Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Škola kouzel

Po Oldově návratu domů tetička podávala večeři, pak nechala Oldu s panem Prskavcem v sednici a sama odešla do komory na televizi.

„Poslouchej, Oldíku,“ začal pan Prskavec. „Jsi takový šikovný kluk... jistě toho víš víc, než jsi nám tady řekl...“

„Vím,“ přiznal Olda. „Ale jsou s tím potíže.“

„Je to takové tajemství?“

„To snad ani ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Ale lidi nejsou ochotní to přijmout. Snad aby se nemuseli vzdát svých představ. A ti, co by to přijali, jsou zase z principu proti.“

„Proč si to myslíš?“

„Například tetička,“ napadlo Oldu. „Je věřící, chodí do kostela, ale pomyšlení, že měla ve své chalupě opravdového anděla, je pro ni až nepříjemné. Proč?“

„Nejspíš si nedokázala představit, že ta malá dívenka může být anděl...“

„A jsme u těch představ,“ zachytil se toho Olda. „Pro tetičku je anděl z masa a kostí tak nějak nepřijatelný. A už vůbec, aby to byla holka. Vy jste taky věřící?“

„Tak napůl,“ přiznal. „Do kostela nechodím, ale... bylo by přece úžasné, kdyby na světě existovalo něco skutečně spravedlivého, ne?“

„Jo, to by bylo hezké,“ přikývl Olda vlažně. „A teď se ukáže, že je tomu jinak. Andělé nejsou z mlhy, ale ze stejného materiálu jako my. Nejspíš jsou na vyšší úrovni, ale ne na tak vysoké, abychom je nepochopili a oni nás. Co uděláme, když s tím naše starodávné představy nesouhlasí? Budeme je zuby nehty bránit, nebo přijmeme odlišnou skutečnost?“

„Ty jsi ovšem moderní mladý kluk a nejspíš nejsi věřící vůbec, viď?“ ptal se opatrně.

„Naopak!“ zdůraznil Olda. „Já jsem tomu uvěřil jako první!“

„Nemyslím to co ty,“ vracel ho trochu starý pán. „Věřící ve smyslu chození do kostela nejsi, to mi snad tvrdit nebudeš.“

„Věřící v tomhle smyslu nejsem,“ přiznal Olda. „Ale vždyť jsem jako první uvěřil, že je Bísíája anděl! I když jsem při tom pochopil, že je to podle všech klasických vědeckých představ mimozemšťanka. Pro mě to není protiklad.“

„Pro mě také ne,“ přikývl pan Prskavec. „Ale anděly známe z dřívějška, co ty na to?“

„Bísíája tvrdila, že se k nám na Zem kdysi dostali,“ uvažoval Olda. „Můžeme se na ně pamatovat, i když jen ve starých pověstech, nebo tak.“

„Například v Bibli...“ přikývl pan Prskavec.

„Například,“ souhlasil Olda. „Potíž je, že tu dlouho nebyli. Všechny zprávy o výskytu andělů z posledních dvou tisíc let jsou falešné. Buď omyly, nebo rovnou podvody.“

„Myslíš?“ podíval se na něho pátravě.

„Bísíája to tvrdila a nemám důvod jí nevěřit,“ řekl Olda s jistotou. „Kdo by mohl lépe vědět, co andělé dělali, než někdo z nich? Tvrdila, že náš vesmír je okrajový a spojení s námi nestabilní. Kdysi nás navštěvovali, odtud mohou pocházet ty představy. Některé se nápadně shodují se skutečností. Například andělská křídla. Oni přece křídla nemají, ani je nepotřebují, ale počáteční fáze otevírání průchodu do cizího vesmíru vypadá jako změť čehosi bílého, roztřepeného... od dvou metrů dál máte iluzi obrovských labutích křídel. Navíc se vždycky objevují za nimi a vsadím se, že tak vznikla představa anděla s křídly.“

„Tomu by se dalo věřit,“ přikývl pan Prskavec. „Viděl jsem to sám. Ale kromě andělů máme na Zemi také ďábly. Co s nimi? Jsou také skuteční?“

„To je horší problém,“ přiznal Olda. „Ďáblové zřejmě pocházejí z jiné civilizace, pro změnu zlé. Něco mi ale vrtá hlavou.“

„Myslíš, jak je poznat?“

„Ne,“ řekl Olda. „Jde o něco jiného. Andělé si říkají Ogdurové a pocházejí ze vzdálené civilizace. Dva tisíce let se tu neukázali prostě proto, že jsou příliš daleko. Ti druzí jsou blíž. Bísíája říkala, že jim patří sousední vesmír a nechala mě tam na okamžik nahlédnout, jenže je tam děsná radioaktivita a člověk tam nepřežije ani hodinu. Jenže když tam člověk nepřežije, jak tam mohou žít ďáblové?“

„Třeba už tam nežijí!“ napadlo pana Prskavce. „Třeba se odstěhovali.“

„Ale kam? Že by teď žili u nás?“

„To nevím,“ odvětil pan Prskavec. „To už je na mě moc složité. Bible tvrdí, že poslední tisíciletí před Armageddonem má Země patřit ďáblům. Dostali ji do správy, aby se ukázalo, že na to nestačí.“

„Poslyšte, nezdá se vám to podezřelé?“ pochyboval Olda. „Proč by někdo, podle všeho dobrý, uzavíral se zlým smlouvu, kde mu dává úplně cizí svět i se všemi obyvateli do správy, navíc už předem špatné? To mi s dobrotou andělů nehraje! Já si takovou dohodu mezi anděly a ďábly nedovedu představit. Nemůže to být jinak?“

„Co my víme, co kdo s námi zamýšlí?“

„Nevíme,“ přiznal Olda. „Ale tetička mi tvrdila, že je někde v Bibli napsané, abychom všechny posuzovali podle činů. I podle toho bych řekl, že ďáblové náš svět dobře nevedou, je tu každou chvíli nějaká krize a lidé se zabíjejí. Dohoda s ďábly by potom byla nespravedlivá, pak by i andělé byli darebáci a nebylo by o co stát. Jedni jako druzí. Co když je to ale jinak? Co když žádná taková dohoda neexistuje? Ogdurové prostě s naším světem ztratili spojení a máme pořád naději, že se vrátí a pomohou nám?“

„No, jistou logiku v tom máš,“ přikývl pan Prskavec. „Je to ale na tebe příliš složité, to sám těžko rozpleteš, nemyslíš?“

„Bísíája tvrdila, že znají přes sto tisíc světů,“ pokračoval Olda. „Deset tisíc obydlených rozumnými bytostmi. A nejsou všude lidé, jsou tam i jiné potvůrky, jednu jsem dokonce viděl na vlastní oči... a my jsme někde na okraji jejich zájmu.“

„Myslíš si tedy, že o nás nestojí?“

„Tak bych to neřekl, ale naše Země není středem vesmíru a když jsme vypadli z jejich dosahu, nic si z toho nedělají a jedou dál i bez nás.“

„Takže nás přece jen ponechali ďáblům,“ pokrčil rameny pan Prskavec.

„Ponechali, ale ne kvůli smlouvě! Ta by nebyla džentlmenská, ale darebácká a Ogdury bych z ní nepodezíral. V Bibli to tak je, ale kdoví kdo to tam dopsal! Podle mě jsou andělé moc daleko, ďáblové hned v sousedním vesmíru a my na ně máme prostě smůlu.“

„Dobře, to bych ještě pochopil. Ale co z toho pro nás vyplývá? Co můžeme dělat?“

„Možná, že se tu za pár dní objeví Ogdurové a dají to do pořádku,“ podíval se na něho Olda, ale neříkal to moc přesvědčeně. „To závisí od toho, jak dlouho bude Bísíája hledat cestu domů. Jenže mi také říkala, že některé cesty vesmírem nejsou stabilní. Taková cesta tisíc let funguje, pak pět tisíc let ne, zkrátka na ni není spolehnutí. Takovou cestou se k nám dostala a jestli se jinou nestabilní cestou vrátí, žádná už sem nepovede. A budeme mimo jejich dosah další dva nebo pět tisíc let.“

„To by se to tisíciletí vlády ďáblů pěkně protáhlo, co?“ usmál se pan Prskavec smutně.

„Měli bychom raději počítat s horší možností.“

„Optimista zrovna nejsi,“ usmál se opět pan Prskavec. „Ale co budeš dělat?“

„Bísíája mě ledacos naučila,“ zamyslel se Olda. „Kdybych se řídil podle ní, měl bych to jednoduché. Měl bych teď všechno naučit Cilku Macounovou, ta totiž dostala od Bísíáji stejné dárky jako já, měli bychom spolu obcházet staré a nemocné a léčit je. Tak si to aspoň Bísíája představovala.“

„Kdybych to nezažil na vlastní kůži, asi bych se tomu zasmál,“ přiznal pan Prskavec. „Ale já už vím, že to možné je. Což o to, nebylo by to špatné.“

„Nebylo by,“ přikývl Olda. „Až na pár maličkostí. Například Cilka vůbec nevypadala nadšeně, jak jsem čekal. Jako kdybych se jí nelíbil... a že jsem o půl hlavy menší a že ona je starší... Zkrátka dělala drahoty.“

„Brát si tě snad proto nebude,“ přikývl pan Prskavec a usmál se tomu pomyšlení.

„No právě!“ povzdychl si Olda. „Vykládal jsem jí to jako s těmi sedláky, co měli jeden koně a druhý pluh, taky by se museli dát dohromady, kdyby chtěli zasít.“

„Je vidět, že nejsi z vesnice,“ řekl vážně starý pán. „Cilka totiž ví, že ti sedláci si koně i pluh opatří oba a budou orat pole každý zvlášť.“

„I kdyby bylo výhodnější orat společně?“

„Kdybys věděl, jak tady na vesnici lidé nesnášeli družstva!“ povzdychl si pan Prskavec. „V našich lidech je prostě takové furiantství, touha po nezávislosti. A Cilka je vesnické dítě, ta to má tak trochu v krvi.“

„Někdy je ale nutné naučit se spolupracovat,“ namítal Olda.

„Některé lidi nepředěláš,“ nesouhlasil pan Prskavec. „Je to v nich, nesnášejí někoho poslouchat. Není Cilka náhodou hlavou zdejší party?“

„Je,“ přiznal Olda.

„No vidíš!“ zvedl obě ruce nad stůl. „A ty ji chceš učit a měla by s tebou spolupracovat na něčem, kde by neměla hlavní slovo...“

„Ach jo,“ podíval se na starého pána bezradně. „Co mám teda dělat?“

„Zkus na ni nespěchat,“ radil mu. „Však ona přijde na to, že si sama nevystačí.“

„A co když na to nepřijde? Mohla by pomáhat lidem i sama a já taky, tu sílu můžeme používat každý zvlášť, účinek bude menší, ale pořád dost velký. Vtip je ale v tom, že se ta síla ve dvou nesčítá, ale víc než násobí... rakolyhveb, ani to neumím pojmenovat česky... Proto jí to Bísíája dala, abychom na to byli dva!“

„Takže jsou teď na Zemi jen dva přístroje, schopné uzdravovat lidi...“ zamyslel se pan Prskavec. „Jeden máš ty a druhý Cilka.“

„Je to úplně jinak,“ opravil ho Olda. „Ogdurové nepoužívají stroje, mají na to zvláštní orgány, které si sami vytvářejí.“

„Zvláštní orgány?“ zarazil se starý pán.

„Přesně tak,“ přikývl Olda. „Zajímá vás to? Chcete to vidět?“

Vstal, postavil se stranou, aby na něho starý pán dobře viděl a stal se napůl průhledným. Bylo to obtížnější než úplná neviditelnost, ale šlo to. Zamyslel se a nechal si zviditelnit jen idarchon. Napoprvé se mu sice objevil žaludek, pak plíce, ale nakonec to trefil.

„Tohle teď máme jen dva na celém světě, já a Cilka,“ ukazoval zkoprnělému pánu svůj vlastní podlouhlý tmavohnědý orgán, umístěný zleva doprava pod žaludkem a játry. Pak se ale rychle vrátil do normálně viditelného stavu, neviditelnost ho příliš unavovala.

„Aha, takže ty už to nikomu dalšímu dát nemůžeš, že?“ došlo panu Prskavcovi.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Bísíája na to měla další orgán, který my lidé nemáme.“

„To že ti říkala?“

„Navíc vím, jak to dělala,“ přikývl. „Dala nám to, abychom pomáhali lidem. Ale jestli se mnou Cilka nebude spolupracovat, nevím jak ji k tomu přinutit.“

„Nutit někoho není nikdy jednoduché,“ řekl pan Prskavec opatrně. „Na to bude muset přijít sama, jinak to nevidím dobře. Rozhodně by to bylo záslužné, léčit lidi zázraky.“

„Ale co když nepřijde?“

„Nedívej se na to tak černě, Oldíku,“ snažil se ho utěšit starý pán. „I kdyby ti Cilka dala najevo, že tě poslouchat nebude, má na to nárok. Spolupráci ti přece neodmítla.“

„Neodmítla,“ připustil. „Ale nadšeně nevypadala. Nedostatek nadšení mi na ní vadí víc, než že je o půl hlavy větší. Bojím se, že to bez nadšení nepůjde.“

Říkal to zachmuřeně, ale ještě zachmuřeněji by se tvářil, kdyby tušil, že má pravdu.

Cilka opravdu nadšeně nevypadala.

line

Večer nějak nemohl usnout a místo počítání oveček se zkoušel přehrabovat ve vlastní hlavě. Měl tam toho teď hodně a protože mechanické vědomosti získal bez úmorného studia, neměl ani tušení, co všechno vlastně ví. Kdoví, jestli Bísíája věděla, co všechno mu předává.

Matematiku mohl používat hned, ačkoliv by měl problémy s pozemskými termíny. Znal exponenciální a logaritmické funkce, jen nevěděl, jak se nazývají česky. Přírodní zákony jsou na Zemi často pojmenované podle význačných pozemských vědců. Ve fyzice i v matematice je takových jmen plno, mimozemšťanům ale nic neříkají. Co je jim po jménech Archimedův nebo Ohmův zákon? Neznají ani pozemské jednotky Volt, Ampér a vlastně ani metr, vždyť to jsou čistě pozemské výmysly! Jejich jednotky jsou přirozenější a přepočítat je není problém, ale skoro nikdo na Zemi je nezná! Co komu říká například vlnová délka vodíku? Ve vesmíru je to nejrozšířenější prvek, jeho vlnová délka platí všude stejně, ale kdo to zná?

Těžiště vědy Ogdurů navíc není v matematice a ve fyzice. Když pozemští vědci objeví nějaký nový přírodní jev a pokoušejí se ho využít, obvykle z toho vznikne nějaký nový stroj. Ogdurové se nejprve pokusí převést problém do biologie a pokud to jde, vyvinou si nový orgán. Vyvinuli jich už desítky. Některé časem zrušili, buď je přestali potřebovat, nebo jejich funkce zahrnuli do výhodnějšího orgánu. Také idarchon kdysi nahradil několik jednodušších orgánů. Olda si ale přitom uvědomil, že zná jen malou část jeho možností.

Jiným takovým orgánem byl slýrib. Otevíral brány do sousedních vesmírů a nahrazoval několik svých předchůdců. Věčná škoda, že ho Olda neměl. Rád by se ještě někdy podíval za chobotnicemi, které navštívil s Bísíájou. Takových orgánů mu ale chybělo víc. Například xeri umožnil andělské dívence jen tak rukama zmačkat do kovové koule pistoli Johnyho Prskavce.

Olda si umínil naučit se všechny funkce idarchonu dřív než začne učit Cilku, ale nebylo to snadné. Idarchon se ovládal myšlenkovými příkazy. S telepatickou pomocí Bísíáji to šlo skoro samo, horší bylo přijít na ně sám. Něco ale nakonec ve změti mechanických vědomostí od Bísíáji našel - a rozhodně to nebyly nudné možnosti.

Bísíája ho naučila vytvořit nevelkou oblast, kde elektrický odpor kovů vzrostl natolik, až úplně znemožnil působení elektřiny a elektrických zařízení. Baterka i mobil by tam zhasly, zastavily by se tam i benzínové motory. Živých tvorů se ta oblast ale nedotkla.

Podobný příkaz pro změnu blokoval vodivost elektrolytů. Baterka i mobil by v takové oblasti rovněž zhasly, neboť by baterie přestala dávat napětí. Benzínové motory by fungovaly, žárovky by svítily, ale v elektronických přístrojích by přestaly pracovat elektrolyty, takže by tam zřejmě nefungovaly ani rádia, televize a počítače.

Nejhorší ale bylo, že tam selhávaly elektrické přenosy impulsů v nervech. Živí tvorové by tam zmrtvěli. Hada by to znehybnilo, až by vypadal jako kus dřeva. Olda si vzpomněl, jak mu vloni něco takového četla tetička z Bible. Před tím ho ale Bísíája varovala. Studenokrevní tvorové, nebo ti schopní zimního spánku, přečkají zmrtvění téměř beze škod, ale teplokrevní zahynou, když se jim zastaví dýchání a srdce. Hada by mohl znehybnit až na několik dní, ale psa i člověka by musel oživit do čtvrt hodiny a navíc by k rozběhu srdeční činnosti potřeboval volnou energii, jinak postižený tvor zahyne a zčerná.

Některé vědomosti bohužel nemohl uplatnit. K oživování mrtvých mu chyběly orgány pikaš případně tozogr, ta podivná žížala vylézající Bísíáje z úst, takže mu to k ničemu nebylo. Kdysi dávno oživovali Ogdurové mrtvé jen idarchonem, ale museli se pokaždé spojit čtyři, takže to už dávno tak nedělali. A Olda i s Cilkou byli na světě jen dva.

Nakonec ho pozdě v noci přemíra zážitků unavila a usnul. Ale ráno, jakmile se vzbudil, rozhodl se co nejdřív pokračovat ve zkoumání vlastního nitra.

Správně tušil, co tam najde.

Lidé tomu říkají zázraky...

line

Pan Prskavec Oldu u snídaně zkoumavě pozoroval.

„Poslyš, Oldíku, co budeš dělat dneska?“ zajímal se.

„Dopoledne jdu za Cilkou,“ utrousil Olda s plnou pusou a napil se na to mléka.

„Děláš dobře,“ schválil mu to. „Jen se při prvních potížích nevzdávej!“

Ani tetička neměla nic proti tomu, aby se šel Olda proběhnout, konec konců, byl tu na prázdninách. Jen mu nakázala přijít včas na oběd.

Takhle po ránu ještě na návsi nebyl nikdo a Olda si to namířil přímo k Macounům. Čert šel samozřejmě s ním a tvářil se důležitě jako moudrý pes.

„Á... pan učitel!“ zahlédla je paní Macounová. Říkala to trochu ironicky, ale nemyslela to asi zle a zavolala mu ochotně Cilku.

„Aha, budeme se učit,“ řekla Cilka trochu kysele. „Budeme v altánku!“

„Vezmi tam tohle,“ vnutila jí matka sáček, do kterého naskládala z mísy pár buchet.

Cilka popadla sešit a odešla s Oldou dozadu za humna. Macounovi tam měli dřevěnou boudu na hlídání, dál totiž pokračovalo pole hrachu, na který by jinak sousedovi kluci chodili. Hlídal Macounovic dědeček, ale teď tam bylo prázdno. Cilka odložila sešit stranou a přitáhla ke stolu dvě zahradní židle. Pak vytáhla ze sáčku dvě buchty a jednu vrazila do ruky Oldovi, ani se ho nezeptala, jestli má chuť. Sama se zakousla do druhé. Buchta byla dobrá, ale Oldu trochu zastrašila samozřejmost, s jakou tady Cilka velela.

„Tak povídej!“ spustila telepaticky. „Jsem na to zvědavá!“

Plná pusa nemá na telepatii žádný vliv, mohli se tedy bavit i při jídle.

„Povídat ti moc nebudu,“ opáčil Olda. „Bísíája mi to taky dlouho nevysvětlovala. Až se v tobě idarchon probudí, poznáš to sama, pokud se to už nestalo. Pak se potřebuješ naučit pár vhodných impulsů, ale to ti jen ukážu a hned to budeš umět. Nic na tom není.“

Olda začínal s peříčkem, ale Cilka měla větší sílu a uzvedla nejen peříčko, ale i kapesní nůž. Uvědomil si, že to dostala už předevčírem, zatímco on to zkoušel hned druhý den ráno.

Na stole stál svícen a Olda tedy přešel k ovládání ohně. Cilce se líbilo, jak se jí svíčka poslušně rozžíhala a zhasínala.

„Zkus se nadlehčit,“ pobízel ji Olda, ale na to byl Cilčin idarchon ještě slabý, nezdařilo se jí to ani na okamžik.

„To nic, pořád ti ještě dorůstá,“ ujišťoval ji. „Já začínal s peříčkem a kapesníkem, první den jsem nezvedl ani ten nůž. Létání nepřijde hned. Nejprve se budeš jen trochu nadnášet, ale nakonec budeš létat jako vlaštovka.“

„Co to vlastně trénujeme?“ zajímala se. „Bísíája tvrdila, že mi něco přidá...“

„...chceš to vidět?“ usmál se na ni. „Předvedu ti to, nic na tom není.“

Než stačila něco namítnout, zprůhledněl a tentokrát se mu podařilo idarchon zviditelnit na první pokus.

„Vypadá to ale hnusně,“ otřásla se. „Takovou hnědou placku mám teď v břiše taky?“

„Možná menší,“ připustil. „Mně taky pořád ještě roste.“

„Tohle vědět...“ otřásla se. „Ale když to tam mám... jak to děláš, abys byl průhledný? A ke všemu jen napůl?“

Snažil se jí telepaticky předvést příslušné povely, ale i když je po něm opakovala bez chyby, nic se nestalo.

„Nesmíš spěchat,“ vzdal to po chvilce. „Já jsem to teď dělal podruhé v životě. A taky to unavuje. Určitě je to ale užitečné. Třeba pro doktory, když vidí všechno co potřebují.“

„Vypadá to ale hnusně,“ otřásla se podruhé. „Nesnáším pohled na vnitřnosti.“

„Možná jsi viděla nějaké vykuchané a přišlo ti to ošklivé,“ utěšoval ji. „Tyhle jsou živé a nepoškozené, to je něco jiného. A máš to v sobě taky, tak co?“

„A jak je to s potěšením staříčků?“ zajímala se.

„Můžeme to vyzkoušet tady na Čertovi,“ přistoupil na to Olda, ačkoliv věděl, že to sám zkoušel až později. „Čert ale nemá rád pokusy na zvířatech a říká jim barbarství...“

„Ňaf, to jsem ještě nevěděl, jak je to příjemné!“ ozval se psík.

„Takže vidíš, že to na něm vyzkoušet můžeme, není proti,“ dokončil Olda.

„Nevím,“ uvažovala Cilka. „Ten pes to nepotřebuje... co kdybychom to raději zkusili na našem dědečkovi? Už jste to na něm zkoušeli s Bísíájou, ale určitě to potřebuje víc a hlavně, neodmítne mě. Mohl by nám pak říct, co přitom cítil.“

„Můžeme to zkusit, ale uvědom si, měla by to být až nějaká další lekce, nemusí se ti to hned napoprvé podařit,“ varoval ji.

„No tak co?“ mávla pomyslně rukou. „Říkal jsi, že se tím nedá nic zkazit.“

Zavedla ho tedy do domu, kde v podkroví na kanapi odpočíval dědeček.

„Ahoj, dědo, vedu ti návštěvu,“ vtrhla k němu do pokojíčku, sotva stačil spustit nohy na podlahu a obout si pantofle.

„A hele,“ rozjasnil tvář. „Návštěva od Aničky Novotné! Ale kdepak máte tu holčičku?“

„Ta už je nejspíš touhle dobou doma,“ řekla Cilka sebejistě.

„To je škoda, když tu byla, jako by s ní přišlo sluníčko...!“

„Ona nás to trochu naučila,“ řekla Cilka. „Můžeme si to na tobě vyzkoušet?“

„Co chcete na mně zkoušet?“ zeptal se jí o poznání smutněji a s nejasným podezřením.

„To potěšení přece,“ řekla netrpělivě. „Musíme si to s Oldou vyzkoušet.“

Bez dalších okolků požádala Oldu, aby jí telepaticky ukázal povely potřebné k použití vnitřní síly.

„Měli bychom stát do kříže,“ upozornil ji Olda.

„Je to nutné?“ odsekla.

„Jistě,“ ujistil ji. „Pravý úhel dvou vektorů má největší plochu a křížové působení sílu nejvíc zesiluje.“

Cilka mohla znát pravý úhel, ale vektor nejspíš ne, ostatně tento pojem neznal česky ani Olda. Předával jí to ale telepatickou pojmořečí, které rozuměl i Čert. Goniometrické funkce asi neznal, ale Cilka zřejmě ano, tyhle znalosti jí Bísíája jistě předala.

„Tak se postav tady,“ přidělila mu okamžitě správné místo.

Postavil se kam mu určila a naznačil jí, jak to má dělat. A když cítil, že to zkouší, použil sílu naplno, až zalapal po dechu a v podkroví se nakrátko rozsvítilo nepozemsky bledé světlo.

„Panebože!“ uklouzlo dědečkovi. „Co to bylo za kouzla?“

„To nás naučila Bísíája, ta holčička...“ vysvětloval mu rychle Olda.

„A my to teď umíme taky,“ dodala pyšně Cilka. „Už ji na to nepotřebujeme a budeme to dělat sami. Tak ahoj!“

Rozloučili se s dědečkem a seběhli po schodech dolů.

„Budeš potřebovat ještě pořádný trénink,“ řekl Olda Cilce dole na dvorku. „Pro dnešek toho necháme, zítra přijdu taky tak po ránu, chceš?“

Ještě oddychoval jako po běhu, ale už si doplnil z okolí volnou energii.

„Koukám, že tě to nějak vzalo!“ zasmála se Cilka s převahou.

„Každé poslání síly vyčerpává,“ oplatil jí úsměv. Dobrý pocit, že to nebylo nadarmo, si už vzít nenechal.

„Já jsem ale nic takového necítila,“ namítla.

„Však jsi taky poslala sotva setinu toho, co já,“ ujistil ji. „Počkej, až se to naučíš posílat naplno, taky se budeš cítit jako po maratónu.“

„Hele, nevytahuj se,“ zamračila se na něho. „Tak zlý to zase nemohlo být!“

„Tohle se ale musí dělat naplno,“ ujišťoval ji vážně. „Bísíája to tak dělala, dokázala poslat víc síly než já.“

„Na to, že byla menší...“

„Co máš pořád s tou velikostí?“ naježil se. „Tady přece nejde o velikost! Už bys měla vědět, že obři jsou v pohádkách vždycky ti největší pitomci. Bísíája toho věděla víc než celá vesnice i s učitelkou Ehrerovou dohromady.“

„Pch!“ odfrkla si. „Netrefila ani domů!“

„Jsem zvědavý, jak bys trefila domů ty, kdyby ses znenadání ocitla uprostřed Afriky!“ odsekl Olda. „A to bys byla pořád na naší Zemi! Sto tisíc vesmírů není žádná vesnice!“

„Jen se jí nezastávej!“ otočila se. „Kdoví, co jste spolu měli, když u vás bydlela!“

„Co asi?“ rozesmál se Olda. „Prosím tě, co chceš mít s andělem? Ono ti vážně nedošlo, že Bísíája byla anděl?“

„Jakýpak anděl, holka jako každá jiná,“ hodila vzdorovitě hlavou.

„Dala ti dary jako málokomu,“ usadil ji Olda, nebo si aspoň myslel, že ji usadí.

„Ukecala mě,“ připustila Cilka. „Já jsem se jí ale o nic neprosila. A upřímně, moc se mi to nezdá. Představovala si to jako Hurvínek válku.“

„Babičku Liškovou a pana Prskavce sundala hrobníkovi z lopaty, to nepopřeš,“ zvážněl. „To jsou dva zachráněné lidské životy! Připočti k tomu rakovinu babičky Zavoralové, taky by už dlouho nevydržela. A jednu malou holku, kterou vytáhla z nádrže u nás, když se topila, mě a moje rodiče, když s námi odcouvala s cesty šílenému náklaďáku, který by z nás nadělal hromádku zkrvavených plechů...“

„No jo, jen aby,“ řekla. „Ona je přece anděl, zachraňovat lidi má v popisu práce!“

„A měla jsi ji vidět, jak roztočila ve vzduchu jako větrník pana Johnny Prskavce,“ dodal Olda vážně.

„To myslíš vážně? Takové tintítko že by někoho...?“ rozesmála se Cilka.

Olda se bleskově rozhlédl po dvoře, kde mu padl do oka traktor, pýcha jejího tatínka.

„Tintítko? Tak koukej!“ zavrčel a ukázal tam Cilce zamračeně.

Traktor se zvolna zvedl do výšky, pak se začal pomalu otáčet, zadní část byla zřejmě těžší. Z kabiny vypadla krabice nářadí, prázdná bandaska, taška a čepice, pak ale odpadlo víčko z nádrže a na zem začala chlístat nafta. Olda se polekal a snažil se ve vzduchu otočit traktor zpátky, ale to se mu nepodařilo a traktor žuchl nejprve na zadní kola, pak na přední, chvíli před nimi poskakoval jako bujné kůzle. Naštěstí dopadl zešikma, ale ještě se převážil na kola a jen párkrát poskočil, než se zastavil. Kaluž nafty a vypadané předměty pod ním však potvrzovaly, že se tady na dvoře skutečně událo něco neuvěřitelného.

„Jůžiš!“ vyhrkla ohromená Cilka a chvilku jen civěla. Upřímně řečeno, měla proč. Ani Olda by to do sebe neřekl. Zkusil to čistě ze vzteku a traktor byl nejblíž. Ale šlo to.

„To děláš - ty?“ pokračovala ohromeně po chvilce.

„Jo,“ řekl Olda. „Abys mi pořád nepředhazovala nějaká tintítka. Uvědom si, Bísíája by totéž dokázala s kamiónem a možná i s rychlíkovou lokomotivou.“

Pokoušel se zatím posbírat věci vypadlé z traktoru. Neshýbal se pro ně, ale zvedal je očima pomocí idarchonu, takže se zdánlivě samy zvedaly, vznášely a vracely do kabiny.

Cilka jen s němým úžasem přihlížela.

„Ty, poslyš, mě z tebe úplně mrazí,“ řekla s ustaraným výrazem ve tváři.

„Nemáme si co vyčítat!“ ujistil ji. „Uvědom si, jsme na tom stejně, nebo skoro stejně.“

„Ale přece... vědět to předem... bylo to na mě moc rychlé...“

„Vědět to předem, couvla bys?“ zeptal se jí přímo.

„Určitě,“ přikývla s vážnou tváří.

„Bísíája by si asi našla někoho jiného,“ řekl Olda s jistotou. „Chtěla nám umožnit dávat lidem sílu a na to jsou potřeba dva. Kdybychom dělali jen to, bylo by to dobré.“

„Ano, ale... měla mi to víc vysvětlit...“ trvala na svém Cilka.

„Kdyby ztrácela čas vysvětlováním, neudělala by vůbec nic,“ zastal se jí Olda. „Prostě to vzala hopem a co se stalo, stalo se. Nám teď asi nezbývá než toho využít a pomáhat lidem, co bys taky dělala jiného?“

„Nevím,“ otřásla se. „Ale nelíbí se mi to.“

„Já si naopak myslím, že Bísíája udělala, co mohla,“ pokračoval klidně. „Nemůžeme po ní chtít, aby tu zůstala sama. Nechala nám aspoň něco, měli bychom si toho vážit a zbytečně nic nepromarnit.“

„A nemyslíš, že po nás vyžaduje příliš velkou oběť?“ opáčila.

„Oběť?“ podíval se na ni udiveně. „Ty to cítíš jako oběť? Připadáš si snad méněcenná? Já to naopak chápu jako dar, který jsme dostali jen my dva.“

„Dar, který tě k něčemu připoutává, není dar, ale obojek,“ řekla suše.

„Obojek?“ podíval se na ni nevěřícně. „K čemu že tě připoutává? Ke mně? To je přece nesmysl, sama tomu nevěříš! Já tě nemíním omezovat, nestojím o to. Nejsi ani moje otrokyně, ani služka. Jen ti nabízím totéž, co můžeš nabídnout ty mně - spolupráci. Budeme na tom ale stejně. Můžeš odmítnout a nebudu ti v tom bránit. Jen ti znovu opakuji, spolu můžeme dělat zázraky, na které každý zvlášť nemáme ani tisícinu potřebné síly.“

„No právě!“ vybuchla. „Pomyšlení, že bez tebe nedokážu nic...“

„I dokážeš,“ kývl hlavou. „Ale nebude to takové. Já ti ale spolupráci neodmítám, já ti ji nabízím. Budeme si rovnocenní. Ani já toho bez tebe moc nedokážu.“

Zapátral telepaticky po Čertovi na znamení, že půjdou domů.

„Hele, víš co?“ navrhla mu. „Dej mi na rozmyšlenou čas, co mi Bísíája nedala. A zítra k nám už nechoď. Budu trénovat sama, pamatuji si to. Odpoledne se sejdeme s partou a to ti povídám, nebudeš se ke mně chovat jinak než dřív, jasný? Nikomu nic neprozradíš.“

„Jasný,“ přikývl. „Jen ti povím jedno: bez trochy nadšení nedokážeme nic ani jeden, ani druhý. A nadšení si představuji trochu jinak...“

„Nadšení si nikdy na nikom nevynutíš,“ podotkla suše.

„Máš pořád pocit, že si na tobě něco vynucuju?“ opáčil. „Vidíš, a já naopak cítím, že ti něco nabízím. A pokud se nepletu, to je něco úplně jiného.“

Čert vyběhl z Macounovic stodoly, kde zřejmě něco zkoumal. Připojil se k Oldovi a oba zamířili k vratům.

„Tak čao - odpoledne na návsi!“ rozloučila se Cilka.

„Odpoledne!“ souhlasil Olda.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: