Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jatka (povídka, kterou nelze neotisknout)

Anonym

Jak jsem čekal, přišla mi odpověď v bílé, orazítkované obálce, na které byla má adresa vyvedena neumělým, jakoby dětským písmem. Nedočkavě jsem odhodil noviny, z jejichž titulní strany se na mě culil americký prezident, srdečně objímající jakousi skautku, a nervózně obálku roztrhnul. Na zem se vysypalo několik papírů. Kdesi vzadu v hlavě se mi začal klubat pocit, že něco není v pořádku. Začal jsem se papíry prohrabovat a ten nejasný pocit sílil. Konečně jsem našel, co jsem hledal. Na hlavičkovém papíře bylo ve dvou řádcích stručné, ale důrazné odmítnutí. Pod tím formální pozdrav a podpis napsaný stejnou roztřesenou rukou, jaká psala mou adresu. Zaskřípěl jsem zuby a ten list papíru zmačkal do malinkaté kuličky.

Pomalu jsem se vydal od schránky směrem k mému malému domku, a přemýšlel co dál. Jak jsem si postupně uvědomoval obludnost jejich zločinu, sílil ve mně vztek. Obětoval jsem svému dílu dvanáct let života - dvanáct let jsem trénoval bojová umění, učil se střílet a přežívat i v těch nejhorších podmínkách. Píchal jsem si heroin, abych věděl, jaké jsou po něm abstinenční příznaky, schválně jsem se nakazil několika pohlavními chorobami, abych byl obeznámen s jejich průběhem. A ti hajzlové tohle všechno poslali do prdele. Vrátili mi mou krátkou, ale neuvěřitelně hutnou povídku, ve které jsem shrnul všechny své poznatky, se slovy "Děkujeme, nechceme". Ještě než jsem vstoupil na verandu, uzrálo ve mně neuvěřitelně silné přesvědčení - za tohle zaplatí.

Vstoupil jsem do domu, našel velkou sportovní tašku a začal do ní skládat všechny potřebné věci. Věci, které jsem se naučil ovládat tak mistrně, jak je to jen možné. Jak se taška plnila, cítil jsem čím dál tím větší pocit uspokojení nad prací která mě čeká. Plánoval jsem různé alternativy a promýšlel krizové scénáře, hledal jsem ty nejlepší způsoby, jak dosáhnout svého. Pak sem zavřel zip tašky a odnesl ji do auta.

Cesta do Prahy proběhla bez potíží. Města, jimiž jsem projížděl, byla díky časné dopolední hodině víceméně prázdná a tak byl počet chodců, které jsem nabral na masivní trubkový rám mého Nissanu Agressor minimální. Dokonce jsem ani nemusel zastavovat, abych otřel krev z předního skla - na všechno stačily ostřikovače a stěrače. Jak se blížila Praha, blížila se i má noha na plynovém pedálu k podlaze, a protože směrem k hlavnímu městu provoz houstl, přibývalo pitomců, kteří mi neuhnuli z cesty a nechali se vymrštit z vozovky drsnými nárazy mého Agressoru. Titanová ostří, která jsem Agressoru nainstaloval místo gumových pásků obepínajících dveře, se zařezávala do měkkého plechu drahých západních aut, a ubožáci, kteří si ještě před chvílí vařili mozek pomocí svých mobilních telefonů, se zděšenými výrazy v tvářích zjišťovali, že ani hands-free výbava je nezachrání před nechtěnou katapultáží z vozovky. Přes řev osmiválcového motoru, kvůli kterému v Agressoru nebyla ani šachta pro instalaci autorádia, jsem je sice nemohl slyšet, ale velmi živě jsem si představoval zvuky páčeného plechu, tříštícího se skla a výbuchů palivových nádrží, které se musely ozývat za mnou.

Policisté se na mě pověsili až po mém vjezdu do hlavního města, pár minut po tom, co jsem nabral černé BMW sedmičkové řady, které jsem častokrát viděl při televizních zpravodajstvích před budovou vlády. Odklopil jsem víčko černého krytu, pod kterým se kdysi skrýval airbag a do malé klávesnice, která se objevila, jsem naťukal několik příkazů. Na displeji zasvítilo jejich potvrzení a vzápětí se zasunulo zadní okno Agressoru. Samočinně naváděný rotační kulomet začal v krátkých dávkách s kadencí 700 střel za minutu kropit policejní vozy za mnou.

Řev kulometu mě téměř ohlušil, ale cítil jsem obrovské vzrušení z toho, co se právě dělo. Cítil jsem se jako geniální režisér, který právě na jeden záběr vytváří svůj nejlepší film, který budou v pozdních večerních hodinách vysílat všechny televizní stanice světa. Teprve teď jsem si uvědomil, že všechno co jsem udělal, vedlo právě k tomuto okamžiku.

Konečně jsem hustým pražským provozem prokličkoval až do té ulice neřesti. Policisté se mě již nesnažili pronásledovat - zřejmě pochopili, že proti mému kulometu mnoho šancí nemají, a tak se raději stáhli a zřejmě čekali na vrtulník, který by mě mohl odprásknout z bezpečné vzdálenosti raketou. Možná přiletí, ale pozdě - nezájem. Zvolnil jsem proto, a sledoval čísla domů. A pak se objevilo to prokleté číslo - číslo, jenž znamená smrt a šílenství.

Zastavil jsem, a ještě než jsem si přes rameno hodil sportovní tašku, krátce jsme v ní zalovil. V ruce se mi objevila devítka Magnum. Pak jsem si prohlédnul budovu a připomenul si, že osud mi dopřál splnit povinnost vůči desítkám a stovkám autorů, kteří, stejně jako já, byli jakýmsi redaktorským zmetkem označeni za literární impotenty, za špínu lidské společnosti, když do literatury přinášeli nové a netradiční postupy, které bouraly stará paradigmata a snažila se lidského ducha - chápajícího lidského ducha - povznést až k nebesům. Natáhl jsem závěr a vychutnal si zvuk, se kterým se náboj zasunul do komory.

A pak jsem vyrazil.

Náboje, které byly v zásobníku naskládány po dvojicích: průrazný s titanovým jádrem - tříštivý dum-dum, prošly obličejem šmejda, který si myslel, že mi může zabránit ve vstupu do budovy. Po jeho modravé uniformě se štítkem "GROUP4", se rozstříkla krev a mozek. Aniž bych zpomalil, minul jsem budku, ve které ten odpad lidské společnosti seděl, když zrovna nevykuřoval venku, a několika dobře mířenými ranami jsem vyčistil výtah, do kterého se snažili nacpat jacísi ubožáci, kteří zaslechli, či dokonce viděli, jak skončil ten panák, který měl strážit vchod do nakladatelství, jenž vydává ty nejhorší z nejhorších komerčních splašků, přičemž zavrhuje novátorská a provokativní díla mladých umělců. Mé těžké okované boty několika kopanci vymetly trosky, které zůstaly z těch kancelářských krys a já stiskl tlačítko nejvyššího patra. Byl jsem rozhodnut pročesat tu rouhačskou budovu od střechy až po sklep, jen abych ztrestal namyšlenost těch, kteří si mysleli, že mohou zavrhnout něco, co se vymyká jejich rozumu.

Když výtah konečně zastavil, otevřel jsem dveře, jejichž křídlem jsem okamžitě srazil jakousi okolojdoucí sekretářku. Úder dveří ji odnesl dva metry daleko, ale přesto měla dost drzosti chytit se za nos a začít mi nadávat.

"Ty kreténe," zaječela a mezi prsty se jí začala řinout krev.

"Jak teď budu vypadat, ty vylízaná hlavo?" tázala se a její pištivý hlas mi připomněl zvuky, které se v mých uších ozývaly, když jsem se zbavoval návyku na heroin. Doktor, který za mými zády tvrdil, že jsem během odvykací kůry docela zmagořil, měl mobilní telefon, který se jednou ozval se stejně nepříjemnými zvuky během našeho společného sezení. On tehdy vyvázl jen s přeraženýma rukama a roztříštěnou čelistí. Ale tahle namyšlená kráva mě opravdu rozčílila. A jako by toho nebylo dost, pokračovala ve své litanii:

"Tohle mi zaplatíš, ty debile. Tohle mi zaplatíš,"opakovala.

Já své dluhy platím, nezůstávám nikomu nic dlužen. Ani teď jsem neudělal výjimku a její zmalovaný ksicht jsem pomocí tří kulek, které zbyly v zásobníku, rozmetal po celé chodbě.

Z kanceláří, které byly umístěny za umakartovými přepážkami, se vyhrnuli lidé. Hodil jsem Magnum do tašky a vylovil ohmatané Uzi. Ještě než si čumilové stačili uvědomit co se děje, několik z nich se zhroutilo k zemi. Všude se najednou objevilo neuvěřitelné množství krve. Pomalu jsem tím tratolištěm procházel a zvolna kosil ty, kteří se snažili nacpat do svých zatuchlých kanceláří. Kulky vysekávaly do umakartu díry a šířily smrt po celém patře. Než jsem došel ke konci chodby, bylo všude slyšet už jen sténání a nářek. Nasadil jsem do Uzi další zásobník a začal hledat někoho, kdo by mi mohl říct, kde bych našel ty zparchantělé hnusáky, kteří měli tolik drzosti, že mi vrátili mou tvrdě vykoupenou povídku. Nakonec jsem objevil jakéhosi obtloustlého mužíka s pleší. Přidřepnul jsem k němu a za zkrvavenou košili jsem si ho přitáhnul k sobě.

"Ach," mumlal tiše. "Co s tebou teď bude, ty můj pejsku?"

Znechuceně jsem odvrátil tvář. Místo aby se snažil smířit s Universem, přemýšlel o jakémsi čoklovi. Trochu jsem ho propleskl, aby se probral. Zabralo to a jeho kalící se zrak se upřel do mých očí. Položil jsem mu otázku, na kterou jsem tak palčivě potřeboval znát odpověď. Chvíli na mně zmateně zíral, pak ale odpověděl:

"Ve druhém patře."

Ani jsem nezaváhal a napálil mu jednu do nosu.

"Nelži, ty ksindle,"zavrčel jsem na něj a pro jistotu mu ještě právě přeraženým nosem zakroutil. Zařval, ale má taktika zabrala:

"Ve třetím," křičel. "Ve třetím! Ve druhém jsou bezpečáci! Prosím vás, neubližujte mi," kňoural.

Znechuceně jsem jej pustil a vydal se k výtahu.

Ve třetím patře zřejmě už něco tušili. Místo rouhačského šumění počítačů a zatuchlého pachu hniloby, která prorůstala celou touto budovou, mě totiž uvítala salva z pistolí, které v rukách drželi šašci ve stejných modrých oblecích, jaký měl ten kripl dole. Před jistou smrtí mě zachránil jedině můj výcvik. Hned jak jsem proti sobě uviděl namířené zbraně, jsem ve zlomku sekundy zalehl a bleskovým pohybem z tašky vylovil hrozen čtyř granátů. Jediným trhnutím jsem je zbavil pojistek, které byly pomocí speciálního držáku propojeny, a odhodil. V okamžiku, kdy má pravice opisovala ladný oblouk, aby vymrštila ta smrtonosná vejce do přivírajících se dveří výtahu, ozvala se salva. Tři kulky mi prošly předloktím, ale neměl jsem čas se těmi ranami nějak zabývat, protože jsem se musel odsunout co nejdále do výtahu, aby mě nezasáhly střepiny odletující z granátů. Výbuch mnou otřásl. Kabina výtahu se povážlivě zahoupala, a já měl co dělat, abych si stačil taškou zakrýt obličej, ke kterému mířila skleněná smršť roztříštěné výplně dveří výtahu. Když se situace trochu zklidnila, prohlédl jsem si postřelenou ruku. Tři díry po čistých průstřelích krvácely, ale s vypětím vůle se mi podařilo provést starý jogínský trik, který umožňuje stáhnout okraje rány tak, aby nekrvácela. Pro jistotu jsem ruku ovázal kusem bílého trička, které jsem si z těla strhnul levou rukou. Postavil jsem se a poněkud potácivě - stále ještě otřesen výbuchem - jsem se vydal dokonat své dílo spravedlnosti.

Patro, ve kterém před výbuchem snad bývaly stejné umakartové přepážky jako nahoře, bylo dokonale zničené. Po výbuchu se proměnilo v jedinou velkou místnost, kde se krev, mozky, vnitřnosti a kusy končetin mísily s úlomky umakartu, psacími stoly a krátkými anténami mobilních telefonů. Kráčel jsem tou spouští a rozhlížel se, jestli nenajdu tu část, kde býval ten stánek obscénní blbosti - redakce časopisu, jehož redaktoři denně odmítají práce, jež si zaslouží nejhlubší obdiv. Konečně jsem uviděl několik scifistických kalendářů v různém stádiu destrukce a zpod umakartu vyčnívající ruku. Odkopl jsem umakart a objevil toho, jenž byl vším vinen. Vlasatec s knírem se se zkroucenou tváří snažil ucpat si díru v břiše, kterou mu způsobila klávesnice počítače, stále ještě trčící z rozšklebeného otvoru ven. Zachechtal jsem se jeho utrpení a klávesnicí zakroutil. Vlasatec strašlivě zaječel. Ušklíbl jsem se a jal se prohledávat okolí, zda nenajdu ještě někoho zodpovědného za tu strašlivou potupu, jíž se dostává nám múzami políbeným. Po chvíli jsem našel drobnou postavu - kdybych nevěděl o koho jde, řekl bych, že jsem právě potkal mladého brýlatého inťoše, který se ještě stále nerozhodnul, zda někdy opravdu dospěje. Jako zázrakem zůstal téměř nezraněn - jediné zranění které utrpěl, bylo několik šrámů na obličeji, připomínajících velké písmeno Q. Rozhodl jsem se být velkorysý a nechal toho ubožáka, který sice sešel z pravé cesty, ale nikomu neškodil, běžet. Podměrečné ryby se taky mají pouštět. Inťoš chvíli zmateně hleděl na vlasatce, kterému by snad chtěl i pomoci, ale když jsem mu poodhalil největší z tajemství mé tašky, rychle se sebral a rozběhl se směrem, ve kterém jsem předpokládal požární schodiště. Zatímco jsem se zabýval inťošem, podařilo se poněkud vyhrabat mému úhlavnímu nepříteli - předtím, než jeho vizáž pošramotily střepiny umakartu, mohl vypadat jako úspěšný podnikatel se zlatými obroučkami brýlí a sebevědomým výrazem. Vzpomněl jsem si na všechny nepravosti, které napáchal jako člen porot literárních soutěží, v nichž vítězí nikoliv ti nejlepší, ale ti nejpoplatnější jeho primitivnímu vkusu. Ocelová špička mé boty zasáhla podnikatelovo rameno a spolu s cárem košile z něj odtrhla kus masa. Podnikatel zaječel a upadl do bezvědomí.

S pocitem uspokojení jsem ty dva sledoval. Pak jsem Uzim pokropil místnost, ve které se začínali zvedat i další přeživší kancelářští švábi a z tašky vytáhl to, co inťoše přesvědčilo o nepochybné správnosti jeho zaječích úmyslů - nablýskanou a dokonale promazanou motorovou pilu Husquarna...

Dále je tento příběh již dostatečně znám z bulvárního tisku. Tento dopis vám posílám zejména proto, abyste si uvědomili, že ačkoliv jsem byl na úprku několikrát zraněn, jsem stále v dobré formě. Proto vás vyzývám, vážená redakce, - je to především ve vašem (!) životním zájmu, - abyste váš odmítavý postoj k mé povídce znovu a jistě pečlivěji zvážili...

 

line

10.09.2016 11:01

Zpět Obsah Dále


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Věrka: 20/10 v 13:28 na téma: §Manu : „Někteří lidé si zkrátka nic jiného než chatrče nezaslouží,“ mínil Dobryňa.Asi trochu rasistické, ale výstižné!20.10 SW: Ježkovy zraky! Co je na tom rasistického? To přece platí, jak by se to řeklo politkorektně, "napříč rasami"! Stejně o obyvatelích chatrčí v Bangladéši, Chánova i o squatterech v Praze! Kde to upřednostňuje nějakou rasu? €::sorry€:6 Nanejvýš určitý typ lidí. Ale na ty to sedí! (20.10.2017 15:11)

Domů
Statistiky

"Antologie Amatérských Autorů" (komentáře)

Téma=§Antologie Hlasovali 2, celkem 10 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: štrnáct = (nejsi robot?)    (4 příspěvků).  

! Dnes 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Komentář 1287421 neexistuje.

2. Jméno: illej

 

 

 Přidat přílepek!?

29.07.2016 v 14:10 id: 1164379

Bacha na napomínání dětí! Pamatují si to! -> Tak takhle sem se už dlouho nezasmál. U toho bych chtěl být osobně :D


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

17.03.2016 v 16:16 id: 814123

Nad básní stařenky jsem fakt brečel...


4. Jméno: 14

 

Info: Klidný

 Přidat přílepek!?

05.02.2016 v 12:02 id: 717353

ZdenekZikovecky: To mi připomíná, jak mě nedávno napadl termín pro malé roboty: Robotina!


5. Jméno: ZdenekZikovecky

 

Info: GeTaPřVýPoDeS

 Přidat přílepek!?

05.02.2016 v 08:14 id: 717351

Ti odporníci v Mumii jsou překlep nebo umělecký záměr?



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek