Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Potyčka s ďáblem

Jak se Olda s Bísíájou dostali z kostela, Olda nedokázal posoudit. Nevnímal loučení s panem farářem, soustředil se pouze na Čerta. Pes po jeho příkazu vyběhl rychle ze dvorku Prskavcovic domku, zahnul za roh a zapadl do houští lopuchového listí. Na útěku ale zahlédl, jak pán v černém vychází ze dveří a s podezřením se rozhlíží po dvorku. Že by přece spatřil černý stín mizet za oknem? Psovi se strachem ježil hřbet, když zalézal do hromady železného šrotu před dalším stavením. Dál už byla vesnická ulice příliš přehledná a ani malý pes by se tu nikam neschoval. Naštěstí se zdálo, že Čerta nikdo nepronásleduje.

„Můžeme jít napřed?“ ptala se zatím rychle Bísíája tetičky.

„Můžete,“ odvětila blahosklonně tetička. „Tady máte klíč, převlékněte se, ale počkejte na mě, ať nás nikdo nevykrade.“

Bísíája s Oldou vyběhli ze hřbitova sprintem. Naštěstí je nikdo neviděl, aby se nad tím pohoršil, ostatní už byli daleko a tetička se zdržela v kostele.

Místo domů zamířili oba k Prskavcům, ale Olda měl nápad dostat se dovnitř zadem.

„Dobře,“ souhlasila Bísíája. „Nemáme ale čas, poletíme! Drž se dvacet metrů za mnou a kdybys viděl něco nepřirozeného, okamžitě přistaň a schovej se někam jako Čert! Ušetříš mi hodně starostí, i tak jich budu mít jistě dost! Tohle už není hra, tady jde o život!“

Přikývl. Měla pravdu, to už vážně nebyla legrace. Letěli ve výšce korun stromů, ale už to nebylo nezávazné poletování. Nájezd na sídlo ďáblova pomocníka mohl být nebezpečný už předtím, s jeho novou návštěvou ještě víc!

Opsali oblouk kolem celé vesnice a přistáli Prskavcovým za humny.

„Půjdu napřed,“ řekla stroze. „Drž se stranou, nejlépe za dveřmi. Kdyby se znenadání proti nám objevil sám ďábel, nesmíš být první, koho on spatří. Jinak to odneseš.“

Vběhli dovnitř a rozhlíželi se po chodbě. Olda si pamatoval, ve které místnosti starý pán ležel. Bísíája tam vběhla tiše jako myška a Olda za ní. Ještě se po něm ohlédla a ukázala mu, aby se postavil za dveře a byl tak schovaný, kdyby sem někdo znenadání vstoupil.

Pak teprve se sklonila nad postelí.

„Oldo, pomoz mi!“ požádala ho telepaticky.

Pochopil a připravil se. Tentokrát se nenamáhali něco skrývat. V místnosti se rozsvítilo, ozvalo se cvrlikání, pak záře pohasla a Olda i Bísíája oddychovali jako po těžké námaze.

„Andílku můj! Tys přišel? Škoda, že tak pozdě...“ ozvalo se.

Pan Prskavec se probral, aby nad sebou spatřil andělskou tvář Bísíáji.

„Ještě není pozdě,“ usmála se na něho smutně a ohlédla se i po Oldovi.

„Bude žít?“ zajímal se Olda.

„Když přežil i tohle, bude,“ usmála se šťastně. „Umím křísit i mrtvé. Kde máš Čerta?“

Olda zapátral telepaticky po psíkovi a objevil ho dvacet metrů od baráku schouleného ve velké hromadě železného šrotu.

„Vezmeme ho s sebou!“ řekla rezolutně Bísíája.

„Má sem přiběhnout?“ zeptal se Olda.

„Ne, ať zůstane kde je,“ nařídila Bísíája. „Nevíš, kdo na něho venku číhá.“

Pak se najednou v místnosti rozsvítilo víc. Za Bísíájou na mžik vyvstal obrys labutích křídel, ale Olda už věděl, že to křídla nejsou. Ve stěně byla náhle díra, že by jí projelo osobní auto, jenže nevedla do sousední místnosti domku. Za ní byly v podivném přítmí rozestavené vysoké válce, připomínající betonová sila o průměru nejméně deseti metrů, mezi nimiž zplihle visely stovky tlustých černých lan. Těžký vzduch byl plný zápachu zkažených vajíček a když se Olda zvědavě podíval vzhůru, pochopil, že ty věže nejsou z betonu, ačkoliv tak na první pohled vypadaly. Byly to kmeny nestvůrně vysokých stromů s hladkou, šedou kůrou. Černá lana byla také rostlinného původu, možná to byly liány. Z kmenů se zhruba od dvaceti metrů výš rozbíhaly do všech stran stovky, možná tisíce silných větví a čím výš, tím byla jejich změť hustší, takže se sem dolů denní světlo prodíralo jen v podobě slabého šedivého příšeří.

Skrz ten zelený koberec bylo nahoru vidět nanejvýš do sta metrů, ale Olda odhadoval, že vrcholky stromů ční mnohem výš. Možná až nad vrcholek Eiffelovy věže v Paříži.

Tomu už se dalo říkat les!

Nahoře v korunách bylo živo, cosi se tam míhalo. Ptáci, nebo snad hmyz? Nedalo se to rozeznat. Dole na zemi bylo nepříliš husté mlází, ve slabém světle strašidelné, půdu pokrýval hustý šedozelený mech. Co tady dole ve slabém světle rostlo, spíš živořilo.

Neměli ale čas na obdivování mimozemského lesa, ačkoliv bylo jistě nač se dívat.

„Letíme tam!“ nařídila Bísíája Oldovi, ale to už se postel s bezmocným pánem zvedla z podlahy a opatrně prolétla otvorem. Vznesli se za ní. Jakmile prošli bránou, zmizela, kolem nich byla neznámá džungle a zápach zkažených vajíček ještě zesílil.

„Kde je Čert?“ obrátila se Bísíája na Oldu. „Pokus se vzpomenout si aspoň zhruba směr a vzdálenost k němu!“

„Asi tady!“ vyletěl Olda směrem, kde před okamžikem tušil psa.

Před ním se náhle objevilo další labutí křídlo, ale menší.

„Čerte - ke mně!“ poručil rázně Olda psovi telepaticky.

Otvorem proskočil černý pejsek a radostně vrtěl ocáskem, když spatřil svého pána.

„Fuj, tady to strašně smrdí!“ zavětřil. „Už na nás tamti černí nemohou?“

„Nemohou,“ ujistila je Bísíája. „Jsme v jiném světě, na opačné straně, než je Gehenna.“

„Ty to tu znáš?“ zajímal se Olda.

„Ano i ne,“ řekla klidně. „Byla jsem tu předevčírem v noci zkoumat bakterie, takže už vím, že nejsou nebezpečné. Nebudeme tu ostatně dlouho. Jen se mě držte nablízku.“

Postel s bezmocným pánem se vznášela před nimi. Stromy kolem nich byly obrovské, ale místa mezi nimi bylo dost a ani řídké mlází nepředstavovalo neproniknutelnou překážku. Letěli pomaleji než prve a podle Oldova odhadu směřovali do míst, kde byl na Zemi v našem vesmíru domek tetičky Novotné.

Pes běžel dole po mechu za nimi, prodíral se mlázím a přeskakoval kameny.

Najednou se zastavil a zavrčel. Bísíája prudce přibrzdila, strhla Oldu a zastavila i pohyb postele s nemocným.

Před nimi se v mlází vztyčila obrovská, nejméně dvoumetrová chobotnice.

„Neboj se nás. Nechceme ti ublížit!“ signalizovala jí telepaticky Bísíája, ale přidala do toho i citovou složku - touhu po porozumění a klidu, odzbrojující lidi i psy.

„To doufám,“ pocítili oba ulehčenou odpověď. „Co tu chcete? Tady nemáte co dělat!“

„Ty nám rozumíš?“ podivil se Olda.

„Rozumím. Jak to, že znáte pojmořeč?“ podivila se chobotnice.

„Známe ji, tím lépe,“ řekla Bísíája jakoby se nechumelilo. „Promiň nám, spěcháme přes váš svět, donutila nás k tomu nouze. Nezdržíme se tu ale dlouho, nechceme vám překážet ani škodit. Potřebujeme se tady jen kousek přemístit.“

„Doufám, že tu dlouho nebudete!“ odvětila chobotnice zdvořile, ale ne zrovna nadšeně. „Mohli byste narazit na jiné tvory a někteří by k vám nebyli vlídní. Nemáme vás v lásce.“

„Vy nás znáte?“ zeptala se jí Bísíája. „Nepletete si nás s někým? Já tady nejsem doma, jsem z příliš dalekého světa, než abyste nás mohli znát.“

„To není jisté,“ namítla chobotnice. „Snad opravdu nepatříte k bestiím ze sousedního světa, ale podobáte se jim jako perla perle a my s nimi máme hrozné zkušenosti.“

„Vy je znáte?“ zpozorněla Bísíája.

„Ano, ale radši bychom je neznali,“ odvětila nevrle chobotnice. „Vy jste ještě mláďata, že? S mláďaty válčit nechceme, ale vraťte se raději kudy jste přišli.“

„To uděláme v každém případě,“ řekla Bísíája. „O žádné válce ale nevíme a jestli máte nepříjemnosti s bytostmi nám podobnými, je to jen náhodná podoba. S námi rozhodně potíže mít nebudete. Znají ty bytosti pojmořeč, nebo ne?“

„Ty?“ opáčila chobotnice zaraženě. „Neznají. Řeč mají vlastní, využívají jen omezenou škálu zvuků, a dá se používat jen na krátkou vzdálenost... Možná jste opravdu jiní, když umíte pojmořeč... Pak mě, prosím, omluvte za strohé jednání.“

„Děkujeme ti zatím za vlídnost,“ odvětila Bísíája. „Omyly toho druhu se stávají zřídka, ale s námi problémy mít nebudete.“

Postel s nemocným se chobotnici vyhnula, letící děti ji následovaly, Čert kolem divného tvora opsal pro jistotu větší oblouk, ale snažil se příliš za dětmi nezaostávat, až mu námahou visel jazyk z tlamy.

Objevil se další bílý oblak, otevřel se další otvor spojující vesmíry a postel se ocitla na dvorku před tetiččinou chalupou. Všichni tři ji co nejrychleji následovali.

„Vítej, náš známý dvorečku!“ štěkl radostí Čert a přičinlivě zavětřil známé pachy.

„Co to bylo za tvora?“ chtěl vědět Olda.

„Jak to mám vědět?“ opáčila s maličko křečovitým úsměvem Bísíája. „Ten svět ani ve starých vědomostech nemáme. Buďme rádi, že jsme se domluvili. Jak se zdá, ty bytosti znají lidi a mají s nimi nějaké problémy, co ty o tom víš?“

„Nic,“ pokrčil Olda rameny. „Ani netuším, že existují. Nemůže být někde poblíž další svět, obydlený bytostmi podobnými nám lidem? To by přece vysvětlovalo i tu válku, o které my vůbec nic nevíme.“

„Ano, to by všechno vysvětlovalo,“ přemýšlela Bísíája. „Až na to, že nejbližší další svět neosídlují lidé jako my, ale primitivní ještěři. Pět světů tím směrem je to bez problémů, ale i bez lidí. Leda bych se náhodou dostala do velké pusté neobydlené oblasti. Dívala jsem se tam... předevčírem. Obhlížela jsem si, kudy půjdu domů, zkoumala jsem bakterie...“

„Kdy jsi to stihla?“ napadlo Oldu.

„V noci,“ přiznala Bísíája. „Ale ještě jsem se vrátila. A teď musíme rychle pomoci panu Prskavcovi. Otevři dveře, prosím!“

Olda dveře odemkl tetiččiným klíčem a Bísíája zavezla postel do sednice. Sklonila se nad nemocným starým pánem a chvíli ho zkoumala.

„Jestli něco nesnáším,“ zavrčela po chvilce, „pak je to, když někdo kazí výsledky mého snažení. Co to s vámi udělali?“

„Syn se proti mně obrátil!“ stěžoval si starý pán. „Toho jsem se k stáru dočkal! Přitom jsem mu dal nedávno připsat dům!“

„Co vám to udělal?“ opakovala otázku Bísíája. „Obnovil ochrnutí, které už ustoupilo, rozvrátil rovnováhu metabolismu! Málem vás zničil, vypadáte jako mrtvola!“

„Ani nevím, co to bylo,“ řekl starý pán. „Ani prstem se mě nedotkl, ale pokaždé to byla hrozná rána.“

„To vidím,“ řekla Bísíája. „To poslední byl zřejmě psychoúder. Máte štěstí, že jste od nás předtím dostal nadbytek životní síly, jinak byste byl už po smrti. Jen jedno mi tam nesedí. Podle našich starých informací ďáblové tohle dokáží, ale ne jejich sluhové.“

„Třeba si poslední úder ani nepamatuje,“ připomněl jí Olda. „Předtím pana Prskavce mořil jen jeho syn a to nemuselo být tak zlé. Čert tam ale nedávno viděl chlapa v černém.“

„I tak to byly strašné rány,“ otřásl se pan Prskavec.

„Mohlo by to být ďáblovo dílo, odpovídalo by to,“ souhlasila Bísíája zamyšleně. „Váš syn zřejmě použil něco slabšího, ale kdyby měl více času, dostal by vás na hřbitov také. Tohle ještě napravím, ale nechat vás vašim povedeným synům na pospas, zabijí vás.“

„Když já nemám kam jít,“ posteskl si.

„Zkusíme to dohodnout s tetičkou,“ napadlo Oldu.

„Pravda,“ řekla Bísíája. „Už by tu mohla být.“

„Už tu je!“ štěkl Čert telepaticky.

Tetička už skutečně přicházela. Spěchala, neboť viděla otevřené dveře chalupy, ale když spatřila Bísíáju a Oldu, viditelně si oddychla. Vzápětí si ale všimla cizí postele ve své sednici a zase se zamračila.

„Co je tohle?“ uhodila na ně přísně.

„Proboha, teti, neptej se,“ odvětil Olda. „Unesli jsme Prskavcům dědečka i s postelí.“

„Jak jste to mohli dokázat?“ vyhrkla zděšeně.

„Zázrakem,“ ujistil ji Olda. „Prosím tě, nediv se. Potřebujeme na nějakou dobu pana Prskavce ukrýt, nebo ho zabijí.“

„Kdo?“ vyjekla tetička.

„Jeho vlastní syn Johny,“ řekl Olda. „Už se o to pokusil. Podívej se, jak ho zřídil.“

„Vypadá opravdu nějak sešle,“ uznala tetička. „Ale jak si to představujete? Unášet lidi je trestné, to si nemůžete dovolovat!“

„To nebyl únos, ale záchrana na poslední chvíli,“ řekl Olda. „Máme právo vyškrábnout těm pekelníkům oběť z drápů, nebo ne?“

„Jsi si skutečně jistý, že je to tak jak říkáš?“

„Velice jistý!“ opáčil Olda. „Teti, nemůžeme tu pana Prskavce nechat pár hodin, nebo ještě lépe, dní?“

„To nepůjde, Oldíku,“ řekla. „Co když si pro něho Prskavcovi přijdou?“

„A když on sám nebude chtít?“ řekl Olda. „Rozuměj, jemu hrozí, že ho zabijí. A on to ví. Jen blázen by v takovém případě souhlasil s návratem.“

„Je to tak, Járo?“ zeptala se přísně nemocného.

„Je,“ přiznal nešťastně. „Vlastní syn se proti mně postavil!“

„To je ale něco jiného,“ uznala tetička. „Pak je naší křesťanskou povinností pomoci. Ale něco mi není jasné. Jak jste se o tom vlastně dozvěděli?“

Nezbylo jim, než popsat tetičce Čertovu úlohu v tomhle případě.

„Že by něco takového dokázal obyčejný pes?“ nechtěla tomu uvěřit tetička. „Vždyť je to jen němá tvář!“

„To už nějakou dobu není,“ vrtěl hlavou Olda. „Čert je děsně chytrý pes.“

„No dobře... ale co budeme dělat teď?“

„My už jsme pana Prskavce zase trochu povzbudili,“ řekl Olda. „Necháme ho Bísíáje, ta si s ním bude vědět rady.“

„Děláš, jako kdyby byla zázračná!“ lamentovala tetička.

„Prosím tě, teti - a není?“ opáčil Olda.

Tetička chvíli Bísíáju při ošetřování starého pána pozorovala a pak jí ještě nabídla svou pomoc. Bísíája ji ale zdvořile odmítla. Zdálo se, že se panu Prskavcovi daří lépe, ale byl pořád slabý a na vstávání to nevypadalo.

„Zničili vás důkladně,“ zavrčela Bísíája nakonec.

Když se mračí i anděl, něco to znamená...

line

Zatímco Bísíája ošetřovala, Olda s Čertem se střídali v hlídání. Čert si nakonec vymohl opatrné proběhnutí po dvorku, ale nikde nic podezřelého neviděl ani nečichal. Pak ale kolem tetiččiny chalupy projelo auto a Čert se okamžitě ukryl do boudy.

„Vrah jel kolem,“ hlásil Oldovi a Bísíáje. „Ten, co mi hodil otrávené maso!“

Auto Johnyho Prskavce ale kolem tetiččiny chalupy projelo, ani nezpomalilo. Zdálo se, že Prskavec jede do města. Čert všem potvrdil, že seděl v autě sám.

„To znamená, že ten černý je ve vsi,“ usoudila Bísíája opatrně.

Čert se nabídl, že to půjde zjistit, ale Bísíája mu to nedovolila.

„Buď tady,“ nařídila mu. „Tady jsi doma. Kdybys toho černého zpozoroval, jak se blíží, varuj nás, ale sám mu nechoď na oči. A nezalézej do boudy, tam bys byl jako v pasti. Raději se schovej do stodoly, je větší a má zadní východ.“

„Myslíš, že sem přijde?“ staral se Olda.

„Uvažuj, Oldo,“ připomínala mu Bísíája. „Pan Jaroslav může být pro ně nebezpečný svědek. Kam jinam by ho šli hledat, když ne k nám?“

„Myslím, že si jeho zmizení těžko vysvětlili,“ uvažoval Olda. „Přiletěli jsme k nim beze stop, zmizeli přes jiný vesmír, jak by mohli uhodnout, že mají hledat zrovna tady?“

„Uvažuj ale, naším protivníkem je ďábel,“ upozornila ho. „To nejsou hlupáci.“

„Nemusí to být hlupák, ale napadne ho, že používáš cizí vesmír jako tajnou chodbu?“

„Raději bychom měli počítat s tím, že je to napadne,“ řekla. „Vyhneme se tím velice nepříjemnému překvapení, které by jinak mohlo nastat.“

Bísíája s Oldou předali panu Prskavcovi další dávku životní energie, kterou si mezitím nastřádali. Pomohlo to, ale vyhráno ještě neměli.

„Kdybychom mu ji nedali už předtím, bylo by to horší a možná už bych měla co dělat, abych ho vůbec vrátila do života,“ usuzovala Bísíája.

Čekání ale bylo ze všeho nejhorší. Kolem přejelo několik aut, ale všechna jela ve směru do vesnice, ne ven. Olda si jich nevšímal, sledoval především pohyb z vesnice k nim.

„Půjdu se podívat do vsi,“ rozhodla se Bísíája. „Počkáte tady na mě. Čert vás v případě potřeby varuje, ale kdyby sem přišel ten černý, okamžitě mě zavolejte, nepokoušejte se s ním domluvit, rozumíte?“

Pak zmizela zadem za humny.

Olda ponechal tetičce místo u plotny, prohlásila, že musí něco udělat k obědu. Zdánlivě vypadala nejklidnější, ale Olda si všiml, že se jí taky třesou ruce. Sám měl strategické místo u oken na ulici, kde by se ten černý mohl objevit nejspíš, pokud by je nepřevezl příchodem z opačné strany. Tu měl ohlídat Čert. Vál slabý vítr od vsi a podle Čerta by se z tohoto směru nemohl nikdo přiblížit, aby on o něm nevěděl. Jediné slabé místo bylo tedy za humny.

Nezdálo se ale, že by je chtěl neznámý navštívit. Možná si dělali obavy zbytečně, mohli mu být také lhostejní a nemusel se jich vůbec bát - a tím pádem ani oni jeho. Jak to ale říkala Bísíája, bylo lépe připravit se na to horší.

Asi po hodině napjatého očekávání se Bísíája vrátila.

„Je zle,“ řekla místo pozdravu. „K Prskavcům přijela další dvě auta. Ďáblové si na nás zřejmě pozvali posily.“

„Další ďábly?“ zamračil se Olda.

„Nevím,“ nebyla si jistá Bísíája. „Na autech mají nápisy.“

Raději mu myšlenkově předala obrázek auta s nápisem POLICIE.

„To by nemuseli být ďáblové,“ nadhodil Olda. „Policie by měli být strážci pořádku.“

„Myslíš, že se jim dá věřit?“ podívala se na něho Bísíája tázavě.

„Ruku do ohně pravdy bych za to nedal,“ ustoupil Olda. „Policie se občas nezabývá tím co má a mohou i tam být pěkní darebáci. Nemohu ti zaručit, že zrovna tihle jsou hodní.“

„Ach jo!“ povzdychla si Bísíája. „Zdá se, že tu ztrácím čas, zatímco bych měla spěchat pro posily. Obávám se, Oldo, že mi nic jiného nezbude, než se rozloučit.“

„To by ale bylo navždy?“ vyhrkl Olda.

„Obávám se, že navždy,“ přikývla vážně. „Ale nemám na výběr. Ani nevím, kolik jich proti nám je. Mohou si na nás pozvat další a další a já nemám s našimi kontakt. Jsem tu sama a jich jsou mraky. Když se jim postavím na odpor, sesypou se na nás, to by nemohlo skončit dobře. Budu tě muset opustit, není jiné cesty.“

„Já vím,“ přikývl, ale cítil, že se mu hodně zamlžily oči. „Budu na tebe do nejdelší smrti vzpomínat, sestřičko...“

Z dálky se ozvalo několik prásknutí a Olda zpozorněl. Vypadalo to skoro jako výstřely! Tady, v pohodové vesničce? Ale zaujaly ho jen na okamžik, protože před ním se odehrávalo něco důležitějšího - loučil se přece s Bísíájou.

„Jestli to jen trochu půjde, vrátím se,“ podívala se na něho měkce. „Zvykla jsem si na tebe, bráško. Ale nevím, kdy to bude. Za sto let by to už nemuselo mít smysl, viď?“

„Snaž se tedy přijít dřív,“ prosil ji.

„Nebude to záležet mně,“ řekla smutně. „Kdybych mohla, vzala bych tě k nám, ale to je zakázané a nemá ani cenu to zkoušet. A krom toho nevím, kudy se budu vracet. Možná s tím budu mít sama problémy a chránit tě... nemuselo by to dopadnout dobře...“

„Pošli sem aspoň co nejdřív někoho od vás, ať se sem budeš moci brzy zase podívat.“

„Snad ti teď ještě trochu pomohu,“ řekla rychle a utřela si oči. „Ten ďábel už o tobě ví, ale ti další ještě ne. Při setkání s tefiry je nesmíme provokovat, máme právo se jen bránit, ale když je to nutné, smíme i útočit. Zejména když se chystají vážně ohrožovat nás nebo naše chráněnce. Řekla bych, že se to právě děje.“

Venku se v té chvíli rozlehl jekot sirén. Kolem domku projelo velikou rychlostí auto, za ním druhé a třetí.

„Co to bylo?“ lekla se Bísíája. „Jestli jsem viděla dobře, oni zase odjíždějí?“

„V prvním autě byl ten černý,“ referoval rychle Čert. „Ty další neznám.“

„Měli uniformy policie,“ řekl rychle Olda. „Nevím to jistě, ale připadalo mi to, jako kdyby policejní auta toho ďábla pronásledovala.“

„Myslíš, že se strážci pořádku tomu černému postavili?“

„Nevím to jistě, ale vypadalo to tak.“

„Nemají šanci,“ vzdychla si. „Ďábel si z nich nebude nic dělat... leda by jich bylo příliš mnoho na jednoho, to by jich vyřídil jen několik, nakonec - i on se může unavit...“

Byly to ale jen její dohady a zbožná přání, skutečnost mohla být úplně jiná.

„Poletím se na to podívat,“ rozhodla se náhle Bísíája.

„Jdu s tebou!“ vyskočil Olda. „Už mám zase síly dost, budeme na to dva!“

Bísíája se na něho podívala pátravě, ale pak přikývla.

„Neumíš ještě neviditelnost, ale tu tě naučím cestou. Ostatně ji možná ani nebudeme potřebovat, stála by nás moc síly.“

„Co to má znamenat?“ řekla tetička. „Kam chcete lítat? Říkali jste, že je to nebezpečné, to přece nejde, nemohu vás nikam pustit!“

„Tetičko, prosím tě, já ti pak všechno vysvětlím, ale teď chvilku vydrž na nic se neptat, je to strašně důležité,“ vyhrkl Olda. „Čert tě tu bude hlídat.“

„Kam jdete?“ postavila se jim do cesty. „Nikam nepůjdete!“

Najednou vykřikla, protože ztratila půdu pod nohama. Olda ji popadl očima, nadzvedl a přenesl stranou, až k posteli bezmocně přihlížejícího starého pana Prskavce, kde ji jemně, ale přitom rázně postavil na podlahu. Měla co dělat, aby se udržela na nohou.

Obě děti pak vyběhly do chodby a běžely dál, ne na dvorek, ale dozadu za humna.

„Kam to běžíte?“ zaúpěla tetička, ale odpovědi se nedočkala.

Ty děti na ni prostě nebraly ohled...

line

Za chalupou oba vzlétli šikmo vzhůru a zakrátko byli oba ve výšce, odkud viděli silnici před sebou jako na dlani. Mohli sledovat honičku policejních aut, snažících se ďáblovo auto dohonit. Hned ale viděli, že je to nerovný souboj. Ďáblovo auto bylo přinejmenším o dvě třídy lepší a policejním autům se rychle vzdalovalo. Policisté to zřejmě nechtěli vzdát, ale bylo to od počátku marné snažení. Ke všemu jim na nejbližší křižovatce vjel do cesty těžký nákladní tahač. Ačkoliv byl na hlavní silnici, měl jim dát přednost, musel přece vidět modré majáčky. Vjel jim ale bezohledně do cesty s převahou silnější traverzy.

První policejní auto dostalo smyk, sjelo ze silnice a chvíli poskakovalo po poli, než se zastavilo. Druhé přibrzdilo včas, ale místo aby pokračovalo v marném stíhání ďábla, zabočilo na hlavní silnici, dohonilo náklaďák, předjelo jej a zastavovalo. Pravda, řidič nákladního auta si trest za bezohlednou jízdu zasloužil, ale co naplat, ďábel jel teď už nikým nestíhán dál.

„Přidej!“ pobízela Bísíája Oldu, který začal zvolňovat. „Snaž se držet se mnou rychlost. Kdybys mi nestačil, vezmu to vdudegem, ale to bych ti zmizela a v tom případě se vrať.“

„Proč ho vlastně honíme, když policie odpadla?“ zajímal se Olda, ale opět přidal a držel se teď šikmo za ní v těsném závěsu.

„Já ho ujet nenechám!“ řekla suše. „Zabil by tě!“

Ačkoliv to opět řekla telepaticky, Oldou otřásla tvrdost, která z té poslední věty čišela.

„Myslíš?“ zkusil ještě pochybovat.

„Vím to naprosto jistě,“ řekla. „Už jsem se rozhodla. Nesmí nám uniknout!“

Auto bylo silné a rychlé, navíc mělo náskok, ale Olda a Bísíája byli rychlejší. Blížili se k němu, úplně leželi na rozráženém proudu vzduchu. Letěli šikmo vzadu nad autem, aby je skrz střechu nemohl vidět.

„Míří k dálnici!“ ukazoval Olda Bísíáje. „Tam se rozjede ještě rychleji!“

„Dohoníme ho dřív než tam přijede,“ odhadovala to Bísíája.

Ďábel za volantem dělal čest tomu úsloví, auto se s ním řítilo rychlostí nejméně dvě stě kilometrů v hodině, ale dvě děti nad ním je doháněly. Olda by očekával, že ďábel na točitém dálničním nájezdu zpomalí, ale ten jel pořád plnou rychlostí. Vjel na nájezd tak rychle, až se mu začalo kouřit od pneumatik.

V té chvíli se Bísíája ve vzduchu vzepřela a Olda cítil, jak vydala větší porci energie.

Auto s ďáblem náhle ztratilo kontakt s asfaltem. Vzneslo se do výšky, přelétlo svodidla a vrhlo se z náspu čelně přímo do protilehlého svahu, zpevněného kamennou dlažbou.

Náraz zmačkal předek vozu jako harmoniku. Auto ztěžka dopadlo na střechu, která ten náraz rovněž nevydržela a prolomila se, takže ďábla uvěznila ve vraku. Auto se pak převrátilo na bok a opět na střechu a tak zůstalo ležet.

V té chvíli vyšlehly oslnivé plameny a zahřměla exploze.

Prasklá benzínová nádrž změnila ještě před vteřinkou nablýskaný vůz v ohnivou kouli. Plameny okamžitě následoval černý dým.

„Napodob mě!“ řekla Bísíája Oldovi. Vnímal telepaticky její příkaz a pokusil se vyvolat stejný. Krajina kolem potemněla, ale žár plamenů hořícího auta byl naopak jasnější.

„Teď jsme neviditelní,“ řekla Bísíája Oldovi. Ognilmi lycipi jen v infračervené části světla, jinak bychom neviděli.“

Znamenalo to, že ho právě naučila další vlastnost idarchonu. Přiblížili se ještě víc, ale jen pomalu a opatrně. Zastavili se dvacet metrů nad vrakem, který se rychle měnil v hromadu ohořelých plechů.

„Myslím, že tohle nepřežil,“ řekla Bísíája opět až nedětsky tvrdě.

„Tys mu to dala,“ přikývl vážně Olda. „Naštěstí jsi ho unesla i s autem.“

„Nevšiml sis jedné důležité věci,“ zvážněla. „Ten chlap měl ochranné energetické pole. Kdybys ho tam hodil ty, a nepochybuji, že už na to sílu máš, přežil by to. Neublížil by mu ani náraz s autem do kamenného svahu, neshořel by v ohni a navíc by věděl, že tě musí za každou cenu zabít - a rozdrážděný ďábel, kterému jde o život, je jistě nejnebezpečnější. Ďáblové jsou silnější než si myslíš, uhni jim raději s cesty. Já jsem mu navíc kovovou nevodivostí vypnula všechno, co ho chránilo, a teprve pak jsem mohla doufat, že ho zničím. To bych tě měla také naučit, ta znalost ti může být v nejvyšší nouzi dobrá.“

Šlo o další funkci idarchonu, ale Bísíája ji opět označila jako nebezpečnou, takže Oldovi nejprve obšírně vysvětlovala, jak ji používat, aby nikomu neublížil, a kladla mu na srdce, aby to nikdy nepoužíval proti lidem, i když tohle člověku přímo neublíží.

Zóna kovové nevodivosti se podobala zóně přimražení. Vytvářel ji také idarchon, ale při stejné námaze mohla být až padesátimetrová a mohli ji vytvořit kdekoli v dohledu, dokonce i za silnou zdí. Místo elektrolytů v ní ztrácely vodivost kovy. Bísíája to nazývala protipólem supravodivosti, kdy některé látky naopak odpor ztrácejí úplně, jenže to nevyvolávala teplotou. Zhasínaly tam elektrické lampy i displeje mobilů, zastavovaly se motory, umlkalo rádio.

„Vyřadíš tím elektrické zbraně i ochranná pole, ale člověka tím nepřimrazíš a na příliš jednoduché zbraně to neúčinkuje, pistole pana Prskavce by tam střílet mohla,“ varovala ho.

Kdyby Olda tušil, jak brzy bude řešit havárii dvou helikoptér, sestřelených právě zónou kovové nevodivosti, asi by přiznal slovům Bísíáji větší váhu...

Teď měl ale jiné starosti. Náhle cítil nezřízený hlad - a jako by se nemohl nadechnout.

„Přistaneme,“ všimla si toho i Bísíája. „Vysáli jsme celé okolí, neviditelnost vyžaduje víc energie než vznášení, já už nemám sílu a ty jistě také ne.“

Snesli se stranou na kraj silnice. Okolní krajina rázem získala normální barvy a sluneční žár ji zalil jasným světlem. Sotva se postavili, Oldu přešel hlad a s úlevou se nadechl. Přímo cítil, jak mu volná energie dodává sílu. Ohlédl se. Za náspem, kde dohořívalo auto s ďáblem, stoupal slábnoucí dým, ale bylo ho stále méně a méně.

„Zasloužil si to,“ pomyslel si. „Pana Prskavce nezabil, ale chtěl to udělat.“

„Nejen chtěl, už s tím začal,“ opravila ho Bísíája zamračeně. „Kdybychom mu předem nedodali sílu, byl by ho zabil už jeho syn Johny. Té první vraždě jsme zabránili nevědomky, ale druhý pokus podnikl ďábel sám a bylo to horší, ještě si pamatuji na jeho slova, jak nám je Čert zprostředkoval.“

„Ty jsi mu rozuměla? Co říkali?“ zpozorněl Olda.

„Tefirštinu máme v dávných vědomostech, proto jsem jim rozuměla. Naštěstí se jejich řeč ani za celá tisíciletí nezměnila. Ďábel panu Johnymu vyčinil. Ne za to, že se pokusil zabít svého otce, ale protože to udělal příliš nápadně. A pan John pokorně slíbil, že se zlepší. Ne že nebude nikomu usilovat o život, ale že to udělá důkladněji a beze stop. Oni prostě mají úplně převrácenou stupnici dobra a zla! Johny pak ďábla varoval, že tě chráním, ale ten ho ledabyle uklidňoval, že si s námi dvěma snadno poradí. No, přepočítal se, ale úmysl nás oba zabít měl, na lehkou váhu jsem ho brát nesměla.“

„Takže jsi ho popravila právem?“

„To nebyla poprava,“ zavrtěla hlavou Bísíája. „Jak jsem pochopila, tímhle pojmem se ve vašem světě označuje zabití člověka vládou, nebo jejími lidmi. To je ovšem barbarské, tím se zbytečně zabije člověk už zneškodněný. Zájem ochrany lidí před nebezpečným zločincem by to snad omluvil, ale u vás se často popravují nevinní a to už je neomluvitelný zločin.“

„Myslíš, že ten ďábel zneškodněný nebyl, když prchal před policií?“

„To víš, že ne!“ řekla. „Cožpak jsi to necítil jako já? Pokoušel se vraždit a pokračoval by v tom. Nebyla to tedy poprava, ale zneškodnění vraha!“

„I když ještě nikoho skutečně nezabil?“

„Jak můžeš takhle uvažovat?“ zlobila se Bísíája. „Ačkoliv já vím, tady je to zvykem. Když někdo vraždu překazí a oběť zachrání, posuzujete to, jako by se nic nestalo. To je krutá chyba! Musíte přece vidět, že se někdo snažil zabít a jen díky jiným se mu to nezdařilo. Vražda je vraždou i v tom případě, uvažuj, jak by oběť dopadla bez pomoci!“

Šli teď zvolna pěšky, ale jakmile trochu pookřáli, navrhla Bísíája letět domů.

„Nejhoršího protivníka jsem ti vyřídila,“ řekla. „Bylo jich tam víc, ale ti ostatní byli jen pomocníci. Nezůstane to možná bez následků, oni se obvykle strašně mstí, ale bylo to beze svědků a vypadalo to jako obyčejná havárie, jaké ukazovali v televizi. Tefirové se málokdy scházejí ke společným akcím, doufám, že tady byl jen jeden a že jeho pomocníci neuhodnou, co se stalo.“

„Mohla by ses tedy zdržet déle?“ napadlo náhle Oldu.

„Tím si nejsem jistá,“ podívala se na něho ustaraně. „Pochopila jsem, že už tu nejsem přínosem, naopak zdržuji nasazení rovnocenných sil, které by se ďáblům mohly postavit. To se musí změnit. Vrátím se domů a pošlu sem odborníky. Poleťme domů, ať to neodkládáme. Dost na tom, co jsem ve vašem světě vyvedla. Píchla jsem do vosího hnízda a zbytečně riskuji životy - tvůj, svůj, i dalších lidí. Snad je zdrží, že jsem toho hlavního vyřídila, ale i tak...“

Vznesli se výš a zamířili ke vsi. Neletěli podél silnice, vzali to přes nedaleký lesík a za chvíli přistávali za humny tetiččiny chalupy.

line

Tetička je chtěla přivítat s bandurskou, ale zůstalo jen u úmyslu. Bísíája ani Olda ji vůbec nevzali na vědomí, Olda naopak tetičku požádal, aby je proboha nehubovala, když ani neví, o co jde. To jí úplně vzalo dech.

„Co to bylo, Oldíku?“ naříkala. „Já jsem se vznášela! Jako balón!“

„Nechtěla jsi nás pustit, ale nemohli jsme ti ustoupit, bylo to příliš důležité,“ snažila se ji přesvědčit Bísíája. „Víš přece, jak dopadl Johny Prskavec, když na nás vytáhl pistoli.“

„Kde jste aspoň lítali?“ chtěla vědět uraženě.

„Kdybych ti to řekl, nevěřila bys nám ani slovo,“ řekl Olda zamračeně.

„Anebo jí to raději řekni,“ rezignovala Bísíája. „Třeba nebude litovat, až zmizím.“

„To by nebylo spravedlivé!“ nasupil se Olda.

„Je snad spravedlivé, abych nic nevěděla?“ urazila se tetička.

„Dobře,“ řekl Olda. „Co nám tedy řekneš, když ti povím, že jsme byli zabít chlapa, co dneska málem zabil pana Prskavce?“

Tetička samozřejmě ztuhla jako by vedle ní uhodil blesk.

„To... to snad nemyslíš vážně, Oldo!“ vyhrkla. „O takových věcech, jako jsou otázky života a smrti, se nikdy nežertuje!“

„Myslím to vážně,“ řekl suše. „Zítra to bude v černé kronice.“

„Co jste vlastně...“

„Dohonili jsme ho na nájezdu na dálnici,“ pokračoval Olda. „Tam ho Bísíája i s autem shodila ze silnice přímo proti náspu. Auto i s ním potom shořelo.“

„Děláš si ze mě blázny?“ řekla tetička. „Vždyť to není možné! Byli jste venku chvilku a nájezd na dálnici je kolik kilometrů odsud! Takový šoufky by sis ze mě dělat neměl, to jsem si nezasloužila! A není to od tebe hezké.“

„Nedělám si blázny,“ odvětil Olda. „Mysli si o tom co chceš, ale jsme v situaci, kdy to jinak nešlo. Bísíája mě přitom naučila něco nového. Podívej se!“

Na chvilku se rozplynul, ale pak se opět objevil.

„Co to... co to bylo?“ vyjekla tetička.

„Umím být neviditelný,“ řekl Olda. „A teď se chystám k Prskavcům, zjistit, kdo z těch darebáků tam ještě zůstal.“

„Kdo že tam měl zůstat?“

„Ti, co se snažili zabít pana Prskavce,“ řekl Olda stručně. „Bylo jich tam přece víc.“

„Nepůjdeš tam, Oldo,“ zarazila ho Bísíája. „Pošli tam Čerta. Ďábel je pryč a lidí už se tolik bát nemusíte. Ale musím ti ještě něco dát, než odejdu.“

„Kam chceš jít, takhle před obědem?“ lamentovala tetička.

„Domů,“ řekl za Bísíáju Olda smutně. „Musí, už je to tak.“

„Kam - domů?“ zarazila se opět tetička. „Rodiče si pro ni přece ještě nepřijeli!“

„A nepřijedou,“ dodal Olda. „Ale bát se o ni nemusíš. Ona ví, co má dělat.“

„To přece nejde, abych takovou malou holčičku pustila kdovíkam!“

„Bísíája není malá holčička,“ zavrtěl hlavou Olda.

„Cože?“ vykřikla tetička. „Máš odvahu tvrdit, že není malá? Jen se na ni podívej!“

„Bísíája vůbec není člověk, tetičko,“ nedal se Olda.

„Není člověk? Kam's dal oči? Co by tedy byla?“ zamračila se.

„Bísíája je anděl, teti,“ řekl Olda, až se tetička hrůzou nad tím rouháním pokřižovala.

„Prosím tě, nedívej se na mě jako na blázna, ty jsi to ještě nepochopila?“ pokračoval, když mu bylo jasné, že mu nevěří. „Navštívil nás anděl, zachránil nás od ďábla, neříkej, že ty, taková zbožná, na anděly nevěříš! Možná jedinkrát v životě jsi ho sama potkala, rozumíš?“

„Tohle... to přece není možný!“ ztuhla. „Ona - a anděl?“

„Ty jsi ji neslyšela zpívat? Nedošlo ti, že to byl skutečný andělský zpěv?“

„Aha...“ polkla naprázdno tetička. „Neříkala si ale jinak? Jako Ogar, nebo tak?“

„Ogdurové,“ souhlasil Olda. „My si taky říkáme někdy lidé, jindy Češi. Ty jsi neviděla zázrak, když tady pana Prskavce postavila na nohy?“

„To... to jsem viděla...“

„A nebylo to jen jednou,“ pokračoval Olda. „Ve vesnici rozdala plno životní síly. Pan Prskavec měl smůlu, jeho vlastní syn se upsal ďáblovi a málem ho zabili, ale není tu jediný, koho Bísíája zachránila hrobníkovi z lopaty. Neslyšela jsi o babičce Liškové?“

„Slyšela... takže ona... ona tady dělala zázraky...“ šeptala tetička.

„Ano, ale teď se musí vrátit,“ pokračoval rázně Olda.

„Proč?“ vyhrkla tetička.

„Ona je sice anděl, ale malinký. V tom jedině máš pravdu. Je to jen andílek, nemůže se sama postavit celému pluku ďáblů. Proto se vrátí, ale přijdou sem za ni jiní a království ďáblů na Zemi snad už konečně skončí, jak jsi mi to loni sama vysvětlovala.“

„To by ale musel nastat konec světa!“ vyhrkla.

„Konec světa ďáblů,“ přisvědčil vážně Olda. „Už aby to bylo!“

„Panebože! Pan farář se pokoušel obrátit na víru - anděla!“ zalapala tetička po dechu.

„Vždyť jsem ti říkal, že je to nesmysl!“ zabručel Olda.

„Oldo, nemáme čas,“ přerušila je Bísíája. „Počkej tady, vezmu si zatím šaty.“

„Nač?“ vyhrkl Olda. „Vždyť jsi je neměla moc ráda!“

„Neměla,“ usmála se, „Ale vezmu si je. Ať si mě tak pamatujete.“

Odběhla do komory, ale hned se vrátila v krásných, blankytně modrých šatičkách, jen tak navlečených přes kombinézu, přebarvenou do tělové barvy, takže skoro nebyla znát.

„Nemáme čas, oblékni si tohle,“ podávala Oldovi plnou hrst čehosi bílého. „Neobléká se to tak, že by sis to na sebe natahoval, jako vaše šaty. Prostě do toho foukni. Oblékne se to na tebe samo, dokonce i přes oděv, co máš na sobě.“

Olda do dárku foukl. Zavířilo to a obkroužilo ho husté hejno bílých vloček. Potom se na něho bleskurychle nalepily a v té chvíli měl na sobě bílý oblek Bísíáji.

„Ještě ti dám menší školení s povrchem,“ usmála se Bísíája.

Během chvilky naučila Oldu přebarvovat oblek podle vlastních představ. Vlastně to šlo snadno, stačilo si představit, jak má oblek barevně vypadat a vyslat myšlenkový příkaz, oblek už se přebarvil sám. Myšlenkovým příkazem se i svlékal.

„Nikomu to nepůjčuj!“ varovala ho. „Bez telepatie to ze sebe nikdo nedostane.“

Oldu hned napadla pohádka o labutích bratrech, kteří nemohli ze sebe dostat labutí peří.

„Naši tu kdysi byli,“ přikývla Bísíája. „Může to být jedna z památek na ně. Ale teď mi zbývá ještě jedna maličkost.“

Vzala Oldu jemně za hlavu a trochu mu ji zvrátila dozadu.

„Ale...! Co to je?“ vykřikla pohoršeně tetička. „Andělé se snad nelíbají!“

„To nebylo líbání,“ usmála se na ni mile Bísíája. „To jsem jen Oldovi vyspravila zuby, aby aspoň dvě stě let nemusel poslouchat tu trapičskou zubařskou vrtačku. Ode dneška se mu budou zuby spravovat samy.“

Olda se popadl za pusu. Opravdu to nebyl polibek, měl teď v puse chuť kyselou jako po octu, ale jestli je tomu tak... vidina dát sbohem zubařům nebyla vůbec nepříjemná!

Nakyslá chuť se ostatně rychle ztrácela a za chvíli jistě zmizí.

„No tohle!“ vyhrkla tetička. „Ale vypadalo to tak!“

„Ba ne, líbání vypadá jinak!“ řekla Bísíája. „My si snad můžeme dát na rozloučenou pusu jako bratr a sestra, když už jsme tak byli celou dobu. To nám neupřete!“

Navzdory pohoršené tetičce dala Oldovi normální pusu. Ale jen Olda cítil, jak se ta malá dívenka chvěje - nebylo to zřejmě ani pro ni tak běžné, aby to vydýchala bez emocí. Napětí se tím přeneslo i na něho. Vždyť se přece loučili - možná i navždy!

„A svěřuji ti do péče Cilku,“ dodala potichu, telepaticky, směrovaně jen na něho. „Dala jsem jí taky idarchon, ale ještě jí nevyrostl a neumí s ním zacházet, musíš ji to naučit. Přece víš, že křížové předávání síly je účinnější než jednostranné. Nedokážete vyléčit všechno, jako bych dokázala já, ale řekla bych, že můžete lidem široko daleko přinést víc zdraví než deset vašich specializovaných nemocnic. Používejte to ale k dobrému, rozumíš?“

„A co když... narazíme na ďábly?“ znejistěl Olda.

„Já jim ustupovat nesmím,“ pomyslela si. „Ale vy můžete a měli byste. Pro váš svět je důležitější, když uzdravíte pár set lidí, než abyste se stavěli na odpor ďáblům, na které beztak nestačíte. Uhněte jim vždycky s cesty a přenechte je nám.“

„Kdy jsi to vlastně... dala Cilce?“ zeptal se jí rovněž jen myšlenkou.

„Dnes v noci,“ odvětila myšlenkově. „Uvědomila jsem si, že bys byl na to sám.“

„A ona s tím souhlasila?“

„Proti její vůli bych si to nedovolila. Dostala i našiřeč a paměťovou pihu jako ty, takže na tom budete skoro stejně. Až na tohle. To dávám jen tobě.“

Dala mu přitom do ruky malý, částečně průhledný zelený kamínek, asi jako jantar.

„Co to je?“ zajímal se.

Hiblag... hmotová paměť,“ řekla vyhýbavě. „Zdánlivě nepatrná věc... Dá se použít k dobrému i ke zlému, ale pevně doufám, že toho nezneužiješ, alespoň ne tak jako já.“

„K čemu je to dobré?“

„Když se skrz to podíváš na některý předmět - nesmí to být živý tvor a nesmí být těžší než asi kilogram - zapamatuje si ho to. Když se pak stejně podíváš na prázdnou plochu, třeba na desku stolu, a dáš povel, objeví se ti tam do posledního atomu přesná kopie.“

Ovládací povely byly telepatické, jak jinak, a Olda si je okamžitě zapamatoval.

„To je zajímavé!“ pomyslel si. „Ono to dokáže zdvojovat hmotu?“

„Nejen zdvojovat,“ řekla. „Dávej ale pozor, vysává to z okolí volnou energii. Když to stvoří kilogram hmoty, aspoň pět kilometrů okolního prostoru bude nějakou dobu úplně bez energie a kdybys ji v té chvíli naléhavě potřeboval, nezískáš ji, pamatuj na to. Tenhle hiblag je malý a může obsahovat jen jeden objekt. Kdykoliv v něm uložíš něco nového, předchozí to zapomene, ale to už se nedá změnit, větší jsem neměla.“

„A co si to pamatuje teď?“ zajímal se.

„Teď to raději nezkoušej,“ zarazila ho, ještě než si zdvihl kamínek k oku. „Teď je tam skoro kilogram amerických dolarů.“

„Ty jsi zdvojovala dolary?“ podivil se.

„Ano. Vrátila jsem Johnymu Prskavcovi jeho stodolarovou bankovku i s úroky. Celkem asi tak za deset milionů,“ řekla.

„To jako, aby odtud odtáhl?“ napadlo ho.

„Ne, abych ho zničila za ten pokus o otcovraždu,“ zamračila se. „Ty peníze mu štěstí nepřinesou. Až je půjde rozměnit, zatknou ho. Pokud se to už nestalo.“

„Aha, nechala jsi jim nějakou vadu a v bance poznají, že jsou falešné!“

„Nenechala,“ řekla. „Všechny jsou absolutně stejné! Do poslední čárky a kapky barvy. Takže mají i stejná čísla a jak jsem pochopila, to by mohlo stačit, aby je lidé odmítli. Peníze nemají skutečnou hodnotu, nanejvýš zástupnou, proto je nikdy nezdvojuj! K tomu jsem ti to nedala. A také se nesnaž zdvojovat živé tvory. Chyběl by jim život, který jim dát nedokážeš. Můžeš si zdvojit kombinézu, jako včera já pro tebe, ale jen když je v klidové podobě koule, to totiž není úplně živá... Můžeš ji věnovat Cilce, ta to jistě ocení. Ale nikomu jinému!“

„Ty už nebudeš tu hmotovou... hiblag potřebovat?“

„Doma jistě dostanu novou,“ ujistila ho. „Bibli od faráře, porcelánovou kočičku od tebe i dárky od kamarádů mám v taštičce od tvé maminky... Potřebuji teď co nejdřív najít nějaký náš svět a doufám, že to bude brzy. V sousedním světě žijí inteligentní tvorové, viděli jsme je spolu, s nimi se domluvím. Pět následujících světů je v pohodě, ale dál jsem to nestihla. Budu muset postupovat opatrně, ne všude je to tak snadné, ale nebudu se už nikde zdržovat.“

„Dávej na sebe pozor,“ staral se. „Ať se ti něco zlého nestane.“

„Dám,“ slíbila mu, ale už se zřejmě nechtěla zdržovat emocemi a odstoupila od něho.

V sednici se rozsvítilo, za dívenkou v krásných modrých šatičkách se objevila obrovská bílá křídla a pak se otevřela nepříliš velká brána do šedozelené džungle.

Bísíája tam vstoupila a otvor do cizího vesmíru zmizel. V místnosti zůstal jen silný puch po zkažených vajíčkách, charakteristický pro sousední svět, ale i ten rychle slábl.

„Pro Boha živého!“ vykřikla tetička a padla na kolena. „Ona byla opravdu anděl!“

„Vidíš! A tys mi nevěřila,“ řekl Olda vyčítavě.

Ani se za slzy v očích nestyděl.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: