Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zázrak

Večerní válečná porada u tetičky připomínala poradu velitelů francouzské armády po bitvě u Waterloo. Přinejmenším převládajícím duchem kruté porážky.

„Se spoluprací je, jak se zdá, konec,“ řekl Olda naštvaně. „Cilce ji rodiče zakázali, ona sama ztratila zájem úplně. Navíc se mi zdá, že měla ještě radost z toho, jak to dopadlo.“

„To snad ne?“ zarazil se pan Prskavec.

„Vypadalo to tak,“ trval na svém Olda. „Ani se nechtěla učit další možnosti, jak jsme se na nich předtím dohodli. Že je nebude potřebovat.“

„Ona si to rozmyslí,“ chlácholil ho pan Prskavec. „Teď ještě z toho nemá rozum.“

„Ale já ji do toho opravdu nebudu nutit!“ vybuchl Olda. „To přece nejde!“

„Pak to ale zahodíte oba,“ varoval ho starý pán. „Víš co? Za chvíli prázdniny skončí, ty odjedeš domů a já tady Cilku i její rodiče zpracuji. Budu mít na to skoro rok.“

„Nebo taky ne,“ podotkl Olda. „Vaše americká snacha to může zhatit úplně. Uvažuji právě o tom, jak vás dostat co nejdál z jejich vlivu. Možná by se naši dali přesvědčit...“

„To nepůjde, Oldo,“ zarazil se starý pán. „Nemohu přece... budu se muset vrátit domů a nějak to vydržet.“

„Můžeš taky zůstat tady,“ nabízela mu další možnost tetička.

„To je jen dočasné útočiště,“ namítal pan Prskavec.

„Navíc k ničemu,“ přidal Olda. „Vaše snacha si zjistí, kde jste. A tetička vás může jen ubytovat, ale ne ochránit. Vy dva se Ingrid postavit nemůžete.“

„Ale co když si na tebe Ingrid pozve posilu nejvyšší, nějakého skutečného ďábla?“

„Právě proto bych jako nejlepší viděl odjet odsud co nejdřív někam, kam se ta ježibaba nedostane,“ řekl Olda. „Upřímně řečeno, očekávám od ní beztak nějaký podraz.“

„A mě tu klidně necháš?“ zamračila se tetička.

„Chápej, teti, Ingrid je potvora, ale nejde jí o tebe, jen o pana Prskavce. Když se od tebe pan Prskavec odstěhuje, tobě samotné nic hrozit nebude!“

„Kéž by tomu tak bylo!“ přála si.

„Navrhl bych odjet hned zítra ráno,“ řekl Olda. „Teď už je skoro noc, ale ráno jednak lépe trefím domů, jednak bude čas na jednání s mámou.“

„Ale... co kufry?“

„Když necháš panu Prskavcovi, co má teď na sobě... já taky víc nepotřebuji. Pro kufry může táta přijet později,“ uvažoval Olda.

„Pojedete autobusem?“ zeptala se ho pro jistotu. „Pak ale budete potřebovat peníze.“

„Můžeme odletět po ránu vzdušnou čarou,“ řekl Olda. „Utáhnu najednou Čerta i pana Prskavce, už jsme to vyzkoušeli.“

„Nevím,“ vrtěla hlavou tetička. „Nepřipadá mi to dobré, ale nevím ani o lepším řešení. Co teď? Já si vážně rady nevím.“

„Jak říkám, ráno odletíme a nic už ti hrozit nebude,“ řekl Olda. „Ví o tobě starý Johny Prskavec a Pepek, ale Johny Prskavec sedí ve vězení a ven se jen tak nedostane.“

„A Pepek?“ nadhodil zamračeně starý pán.

„Nejspíš to ještě tetičce z Ameriky neřekl, jinak by to už jistě věděla.“

„To jí může říci kdykoliv.“

„Může. Ale do včerejška jí to neřekl. A zítra už to nebude pravda.“

Dohodli se tedy, že ráno Olda s Čertem i s panem Prskavcem odletí. Tetička se odešla do komory potěšit televizí, pan Prskavec ještě chvilku přemýšlel, než také zhasl světlo. Oldu všechno vyčerpalo natolik, že hned usnul. Podcenil tím ale nepřítele, což byla chyba.

Omlouval ho jen jeho věk...

line

V noci ho probudil Čert.

Začal výt. Nahlas i telepaticky. Díky jeho nářku Olda vyskočil, jako by ho píchlo.

„Co je, Čerte?“ snažil se psíka utišit.

„Oheň!“ varoval ho Čert. „Někde je tu oheň! A spousta kouře!“

Olda natáhl vzduch nosem, ale nic necítil. Venku za okny ale skutečně probleskovalo mihotavé rudé světlo.

„Co se děje?“ vzbudil se i pan Prskavec.

„Někde asi hoří,“ řekl Olda. „Můžete rozsvítit?“

Pan Prskavec potmě došátral až ke dveřím, ale i když otočil starodávným vypínačem, světlo se nerozsvítilo a tma byla dál.

„Nejde proud,“ konstatoval klidně.

„Měli bychom jít ven,“ řekl Olda celkem zbytečně.

Pan Prskavec se potmě oblékal. Olda to měl ještě jednodušší, přebarvil si kombinézu na černo a byl připravený. Ale když otevřel dveře do předsíně, ucítil tolik kouře, že se rozkašlal.

„Hoří někde blízko!“ varoval pana Prskavce.

Ve chvíli, kdy otevřel venkovní dveře, zahlédl ale přímo proti sobě v sousední zahradě dvě červené tečky a jeho upravené oči tam po orlím způsobu zvýraznily podivný pohyb, až se toho zalekl a ucouvl za dveře, které ho zakryly.

Vzápětí vedle něho cosi kříslo do zdi, až vylétl obláček omítky. Současně spatřil naproti v zahradě u Marešů ostrý záblesk. Chyběl zvuk, ale výstřel se dá rozeznat i v němém filmu.

Ještě vteřinu uvažoval, zda je to vůbec možné.

Bylo by. Například Ingrid. Zničil jí sice pistolku, ale nemusela mít jen jednu.

Rychle se vyklonil z úkrytu, ale stejně rychle se zase stáhl. Kulka hvízdla nepříjemně blízko a ze zdi za ním vylétl obláček rozdrcené omítky. Teď už nemohl pochybovat o tom, co se děje. Někdo po něm střílí!

Ať tak či tak, tentokrát to vypadalo na skutečné nebezpečí. Až se mu strachem sevřel žaludek. Okamžitě se udělal neviditelným a vyhlédl ven, ale pro jistotu jen na okamžik, hned se zase stáhl zpátky.

Udělal dobře. Další hvízdnutí bylo ještě blíž a skoro ucítil závan vzduchu, jak horká kulka prolétla těsně vedle něho, než křísla o zeď.

Jak to? uvažoval. Mám být neviditelný!

Navzdory tomu ho ale ten střelec viděl. Neviditelný byl pro obyčejné oči, ale kdo ví, co měl ten naproti! A také, kdo to byl. Ingrid by se nebál, ale být to někdo jako pan Holloway... Jak si zapamatoval umístění těch červených teček, vytvořil kolem nich oblast elektrolytické nevodivosti, neboli zónu přimrazení živých bytostí.

Opatrně vyhlédl a hned se zase stáhl, teď už nevěřil ničemu.

Další rána ale nepřišla. Nejspíš to pomohlo, střelce tím vyřadil.

Místo toho ale vedle něho dopadl na dvorek hořící kus dřeva. Světla už bylo dost, ale teď konečně pochopil, co se děje. Hořel domek tetičky Aničky!

„To hoří u nás!“ vykřikl zoufale, až mu hlas přeskočil. „Vzbuďte tetičku!“

Čert kolem něho proskočil ven ze dveří a pelášil dál, až k plotu sousední zahrady.

„Hau hau, moc ohně!“ kňučel na ně a choulil se pod keřík bezu.

Pan Prskavec už chtěl otevřít dveře do komory, ale tetička je otevřela přímo proti němu.

„Co se děje?“ vyjekla.

„Hoří! A u nás!“ křikl jí do očí pan Prskavec.

„U nás?“ zaúpěla tetička.

„Jo,“ potvrdil jí to lakonicky. „Všichni ven a hasit!“

Vyběhli na dvorek všichni tři. Olda se plně spolehl na přimrazení záhadného střelce, ani si nelámal hlavu, že ho bude muset vzkřísit. Na to má celou čtvrthodinu.

Když ale vyběhl ven a ohlédl se, strnul. Celá střecha tetiččiny chalupy byla v plameni, tašky pukaly žárem a zbytky se sypaly na dvorek, nahoře na vršku střechy už trčely k nebi jen pochodně hořících krovů. Pohled na pana Prskavce ho málem rozesmál, i když hodně trpkým smíchem. Pan Prskavec popadl kbelík a postavil jej pod pumpu.

To snad nemyslí vážně, napadlo Oldu. To už tam může rovnou plivat!

Napadlo ho ale použít idarchon. Hořící střecha sice nebyla žádná svíčka, ale lepší něco než nic. Otočil se a snažil se stlačovat plameny, jak ho to učila Bísíája, od krajů ke středu.

Ze vsi se mezitím ozvalo poplašné zvonění zvonu a k ohni se začali sbíhat sousedé.

„To chce stříkačku!“ volal kdosi.

„Už běželi pro klíče od zbrojnice!“

Dvě sousedky se ujaly vzlykající tetičky, neschopné jakékoliv akce. Sousedé se vrhli do chalupy, aby aspoň něco zachránili a vynosili ven.

Pan Prskavec konečně napumpoval první vědro a energickým rozmachem vchrstl vodu na hořící střechu. Voda ale vlétla do plamenů a zmizela v nich, jako by se nic nestalo. Jen to zasyčelo, ale oheň hučel dál. Pan Prskavec ignoroval bezúspěšnost své snahy a pumpoval dál, ačkoliv mu také muselo být jasné, že proti takhle rozbouřenému živlu s kýblem neuspěje.

Zato Olda stahoval plameny úspěšněji - a oheň pod jeho pohledem začal ustupovat!

Olda bytostně cítil, jak do jeho idarchonu proudí zbytková energie. Ačkoliv stál blízko plamenům a zvenčí cítil žár také, největší horko cítil zevnitř. Naštěstí si ho nikdo nevšiml, aby ho od ohně odehnal. Kolik energie vlastně idarchon pojme? napadlo ho. Je vůbec možné, aby se oheň, který by člověka zakrátko změnil v pečené podsvinče, vešel do nepatrného orgánu? Možné by to bylo. Idarchon kondenzuje energii do bublinek zkrouceného prostoru, pojmou jí víc než jádra atomu.

Oheň ustupoval a Olda kromě horka necítil žádnou bolest, která by ho varovala před překročením svých možností. Z bouřící ohnivé smršti zbyl zakrátko jen skomírající plamenný chochol na hřebeni střechy, ale i ten neuvěřitelně náhle zhasl, když se tam Olda opřel očima.

Kolem byla náhle tma. Kdosi zamířil na střechu baterku. Z ohořelých trámů nestoupal ani proužek dýmu. Jako kdyby tu hořelo před týdnem.

Sousedé vynesli na dvorek z předsíně skříň, ale v nastalé tmě se udiveně zastavili.

„Proboha, co se to děje?“ ozval se kdosi.

„Vono to zhaslo!“ komentoval kdosi skutečnost, které nikdo nemohl uvěřit. „Zhaslo to úplně samo! To snad není možný!“

„Zázrak!“ vykřikla tetička. „Oldo, kde jsi?“

„Tady!“ oznamoval jí jen jako mimochodem.

Zázrak? došlo mu. Ba ne, idarchon! Ale když ono to vážně jako zázrak vypadá! Nikdo tomu neuvěří, ale ten oheň přemohl on sám, dvanáctiletý kluk. A jen tak, očima!

Do ohromeného ticha se ozvalo kvílení sirény a zvuk motoru. Hasičské auto se přihnalo s červenými světly, zastavilo se před vraty a polooblečený velitel, dopínající si ještě helmu, zamířil na dvorek velký reflektor, který už dlouho u požáru nepotřeboval.

„Co se tady děje?“ křičel na sousedy. „Dyť nehoří! Kde máte oheň?“

„Vono to zhaslo samo!“ sděloval mu kdosi ohromeně od vrat.

„Blbost!“ ulevil si hasič. „Kdo to uhasil? Měli jste oheň udržovat, než přijedeme!“

„Zhaslo to samo, vole, nerozumíš?“ vybuchl na něho soused.

„To je blbost!“ zarazil se hasič. „Z dálky to vypadalo hůř! Kdyby to tak nevypadalo, ani bysme sem nejezdili! Ať mi nikdo nepovídá...“

„Copak nemáš oči?“ trval na svém soused. „Je po ohni!“

„A to mám napsat do protokolu, že požár uhasl sám od sebe, ještě než jsme přijeli?“

„Napiš, sakra! Dyť je to pravda!“

Kolem velitele se mezitím shromáždila celá osádka.

Někteří si ještě dopínali přilby, jiní si zastrkovali košile do kalhot, co kdo ještě nestihl.

„Člověče, kde tady vůbec hořelo?“ vybuchl velitel hasičů.

Zamířil totiž reflektor na střechu, ale ta byla - nepoškozená.

„Zázrak!“ opakovala tetička nábožně a pokřižovala se. Pár sousedek se k ní přidalo, ale to už strnul i Olda. Že idarchon uhasil plameny, budiž! Bylo to sice příliš krásné, ale Olda své možnosti dostatečně neznal a uvěřit tomu mohl. Předtím ale na hořící střeše jasně viděl ohořelé krovy a všude kolem ležela na zemi červená drť střešních tašek, rozpukaných žárem. Na střeše ale očividně žádná taška nechyběla. Tohle už se idarchonem vysvětlit nedalo!

„Bísíájo!“ vyslal kolem sebe nesměle telepaticky. „Ty ses vrátila?“

„Kdo volá Bísíáju?“ ozval se mu náhle jiný, také telepatický hlas, jen mnohem silnější.

„Já!“ vykřikl naplno Olda a nasměroval to na neznámý hlas, ačkoliv nevěděl, komu patří. Naladil se na něj, aby zesílil své volání, ale ostatní to už nepotřebovali vědět.

„Kde je Bísíája?“ zeptal se ho opět ten silný vnitřní hlas naléhavě. „Jistě tu byla, když ji znáš. Kde je teď?“

„Nedávno se vracela domů,“ řekl o poznání zaraženěji. „Ale kdo jsi ty? Ty přece nejsi Bísíája, tu bych poznal!“

„To tedy nejsem,“ opáčil telepatický hlas pobaveně. „Poslyš, jestli to dobře chápu, dělo se tu před chvilkou něco velice nepříjemného. Můžeš mi aspoň něco z toho vysvětlit?“

„Doufám, že jsi aspoň krajan Bísíáji,“ oddychl si Olda.

„Tak... napůl,“ přisvědčil. „Ztratila se, proto ji hledáme. Tady je zřejmě její stopa, budu ti vděčný za každou zmínku o ní.“

„Byla tu,“ souhlasil Olda. „Ale když zjistila, že jsou tady tefirové...“

„Tefirové?“ přerušil Oldu neznámý. „Tady jsou tefirové? To by mi hodně vysvětlovalo. Neměl by ses mi raději pořádně vyzpovídat?“

„Ale kdo vlastně jsi? Ukaž se mi!“

„Nevím, jestli mám,“ váhal neznámý. „Zdá se mi, že je tu pěkně barbarský svět. Máte vůbec zkušenosti s bytostmi z jiných světů? Kromě Bísíáji, ale ta se vám hodně podobá.“

„Ty se nám nepodobáš?“ sondoval opatrně Olda.

„Jen hodně vzdáleně,“ připustil hlas. „A spíš duševně, než fyzicky.“

„Nedávno jsem s Bísíájou navštívil bytosti, které se nám vůbec nepodobaly,“ pochlubil se Olda. „Ačkoliv jsme je vlastně jen potkali, když jsme přecházeli sousedním vesmírem.“

„Prováděla tě sousedním vesmírem? Neměla by tahat do jiných vesmírů barbary! Víš aspoň, proč ti to tam ukazovala?“ zajímal se neznámý.

„Neměli jsme jinou možnost. Museli jsme tudy přejít, aby se to tefirové a jejich zdejší banda nedozvěděli. Tam jsme viděli tvory, kteří se lidem vůbec nepodobají. Bísíája se s nimi ale domluvila a prošlo to hladce.“

„Dejme tomu, že to umí,“ přiznal jí neznámý. „Říkáš, že jste neměli jinou možnost?“

„Jistě, jinak to nešlo.“

„Aha,“ vzal to hlas na vědomí. „Možné... by to... bylo...“

„Oldíku, co je s tebou?“ zatřásla najednou chlapcem tetička. „Vůbec mě neposloucháš!“

„Nech mě, teti...“ otřásl se. „Mluvím s andělem!“

„Neblázni, Oldíku! Vždyť tu nikdo není!“

„Víš dobře, že to umím! Je tady někde nablízku, ale nechce se nám ukázat,“ vysvětloval jí chvatně. „On přece uhasil ten oheň a spravil ti střechu!“

„Vážně?“ zarazila se a znejistěla. „A poděkoval jsi mu aspoň?“

„Ještě ne,“ řekl Olda. „Ale to přijde, nech mě s ním domluvit.“

Tetička ho pustila a Olda se snažil hovořit dál, ale telepatické spojení zmizelo.

„Bísíájo!“ pokusil se zavolat.

Nic se mu ale neozvalo.

Andělka, ani ten druhý, který se podle vlastních slov podobal lidem Země jen vzdáleně.

Dvorek byl pořád plný lidí, někdo vyběhl na půdu, ale tam prý bylo všechno v pořádku, včetně ohněm netknutého sena. Jen na chodbě byl ještě cítit kouř a zápach spáleniny. Nic ale nehořelo, ačkoliv hasiči v čele se svým velitelem kroutili nechápavě hlavami. Nebyli sami. Všichni přihlížející nemluvili o ničem jiném než o podivném uhašení požáru. Tety se vzácně shodovaly na zázraku a ostatní se jim nevysmívali, neměli totiž slov. Jen Olda ale betonově věděl, že tento zázrak byl - pravý.

line

Chlapi ochotně stěhovali skříň zpátky do předsíně, ale Olda si vzpomněl na neznámého střelce, kterého přimrazil za plotem u sousedů. Trochu ho polilo horko. Od té chvíle uplynulo více než čtvrt hodiny, limitu k bezpečnému oživení. Kromě toho si Olda nebyl jistý, co udělá, až zjistí, kdo to je. Předpokládal, že Ingrid od Prskavců, nebo někdo jiný, ale nebyl si tím jistý ani náhodou, mohl by to být klidně i někdo jiný. Na jednu stranu střelci nechtěl ublížit, ale na druhou stranu ten střelec po něm střílel, takže mu bezpochyby ubližovat chtěl.

Přeskočil plot s obavami, že uvidí ležící tělo se zčernalým obličejem, ale nic nenašel. Rozsvítil si oheň na dlani, ale ani v jeho plamenech nic neviděl. Až po chvilce mu zasvítil do očí slabý odlesk světla, ačkoliv to nepřehlédl jen díky upraveným očím.

Ležela tam na zemi - nábojnice.

Zvedl ji a přičichl k ní. Voněla spáleným střelným prachem, někdo ji vystřelil nedávno. To znamená, že byla určena pro něho. Kdo to mohl být? U Prskavců se zřejmě sešla banda mafiánů, na tu by to vypadalo. Ale jestli to byl někdo jiný, nebylo by to příjemné. Navíc se ta střelba odehrála bez hluku, nebylo slyšet žádné práskání výstřelů, jen nepříjemný svist kulek. Ten někdo byl až podezřele dobře vybavený. Pistole s tlumičem přece není zbraň pro nutnou sebeobranu!

Oldu střídavě polévalo horko a mráz. Někdo jim zapálil střechu nad hlavou a chystal se je postřílet, až budou vybíhat. To opravdu smrdělo hřbitovem. Přimrazení sice pomohlo, ale kam zmizel přimrazený? Leda, napadlo Oldu, leda by jich tam bylo víc. Střelce přimrazil, ale ti další jeho tělo odnesli. A nejspíš ho tím zabili, protože ochromený člověk se sám od sebe nevzpamatuje.

Ne že by nějak litoval toho vraha, to by musel být anděl. Ostatně, Bísíája se také smrtí ďábla netrápila a nelitovala ho. Ale bylo mu jasné, že teprve teď jde do tuhého. Druhá strana je na tahu a dá se od ní čekat cokoliv.

„Čerte!“ pomyslel si Olda a směroval to na psíka.

Psík tu ještě před malou chvílí byl, ale teď zmizel a na telepatickou výzvu neodpovídal.

„Čerte!!!“ vysílal Olda směrovaně jen na něho a plnou silou.

Pes se ale neozval ani teď. Co je to? pomyslel si Olda. Tohle by měl ten pes vnímat i na opačné straně Země, nebo až v sousedním vesmíru! Kde zase vězí?

Až ho zamrazilo náhlou předtuchou. Neublížil mu nakonec někdo z té bandy? Komu by už zase to malé zvířátko vadilo?

Pes ale neodpovídal a nezdálo se, že vůbec poslouchá.

Takhle přijít o pejska! Zejména když ho potřeboval do svého posledního plánu! To teď vlastně nehrálo roli, jakýpak plán? Čert mu byl bližší než pouhé zvíře, vždyť to byl jediný inteligentní pes na světě! Tomu už mohl říkat plným právem kamarád!

Ačkoliv na něho samotného někdo před malou chvílí střílel a chtěl ho nejspíš zabít, teprve teď Oldovi došlo, jak vážné to je.

Pocítil jen strašný, bezmocný vztek.

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: