Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mše

Ráno vstali časně a tetička jim přikázala obléknout se do svátečního. Včerejší události přešla mlčením jako kdyby se nestaly.

„Půjdeme dřív,“ rozhodla. „Nejprve musím ke zpovědi, pak bude mše. Že jste oba ještě nikdy nebyli u zpovědi?“

Olda zavrtěl hlavou a Bísíája si nechala od tetičky vysvětlit, co to je.

„U nás nic takového nemáme,“ řekla, když tetička skončila.

„Ale umíš už česky dost, abys to mohla zkusit tady,“ navrhovala jí bezelstně tetička.

„Nevím o čem bych tam mluvila,“ zavrtěla hlavou Bísíája.

Naštěstí nebylo dost času, aby jí tetička vysvětlila zásady hříchů a jejich nápravy. Řekla jen, že se zeptá pana faráře, jestli by si na ni později nenašel chvíli času. Konec konců, Bísíája možná není správná křesťanka a co kdyby se mu podařilo ji obrátit!

„To snad ne!“ zaúpěl Olda, když mu došlo, že chce tetička obracet na víru - anděla.

„Proč ne?“ naštětila se tetička. „Co je na tom špatného?“

„To už by mohl zkoušet obrátit na víru i našeho Čerta!“ přisadil si Olda.

„No dovol! To je přece pes!“ urazila se tetička.

„Nenechávala bych Čerta samotného,“ pomyslela si najednou Bísíája. „Pan Prskavec by si na něho mohl troufnout. Kdyby pro nic jiného, aby nám uškodil. Tihle to dělají.“

„Můžeme vzít Čerta s sebou!“ navrhl Olda, ale bez úvodu to znělo spíš jako otázka.

„Nemůžeme přece brát Čerta do kostela!“ odpověděla mu rychle tetička.

„Můžeme ho tedy schovat,“ navrhl Olda. „Stačí, aby nebyl na dvorku. Je to rozumný pes, klidně bych ho pustil za humna, ať si obejde vesnici.“

Pak se s Čertem chvíli telepaticky dohadoval. Vzhledem k tomu, že šlo o získání větší volnosti, nebyl Čert proti. Olda mu nakázal, aby se pečlivě schovával, nepobíhal po vsi lidem na očích a hlavně, aby se obloukem vyhnul domku Prskavcových, ale kdyby se tam dělo něco mimořádného, může to Oldovi telepaticky sdělit.

Čert se pochopitelně na takovou volnost těšil a bez vytáček slíbil, že vždycky ihned na Oldovo telepatické zavolání odpoví a domek Prskavcových z dálky ohlídá.

„Se psem se pomazlíš pak!“ přerušila ho tetička. „Ještě budeš mít na sobě psí chlupy!“

Vyšli ze vrátek, které tetička pečlivě zamkla, ovšem tak starodávným klíčem, že by to i nešikovný zloděj začátečník odemkl v poklusu a ani by ho to nezpomalilo.

Na návsi potkali zbytek party. Do kostela nešel nikdo, ale všichni se shodli na tom, že včerejší výprask byl nespravedlivý, protože se té lodi nikdo ani nedotkl. Na kluky Prskavcovy měli ovšem tím větší zlost.

Bísíája je potěšila zprávou, že Prskavec uznal neoprávněnost své pohledávky a vybrané odškodnění vrací. A hned postiženým rozdala peníze, aby je donesli rodičům.

„Že by ho popadlo svědomí?“ nechtěl tomu věřit Jirka Rovný.

„To sice ne, ale tentokrát tvrdě narazil,“ usmála se trochu Bísíája.

Olda raději mlčel. Co předtím viděl, bylo trochu moc.

„Věřím vám, že peníze rodičům poctivě donesete, ale bylo by spravedlivé, abyste za ten výprask dostali aspoň omluvu,“ řekla Bísíája. „Kdyby ne, řekněte mi to. Já to zařídím.“

Se všemi se rozloučili a šli dál. Před kostelem už čekala učitelka Ehrerová.

„Musím se tam aspoň podívat,“ řekla omluvně. „Budu vám držet palce.“

Tetička šla napřed a Bísíája s Oldou měli ještě chvilku volno.

„Budu se muset vrátit domů, Oldo,“ pomyslela si Bísíája. Směrovala to na něho, takže to vypadalo, jako kdyby si zaujatě mlčky prohlížela nejbližší náhrobek.

„Máš tu snad něco...“

„Rozdělaného, vím,“ přiznala. „Nechce se mi opustit to, ale tohle už opravdu začíná být vážné. Dnes v noci pan Johny Prskavec volal do Ameriky. Hovořil řečí tefirů, ďábelskou řečí, rozumíš? Žádal svého pána o pomoc, domnívá se, že patřím ke konkurenční ďábelské bandě. To nevypadá dobře. Kdyby se ten konflikt rozšiřoval, nestačila bych na ně.“

„Jak to víš?“ zeptal se jí rychle.

„Byla jsem se na něho podívat,“ přiznala. „Vrátila jsem mu přitom jeho sto dolarů, ale štěstí mu nepřinesou, tím si buď jistý.“

„Ty jsi v noci někam létala?“ podíval se na ni udiveně.

„Musela jsem,“ přikývla. „Ten chlap není nebezpečný, ale jeho šéf je pravý ďábel.“

„Jestli není nebezpečný?“ pochyboval Olda. „Co ta pistole? Nebyla nějak moc pravá?“

„Byla,“ souhlasila. „Ale v mé přítomnosti nemohl tou hračkou nikoho ohrozit. Možná bys ho zneškodnil i sám, viděl jsi přece, jak to bylo snadné!“

„To by mě muselo nejdřív napadnout,“ pomyslel si skepticky. „Přiznávám se, nezmohl bych se na nic, byl jsem z toho úplně vedle.“

„Ty už přece dokážeš zastavit i auto,“ řekla Bísíája. „S jedním chlapem si můžeš cvičit podle chuti, ani mu fyzicky neublížíš. Nebo ho můžeš přimrazit, stačí částečně. A když pošleš trochu volné síly do jeho strojků, zahltí se a shoří. Ale ďáblové jsou silnější potvory. A jeden z nich tu může být brzy osobně.“

„A kdybych se setkal s těmi pravými?“ zajímal se Olda.

„Pokud přežiješ první úder, můžeš zkusit, co jsem ti na začátku říkala jako odstrašující příklad,“ otřásla se. „Ránu přímo do mozku těsně za očima. Každého tvora to zabije, nepřežijí to ani největší zvířata, co na Zemi máte, slon, tygr, nosorožec, jen... ďáblové jsou silnější. Ale když to nebude čekat, snad ho aspoň na čas omráčíš. Kdyby ne, zkus přimražení.“

„Myslíš, že to postačí?“

„Nevím,“ přiznala. „Na starších světech tefirů by to mohlo pomoci, jenže nevím, jakou má zdejší tefirská civilizace úroveň. Na ty vyspělejší to neplatí, stejně jako na nás.“

„To nevypadá dobře,“ mračil se v předtuše ohromných problémů. „Ty už ses s takovým ďáblem někdy setkala?“

„Jsem přece také teprve dítě,“ usmála se trochu trpce. „S ďábly zkušenosti nemám, až na pár tisíce let starých mechanických vědomostí, které už nemusí ani platit. I proto se musím vrátit a poslat sem zkušenější. Chtěla bych vás trochu lépe zabezpečit, ale ďáblů může být příliš mnoho. Neznám je, neznám jejich sílu a moje prostředky nejsou bezedné. Jistě bych vás lépe ochránila, než to dokážete vy sami, ale zůstat s vámi nemohu.“

„A přece ses pustila do křížku s panem Prskavcem!“ pomyslel si obdivně.

„Nešlo to jinak,“ vzdychla si v duchu. „Dlouho jsem se držela stranou, vyhýbala jsem se konfliktům, ale když přišel ve zlém až sem, neměla jsem na výběr. Zlu se ustupovat nesmí, to je také jedno naše pravidlo.“

„Ani když toho teď můžeš litovat?“

„Litovala bych víc, kdybych nechala tu nespravedlnost zvítězit,“ řekla. „Ustoupit zlu dopadne vždycky špatně. Neustoupit jen někdy. I když zrovna teď to nevypadá dobře.“

„Když to i ty vidíš černě, nezbývá mi než ti věřit,“ sklopil hlavu.

„Něco snad ještě stihnu,“ vzdychla si. „Ještě tě něčemu naučím. Kdybych utekla teď, asi bych si to pak vyčítala.“

Mezitím ale vyšla z kostela tetička a svolávala je, aby šli na kůr. Otočili se a poslušně šli, ale oběma leželo v hlavě nadcházející, zatím neurčité nebezpečí.

line

„Já je zavedu na kůr,“ nabídla se tetičce učitelka Ehrerová.

Tetička jí poděkovala a sama si šla sednout do lavice. Učitelka děti vedla po schodech nahoru do kostelní věže. Prošli úzkými dveřmi na kůr. Byla tam lavice pro zpěváky a varhany s velkými měchy, které ale dávno nikdo nešlapal, měly elektrický pohon. Varhaník seděl na svém místě, byl poměrně mladý a na učitelku šibalsky mrkl.

„To je ten objev?“ podíval se na Oldu a Bísíáju.

„Nebudeš se stačit divit!“ věštila mu vážně učitelka.

Kromě dětí přišly na kůr zpívat dvě starší ženy. Zvědavě si nováčky prohlížely.

„Jak dlouho jste to cvičili?“ zeptala se ta s kyselejším výrazem obličeje.

„Asi půl hodiny,“ odvětila učitelka.

„Panebože, to myslíte vážně?“ zděsila se žena. „To nedopadne dobře! Bude to ostuda!“

„Nechte se překvapit,“ ujišťovala ji klidně učitelka, ale obě zpěvačky se už na ni dívaly nepřátelsky, odsedly si a rozevřely zpěvníky.

Začala mše, nejprve zpívaly starší zpěvačky, pak bylo kázání.

„Jen klid, ukáži vám, až budete začínat!“ usmála se na děti Ehrerová.

„My jsme přece v klidu,“ ujišťoval ji hned Olda.

Ale nebyl, protože se mu v té chvíli snažil Čert sdělit, že k domku Prskavcových přijela nějaká auta.

„Kolik jich je?“ ptal se ho Olda.

„Nevím - jedno, dvě, moc...“

Čert ještě neuměl počítat víc než do dvou, zřejmě podle počtu předních pacek. Když ho ale Olda požádal, aby mu zkusil předat, co vidí, poslechl ho, ale z toho se Olda dozvěděl, že Čert pro jistotu zalezl do nějaké velké kanalizační roury, nejspíš pod mostkem.

„Dobře, až budeme mít čas, věnujeme se ti, teď musíme dávat pozor tady,“ telepaticky sdělil Olda Čertovi. Napadlo ho pozvednout psovi matematické znalosti, ale až později.

Pak jim ale učitelka Ehrerová pokynula a začali zpívat.

Akustika v kostelech bývá velebná sama o sobě, natož když na kůru zpívá anděl. Obě zpěvačky jen údivem zamrkaly a zůstaly na Bísíáju s Oldou civět jako na div světa. Varhaník se naštěstí držel podvědomě not a hrál, ale díval se také udiveně. Zato Ehrerová zářila. Zpěv ji očividně vzrušoval, nejraději by zpívala také, ale nepřidala se, aby to nekazila. Asi jako jediná z dospělých věděla oč jde a tím víc zářila.

Bísíája rychle vystihla, jak zpívat, aby to bylo nejlepší. Dojem ze zpěvu ještě podtrhla telepatickou složkou, zpívala vlastně dvojhlasně. Olda to vystihl také, nebylo to těžké, takže ve dvou vytvořili kvartet. Bylo to něco neskutečného. Stačilo mrknout dolů. Všichni farníci se ohlíželi na kůr, dokonce i farář, jako kdyby zapomněl, co má dál dělat.

Žádná píseň není nekonečná a tak se děti dostaly brzy na konec. V kostele se netleská, ale ticho po konci hovořilo samo za sebe. Mše pokračovala a Bísíája s Oldou se dostali ke zpěvu ještě jednou na závěr, pro lidi už to nebylo takové překvapení, ale všichni se teď začali ohlížet ještě před začátkem zpěvu, aby jim nic neuniklo.

A pak byl konec a lidé se začali rozcházet.

„Teda, smekám,“ řekl varhaník. „Tomu se dá vážně říkat objev století!“

„Tohle že jste cvičili jen půl hodiny?“ přitočila se k nim starší zpěvačka, ta co předtím prorokovala ostudu. „To mi nevykládejte!“

Učitelka Ehrerová se jen usmívala, jako kdyby Bísíája s Oldou byly její vlastní a vedla je dolů předat pyšné tetičce.

„A to nemáte ani tušení, jak krásně zpívala u mě v chalupě!“ chlubila se tetička. „Naše písně jsou hezké, ale ty její jsou ještě nádhernější!“

„Podle toho, co o ní vím, vám to věřím,“ řekla opatrně učitelka.

„A to ještě nevíte...“ začala tetička, ale najednou se zarazila.

„Omluvte nás, prosím,“ otočila se znenadání. „Slíbila jsem panu faráři, že mu Bísíáju přivedu, ať ten zázrak vidí hezky zblízka.“

„Budete příští týden zase zpívat?“ obrátila se rychle paní učitelka na Bísíáju.

„To už vám asi neslíbím,“ řekla smutně Bísíája. „Zdá se, že se už vrátím domů.“

„Kdybyste zpívala, přijdu si to poslechnout,“ usmála se na ni povzbudivě Ehrerová.

Podala si ruku s tetičkou i s oběma dětmi, otočila se a vykročila k východu z hřbitova. Ale ještě v brance se ohlédla a čtverácky jim zamávala.

Tetička se také usmívala, ale pak vzala děti za ruce a otočila se s nimi zpátky do kostela. Prošli chrámem až do sakristie. Byli tam jen kostelník a farář, oba už v civilním obleku.

„Tady je, pane faráři!“ postrčila tetička Bísíáju před sebe.

„Výborně, děvče,“ usmál se i farář. „Za celý svůj život jsem neslyšel tak krásný zpěv.“

„Jsem ráda, že se vám to líbilo,“ pokusila se Bísíája o zdvořilostní frázi.

„Ale říkala jste mi, že děvče neumí česky!“ obrátil se farář na tetičku.

„Minulý týden ještě neuměla ani slovo,“ sdělovala mu rychle tetička. „Tak se naučila za týden. Je velice šikovná!“

„To tedy je,“ přikývl. „Tím lépe. Mohla by rozumět, kdybych se jí na něco zeptal.“

„Kdyby bylo potřeba, Olda jí to přeloží,“ přidala tetička.

„Dobrá,“ kývl hlavou. „Prý pocházíte zdaleka!“

„Jak se to vezme,“ opáčila Bísíája. „Z čistě geometrického hlediska to tak daleko není. Když ale vezmeme v úvahu dostupnost, pak to daleko je.“

„To bylo úplně filosofické,“ usmál se. „Takže zdaleka... jakého jste vyznání?“

„Žádného, které znáte,“ odvětila Bísíája.

„To je dost odvážné tvrzení,“ usmál se kněz. „Během studií jsem se seznámil se všemi dostupnými náboženstvími i sektami. Těžko najdete takové, které by mi bylo neznámé.“

„Najdu,“ usmála se. „A budete mi to muset věřit, přesvědčovat vás nemíním.“

„Blahoslavení ti, kdo uvěří, aniž by viděli...“ usmál se. „Znáte aspoň křesťanství? Nebo máte blíž k buddhismu..?“

„V jedné Oldově knize jsem si o tom něco přečetla,“ řekla. „Nechápu úplně struktury všech vašich náboženství, ale jsem tak trochu ode všeho něco...“

„Budiž,“ přikývl. „Když tedy znáte i křesťanství, co je vám z něj nejbližší?“

„To, čeho je na tomto světě ve skutečnosti málo,“ odpověděla. „Jsou tu lidé, se kterými se dá vyjít po dobrém, někteří by se mi snad líbili. Ale jinak je váš svět příšerný. Je tu hodně zla... a nespravedlnosti... a jak se zdá, vládnou tu dokonce ďáblové.“

„Tak je to přece v Bibli,“ opáčil. „Vládnou tu ďáblové... přesně tak. Ale jejich vláda má už brzy skončit...“

„To bych vám mohla dokonce zaručit,“ slibovala. „Až se dostanu domů...“

„Říkáš to tak přesvědčeně...“ usmál se. „Ďáblové jsou součástí všech světových věrouk. Vaše náboženství je jistě také zná.“

„Nejen všech světových věrouk,“ přidala trochu trpce.

„Děvče, děvče...“ podíval se na ni zpytavě. „Připadáš mi vyspělejší, než by odpovídalo tvému věku...“

„Máte pravdu,“ odvětila. „Tělesně vypadám jako zdejší jedenáctileté děti. Dobře, že se tím nedáte zmást. Je mi patnáct, ale v tomhle věku nemají zdejší děti pět universit, jako já...“

„Pět univerzit?“ zarazil se kněz. „Nezlob se, ale to je opravdu neuvěřitelné. Byl by to svého druhu zázrak.“

„U nás jsou zázraky naprosto běžné,“ přikývla.

„A nechtěla by sis přečíst Bibli?“ navrhl jí tázavě.

„Nebudu mít na to čas,“ zavrtěla hlavou. „Brzy se budu vracet domů.“

„Mohl bych ti jednu věnovat,“ navrhoval jí. „Mám tu malý, lehounký výtisk...“

Otočil se a podával jí nevelkou knížku, vytištěnou na slabém papíře.

„Když ji stihnu přečíst...“

„Bible se nečte jako román,“ namítl. „Nad ní musíš přemýšlet. Když ji přečteš pořádně, nemusíš mi ji ani vracet. Vezmi si ji jako dárek.“

„Pak vám tedy děkuji,“ přijala ji.

Chudák pan farář! Vědět tak, koho má před sebou! A co hůř, kdyby jen tušil, že ta malá knížečka, kterou dívence daroval, způsobí, že andělé v nejbližších deseti letech - nepřijdou... Neuvěřitelně krvavé biblické příběhy budou pro anděly příznakem barbarství a pravdomluvné Bísíáje nezbude než přiznat, že je to ještě horší - Hirošima a Nagasaki se odehrály z pohledu andělů teprve včera a dnes to není lepší...

Jaderné zbraně v rukou ďáblů nemohou brát na lehkou váhu ani andělé...

Olda, stojící trochu vzadu, se v té chvíli soustředil na něco úplně jiného.

Čert zřejmě porušil nařízení vyhýbat se domku Prskavcových. Teď se velice naléhavě dožadoval Oldovy pozornosti.

Když Olda přivřel oči, viděl černobílý pohled oknem do místnosti. Stranou na posteli ležel starší pán, kost a kůže. Kdo to může být? napadlo Oldu. Přece jsme nedávno staříčky obešli všechny a starý Hadr je tlustý, ten to také není.

„Pejsku...“ ozvalo se Oldovi kdesi hluboko v hlavě. „Pejsku... vypadáš jako ten pejsek od Aničky Novotné... kdybys tak mohl vzkázat andílkovi, co u ní bydlí...“

V té chvíli se ale starcovo tělo prohnulo náhlou bolestí. Do místnosti vstoupili další dva lidé a Olda pocítil, jak se mu na hřbetě zježila srst - ba ne, to byly pocity psa Čerta... ale i jemu samotnému přejel mráz po zádech...

Jeden z těch dvou byl John Prskavec. Čert měl dobrý důvod nesnášet ho, na některé věci pes nezapomene po celý život... Ale ten druhý... ten nepříjemný chlap v černém...

Vybóč zuverico, cochen hu chipygi fazegeh chulvérchó,“ řekl a zamračil se.

Jufchjo, biko záj,“ odvětil pokorně pan Prskavec.

Pes se prudce shýbl. Pán v černém se náhle otočil k oknu, ale pes byl rychlejší, stačil se potopit pod rám okna a zmizet. Nebo v to aspoň doufal.

„Oldo, je zle!“ přidala se náhle k Čertově vizi Bísíája. „To přece musí být u starého pana Prskavce!“

Jak se zdálo, Čert to směroval na oba stejným dílem.

„Ty to chápeš?“ zeptal se jí Olda nesměle telepaticky.

„Nařiď okamžitě Čertovi, ať zmizí co nejdál!“ přikázala mu, aniž přerušila zdvořilostní fráze, jimiž se loučila s farářem.

„Ten černý chlap, co se tam jen mihl, to je ďábel. Vždyť oni tam... oni tam toho starého pána - vraždí!“

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: