Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zakázaný výlet

Ráno přišel Olda na náves opět s Čertem.

Pejsek se nesl jako hvězda a hned se stal středem pozornosti. Než se parta sešla, všichni věděli, co se dělo mezi vesmíry. Olda čekal, že to psík každému zopakuje, ale psík měl zřejmě dost dojmů, aby se opakovat nemusel. Jen jeho chlubení, jak statečně zaháněl ty obrovské obludy, nenašlo pochopení. Všichni se mu po straně smáli.

Cilka tentokrát nedorazila vůbec. Jako poslední přišla Milena a pak dlouho poslouchali Čertovy báje, než ztratili trpělivost.

„Ona na nás kašle!“ řekl Jirka naštvaně.

„Není divu, po takový vostudě...“ podotkl Pepík Procházka.

„Jakýpak vostudě?“ obořil se na něho Jirka. „To přece není žádná srandička! Co bys na jejím místě dělal ty?“

„Není to legrace,“ zastal se Cilky i Olda. „Nechte ji, ať jí to pořádně projde hlavou!“

„Její škoda,“ podotkl Honza Zimák.

„Nedozví se ani, jak jsem zahnal tyrannosaura...“ podotkl Čert.

„Kuš!“ obořil se na psa Jirka, jak byl v ráži. „Kdo má poslouchat takový vychloubání! Ty kdybys potkal hospodského vlčáka Arana, tak se poděláš strachy!“

„Cože?“ naježil se psík. „Tak se tam pojďte podívat se mnou, vy štěňata!“

Partu náhle ovanul nepříjemný zápach zkažených vajíček, vycházející z oválného, slabě modře orámovaného otvoru, za nímž byla jakási džungle. Dole rostlo pár řídkých keřů, půdu pokrývalo zetlelé listí jako v pozemských lesích, ale stromy tam sahaly do neuvěřitelné výše, přinejmenším do sta metrů a kmeny měly neuvěřitelně silné. Olda jediný pochopil, co to je.

„Čerte, tam přece nesmíme!“ pokoušel se zarazit psíka.

„Co to je?“ ukazovala zděšeně na otvor do cizího světa Milena.

„Sousední svět devítichapadlových chobotnic!“ řekl Olda polohlasem, jako by se bál, že ho některá uslyší. „Čert opravdu umí procházet mezi světy! Ale nesmí se to!“

„Jen ať se jdou podívat!“ štěkl psík. „Kdo se bojí, ať tu zůstane!“

A sám jako první proskočil oválem do džungle.

„Pojďte za mnou!“ lákal všechny z oválu. „Nikdo tu není, nikdo vás nesežere!“

„Bísíája říkala, že nesmí do cizích světů pouštět barbary!“ varoval ho Olda.

„Mně to nikdo nezakázal,“ kasal se psík. „Takže to mám dovolené!“

„Chtěl bych se tam ještě aspoň jednou v životě podívat!“ řekl Olda toužebně. „Myslel jsem si, že to už nikdy neuvidím, ale chtěl bych se tam vrátit, aspoň na chvilku!“

„Tak pojď, co ti v tom brání?“ lákal ho Čert.

„Kluci... Milčo... Pojďte tam!“ rozhlédl se Olda vzrušeně po partě. „Máme jedinečnou příležitost! Bísíája tam lidi brát nesměla, Čertovi to taky brzy zakáží, ale teď to ještě jde! Kdo jde s námi do cizího světa?“

Sám udělal dva kroky k propusti a srdnatě vkročil na měkkou lesní půdu, pokrytou mechem. Pod nohama mu prasklo pár větviček, ale jinak se nic zvláštního nestalo.

„Pojďte taky!“ lákal Čert ostatní. „Ale rychle, kdo to má držet tak dlouho otevřené?“

První se odhodlal Jirka. Opatrně vykročil k otvoru a prošel jím. Pak Franta Liška, Pepík Procházka a oba bratři Zimákové. Nakonec Milena, která nechtěla zůstat sama na Zemi, když už tam byli všichni.

Ovál se uzavřel. Kolem party byla tichá džungle cizího světa, ani pták nikde nezapípal.

„Tady nic není,“ začichal psík. „Chobotnice jsou daleko. Je tu jen nějaký hmyz, ale je strašně hořký, nic dobrého. Půjdeme raději ještě dál, tam určitě něco bude.“

„Počkej, Čerte, tam snad jsou ty obludy!“ varoval psíka Olda.

„Ty myslíš, že na nás číhají?“ štěkl psík. „Tady měly být chobotnice, kde jsou? Možná budeme dlouho čekat, než nějakou obludu aspoň z dálky uvidíme!“

Otevřel další ovál. Jakmile zmizela roztřepená bílá plocha, objevila se rovná, přehledná písčitá pláň s občasnými keři. Pes rychle proskočil oválem a ostražitě se rozhlédl.

„Jen pojďte!“ lákal ostatní. „Obludy jsou daleko, nebojte se jich, zaženu je. A i kdyby ne, utečeme jim všichni zpátky.“

Olda šel tedy jako první a ostatní za ním. Když se za Milenou oválný průchod zavřel, všichni se ale přece jen raději semkli do houfu. Kolem nich nebyla Země, náš známý svět, kde přece jen víme, co nás může a nemůže potkat.

Stáli skoro na rovince, byly tu jen drobné terénní vlnky, kde by se žádné velké zvíře neschovalo. Pro jistotu se všichni ostražitě rozhlíželi. Nedaleko od nich se vypínalo několik rozložitých kaktusů a asi dvě stě metrů za nimi začínal lesík podivných palem. Kupodivu tu ani nebylo takové vedro, jak podle kaktusů očekávali. Jen ve vzduchu byla cítit nepříjemná hnilobná vůně.

„No... byl jsem tady s přítelem a s ním jsem se nemusel bát ničeho,“ pokračoval psík. „Ale jeho není vidět, takže když se objevily...“

„Támhle něco je!“ vykřikl Jirka a ukazoval šikmo stranou.

„To nejsou žádné bestie,“ komentoval to psík. „To jsou jen taková větší prasata.“

Ta větší prasata byli tři dinosauři, každý o velikosti slušného tanku. Šinuli se k lesíku, při jejich rozměrech a naježených hrotech pancířů se asi dravců neobávali. Na koncích ocasů měli obrovské koule s trny, něco jako řemdih, ovšem mohli by tím bourat i betonové stavby.

„Ale podívejte se támhle!“ upozorňoval skupinku dětí pes. „Tam ty bestie už by na nás mohly dostat chuť.“

Skupinka pěti menších dinosaurů vyšla z lesíka vzdáleného asi půl kilometru. Nebyli to zřejmě největší zdejší dravci, ale setkání s nimi by nemuselo být příjemné ani pro medvěda. Kráčeli zvolna, zdánlivě bez cíle. Najednou se rozběhli do vějíře a vyrazili rychlostí geparda.

Mezi dunami vyskočil menší dinosaur. Do této chvíle nebyl vidět, asi tam někde ležel a odpočíval. Dal se na útěk, ale brzy bylo jasné, že jeho pronásledovatelé jsou rychlejší. Štvali ho jako vlci jelena a doháněli ho. Štvanec najednou seběhl do nějaké terénní prohlubně, kam za ním neviděli. Pronásledovatelé tam zaběhli také a už se neobjevili, nejspíš ho dostihli. Co se tam skutečně dělo, mohli jen hádat, ale nikdo nepochyboval, že to pro uloveného dinosaura dobře nedopadlo.

Zaujati vzdálenou tragédií zapomněli sledovat okolí. Dávné Čertovy instinkty naštěstí pracovaly dál a přinutily pejska otočit se.

V té chvíli se ozval řev podobný burácení hromu.

Všichni z toho ztuhli a kdo se ohlédl, ztuhl dvojnásob.

Nejméně desetimetrový dravý ještěr s obrovskou tlamou klusal přímo k nim - sotva sto metrů od nich. Nekmital nohama tak rychle, jako ti menší, ale kdo by doufal, že mu uteče, šeredně by se spletl. Každý ten krok měřil osm až deset metrů, obluda se blížila tak rychle, že by jí neutekl ani závodní kůň.

Psík proti obludě vyrazil, ačkoliv bylo každému jasné, že ho roztrhá jediným hrábnutím obrovské zubaté tlamy, ani přitom nezpomalí. Ještě pět skoků - a je u nich!

V té chvíli se pejsek proměnil v obrovské klubko modrého ohně. Co to bylo? Nevěděl to ani Olda, ale sršení elektrických výbojů vyvedlo útočícího veleještěra natolik z míry, až prudce zabral obrovskými tlapami a zabrzdil. Od pařátů mu vylétly gejzíry písku, zařval, až všem zalehlo v uších a trochu se sklonil, zřejmě se chtěl na tu divnou věc podívat zblízka.

Jenže z klubka modrého ohně vystřelil blesk přímo do ještěřího čumáku a obr odskočil jako vymrštěný pružinou.

„Jedeš, potvoro!“ štěkal Čert. „Zmiz! Nebo tě roztrhám!“

Štěkotu i výhrůžkám by se každý jen zasmál, ačkoliv Čertovým telepatickým pojmům rozuměli lidé i zvířata. A výhrůžky v nich obsažené nebyly právě mírumilovné. Ještěr se ještě jednou sklonil a zblízka na psíka zařval, ale dostal další nepříjemný modrý blesk do čumáku, odskočil ještě víc, pak se ale otočil a dal na útěk.

„Roztrhám tě! Upálím! Oheň na tebe pošlu! A pak tě sežeru!“ štěkal psík na netvora.

Pak se otočil a s vítězným výrazem a vrtícím ocáskem se vrátil k Oldovi.

„To jsem mu to nandal, co?“ oslovil omráčenou skupinku dětí.

„Tedy, Čerte, doma dostaneš veliký buřtík!“ sliboval mu ohromený Olda.

„Všichni to slyšeli?“ rozhlédl se psík. „Platí! Ten buřt si nechám líbit!“

„Ať žije Čert!“ jásal Jirka.

„Vidíš, pane? A nikdo mi nevěřil!“ kasal se psík.

„No jo, kdo to mohl vědět, když jsi odmítl předvádět, jak vlastně ty bestie strašíš?“ řekl Olda. „Ani mě nenapadlo, že to bude takový ohňostroj!“

„Vidíš, a ty bys to klidně vyměnil za idarchon!“ odfrkl si psík. „Přitom je to tak úžasné strašení, jaké se jen tak nevidí.“

„Teď nechápu jen jedno,“ řekl Olda. „Ty kočky. Jak to, že jim tohle nevadilo?“

„Jednak byly moc velké,“ uvažoval Čert. „A za druhé, byly taky elektrické. Jim to nic nedělalo, sežraly by mě rychleji než já slupnu buřt. Naštěstí je vystrašil přítel.“

„Jak?“ zajímalo Oldu.

„Vím já?“ zastříhal ušima psík. „Prostě se najednou otočily a mazaly pryč! Naježené byly jako každá kočka, jen z nich elektrické jiskry lítaly!“

Všichni ale byli z toho překvapení trochu ztuhlí, takže nikdo neprotestoval, když Milena navrhla vrátit se. Ostatně, dnes už toho zažili dost. Jen všichni tušili, že jim to nikdo neuvěří, takže se s tím nebudou moci nikomu pochlubit.

Čert jim vytvořil další otvor, tentokrát do země chobotnic, ale žádnou z obyvatelek toho světa zase nespatřili. Nezdržovali se tu proto a vrátili se domů.

Jirka si ve světě chobotnic ulomil podivný hnědý plod, podobný salámu. Visel tam na dosah ruky z větve jednoho stromu, stačilo povyskočit.

„Hele, nech to tam,“ zrazoval ho Olda. „Co když je to jedovaté?“

„Já si to vysuším,“ tvrdil Jirka.

Nedal jinak a podivný hnědý salám si donesl domů.

Objevili se na jiném místě, než kudy do cizího světa vstoupili. Čert cosi zabručel o tom, že se světy proti sobě trochu otáčejí, takže mu přítel musel vždycky spočítat, kde si má otevřít bránu, ale není to o mnoho, prý to dělalo nanejvýš pár kilometrů. Teď to naštěstí bylo ještě méně. Místo na návsi se zjevili na dvoře u Lišků. Nikomu to ale nevadilo, rychle se rozloučili a spěchali každý domů, beztak byl právě čas k obědu.

„Čerte, byl jsi jednička!“ nabídl mu Jirka ruku, což pejsek pochopil a podal mu packu.

„Buřtík si zasloužil,“ dodala Milena. „Doufám, že ho neošidíš, Oldo! Všichni jsme tvůj slib slyšeli a Čertovi to dosvědčíme.“

Olda jen velkoryse mávl rukou.

Franta Liška pak vyprovodil všechny kamarády až na ulici.

„Taky jsem si něco přinesl,“ řekl a ukázal všem asi jako pěst velkou prázdnou mušli. „Ležela v Dinosaurii na písku.“

„Ta rozhodně jedovatá není,“ zhodnotil ji Olda.

Takové mušle si občas přivážejí lidé od moře. Perleťově se leskla, byla velká a těžká, ale to bylo asi všechno, ničím výjimečná nebyla. Cenu jedinečnosti jí ale dodávalo, že byla z úplně cizího světa... Byl to zajímavý svět a jméno Dinosaurie se k němu hodilo nejlépe.

(Později se tak nazýval i oficiálně.)

„Cilka bude litovat, že s námi nebyla,“ vzpomněl si nakonec Jirka na kamarádku.

„To bude!“ souhlasila Milena. „Nemohl bys pro ni, Oldo, nakreslit pár obrázků? Ty to umíš skoro jako fotografie!“

„Příště si tam vezmeme fotoaparát,“ napadlo Jirku.

„Příště s námi Cilka jistě bude,“ řekl Olda. „Pochybuji, že vydrží trucovat, až se dozví, o co všechno přišla!“

line

Odpoledne ale Cilka nepřišla. Milena trvala na tom, že pro ni dojde, ale Jirka i Olda se proti tomu postavili.

„Když jí nestojíme za společnost, jen ať o to přijde!“ řekl Jirka.

„Dostal Čert buřta?“ zajímalo Jardu Zimáka.

„Mňam, dva!“ potvrdil pejsek, že Olda nebyl škot.

„U nás doma byl dneska strašný tanec!“ oznamoval všem Jirka. „Táta objevil ten salám ze světa chobotnic. Zrovna jsem pomáhal mámě a táta před obědem skoro čtvrtinu snědl.“

„Ty vole!“ zamračil se Olda. „Co kdyby to bylo jedovaté?“

„Přesně tak řádil táta, když se dozvěděl, co to bylo!“ souhlasil Jirka. „Málem jsem za to dostal strašný sekec. Táta to hodil do kamen, hořelo to parádně, mastné to bylo... máma se ale pustila do táty, že před obědem neměl jíst a k tomu něco, co mu nepatřilo. Táta na to namítal, že to považoval za normální uherák. Nějak si prý nevšiml, že v tom jsou semínka, chutnalo to správně, no, pustil se do mě, co mám co nechávat takové věci v ledničce? Naštěstí mu z toho dodneška nic nebylo.“

„Neměl jsi to vůbec dávat do ledničky,“ radil mu Jarda Zimák.

Po bitvě je ovšem každý frajtr generálem.

„Proč?“ pokrčil rameny Jirka. „Jestli z toho tátovi nic nebude, budu jen litovat, že jsem to neochutnal taky.“

„Hele, nepatří to do našeho světa,“ varoval ho Franta. „Četl jsem, že výlety do cizích světů nemusí být vůbec jednoduché. Někdy se tam stačí napít a máš o problémy postaráno!“

„Bísíája prý prozkoumala tím směrem pět světů, agresivní bakterie nikde nejsou,“ ujistil všechny Olda. „Ale co se týče rostlin, těmi bych si vážně nebyl jistý.“

„Uvidíme zítra,“ řekl zarputile Jirka. „Když už to táta vyzkoušel... víš co by to bylo? Svět, kde na stromech roste uherský salám?“

Všichni považovali za samozřejmé, že půjdou opět na výlet do cizích světů. Čert s tím byl svolný, lichotilo mu, že bude zase hlavní postavou. Všichni mu teď věřili do posledního štěknutí všechno a pejskovi vzrostlo sebevědomí do závratných výšin.

Drobná chybka byla, že nikdo nevzal foťák, ačkoliv o tom ráno uvažovali. Asi se každý, kdo mohl fotoaparát přinést, spoléhal na ostatní. Olda jen pokrčil rameny, sám foťák neměl.

Chvíli čekali na Cilku, ale když se opět neuráčila přijít, udělal Čert do světa chobotnic otvor a všichni se tam spořádaně přesunuli.

Nejprve se rozhodli projít se po světě chobotnic a podívat se po místních zajímavostech. Jirka za chvilku objevil salámový strom a tentokrát si po šišce salámu utrhli všichni.

„Mohli bychom si něco přinést i z Dinosaurie?“ navrhl nesměle Jarda Zimák.

Čert nebyl proti, jen všem opatrně radil držet se pohromadě, což bylo tak samozřejmé, že to nemusel připomínat. Nikdo ani nenamítal, když tam proskočil otvorem jako první, aby se pořádně rozhlédl, než tam pozve ostatní.

Prošli do Dinosaurie a opatrně se rozhlíželi na všechny strany, ale ani dnes zpočátku nic neviděli. Háječek, pokud to byl tentýž, byl ještě dál než ráno. Kolem byla pustá planina řídce posázená kaktusy, kde by se neschovala ani veverka. Až po chvilce objevila Milena stranou ohromné dinosauří stopy. Navrhla chvíli po nich jít, je snad jedno, kterým směrem jdou a tady by mohli narazit na zbytky po dinosaurech.

Nikdo nebyl proti, takže chvíli sledovali dinosauří stopy. Jirka ale zorganizoval kruhové pozorování, aby je něco nezaskočilo jako ráno. Milenu nechal sledovat stopy, když je objevila a byl to její nápad. Navíc jí přidělil Čerta, také pro toho bylo sledování stop přirozené. Bratři Zimákové měli hlídat nalevo, Frantík Lišků s Oldou napravo, Pepík Procházka a Jirka měli skupinku střežit zezadu. Postupovali pomalu, zbytečně se nehnali. Aspoň malou škebličku už měl každý, válelo se jich tu v písku dost. Najednou Milena zpozorněla a zahleděla se šikmo doprava. Na nevelkém kopečku tam objevila cosi podivného.

„Pojďme tam!“ navrhla. „Vypadá to jako hnízdo!“

Bylo to skutečně hnízdo, ale nedávno vyrabované nějakým dravcem. Kolem se válely rozbité skořápky, promísené s kostičkami ještěřích mláďat, vejce asi byla před vylíhnutím.

„Někdo si tu pochutnal!“ komentoval to Jirka. „Když si představím, co by dali za něco takového archeologové!“

„Hele!“ vykřikla náhle Milena. Překročila okraj hnízda, shýbla se a zvedla neporušené vejce, veliké asi jako pštrosí, jemně kropenaté zelenými a hnědými skvrnami.

„To si vezmu domů!“ prohlásila. „Tady je něco sežere! Nebo se zkazí!“

„Páni!“ vzdychl si Jirka. „Tomu říkám úlovek!“

Všichni se kolem Mileny nahrnuli.

„Co si takhle vysedět z toho ještěra!“ nadhodil Jirka.

„Neblázněte!“ krotil všechny Olda. „Kdo ví, co je to za druh? Co když je to dravec? Třeba velociraptor? Kdo si ho troufne zvládnout?“

„Mohli bychom ho dát do ZOO,“ hájila vejce Milena. „Něco takového zaručeně nemají v žádné zoologické zahradě na světě.“

„Pozor!“ štěkl najednou Čert. „Kdo měl hlídat dozadu?“

Dvacet metrů za skupinkou se pomalu, tiše jako vlk, plížil ještěr. Nebyl tak veliký jako včerejší tyrannosaur, ale neměl ani daleko do pořádného tygra a už podle veliké zubaté tlamy to byl dravec.

„Jedeš!“ zaštěkal na něho statečně psík a vyběhl mu naproti. „Sežeru tě!“

Pak se změnil v ohnivou kouli, až ještěr odskočil leknutím.

„Zmiz!“ štěkal Čert. „Utíkej! Roztrhám tě, roztrhám!“

Ještěr ale popoběhl sotva deset metrů. Pak se zastavil a hladově civěl na skupinku dětí. Bylo vidět, že Čertovi ustoupí, ale ty ostatní by pořád ještě rád ulovil.

„Pozor, Čerte!“ vykřikl najednou telepaticky Olda. „Je jich víc - a chtějí nás obklíčit!“

Psík na okamžik uhasl, v tom modravém elektrickém ohni se zřejmě nemohl rozhlížet. A skutečně! Další dva ještěři se plížili zleva, tři zprava. Tvořili kolem skupinky dětí vějíř.

„Čerte, průchod k chobotnicím a mizíme!“ navrhl Olda.

Psík ještě jednou výstražně zasršel modravými jiskrami. Ještěři couvli, ale jen dva - tři kroky, pak se zastavili. Nemínili se zřejmě dát na útěk.

„Zmizte všichni!“ zaštěkal na ně psík ještě poslední výstrahu.

Ještěři se už ani nehnuli, jen ti krajní pomalu uzavírali kruh kolem dětí. Zřejmě netušili, jaké překvapení jim tito bezbranní tvorové ještě chystají.

„Oldo!“ zakvílel najednou Čert. „Nemohu udělat průchod k chobotnicím! Nejde to!“

Skupinka dětí strnula. Obklíčeni dravými ještěry, beze zbraní a bez možnosti úniku, co je mohlo potkat horšího?

„Pozor!“ napadlo náhle Oldu. „Všichni se chyťte za ruce! Zvednu vás do výšky!“

„Ale co bude s vejcem?“ zaúpěla Milena.

„Všechno za košile!“ zařval Olda. „Ať máte volné ruce! Co upadne, to tu zůstane!“

Úlovky bleskově mizely za košilemi a tričky a skupinka se rychle popadla za ruce. Olda se vznesl a táhl za sebou celý hrozen dětí. Zvedli se a než se ještěři vzpamatovali, letěli skoro padesát metrů vysoko. Čert zůstal dole, ale Olda věřil, že se mu při jeho zastrašovacích schopnostech nic nestane.

„Roztrhám vás, roztrhám!“ štěkal psík a vrhl se proti nejbližšímu ještěru. Blesk dravce zasáhl zblízka a donutil ho odskočit, ale ještěr se ani teď nedal na útěk. Jen se proti psíkovi ohnal tlamou plnou pěticentimetrových zubů.

„Tu máš!“ štěkl psík.

Po zásahu bleskem se ještěr citelně zapotácel, však to bylo pěkně zblízka! Vzpamatoval se sice, ale raději neochotně odvrávoral stranou. Na cestu dostal od Čerta další blesk, ale to už se psík rozběhl do mezery mezi dvěma ještěry, aby nezůstal pozadu za odlétajícími dětmi.

„Nenechávejte mě tady!“ zakňučel psík strachy.

„Zažeň raději ty bestie!“ radil mu Olda. I v telepatii bylo znát, jak supí námahou.

„Ty potvory nějak neutíkají!“ stěžoval si psík. Bohužel to byla pravda. Ještěři utvořili vějíř a z bezpečné vzdálenosti sledovali psíka, který utíkal, až se z něho do všech stran sypaly jiskry. Psík ale ztrácel dech a běžel z posledních sil. Oheň asi nepatřil mezi snadné efekty.

Také Olda cítil, jak kolem nich znatelně ubývá volná energie. Jak všechny táhl, cítil už vlčí hlad a sotva popadal dech. Raději začal se všemi pomalu klesat.

„Padáme!“ zaječel Jirka.

„Klid!“ telepatoval všem rychle Olda, aby zamezil panice, ale bylo znát, že sám klidný není, takže neklid celé letící skupinky citelně vzrůstal. „Musíme níž, abychom mohli utéci k chobotnicím, ale aby na nás nedoskočily ty bestie. Čerte, co je s průchodem?“

„Nejde otevřít!“

„Ani do následujícího světa?“ napadlo Oldu.

„Co tam?“ kňučel strachy psík. „Tohle ti nestačí?“

„Čerte!“ varoval ho Olda. „Tohle dlouho nevydržíme! Musíme pryč! I kdybychom měli jít na další svět, ten snad nemá ještěry ani chobotnice!“

„Jak myslíš!“ svolil psík.

Přímo před letícím hroznem dětí se objevila bílá plocha, ale hned se změnila ve veliký otvor do dalšího světa, orámovaný svítící modrou čárou. Rychle jím proletěli a otvor ihned zmizel. Dole na zemi se objevil jiný, menší. Proskočil jím psík, už bez svého modrého ohně.

„Tady jsem! Pojďte dolů!“ pobízel všechny.

Olda přistával opatrně. Šest dětí, které táhl andělskou silou, nevážilo mnoho, asi by jich unesl i víc, ale ne nadlouho. Za chvíli by možná začali padat, uvědomil si.

Přistáli na nevelkém kopečku. Měli tu aspoň rozhled po okolí. Neviděli kolem dokola žádné zvíře, ale to prve v Dinosaurii také ne.

„Jéžiši, to jsme ale dopadli!“ lamentoval Jirka, když se zvedl ze země.

Jedině Olda při přistání neupadl. Měl přece jen větší trénink, všichni ostatní měli pocit, jakoby právě vylezli z vody a gravitace s nimi měla lehkou práci. Milena se pečlivě starala o dinosauří vejce, ale to zřejmě přečkalo i tento pád.

„Čerte, jak je to s tím průchodem?“ obořil se Olda na psíka.

„Nevím,“ zakňučel psík. „Nešlo mi to. Nic víc nevím, tohle se mi ještě nestalo.“

„Tedy, zůstat někde v kdoví kolikátém vesmíru jako Bísíája, ale bez jejích možností...“ lamentoval Jirka.

„Přece tady nezůstaneme!“ zaúpěla Milena.

„To jistě ne,“ odsekl Olda. Také stěží lapal po dechu. Vydal před chvílí hodně energie a nějak pomalu se mu doplňovala. Bísíája říkala, že jí má Země nadprůměrně. Což také mohlo znamenat, že jinde může být životně důležité energie naopak neobyčejně málo.

Kolem nich byly mírumilovné louky, ale v trávě se mohlo schovávat ledacos. Nevěděli o zdejším světě téměř nic. Nemuseli by tady být draví ještěři jako v Dinosaurii, stačilo by pár jedovatých hadů. Bísíája tvrdila, že tu nejsou agresivní baktérie, ale sama navštěvovala okolní světy v noci a o dalších živých tvorech neměla přehled.

Upřímně řečeno, k optimismu moc důvodů neměli.

Klidný proto nebyl nikdo.

line

Když se Olda konečně vydýchal, mohl začít normálně uvažovat.

„Co budeme dělat?“ uvažoval mezitím nahlas Jirka. „Tady přece zůstat nemůžeme. Na Dinosaurii nás honí potvory a k chobotnicím se nemůžeme dostat. Nechci strašit, ale připadá mi to dost katastrofálně.“

Milena na to začala rovnou brečet.

„Počkej, katastrofální to ještě není,“ řekl Olda. „Bestií z Dinosaurie se zbavíme tím, že přejdeme o dva až tři kilometry stranou. Horší je to se zablokovanou bránou. Bísíája tvrdila, že pět nejbližších světů je v pohodě. To znamená, žádné nestabilní spoje.“

„Ještě nikdy se mi nestalo, aby se nějaká brána neotevřela,“ kníknul provinile Čertík.

„Bohužel o tom nevíme nic,“ řekl Olda. „Až se vrátíme domů, nejspíš si už další cesty odpustíme. Není to bezpečné a teď aspoň víme, proč mi to Bísíája nechtěla dát. Ale pořád máme v záloze pomoc andělského přítele, Čert tvrdil, že ho dokáže kdykoliv přivolat.“

„Jo, ale jen když jde o život,“ připomněl Čert.

„Až půjde opravdu o život, nestihne to,“ podotkl Jirka. „Před chvílí šlo o život všem a Čerta to ani nenapadlo.“

„Což je možná dobře,“ opáčil Olda. „Až ho zavoláme, skončili jsme se všemi výlety.“

„Ty máš i po tomhle chuť na výlety?“ vybuchl Jirka.

„Nemusíme se přece courat až na Dinosaurii,“ řekl Olda. „Co nás sem hnalo? Ověřit si, že Čert zažene tyrannosaura? No dobrá, ověřili jsme si to, ale současně jsme zjistili, že tu jsou potvory, které si z něho nic nedělají. Čerta by nesežraly, ale nás ano. Ale proč si uzavřít úplně cestu i k chobotnicím? Tam je to bez nebezpečí, Čert se s nimi zná a salámové stromy snad za to stojí! Když ale zavoláme na pomoc andělského přítele, máme se všemi výlety šmytec!“

„Já bych ho raději zavolal,“ sklonil Jirka hlavu. „Tady to vážně smrdí krchovem. Vedle u těch bestií ještě víc.“

„Nech nás udělat ještě jeden pokus!“ zvedl Olda palec. „Jediný! Když nevyjde, zavolá Čert přítele a ať se stane, co se má stát.“

„Jeden pokus snad vydržíme,“ přimlouval se i Jarda Zimák.

„Dobře, ale jen jeden,“ ustoupil Jirka.

Zvedli se a namířili přes travnatou pláň směrem, kterým by se vzdálili od lesíka. Olda uvažoval, že by tam ty potvory měly nezaslouženou výhodu, mohly by je snadno překvapit. Raději od nich dál, na přehlednou rovinu.

Svět, kde teď šli, byl zřejmě pustý. Olda v dáli objevil stádo nějakých tvorů, ale zvířata se příliš nehýbala a Olda tvrdil, že se poklidně pasou.

„Vypadají jako krávy,“ řekl.

Nikdo se s ním ale nechtěl hádat, všichni měli jiné myšlenky.

Ušli skoro čtyři kilometry, když Olda navrhl uskutečnit ten pokus.

„Nejprve tam půjde Čert,“ plánoval další postup. „Obhlédne to a kdyby tam nic nebylo, půjdeme tam všichni. A pak už to bude záležet na tom, jestli se mu podaří otevřít bránu do světa chobotnic, nebo si bude muset zavolat přítele.“

„A co budeš dělat, až se Čert přítele nedovolá?“ opáčil Honza Zimák.

„Nedělej paniku,“ odrazil ho Olda. „Snad už jsme dnešní příděl smůly vyčerpali.“

Zastavili se na nevysokém kopečku, aby měli rozhled. To samozřejmě platilo jen tady, v tomto světě, protože když Čert otevřel propust, byla v úzké hluboké rokli.

„Popojedem, bratře Žižko, koule by nedoletěla,“ komentoval to Pepík Procházka.

Sešli proto s kopečku dolů.

„Když jsme byli nahoře, objevili jsme se dole,“ uvažoval Jarda Zimák. „Teď jdeme dolů, abychom se dostali nahoru. Nezdá se ti to divné?“

„Tohle mi náhodou přítel vysvětloval,“ štěkl Čert. „Když spojíš dva vesmíry, trochu se navzájem poposunou. Proto taky může být současně otevřená jen jedna brána.“

„Hele,“ napadlo najednou Oldu, „Nemohla by to být příčina, proč ti nešla otevřít brána k chobotnicím? Co když tam měl někdo otevřenou jinou bránu?“

„Ale kdo?“ nechápal psík. „Přítel je teď s Bísíájou na jednání...“

„Mohl to být kdokoliv jiný, třeba i na druhé straně světa,“ podotkl Olda.

„Pak bych si nejvíc přál, aby tu bránu co nejdřív zavřel,“ ušklíbl se Jirka.

Čert mezitím udělal další krátký pokus a zjistil, že před nimi je nevelký vršíček, takže by se měli přesunout ještě asi o dvacet metrů stranou.

Přešli tam bez remcání. Čert pak proskočil otvorem do Dinosaurie, ale hned se k partě obrátil s dobrou zprávou, že nablízku žádná potvora na dohled ani na dočich není.

Ukázněně tedy všichni přešli do Dinosaurie. Samozřejmě se ostražitě rozhlíželi kolem, ale nikde se nic nehýbalo. Nebezpeční dravci byli nejspíš ty čtyři kilometry daleko a navíc se jistě skrývali, takže nebyli vidět.

„Kdo se umí modlit, ať se honem modlí, budeme to potřebovat,“ řekla Milena potichu, jakmile se za ní otvor zavřel.

„Už to jde!“ zajásal ale psík. „Hurá k chobotnicím!“

Otvor do světa chobotnic mířil přímo do kmene obrovského stromu, nicméně to už Čert vyřešil sám, zrušil jej, otevřel další o dva metry dál a hned tam odhodlaně vskočil.

Všichni ho překotně následovali, nikdo nechtěl opouštět nebezpečnou Dinosaurii jako poslední. Ani strašlivý puch zkažených vajíček jim tentokrát nevadil.

„Zaplaťpámbu!“ oddychl si Jirka.

Hände hoch!“ ozvalo se v té chvíli a před skupinkou dětí se rázně z porostu vztyčily tři obrovské dvoumetrové hnědozelené chobotnice. Kromě nich tam ale bylo jakési zvíře větší než slon, s rozpraskanou kůží podoby stromové kůry a s nejméně dvacetimetrovými chapadly. Objalo jimi naráz celou skupinku, jako by se kolem nich ovinulo několik hadů-škrtičů.

Die Rache ist mein Wunsch!“ zaskřípalo strašlivým hlasem.

A všechny děti začaly zděšením ječet...

 line

Zpět Obsah Dále


09.02.2016 11:22

Komentáře: