdeme k Soukalovi, přijďte si to prohlédnout, ať to vidíte!“

Pan Procházka se mýlil, ale dalo se to pochopit. Neměl přece o schopnostech Bísíáji ani to nejmenší tušení. Bísíája se dokázala dohodnout i se zvířaty. Ať už to byl hospodského ostrý vlčák Aran, nebo poplašený kůň.

Nakládání sena na fůru se nemohli účastnit všichni, nebylo dost vidlí. Procházkovi měli na voze dvoje, nakládal tedy pan Procházka se synem Pepíkem. Oba bratři Zimákové a Jirka Rovný nahoře na voze seno ušlapávali, ale víc se jich tam nevešlo a ostatní jen pozorovali, jak jim jde práce od ruky. Jen Čert zaujatě zkoumal jakési opuštěné myší díry. Držel se ale na dohled, aby se po něm Olda nemusel pořád ohlížet.

Když byla fůra plná, přivázali otec a syn Procházkové nahoru pavuzu, bidlo, které seno přidržuje před větrem. Bubík zabral a jeli. Bratři Zimákové, Jirka Rovný a Pepík Procházka jeli na fůře, neboť při nakládání nejvíce pomáhali. Ostatní šli podél vozu, ale spokojení byli všichni, včetně Čerta, plného dojmů ze stopování lovné zvěře, i když šlo jen o hraboše.

Také skládání sena do stodoly se účastnila osvědčená skupina. Oba Procházkové stáli na fůře a podávali seno vidlemi do vikýře, zatímco ušlapávači tentokrát odnášeli seno dál na patro stodoly. Pan Procházka se už na děti nezlobil a na závěr, když zavezl prázdný povoz stranou na dvůr a odpřáhl koně, svezl popořadě všechny na Bubíkovi.

„Já si to smím dovolit,“ tvrdil. „Mě kůň poslechne.“

Svezli se nakonec všichni, dokonce i Bísíája a Olda. A aby to nebylo všechno, dostali každý od paní Procházkové na závěr hrníček domácího podmáslí, pro pomocníky měla jen trochu větší hrnky. Den tedy pro partu končil opět velice úspěšně.

Rozešli se tentokrát hned před Procházkovými, Bísíája s Oldou a Čertem šli přes náves domů. Cestou si ještě povídali s Jirkou, který šel kousek s nimi.

„Nebylo to marný,“ liboval si, když se rozcházeli. „Chce to jen opláchnout se vodou, aby člověk spláchl prach ze sena. Nevyplácí se to odfláknout, jinak člověka všechno štípe.“

„My ještě dojdeme na trávu králíkům a pak se osprchujeme,“ navrhl Olda Bísíáje.

Když ale došli domů, čekalo je tam nepříjemné překvapení.

Na zápraží stál Pepek Prskavec a tvářil se dost nepřístupně.

„Co tu děláš?“ zamračil se na něho Olda a Čert okamžitě začal zle vrčet.

„Podrž si toho psa!“ staral se Pepek. „Nejsem tu sám.“

„Čert ti neublíží,“ ujišťoval ho Olda. „Není mstivý a nekope do bezmocných!“

Rychle Čertovi vysvětlil, že smí na nevítanou návštěvu nanejvýš vrčet, ale nic víc nesmí a zejména ne přibližovat se. Čert odvětil, že poslechne, ale nerad. Zaujal pak obrannou pozici před prázdnou psí boudou, odkud dál temně vrčel.

Pod tím dojmem se Pepek raději obrátil na ústup, ale ne na ulici. Místo toho vběhl do předsíně a pokračoval dál do sednice.

„Pojďte dál,“ přivítala tetička Oldu a Bísíáju.

Naproti ní seděl na invalidním vozíčku starší děda, kterého ještě neznali. Pepek se rychle postavil za něho, aby bylo jasné, že toho dědu přivezl právě on.

Olda i Bísíája pozdravili. Bísíája už česky a s místním přízvukem, takže se ani nezdálo, že sem nepatří.

„Přišel si k nám stěžovat pan Prskavec,“ řekla tetička přísně. „Prý jste ho vynechali, co mi na to můžete říci?“

„Že to děláme dobrovolně a ne z donucení,“ odvětil Olda.

„Dobře, to je v pořádku,“ řekla tetička. „Ale když už něco takového děláte, nemůžete přece někoho tak okázale vynechat. To přece není zdvořilé.“

„Pan Hadr nás vyhodil a chtěl na nás poslat policii, že ho jdeme vykrást,“ vysvětloval jí rychle Olda, ačkoliv nešlo o současnou tetiččinu návštěvu.

„Dobře, když vás pan Hadr vyhodil, dolézat za ním nemusíte,“ uznala tetička. „To bych pochopila. Pan Prskavec vás ale určitě nevyhazoval. Proč jste ho vynechali?“

„Protože...“ Olda se nerozhodně podíval na Bísíáju. „Mám to říci?“ zeptal se jí rychle.

„Řekni,“ souhlasila bez jediného slova. „Je to přece pravda.“

„Protože pan Prskavec nám otrávil Čerta, s Pepkem u nás kradli a navíc nám vyhrožoval soudem,“ řekl Olda sveřepě. „K takovým lidem přece nemůžeme chodit, uznej!“

„Já jsem vám nic zlého neudělal,“ bránil se starý Prskavec. „Ani hýbat se nemohu!“

„Vás nikdo nepodezírá,“ odvětil Olda. „Ale žijete pod jednou střechou s někým, kdo se neštítí zabít malého psíka, aby mu nepřekážel ve zlodějně. A váš vnuk u toho byl osobně.“

„To není pravda!“ vybuchl Pepek. „Lže!“

„Je to pravda,“ tvrdil Olda. „Všechno do sebe zapadá. Věděl jsi, co se u nás ztratilo, dřív než jsme to řekli. A pes vás oba bezpečně poznal. Tebe i tvého strýčka.“

„To nejsou žádné důkazy!“ bránil se Pepek.

„Před soudem by to nestačilo,“ připustil Olda. „Zvlášť když soud dbá především na to, aby se neukřivdilo darebákům. My ale nejsme u soudu. Víme, že jste zloději, otrávili jste nám psa, co po nás ještě chcete?“

„Já jsem o tom ale nevěděl!“ vybuchl starý Prskavec nešťastně. „Přísahám!“

„Je možné, že jste to nevěděl,“ připustil Olda. „Ale máte syna bezohledného zloděje a váš vnuk mu pomáhal krást, zrovna když jsme byli v kostele.“

„Kecá!“ vykřikl Pepek. „To je lež!“

„To není možné!“ zděsil se starý pán.

„Když si někdo předem připraví otrávené maso pro psa, pak jde asi krást s rozmyslem,“ pokračoval Olda tvrdě. „To není jako příležitostně sebrat něco nehlídaného.“

„Oldo!“ spínala ruce tetička. „Víš, co to říkáš?“

„Vím, teti,“ řekl Olda. „Sama jsi říkala, kdo nám otrávil pejska, je pěkný darebák.“

„Ano, ale že by tady pan Prskavec? To by mě ani nenapadlo!“

„On to přece nebyl,“ opáčil Olda. „Jen jeho syn John. Někdo to udělat musel. Přiznej si, že by tě víc mrzelo, kdyby to byl kdokoliv jiný ze vsi!“

„Já si Honzu Prskavcovic pamatuju jako slušného chlapce!“ bědovala tetička. „Přece není možné, aby se změnil jenom tím, že utekl do Ameriky! Na tom nemůže být nic zlého.“

„Možná to byl slušný chlapec,“ připustil vážně Olda. „Teď to ale není Honza Prskavec, ale Johny. Není špatné odjet do Ameriky, ale on se tam zřejmě dal na špatnou cestu.“

„Moment!“ zarazil ho starý pán. „Opravdu se mi nezdá spravedlivé obviňovat někoho bez důkazů. Zvlášť když tu není a nemůže se bránit!“

„To otrávené maso že nebyl důkaz? A že pes oba bezpečně poznal, to nic neznamená?“

„Otrávené maso u vás mohl pohodit kdekdo,“ přidal se sveřepě i Pepek.

„Nemohl!“ trval na svém Olda. „Musel to být někdo z vesnice! Psa jsme ale zachránili a on bezpečně poznal Pepka a jeho strýčka. Strýček mu dal to otrávené maso! Ačkoliv, Pepek je také pěkné kvítko, když si pak do bezmocného psa kopl.“

„Do nikoho jsem nekopal!“ bránil se Pepek uraženě.

„Přivolej sem Čerta,“ poradila Oldovi v duchu Bísíája.

„Zeptáme se Čerta?“ navrhl tedy rychle Olda. „Poznal tě, jak ještě můžeš zapírat?“

„To je nesmysl! Nemůžete věřit psovi!“ odsekl Pepek.

„Právě že můžeme!“ vybuchl Olda. „Označil tě naprosto jasně!“

„Pes se přece mohl zmýlit,“ uvažoval pan Prskavec. „Co když se mu syn nezamlouval? Nemůžete soudit člověka podle toho, že na něho dorážel nějaký pes.“

„Chcete to psí svědectví posoudit sám?“ trval na svém Olda. „Pozvu Čerta a uvidíte!“

„To by bylo ublížení na zdraví!“ vyjekl Pepek.

„Jaké ublížení na zdraví?“ opáčil Olda. „Nikoho nepokouše, neboj se ho tolik.“

„Pozvi ho tedy,“ řekl pan Prskavec. „Uvidíme!“

Olda s Bísíájou na sebe mrkli a Olda pozval do sednice Čerta. Ten byl beztak hned za dveřmi, protože nevydržel sedět u boudy a objevil se tedy hned. Ve dveřích zavrčel na Pepka, ale pak došel klidně k Oldovi a zůstal mu sedět u nohy, jak ho Olda telepaticky požádal.

„Čerte, vzpomeň si, jak to bylo s tím otráveným buřtem!“ požádal psíka telepaticky bez směrování, takže to vnímali všichni. „Ukaž nám, jak si to pamatuješ!“

„Je na to ale potřeba zavřít oči,“ upozornil ještě všechny přítomné.

Bísíája se trochu soustředila na psíka, aby mu pomohla, až všem před zavřenýma očima vyvstal černobílý obraz jako ve starém filmu. Byl to pohled zdola od psí boudy k vrátkům, za nimiž stáli Pepek se strýčkem. Strýček hodil psovi neodolatelně voňavý buřt, který pes ještě ve vzduchu radostně popadl a pustil se do té pochoutky.

Pak ale pocítili náhlou slabost a obraz se zamlžil. Pes se zapotácel a upadl na bok. Jeho očima pak viděli Pepka napřahovat se nohou. A pak - všichni pocítili bolestivý kopanec.

„Au! To stačí, Čerte!“ zarazil psa Olda a rychle otevřel oči.

„Proboha!“ vyjekla tetička a v hlasu měla ještě bolest.

„Co to bylo?“ sotva popadal dech pan Prskavec.

„Čertovo svědectví, psi přece vidí černobíle. Ještě chceš zapírat?“ obrátil se Olda opět nepřátelsky na Pepka.

„Já jsem... já jsem to nebyl, ten pes si vymýšlí!“ ječel Pepek, ale už mu nikdo nevěřil, co zažili, bylo příliš přesvědčivé.

„Ty lháři!“ obořil se na něho i starý pan Prskavec. „To jsem od tebe vážně nečekal!“

Pepek najednou vyskočil a než mohl na to někdo něco říci, vyběhl dveřmi ven.

„Proboha, co to bylo?“ přejížděl si starý pán rukou přes obličej. „Bylo to jako zlý sen!“

„Tady vidíte, koho jste vychoval,“ řekl Olda, ale neznělo to vítězoslavně, spíš smutně.

„Jak je to ale možné?“ vyhrkl starý pán.

Bísíája se rychle podívala na Oldu a ten pochopil, že vysvětlování bude ležet na něm.

„Uznávám, náš pes je trochu zvláštní,“ začal. „Chytřejší než psi bývají a má schopnost sdělovat telepaticky své pocity. Na rozdíl od lidí si neumí vymýšlet, proto má pro nás jeho svědectví váhu důkazu. Jak jste to viděli, tak to opravdu bylo.“

„Čeho jsem se to dočkal!“ vzdychl si smutně starý pán. „Syn grázl a vnuk také!“

„Možná to nebude tak zlé,“ zkoušel ho utěšit Olda. „Pepek se ještě může napravit. Když bude vědět, že se každá lumpárna provalí, přestane s tím.“

„Ale můj syn..!“

„Tam je to asi horší,“ pokrčil rameny Olda. „Když někdo otráví pro pár tretek psa, co udělá pro větší peníze? Viděl jste to ale sám!“

„Můžeme vám pomoci jedině jinak,“ promluvila v té chvíli Bísíája.

„Jak bys mi chtěla pomoci, když jsem to viděl?“ povzdychl si pan Prskavec.

„Můžeme zkusit jinou pomoc,“ řekla Bísíája a mrkla na Oldu.

Už se ani víc domlouvat nepotřebovali. Oba se stejně nadechli a předali starému pánovi co nejvíc životní síly. Až se v malé místnosti na okamžik rozsvítilo. A ačkoliv spolu předávali jen energii, Bísíája k ní tentokrát přidala cvrlikání pikaše, aby se účinky ještě zvýšily.

„Panenko Maria, co to bylo?“ vyjekla tetička.

„Nediv se, teti...“ vydechl Olda. „Bísíája všem přinesla ze své Země potěšení, o kterém se po vsi tak mluví. U nich je to normální, u nás je to jen trochu nezvyklé.“

„Aby to nakonec nebylo nějaké čarování?“ zarazila se tetička. „S tím bych nechtěla nic mít, čarování patří do pekla!“

„Ale teti!“ napomenul tetičku Olda. „Přece bys nevěřila na čáry! Ve středověku by za nadpřirozenou považovali i televizi, na kterou se klidně díváš.“

„Televize je přece ta... dnešní technika...“ bránila se opatrně tetička. „Tohle vypadalo úplně jinak.“

„Bísíája zná jinou techniku než ty,“ opáčil Olda. „Prosím tě, televizi taky nerozumíš, sotva víš, kde se zapíná. Novější televizory mají dálkové ovládání, nepotřebuješ ani vypínač. Taky to vypadá jako čarování, jenže se tomu nikdo nediví.“

„No dobře, ale kdyby měla v ruce aspoň něco... nějaký... já nevím...“ zakoktávala se.

„Bísíája to umí ještě lépe, nemusí mít ani něco v ruce,“ opáčil Olda. „Jako dveře, které se před tebou samy otevřou. Ty se dnes montují do všech větších obchodů. Potřebuješ u nich snad držet něco v ruce?“

„Ale to podivné světlo... co to bylo?“ nepřestávala se vyptávat.

„Bude ti něco platné vědět, že to byla exotermická rekombinace iontů?“ řekl Olda.

„Panebože! To se dneska učíte ve škole?“ vyhrkla.

„Ne, ale vím to od ní,“ ukázal očima na Bísíáju. „Vždyť je to docela normální věda!“

„No teda... to je dneska svět...“ povzdychla si.

Oldovi se zdálo, že tetičku konečně přesvědčil. Při nějakém příštím setkání s neznámem už by to mohlo být jednodušší, pomyslel si.

„Můžete zkusit vstát?“ obrátila se mezitím Bísíája na pana Prskavce.

„Jó, milá zlatá, to kdyby šlo!“ povzdychl si oslovený. „Už takhle sedím kolik let!“

„Tak to aspoň zkuste!“ navrhla mu.

Pan Prskavec se trochu vzepřel rukama a najednou, než se stačil polekat, s nebetyčným údivem zjistil, že stojí. Jen Olda vycítil sílu, kterou Bísíája nakrátko vydala, aby mu pomohla.

„Panebože!“ zaúpěl stařec. „To není možný!“

„Copak?“ zajímala se Bísíája. „Neudržíte rovnováhu?“

„Udržím!“ vyjekl starý pán. „To je přece zázrak!“

„Zázrak?“ usmála se mile Bísíája. „Skoro to tak vypadá, že?“

„Vypadá?“ vybuchl. „Ba ne, tohle je skutečný zázrak! Dvacet doktorů tvrdilo, že mám být rád, když se sám doškrábu aspoň na ten vozík!“

„No vidíte, a jak se zdá, dnes nebudete potřebovat ani odvoz,“ povzbuzovala ho.

„A tohle že starý Hadr odmítl?“

„Odmítl,“ zamračil se Olda.

„Pak je to starý trouba!“ řekl pan Prskavec sveřepě. „A já ještě větší pitomec, když naše nezdárníky nechám škodit vám. Milá děvenko, ten zázrak mi technikou nevysvětlíš. Syn mě ujistil, že to v Americe nedokáží. A tam přece mají nejlepší techniku na světě.“

„Kdyby to byla technika, možná,“ připustila Bísíája. „Já umím něco jiného.“

„Ty jsi už něco takového dělala i jiným?“ napadlo ho najednou.

Bísíája jen mlčky přikývla.

„Ale na vozíčku jsem byl jenom já. Co to udělalo s ostatními?“

„To ještě poznáte,“ tvrdila Bísíája. „U vás se to nejvíc projevilo, ale počkejte si aspoň měsíc, pak zjistíte, co v tom bylo ještě.“

„Doufám, že se váš syn mezitím vrátí domů do Ameriky,“ podotkl Olda zamračeně.

„To není tak jisté,“ zamračil se pan Prskavec. „On říkal, že sem přijel, aby trochu pustil žilou zdejším zazobancům.“

„Jak to myslí, pustit žilou?“ podívala se udiveně tetička.

„Nevím,“ přiznal pan Prskavec. „Taky se mi to zdálo divné. Jako kdyby byli v Čechách samí zazobanci... on si to vůbec představuje podivně... Koupil si v Praze dům a až mu to dají do pořádku, chce tam bydlet. Navíc mu patří půlka našeho baráku, já jsem to před měsícem oběma synům u notáře pěkně napůl připsal.“

„Aby vám nakonec tu půlku baráku neprodal nad hlavou!“ starala se tetička.

„To by si snad nedovolil!“ zarazil se starý pán.

„Nevím. Uvidíte.“ vrtěla hlavou.

line

Olda vyšel před chalupu, aby se podíval po Pepkovi. Aby přivezl na návštěvu bezmocného dědečka, upoutaného na vozíku, pak utekl a nechal ho bez pomoci? To se přece nedělá! Ale nikde ho nenašel. Ani na dvorku, ani na ulici. Jak se zdálo, Pepek skutečně utekl.

„Jako malej harant!“ zlobila se na něho tetička. „Nevadí, dovezeme vás domů my.“

„Možná bych došel sám,“ uvažoval pan Prskavec. „Mohl bych vozík tlačit před sebou a opírat se o něj.“

„Když vás Pepek přivezl, já vás klidně odvezu,“ kasal se Olda.

„Dobře, já zatím donesu trávu králíkům,“ rozhodla se tetička.

Bísíája ale nechtěla, aby šel Olda s panem Prskavcem sám. A že s ním půjde a vezmou si s sebou pro jistotu i Čerta.

„Bude lépe, když ho budeme mít pod dohledem,“ řekla beze slova Oldovi.

Vyrazili ještě za světla. Pan Prskavec šel sice nejistě, ale když před sebou držel vozík, mohl se o něj opřít. Navíc ho Olda s Bísíájou ze stran podpírali. Čert si neodpustil přečíst kdejakou psí zprávu, ale držel se poblíž.

„Víte, jak je to krásné, když člověk stojí na svých?“ rozplýval se pan Prskavec. „Dlouho už jsem se tak krásně neprošel.“

„A ještě se to vylepší,“ sliboval mu Olda. „Ještě se to trochu usadí, uvidíte!“

„To není možné. Odkud opravdu jste, děvenko?“ obrátil se starý Prskavec na Bísíáju. „Kde na světě dokáží takové věci?“

Bísíája ale mlčela a ani Olda se neměl k vysvětlování. Byli ostatně u vrátek Prskavcova dvorku, ještě mu je otevřeli a rychle se rozloučili. Pak zmizeli v šeru a rychle se vraceli domů. Nikoho cestou nepotkali a k tetičce dorazili velice rychle.

„Budete mi muset nejprve něco vysvětlit,“ přivítala je ale tetička s vážnou tváří, až si Olda najednou připadal skoro jako školák poprvé přistižený při kouření.

„Houpat mě můžete všelijak,“ pokračovala tetička. „Ale co je moc, to je příliš. Jestli si myslíte, že mě budete vodit za nos...“

„To přece nechceme,“ vrtěl hlavou Olda horlivě.

„Tak mi ukažte ten zázrak!“ požádala je rezolutně. „Neschovávejte to.“

„Co?“ opáčil Olda.

„Ten přístroj! Nebo co to vlastně máte!“

„Nemáme žádný přístroj!“ řekl Olda.

„Nepovídej!“ nevěřila mu tetička. „A co to divné světlo? A jak mi vysvětlíte, že starý Jára Prskavec chodí, když se už skoro deset let nemohl postavit?“

„Asi tak, jako že Bísíája zazpívá každou písničku, jen ji jednou zaslechne,“ vysvětloval jí Olda. „Víš přece jak zpívá! Naše písně krásně, ty jejich... přímo andělsky! Prostě to umí!“

„Dobře, ke zpěvu má dar od Pánaboha, to chápu,“ připustila tetička. „Ale to světlo... co jsi to tvrdil o nějakých iontech? Ty přece bez nějakého přístroje nemůže...“

„Může!“ trval na svém Olda. „Vypadá to sice jako zázrak, ale...“

„V mnoha Zemích tomu říkají zázrak,“ dodala pomalu česky Bísíája. „Někde ale říkají zázrak i svítilně, kde nehoří oheň...“

„To musí být pěkní Nanuci, aby říkali zázrak baterce!“ řekla tetička. „Vy přece musíte mít něco lepšího.“

„Jistě,“ připustil Olda. „Na některé věci ale nepotřebuješ přístroj. Neznáš jógu? Nebo si myslíš, že jogíni používají přístroje?“

„Jogíni jsou jen v Indii,“ stáhla se tetička do obrany.

„Od začátku přece víš, že Bísíája není od nás z Čech!“ korunoval to Olda. „Bísíája mě už něco z toho naučila a není to nic nadpřirozeného, i když to tak může vypadat.“

„Naučila tě něco?“ zarazila se tetička. „Tak mi tedy něco ukaž!“

Olda beze slova natáhl před sebe ruku dlaní vzhůru. Nad jeho dlaní se objevil plamínek, jako kdyby tam hořela svíčka. Až na to, že měl dlaň úplně prázdnou.

„Dobrý, co?“ řekl užaslé tetičce.

Plamínek zhasl a Olda ruku stáhl.

„Nemůžeš s tím něco zapálit?“ znejistěla tetička.

„Mohl bych, ale právě proto nic nezapálím,“ odvětil sebevědomě. „Kdo ovládá karate, umí zabít i holou rukou, ale právě ti, kdo to opravdu dovedou, to nedělají.“

„Jen aby,“ pohrozila mu tetička prstem, ale vzdala se snahy dozvědět se o tom víc. Místo dalšího vyzvídání nařídila Oldovi prostřít k večeři.

Večerní pohoda byla zachráněná.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: