Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

5) Ring volný pro box a pro život

Co přivedlo zasněného chlapce, zamilovaného do poesie a literatury, k tak drsnému druhu zápolení, jako je box?

Někdo se věnuje hlavně tomu, co mu jde, nač má buňky. Jiného naopak dráždí, když se mu něco nedaří. Dítě kaluž neobejde a ťápne si do ní. Když pěšinka obchází rigoly a hrboly, proč to nezkusit rovně?

Jeník byl zdravý kluk z lesní samoty, ale když přišel mezi vrstevníky, přepral ho každý třasořitka. Díky radám staršího bratra zesílil a už si poradil i s »repetanty«, spolužáky o rok staršími. Jen v kopané a v hokeji zůstával stále pozadu. Dráždilo ho to. Když povyrostl a pisklavý hlásek mu začal přeskakovat, našel pěšinku, jak handicap překonat.

Pan učitel Prokop klukovské duši rozuměl. Půjčil Jendovi pár příruček s návodem na gymnastické cviky a lehkou atletiku. Vesnická chalupa se sportovnímu stadionu nepodobala, ale Jenda byl na přírodní náhražky zvyklý. Místo škvárové dráhy běhal po mechu v lese. Místo koule vrhal pětikilové závaží s ocelovým kroužkem. Oštěp z lískového prutu také neměl předepsanou váhu a rozměry. Z kůlů a dvou žerdí postavil bradla. Zdravý vzduch měl k lepšímu.

Třinácti- čtrnáctileté tělo bylo ohebné a účinek se rychle dostavil. Udělal ze sedu stojku na židli, klik na jedné ruce, dřepy na jedné noze. Na postavě to bylo znát. Už ho nehnala jen snaha vyrovnat se lepším, ale i radost z úspěchu a pýcha, že vyniká.

Vzorem byl bratr. Stačilo, aby se o něčem pochvalně zmínil a u Honzíka to rázem stouplo v ceně. Hubert zašel párkrát v Budějovicích do boxerského klubu a v očích mladšího bratra se stal rohovnickým mistrem.

Jenda objevil ve sportovním časopise Star snímek profesionálního mistra světa všech vah Joe Louise. Černoch nádherné postavy tančil na špičkách boxbot nad soupeřem, válejícím se pod jeho nohama. Jeník se pevně rozhodl. To je dráha, po které půjde! Jeho život dostal směr, cíl a smysl. Neholedbal se tím, aby se mu nesmáli. Zapsal si to tajnou šifrou do svého Já. To bude jeho metou.

Dočetl se, jak Joe Louis trénuje. Podle něj běhal, cvičil se zátěží. Místo činky mu sloužil vodou omletý balvan. Houževnatě bušil do pytle, který si pověsil pod kůlnu: levý, pravý direkt, hák, švih, zvedák. Tancoval po špičkách. Na nohou měl černé šněrovací boty. Se sportem neměly nic společného, ale podobaly se boxbotám mistra světa na fotografii. V pytli bývaly brambory. Když se naplnil pískem, obsah se spekl v tvrdou masu. Jenda to smísil s pilinami. Když do řídkého pytle tloukl, hrozně se z něj prášilo. Bylo to zdraví k prospěchu, nebo ke škodě?

Tahle prehistorie se odehrávala ještě v Sliběnicích. Po příchodu na okraj Písku měl na dosah ruky příležitost k opravdovému boxu. Na čas zaváhal. Zarazilo ho nezvyklé prostředí, práce, ostych. Kdyby byl upřímný, musel si přiznat, že hlavní překážka se jmenovala: holky.

Co ho od boxu na čas odvedlo, to ho k němu zase přistrčilo. Sliboval lék proti nespořádanému životu.

Zjistil, kde a kdy boxeři trénují a odhodlal se k rozhodnému kroku.

V suterénu školy před zamčenou tělocvičnou čekalo několik mládenců.

„Prosím vás, tady bych se mohl přihlásit do boxerského klubu?“ zeptal se nejistým hlasem. Neobrátil se k nikomu výslovně, ale k celému hloučku dohromady. Prohlíželi si ho, ale nezdálo se, že by někdo projevil zvláštní zájem. Dostal nemastnou, neslanou odpověď: „Proč ne? Počkej chvilku.“

Nevěděl, nač má čekat, ale domyslel si, že to souvisí s tím, kdo přijde a odemkne tělocvičnu.

Objevil se menší asi pětatřicetiletý muž. Se všemi se pozdravil a zasunul klíč do zámku.

„Tady máš pana Zelenku, tomu si řekni,“ někdo Jendovi napověděl.

Kdyby pan Zelenka tvrdil, že nemá s boxem nic společného, těžko by mu uvěřili. Nejvýmluvnější byl hrbatý připláclý nos. Oči stínily zbytnělé nadočnicové oblouky, sahající do poloviny čela. Uši jako by právě někdo pomačkal v dlani a ještě se nestačily vzpamatovat. Pleť ve tváři jak z jirchářské dílny, zdrsněná, napjatá na lícních kostech a hranatých čelistech.

Byl ten obličej ošklivý, nebo imponující? Žádný rys sám o sobě půvabný nebyl, ale mužný celek působil sympaticky. Přispíval k tomu přímý pohled jasných modrých očí. Vyhlížely měkce, přátelsky a skromně, jako by se za gladiátorský výraz tváře omlouvaly.

„Chtěl bych se naučit boxovat. Mohl bych se přihlásit k vám do klubu?“

„Ale jo, chlapče. Svlékni se a pojď cvičit.“

Pan Zelenka, trenér, přijal Jendovu žádost snadno a samozřejmě. Žádné vyplňování přihlášky, lékařská prohlídka, placení. Ani se ho nezeptal, jak se jmenuje, kolik je mu let, kde pracuje. Jenda čekal, že ho nepřijmou snadno, ale s jistou dávkou oficiálnosti a snad i trochu slavnostně. Vždyť je to jeho důležitý životní krok. A ono nic. Jenom »Svlékni se a pojď cvičit.«

Převlékali se v malé šatně. Někteří do tepláků, druzí do trenýrek. Jenda měl zářivě červené trenýrky, které mu maminka ušila z německého praporu. Dokud byli v myslivně, museli nacistickou parádu mít a na úřední budově ji při nařízených slávách vyvěšovat. Když je odtud vyhnali, udělala bytelná látka užitečnější službu. Táta s bratrem se smáli, že se placka s hákovým křížem nemusela párat, na jistých místech trenýrek by se pěkně vyjímala.

Trénink začal poklusem kolem tělocvičny a rozcvičkou. Trenér v seprané teplákové soupravě předcvičoval. Boxeři cviky šidili a pohybovali se s grácií medvědů. Vyměňovali si potměšilé úšklebky. Tahle část tréninku se zřejmě velké vážnosti a oblibě netěšila.

Pak se objevily medicinbaly a švihadla. To už bylo lepší. Tříkilové tvrdé míče dopadaly z několikametrové vzdálenosti na prsa, až to dunělo. Švihadlo si každý vybral podle své výšky. Skákali lehce, rychle, parket se skoro nedotýkali. Bavili se při tom, jako by je to vůbec nenamáhalo. Jenda věděl, že švihadlo patří k boxerské abecedě. Doma měl také kus provazu a skákal. Teď si připadal jako Vašek z Prodané nevěsty, když mu slíbili: »Rozkošné zvířátko uděláme z vás«.

Konečně nadešlo to hlavní. Z bedny, kde byly prve medicinbaly vyňali několik párů boxerských rukavic. Nebyly tak hladké a elegantní jako na snímcích ve Staru. Byly mnohem větší než na pěstech profesionálů a »vymlácené« jak proležené polštáře.

„Lojzíku, vezmi si tady toho červeného a vyzkoušej ho, jestli z něj bude boxer,“ obrátil se pan Zelenka na jednoho z cvičenců. Trochu se při tom usmál, ne zlomyslně, spíš jako by poznamenal: »Mnoho povolaných, málo vyvolených.« „Uvidíme, zda přijde ještě příště,“ dodal.

Aha, pochopil Honzík, proto mne přijali tak snadno a bez veliké slávy. Asi není nic výjimečného, že přijdou zvědavci, ale jen na jedno »ochutnání«. Nemyslete si, já se odradit nedám. Ani kdybyste mne naklepali jako řízek.

Jako biftek ho opravdu naklepali.

Soupeř byl asi ve stejném stáří, snad o rok, o dva starší. Byl skoro o půl hlavy menší a nižší váhy. Jeho nos nezapřel, že už má s boxem zkušenost.

Na Jendu se zazubil a přátelsky mu nastavil rukavice k přiťuknutí. A pak, než se Jeník nadál, dostal pravý hák na sanici, až se mu v hlavě zajiskřilo. Rychle skrčil paže před tělem, schoval obličej za rukavice a uskočil. Prška ran se mu sesypala na předloktí. Vyrazil levačkou dlouhou přímou ránu směrem, kde tušil protivníka. Proletěla do prázdna. Direkt byl příliš pomalý, »telegrafovaný«, jak to označuje boxerská hantýrka. Inkasoval rychlé krátké údery na srdeční krajinu. Víc impulsivně než záměrně se ohnal pravačkou a ucítil, že zachytila soupeřovo rameno a odhodila ho stranou. Otevřel oči a udeřil levou. Trefil se do rozšklebené tváře a zajásal. Ale jen krátce. V příštích chvílích se ocitl ve víru ran a nestačil je počítat. Přestal přemýšlet. Z pudu sebezáchovy se střídavě krčil za obě paže a mlátil okolo sebe. Občas ucítil, že do něčeho praštil, ale nevěděl, zda do těla, do hlavy, nebo do krytu. Většinou mu paže poletovaly vzduchem jako lopatky větrného mlýna.

„Dost. Přestávka,“ přerušil trenér Jendův výprask. „Držíš se statečně, chlapče,“ pochválil ho. Jeník byl překvapený. Zdálo se mu, že dostal za tu chviličku víc, než kdyby se sečetlo všechno, co ho potkalo od narození.

„Heleď se a máš také nohy, nezapomeň. Nestůj a nenech se řezat. A neshýbej hlavu a nezavírej oči, to tě nezachrání. Pořád soupeře sleduj, dívej se mu do očí. Každou ránu tam přečteš o zlomek vteřiny dřív než vystartuje, každý úhyb doleva, doprava.“ Pan Zelenka přestal sledovat ostatní páry a věnoval se Jendovi s Lojzou.

„Druhé kolo,“ pokynul.

Jenda byl opatrnější. První Lojzův výpad zarazil o nastavená předloktí. Pak se mu podařilo poslat direkt přímo do soupeřova rozpláclého nosu. Lojzík se překvapeně zaklonil. Odskočil, odfrkl a blýskl podmračeným pohledem. Počkej, ty prevíte, já tě tu šanuji a ty takhle? Přikrčil se jako panter ke skoku, kývl trupem na levou, na pravou stranu a udeřil z plného rozmachu pravým a levým švihem. Paže před tělem nebyly Jendovi nic platné. »Koupil« je na uši, na jedno po druhém, jen mu hlava poskočila. V obou hučela Niagara.

»Dívat se do očí«, opakoval si. A »máš nohy«. Uskočil. Lojza šel za ránou a přepadl kupředu. Jenda ho praštil pravačkou, skrčenou do pravého úhlu, co měl síly. Lojza se jen zapotácel a potřásal hlavou, jako by z ní vyháněl včely. Jenda pod dojmem úspěchu poskočil za soupeřem. Naletěl na levý direkt a pravý hák, až se pod ním kolena podlomila. Následovalo krupobití ran na čelo, ústa, nos, uši, na žebra, na »solar plexus« - žaludeční krajinu. Byl jako obilní snop v mlátičce. Předsevzetí dívat se do očí a manévrovat kamsi propadlo. Na nohy myslel, ale měl tisíc chutí vzít je na ramena.

„Dost. Konec. To pro dnešek stačí.“ Pan Zelenka spustil za truchlohrou oponu.

Jendovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Lojza ho vzal přátelsky kolem ramen. „To nic, kamaráde. To si musí vychutnat napoprvé každý. To je takový křest. Příště to bude lepší, uvidíš.“

„Ty‘s dostal prvně také takhle...?“ zablekotal Jenda.

„To víš že jo. Ještě hůř. Postavili mě proti těžší váze. To byly šlehy, že stačilo jedno kolo a nemohl jsem najít dveře.“

Ujištění Jendovi krev z nosu nezastavilo, rozbité rty nespravilo a modřina na levém oku se nepřestala vybarvovat z červené do modré, zelené a do kanárčí žluti, ale přece se cítil lépe.

Osprchoval se, dal trochu do pořádku, oblékl se a obrátil na pana Zelenku: „Prosím vás, kdy je příští trénink? Mohu přijít?“

Trenér se usmál, vzal ho za paži nad loktem a šel s ním pár kroků mlčky. Bylo to výmluvnější, než slova uznání. „V pátek v sedm.“

Kde se Jan v příštích dnech objevil, po vesnici, mezi dřevaři v lese, budil veselí. Vypadal, jako kdyby vrazil z rozběhu nosem rovnou do stromu a ještě ho k tomu poštípaly včely. Byl na rány, utrpěné v boji hrdý a netajil, kde k nim přišel. V málokom to budilo respekt. Většinou mu říkali: „Že se na to nevysereš, takhle se nechat pro nic za nic zřídit.“

Takové rady ho jen posilovaly. „Však ještě uvidíte.“

Na trénink chodil dvakrát týdně a dělal pokroky. Trenér viděl zájem a horlivost a věnoval se mu. Zelenka býval mistrem Československa v bantamové váze a měl pro lásku k boxu pochopení.

Jenda postupně poznával v klubu další postavy.

Největší autoritě se těšil Bogul. Byl jednička protektorátu v polotěžké váze. Neměl konkurenci ani v těžké. Vysoký, široký v ramenou, ležérně přihrbený. Chodil se na trénink spíš ukázat než cvičit. Nač by se namáhal? Někdy přicházel do tělocvičny se svou slečnou. Věčně ve sportovním trenčkotu utaženém v pase, zdvižený límec. Chvíli postál, ruce v kapsách, potom se unuděně odkolébal. Pokud mlčel, vypadal zajímavě. Zdálo se, že pod tmavými krátce ostříhanými vlasy pochodují zástupy myšlenek. Když ho někdo pošťouchl naivním vtipem, nechápavě se zahleděl. Oč bleskovější byly jeho nervosvalové reakce v ringu, o to pomaleji mu to »zapalovalo«.

Sledovat ho mezi dvanácti provazy bylo potěšení. Jeho vysoká postava se pohybovala jako by nedbale a zdálo se, že dlouhýma rukama jen občas soupeře odstrčil do uctivé vzdálenosti. Ten se však po takovém letmém »pohlazení« motal, sedal a lehal si před ním jako z pouhé úcty k jeho jménu. Byl mistr v šermu pažemi a jeho vzácné, ale přesné rány účinkovaly.

Jendovi vadilo, že tenhle koryfej ringu dělal někdy »opičky« k pobavení obecenstva. Spustil ruce a nastavil soupeři nechráněnou hlavu. Ještě si přidřepl, jako by se vysmíval: »Zkus to, uhoď si!« Když se soupeř nechal zlákat, citelně to zaplatil. Jindy Bogul na protivníka zadupal jako na psa nebo na kočku. Borec, který už byl »grogy« a sotva se motal, zmateně odskočil a diváci se smáli. Zápasník jeho úrovně neměl takové laciné legrácky zapotřebí.

»Ne, až budu mistrem, tohle dělat nebudu,« umiňoval si Jenda.

Honza Vlach byl v mnoha ohledech jiný. Také mistr protektorátu, ale v muší váze a mezi juniory. Vystupoval důstojně a zápasil čistě, vpravdě rytířsky. Nezískával vítězství lacino a vždycky si je musel pracně vybojovat. Pocházel, stejně jako Bogul, z Portyče, z chudé proletářské čtvrti, odkud se rekrutovala polovina boxerů i pan Zelenka. Dával si o to víc záležet, aby byl vždycky upravený. Hovořil vážně a slušně.

Jendovým nejčastějším partnerem v tréninku býval »Baryk«. Byli stejně staří a stejně urostlí. Baryk boxoval v bantamové váze. Jan byl o dvě kategorie těžší; váhu mu zvyšovala mohutná kostra a silné nohy. Baryk byl hezký, inteligentní chlapec, ale měl menší vadu řeči. Chvilkami mu brada strnula a zakoktal se. Těžce to nesl a snaha vyniknout v rohování byla úsilím vyrovnat handicap. S Jendou si byli v mnoha ohledech, zejména zevnějškem a stářím, podobní, ale Baryk už měl za sebou řadu úspěšných ringových zápasů. V tréninkových soubojích Jana nemilosrdně vyplácel. Později, když se mezi nimi poměr sil vyrovnával, s »nakládačkou« se těžce smiřoval a tvářil se uraženě.

Sympatický byl dlouhán Láďa. Bylo mu sotva patnáct let a do klubu chodil od dvanácti. Jako učeň v rourovně měl mocný fyzický fond a svědomitě cvičil. Boxoval v polotěžké váze. Zatím se ničím nezaskvěl, ale ať ho postavili proti sebevyspělejšímu borci, vždycky obstál. Jednou zápasil s Bogulem. Vydržel bez »knock down« - aniž by okusil podlahu ringu - všechna tři kola a prohrál na body. Jednu chvíli spolu »v klinči« - »v objetí« přepadli přes provazy, na štěstí na stolek bodového rozhodčího.

V jistém smyslu z řady ostatních vystupoval Lojza Pokorný. Bylo mu něco přes osmnáct let a přišel do Písku jako zkušený borec z BC Smíchov. Měl šedesát zápasů v bantamové a lehké váze a většinu vítězných. Na Smíchově, v líhni vynikajících přeborníků, ho trénoval předválečný profesionál Heřmánek.

Lojzovi sebralo gestapo rodiče a do Písku ho vzal k sobě strýc. Většinu »provinčních« boxerů značně převyšoval. Nikdy to nedával znát. Žádná frajeřinka nebo ignorování tréninku. Patřil k nejsvědomitějším.

Jenda s ním boxoval rád. Byl od něho nemilosrdně bit, ale hodně se naučil. Lojza měl rychlý útočný styl boje. Nemlátil bezhlavě, ale přesně a rychle jako kulomet. Když před ním začal soupeř ustupovat, byl ztracený. Už se z vodopádu ran nedostal.

Jenda pochopil, že se nesmí nechat prohánět. Uskakoval »sidestepy«, unikal do stran a snažil se vyměňovat ránu za ránu. Nebylo to snadné a bilance nebyla nikdy vyrovnaná, ale přišli si vzájemně na chuť.

Ke konci čtyřiačtyřicátého roku boxovali písečáci v Plzni »V Pekle«. Lojzu postavili proti mistru Hitler-Jugend, sebevědomému svalnatému gladiátorovi. Nafoukaný nácek stanul proti sirotkovi, který měl rodiče v koncentračním táboře. Ani jeden, ani druhý neznal slitování. V bitvě doslova krvavé zvítězil na body se značnou převahou Pokorný.

„Proč‘s ho neuspal, skopčáka?“ vítali ho kamarádi v »sakristii«.

„Měl ránu, jako když kopne kobyla.“


Zájem o box zatlačil Jendovi do pozadí všechno ostatní. Číst ale nepřestal. Byl v tom paradox. V zápase si protivníci zasazovali hrubé rány a otřes mozku nevybočoval z pravidel. Zároveň Jan vyhledával čím dál náročnější literaturu a poesii.

Mnoho nových titulů za protektorátu nevycházelo. Otec odebíral novinky Družstevní práce a tam se párkrát do roka objevil slušný román. Kromě toho si s otcem vypůjčovali knihy ve dvou bohatých soukromých knihovnách. O literaturu Jeník nouzi neměl, spíš o čas na čtení. Práce v lese a sport mu zabíraly celé dny. Sem tam přibyla schůzka s děvčetem.

Lehké nebylo ani najít pro čtení příhodné místo. Když bylo teplo, šlo to snáz. Sedl si do mechu na kraji lesa a měl navíc hezký rozhled po krajině. Jindy vylezl na posed a než ho vyhnali komáři měl idylickou čítárnu. Občas z ní pozoroval srnčí a vzácně i divočáka. Za deště a v zimě to bylo horší. Chvíli četl v teple u domácích v kuchyni. Někdy si vylezl, jako jeho jmenovec z pohádky, na pec. Aby se zde věnoval literatuře dlouho, v tom bránily dvě překážky. Děti a blechy. Chlapec a děvčátko domácích ho měli rádi a on je také. Sotva ho v kuchyni objevili, nosili mu oblíbené hračky a žadonili o pohádku. Blešky, které na něho přesedaly z domácího psa, byly horší.

Měl ještě jeden způsob, jak problém s časem a místem na čtení řešit. Uprostřed lesní školky »U pěti bratrů« stála prkenná bouda, mimo sezónní práce oáza božského klidu. Za psího počasí to mělo další výhodu. Byla malá pravděpodobnost, že by sem někdo nežádoucí zabloudil, zvlášť hajný nebo revírník.

Za pěkného počasí měl ještě jednu utajenou čítárnu. Byla to malá mýtinka uprostřed smrkové houštiny. Ležel s podepřenou bradou v náruči hlubokého mechu. Prožíval tu romány Klostermanna, Vrby, Jiráska, Olbrachta, Dickense, Waltra Scotta. Tuhle studovnu mu v zimě zamykal mráz a sníh, a za deště mu literatura a lehátko vlhly.

V podvečer chodil do lesa běhat a cvičit. Vyhledával odlehlé kouty, aby ho nikdo neviděl a nepokládal za blázna. Po cvičení se vykoupal v ledovém potoce. Osvěžen na těle i na duchu se vracel do svého pokojíčku dvaapůlkrát jeden a půl metru mezi přítulné blešky. Poznal, že hmyz není nikdy s to pít člověku krev tak, jako zlí lidé.

Bydlel nejprve v rodině, kde vládl autoritativní pán domu. Paní Perglová, u nichž hned první večer tancoval, si usmyslela, že Jan, budoucí pan lesní, bude dobrá partie pro jejich Marušku. Pustila po vsi pár drbů a jeho pan domácí pěnil. Jenda dostal výpověď. Nabízela se mu dvě řešení, obě s otevřenou dívčí náručí. Podnájem u Perglů, nebo u Květy. Obě vyhlídky ho lákaly stejně málo.

Když se zpočátku objevil ve vsi, slyšel z různých stran: „Škoda že jste neřekl, mohl jste bydlet u nás.“ Teď do toho všem »něco přišlo«. Konečně našel komůrku u povozníka Bečváře. I když se o ni musel dělit se stařenkou, věchýtkem, která měla v místnůstce truhlu se svršky a poklady, bylo tam tisíckrát příjemněji, než u bývalého nerudného domácího.

Ještě jedna starost ho v té době trápila. Jídlo. Válečná dieta, kterou »ochránci« Čechům předepsali, neodpovídala tomu, oč žádala práce v lese, sport a patnáctileté tělo ve vývoji. Na štěstí dřevařina znamenala potravinové lístky pro těžce pracující a na ty se dostal příděl, který se skoro blížil tomu, co pobíral kdekterý německý budižkničemu.

Jenda si nosil do lesa bochníček chleba a litr kozího mléka, které směl po chalupách volně koupit. Bylo »bez lístku«. Po návratu z práce si vařil ovesnou kaši. Vločky kupoval od rodin s malými dětmi, které je »fasovaly«. Venkovští lidé ovesné vločky nevařili a čistili s nimi »válenky«, filcové holinky. Do kaše nakrájel salám, kterého se dostalo na stejné lístky víc, než syrového masa. Pochoutku okořenil česnekem, který také patřil k výjimkám, které nebyly »vázaným hospodářstvím« vázané.

Na neděli jezdil domů, kde pro něho maminka celý týden schraňovala, co mohla nejlepšího. Obvykle se to v pondělí neobešlo bez následků.

Občas ho něčím podarovali domácích a sousedé. Blízko bydlela rodina Houdkových. Neměli s ním nic společného. Věděli jen, že žije ve vsi sám a má »dales«. Zvali ho, když stloukali tajně - »na černo« máslo. Nalili mu podmáslí, kolik se do něj vešlo a namazali čerstvým máslem pořádný krajíc domácího chleba. To opakovali každý týden. Proč? Protože byli dobří lidé. Jiný důvod neměli. Riskovali. Kdyby se hoch někde pochlubil... Za »ohrožení válečného zásobování« byly kruté tresty.


Za takových podmínek spěl Jan Lukáš k rohovnickému titulu mistra světa všech vah. Do výšky, váhy a umění Joe Louise mu zatím hodně chybělo. Měl 67 kilogramů, horní limit weltera, ideální boxerské váhy. Je dost veliká, aby byl úder rohovníka cítit a dost nízká, aby byl sportovec pohyblivý. V této váhové kategorii bývá veliká konkurence. Působili v ní vždycky vynikající čeští i světoví boxeři.

Jenda se dlouho těšil na veřejné vystoupení, na svůj první zápas »v ringu«. Pan Zelenka nespěchal. Pečlivě vážil jeho silné a slabé stránky. Díky práci v lese a pravidelnému cvičení měl hoch výborný fyzický fond. Byl vytrvalý, měl svižné nohy, silné svalstvo v rukou i v celém těle, báječné srdce a plíce. V taktickém způsobu boje se projevovala inteligence. Neztrácel nervy, nenechal se strhnout do rvačky, do nesmyslné výměny ran. Sledoval protivníka, reagoval na jeho počínání s rozmyslem. To byly klady.

A zápory? Ty také existovaly, a nebyly to maličkosti. Příroda mu zůstala hodně dlužná. Byl důkladně stavěný a vzhledem k své váze poměrně malý. Ve welteru byli někteří borci o víc než o půl hlavy vyšší. S tím souvisela pro boxera velmi vážná závada - krátké ruce.

Chyběly mu rychlé reakce. Ty sice vytrvalým cvičením zlepšil, ale přirozená dispozice byla přece jen rozhodující. Někteří partneři reagovali rychle jako fretka, dříve než »jim to došlo«. Postřeh a rychlost se dá v boxu těžko nahradit.

Byl příliš jemný, citlivý. Život ho neokřesal tak tvrdě, jako mnohé z kamarádů v klubu. Od některého borce jako by se rány odrážely jak hrách od stěny. Jako by je snad ani nevnímal. To nebyl Jendův případ.

Trenér Jendu nepodceňoval, skládal do něho naděje, ale bál se jeho vývoj uspěchat. Poprvé ho »postavil« při utkání dvou tradičních jihočeských rivalů, Písku a Strakonic. Jeho soupeřem byl jednadvacetiletý Lhoták, mládenec »od kolotoče«.

Jan se doslechl, že protivník kouří a založil na tom taktický plán. První dvě kola bude šetřit síly a v posledním nasadí a pokusí se rozhodnout zápas k.o., knock-outem.

Chtěl začít opatrně a sondovat, ale Lhoták mu vnutil jiný začátek. Vystartoval jako sršeň. Základem Jendova technického stylu byl direkt, dlouhá přímá rána levačkou. Zasahoval soupeřův obličej, lámal mu hlavu nazad a zastavoval jeho útok. Ne vždycky a ne docela. Někdy se stačil Lhoták odklonit do strany, direkt ho minul a pak jeho háky a švihy účinkovaly. Tak bez velikých změn proběhlo první kolo, nováčkovské dvě minuty.

Zatím co v rohu Honza Vlach protřepával Jendovi lýtka, pan Zelenka ho ovíval ručníkem a radil: „Musíš víc útočit. Soupeř boduje aktivitou a útočností. Levé direkty na něj sedí, ale hned musí jít pravá, pravý direkt nebo hák. Máš ho na levačce přišpendleného, tak ho nepouštěj tak lacino a pravačkou mu přidej. Levá - pravá, levá - pravá.“

Gong. Druhé kolo. Minutová přestávka se zdála neuvěřitelně krátká.

Lhoták přeletěl ring, jako by chtěl protivníka srazit, než se zvedne ze židle. Jan podobný trik čekal a nedal se překvapit.

Snažil se nyní uplatnit vlastní, v tréninku vyzkoušený taktický »fígl«. Každé kolo se skládá z kratičkých střetnutí a z mezer, kdy boxeři krouží, oddechují a chystají nový manévr. Ve zlomku vteřiny, kdy končí dílčí šarvátka, uvolní boxer napětí a má útlum. Je to jen jako mžiknutí oka.

Když se soupeři na moment rozcházeli, Jenda znovu vyrazil. Levá - pravá. Slyšel, jak pod jeho ranou čelist cvakla. Lhoták se skrčil do dvojitého krytu a hledal rovnováhu. Podběhl pod Jeníkovu levačku, zavěsil se mu jednou rukou za krk, druhou pod paží. V těsném »klinči« praštil z odstupu několika centimetrů soupeře hlavou do zubů. Byl to jeden z nejotřelejších špinavých podrazů. Protože hlavy byly těsně u sebe, ringový ani bodový rozhodčí to nepostřehli. Jenda neměl chránič zubů a ze rtů se mu vyvalil proud krve. Zkusil zuby jazykem. Byly všechny, ale trochu se kývaly.

Soudce vykřikl »Brejk« a snažil se dvojici roztrhnout. Jenda protivníkem smýkl a z jeho držení se uvolnil. Lhoták změnil taktiku. Jako by se stáhl a číhal. Pozoroval Jendu, zda se po jeho faulu rozzuří a udělá chybu. Ten v té chvíli opravdu k »svatému hněvu« daleko neměl. Vyrazil celou vahou pravačkou. Soupeř udělal »kačenu«, skrčil se skoro do dřepu, podběhl ránu, která mu zasvištěla nad hlavou, vztyčil se a z bezprostřední blízkosti praštil plnou silou pravým hákem Jendu do čelisti. Účinek byl znásoben tím, že Jenda šel za úderem jako rozjetý vlak. Trefit se Lhoták do špičky brady, bylo rozhodnuto. I takhle šel Jenda málem k zemi.

Připomněl si zkušenost, že boxer, který se »naštve« je vydán protivníku na milost a nemilost. Bleskově si vyměnili úlohy. Lhoták se za ním řítil, aby ho »dorazil«, než se vzpamatuje. Jan se sklonil doleva a poslal mu vstříc dobře mířený švih pravou. Teď zas měl komediáš co dělat, aby se vzpamatoval.

Spasil ho gong.

„Dobrá. Tohle bylo »fifty-fifty«. Teď v posledním kole musíš zapracovat. Z prvního máš dluh. Dej do toho všechnu šťávu, co ti zbývá. On toho má už také plné zuby,“ radil pan Zelenka a omýval svěřence houbou se studenou vodou z kbelíku.

Ono se řekne, dej do toho všechnu šťávu. Je k neuvěření, jak dlouhé dovedou být dvě minuty v ringu. A třetí kolo? Ruce umdlévají a poletují jak plácačky na mouchy a nohám se nechce z místa. (Jak ti profesionálové vydrží deset i patnáct tříminutových kol?)

On toho má také dost, připomněl si Jenda a zmobilizoval zbytek sil, jako když babička s dědečkem vymetli truhlu, aby upekli koblížek. Začal vytrvale útočit. Levá - pravá. Výhoda byla, že soupeřovy vstřícné rány nebyly příliš tvrdé. Jenda už také neměl na vítězný úder, po kterém by nad ležícím soupeřem zatančil na špičkách jako Joe Louis na obrázku. Snažil se ho alespoň prohánět po ringu a získávat body.

Povadlý soupeř si lehl do provazů a když se za ním Jenda s nízko rozpřaženýma rukama hnal, odpéroval se a zasáhl ho do levého oka. Bylo to palcem. V okamžiku tančilo před Janem soupeřů celé panoptikum a marně se snažil poznat, který je ten pravý.

Gong. Měl první zápas za sebou. Slavně? Ani slavně, ani neslavně. Nerozhodně.

„Nic si z toho nedělej. Napoprvé to nebylo nejhorší. Příště to musíš našlápnout hned od začátku. Rozhodčí si zvyknou, koho počítat za favorita a později se to těžko otáčí,“ těšil ho a radil mu v šatně Honza Vlach.

Jenda to vnímal napůl. V hlavě mu hučela meluzína. Vlekl se lesem vzhůru k domovu, měl chuť lehnout si do závěje u cesty, nechat svět světem a spát.

Doma usnul jako v horečce. V noci se probudil, vysmrkal plný kapesník sedlé krve a teprve potom klesl pozpátku do náručí hedvábného, hlubokého, posilujícího spánku.

Ideál mistra světa bledl. Takhle to na té fotografii s Joe Louisem nevypadalo.

Naivní představa o sportovní slávě vyprchala. Sport pro něho vlastně víc získal než ztratil. Přestal v něm hledat smysl života a malovat si ho v růžových ideálech. Protože nečekal zázraky, nepociťoval každý neúspěch jako rozčarování.

Srovnal si to všechno pěkně v hlavě a dospěl k závěru, že box je vlastně fajn. Nutí člověka žít střízlivě, důkladně trénovat. Mít radost z úspěchu, ale počítat s tím, že se nedá pořád jen vyhrávat, že se člověk musí i z porážky vzpamatovat, vstát a pokračovat v zápase.

S takovým přístupem pěstoval Jenda rohování ještě asi dva roky a absolvoval se střídavými úspěchy několik zápasů. Když mu po skončení války studium a schůzování ponechávalo méně volného času, závodní reprezentace zanechal.

Odnesl si schopnost ve složité situaci zatnout zuby a zabojovat. Jako v ringu.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39