Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

2) Pravda mezi mlýnskými kameny

Paní učitelka trvala na tom, že jedna a jedna jsou dvě. Když to Jeník řekl jinak, bylo to špatně. Pravda byla jako pevný trám, po němž balancoval ve stodole nad mlatem. Šlápneš vedle a spadneš. Počítat nebylo lehké a spojovat hlásky do slabik a slabiky do slov ještě těžší, ale vědomí, že je v tom vždycky jedna jediná pravda dávalo jistotu.

Co řekl tatínek nebo maminka, platilo. Jenda tomu věřil. Přibyla k tomu ještě paní učitelka.

Věděl, jak přišel na svět. Řekli mu to někdy ve čtyřech pěti letech a byl spokojený. Pánbůh poznal, že rodiče chtějí chlapečka a dal ho mamince do bříška. Z maminky se narodil. Takové vysvětlení mu stačilo. Mnoho nad tím nemudroval a věnoval se hračkám a tříkolce.

Cestou do školy přišel náraz. Karambol v jistotách. Kluci vyprávěli o šukání. Zeptal se co to je a vysmáli se mu. Poučili ho na příkladu kohouta a slepic, naváděli ho, aby si všiml berana a ovcí. Ale lidé, i když ještě děti, a zvířata...?

Svět se vymkl ze spolehlivých kloubů. Nešlo jen o otázku plození. Skálopevná pravda pozbyla rovnováhu a rozkolísala se. Vyvstal ohromující otazník: kdo má pravdu, rodiče nebo kluci? Jak je možné tvrdit dvě věci, když obě platit nemohou?

V prosté a pevné pravdě zela trhlina. Život přestal být krásně jistý a spolehlivý.

Na radnici byl sál a v něm hrálo kino. Každé děcko přineslo dvacet haléřů, za nejchudší to zaplatila škola, děti se seřadily do dvojic a jedna třída po druhé, »klučicí«»holčičí«, šly přes náměstí na film. Patřil k prvním, které už nebyly němé.

V sále se setmělo, učitelé utišily dětský švehol. Na plátně pochodovali vojáci, stříleli na sebe a jeden s pláčem volal mámu. Ti hodní byli českoslovenští legionáři a ti zlí ruští bolševici. Film se jmenoval »Jízdní hlídka«.

Po návratu do třídy se paní učitelka zeptala, kdo to byli legionáři. Jenda se hlásil, div se nepřetrhl. Právě před několika dny to slovo zaslechl a položil stejnou otázku tatínkovi. Teď jeho odpověď věrně opakoval: „Ti co zahodili flinty a vzali si jiné.“

Paní učitelka se zatvářila divně a jen se zeptala, kdo mu to řekl. Když to Jenda doma vyprávěl, tatínek také nevypadal nadšeně. Ani mu nevysvětlil, proč paní učitelka odpověď nepochválila, když byla přece správná. Nemohla být nesprávná, když to řekl tatínek.

V příštích dnech Karlíček Řídkých přinesl časopis Malý čtenář a paní učitelka z něj předčítala román »Rozvědčík Feďka«. Děti se těšily na každé pokračování. Ruský chlapec prožíval napínavá dobrodružství, když pomáhal hodným legionářům proti zlým bolševikům.

Franta Tíků se o přestávce pochlubil knížkou s krásnými barevnými obrázky. Byli na nich vojáci na koních jak mávají šavlemi. To bylo něco! Honzík tak dlouho škemral, až mu Franta knihu za tři barevné skleněnky půjčil.

Sotva přišel domů, pustil se do čtení. Bylo to ještě napínavější, než o Feďkovi. Hrdinou byl také ruský chlapec, který získával chytře a směle zprávy o nepříteli. O vlas unikal nebezpečí. To by všechno šlo, ale byl v tom nějaký omyl. Hoch pomáhal bolševikům a zlým nepřátelům se říkalo »bílí«.

Jeníkovi to bylo divné a šel za tatínkem. Ten mu to srozumitelně nevysvětlil, zato přísně nařídil, aby hned knížku vrátil. Byla malá naděje, že dostane zpátky kuličky, ale co se dalo dělat, tátu poslechnout musel.

Problém přežil bez velikých trampot. Nebyl konec konců složitý. Knížka byla napsaná špatně. Jedna a jedna nemohou být tři a bolševici nejsou přece hodní vojáci. Spisovatel se spletl. Pravdě se zase načas vrátila hezounká a učesaná tvářička.

Na všech stranách se mluvilo o Hitlerovi a o hrozbě války. Jeníkovi bylo deset let a začínal věci vnímat. Marně však hledal jasnou a srozumitelnou pravdu. Slyšel samé dohady, pochybnosti a naděje, kterým jeden věřil, druhý je vyvracel.

„Máme smlouvy s Francií a Anglií, Hitler se na nás neodváží. Na hranicích jsou opevnění, postavená podle Maginotovy linie. O ty by si Němčour vylámal zuby.“

Dřevaři se do táty pustili: „Kde máte Francii s Anglií, pane lesní? V Mnichově nás prodali Hitlerovi. Beneše tam ani nepozvali. Nepomohlo, že léta tancoval, jak pískali. Pohrozili mu, že když mnichovský diktát odmítne, myjí si ruce. Předhodili nás Němcům jako psovi kost.“

„Ještě je tu Rusko,“ utěšoval se otec. „Ve Kbelech přistála vojenská delegace s obřími bombardéry. Je to symbolické gesto. Nedají nás.“

„Rusové řekli: Nedáme vás, když se sami nedáte. Když jsme se sami položili a vyklidili hraniční pevnosti, které stály majland, bude nás někdo zachraňovat? Nikdo za nás horké kaštany z ohně tahat nebude. Poláci odmítli přelet sovětských letadel přes své území. A to myslíte, že by pluky Rudé armády pustili? Společnou hranici se Sovětským svazem nemáme. Jak si, pane lesní, tu pomoc představujete?“

Jenda stál a poslouchal. Horliví debatéři si ho nevšímali. Měl zoufalý pocit. Bál se hitlerovců. Snad ještě víc ho trýznilo, že se mu pod nohami někam propadla pravda a jistota. Čemu má věřit? Ztratit určitou víru je zlé, ale nemít nic, v co by se věřit dalo, je tisíckrát horší.

Přišel 15.březen 1939. Zhroutilo se všechno i Jendovo naivní očekávání, že ze zmatku zpráv a názorů jak fénix z popela vyjde jedna spolehlivá odpověď na nedětské starosti, které ho soužily. Místo toho dezinformace a lež vytryskly jako gejzír a zahlušily všechno.

Rozhlas, noviny, časopisy, plakáty na nárožích i žurnály promítané před filmy opakovaly pořád dokola: Jsme na tisíc let součástí velkoněmecké říše, které musíme být vděční za dar nejvyšší kultury a za ochranu. Zavrženíhodná Československá republika byla života neschopný vykonstruovaný útvar žido-bolševických plutokratů. Jejich pomahači a nohsledi budou odhaleni a po zásluze potrestáni. Kdo bude loajálně sloužit novému pořádku nemá se čeho bát, kyne mu šťastná budoucnost. Heil Hitler!

Devadesát devět lidí ze sta vědělo, že jsou to žvásty, že je to pravda naruby. Ceknout proti tomu bylo smrtelně nebezpečné. Nejpřesvědčivější důkaz, že fašisté lžou byla jejich přísně hlídaná jednobarevná propaganda. Měli panický strach z informací, které neprošly cedníkem cenzury, z odlišných názorů. I zapochybovat o tom, co bez ustání omílal jejich kafemlýnek znamenalo vystavit se perzekuci. Tmáři nepřipouštěli karteziánské krédo, že myšlení, to znamená myšlení svobodné a kritické, je bytostnou nutností moderního člověka. (Descartes: Je pense, donc je suis.)

Jenda měl ještě do filosofických úvah daleko, ale leccos mu krůček po krůčku otevíralo oči.

Tatínek četl každý večer nahlas několikadílný román od Čečetky Orlové velké armády. Byla to apoteóza napoleonských tažení. Shodou okolností právě tehdy Jeník vyslechl kázání faráře Václava Buška. Hovořil o tom, kolik Napoleonova vojenská sláva způsobila lidského utrpení, kolik zmařila životů, zanechala po sobě zmrzačených lidí, zničených rodin, vyloupených a spálených vesnic a měst, jaké to bylo neštěstí pro celou evropskou a světovou kulturu. Bylo to na tu dobu neobyčejně smělé kázání. Rozhlas přerušoval pravidelný pořad a po několikaminutových fanfárách pathetickým tónem vyhlašoval, které další město »hrdinná říšská branná moc« dobyla. Nacismus šířil smrt a zmar do čtyř světových stran na souši, po mořích i ve vzduchu.

Podstatná pro nacistické vymývání mozků nebyla jen iluze Josepha Goebbelse, nacistického démona propagandy, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nemenší roli hrála představa, že se může zákazy, pohrůžkami a tresty zabránit, aby se lidé dověděli, co se nacistům nehodilo.

Na každém radiovém přijímači visela povinně tabulka s oznámením, že poslech cizího rozhlasu se trestá vězením nebo i smrtí. Špiclové se plížili pod okny. Stačilo udání, nebyl zapotřebí důkaz. Přesto lidé denně poslouchali Londýn a Moskvu. Marně houkaly do éteru rušičky a nepomohlo ani, když Němci provedli technickou vivisekci a vykuchali lidem z přijímačů krátké vlny. Informace, co hlásil »Purkarec« se šířily od úst k ústům. Kdo to legrační označení zahraničního vysílání vymyslel a jak se rozšířilo bůhví, ale každý věděl, co znamená. Tatínek denně tiskl ucho k chrčícímu radiu, otáčel knoflíky a všichni, i Jenda, napjatě čekali, co potěšujícího jim z úryvků zaslechnutých zpráv poví.

Ve škole se nesměly učit české dějiny. Zato měly děti z povinně odebíraného časopisu Wir lernen Deutsch biflovat životopis Hitlera, historii NSDAP-nacistické strany a Hitlerovy mládeže, ságu o skladateli nacistické hymny, pasáku prostitutek Horstu Wesselovi, který »položil život« v pouličním kraválu. Tyto věci se měly školákům vtloukat do hlav v hodinách němčiny, na které byl rozvrh hodin nadmíru štědrý. Nic proti znalosti cizích jazyků. T.G.Masaryk prý prohlásil: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Leč za okupace bylo němčení tolik, že to kdekomu lezlo krkem. I na vraňanské škole si výuku samospasitelného jazyka učitelé házeli jako horký brambor. Odnesli to zpravidla nejmladší, kteří neměli dost autority, aby se ubránili.

V Jendově třídě padl »černý Petr« na pana Prokopa. Byl nadšený sportovec a jako sokolského cvičitele ho nacisté hned po příchodu zavřeli. Když byl po půlroce propuštěn, měl jistě všechny předpoklady, aby s láskou učil jazyk, kterým ho »bachaři« častovali.

Jeho »němčina« získala mimořádnou oblibu. I Jenda se na ni každý den těšil. Pan učitel poslal jednoho žáka za dveře, aby dával pozor a sám pak vyprávěl o staletích české minulosti. Vyprávěl, nepřednášel. Děti si nesměly nic psát, nikoho z toho nezkoušel a neznámkoval.

Musel vykazovat nějaké výsledky jazykové výuky včetně znalostí oněch »reálií«»vůdci«, Horstu Wesselovi atd. I na to měl svou metodu. Děti si v plátku Wir lernen Deutsch podle jeho diktátu podtrhali některé věty a úryvky vět a pak to opsaly do kompozičních sešitů. Nebezpečí, že to budou mít všichni bez chyby a doslova stejné nehrozilo. Díky tak pečlivě vedené výuce některým děckům i opisování činilo potíže.

Podobně pro říši nebezpečné jako znalost českých dějin bylo i ponětí o naší národní a světové literatuře. Za pozornost stála jen literatura německá a ještě i ta zbavená všeho »úpadkového« jako byl Heine, Lessing, bratři Mannové a další.

Pan učitel Jeřábek byl zvláštní člověk. Měl věčně trochu nakyslý výraz ve tváři, silně zjizvené neštovicemi. Nebyl zamračený, ale vážný. Usmát se snad ani neuměl. Učil češtinu. Gramatice se nevyhýbal a s měkkým a tvrdým »Y« žáky pořádně potrápil. Nikoho hlídat za dveře neposílal. Zapovězené literatuře věnoval posledních deset, patnáct minut z každé hodiny. Řekl pár slov o spisovateli, jeho době a přečetl ukázku z knihy. Jenda seděl ve čtvrté lavici, ale když zazvonilo, byl mezi prvními, kdo se vrhli ke stolku, aby si knihu půjčili. Tak kolovala po třídách Jeřábkova osobní knihovna. Knížky tím trpěly, ale vraňanská mládež se napájela z dobrého pramene.

Jeníkovu pubertu provázela poesie Jiřího Wolkera. Sebrané spisy o třech dílech dostal k vánocům. Zaujala ho Balada o námořníku, kterou mu bratr přečetl hned pod stromečkem. Zamiloval si lyriku mladé lásky a dojímala ho tragedie neodvratně očekávané básníkovy smrti. Ocitl se v dilema mezi Wolkerovou náboženskou vírou a sociální revolučností. Nezpůsobilo mu to obtíže, spíš prospělo. Našel obojí v jednom uměleckém díle, v jedné tvůrčí postavě. Pomáhalo mu to obojí vzájemně sladit a nenutilo ho to, aby se v nezralém stáří ranné puberty mezi nimi rozhodoval.

Nebyl zbožný. Neokouzlovaly ho obřady a mystika. Nevěřil v nadpřirozené síly a prosebné modlení. Vnímal náboženství jako sumu přirozených zásad, kterými se mají lidé řídit, aby se vzájemně nepožírali jako dravá zvířata. Rád četl v kralické bibli po dědovi. Zvlášť si oblíbil příběhy Starého zákona. Měl v úctě postavu Ježíše pro jeho dobrotu, ale na zázraky pohlížel jako na pověry, patřící do doby před dvěma tisíci lety. Od takto chápané zbožnosti jako spravedlivých vztahů mezi lidmi nebylo k revolučním myšlenkám daleko.

Jako mnozí ve čtrnácti, patnácti letech Jeník poesii nejen četl, ale také se ji pokoušel psát. Už to bylo jiné, než první »eposy« osmiletého. Pan učitel Jeřábek měl pro to pochopení. Nebránil ani, aby psal ve verších slohové práce.

Téma měsíční kompozice znělo: Co bych si přál.

Jenda se zamyslel. Napadala ho různá přání: polozávodní kolo, kanoe, brusle »kanady«. Nebo cestovat: Český Ráj, slovenské Tatry, moře, daleké exotické světadíly. A přání nejhoroucnější - aby se bratr Hubert vrátil z Norimberku, kam byl »totálně nasazen« a kde denně zažíval bombardování. Ale žádný z námětů se Jendovi nezdál dost dobrý, žádný v něm nezapálil jiskru inspirace.

Bleskla mu hlavou vzpomínka na prázdninový výlet do Příbrami. Svatá Hora, velebníčkové se sklopenýma očima, zlato, lesk a upocení poutníci. V Březových Horách skupina kopáčů, vracející se ze šichty. Otevřela se stavidla fantazie a »na nečisto« plynuly patetické verše. Vyjadřovaly přání, aby zmizela propast mezi chudobou a přepychem, pokryteckým svatouškovstvím a důstojenstvím člověka. Nechyběly barvité obrazy a silná slova. Kde mluvil Jan Lukáš, kde Jiří Wolker a kde Petr Bezruč? Na umělecké úrovni ani na originalitě myšlenek to nebylo těžké poznat.

Pan učitel obcházel ztichlou třídu a nad Jendou se zastavil. Nachýlil se a četl, co chlapec napsal. Položil mu ruku na rameno a tiše řekl: »Zvolte si raději něco jiného.« Na rozdíl od ostatních učitelů žákům vykal.

Jan se zarazil. Překvapeně se za odcházejícím díval. Čekal, jak ho svými verši potěší a on takhle. Přemýšlel. Proč se mu to nezdá? Jsou verše příliš neohrabané? To jistě. Ale nejsou horší ani lepší, než jindy. Proč to dnes tolik vadí? Nebo je špatný námět? Začínal se probouzet z tvůrčího opojení. Dělníci - sociální protiklady - revoluce - to znamená něco jako v Rusku - a tady nacisté - válka proti Sovětskému svazu. Bože, jaký jsem osel! Vždyť bych mohl Jeřábka přivést do pěkného maléru. A on mne jen vezme za rameno a utrousí poznámku, jako by celkem o nic nešlo.

Jenda rychle zmačkal popsaný papír a štítivě ho strčil do kapsy. Od velikého patosu ke kocovině byl krok. Nenapadlo ho nic lepšího, než napsat, že by si přál k patnáctým narozeninám kytaru. Vešlo se to na stránku a bylo to v próze.


Jednoho krásného dne se mu připletla do cesty hezká brunetka, usmála se na něj a panické srdce vzplálo. Bylo už Wolkerovou milostnou lyrikou rozjitřené jako květinový záhon, připravený k setbě.

Do Krasic, vesnice ležící mezi Vraňany a Lukášů myslivnou se přistěhovali staří manželé s dcerkou. Dostali přidělené jedno patro v rekreační vile pražského továrníka. Evě bylo sedmnáct.

Nebylo divu, že se Eva s Jeníkem do sebe zahleděli. V nevelké vesnici o hrstce chalup nebyl valný výběr ani pro jedno, ani pro druhé pohlaví.

Jeník Evu uviděl cestou ze školy na nádraží ve Vraňanech. „Jedeš domů?“ zeptal se jí bez velkého úvodu, vykání a představování se. Bral to tak, že úsměv, který mu věnovala, mu k tomu vystavil povolení. Eva se neurazila. Zdálo se, že jí seznámení přišlo vhod.

„Nechtěla bys jít raději pěšky, než čekat kvůli jedné stanici půl hodiny na vlak? Většinou mívá zpoždění. Můžeme jít podle trati.“

Souhlasila. Jít po kolejích bylo sice zakázané, ale mnoho se na to nedbalo, cesta byla kratší. Šli a příjemně se bavili. Došlo na vzájemné představování a neodbylo se formálními frázemi. Eva se přistěhovala z Ostravy, kde hrozily nálety. Otec byl penzista, matka nebyla zdráva a špatný vzduch z továren jí nedělal dobře. Eva ráda četla a pustila se do vyprávění románu, ve kterém zatím došla do poloviny. Příště mu poví, jak děj pokračuje. Před vilou se rozloučili a Jeník plul dál v povznesené náladě jako na labutích křídlech.

Za vsí potkal Frantíka Krauzů.

„Ty jsi šel z Vraňan s tou Němkou? Ona umí česky?“

„S jakou Němkou?“

„No s tou, co se nastěhovali dole do vily. Nedělej hloupého, však víš, o koho jde.“

„To jsou Němci?“

„Jo. A ta holka chodí ve Vraňanech do německé školy.“

„A jsou náckové?“

„To nevím, ale můžeš se jí zeptat, když jste se tak rychle skamarádili,“ ušklíbl se Frantík.

Jenda polykal naprázdno. Hlas ho špatně poslouchal, když se váhavě zeptal: „A ona je hitlerjugenďačka?“

„To také nemohu sloužit. Zdá se mi, že máš o tu skopčačku nějaký podezřelý zájem. Ona je pěkná, co? Aby tě ještě nezpracovala a nedal ses k nim.“

Jeník se začervenal, nakvašeně zavrčel a otočil se k Frantovi zády.

Ať chtěl nebo nechtěl měl Evy plnou hlavu a co se nyní dověděl ho ranilo. Viděl ji před očima milou, rozesmátou, srdečnou. Za chvíli kterou spolu strávili mu připadala tak blízká, jako by se znali roky. Jako by od chvíle, co se potkali byl celý svět hezčí a veselejší. Že by to mohla být Němka a nacistka, zfanatizovaná »Gertruda«, jako ty, co pochodují v hnědých košilích po Vraňanech s fanglí s »haknkrajcem«, mlátí do bubnu a vřeští na píšťaly? Ne, to není možné. Ten hloupý Franta si to vymyslel, aby mne naštval. Asi žárlí. Ale říkal to vážně. Co když to zaslechl a je to hloupý klep? Ve vsi se objevila nová rodina a lidé si vymýšlejí.

Jenda se utěšoval, ale vlastnímu utěšování nevěřil. Nebyla doba, aby lidé v takových otázkách, jako kam kdo patří, na které straně stojí, pouštěli jalové dohady do větru, nebo žertovali.

Jednu chvíli ho přemáhal vůči Evě štítivý pocit, vzápětí se nemohl dočkat, kdy se s ní setká. Zdálo se mu, že musí dostat odpověď na své mučivé otázky, jakmile ji uvidí. Jako by měla mít všechno napsané na čele. Umínil si, že na sobě nenechá nic znát a nenápadně ji vyzpovídá. Přemýšlel, jak by měl choulostivý rozhovor navodit. Přece na ni nemůže vyjet, jestli je Němka a chodí do německé školy. Co když je to pomluva a ona se urazí?

Konečně se jí dočkal. Byla k němu stejně milá jako předešlý den a nezdálo se, že by to nebylo upřímné. Zahřála ho pýcha. Většinou holky v tomhle stáří touží po starších klucích a mladší přehlížejí. A jemu je o dva roky méně než jí. Rekapituloval v duchu své přednosti a skromností nestrádal.

Vyprávěla mu dál zamilovaný román, který četla. Byl už nastraženější a kritičtější. Usoudil, že to není nic než limonáda, »červená knihovna«. Začal opatrně obracet řeč, aby se dostal k tomu, co ho trápilo. Zeptal se, jak se jí líbí Vraňany. Chodí do »školy pro ženská povolání«, do »knédlfakulty«, jak se říkalo?

Nezdálo se, že by se za německou školu styděla. Naopak, bylo zřejmé, že se němectvím pyšní. Spustila, jako když uvolní splachovadlo na toaletě. Všechno německé je vynikající, dokonalé. O německém vítězství ve válce nemůže být pochyb. Velkoněmeckou říši čeká skvělá budoucnost. Čechy potkalo ohromné štěstí, že se na tom mohou podílet. Hitler je požehnání německého národa, genius, jakého lidstvo nepoznalo.

Jestliže měl Jenda od včerejška, od rozhovoru s Frantíkem Krauzů hlavu plnou mučivých pochybností a obav, nyní jako by osvobozující vánek ovzduší vyčistil, mraky odpluly a nebe se vrátilo do jasné a spolehlivé podoby. Že byl někdy do téhle holky zamilovaný? Že kvůli ní na dnešek nespal? To není možné. To musel mít klíštěcí horečku.

Nic jí neříkal, jen s údivem sledoval, jaký guláš se vaří pod hezky vyklenutým čelem, jaké ohavné dithyramby o Hitlerovi a nacistické mašinérii pronášejí rtíky, na které by byl včera dal s rozkoší pusu. Všechny sympatie k ní z něho spadly jako když sejme roušku s očí. Tohle stvoření už nemohl mít rád, ani kdyby bylo celé ze zlata.

Jeho rozhodování mezi nacistickou propagandou a vlastním přesvědčením nepředstavovalo nic těžkého. Všichni, s kým přicházel do styku, kdo tvořil okruh jeho blízkých, rodiče, učitelé, spolužáci, známí, byli zajedno. Nenáviděli okupanty, doufali a věřili v jejich porážku, goebbelsovské lži se od nich odrážely jako hrách od stěny.

Patřil k politické generaci. Její příslušníci nepropadli šarvátkám mezi fašisty a demokraty, Němci a Čechy z rozmaru, jako se vzájemně škorpí fandové Sparty a Slavie. Ohrožení republiky, okupace a válka jim uloupily dětství. Učinily z nich desetileté mudrlanty a patnáctileté bezděčné hrdiny. Krutý Moloch mezi nimi vybíral daň. Stavěl je s rodiči pod sekeru, posílal do koncentračních táborů, mrzačil je a vraždil, než stačili dospět.

Jeník náležel k šťastným, kterým se nejhorší osud vyhýbal. Protektorátní podmínky ho zakalily. Naučil se nevěřit všemu a pochybovat; jiná cesta k pevnému přesvědčení nevedla. Na lékárnických váhách měřil lež, sebeklam a pravdu. Všímal si nejen co se říká, ale kdo to říká a proč. Nejen co se zdůrazňuje, ale co se zamlčuje.

Tak školil život celé pokolení. A nejen u nás, ale v polovině světa.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39