Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ústup

Zpět Obsah Dále

Ráno bývá moudřejší večera...

Tohle pořekadlo ale vždycky neplatí a tohle ráno patřilo právem mezi výjimky.

Všem se všechno sypalo pod rukama.

Začalo to rozbitým hrnkem a rozlitou kávou. V porovnání se zachráněnou střechou nad hlavou se tetičce zdála škoda zanedbatelná, nicméně nálady jí nepřidala.

Na panu Prskavci prasklo obnošené, zvetšelé a navíc malé sako po strýčku Antonínovi. Tetička to ale přijala jako nutnou daň péči o návštěvu.

Zbytek noci přečkali bez dalších příjemných či nepříjemných příhod, i tak jich bylo až příliš mnoho. Ráno Olda obešel okolí poohlédnout se po stopách, ale tráva všude v okolních zahradách se stihla narovnat. Jen naproti u Marešů objevil další nábojnice, vystřelené v noci, ještě z nich byl trochu cítit ostrý pach střelného prachu.

Zato po psíkovi nenašel ani památku. Snad to bylo lepší než někde objevit jeho studené tělíčko, mohl se aspoň utěšovat, že se psík jen zaběhl, byl přece vyplašený z ohně a to zvířata často utíkají nazdařbůh co nejdál. Nebylo ale dobré znamení, že psík neodpovídal na telepatii, vnímatelnou kolem celého světa!

Olda se raději pokusil o telepatický kontakt s Cilkou. Nabízel jí podrobně vylíčit, co se v noci u tetičky stalo, ale na oplátku ji chtěl požádat, aby se podle svých možností podívala po Čertovi. Cilka ho ale hned zkraje odpálila s tím, že ji nezajímá, aby dal pokoj a nezdržoval.

Vzhledem k tomu, že si o neobvyklém ohni v chalupě tetičky Novotné povídala půlka vesnice, nevypadal Cilčin okázalý nezájem přirozeně. Jistě ji to stálo hodně přemáhání, aby odmítla slibované zajímavé povídání! A odmítnutí pomoci při pátrání po psíkovi? To už Olda zhodnotil jako otevřené vyhlášení nepřátelství a tak to také Cilce řekl.

„Když se chceš hádat, můžeš!“ odsekla Cilka. „Ale dej mi pokoj!“

Tak se ovšem nedozvěděla to nejdůležitější, o čem neměla vesnice ani potuchy, totiž o příchodu dalšího posla ze světa Ogdurů. To teď věděl na celém světě jen Olda.

Nebo si to aspoň myslel.

Buď jak buď, v noci zažili návštěvu. A ne ledajakou! Vyslanec Ogdurů se neukázal ani na okamžik, ale dal o sobě vědět víc než dostatečně. Pomohl Oldovi uhasit oheň, postaral se o zacelení střechy a slovo zázrak se ve vsi dnes asi opakovalo nejčastěji.

Pomohl jim, ale pak zmizel.

Nejspíš považoval za důležitější najít Bísíáju. Kdoví v kterém neznámém světě honí to malé děvčátko v blankytně modrých šatičkách? Pro něho je to asi důležitější. Nakonec, je-li to pro Bísíáju, ať ji hledá, ale ať ji co nejdřív najde.

Olda se venku dlouho nezdržoval. Necítil se bezpečně, stále se rozhlížel, nebyl si jistý, odkud může přiletět další zákeřná střela. Vrátil se do sednice a tetičce i panu Prskavcovi opět navrhl odjet okamžitě k jeho rodičům.

„To tu mám nechat slepice a králíky?“ spráskla ruce tetička.

„Ten oheň ti nestačil?“ mračil se na ni Olda.

„Vždyť je všechno v pořádku!“ namítala tetička.

„Není!“ oznámil jí Olda. „Zmizel Čert! A kromě toho, pojďte se na něco podívat!“

A ukázal panu Prskavcovi, odkud může z omítky vydloubnout ty lesklé, špičaté kulky.

„Panebože, někdo sem střílel!“ zbledl pan Prskavec, když držel v ruce první.

„Kdybychom hned vyběhli ven, postříleli by nás!“ trval na svém Olda.

„To snad ne!“ zbledla tetička. „Co jsme komu udělali?“

„Nejde o to, co jsme komu udělali!“ odmítl takový názor starý pán. „Nebyli bychom ani první, ani poslední! Nevinně zastřelení se ve světě každoročně počítají na tisíce!“

„Podle čeho si to myslíš?“ namítala tetička zaraženě.

„Tady máš dost pádný důkaz!“ podržel jí pan Prskavec kulku před očima.

„Nemáme radši zavolat policii?“ nadhodila nerozhodně tetička.

„Řekl bych, že policie bude bezmocná,“ odhadoval to pan Prskavec. „Dějí se tady věci, které nepatří do našeho světa. Oheň sám uhasl, střecha se spravila, to nebylo přirozené. Jestli vážně stojíš o dlouhé a navíc úplně zbytečné výslechy, zavolej ji.“

„Myslela jsem, že ty zázraky dělá Olda!“ řekla tetička.

„To si rychle přestaň myslet,“ ujistil ji Olda. „Ano, něco umím, pokoušel jsem se uhasit střechu pomocí zázraku a dokonce jsem si chvíli myslel, že se mi to podařilo. Ale spravit ji neumím. Takže i ten oheň nejspíš uhasil někdo jiný. A já ani nevím kdo!“

„Jak to, mluvil jsi s někým přece?“ připomněla mu.

„Mluvil,“ přikývl Olda. „Nikoho jsem ale neviděl. To je normální, andělé se neukazují, komu nechtějí, ale ty teď po mně nechtěj vědět, kdo to byl, nevím to.“

„Jestli nám ale pomáhá někdo od nich, pak je to dobré, ne?“

„Jenže sem nepřišel, aby nám pomáhal,“ ujistil oba Olda. „Poslali ho hledat Bísíáju. Nejspíš ji odešel hledat, je kdoví kde a my tu máme někde v sousedství ozbrojené grázly!“

„Myslíš Ingrid?“ zachmuřil se pan Prskavec.

„Kdyby tu! Váš syn si pozval na pomoc horší bestii než vaši snachu, pravého ďábla!“

„Myslíš to vážně?“ nedůvěřoval tomu starý pán.

„Bísíája mi tvrdila, že to ví určitě,“ pokrčil rameny Olda. „Vždyť znala i ďábelskou řeč, kterou se domlouvali! Tohle všechno, požár i střílení, je nejspíš dílo lidí, ale pravý ďábel bude tisíckrát horší! Nebude lepší obětovat pár slepic a králíků? Můžeš je darovat sousedům!“

„Když já nevím... nezdá se mi to možné!“ váhala tetička.

„To chceš, teti, čekat, až se ocitneš tváří v tvář samotnému ďáblovi?“

„Jsem pobožná ženská a svědomí mám čisté!“ ohradila se. „Ďábel na mě nemůže!“

„Víš, co by ti na to řekla snacha pana Prskavce Ingrid?“ usmál se trochu kysele Olda. „Pan Prskavec to přece musel slyšet taky. Říkala tomu: pohádky pro lidi.“

„Olda má pravdu,“ přiznal starý pán. „Přesně tak to Ingrid říkala. Čisté svědomí není žádná ochrana ani proti zlým lidem, natož proti těmhle.“

„Co to ale znamená?“ pokračoval Olda. „To znamená, že můžeš být stokrát pobožnější, můžeš se každý den koupat ve svěcené vodě, když budeš ďáblovi překážet, zatočí s tebou. Mohla bys doufat jen v zázrak, že se někde poblíž bude nacházet anděl, aby mu to překazil. Bísíája ale zmizela a náš včerejší ochránce ji odešel zachraňovat, takže tu také není.“

„Proč by měl někdo zachraňovat anděla...?“ pochybovala tetička.

„Bísíája byla přece malý andílek!“ viklal ji. „Sama říkala, že se u nás ztratila a může jí trvat dlouho, než se dostane domů. Poslali tedy pro ni někoho jiného. Pomohl nám, ale pak odešel dál, hledat Bísíáju. A nám zůstali na krku ďáblové a jejich pomocníci! Pan Prskavec je už trochu zná, musí přece vědět, že není o co stát!“

„To jsme to ale vymňoukli!“ posteskla si tetička.

„Vidíš!“ řekl Olda smířlivěji. „Nepojedeme raději k našim?“

„Když já nevím...“

„Aničko!“ nadechl se pan Prskavec, „Olda má pravdu. Tady to nevidím růžově. Není zdravé zůstávat, když na tebe někdo střílí a zapaluje ti střechu nad hlavou. Ten darebák může dnes v noci přijít znovu a tentokrát se mu to podaří.“

„Já jsem se ale tady v té chalupě narodila!“ lamentovala.

„Taky bys v ní mohla umřít, a to dřív než si myslíš!“

„Ty mi tedy taky radíš odejít?“

„Taky,“ přisvědčil. „Vezmi Oldu a odjeďte. Vezměte si s sebou tady tu kulku, ať vám Oldovi rodiče uvěří, co se tady dělo.“

„Moment!“ zarazil se Olda. „A co vy?“

„Já s vámi přece jet nemohu,“ zavrtěl hlavou starý pán. „Kdyby to udělala Ingrid kvůli mně, bude lepší, když se vrátím domů. Ona se s tím spokojí a přestane se o vás zajímat.“

„To si jen myslíte!“ namítal Olda. „Vždyť ani nevíte, kdo teď u vás bydlí! Co vlastně víte o lidech, kteří se tam nedávno pohybovali? Kdo přivezl ty zbraně s tlumiči? Teď budou navíc naježení z posledního neúspěchu, jednoho z těch střelců jsem přimrazil, ale už jsem ho neodmrazil a jestli to oni sami nedovedou, je už v téhle chvíli po něm, rozumíte? Vážně ještě nevidíte, že tady jde hodně do tuhého?“

„Ty jsi někoho ...přimrazil?“ zarazil se starý pán. „To jde?“

„Umím to,“ přiznal Olda. „A když na mě ten někdo střílel, použil jsem to. Asi úspěšně, protože střílení přestalo. Pak jsem na to v tom fofru s ohněm zapomněl a když jsem se tam později podíval, nikdo tam neležel. Buď se tedy vzpamatoval, ale pak to nebyl člověk! Nebo ho ostatní odtáhli a pak je mrtvý. Přimrazeného musíte oživit do čtvrt hodiny, jinak zemře.“

„To jsem ani nevěděl,“ ospravedlňoval se pan Prskavec.

„Tak si přestaňte myslet, že se můžete obětovat a vzít to na sebe. Taková oběť by byla zbytečná. Kdyby vás dostali příliš snadno, ještě by jim to zvedlo odvahu a jen byste tím zvýšil jejich chuť na pomstu. Dozvěděli by se od vás, kde jsme my...“

„Kdyby to byla pravda...“ ustoupil trochu. „Ale na druhou stranu, skoro se divím, že od té doby ještě nic nepodnikli!“

„Včerejší zázrak je mohl vyvést z míry,“ uvažoval Olda. „A taky mohou mít starosti s mrtvým střelcem, kdyby neuměli oživovat přimrazené. Jenže tím by také měli další pádný důvod k pomstě! Chcete tady počkat, až se vzpamatují? Neradil bych vám to, půjde o život!“

„Myslíš tedy, že bych měla říci Jiřce Marešové, aby mi ohlídala chalupu?“ smiřovala se pozvolna tetička. „Jiřinka mi to možná kvůli udělá.“

„Radši tam rovnou zajdi,“ opáčil Olda. „Teď hned, dokud to jde.“

„Půjdeme s tebou,“ rozhodl pan Prskavec. „Nebudeme se tu zdržovat ani o chvilku déle než je nutné. Sbal si pár svršků a jdeme!“

Tetička si tedy v rychlosti začala balit tašku.

„Neber si žádné zbytečnosti,“ napomínal ji Olda. „Nic neber dvojmo, ani kapesníky. Když budeš něco potřebovat, zařídím to.“

„Jak, prosím tě?“

„Zázrakem – a už se mě neptej!“

Nakonec z toho přece jen byla pořádná taška. Olda a starý pán zavazadla neměli. Olda tvrdil, že si pro kufr časem pošle tátu s autem a starý pán neměl vůbec nic. Uvolil se nést tašku tetičce a když mu namítala, že ještě minulý týden ležel málem hrobníkovi na lopatě, souhlasil, ale opět použil slovo, při kterém tetičce vstávaly vlasy na hlavě: zázrak.

Došli vedle k Marešům. Tetička svěřila sousedce stavení, králíky i drůbež s tím, aby si živý inventář nechala za hlídání toho mrtvého. Sousedka to samozřejmě odmítla, vzala to jako samozřejmou a nezištnou sousedskou výpomoc. Jí by to přece tetička také neodmítla.

„Já ten oheň viděla,“ pokyvovala hlavou. „Nedivím se, že tě to vzalo. Bylo proč.“

Rychle se pak rozloučili a tetička samozřejmě vykročila k autobusové zastávce.

„Nepojedeme autobusem,“ upozorňoval ji Olda. „Vezmu vás tam oba vzduchem!“

„A to tedy ne!“ vzepřela se tetička. „Aby mě někdo viděl létat? To nejde! Co by si o mně lidi pomysleli?“

„Olda to přece umí,“ snažil se ji přesvědčit pan Prskavec. „Už jsem to zažil.“

„Já taky – a stačilo mi to!“ bránila se.

Olda si jen povzdychl.

Autobus už ostatně přijížděl.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 17:19

Errata: