Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Argonautem pohnuté doby

 

Literatura faktu

Milan Matouš

© 2007 Milan Matouš, Praha

Nakladatelství: Autobus


1) Za zlatým rounem

To byly časy!

 Zapsal jsem do hladiny plynoucí řeky zážitky své generace

Otec přestal číst a podíval se po Honzíkovi. Nekreslí. Nespí? Že je tak zticha? Ani se na židli nezavrtí.

Nespal. Měl oči doširoka otevřené a hořely v nich ohníčky.

„Je to pravda, táto? Byl skutečně Jason a loď Argo? Dostali se až na Kolchidu, přemohli obludu a odvezli si zlaté rouno?“

„Jak bych ti to řekl. Možná, že to nebylo do písmene tak, jak je to napsáno, ale není to lež. Je to pověst, víš?“

„Taková pohádka jako třeba o perníkové chaloupce nebo o Karkulce?“

„To je rozdíl. Pohádka je docela smyšlená. Například o neposlušných kůzlátkách. Koza s kůzlaty nebydlí v domečku jako lidé, vlk nemůže jít ke kováři dát si obrousit jazyk, aby mečel jako koza. Pověst je něco, co se stalo, ale ne přesně tak, jak se to vypráví.“

„Tak že Argonauti byli?“

„Byli takoví odvážní lidé, prošli nebezpečnými cestami a vraceli se jako vítězi. Hrdina se třeba nejmenoval Jason a určitě mu nepomáhala žádná bohyně. Vyprávělo se to staletí, někdo něco přidal, na něco se zapomnělo.“

Šestiletý chlapec se zamyslel.

„Tati, já budu argonautem.“

Otci v koutcích úst zacukalo, ale neusmál se. Pohlížel na syna vážně a pokyvoval hlavou.

„To musíš být čestný a odvážný, nebát se žádné práce. Nesmíš myslet jen na sebe a jak se mít dobře.“

„Dokáži to, uvidíš.“

„No dobrá. Já ti věřím.“

„Můžeš hned začít,“ ozvala se ironicky sestra. „Neboj se práce a ukliď si hračky. Málem jsem ti šlápla na bubeníčka.“

Honzík si klekl, ani Baruš neodsekl jako jindy a skládal cínové vojáčky do krabice.


Vyrůstal na samotě. Když ho omrzely hračky, šel do lesa. Znal tam každou pěšinu. Když zahlédl z dálky neznámou postavu, schoval se a počkal, až přejde. Společnost mu dělali dřevaři a ženské, které pracovaly ve školce a na jaře vysazovaly stromky na holinách.

Zaslechl koňské ržání, praskot biče a protáhlé »Hyjéé!« Je to pan Bergr, nebo cizí kočí? K cizím nešel, ale za panem Bergrem se rozběhl. Ten ho vysadil na kozlík a přátelsky si povídali. Pan Bergr byl starý mládenec, dobrák, dítě jako Jenda, jen o padesát let starší.

Jan Lukáš byl na své stáří kapku přemoudřelý a zároveň neotesánek.

Když se svět kolem myslivny ponořil do tmy, celá rodina se sesedla kolem petrolejky. V zimě byly večery na samotě dlouhé. Tatínek si nosil plný ruksak románů z městské knihovny. Předčítal a všichni i s Honzíkem poslouchali. Byly to knihy pro dospělé. Chlapec, který ještě nechodil do školy, mnohému nerozuměl a druhé si vykládal po svém. Někdy hodně samorostle. Ale bujela na tom fantazie. Na horských pasekách překračoval Himaláje, plul deset tisíc mil pod mořem a prodělával s legionáři sibiřskou anabazi.

Na křídlech knih oblétal svět. V dalekých zemích žili odlišní lidé i živočiši. Dny tam byly plné dobrodružství. Byl to svět dospělých, a až Honzík vyroste, určitě se tam podívá.

Zatím žil v uzounkém okruhu. Tatínek bafá z fajfky a z pod mocného kníru plyne obraz tibetské náhorní planiny, po níž se Sven Hedin prodírá třeskutým mrazem a vánicí s karavanou jaků. Maminka zašívá a přešívá, Baruška šermuje pletacími dráty a osmnáctiletý bráška Hubert vybrušuje rukojeť tesáku ze srnčího parůžku.

Svět románů a svět rodiny - který je ten pravý? O tom nemůže být pochyb. Co ho nyní obklopuje je jen příprava pro skutečný život, zajímavý a bohatý, který ho čeká.

V mnoha ohledech byl Honzík pozadu za dětmi stejného stáří. Chyběla mu jejich zběhlost v denním životě na vesnici, natož ve městě. Stačilo, aby je s tatínkem v lese potkal cizí člověk a Jenda se zcvrkl jako křížala. Už nebyl Rolf zálesák, ani Robur dobyvatel, ale hloupý kluk, který se sotva zmohl na pozdrav. Na banální poznámku jaký je veliký chlapec se jen červenal a kroutil rozpaky. Když ho vzal tatínek do města, zdálo se mu, že ho všichni pozorují, že nic nedělá tak, jak by měl, že se mu smějí.

Rostlo v něm napětí mezi dětstvím na odlehlé samotě a velikými sny, které neměly hranice. Plodilo zvídavost a mimořádnou vnímavost pro nové, nepoznané věci. Život ležel před ním jako veliká tlustá kniha, plná vzrušení a záhad, v níž je skryto vysněné zlaté rouno.


Chodil rád s tatínkem do lesa. Odcházeli ráno a vraceli se k večeru. Brali sebou jídlo a někdy zašli do samot ve Vraňanských Horách na mléko a chléb s máslem. Táta vyprávěl o srncích, zajících, jelenech, o liškách a divočácích. Učil ho, jak které zvíře žije, kde bydlí, co jí, jak vychovává mláďata. Ukazoval mu stopy a četli z nich, co se v přírodě odehrává. Jan rozeznal desítky ptáků podle hlasu, podle peří, podle způsobu letu. Věděl, čím jsou užiteční nebo škodí.

Otec měl přírodu rád a lásku předával dětské duši. Obracel chlapcovu pozornost na poezii přírody. Honzík viděl leccos, co je klukům v jeho stáří »šuma-fuk«. Závoj mlh nad rybníky, první ranní sluneční paprsky v rose, barevné stráně podzimu. Když je přepadl déšť a padaly jim studené kapky s jehličím za límec, poslouchali šepot krůpějí, odkapávajících ze smrkových haluzí.

Co procházky s tátou kazilo, co neměl Jeník rád, to bylo když někoho potkali a tatínek se pustil do politiky. Nad republikou visela hrozba Hitlera. Proč o tom musel tatínek povídat tak sáhodlouze? Jendovi se líbilo, jak se o tom bavili dřevaři. Řekli to krátce a rozuměl tomu. Jenže používali slova, která nemohl opakovat, aby se maminka nezlobila.

Maminka také pečovala o Jendovu duši. Četla mu pohádky z knížky s hezkými obrázky. Nebyly o zvířátkách, jako vyprávěl tatínek. Bojovali v nich rytíři se sedmihlavou saní a zachraňovali princeznu z moci černokněžníka. Jenda měl pohádky rád. Které děcko by nemělo? Ty od táty o Veveřičce, i od mámy o Honzovi, který slezl s pece a vydal se do světa s buchtami, o které se rozdělil u prvního mraveniště.

Mamka měla několik starších knih v ohmatané hnědé vazbě. Vyvázané časopisy, jež odebírala jako děvče. Jmenovaly se Česká dívka. Obrázky v nich byly jen černobílé, ale spojené se zvláštním kouzlem. Zkazky o Ivanu Careviči a lišce Ryžce, o žabce Carevně, o zlaté rybce. Četla mu z Ruských bylin o Ilju Muromcovi a Dobryňu Nikitičovi. Jenda si byl jistý, že Hitler proti Československu nic nezmůže. Přijdou nám na pomoc Rusové, dřevaři to tvrdili. A dají tomu frajtrovi na prdel. Před maminkou to nesměl takhle říkat, i když se mu to hrozně líbilo.

Učil se od maminky básničky a písničky. Jen jedna péče o jeho duši se mu zadírala. To když musel jít v neděli do kostela, do Husova sboru ve Vraňanech. Dědeček byl z tradiční českobratrské rodiny. Náboženství hrálo v matčině výchově důležitou úlohu a snažila se své ratolesti v tomto duchu šlechtit.

Lukášovi byli dobří přátelé s farářem Šlapákem. V neděli odpoledne chodíval do myslivny s rodinou. Byl idealista, jací jsou i mezi duchovními vzácní. Kněžství chápal jako životní poslání. Nespatřoval hlavní věc v mystice, ve víře v nadpřirozené síly a v církevních obřadech. Nejdůležitější pro něho byly ušlechtilé vztahy mezi lidmi podle principu ‚Miluj bližního jako sebe samého‘. V tom viděl hlavní smysl zbožnosti. Trpěl tuberkulózou v letech, kdy proti ní nebyl účinný lék a měl konec života na dohled. Přes to, a snad právě proto žil pro lidi a na sebe nemyslel.

Když se Šlapákovi během nedělní procházky zastavili v myslivně, viděl je Jeník rád. Měli Pavla a Haničku přibližně v jeho stáří a hrál si s nimi. Děvče bylo mírnější, Pavel, který byl starší, dával znát svoji převahu.

Hodina bohoslužby ve sboru byla něco jiného. Pro Jendu to bylo natahování na skřipec. Mohl se dlouhou chvílí ukousat. Snesitelné bylo jen kázání. Farář vyprávěl zajímavý příběh a vyvodil sentenci, která se dala přežít.

Tatínek měl k náboženství vlažný vztah. Jeho neurčité představy o božstvu byly spojeny se životem přírody. Byl vlastně pantheista. Všechny církve a liturgie mu připadaly jako pozůstatky pověr. Smysl víry viděl v humanismu, ve vzájemných ohledech mezi lidmi a to ho sbližovalo s farářem Šlapákem. Vedli spolu filosofické debaty a v lecčems se shodovali. Dovedl hovořit i s katolickým děkanem a neměl nikdy pocit, že má patent na pravdu. Do kostela však nechodil, i když mu to měla maminka za zlé a vyčítala mu, že dává dětem špatný příklad.

Byl celý život horlivý čtenář a přečetl, nač přišel. Měl problematickou zásadu - sváděl ji na svého otce - že nic není tak špatné, aby to nestálo za přečtení. Z náboženské potravy sledoval publikace Volné myšlenky a prohlédl i Katolický kalendář, i když tam mu byla horlivá bigotnost ani ne tak proti mysli, jako spíš směšná.. V domácí knihovně měl Bibli kralickou, spolu s knihami Jiráska, Havlíčka, Palackého. Neskládal v hlavě všehochuť myšlenek na jednu hromadu. Bral názory kriticky, po »volterovsku« jak říkal. Oceňoval dobré a neváhal otevřeně přiznat, s čím se neztotožňuje - i když si tím dělal někdy nepříjemnosti.


Tatínkovo večerní hlasité předčítání bylo zdrojem Jendových snů. Hrál v nich úlohu hrdiny, který všechno dokáže, všechno se mu daří. První setkání s dětským kolektivem byla studená sprcha.

Když se prvňáčkové ve škole okoukali a setřásli počáteční ostych, začali se chovat, jak byli zvyklí. Hráli před školou a o přestávce před lavicemi na honičku, »na schovku«. O polední přestávce za městem proháněli mičudu a hráli si »na čeťáky a na zloděje«. Na denním pořádku byla klání bez rytířských pravidel. Vybíjeli přebytek energie s dávkou dětské surovosti. Jenda nesklízel vavříny. Dopadl zpravidla jinak, než Ilja Muromec při střetu s Tataříny, nebo Polux v boxmači s králem Amykusem. Býval na zemi, než se nadál. Přicházel ze školy s utrženým límcem, s dírou na koleně, s modřinou pod okem.

Nejvíc ho sužoval Karel Straků. Poznal, že se Honzík neumí prát a týrat ho mu dělalo potěšení. Sotva přišli ráno do třídy, štípal ho do krku - to byl jeho sadistický požitek. Se zadostiučiněním se šklebil, kroutil pusou a vystrkoval bradu. Jenda se ohnal a na to řeznický potomek čekal. Zaklesl mu loket kolem krku a tlačil mu hlavu mezi lavice. Smýkal s ním po zemi, klečel mu na prsou. Čím nešikovněji se Jenda bránil, tím surověji ho škrtil a tloukl.

Když byli v nejlepším, otevřely se dvéře a vešla paní učitelka.

„No to je hezké. Straka a Lukáš. To brzy začínáte. Oba - kleknout.“

Do konce hodiny klečeli na hanbě v rohu u tabule. Jendu nebolelo ani tak natržené ucho, jako nespravedlnost. On se prát nechtěl a jen se bránil. Ale hrdinové v knížkách nežalovali.

Našel se advokát. „Prosím, prosím, Straka si začal, viděl jsem to a všichni to dosvědčí.“

„Nebudu se s tím vyšetřovat. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Kdo se prát nechce, ten se nepere,“ prohlásila paní učitelka rezolutně.

Jenda se pocitem křivdy zajíkal a rudnul. Bylo mu do pláče a stěží se přemáhal. Straka na něho dělal posměšné obličeje.

Když přišel domů, nemohl se dočkat táty. Ne aby žaloval a posteskl si, že byl bit a ne poprvé a ještě nespravedlivě potrestán. Chtěl se poradit, jak si má počínat, aby nedostal příště zase od Straky nakládačku. Aby nebyl pro polovinu třídy fackovací paňák a nesmáli se mu.

Sotva začal, táta ho přerušil: „Nechodíš do školy aby ses pral. Raději se uč.“ A bylo po diškursu.

Obrátil se na Huberta. Ten měl víc porozumění. Podíval se mu na škrábanec na tváři a pokýval hlavou.

„Máš slabé ruce, tím to je.“

„Co s tím mohu dělat? To musím celý život dostávat výprask od každého, kdo si zamane?“

„Neboj. Naučím tě kliky. Desetkrát ráno, desetkrát před spaním a za měsíc s Karlíčkem zameteš.“

„Za měsíc...,“ povzdechl si Jenda, „a měsíc se ještě nechat mučit?“

Že se neuměl prát, to ho hnětlo. Ale slabé ruce se projevily i jinde. V tělocvičně šplhali na tyč. Někteří borci vylezli až nahoru a bravurně plácli dlaní do stropu. Jan vyskočil co nejvýš a zůstal viset jako hnilička. Nevyšplhal ani metr. A to chtěl být argonautem...

Hubertova teorie byla správná. Zápas v nedefinovatelném stylu a šplh o tyči měly společný jmenovatel: ruce.

Za tři dny se Jenda bráškovi pochlubil: „Už mi to jde. Udělám deset kliků jako nic. Podívej se.“ Lehl si na břicho a zvedal ramena: raz-dva, raz-dva. Bratr se smál a ukázal mu, jak musí silou paží zdvíhat celé napjaté tělo. To šlo hůř, ale mladé svaly si daly rychle říct.

Kliky účinkovaly a dokonce dříve než za měsíc. Na duelech s Karlem Strakou se to ještě neprojevilo. Ten po zásahu paní učitelky zatím s terorizováním přestal. Výsledek se ukázal v tělocviku. Jenda se pověsil na tyč a bez velké naděje na úspěch se pokusil přitáhnout. A ejhle - šlo to. Zkusil to znovu a ještě jednou a dostal se hnedle do poloviny tyče.

„Vidíš že to jde, když se chce a když nejsi líný,“ zhodnotila to paní učitelka. „Už raději slez, nebo ještě spadneš a budu tě sbírat.“

Vysoké ocenění to nebylo, ale cítil ohromnou radost. S velikou chutí dělal podpor ležmo za rukama a k deseti klikům ráno a večer přidával další.

Došlo i na řeznickou ratolest. Karlovi otrnulo a popadl zas Jendu za krk. Ten ho chytil za paže a odhodil. To se útočníkovi nelíbilo a vrhl se na smělce, který si dovolil rezistenci. Skončil letem světem pod kovovým stojanem, na němž spočívalo umyvadlo, plné vody. Namáčela se v ní houba na mytí tabule. Nyní byl důkladně namočený neúspěšný gladiátor. Umyvadlo se na něho převrátilo.

Paní učitelka nevešla sice právě v té chvíli, nýbrž o pár minut později, ale moře vody se rychle utřít nepodařilo. Nicméně Jenda s Karlem, teď v nejlepší shodě, se o to snažili. Moudrá paní šlehla okem a ocenila potopu jako corpus delicti.

„Nojo, známé firmy, Lukáš a Straka.“ Podle zásady nezdržovat se vyšetřováním poslala oba klečet. Tentokrát to Jenda jako křivdu nepociťoval, spíš jako triumf.

Přicházel pěstování zdatnosti těla - vedle zušlechťování duše - na chuť. Vyhovovala mu zejména přírodní tělocvična. Dvacetiletý smrček s olámanými suky po spodních větvích byl docela dobrá tyč na šplhání. Po dubech u cesty, zavětvených po zem, se dalo vylézt skoro do mraků. Stoleté buky měly větve řidší a byly, zvlášť po dešti, zrádně hladké, ale s větší dávkou odvahy se daly také zvládnout.

Jiné sportovní možnosti skýtalo stádo ovcí, jmenovitě beran Čert. Byl černý, zavalitý, měl zatočené rohy a nebyly s ním žerty. Když občas prorazil ohradu a rozšířil pole působnosti, bylo o strach k myslivně se přiblížit. Byl nebezpečnější, než zlý pes. Měl spadeno zvlášť na slabší pohlaví v pokročilejším stáří (měl pifku na báby). Z chlapů měl respekt. Ona taková dřevorubecká pěst má svou váhu. Krom rozběhu používal lest. Na dospělé zřídka útočil zpříma. Raději si vyhlédl okamžik, kdy nic netušili, byli k němu obráceni zády a namířil si to na jejich masitější části.

Jan s ním pořádal koridu. Nepotřeboval červenou muletu. Stačilo, aby přelezl břevna a udělal podle míry odvahy pár kroků do ohrady. Sotva Čert takovou dovolenost zpozoroval, sklonil hlavu a jako parní lokomotiva se vyřítil smělce ztrestat. Na rozdíl od španělských tradic neudělal torero taneční krok stranou, nenechal si proletět rohy těsně podle štíhlých boků, ale utíkal seč mu síly stačily k hradbě a přenesl se přes ni skokem plavmo - tři palce před Čertovým nosem. Tenkrát se ještě nepsalo o adrenalinových sportech a přemety na motorce nebyly v módě, ale tohle bylo něco jako první předzvěst. Mladého člověka to rozvíjelo fyzicky i psychicky. Cvičil nohy i srdce, sprint i zmužilost.

Ovčí ohrada měla příčné žerdě upevněné na kůly. Ty sloužily k hodu lasem. Jan používal provaz, určený k utahování pavuzy. Cowboyové to mají snazší. Jejich laso je kratší, lehčí a tužší - lépe drží smyčku. »Utahovák na pabuzu«, jak se mu v jižních Čechách říká, je delší a je spleten z těžšího a poddajnějšího materiálu. Jeník měl na samotě dostatek dlouhé chvíle, aby i s tímto prostředkem dosáhl značný stupeň dokonalosti. I když byl dítko sotva školou povinné, mohli by se s ním hrdinové westernů stěží měřit. Ti to mají ve filmu jednoduché. Podle scénáře musí mustanga chytit. Když jim to napoprvé nevyjde, režisér řekne »Stop«, potom »Klapka« a kamera vrčí znovu, popřípadě tak dlouho, až se to brilantně povede. Jendovi nikdo »Stop«»Klapka« neříkal a ani říkat nemusel, protože vrhal »laso« na kůl z třiceti stop s bravurní jistotou. Bohužel, v praxi to uplatnit nemohl. Mustangy ani telata-ročky k vypalování značek ranče na myslivně neměli a ovce by se v provaze zděšením uškrtily.

Házel také nožem. Jedné kuchyňské kudle se rozpadla střenka a Jan si ji od maminky vyprosil. Bez střenky byl nůž ideálně »vyvážený«. Namaloval na boudu pro ovce postavu desperáta a ničil ho ranami, jež byly den ode dne přesnější. Naštěstí ani tuhle dovednost nikdy v praxi neuplatnil. Proto nedopadl jako nešťastný mladík v povídce Johna Steinbecka Útěk. (Také se z nudy naučil házet nožem a skončil jako psanec.)

Hrdinové Divokého západu byli v prvé řadě mistry ve střelbě. To byl Jenda už od šesti let. Jen zbraně a cíle měl osobité. Pistolníci mívali colt, zavěšený proklatě nízko, kdežto Jenda třímal vzduchovku. Cizinci u barového pultu v saloonu stříleli od boku, když se na ně někdo špatně podíval, nebo když spoluhráči při pokeru vypadlo z rukávu eso. Jendovým uměním strádali jen vrabci.

Ovládl tuhle dovednost tak suverénně, že mu po letech, po válce, znechutila myslivost. Zasahoval zvěř naprosto bezpečně, takže to pro něho ztratilo půvab a proměnilo se v pouhé zabíjení. Špetku zadostiučinění mu působilo jen když nasypal broky do zadku pytlačícímu psu nebo kočce. Redukovat potěšení z myslivosti na tohle bylo přece jen málo a tak pověsil hamerlesku dvacítku na věšák a chodil do přírody beze zbraně.


O prázdninách vyrostla na okraji lesa pod staletým dubem podkova stanů s prkennými podsadami. Skauti z Prahy. Tatínek přivedl sedmiletého Jeníka mezi ně. Tak malá »vlčata« neměli, ale s ohledem na pana lesního ho vzali do party.

Hrál s nimi na stopovanou, ochutnal rýžový nákyp s třešněmi. Byla to dobrota, jakou ještě neokusil, i když maminka byla vyhlášená kuchařka a z pocínované polní misky lovil dubové lístečky. Jednu noc ho nechali pod celtou vyspat. Ráno musel ustlat lůžko, postavit se před ně a bratr vedoucí se přesvědčil, jaký mají se spolubydlícím ve stanu pořádek.

Mezi hochy z Prahy a ještě k tomu staršími se cítil nejistý. Kluci mluvili nezvykle učesanou řečí. On měl samé jihočeské »bejt«»dobrej«»vono« a občas se mu připletlo do řeči i nějaké »nejčkyn«»nemlich to samý«. Pražáci to po něm opakovali a měli z toho náramnou švandu. Červenal se, přemáhal vztek a bylo mu do breku.

Pršelo a hráli ve velkém stanu zajímavou hru. Na stolku bylo rozloženo deset předmětů - nožík, píšťalka, tužka a podobné. Chvilku si to mohli prohlížet, pak se to přikrylo a každý napsal, co si pamatoval. Jeník třikrát za sebou vyhrál. Pamatoval si všechno.

Tak a máte to, vy vejtahové z Prahy.

Večer se nemohl odtrhnout od táboráku. Něco takového zažil poprvé. Zpívalo se při kytaře. Dostal kousek záhadné dobroty, opečené nad ohněm na klacíku. Měla lahodnou slanou chuť. Prý slanina. Co je to slanina? Aha - špek. To byla pochoutka!

Teprve když uhasili oheň a hoši se ukládali k spánku, vypravil se domů do myslivny.

„Nebudeš se bát? Nezabloudíš? Máš baterku?“ zajímal se bratr vedoucí.

„Čeho se bát? A k čemu baterku?“ Honzík dobře nerozuměl. Chodil lesem potmě každou chvíli a nikdy ho nenapadlo, že je na tom něco zvláštního.

Shromáždilo se okolo něj několik chlapců.

„To půjdeš teď sám až k vám do myslivny?“ dívali se nedůvěřivě. V pohledech byl obdiv. Honzík se konečně cítil jako hrdina. Vida, není tak špatný. A ti starší kluci z města také nejsou dokonalost sama, jak se mu zdálo. Škoda že tu není a neslyší to Baruš, která o něm pořád říká, že je rozmazánek.


Jenda nabyl na síle, na sebejistotě, získal mnohé dětské dovednosti, ale něco mu stále chybělo. Způsobila to nejrannější léta, kdy jeho vrstevníci honili za humny hadrák. Zůstával pozadu v kopané, ve všech míčových sportech. Když přespolní hráli za poledne na tržišti fotbal, nikdo o něj při vybírání sestavy nestál. Na koho zbyl, ten ho zpravidla bez velkého nadšení poslal: „Hele, ty jdi do brány.“ Postavil se mezi dvě školní brašny, kde byl stejně málo platný. Když letěla mičuda na branku, obyčejně se právě na něco zahleděl a bylo zle.

Protože to neuměl, nebavilo ho to a protože ho to nebavilo, neměl chuť se to učit. Tak to šlo dokola. Byl ctižádostivý a když se neuměl prát nebo šplhat na tyč, snažil se to dohonit. Pokud šlo o míč, nějak ho to nechávalo lhostejným.

Jinak ale ctižádost poznamenala celý jeho život. Od chvíle, kdy přišel mezi kluky, silně prožíval handicap. Snažil se vyrovnat ostatním a při tom se neměřil s nejhoršími, ani s průměrem, ale s nejlepšími. Protože lidí kteří jsou v něčem lepší se najde vždycky dost, hnalo ho to jako podvědomý motor. Jeho ctižádost byla vlastně věčná snaha překonat pocit nejistoty a dohánět ty, kteří jsou dál. Tak tomu bylo, když studoval, sportoval, přednášel, psal. Pocit, že za někým zaostává, byl bič, který mu nedovoloval upadnout do sebeuspokojení. Stále ho dráždil a poháněl za vyšší metou.

V dětství na samotě měla počátek i jeho touha po cestování. V zimě zapadl kraj sněhem a žili v myslivně jako Robinzoni. Tím silněji působilo, když večer pod žlutým svitem lampy poslouchal četbu o honbě kapitána Achaba za bílou velrybou, o plavbě hrdinů Jacka Londona po Yukonu, o letu vzducholodi Italia k severnímu pólu.

Cestování bylo v Janově představě souvislým řetězem vzrušení a romantických zážitků. Jeho dětské hry byly sny o dalekých zemích. Když se proháněl s Čertem, byl španělský torero. Když házel laso, chytal mustangy na prérii. Když se hodiny houpal na jednoduchém prkénku, zavěšeném na řetězech mezi dvěma smrky, létal jako Biggles světem a tráva pod ním byla džungle a krtčí kopečky Himaláje.

Zatím nemohl s Flosem do Afriky a s Hlouchou na Dálný Východ a tak si alespoň vypůjčil od Huberta dva vojenské stanové dílce a utábořil se o prázdninách pod jasanem, deset kroků od myslivny.

O rok později umluvil rodiče, aby směl se starším kamarádem Pepou stanovat u řeky Blanice pod Šverpánskými skalami. Vařili brambory. Neuměli udělat řádně ohniště, vítr honil plameny na všechny strany a brambory byly stále napolovic syrové. Pro Jendu to byla pravá zálesácká krmě.

V noci zažili horror. Kroky. Někdo obcházel stan. Třesoucíma se rukama chopili trampský tesák a sekerku a opatrně vyhlédli škvírou mezi celtami. Nikdo. Ale kroky bylo slyšet na cestě okolo stanu docela zřetelně. Klukům naskakovala husí kůže. Jan poznával, jak chutná strach. Pak ho uviděli. Ježek. Jak ten mrňous dokáže dupat, to kdo nezažil, neuvěří.

Umluvil rodiče, aby ho pustili s třemi staršími chlapci na trampský výlet do Týna nad Vltavou a podél Lužnice k Táboru. Měli smůlu, počasí jim nepřálo. Cesta byla únavná a v dešti nic lákavého. Stezka podél vody rozbahněná a kluzká. Dříví bylo mokré, oheň nehořel, polykali studené konzervy.

Za Bechyní se starší a rozumnější cestovatelé rozhodli, že to vzdají a pojedou domů. Jan jako nejmladší byl nejsrdnatější a nejpaličatější. Vzpomněl si na Sven Hedina, jak překonával průsmyky tibetských velehor. Půjde dál a třeba sám. Kamarádi ho přemlouvali, slibovali, hrozili. Nemohou se přece vrátit bez něj. Co když se mu něco stane? Kdo to jakživ viděl, aby takový špunt putoval sám neznámou krajinou, a ještě k tomu po břehu rozvodněné řeky? Jan byl umíněný jako osel. Ti druzí byli tak zmoření a tolik se jim chtělo domů, že si řekli: Ať ho vezme čert. Nechali do napospas dešti, lotrasům a vratké pěšině nad proudem kalných vln.

Jan šel. Večer dorazil do Tábora. (Takovou oázu kultury a pohodlí Sven Hedin v Tibetu neměl a Jason cestou Helespontem také ne.) Věděl, že tam někde bydlí vdova po faráři Šlapákovi s dětmi. Jenže - neznal adresu a Tábor je veliký. Přemýšlel a našel řešení. Na sbor Československé církve se snadno doptal a místní farář adresu Šlapákových znal.

Jan je přepadl za tmy, ale přijali ho přívětivě. Paní se jen divila, že rodiče pustili tak malého chlapce na divoký tramp a ještě v takové Sibérii.

Příští den ho Hanička provedla po městě. Ukázala mu historické náměstí a muzeum na hradě. Odpoledne se posadil na vlak, přestoupil v Písku, v Protivíně a v Čičenicích a do večera byl doma.

Rodiče už věděli, že se jeho kumpáni vrátili bez něho a rostli starostmi. Konec dobrý, všechno dobré. Vysvětlil jim, že ti starší kluci jsou poseroutkové a on se přece kvůli nim nemohl vzdát. Vyřídil pozdravy od Šlapákových a rodiče se uklidnili. Dostal sice vyhubováno, ale zároveň měl body k lepšímu. Tím, že si dokázal samostatně poradit, získal napříště důvěru.


Jak už jsem naznačil, u Lukášů panoval kult knihy. Spisovatelé se těšili nejvyšší autoritě a kolem jejich jmen byla svatozář. Sotva se Jeník naučil číst, každou volnou chvíli »ležel v knížkách.« Rychle se přehoupl přes pohádky, které už hodně znal od maminky a rovnou se po příkladu staršího bratra pustil do sešitových románů. Hubert se vyklubal z puberty a projevovalo se to v jeho zájmech. Studoval stavební průmyslovku v Budějovicích a byl obklopen odbornou literaturou. Šťastně se osvobodil ze zajetí »morzakor«, Rodokapsů, Rozruchů, Weekendů a z romantiky románů Maxe Branda a Zane Greye. Jenda přebral štafetu, i když na to ještě neměl léta. A protože nápodoba bývá výraznější než originál - co Hubert bral s jistou rezervou, to pohltilo mladšího brášku jako horečka. Polovinou Já žil ve skutečném životě a druhou v Arizoně, Texasu a na pampách Argentiny.

Brzy nezůstával jen u četby, ale pustil se i do psaní. Nejprve to byly veršovánky. Jedním z prvních výtvorů byl rozsáhlý epos o cestě Argonautů pro zlaté rouno. Jak jinak? Jestliže se někteří literární historici domnívají, že o tom kdysi existovalo podobné dílo jako Odysseus a Iliada jež se nedochovalo, pak Jenda tuto mezeru vyplnil. Bohužel, úroveň Homéra ještě v osmi letech nedosáhl.

Po kratším zdržení na Parnasu se pustil do vod, kde se cítil ve svém živlu. Napsal a také ilustroval román z Divokého západu.

Rukopis, který zabral skoro celý sešitek slovníkového formátu, půjčil staršímu kamarádovi. Čekal obdiv a ocenění. Své dílo už viděl vytištěné s fotografií filmového cowboye v bílém stetsonu na titulní stránce. Kamarád, i když se už blížil maturitě, se projevil jako literární ignorant. Podtrhl v rukopise spoustu gramatických hrubek a poradil autorovi, aby psal o tom, co zná. Jako kdyby Honzík neznal život pistolníků a zlatokopů jak své boty.

Proč se musí stále s někým dohadovat, z jakého prostředí má psát? Tatínek a maminka měli také podobné názory, jako ten starší kamarád. A tak Jeník změnil žánr. Už nepsal román ze Skalnatých Hor a od mexických hranic. Pustil se do povídek z nejbližšího okolí. O statečném Frantíkovi, který zastavil splašené koně a zachránil dívku, dědičku bohatého panství, s kterou se oženil. O statečném adjunktovi, který zachránil pana hraběte před rozzuřeným divočákem. O přestřelkách lesníků se sveřepými pytláky. Zkrátka o samých příkladných hrdinech a z prostředí, o kterém už nemohl nikdo tvrdit, že je pro Jeníka neznámé.

Byl to vlastně zase Divoký západ, jen převlečený do jiných kostýmů. Ocenění to nalézalo zejména u spolužáků. Starší kamarády po zkušenostech ignoroval; bylo jim zatěžko přiznat, že Jenda, byť mnohem mladší, píše skvělé věci. Zato vrstevníci poslouchali předčítání jeho povídek s pootevřenými pusinkami. Odměňovali se slovy, jež byla nade všechny honoráře: „To si napsal opravdu ty? A úplně sám?“

Ano. A není to jeho poslední slovo. Jako za sebou nechal v Bechyni ty hovňousky a šel, jak si předsevzal, nehledě na svízele a těžkosti, tak půjde vždycky. Na všech myslivnách a samotách, pod všemi petrolejkami ho budou číst a znát. V knihovnách a knihkupectvích budou žádat: „Máte něco od Lukáše?“

 


Obsah Dále

13.01.2018 00:39