Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

3) Žít žádá odvahu

Jídlo za války nestálo za nic. S chutí se člověk nezakousl ani do chleba. Bůhví, z čeho ho patlali. V ústech se to sežmoulalo v mazlavý kyselý knedlík, který se nedal ani zuby rozmělnit, ani polknout. Říkalo se, že do mouky míchají brambory. Jiná verze mluvila o fazolích, nebo krmných bobech. Tomu poslednímu bych věřil nejspíš.

Když takový krajíc člověk přikusoval k poctivé bramboračce se špetkou kapusty, česneku a sušených hříbků, jenom si chuť polévky zkazil.

Honzík popadl kolo, pověsil na řídítka tašku, strčil do ní ruksak a vyrazil »na lov«. Vzal to od mlýna k mlýnu proti proudu Blanice od Vraňan nahoru k Borovanům.

Vynechal jen Hanousků klepáč. Nebylo tajemství, že se Hanousek »dal k Němcům«. Proč, to také nebyl složitý otazník. »Pan otec« měl rád truňk a dvaatřicet loupežníků a na mleče mu zbývalo málo času. Říkalo se, že nepřijít okupace, přišla konfiskace. Vyhrabal v zažloutlých křestních listech nějakou prababičku Gerthrude Weihwedel - v Pošumaví to nebylo nic těžkého - a dluhy zmizely jako zázrakem. Neuměl sice řečí »ochránců« ani blafnout, ale od německého eráru dostával bohaté zakázky. Sedláci se mu vyhýbali jako čert kříži. Cožpak ho mohli požádat, aby jim semlel pár pytlů obilí »na černo«, nad hubenou normu, vypočítanou na dekagramy podle počtu rodinných příslušníků a čeledi? Kdo mohl vystačit s takovým přídělem při náročné dřině? Na zdravém vzduchu to obzvlášť tráví, ale dopřát si z vlastní sklizně špetku navíc, to byl zločin, ohrožující vítězství říše - a Hanousek byl teď s říší jedna ruka.

Jenda věděl, kde mu kynou nadějné vyhlídky. U Denků v kuchyni to vonělo vdolky z pšeničné »dvounulky«, které zlátly v peci pro chasu k obědu. Matně hučely parní stroje a v celé budově bylo znát lehké chvění. Pěkně kulaťoučká paní mlynářka, růžová od rozpálených kamen, v čisté naškrobené zástěře, postavila na vydrhnutý stůl z jedlových prken mísu dobrot, o jakých se v té době prostým smrtelníkům ani nezdálo. S pohostinným úsměvem vyzvala chlapce, aby si posloužil.

Pan otec seděl za stolem s dlouhou porcelánkou, která sahala až na zem. Pozorně si Honzíka prohlížel, pobafával a mlčel. Celý rozhovor, co je nového v rodině i »objednávku«, která se stejně rozuměla sama sebou, vyřizovala »maminka«. Mlynář seděl v pomoučených kalhotách a vestě, pantofle naboso, celý bílý. Mouku měl i ve vlasech, v obočí a na řasách. Za léta ho jistojistě každý našel v kuchyni a ne ve mlýnici. Kdy se stačil tak důkladně zapudrovat, bylo tajemství. Stejně jako to, jakým kouzlem mu všechno ve mlýně vzorně klapalo, i když u toho právě nestál.

Kdo k Denkům za války přivezl k semletí pár pytlů obilí navíc, kdo poprosil o pytlík mouky »pod rukou«, nikdo neodešel s prázdnou. Nebyla to maličkost. Každý mlynář byl ve dvojím ohni. Přicházeli za ním staří známí z vesnic, kteří u něho a u jeho táty a dědka mleli po generace. Mohl jim říct, že »na černo« mlít nesmí, že je to přísně zakázané? A stačilo udání ze závisti, z liché zloby, namátková kontrola - ani to nemuselo být gestapo, jen německá hospodářská inspekce - a »pan otec« putoval do kriminálu, často i s rodinou, někdy i stárek s mládkem. Kdyby se spočítalo, z kterého cechu byly za války největší úbytky, nebyli by mlynáři jistě na posledním místě.

Denků se dočkali konce okupace ve zdraví. Snad to bylo i tím, že jejich míra dobroty byla taková, že se nenašel lump, který by měl svědomí je udat. Měli jistě i dávku štěstí. Bývalo by stačilo, aby namátková kontrola chytila třeba právě Jeníka s pětikilovým pytlíkem mouky v ruksaku a pecnem voňavého režného chleba v tašce a pan Denk by měl po idyle s porcelánkou, a mleči z okolních vesnic po útočišti.


Pod Blyšticí vedl hoch kolo po úzké stezce mezi příkrou lesní strání a rozeklaným břehem řeky. Na poslední chvíli uviděl za křivou vrbou postavu cizího chlapa. Určitě to nebyl německý policajt ani četník. Ten by neseděl v promaštěném klobouku u rybářského prutu. Kdo ale mohl v téhle době věřit neznámému člověku?

„Kampak, mládenče, kampak?“

„Jen tak...Dobré poledne.“

Hoch se na muže raději ani nepodíval, sledoval ho krajem oka, sklonil hlavu nad řídítka a spěchal, jak to jen po hladkých balvanech a kluzkém blátě šlo. Kolo se zátěží na jedné straně řídítek balancovalo po nerovné pěšině mezi kopřivami, lopuchem a vodou.

„Počkej, nechvátej tak, chlapče. Co tak upaluješ? Snad se mne nebojíš?“ Chlapík se zvedl z kousku dřeva, které mu sloužilo za sedačku a škrabal se na stezku, aby Janovi zastoupil cestu.

„Co bych se bál? Nemám čas, přišel bych pozdě.“

Honzík proklouzl jako lasička dřív, než se rybář dostal tři čtyři kroky od vody vzhůru po mokrém čvachtavém svahu k pěšině. Muž se za prchajícím pobaveně zasmál a vrátil se k svému prutu.

Jeník kus cesty skoro utíkal. Ani v příštích dnech se nezbavil obavy, zda střetnutí nebude mít následky. Nic zlého se nestalo. Po čase se Jeník dověděl, s kým se tenkrát potkal. Byl to dělník »od dráhy«. Celý život »houpal Tondu«, t.j. podbíjel krumpáčem na trati pražce a jen občas si došel k řece zapytlačit. Byl poslední, kdo by někoho Němcům udával.

Všichni prožívali podivnou dobu, »vymknutou z kloubů«. Nic nebylo normální a snadné. Za běžných okolností se člověk dostane do kolise se zákonem, když spáchá něco nemorálního, krade, podvádí, znásilňuje. Za války nebylo možné si bez rizika opatřit ani dost jídla a nehladovět, dovědět se pravdu o událostech na frontách, číst knihy, které se člověku líbily, neřku-li říci, co si myslí. Odvaha přestala být něčím vzácným a výjimečným. Riziko, a chcete-li i hrdinství vrostlo jako atribut do všedního dne.


Od nepaměti byli lesníci a pytláci zapřísáhlí nepřátelé. Okupanti pronásledovali pytlačení zvlášť krutými tresty. Každému »okaři«, který páleným drátem, políčeným v mlází, učil ušáky »tahat« - zapřáhal je za krk a mučil nejbezohlednějším a surovým způsobem - hrozilo, že zmizí za mřížemi a víckrát ho nikdo nespatří. A lovit tajně drženou střelnou zbraní? Hrůza pomyslet. Nacisté použili v historii největší kvanta střelného prachu, výbušnin a smrtících nástrojů, ale na každého konkurenta v zabíjení, byť pouhé zvěře, byli nesmírně žárliví. Pytláka dopadeného se zbraní čekala smrt.

Když se něco přežene ad absurdum, mění se to často v protiklad. Tak se pod nacistickým mračnem měnili v pytláky i hajní. Stalo se, že je k takovému neslýchanému nešvaru měl i jejich nadřízený, pan revírník.

„Pane Klimeš, nemělo by se těm vdovám zas něco poslat?“

Hajný Klimeš se po svém představeném, revírníku Burešovi podíval a nepotřeboval se na nic ptát. Rozuměli si.

„Mám nad Kojetínem vypetrachtovaného zpátečníka, večer se tam podívám. Poslal bych s tím Honzíka, zdá se být šikovný chlapec. Ať se zaučuje.“

„Myslíte? Není to na něho brzy? Nepustí si někde pusu na špacír a nebude to vykládat? Co udělá, když ho chytí? Kolik je mu? Sotva patnáct.“

„Já bych se o něj nebál. Je chytrý a Němce v lásce nemá. Tátu mu vyhodili.“

„No dobře. A najde tu Kelnerovou a Brožovou?“

„Chodil ve Vraňanech do školy. Vyzná se tam lépe než my. Vysvětlím mu, kde bydlí.“

Pan revírník byl důstojný padesátník. Potrpěl si na autoritu. S podřízenými si nezadal, ale nebyl k nim hrubý ani bezohledný. Pro okolní vesnice byl »pán«. Stačilo se zeptat: „Pán vám to povolil?“ Nebo říci: „To by musel rozhodnout pán,“ a každý věděl, o koho se jedná. Ani velebníček, ani starosta z Borovan neměli takovou autoritu. »Pán« určil, jaké dřevo se komu prodá na opravu stodoly, na nový krov, koho vezme »do akordu« jako dřevaře a koho »na denní« k zalesňování holin, které ženské na jaře do školky, komu dá povolení jezdit v úterý a v pátek na chrastí, komu vyžínat na pasece trávu pro kozu. Ani pan farář nebyl pro vesničany tak důležitou veličinou. Ten z kazatelny sliboval, jak to s kým na věčnosti dopadne, ale »pán« rozhodoval už teď.

A hajný Klimeš? Byl prototyp panského sluhy. Když mluvil s panem revírníkem, dával každým pohledem a gestem najevo podřízenost, poslušnost a oddanost až za hrob. K jeho poníženému postoji jen chybělo, aby šoupal nožkou a žmoulal smeknutý klobouk s tetřevím pérem oběmi upocenými dlaněmi. Zato když stanul před bábami »na kopání«, nebo když vyrostl ze země jako duch u party dřevařů, proměnil se ze svých metr pětašedesáti do rozměrů Krakonoše. Scházelo jen, aby zvedl sukovici, nebe se zatáhlo a lesem otřáslo hromobití.

Zdálo by se, že nacistické panstvo vtisklo takové služebné dušičce, jako byl Klimeš nehynoucí respekt a pokoru. Leč chyba lávky. Patolízalské manýry, vžité v kraji za staletí schwarzenberského panování byly vnější omítka a nepůvabný škraloup. Druhá stránka bylo zdravé češství, které mělo na jihočeském venkově hluboké kořeny. Bylo spojeno s chytrým a opatrným, ale neoblomným odporem proti všemu, co smrdělo cizáctvím.

Jak hajný Klimeš panu revírníkovi ohlásil, měl »obeznaného« srnečka »zpátečníka«, kterému na někdejší milostné hrátky zbyly jen vzpomínky a z honosných parůžků »šesteráka« křivé dýky, hrozící v souboji soka vážně, i smrtelně zranit. (Ještě že se na lidech vadnoucí mužství takovým způsobem neobráží.) První a druhý večer šel hajný na šoulačku marně. Třetí den padl za soumraku nad úpadem suchý výstřel z kulovnice a někdejší ideál srnčích krasavic po »zárazu« loveckým tesákem zavřel sametově hnědá »světla«.

Když přišel Jeník - od podzimu lesní praktikant -ráno do hájovny, pozval ho hajný do kuchyně. Nebylo to obvyklé. Ranní »raport« se zpravidla odbýval na dvoře. Jen když meluzína zvlášť zle řádila, vyřídilo se to v široké chodbě, vedoucí od obytného domu okolo chléva do stodoly.

„Přijel jsi na lyžích? Výborně. Odpoledne pojedeš do Vraňan.“

Honzíkovi zazářily oči. Byl do každého sportu žhavý a vyhlídka na pořádnou túru ho potěšila.

„Bude to ale »o hubu«. Kdyby tě Němčouři chytili, je zle. Nebojíš se?“

„Nebojím. Co si o mně, pane Klimeš, myslíte?“ Kdo by se v patnácti letech ke strachu přiznal?

„No dobře. Tak hele, chlapče. Dovezeš ruksak zvěřiny paní Kelnerové a Brožové, co jim Němci zavřeli muže. Nemají co jíst. Víš kde bydlí?“

„Jenom přibližně. Někde na Radomilické.“

„Pamatuj si ulici a číslo domu. Ale nic si nepiš. Kdyby tě chytili, tak jim to vyprávěj takhle: Našel jsi to na kraji houští nad Kojetínem, byla tam ještě srnčí deka a tu jsi tam nechal. V nejhorším případě bys je tam dovedl. Kdybys to pak musel chvíli hledat, nevypadalo by to ani moc podezřele. A chceš to jako prodat ve Vraňanech některému řezníkovi, aby sis vydělal. Nevíš ještě, u kterého řezníka to zkusíš. Kdyby jim bylo divné, proč jsi to neprodal v Borovanech a jedeš do Vraňan, řekneš, že jsi měl strach že v Borovanech tě znají.“

„Nebojte se, pane Klimeš, já se chytit nedám. Vezmu to přes pole podle Blanice, možná po ní, je zamrzlá.“

„Moc se netroštuj, chlapče, oni také nejsou na hlavu padlí. Víš jak se to říká: Náhoda je prevít.“

Honzík byl ve stáří, kdy se človíček na dobrodružství třese a o své šťastné hvězdě nepochyboval.

Počkal do odpoledne, až krátký podmračený zimní den začal upadat do dřímoty. Zatím štípal v dřevníku borové špalíky, které příjemně voněly pryskyřicí. Nanosil jich hajné do truhlíku pod kamna zásobu a dostal jako výslužku oběd.

Paní naložila chlapci vrchovatý talíř srnčí plece s houskovými pošumavskými knedlíky. (Připadají rozmazleným dušičkám »z kraje« kapánek tvrdší, ale rodáci vědí, že se jim nic nevyrovná.) Všechno zalila potopou husté smetanové omáčky. Válečné stravovací normy do hájenky nepronikly. „Abys věděl, že neponeseš nic špatného,“ zažertoval hajný, který se vrátil z obchůzky, aby hocha vypravil.

Paní Klimešová byla vesnická dcerka, která »udělala štěstí«. Vrstevnice jí záviděly. Byla z bohatého statku, ale vdát se za »hajnýho« bylo terno. Nezatočila se jí z toho hlava. Pomohla služce podojit některou ze čtyř krav, nasypat havěti zrní, podškubat husy, nakrouhat zelí. Měla se vůbec čiperně k hospodářství, k domácnosti i dětem a nedovedla sedět se založenýma rukama. Díky tomu ji po okolí pomlouvali jen přiměřeně.

Honzík dostal na cestu pár posledních rad a vyrazil. Počasí bylo jako pro tuhle vachrlatou příležitost zvlášť uchystané. Nad bílým zvlněným krajem visela nízko sněhem těžká začmoudlá mračna. Den se od rána ještě z mlžné ospalosti jak se patří neprobral a už se začínal znovu nořit v příšeří. Vypadalo to, že co chvíli spustí vánice.

Jenda se vyhnul Budyni a Sviněticům a ocitl se na okraji vraňanské rovinaté pánve. Zamrzlá řeka se klikatila loukami směrem k městu. Po obou březích ji lemovaly huňaté pačesy lískových keřů, vrb, olší a topolů. Lyže syčely zmrzlým sněhem, a kde se řeka méně kroutila, tam po zaváté ledové hladině.

Krajina byla jako po vymření. Pár havranů a osamělý zajíc na horizontě melancholii časného podvečera zvýrazňovali.

A přece! V dálce z levé strany od Křtětic se objevily dvě postavy se psem. Směr, kterým mířily, se křižoval s Jeníkovou dráhou. Měli zřejmě v úmyslu přejít řeku po lávce, od níž vedla topolová alej podél mlýnského náhonu k městu. Dalo se rozeznat, že mají uniformy. Němci. Jako z udělání je čerchmant přinesl právě sem a zrovna v tuhle chvíli.

Bravurní potěšení z lechtivého dobrodružství Jendu opustilo. Ústa se mu vzrušením pootevřela a obláčky horkého dechu mrzly v bílou kresbu na řasách a obočí. Co teď? Přidat na tempu a projet okolo lávky dříve, než tam dojdou? Nebo zvolnit, tvářit se že opravuje něco na lyžích, na vázání, a zdržet se, než přejdou? Ale co když se u lávky zastaví a počkají si na něj? Jistě ho už vidí a sledují. Nebo změnit směr, pustit se doprava, překročit Blanici a nechat město po levé ruce? To by bylo zvlášť nebezpečné. Vypadalo by to, jako že se jich lekl a utíká.

Co to může být zač? Mohli by to být vojáci. Ti by o něj neměli zájem a nebyli nebezpeční. Proč by měli psa? Ten vlčák ukazoval nejspíš na policajty. Právě s těmi by se teď toužil setkat ze všeho nejméně.

Rozhodl se pro první řešení. Přidal do kroku. Na lyžích to šlo přece jen mnohem rychleji, než pěším chodcům po pěšině, dlážděné kluzkými zmrazky. Nezdálo se, že by dvojice měla zájem s postavou na lyžích a s batohem na zádech závodit. Jen aby nepustili psa!

Nic takového se nestalo. Jeník projel okolo lávky pár set metrů před Němci a rychle pokračoval po levém říčním břehu. Cítil, jak mu na zádech pod ruksakem tekou potůčky potu a stékají pod opaskem až do choulostivějších míst. To mu teď působilo nejmenší starosti.

Oddechl si. Nebezpečí šťastně překonal. Ale pozor! Nekřič hop, dokud jsi nepřeskočil. Němci dospěli ke stopě lyží a pes zavětřil. Ucítil vůni masa. Zneklidněl, těkal čenichem, napínal šňůru a měl snahu vrhnout se za chlapcem.

Němci se zastavili a dohadovali se mezi sebou. Pustit se za klukem, nebo nad tím mávnout rukou? Věrnost vůdci a říšskému kancléři je nutila k tomu prvnímu, zima a mráz a vyhlídka na teplá kamna a skleničku šňapsu sváděly pro to druhé. Zvolili kompromis.

„Hééj, pockal, kluku! Warte ein bischen! Komm zurück! Vrááť se! Slysela, verfluchte Kerl?“

Ne. Jeník neslyšel. Třeštil oči a uháněl. Snažil se, aby nebylo vidět, že utíká. Aby to vypadalo, že volání k němu nedoléhá, nerozumí mu, protože sníh pod skluznicemi sviští a skřípe a vrže. Mezi ním a Němci je už značná vzdálenost a vítr volání odnáší.

Co bude dál? Pustí psa? To by byl konec.

Andělíček strážníček zřejmě nebyl kolaborant a Jeníka neopustil. Němci vlčákovi karabinku na vodítku nerozepjali, i když se horlivě napínal. Jejich první kroky po prkenné lávce přes Blanici věstili pro chlapce spásu.

Neodvážil se pustit rovnou přes město, i když by to byla nejkratší cesta k cíli. Raději to objel obloukem po hrázích rybníků, po zasněžených polích, přes železniční trať. Vešel rovnou do ulice, kde bydlela paní Brožová. Nechal tam oba balíky, však ony si to ženy rozdělí.

V rychlosti vypil hrnek čaje, poděkoval za krajíc chleba s umělým medem a vydal se na cestu domů. Už se setmělo a čekala ho ještě jízda na Ovčín nad Chelčicemi, kde v té době bydleli rodiče.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39