Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

4) Na prahu třinácté komnaty

V jakém stáří se začíná ozývat sex? Prý je to individuální. To je totéž, jako když se neřekne nic. Obecné existuje jen ve zvláštním. Ukažte mi strom jako takový, aby nebyl malý, velký, rovný nebo křivý, hrušeň, javor, oliva atd.

Jendovi ještě nebyly dva roky, když zažil chvilku, kterou si pamatoval kupodivu do podrobností. Přišla k nim maminčina známá a posadila si ho na klín. Uviděl nad sebou veliká kyprá ňadra a počal je laskat. Obě ženy se smály. Maminka ho napomenula a cizí žena říkala, aby ho nechala, že je ještě malý.

Byly to dozvuky reflexů kojence, nebo jemné zvonění něčeho příštího? Pravděpodobně to první. Nejpodivuhodnější na příhodě bylo, že mu tak utkvěla v paměti.

Něco jiného zažil, když mu chybělo pár dní do jedenácti let. Bylo to krátce po vpádu Němců. Skládal zkoušky do gymnázia ve Vraňanech. Střední škola se tam přestěhovala z Prachatic, které spolkla německá říše rovnou a nejen v podobě protektorátu Böhmen und Mähren.

Děcka vyplašená trémou skládala písemnou zkoušku z počtů. Profesor Štětka rozdal orazítkované papíry, napsal příklady na tabuli a sedl si za stůl.

Byl to vysoký štíhlý prošedivělý pán s brýlemi. Moc profesorsky nevypadal. Spíš něco mezi lovcem a turistou. Nenosil škrobený límeček s motýlkem, ale barevnou košili s vázankou. Jediný z profesorského sboru si dovolil chodit do školy nikoli v černém obleku s úzkými nohavicemi a na nohou perka, ale ve sportovních »pumpkách« s polobotkami. Nepoddajnou čupřinu zakrýval furiantsky na stranu posazený zelený myslivecký klobouk se sojčím pírkem. Těžko by v něm někdo podle zevnějšku hádal váženého pedagoga.

Poněkud neobvyklé oblečení a vnější distancování se od stavu kantorského si mohl dovolit. Byl něco víc, než maloměstský profesůrek. Byl umělec, akademický malíř. Jeho obrazy výlovu rybníků, oráčů v poli, dřevařů a povozníků v lese a pošumavské krajinky visely v desítkách zámožných domácností, ve školách, v záložnách a na radnicích. V gymnáziu učil kreslení a z nutnosti nějaký předmět k tomu. Příjem za plátna, i když dobré úrovně a oblíbená, byl přece jen nejistý. Občas skáplo, ale povodeň to nikdy nebyla a rodinu by tím ztěží uživil.

I dnes musel pan profesor odbýt pár hodin zkoušek, přetrpět velemoudré rozhodování vedení školy koho po prázdninách do primy přijmou a koho ne, ale celou duší už byl venku v plenéru. Na nohou měl důkladné boty a v kabinetu přichystaný ruksak s plátnem, skládacím stojanem a malířskými proprietami.

Kdo byl s výpočty hotov, přišel ke stolku, uklonil se, odevzdal papír a odcházel ze třídy. V lavicích zbylo pár nejroztřesenějších popletů. Nedalo se předpokládat, že by jim jednoduché početní úkony působily potíže. Byli to spíš největší trémisté, kterým v téhle stresové situaci i jedna a jedna dělalo potíž.

Mezi zoufalci seděl i Jenda. Se vším si rychle poradil, jen jeden příklad dělení ho mořil. Věděl, že školácké úlohy vycházejí beze zbytku a on se k takovému výsledku ne a ne dostat. Poškrtal už polovinu papíru, začínal stále znovu a pořád ho to přivádělo k stejnému zbytku, jako by se točil v začarovaném kruhu. Pot mu stékal po čele, ruce se mu třásly. Kolem něho se zvedaly poslední postavy a místnost byla téměř prázdná.

Úzkost mu sevřela srdce. Palčivá křeč postupovala od boků, od slabin vzhůru a rdousila hrdlo. Je konec, pomyslel si, ale nezděsil se. Spíš to přijal jako vysvobození, jako vyhlídku, že duševní muka skončí. Zakoušel v tom okamžiku nepoznanou bolest s rozkoší napolovic. Zatmělo se mu před očima a pokusila se o něj mdloba. Ztrnutí vystřídala úleva a lehkost. Jako by mu celým tělem prošlo něco velikého co přesahovalo jeho rozměry a teď odlétlo pryč.

V té chvíli se nad ním skláněl pan profesor.

„Opsal jste si špatně příklad z tabule. Dejte mi to. Počítáte dobře.“

Jeník se vypotácel ze třídy. Co se s ním před chvílí dělo? Hlavně že ho ten strašlivý početní příklad pustil z čelistí. Zažil poprvé orgastické vyvrcholení a neměl o tom ponětí. Bez lásky, bez erotiky, bez sexu, tím méně v koitu. Z hrůzy. Jako prý to potkává oběšence v oprátce.

Přibližně od té doby ho začaly znepokojovat věci, kterých si dříve nevšímal.

Motal se v lesní školce okolo žen, které ryly a osévaly záhony, rozsazovaly semenáčky a opichovaly je smrkovými haluzemi, aby na slunci neuschly. Zaslechl dvojsmyslné řeči a vrtaly mu hlavou. Přemýšlel, co měly ženské na mysli a vzrušovalo ho to.

Našel nezištného rádce, který mu takové věci ochotně vysvětlil a hodně k tomu ze svých znalostí přidal. Byl to lesní praktikant Tomáš. Hezký urostlý chlapec. Když se zasmál, a smál se rád a hodně, zářily mu v osmahlé tváři zuby bílé jako perly. Byl miláček děvčat a někdy i zralejších žen. Měl měkké srdce a žádnou jejich žádost ani náznak neoslyšel. Jendovi přátelství s tímto o několik let starším chlapcem otevíralo náhled do tajemství života ne právě z nejušlechtilejší stránky.

Nabídl Jeníkovi, aby ze skrytu přihlížel jeho obcování s holkou. Domluvil si schůzku s jednadvacetiletou Ančou. Měla hezkou štíhlou postavu a blankytně modré oči. Otec jí zemřel, když byla dítě. Matka stěží živila čtyři děti a na mravopočestné cepování Anduly jí nezbýval čas. Sotva začala Andulka chodit do školy, starší kluci se na ní zaučovali. Když povyrostla, předávala zkušenosti dalším chlapeckým generacím. S láskou to nemělo nic společného. Zkrášloval to jen milý pohled hezkých očí. (V jedné nehluboké studnici moudrosti jsem četl, že děvče, které má nevinnou tvář, zachová si ji i jako nevěstka.)

Tomáš zahájil představení uprostřed háje na březové lavičce. Jeník byl schovaný mezi stromy. Děvče netušilo, že má obecenstvo a chovalo se bez zábran. Bylo to dráždivé a Jeník se bál, že ho vzrušený dech prozradí. Tomáš odvedl milenku pár kroků hlouběji do mlází, blíž k Jendovu pozorovacímu stanovišti a nadešlo finále. Anča si stáhla gatě, lehla si do jehličí a dala nohy od sebe. Tomáš se položil na ní a začali společně pohybovat boky nahoru a dolů.

Jenda se díval, díval, čekal senzaci vjemů, požár smyslů a ono nic.

Skončilo to, vstali. Anka si natáhla kalhotky a zapjala blůzičku na prsou, Tomáš si zapnul knoflíky u kalhot. Byli teď kousek jeden od druhého, každý sám pro sebe, ani tváří k sobě, ani zády. Jako dva lidé, kteří jsou si méně než cizí. Prostě zbyteční.

Jenda vyšel z úkrytu. Anča se příliš nepýřila.

„Ahoj,“ rozloučila se s Tomášem. Ani si nedali pusu, nasedla na kolo a odjela.

Tak. Tomáš Anku »dostal« a ona mu »dala«. To tedy byl vrcholný akt lásky? To, o čem se toho tolik napovídalo, co starší kluci vydávali za ohromný zážitek? Jeník se cítil jako rozčarovaný návštěvník dlouho slibované premiéry. Na kom má žádat, aby mu vrátil vstupné? Kdo to zkazil? Bylo špatné obsazení, bídní herci? Ale oba už měli role vyzkoušené. Špatně napsaný kus? Ale co se na tom dalo zlepšit? Předehra se zdála silná, ale vlastní představení bylo - nic.

Štítil se spojit slovo láska s ubohostí, které byl svědkem. To hezké slovo mělo v jeho vědomí bohatý obsah. Jako když včelky snášejí do úlu med z tisíce květů, tak se pojem skládal a střádal v jeho vjemech, představách a snech z bohatství obrazů, melodií a vůní. Přijímal je z úsměvu a chování rodičů a blízkých, z představ o lidech, kterých si vážil, z poesie a literárních prožitků. A teď má pod tím rozumět jednotvárné pohyby těl, svlečených jako když jdou vykonat nejbanálnější tělesnou potřebu?

S Tomášem se nerozloučil. Tomáš byl unavený, Jenda podvedený. Mazal domů, jako by byl přistižen při něčem ostudném. Jako zpráskaný pes, který prchá od loužičky.

Fantazie mu malovala obrazy, které bolely. Jedna po druhé vystupovaly ženy, které znal a na které pohlížel s úctou, starší děvčata, spolužačky. Jako by je pokládal do Prokrustova lože z jehličí, kde měly nohy od sebe a pohybovaly se jako stroj. A maminka... Nechutenství a urážka mu zvedaly žaludek. Měl nejasnou touhu prchat pryč, utéci sám před sebou. Míhaly se nápady na sebevraždu. S tímhle se nedá žít. Život jako by vykrvácel. Jako by vypustili přehradu; všechno krásné a posvátné odešlo a zbylo jen bahno.

A pak se pomalu probouzel. Ne. Všechno nemůže být ohavné. Vzpomněl si na verše Jiřího Wolkera. Na knihu jeho oblíbeného Jacka Londona Plavba na lodi Snark, kterou právě četl. Spisovatel plul se ženou Charmian po Tichomoří. Přistáli na Havaji mezi malomocnými. Láska k člověku v nich přemohla strach o vlastní život. Muselo existovat něco silnějšího a šlechetnějšího, než jen směřování k tomu nic, co viděl.

Jenda byl ještě »utřinos«, aby pochopil vztah citu a tělesného milování, odlišil ušlechtilé a pokleslé vztahy mezi muži a ženami. Zúčastnil se představení, na které ještě neměl léta, k jehož pochopení mu několik roků zrání chybělo. Řešil to zatím tak, že ošklivé vzpomínky zahnal do podpalubí a jako prapor na stožár vytáhl jen ideální a hezké.

Erotika se mu rozdělila do dvou směrů, jako když se člověku rozjedou nohy na kluzkém ledě. Na jedné straně byla ideální láska bez tělesnosti, ženy a děvčata jako éterické bytosti bez pohlavní touhy a potřeby, na druhé chlípné představy a choutky, za které se styděl. Jedno stálo ostře nabroušené a nesmiřitelné vůči druhému.

V té době se jeho životní podmínky, nezávisle na tom, zásadně změnily.


Tatínek pohrdl ctí stát se Němcem. Měl otce Čecha, matku Němku, nebo přesněji Rakušanku ze Solnohrad. Z pěti dětí byli dva Němci a tři Češi. Dva nejstarší chlapci chodili do německé školy a usadili se mezi Němci. Jendův tatínek a jeho dvě sestry žili v Čechách, měli české školy a že by měli být »volksdeutsche«, o tom nechtěli ani slyšet.

Všechno bylo v pořádku, než přišel Hitler. Jazykové rozdíly nepřekážely. Mezi Německem a Československem si psali jazykem maminky, mezi sebou v Čechách řečí otce. Ani později je nerozdělil jazyk, ale nacismus. Dva ho přivítali, tři odmítli. Kontakty mezi sourozenci, kteří se ocitli ve dvou znepřátelených zákopech skončily a navždy.

Když se Čechy ocitly za mřížemi protektorátu, noví mocipáni vyvíjeli na Lukáše nátlak. Podle dobových norem, když měl matku Rakušanku, byl povinen hlásit se k německé národnosti. Sváděli ho lákavými sliby. Mohl být komisařem ve městě, popřípadě v měřítku okresu. Když sirény rozhodně odmítl, prohlásily, že taková příležitost se nabízí jen jednou (ačkoli ho lákaly a pohrůžkami lámaly nejméně desetkrát) a jelikož to neocenil, může naříkat sám na sebe. Vyhodili ho z místa lesního a rodina se musela vystěhovat z myslivny. Mnoho lidí na tom bylo hůř. Ztratili nejen zaměstnání a byt, ale i život.

Lukášova rodina putovala do konce války po okolních vesnicích a našla přístřeší ve staveních, která byla z nějakých důvodů prázdná. Neobývaná chalupa představuje záhy nevalný obraz. Lukášovi neměli velikou volbu a museli se spokojit tím, co bylo.

Nejprve si pronajali domek ve Sliběnicích. Penzionovaný ředitel školy z Borovan ho zdědil po příbuzných, ale bydlet tam nechtěl. Přiběhl každý den, prošťáral dvůr i zahradu a pohozený hřebík a kousek drátu pečlivě uzamkl do kůlny, kterou si ponechal.

O vztahu se sousedy svědčila prkenná palisáda, kterou postavil na krok před jejich kuchyňské okno, vedoucí na jeho trávník. Když pan Lukáš monstrum zboural, mezi ním a panem domácím poprvé zajiskřilo. Další kolise následovaly a za rok si Lukášovi našli bydlení ve starém schwarzenberském ovčíně nad Chelčicemi.

Rok, strávený ve Sliběnicích sehrál v Jendově životě důležitou úlohu. Potkaly ho tam dvě lásky. Ke koním a k Mařence. Ne že by té první bylo v jeho srdci víc, ale historicky nadešla dříve. Vlastně ještě před usazením v novém bydlišti, během stěhování.

Movitosti jim převážel povozník, řeklo by se »tuplovaný«. Kromě povolání měl i takové jméno - Profant. Za časů, kdy nebyly vlaky ani auta znamenaly »profanty« vojenskou přípřež. Když josefínský patent roku 1786 zavedl dědičná příjmení, dostali je mnozí podle zaměstnání.

Pan Profant přijel k myslivně s dvěma žebřiňáky. Když první naložil a odvezl do Sliběnic, vracel se s koňmi pro druhý. Sedl si na podsedního valacha a na náručního posadil Jendu. Během hodinky na hřbetě okšírovaného hnědáka bez sedla byl chlapec kovbojem, rytířem, vojevůdcem, kozákem a bůhví čím ještě.

Ve vesnici našel k ušlechtilým zvířatům trvalejší přístup. Spřátelil se s Karlíkem Čížků, chlapcem ze selského statku. Vzájemně se v »koňské lásce« posilovali. Trávili ve stáji hodiny, pomáhali poklízet a krmit. Venku jim kočí Václav rád půjčil opratě. Nebylo nebezpečí, že se těžcí tahouni splaší. Svátek pro kluky byl, když mohli jet do bahnitého rybníčku koně plavit.

Jedna láska vedla k druhé. Karlík měl tři sestry. Jeníkovi padla do oka Miládka, která byla asi o dva roky starší než on. Oba chodili ještě ve Vraňanech do měšťanky. Jeník tam přešel ze sekundy, když Němci gymnázium zrušili. Poslal Miládce zamilovanou básničku. Nedocenila její poetičnost, nepochopila duši lyrika. Byla ve věku, kdy děvčata přehlížejí mladší chlapce jako vzduch a zbožňují jen takové, kteří tvrdí, že už se musí holit.

Časem si Jenda všiml, že Miládka existuje ještě v mladším vydání a jmenuje se Mařenka. Ve čtrnácti letech nepůsobí srdci velké těžkosti přehodit výhybku.

Na všech třech sestrách bylo patrné, že se maminka zhlédla v téže studánce. Byly typické jihočeské venkovské krasavice, které žádný mládenec nemohl přehlédnout. Měly od ranného věku výrazné ženské postavy, patřičně »udělané«, jak se tu říkalo. Neznamenalo to tlusté, ale důkladné, široké v ramenou a v bocích. Měly sametovou pleť, trochu hrubší rysy v obličeji, hluboké hnědé oči a bujnou hřívu temně kaštanových vlasů, věčně rozčepýřených a tvořících svatozář - ne právě andělskou - okolo hlavy. Podle neučesaného účesu, který si vždycky prosadil svou a připomínal papachu čerkeských nájezdníků, je bylo možno rozeznat na dálku.

Kdybychom se pokoušeli posoudit objektivně Jendovo curriculum vitae, asi bychom epizodu s Mařenkou nepokládali za zvlášť důležitou. V jeho subjektivních prožitcích tomu bylo jinak. Prodělával mocné poryvy tělesného a duševního zmatku, kterému se říká puberta. Do Mařenky se v jeho očích vtělila všechna něžná ženskost. Viděl ji v každé básni, kterou četl. V duchu ji opěval a modlil se k ní, kudy chodil. V mysli se mu rodily náměty, metafory a verše. Po zkušenostech s Miládkou se dlouho ostýchal jí svá poetická dílka svěřit. Nebál se ani tak, že se mu bude smát, jako že on nedokáže dostatečně opěvat její ušlechtilost a vyjádřit všechno, co k ní pociťuje. Byla jeho Lotta z Goethova Utrpení mladého Werthera, Julie z Shakespearova dramatu, Danteho Beatrice, Petrarcova Laura, Wolkerovo »děvčátko« Marie.

Trvalo rok, než se odvážil k vyznání. Tajně se sešli za humny a dostal pusu. Vzápětí přišlo rozčarování - ani nemusel další rok čekat.

Toulali se s Karlem po statku, měli dlouhou chvíli a přemýšleli, co by komu vyvedli. Uviděli Miládku s Marií krmit ve chlévě krávy a dostali nápad. Vylezli na půdu a otevřeli poklop, kterým se shazovalo seno a sláma. Chystali se na děvčata něco hodit. Tu zaslechli úryvek rozhovoru.

„Mám zase nového nápadníka,“ chlubila se Milada. Kluci se na sebe uličnicky podívali a poslouchali. Padlo nějaké jméno a pár podrobností. Pak přišla pro Jendu rána do srdce.

„Já mám také nového ctitele,“ ozvala se Mařenka. „Holky mu říkají »panáček z výlohy«. Je pořád jako ze škatulky, takový učesaný a vyžehlený. Včera za poledne jsme spolu šli do Rechlí. Víš, jak je ta cesta kolem mlýnské stoky...“

Karel to nevydržel a vyprskl smíchy. Holky se podívaly ke stropu a spustily pohoršený křik. Jendovi do smíchu nebylo. Nevěděl, jak slezl ze žebříku. Svět se mu zase hroutil.

Mařenka klesla z nebeských výšin do roviny obyčejné tuctové hloupé holky. Jako by ji teprve teď uviděl ve špinavém chlévě, kolem ní hnůj od krav, oprýskané vlhké stěny, žlutá močůvka ve stružce, ona sama v umazané zástěře, na nohou sešlapané »mejšláky«.

Má jít večer jako obyčejně k Čížkům »na táč«? Rozmýšlel se. Nakonec šel. Doufal že se to všechno nějak vysvětlí, že se jeho deziluze ukáže lichá. Mařenka se zřejmě jen chlubila, aby něco řekla, aby nezůstala za Miládkou pozadu. Vymýšlela si. Teď ji to mrzí. Ví, že mu ublížila. Přemýšlí, jak to napraví. Hledá příležitost, aby s ním byla chvilku sama. Vyjde na chodbu a bude čekat, že přijde za ní. Poprosí ho, aby jí prominul, že jen »plácala«. Tak si to představoval. Místo toho se obě děvčata, Miládka i Mařenka, tvářila uraženě, jako by se měl omlouvat a odprosit on.

Jeho zklamání bylo dovršeno. Odpoledne cítil palčivou bolest; když se večer od Čížků vracel, skřípal zuby. Svou donedávna nedotknutelnou vílu častoval nepěknými tituly. Co si o sobě ta »princezna z chléva« myslí? Té hloupé Mařeny už si ani nevšimnu, umiňoval si.

Neprokáže se, jak mohlo být tohle rozhodnutí skálopevné. Okolnosti se změnily.

Jenda pracoval krátký čas v borovanském polesí, když si ho pan revírník Bureš zavolal. Byl k němu vždycky vlídný, ale nyní mu zvlášť šetrně sdělil špatnou zprávu. Musí ho propustit. Dostal příkaz z vyšších míst. Němci se mstili na dalším pokolení.

Otec to zkoušel u několika kolegů a podařilo se mu umístit hocha v revíru Nový Dvůr. Lesy zde nebyly státní, protektorátní, ale patřily městu Písek. Jeníka nemohli přijmout jako praktikanta, ale vzali ho jako lesního dělníka. Prakticky to bylo stejné. Pracovali tam tři další podobní »dřevorubci«. Těžba dřeva byla pro válečné hospodářství »mimořádné důležitosti« a komu se podařilo pod tuto floskuli schovat, byl zachráněn před »totálním nasazením« v říši. Hoši se oháněli pilou a sekerou jen pár měsíců v zimě a jinak dělali lehčí práce v lesní školce, při vysazování a šlechtění kultur, při hubení škůdců, krmení zvěře apod.

Jeník byl přidělen k hajnému Nymburskému v Sedlicích. Jeden dřevař ho vzal do podnájmu. Z odlehlého pošumavského kouta se chlapec ocitl na okraji města, které se mu zdálo nesmírně veliké. Připadal si jako zajíc, vyplašený z pelíšku pod mezí, kterého zahnali do ulic, plných zmatku.

Hned první večer se ho zmocnily místní krásky a odvedly ho na tajnou tancovačku. Někdy od stalingradského výprasku Němci taneční zábavy v protektorátu Böhmen und Mähren zakázali. Jak by mohli protektorátní »Untermensch -podlidé« vesele hopsat, když na frontách strádali němečtí hrdinové za Evropu? Proslýchalo se, že tam a onde německá policie vybrala tančící společnost a odvezla ji do koncentračního tábora. Přesto si mladí lidé prosadili svou. Tančili tajně po bytech, ve stodolách na mlatě, i v hospodách při pečlivě zatemněných oknech.

V Sedlicích se ten večer tancovalo u Práglů. Šestnáctiletá Maruška umluvila rodiče, vynesli nábytek z kuchyně a přivedli tři muzikanty. Pozvánky se netiskly, »šeptanda« byla běžnou formou informací, proč by neposloužila i při této příležitosti.

Jenda měl jistou průpravu v tanci ze Sliběnic, kde ho Čížků dcerky naučily polku, valčík, tango a swing. Dotazem u tanečnice se ujistil, co právě hrají, aby nasadil správné kroky.

Bez zvláštního vyhlášení trvala celý večer jako samozřejmost »americká volenka«. Hoši pro děvčata i děvčata pro chlapce chodili volně. O hezkého nového mládence byl zájem.

Když Jeník tančil s domácích Maruškou, její rozjařené kamarádky strčily párek do ložnice a otočily klíčem v zámku. Hleděl v rozpacích na partnerku a nechápal, co se od něho čeká. Maruška mu neporadila. Dívala se na něho také tázavě. Když se chvíli nic nedělo, zaklepala na dveře: „Neblbněte, holky, otevřete.“

Jeho vrstevnice se tu chovaly jinak, než byl zvyklý. Bez zábran se s kluky objímaly a dávaly si »francouzské pusy«, vedly řeči, které nebyly dvoj-, ale jednosmyslné a odcházely ve dvojicích »na vzduch«. Jenda byl vyveden z míry. Nevěděl, jak v takové rajské volnosti plout. Netoužil užít, co se nabízelo, a zároveň se styděl, že vypadá jako nekňuba.

První milovnice je prý právě u tetičky, ale už jí poslaly depeši, že se ve vsi objevil nový »lesák«. Květa tu bude brzy jak na koni. To si přijde Jenda na své - ujišťovaly ho místní slečny.

Květa Hronů se objevila třetí den. Slyšel už o ní sbírku lechtivých historek a byl na ni zvědavý. První dojem ho nezklamal. Nebyla žádná hollywoodská diva, ale měla pěknou postavu a příjemnou tvář. Pozdravila se s ním rozzářená, jako kdyby ho dávno čekala a nikoho na světě neviděla raději než jeho.

Nebyl ještě dost otrkaný, aby divadélko prohlédl. Vzplál jak borová haluz. Neuplynula půlhodina a už se objímali a líbali. Vsouvala mu jazyk do úst a lnula k němu celým tělem. Měl vítězný pocit jak Napoleon u Slavkova. (Stává se i zkušenějším mužům, že pokládají za triumf, když spadnou do něžné pasti.) Byl v opojení. Konečně potkal děvče, které se do něho zamilovalo na první pohled a doopravdy. Zbožňuje ho a odhodilo všechny zábrany. Že je chlapec k pomilování, to si vždycky myslel. Co že to tak dlouho žádná holka nepochopila?

Skládal jí verše do památníku a neměl oči pro to, že tam byly i jiné, méně šlechetné řádky. Zkušeností s mládenci a chlapy měla Květa požehnaně, ale žádné hezké. Jendovo něžné, upřímné a zanícené chování na ni nemohlo neudělat dojem. Nemusela hrát komedii, začala ho mít opravdu ráda. Lehkomyslnou povahu a povětrné manýry měla už ale hluboko pod kůží.

V neděli odpoledne se našel kytarista a harmonikář a v hospodském sále se pár mladých pustilo do tance. Jeden rozjařený mládenec popadl Květu do náručí, zdvihl ji a zatočil, až jí vylétly sukně a blýskla odhalená stehna. Děvče zaječelo a pobavená společnost se smála.

Jenda přiskočil, popadl mládence za rameno, otočil ho tváří k sobě a spaloval ho nenávistným pohledem. Ten překvapeně Květu pustil, až se zapotácela a nechybělo mnoho, aby se posadila. Pohlédla vyjeveně na rozpáleného ctitele a po lících se jí rozléval blažený výraz. Nevzpomínala si, kdy na ni někdo takhle veřejně a demonstrativně žárlil. Mrzelo ji, že se konflikt urovnal a že se o ni kluci nepoprali. To by byla teprve sláva, o jaké by se vyprávělo. A nejen v jejich vsi.

Jeníkovo panictví bylo na kahánku. Uvědomoval si to a budilo to v něm rozporné pocity. Náramně se těšil a zároveň si připadal jako student před maturitou. Obstojí? Neselže? Nezesměšní se? Vždyť o tom vlastně dohromady nic neví. V knihách to každý autor poeticky opíše a zkušenějších kamarádů se vyptat nemůže, před těmi se stydí a tváří se jako ostřílený kozák. Měl v paměti Tomášovo představení, k němuž přihlížel, a které ho tak zklamalo. Ale na to raději nemyslel - a co poučného pro nynější situaci mu mohlo dát?

Když tiskl večer Květu za zdí hospody, spěly události samy od sebe mílovými kroky. Nedalo se jí vytknout, že mu nevycházela s pochopením vstříc. Bránila mu jen, když chtěl zbytečně stahovat podvazkový pás. Jendovi trvaly rozechvělé přípravy tak dlouho, až překročily přírodou vymezený čas. Květa ho zkušeně a šetrně upozornila, že už to nepůjde. Až příště.

Teď byl ztrémovaný dokonale a okamžik toužebný a obávaný ho trápil jak špatné svědomí. Raději by si nechal vytrhnout zub a možná i bez umrtvení, jen kdyby už měl tu osudovou zkoušku za sebou.

Další pokus se konal, když se vracel v neděli večer od rodičů a Květa mu přišla naproti k vlaku. V té chvíli nic nečekal, na nic se soustředěně a s obavami nechystal a to ho spasilo. »Pojď do šreky«, řekla. Znal z literatury slavnější historické výroky, např. Caesara, když vstoupil do Předalpské Galie, nebo velitele obklíčené Napoleonovy gardy u Waterloo, ale Květina slova a co následovalo, se mu vrylo do paměti. Bylo to přece jen něco jiného, než když se před lety díval na hrátky Tomáše s Ančou. Je rozdíl přihlížet, nebo být aktérem.

Stal se o zkušenost bohatší. Zdálo se mu, jako by se k opravdové lásce o kus přiblížil, jako by ji ve zřetelnějších obrysech před sebou zahlédl. Ale cítil, že mu pořád ještě něco podstatného chybí, že to není to, o čem snil, o čem četl v básních a v románech. Nebylo to jen v jedné knize. Přece všichni básníci a spisovatelé se nespikli, aby malovali v luzných barvách, co je ve skutečnosti tak obyčejné.

Žil vzdálen od rodičů a domů jezdil jen na neděli. Nějaký čas ho opájel pocit volnosti. Byl svým pánem. Nikoho v Sedlicích nezajímá, s kým tráví večery, kdy chodí spát, jaký vede život. Nikdo se mu do osobních věcí neplete, nic nezakazuje. Nikdo ho nevede, nedrží za ruku. Ale když uklouzne, poletí. A kde se zastaví?

Vrátil se ke knižním ideálům a srovnával. Nemůže žít snem, ale ani okoušet bez výběru, co mu všední den podstrčí. Když je tady sám, musí si sám stanovit, co bude dělat a co dělat nebude. Kdesi četl, že se má člověk rozdělit na dvě bytosti, jedna poroučí a druhá poslouchá. Se střídavými úspěchy se snažil řídit dobrými předsevzetími.

Hlavní jeho oporou se stal sport. Pustil se do něj s velikým zanícením. Nutil ho k rozumné životosprávě a nacházel v něm i cosi jako duševní drogu. Potřeboval ji. Puberta si s ním svévolně pohrávala a ze všech stran ho obklopovaly surové podmínky nacistické okupace. Vyhlídky na konec války byly světlou nadějí všech a zároveň velkou neznámou, co německá bestie ještě ztropí.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39