Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

6) Bránou neopakovatelného zážitku

Válka se chýlila ke konci. Od poloviny dubna byl ve dne v noci slyšet stále zřetelněji neumlkající hrom. Kanonáda. Občas se do toho z dálky sypal hrách. To padaly bomby na Drážďany, ale i na Plzeň a Prahu.

Práce v lese pokračovaly. Ženské rozsazovaly ve školce semenáčky olše, borovice a smrku a sely do řádků podle prkna bukvice. Na pasece sázely duby, jasany a javory. Příroda nepočká; jak se začnou pupeny otvírat, už stromek nepřesadíš. Uschne ti.

Většina lidí žila vážnějšími starostmi. Ti, kteří se po létech okupace nemohli dočkat německé porážky, i ti, kteří ji pokládali za konec světa.

Jenda měl týden od týdne víc starostí, jak se dostat v sobotu ze Sedlic k rodičům a v neděli večer zpátky. Vlaky jezdily nepravidelně a některé už civilisty nebraly. Němečtí dezertéři bezohledně shodili člověka s kola a sebrali mu ho. Polní policie je nepřestávala honit, bez soudu věšet a střílet, ale mnozí neviděli rozdíl mezi hrozbou kulky od vlastních a od nepřítele.

Duše na Jendově kole byly beznadějně děravé jako morálka neporazitelné hitlerovské armády. Nezbývalo mu, než jít pětadvacet kilometrů s kufrem špinavého prádla pěšky. Má se ještě do práce vracet? Jistější bude přečkat poslední křeče války u rodičů »na Ovčíně«. Kdoví, co bude nacistická saň v posledním tažení vyvádět.

Mluvilo se o kontrolách, které hledají uprchlíky z »totálního nasazení«. Spal doma, ale ve dne ležel na pasece v Lipkách, opaloval se a učil ruštinu. Teplé jaro přišlo toho roku mimořádně brzy.

Rodiče měli do bytu o dvou místnůstkách přiděleny obecním úřadem dva německé vojáky, ale ti se neukázali. Kde jim byl konec! Všechna německá příslovečná superorganizovanost byla vepsí.

Ve vzduchu si dělali spojenci, co se jim zlíbilo. Sirény ječely poplach, rádio každou chvíli přerušovalo árie z Lohengrina a hlásilo, kterým směrem se nad říšské území blíží nepřátelské bombardovací svazy. Zpočátku oznamovalo kde se objevily angloamerické »kampfflugzeuge«, lidově »hloubkaři«. To časem hlásit přestalo, protože byli všude.

Jenda a dřevaři je pozorovali z okraje Hůrek, odkud se otevíral rozhled daleko do kraje. Dvojtrupový stihač zapaloval jako na střelnici obrovské stohy sena a slámy, které dlouho skládala německá armáda za protivínským nádražím. Sloupy dýmu stoupaly k obloze celé dny.

Sklady hlídali, ale neuhlídali »verkšusáci«, pomocná stráž s uniformou, řemenem a pistolkou. Většinou němečtí invalidé, nebo Češi, kteří se z protekce vyhnuli nucené práci v říši.

Hloubkař zpozoroval postavu v modré uniformě na silnici od Protivína k Míšenci a uspořádal na ni lov. Nevím, co si od toho pro uspíšení vítězného konce války sliboval. Dvakrát se otočil a pustil dávku z velkorážního kulometu. Mocné kmeny lip byly proťaté skrz naskrz. Lidé se běželi podívat, co z nebožáka zbylo. Z betonové roury ve stoce u silnice mu čouhaly jen nohy. Když ho vytáhli, byl živ a zdráv, jen hrozně zaváněl.

Každý podobný »žert« neskončil stejně. K lesu za Vraňany ujížděl nákladní vláček o několika vagónech. Hloubkař se nad ním přenesl nízkým letem a vypálil výstražnou dávku. Strojvůdce a topič se pokusili dostihnout kraj lesa. Jenda to sledoval z kopce u Chelčic. Letadlo jako dětská hračka se proti nebi otočilo a ozvala se veselá řehtačka. Po válce tam postavili pomník se dvěma jmény.

V Čičenicích se odpoledne setkaly dělnické spoje z Budějovic, od Strakonic, Písku a Týna nad Vltavou. Lidé přestoupili na Vraňany. Zaburácel nízko letící stihač a červený motoráček se proměnil v konzervu smrti a zmrzačení.

V Budějovicích zkoušeli Němci tryskové letouny. Prototypy znamenaly větší nebezpečí pro pilota, než pro nepřítele. Říkalo se, že na tom létají dobrovolníci z Hitler-Jugend. Něco jako poloviční kamikadze. Běda, když se na obloze objevil Američan. V bažinatých lukách mezi rybníky na Blatech vězelo na konci války několik těchto »zázračných zbraní«, jimž se podařilo o překot nouzově přistát. Němci už se nenamáhali ani odmontovat kulomety a odnést střelivo.

Silnice byly obrazem vševládnoucího chaosu. Valily se po nich kolony tanků, děl a nákladních aut, vezoucích, co z armády zbylo. Tisíce selských vozů z východních a severních oblastí Německa se potkávaly. Jedni sem, druzí tam. »Národní hosté«, nuceně evakuovaní vlastními gauleitery, nevěděli, kam vlastně utíkají. Komanda esesmanů hnala vězně z koncentračních táborů na »pochod smrti« a střílela ty, kdo vysílením upadli. Z nucených prací v Německu prchaly tisíce mužů a žen, jedni ze západu na východ a z jihu na sever, druzí opačně. Také Jendův bratr Hubert, otrhaný, hladový, zavšivený, ale šťastný, se po třech letech »totálního nasazení« vrátil domů.

Bídné zásobování se hroutilo. Každý se živil tím, co sehnal. Jenda celé dny objížděl známé po vesnicích a »fechtoval«. Peníze byly dávno cárem papíru a teď už nebyly k ničemu ani potravinové lístky. Obchod se vrátil do raného středověku: zboží za zboží. Za kus žvance obnošené prádlo, svetr, boty, které ještě neměly úplně prošlapané podrážky. Lidé z města nosili na vesnici rodinné památky, zlato, stříbro, porcelán.

Chyběly nejnutnější prostředky k životu a na druhé straně se ničily a válely v blátě velké hodnoty. V aleji staletých dubů a lip jižně od Vraňan stál natlačen ve třech řadách bezpočet nákladních aut a traktorových vleků, naložených vším možným i nemožným, co kde Němci na útěku »zachránili«. Stráže, které to několik dní hlídaly, se vytratily a lidé z okolí přehrabovali a odváželi poklady. Do mnohých osiřelých aut stačilo sednout a spustit motor; ani benzin a klíček od zapalování nechyběly. Čiperní čmuchálkové objevili nákladní vozy, plné prvotřídních vepřových konzerv, určených pro frontové hrdiny. Sedlák z Chelčic si odvážel vůz, vrchovatě naložený pneumatikami. Podnikavý soused na Ovčíně přivezl fůru blyštících se zbrusu nových přístrojů. Nevěděl, k čemu jsou. Bylo to nejmodernější vybavení ordinací zubních lékařů.

1.máj byl mimořádně šťastný. Noviny, které už měly jen jediný list, přinesly v černém rámci zprávu o smrti vůdce, který »padl hrdinskou smrtí při obraně Berlina«. Lidé už se z toho ani patřičně neradovali. V totálním krachu nenáviděného systému to brali jako samozřejmost. Nacisté však ještě příští den vyváděli české vězně v terezínské Malé pevnosti za cihlové kasematy a hromadně popravovali.

Čechy měly nezáviděníhodnou možnost vychutnat slasti války do posledních hodin. Zbytky nacistického válečného stroje se tu ocitly v kleštích. Z východu, jihu a severu je tiskla Rudá armáda, ze západu Američané.

Když pražský rozhlas začal vysílat výzvu k povstání, utíkal Jenda polní pěšinou do Vraňan. Celé město bylo v pohybu. Přiběhl na náměstí plné lidí, když tam právě z Písecké ulice přijel džíp s bílou pěticípou hvězdou. Na kapotě měl namontovaný kulomet. V olivových uniformách a přilbách nezvyklého tvaru seděli v něm, s vysoko zdviženými koleny, čtyři vojáci. Nebylo těžké uhodnout, o koho jde - Američané. Osvoboditelé, po nekonečných šest let očekávaní jako andělé spásy. Je možné, že se zázrak proměnil ve skutečnost a jsou tady?

Lidé se k nim hrnuli ze všech stran. I babičky z opačného konce náměstí utíkaly, aby nepřišly o historický okamžik a mohly zachránce obejmout. V okamžiku byl okolo džípu tábor lidu. Někdo se pohotově prodíral zástupem s napěněnými půllitry piva z hospody »Pod věží«.

Vojáci nejevili chuť k oslavám, k líbání, ani na pivo. Z auta nevystoupili a na jásot nereagovali. Muž vedle řidiče naléhavě opakoval nějakou otázku. Ve všeobecném hlaholu nebylo rozumět slovo. Konečně nejbližší trochu utišili vzdálenější. Američané chtěli vědět, kde jsou Němci, v jaké síle, jaké mají zbraně, jak si počínají, kdo má město v rukou, jakými silami obránci disponují, kdo velí, k jaké armádě patří, jakou má hodnost. Vojáci byli tykadlem americké armády, tvořili předsunutý průzkum. Velitel mluvil anglicky a opakoval otázky dobrou němčinou. Nic si nepoznamenával; když poslouchal, hleděl upřeně před sebe. Bylo zřejmé, že si vrývá informace do paměti.

Jediná zpráva, kterou »na výměnu« poskytl, byla, že jejich vojsko je ve Strakonicích. Název města se nepokoušel vyslovit, aby si nezlámal jazyk, ale ukázal je na mapě. Zvěst nebyla o to méně radostná. Všichni věřili, že americké jednotky přivítají ve Vraňanech za hodinu, za dvě.

Někdo přišel na nápad: přinesme německé prapory, vydláždíme s nimi osvoboditelům cestu. Signál se rozletěl, jako by ho vyhlásil městský rozhlas. Za chvíli ležela na obrubě kašny červená hromada, z níž místy vykukoval kus černé rohatiny hákového kříže.

Tu se v ulicích, vedoucích směrem od Budějovic, ozvala střelba. Z opačné strany, než kam odjel před chvílí džíp, se vynořil černý otevřený mercedes. Vedle řidiče stál nacistický oficír s pistolí v ruce. Za ním sedělo několik esesmanů v přilbách s výhrůžně napřaženými samopaly. Cestou stříleli do oken, z nichž vlály československé prapory. Auto si bezohledně razilo cestu náměstím a lidé uskakovali. Když důstojník zahlédl kupu nacistických fanglí, vyskočil z vozu, popadl je a hodil dozadu mezi vojáky. Než se dav vzpamatoval, limuzína zatočila kolem kostela a zmizela směrem na Prachatice.

Stovky lidí byly husarským kouskem Němce fascinovány. Nikdo se mu nepostavil do cesty. Jen jeden muž ze vzdáleného konce náměstí mával pěstí a pokoušel se prodrat k autu. Byl to hokynář Koníček, který jako fašista a vlajkař kolaboroval a teď se to pokoušel pět minut po dvanácté spravit. Padaly poznámky, že si vzpomněl s nepřátelstvím k nacistům trochu pozdě.

Město čekaly ještě dramatické dny, plné pohnutých událostí.

Američané navzdory očekávání za hodinu, ani za den či dva nepřijeli. Zastavila je dohoda o demarkační čáře. Vraňany byly zatím v rukou »revolučních gard«»partyzánů« a na radnici úřadoval revoluční Národní výbor.

Jenda spěchal každé ráno do města, kde se dělo stále něco nového.

Plno lidí se shluklo v Budějovické ulici. Co tam měli tak zajímavého? Zástup se tlačil na chodníku, zatím co v jízdní dráze se pohybovalo s pochýlenou hlavou dvacet, třicet postav. Zametaly. Na úklidu koňských koblížků z »kočičích hlav« by nebylo nic pozoruhodného, nebýt zvláštního složení »úklidové čety«. Většina metařů měla nad levým loktem širokou pásku s hákovým křížem, tak dobře známou za celou dobu okupace. Byli to vraňanští nacisté a kolaboranti. Koště zvlášť slušelo dlouholetému postrachu města, panu »obrlérerovi« a jeho milostivé. Také předválečnému horlivému »Sokolu« kupci Steinhauserovi alias Štajnhauzrovi. S příchodem okupantů pochopil, že je vlastně »folksdojče« a jal se horlivě zbavovat město Židů a nebezpečné české inteligence. I jemu pomáhala nametat smetí na lopatu jeho drahá polovička, kterou »přesvědčili«, aby si k oné příležitosti oblékla oblíbený dirndl se smělým dekoltem.

Mezi metaři zahlédl Jan místního velitele SA (Schutzabteilung) Kriesela. Dříve to byl pan Krysl, krmič v městském statku. Když přišli Němci, i on sáhl do kombinované historie svých česko-německých a německo-českých šumavských předků a vsadil na kartu, která víc slibovala. Měla na to vliv jeho paní, kterou to nad sousedky povzneslo. Když sláva říše zhasla a vůdce zemřel hrdinskou smrtí, oběsila se.

Krysl nebo Kriesel byl malé podsadité postavy. Jediné, co na něm vynikalo, byl nos, který by stačil pro tři. Ten mu teď padal ze strany na stranu, jak se ke koštěti nakláněl. Někdo se mu do něj v prvních hodinách revolučního nadšení strefil. Bylo hodně lidí, kteří k tomu měli důvody. Šest let bděle dohlížel na pořádek ve městě, na řádné vyvěšování praporů, na smekání před standartou se svastikou a stoj spatný při oblíbených tónech Deutschland, Deutschland über alles a nacistické hymny Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen, SA marschiert...(Německo, Německo nade všecko...a Prapor vzhůru, pevně semknout řady, pochoduje SA...). Přísně stíhal každou skulinku v zatemnění. Dbal, aby Češi nezapomínali, že poslech nepřátelského rozhlasu se trestá vězením i smrtí a špicloval pod okny.

Když se ocitl před lidovým soudem, zachránil ho jen ubohý inteligenční kvocient, který však velitelské funkci v SA nebyl na překážku. Vlastní dospělý syn se od počátku okupace svých povedených rodičů odřekl a přes veliké nesnáze, které si tím způsobil, si zachoval čistý štít.

Vraňany si už zvykly po letech nacistické tyranie zase svobodně dýchat, když se na kopcích od Týna nad Vltavou vynořila nekonečná řada německých obrněných vozidel a aut. Hrstka odvážlivců se pokusila příval zastavit. Jeden muž padl a ostatní se stáhli. Město strnulo.

Němci nevěděli, jaké síly mají před sebou a zastavili se. Jeden tank zajel do pole a spojky na motocyklech do něj vozily balíky dokumentů. Pak ho polili benzinem a zapálili. Tank hořel dlouho jako fakule a z ohnivého sloupu vystřelovaly náboje, které se Němci ani nenamáhali vynést.

Dvě hodiny se budovy ve městě otřásaly projíždějící těžkou technikou. Na ulicích nebylo živáčka. Nasupení vojáci seděli na korbách nákladních aut v řadách, pušky a samopaly mezi koleny. Na rohu náměstí zatáčely vozy okolo budovy soudu, kde na ně zpoza mříží zoufale volaly a mávaly desítky pozatýkaných. Nikdo si jich nevšímal. V sutinách nacistických iluzí vzal za své i opěvovaný »kamarádšaft«. Každý měl starost o vlastní kůži.

Na silnici přes Milín k jihu se pohybovala poslední Hitlerova předsmrtná naděje, milionová armáda nakvap povýšeného maršála Schörnera - bez Schörnera, který už se pokoušel zachránit jen sám sebe. Jeho opuštěné šiky měly stejný cíl jako on - do zajetí k Američanům. Nikdy už se neprokáže, co způsobilo náhlou paniku. Prý zahlédli džíp se sovětskou průzkumnou hlídkou. Pluky a divize elitní armády se rozprchly jak hejno vrabců, když se práskne pytlíkem od cukru. Nechali na silnici veškerou bojovou techniku a utíkali, kam se dalo. Většina se snažila pronikat lesy k jihu.

Skupiny vojáků, hlavně esesmanů prchaly v panickém strachu před Rusy, v jejichž zemi napáchaly největší zvěrstva. Slibovaly si, že u západních armád najdou snesitelnější přijetí. Jejich cesta ani teď nebyla nevinná. Chovali se, jak byli zvyklí. Šířili smrt a teror ještě dlouho potom, co oficiální představitelé německé branné moci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci.

Hospodář ze samoty nad Borovany zaslechl v houští šramot. „Kdo je tam?“ zeptal se. Odpovědí byla dávka ze samopalu. Za několik hodin mu rodina zatlačila oči.

V lese za Ovčínem zmizela skupina Němců. V patách za nimi přijeli revoluční gardisté z Vraňan. Vedl je pan Syrový, zkušený voják, který si odsloužil roky ve francouzské cizinecké legii. Vzali Jendu i tátu s sebou a les obklíčili. Otec měl brokovnici, Jan maličkou pistoli ráže 6.35mm, zbraň tak do dámské kabelky. V loveckých puškách se vyznal, ale o pistolích měl jen romantické představy z dobrodružné četby. Měl štěstí, že se o účinnosti svého bojového prostředku nemusel přesvědčit.

Kolem domu se pohybovala podezřelá dvojice. Otec vzal brokovnici a šel zjistit, co je to zač. Byli to Rusové, ale ve zbytcích uniformy, která neměla s Rudou armádou nic společného. Šlo o »vlasovce«, kteří se dali do služeb Němců proti vlastní zemi. Jejich osud byl v dané chvíli méně záviděníhodný než vyhlídky samých nacistů.

Otec předal brokovnici synovi. „Odveď je na faru. Farář je kapitán - partyzán a nejvyšší vojenská šarže ve vsi.“

Jenda se nadýmal důležitostí. Vedl chlapíky opatrně, držel si je na bezpečnou vzdálenost a dával pozor, aby se mu nerozcházeli daleko od sebe. Šlapali poslušně. Věděli, co brokovnice na krátkou vzdálenost dokáže. Mládí zelenáče, který je vedl, nedávalo velkou naději. Cítili, že jeho prst na spoušti je nervózní a stačilo by málo...

Poslední úsek cesty nad vsí byl zaříznutý v hlubokém úvozu. Jeden z mužů zvolnil a přiklekl, aby si zavázal tkaničku u boty. Jan se zarazil v půli kroku a energicky zařval. Spíš strachy než rozhodností. Rus polekaně vyskočil a připojil se k druhovi. Ten něco nezřetelně zabručel.

Po zbytek cesty se nic dramatického neudálo a pan farář zajatce převzal. Naložil s nimi podivně. Napsal jim cedulku a poslal je, aby se hlásili ve Vraňanech na četnické stanici. Velitel stanice byl také »kapitán-partyzán«. Ukázalo se, že velebníček s partyzánskou hodností odhadl situaci správně. Mladíci měli zřejmě beznadějného útěku po krk a na četnickou stanici došli i bez brokovnice v zádech.

Následující den dostal Jan vojenskou pušku vzor 98 a úkol střežit na okraji Chelčic cestu od Vraňan. Krajem se potulovaly tlupy německých marodérů. Lehl si na mez a hlídal. Byl odhodlán střílet třeba na tanky, kdyby se objevily. Díky jeho šťastné hvězdě se nepřiblížilo nic kromě otevřeného auta s dvěmi vraňanskými četníky.

„Chlapče, kde tu bydlí Koudelovi?“

„Hned u rybníčka. Nemůžete to minout. Pojedete rovně a pak vpravo...“

„Víš co, pojď si k nám sednout a ukážeš nám to. To bude jistější.“

Jenda se dopustil těžkého prohřešku, za který by ho vojenský soud musel nechat zastřelit. V bojové situaci opustil strážní stanoviště.

Na dvoře Koudelů statku mu četníci pokynuli: „Sedni si tu a počkej.“ Posadil se na lavici vedle dveří do domu. Vyšla selka a Jenda pozdravil. Neodpověděla, tvářila se podivně a zmizela pod kůlnou.

Za minutku se objevil četník. „Nevyšla ven Koudelová, neviděl jsi jí?“

„Ano, viděl. Šla pod kůlnu.“

Četník byl obratem zpátky a volal druhého. „Visí tam na trámu. Měla zřejmě provaz připravený. Věděla, že jí to nemine.“

Byla to vyhlášená pisatelka anonymních dopisů, která nenechala ve vsi nikoho léta na pokoji. Za okupace několik hospodářů udala, že »melou na černo«. Dva se z vězení nevrátili.


Vraňany ležely právě na čáře, kde se na konci války setkaly dvě největší spojenecké armády, sovětská a americká. Lidé je vítali jako dva spasitele.

Nacistická propaganda se po celé roky snažila budit k Sovětskému svazu odpor a strach před Rudou armádou. Byla nouze o papír, nebyly školní učebnice, ale po nárožích i na plotech visely spousty plakátů. Odporné debilní tváře v sovětských uniformách a nápis: »Tvoji bratři?« Lidový humor dodával: »A natřou ti to, jak se patří.« Nad siluetou Hradčan se sápal ohavný spár se srpem a kladivem a krvavými drápy. Připisovalo se na to: »My se nebojíme, my tam nebydlíme.« Němci otevřeli v Praze velikou výstavu, která měla ukázat Sovětský svaz v nejodpornější podobě. Pražáci tam proudili, aby si prohlédli zbraně Rudé armády. Julius Fučík napsal »Průvodce po výstavě Sovětský ráj«. Ten byl rozšířen jako leták, koloval z ruky do ruky, opisoval se s rizikem nejvyšší míry nebezpečí. Znešvařený portrét J.V.Stalina provázeli nacisté sloganem: »Nepřítel číslo jedna.« Lidé to vnímali podle zásady: »Nepřítel mého nepřítele je mým spojencem.«

Když už hlavní boje skončily, přišla do Vraňan zpráva, že bylo město pojato do sovětské zóny. Příchod vojsk z Českých Budějovic byl ohlášen na odpoledne. Byl parný den. Vojáci pochodovali třicet kilometrů pěšky. Celé hodiny jim jezdili vstříc automobilisté a cyklisté a přinášeli zprávy: »Už jsou u Pištína. Už v Sedlci. Už se blíží k Újezdu.«

Náměstí bylo zase plné, že by špendlík nepropadl. Předseda revolučního Národního výboru si opakoval uvítací řeč a učil se první větu rusky.

Přišli. Zaprášení a zpocení, ale s úsměvem. Velitele si představitelé města odvedli na radnici a vojáci měli rozchod. Byli mezi nimi skoro děti a jako děti si počínali. Půjčovali si jízdní kola a proháněli se okolo náměstí, samopaly s bubnovým zásobníkem za zády.

V příštích dnech se kdekdo učil rusky a kromě hoštění a tancování »kozáčka« docházelo k humorným nedorozuměním. Rusové kroutili hlavou a byli uražení, když málem vkročili pod auto a někdo na ně vykřikl: »Pozor!« (Což rusky znamená »Hanba!«) Udivily je podivné české chuti, když jim nabízeli »čerstvý« chléb. (»Čjorstvij« znamená rusky tvrdý). Ruský proviantní důstojník uviděl v sádkách kapry a nabídl za ně »máslo«. Městští »výboři« protáhli obličeje, když dostali několik barelů oleje. (»Maslo« znamená rusky také olej a k tomu významu měli vojáci blíž.)

Po několika týdnech se někde na vysoko postavených židlích rozhodnutí o demarkační čáře »upřesnilo«. Rudá armáda odešla kilometr za město a Vraňany se staly součástí amerického okupačního pásma.

Jenda jako většina lidí měl rád Američany i Rusy. Koho z nich víc? Taková otázka ho v prvních dnech ani nenapadla. Jedni i druzí nám vybojovali svobodu. Mnozí v ní ztratili život nebo zdraví a jejich rodiny doma přišly o své nejbližší. A to i pro nás, abychom zase mohli žít jako lidé.

Chelčice, i když byly od Vraňan jen pár kilometrů, neprocházely okupačními změnami a byly od počátku obsazeny Američany. Od půl desáté večer platil zákaz vycházení. Jenda o to nedbal. Za soumraku se přikradl ke krajnímu stavení, z něhož mu vyšla vstříc Růženka. Schůzky přes zákaz byly lákavější.

»Policejní hodina« neplatila, když se v hospodě U Křenků konala taneční zábava. První oficiálně povolená po třech letech nacistického zákazu. Z tisku byly známé snímky setkání americké a sovětské armády na Labi. Tancovačka U Křenků byla nemenším výrazem přátelství. Bez formálních projevů ale bez zábran tančila společně chelčická mládež s vojáky v jedněch i druhých uniformách. Páry se točily v jednom kole a po žádné demarkační čáře nebylo potuchy. Našly se dívenky, které nejen vyzkoušely jedny i druhé tanečníky, ale prošly se s nimi i na čerstvém vzduchu.

V zevnějšku vojáků bylo mnoho odlišného. Američané vynikali vzorným oblečením a upraveností. Měli skvělé uniformy bez poskvrnky, košile s vyžehlenými sklady na zádech. Byli ostřiháni, voněli kolínskou vodou, benzinem a parfemovanými cigaretami. Sověti měli oprané vybledlé kalhoty, zastrčené do sešlapaných holinek, rubášku, přepásanou řemenem, ošoupaným od zavěšovaných ručních granátů. Nezapřeli boje v dešti a slunci, ve sněhu i bahně zákopů.

V oblečení a eleganci se Sověti Američanům rovnat nemohli. V srdečnosti to bylo jiné. Po letech namlouvá propaganda lidem, kteří tehdy nežili, hloupou legendu, že sovětští vojáci brali lidem hodinky, protože je doma neměli.

Za Vraňany u Újezda soustředila sovětská armáda veliké množství válečných trofejí, získaných na Němcích. Na sta automobilů, motocyklů, jízdních kol, stany plné radiopřijímačů, telefonických přístrojů, psacích strojů, oblečení, obuvi, lůžkovin a bůhví čeho ještě. Hlídali to blahovolní strážní. Chamtivci zneužívali jejich dobrotu a vybavovali se tu nejen pro vlastní potřebu, ale i »na kšeft«.

V tomto ohledu se Američané chovali jinak. Počínali si jako obchodníci v malém i ve velkém. Když na jaře v pětačtyřicátém přijeli, měli zimní výstroj. Vzápětí se prováděla výměna. Vojáci odevzdávali zimní uniformy, prádlo a vybavení a dostávali všechno zbrusu nové, letní.

Městský národní výbor vyslal za velitelem delegaci. Prosili ho, aby za úhradu dovolil vyřazené věci rozdělit lidem, kteří na tom byli po letech války zle a každý kus slušného hadříku byl pro ně klenot. Velitel odmítl: „Záhy budete mít možnost všechno si koupit.“ Hromady dobrého oblečení, bot navozili na hromadu, polili benzinem a zapálili. Stráže hlídaly, aby lidé doutnající zbytky nevyhrabávali.

To bylo poučení, že mezi armádami je přece jen rozdíl.

Od září začal Jeník jezdit do Písku do lesnické školy. Když jel na kole, stavěla ho kus za městem dvakrát hlídka. Nejprve u rybářské školy americká a na Radčickém vrchu sovětská.

Přišel na to, že se dá z »pendlování« mezi zónami vydělávat. Kupoval od Američanů cigarety, čokoládu, žvýkací gumu, mýdlo, součástky uniformy a spolužákům ve škole v sověty obsazeném Písku prodával. Poprvé v životě zažil blahý pocit lehce získaných peněz. Pro Američany byl hlavním platidlem »šnaps«, alkohol všeho druhu.

Jednou by se byl kvůli tomu málem otrávil.

Po skončení války se pan Lukáš vrátil do služby a nastěhovali se ve městě do domku po kolaborantech. Ve sklepě bylo plno domácího ovocného vína. Jednu láhev Jan ochutnal. Pocítil v ústech strašný pach a sliznice měl spálené. Polknout jediný doušek, snad to nepřežil. Nikdy se nedověděl, co to bylo za utrejch.

Američané byli ochotní obchodovat i s pistolemi. Nabízeli armádní »pětačtyřicítky« za německé trofejní waltery a parabely. Toužili si je přivézt domů jako »suvenýr«. Nějaký čas po bojových operacích získat novou služební pistoli pro ně asi nebyl problém. Na takové obchody si Jenda netroufal.

Nejčastěji se stýkal s Američany »na pěsti«. Věděl, že box u nich patří k nejoblíbenějším sportům a rád by si to s nimi zkusil. Brzy dostal příležitost.

Před domkem zastavil džíp. Jan ještě anglicky mnoho neuměl, ale pochopil, že ho chtějí odvézt na nějaké »oťukávání« v rukavicích. Že se dověděli o jeho boxování, na tom nebylo nic překvapujícího. Tomuhle sportu se tu věnoval málokdo a o každém to bylo po okolí známo. Trochu se polekal, ale nechtěl si to přiznat. Představoval si, že každý Američan je něco jako poloviční Joe Louis.

Na sokolské louce pod Vraňany stál prostorný stan, zařízený jako tělocvična. Vedle byl ring pod širým nebem s podlahou ze silných fošen. Z větší jednotky vyčlenili reprezentační tým a jeho příslušníci měli parádní vojnu. Byli něco jako profesionální boxeři ve vojenské uniformě.

„Potěš mě pánbůh,“ řekl si Jenda, když uviděl na trávníku klusat a rozcvičovat se dva obrovité černochy. Občas vypálili sérii stínových ran, z nichž každá by dokázala porazit koně.

Tenhle životu nebezpečný pár nebyl naštěstí přichystán pro Jendu. Přivítal ho starší muž s boxem poznamenaným obličejem, patrně trenér, a ironicky si ho změřil. Zdálo se, že ho v duchu zařazuje do váhové kategorie a zároveň odhaduje, kolik toho asi svede. Představili mu soupeře. Byl to štíhlý vysoký muž jako většina jeho krajanů. Měl inteligentní výraz a ani nos neměl přeražený. Zřejmě amatér, skutečný sportovec a ne »profík«, odhadl Jenda. Amík se díval na chlapce poněkud »z nadhledu«, asi polotěžká váha.

Jenda si neliboval v »ranařském« způsobu boje. Dával přednost čipernému pohybu nohou a šermu pěstí. Soupeř měl úder, který odpovídal jeho mohutné persóně, ale nerval se a nesnažil se vložit do pěsti celou váhu.

Způsob boje měli odlišný. Jan se držel od protivníka na dva, na tři kroky. Direkty i háky mu »posílal« a zase odskočil. Američan se snažil soupeře jednou rukou přidržovat a druhou mu zasazovat na krátkou vzdálenost sérii rychlých ran. Byl v tom zřetelný vliv profesionálního boxu, kde se zápasí »dokud je jedna ruka volná.«

Jenda si boj zblízka vnutit nedal a při výměně direktů bodoval. Soupeř se párkrát díky své váhové převaze prosadil a konečný výsledek - i když ho nikdo nehodnotil a nevyhlašoval - byl asi tak »fifty-fifty«.

Když Jendovi vytryskla z poraněných rtů krev, trenér zápas zastavil a ústa mu pečlivě ošetřili. V duchu se zasmál. V Písku bývali někdy při tréninku červení jako řezníci a nikdo si toho nevšímal; svlékli rukavice, umyli se v koupelně pod kohoutkem a bylo to v pořádku.

Ještě jednou se v duchu ušklíbl, když dostal při loučení balíček žvýkací gumy. „Nejsem teď profesionál? Neporušil jsem amatérské reglamá?“

Přátelských utkání s vojáky v khaki uniformách zažil ještě několik. Měly podobný ráz. Přidržovali soupeře a zasypávali ho rychlými háky. Někdy to vypadalo bezmála jako by s rohováním kombinovali řeckořímský zápas. Jenda si pomáhal dlouhými soty a prací nohou. Svým uměním spojeneckou armádu neohromil, ale představu, že každý Američan je skvělý boxer, si opravil.


V prvních hodinách a dnech osvobození cítil k oběma armádám stejně horoucí sympatie.

S Američany se stýkal častěji. Sbližoval ho s nimi sport a také »kšeftování«. S tou druhou záležitostí měl rozporné zkušenosti. Jako obchodníci nebyli právě ohleduplní a o přátelství a laskavosti se mluvit nedalo. Ceny svých věcí den ode dne zvyšovali. Měli to znamenitě zorganizované. Když začali prodávat jednu cigaretu Pell-Mell za jedenáct korun místo za deset, bylo marné pokoušet se široko daleko koupit ji za starou cenu.

Jenda neměl při »šmelení« nejčistší svědomí. Byl si vědom, že je to špinavý obchod a že zneužívá nuznou poválečnou situaci lidí. Necítil morální právo americké chytračení odsuzovat.

Závažnější bylo chování jedné a druhé armády vůči Němcům.

Když se Jeník v druhé polovině května pokusil vrátit do práce v píseckých lesích, zjistil, že tam válka ještě neskončila. Zbytky Schörnerovy armády se ukrývaly v zalesněných pohořích a pronikaly podél Vltavy od Kamýku až po Písek. Sověti vytvořili řetěz hlídek okolo celého obrovského lesního komplexu.

Stany se čtyřmi, pěti muži stály na dostřel jeden od druhého. Jenda besedoval se sovětskými vojáky celé hodiny a procvičoval si ruštinu, jak se ji naučil v Lipkách během posledních týdnů války. Střídavě některý voják vzal samopal a odešel do lesa. Lovili esesácké záškodníky jako škodnou. Ještě na podzim se stávalo, že do hájovny přiběhl vyděšený houbař; našel od lišek ohlodanou lidskou kostru. Nebyla to hra z jedné ani z druhé strany. Blízko od míst, kde Jenda pracoval, přepadli němečtí záškodníci za noci posádku stanu a ráno našli ruskou hlídku s proříznutými hrdly.

Mezi Američany a Němci byly vzájemné vztahy jiné. Poražený »wehrmacht« i esesáci spěchali do amerického zajetí jako za spásou.

V Prachaticích konali Američané sportovní den. Jenda měl boxovat v jedné z exhibičních dvojic. Ohlášenou atrakcí, která se nekonala, byl Billy Cone, tehdy uchazeč o titul profesionálního mistra všech vah, vyzyvatel Joe Louise.

Jan se procházel s americkými vojáky městem, které bylo ještě plné Němců. České úřady i obyvatelé se vraceli jen postupně.

Ve škole byly ubytovány trosky prchajících německých rodin, které konec války v okolí města zastihl. Na okenních parapetech seděly Němky a flirtovaly s vojáky. Ti se nenechali dlouho svádět. Jeden druhému pomohl do okna. Za chvíli si bez obalu sdělovali čerstvé sexuální zážitky. »Gertrůdám«, které měly muže kdoví kde, zřejmě kolektivní forma sexu nevadila. Američané fasovali »služební preservativ« v zavoskované krabici spolu se studenou denní dávkou stravy, žvýkací gumou a toaletním papírem.

Mnozí Američané, s nimiž Jenda hovořil, měli jen nejasnou představu o rozdílu mezi Němci a Čechoslováky. Zvlášť to platilo o první várce, která se rekrutovala vesměs ze sociálně nižších vrstev. Během několika týdnů byla vystřídána - údajně přemístěna na japonskou frontu, kde válka ještě pokračovala. Místo ní přišli studenti, příslušníci inteligence, synci z lepších rodin. Ti uměli zpravidla trochu německy, byli informovanější a měli o zemi, v níž se ocitli, větší zájem.

Nedá se tvrdit, že by všichni sovětští vojáci hltali Dějiny národa českého, ale systém politického školení jim dával alespoň elementární znalosti. Co bylo nejdůležitější - chápali zásadní rozdíl mezi hitlerovským Německem a okupovanou Československou republikou, kterou osvobodili.


Generace Čechoslováků, ale v té či oné míře i dalších národů, které válkou a osvobozením prošly, byly zážitky poznamenány na celý další život.

V prvé řadě nezapomínaly, jakou strašnou hrozbou je fašismus a militarismus. I když to na každém kroku neproklamovaly, vážily si svobody, demokracie a míru.

Mnozí lidé se dali těžko přesvědčit, že Němci mohou být jiní, než jak se projevili za Hitlera. Gottwald razil heslo »Není Němec jako Němec«, pěstovaly se sympatie pro Německou demokratickou republiku, ale osobní zkušenosti se daly těžko vymazat z paměti.

Sympatie pro osvoboditele byly silné, ale vliv »studené války« a vnitřní politická polarizace je záhy rozštěpily dvěma směry.

Jendovo pokolení bylo poznamenáno politickými rozpory a převraty právě ve stáří, kdy tito mladí lidé vstupovali do života. Jedni se vrhli do politického kvasu celou bytostí. Druhým to naopak politiku zošklivilo natolik, že o ní nechtěli ani slyšet. Stávali se pak o to snáz hříčkou populistických demagogů.

Jana roky války naučily samostatnosti a nebyl ochoten se jí zříct. Ani v tom nebyl jeho případ ojedinělý. Děti, které válka připravila o dětství a osvobození vrhlo jako sedmnáctileté »dospělé« do středu společenského dění, nebyly výjimkou.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39