Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

7) V bouřlivých vodách

Léta devatenáct set čtyřicet pět až čtyřicet osm nebyla nejklidnější. Znamenala v naší zemi historické rozcestí. Nejinak tomu bylo v osobním životě mnoha lidí, včetně Jana Lukáše.

Hned po osvobození, ještě v květnu svolal student Frantík Havelka v Chelčicích ustavující schůzi komunistické strany. O stanovách a organizačních principech se mnoho nevědělo, ale komunistické hnutí a jeho ideály poutaly veliký zájem. Frantík dlouho nemluvil - na velké projevy ještě nebyli řečníci naučení a posluchači zvyklí - a rozdal přihlášky. Šel mezi stoly a tomu, kdo natáhl ruku, podal formulář.

„Dvakrát,“ požádal Jenda, kterému ještě chybělo pár dní do sedmnácti. Otec, sedící vedle, po něm šlehl podmračeným pohledem. Kluk ho postavil do trapné situace: podepsat, nebo odmítnout? Němci ho vyhodili z místa a za války se s rodinou těžce protloukal. Mezi boháče se nepočítal a měl o nich své mínění. Nicméně byl znovu správcem lesů a městského velkostatku, úředníkem se solidním postavením. Dát se k bolševikům? To bylo přece jen moc. A ten zfamfrněný kluk ho tak hloupě zaskočil. Vlevo, vpravo sousedé vyplňovali a podepisovali. Styděl se říct, že nepodepíše a neměl povahu na to, aby se nějakým odkladem vykrucoval. A podepsat? On, »pán«, jak ho před válkou celá vesnice titulovala?

Zpropadený kluk to vyplnil a teď tátu pobízel. Kuře učilo kohouta. Před tím frackem ušatým se otec nejvíc styděl. Podepsal.

Jediný, kdo se kroutil, byl pan farář. Jezuita. Na schůzi přišel; kde byly jeho ovečky, tam nesměl chybět. Hlavně aby věděl, co se na jeho ovčinec strojí. Ale podepsat přihlášku?

„Ještě nemám pokyny z diecése, ale jestli to bude povoleno, budu první, kdo do komunistické strany vstoupí.“ Bylo to chytračení, ale mělo to i dobrou stránku. Pobožné dušičky, které váhaly, si s ulehčením oddechly: „Když tak uvažuje velebný pán, proč bychom nevstoupili my, nám přece diecése v cestě nestojí.“

Jenda byl jednoznačně rozhodnutý. O teorii skoro nic nevěděl, ale dva roky mezi dělníky v lese a sympatie pro Rudou armádu byly rozhodující. Hodně se stýkal s Američany, učil se rusky i anglicky, ale Sovětský svaz mu byl garancí, že se německá okupace nikdy nevrátí. Vzpomínka na Mnichov byla varování: Francie s Anglií nás nechaly v osudové chvíli Hitlerovi napospas.


Překotné události způsobily, že později vyplňoval přihlášku ještě jednou. Nával lidí, kteří se hlásili do strany a nezkušený stranický aparát vyvolaly administrativní potíže. Jenda už jezdil do Písku do školy a chelčické přihlášky ještě nebyly vyřízené. Frantík Havelka ho požádal, aby se na jejich osud na okresním sekretariátu zeptal.

Sekretariát byl v historické budově na dolním náměstí. Panoval tam ruch jak na nádraží. Jendu poslali do jedněch dveří, aby se po hledaných písemnostech podíval. Prostorná místnost bez nábytku byla po celé podlaze pokryta stohy přihlášek. Chelčické nenašel, ale nebyl si jist, zda tam někde v moři papíru nebyly. Později se opravdu ukázalo, že byl jako člen strany veden jednou od května, podruhé od prosince.


Když se Lukášovi přestěhovali do Vraňan, podal Jan onu druhou, prosincovou přihlášku. Ani otec už neváhal a s ním vstoupila do komunistické strany i žena, Janova maminka.

Zájem o společenské dění byl veliký. Stranická schůze se konala každý týden. Sál v hostinci »Pod věží« byl plný a mladí stávali u dveří. Prezence se nezapisovala. Lidé přicházeli, aby se něco dověděli a ne »aby měli čárku«. Nikdo nekontroloval legitimace, nestraníci byli vítaní. Žádné tajné pikle se nekuly a když se některý nestraník vyjádřil k přijímání nového člena, ani to se nepovažovalo za výjimečné. Taková byla doba a nebylo to špatné.

Na začátku mladí přednesli básničku, schválily se nové přihlášky, předseda nebo některý člen národního výboru informoval o jednání na radnici. Hlavním bodem byl referát. Bývala to teoretická přednáška, vystoupení hosta z vyššího stranického orgánu, beseda s vězni z koncentračního tábora, se zahraničními vojáky, s partyzány.

Nikdo dlouze neřečnil, zato ke každému bodu byla živá diskuse. Co měl kdo na srdci, bez rozpaků řekl.

Jenda zažil nové přijímání do strany, tentokrát vzrušující. Jeden muž si vzal slovo a prohlásil, že správce Lukáš je asociál a mezi komunisty nepatří.

Jan toho člověka znal. Početná rodina přišla do Krasic z Podkarpatské Rusi po rozpadu Československa. Měli snad deset dětí. Muž začal pracovat v lese, ale nebyl dost fyzicky silný ani docela zdráv a sotva stačil ženu a děti uživit. Lukáš měl různé nectnosti, ale nedostatek sociálního cítění mezi ně nepatřil. Hledal pro přistěhovalce lepší zaměstnání a našel je. Doporučil ho za pohodného - rasa a městská rada to schválila. Když Lukáše vyhnali nejen z místa, ale i z myslivny a nástupce se tam stěhovat nechtěl, ubytovali tam nového drnomistra. Za okupace, kdy ras podepisoval fingovaná potvrzení o uhynutí hospodářských zvířat, to bylo povolání nebezpečné, ale zato rodina nouzí netrpěla. Navzdory válečné bídě kvetly děti z pohodnice jako růžičky.

Tenhle muž prohlásil o Jendově otci, že je asociál.

Jeník si vzpomněl na pár věcí. Před válkou ženy ve vraňanské pletárně stávkovaly a pan továrník jim dal výpověď. Otec je vzal na práce v lese. Nebyly to žádné putičky a hajný se jim raději vyhýbal. S obecní radou měl táta kvůli tomu nepříjemnosti, ale prosadil svou. Panu továrníkovi se protest stávkujících nepodařilo zlomit a ženské spor vyhrály. Když Němci, sotva přišli, pozatýkali komunistické předáky, Lukáš byl ještě správcem městského velkostatku a staral se, aby jejich rodiny dostávaly mléko, brambory a obilí.

Jenda sebral odvahu, přihlásil se o slovo a obhajobu táty vykoktal. Bylo to jeho první veřejné vystoupení (zápasy v ringu nepočítám). Lidé se postavili na jeho stranu. Zvlášť si nenechaly ujít příležitost vyjádřit důrazně svůj názor výřečné účastnice stávky z pletárny.


Jan byl horlivý čtenář, ale v následujících měsících překonával sám sebe. První poválečná komunistická literatura v češtině byla vytištěna ještě v Moskvě a dovezena do ČSR. Tvořily ji převážně Stalinovy projevy a články a také jeho obsáhlejší životopis. Ten Jendu zvlášť zaujal.

Stalin byl tehdy nejen populární, ale přímo zbožňovanou osobností. Na všech vhodných i méně vhodných místech byly jeho barevné idealizované portréty v maršálské uniformě. Později byl povýšen na generalissima. Na shromážděních a schůzích, v sálech i na náměstích byli řečníci co chvíli přerušováni skandováním »Ať žije soudruh Stalin!« Básníci se v superlativech předstihovali. Dnešní generace budou nevěřícně vrtět hlavou, že místo šlágrů si mladí zpívali a pobrukovali písničky o Stalinovi. Kult Stalinovy osobnosti nebylo zapotřebí ani nařizovat, ani organizovat. Miliony lidí si porážku hitlerismu a nově nabytou svobodu personifikovaly v osobě Stalina. Doba byla taková.

Převratné události vynesly i v místních podmínkách do popředí lidi, kteří si označení »osobnosti« zasloužili, ale i jiné, u nichž to bylo problematičtější.

Do Vraňan se vrátil z koncentračního tábora s podlomeným zdravím jeden ze zakládajících členů KSČ, předválečný senátor Kelner. Byl přivítán s velikými nadějemi a ustanoven předsedou městského národního výboru. Začal se ale chovat podivně. Dával přednost pochlebování před skutečnými kvalitami a zásluhami lidí. Všechny, kdo vstoupili do strany po válce, pokládal za kariéristy a z předválečných členů uznával sotva někoho dalšího kromě sebe. Ztratil smysl pro kolektivní rozhodování a počínal si jako paša. Vzhledem k jeho minulosti i utrpení, kterým za války prošel, se mnoho soudruhů trpělivě snažilo přivést ho k rozumu. Marně. Před prvními poválečnými volbami na jaře 1946 jezdil po jižních Čechách a na mítincích vykřikoval: „Já, který jsem stranu zakládal, prohlašuji: To není dnes žádná komunistická strana.“ (Po Únoru 1948 se nad jeho senilitou spustila ohleduplná rouška a zachovala se mu světlá památka.)

Jenda našel v komunistických ideálech smysl života. Konečně mu vystoupilo nad horizontem ono »zlaté rouno« jež hledal a za nímž se rozhodl vydat celou bytostí, veškerým úsilím.

Každé slovo v brožurách, které četl, bylo pro něho Písmo svaté, pravda pravd. Byl přesvědčen, že všichni komunisté musí žít podle nejšlechetnějších mravních zásad.

Překvapilo ho, když na schůzích docházelo k rozhořčené výměně názorů, které neměly s komunistickými ideály nic společného. Propukaly nechutné osobní hádky mezi Kelnerem a jeho kritiky.

Zvlášť ostrý spor měl Kelner s doktorem Hlavatou.

Kelner měl záslužnou minulost, ale jeho současné jednání nebylo správné. Hlavata měl politickou minulost problematickou, ale zato nyní se choval vzorně. Kelner na něho poukazoval jako na prototyp kariéristy, který převléká kabát a do strany nepatří. Hlavata argumentoval Kelnerovými diktátorskými manýry a kritiku své osoby označoval za mstu. V jistém smyslu Kelnerovy výpady Hlavatovi pomáhaly.

Advokát býval táborovým řečníkem agrární strany a jeho chování za války někdy hraničilo s kolaborací. Doktor se bránil: Reakce proti němu dští síru ne proto, že by byl skutečně spolupracoval s Němci, ale protože vstoupil do komunistické strany a hájí její politiku. Kdyby se dal k národním socialistům nebo lidovcům, nic z toho, co mu vytýkají, by jim nevadilo. Nebyla to docela nepravda. Jestliže se za této situace k nejostřejším kritikům připojil Kelner, který se čím dál tím víc od strany vzdaloval, pozici Hlavaty to fakticky podporovalo.

Co si měl Jenda o tomhle dilematu myslet? Na vahách byli i zkušenější lidé. Ani někdejší senátor Kelner, ani doktor Hlavata nebyl bez chyby. Při vzájemné kritice měl každý kus pravdy.

Doktor Hlavata projevoval mimořádnou aktivitu. Byl vzdělaný a měl úctyhodnou knihovnu. Znal bibli jako talmud, Hitlerův Mein Kampf, Masarykovy spisy, Trockého autobiografii i Marxův Kapitál. Co bylo jeho vlastní přesvědčení? O tom mnozí lidé pochybovali. Jako papoušek dovedl z kola štěstěny vytáhnout obálku, která se pro danou chvíli hodila.

Přesvědčivě hovořil na komunistických schůzích a na předvolebních shromážděních. Měl jedno z mála aut ve městě a ochotně rozvážel referenty po okrese. Byl zkušený právník a jeho pomoc při formulaci různých dokumentů byla k nezaplacení. Dovedl být nepostradatelný zejména pro ty soudruhy, kteří měli potíže s písemnostmi a s přípravou vystoupení. Nezapomínal při tom na vlastní zájmy. Prosazoval je prostřednictvím některých zasloužilých, ale méně vyspělých předválečných komunistů, které si službičkami zavazoval. Přes všechny výhrady jeho autorita ve stranických kruzích rostla.

Lidová moudrost říká, že člověk s máslem na hlavě nemá chodit na slunce. Ať už bylo máslo našeho advokáta faktické nebo problematické, čím víc byl veřejnosti na očích, tím víc to provokovalo. A nejen odpůrce komunistů. I soudruzi si kladli otázku, zda je nejvhodnější osobností, která má reprezentovat stranickou politiku.

Laskavý čtenáři, odpusť, že trochu předběhnu: Na prahu padesátých let nebylo od jedné krajnosti do druhé daleko. Místo toho, aby se záslužná aktivita doktora Hlavaty ocenila a záporné stránky pojaly jako limity pro jeho funkce, byl ze strany vyloučen a zastavena i jeho advokátní činnost. Jediné zaměstnání, které našel, byla nádeničina v cihelně. Projevil však obdivuhodnou houževnatost a vůli a dokázal se prosadit ještě v důchodovém stáří. Pustil se do beletrie a vyšlo mu několik obstojných románů.

To všechno Jenda, ani druzí posluchači Hlavatových projevů a přednášek v druhé polovině čtyřicátých let ještě nevěděli.

Jeník byl přemýšlivý chlapec. Rozpor mezi ideální představou o soudružských vztazích a realitou ho dráždil a hnětl. Všechno, co se mu do vysněných norem nevešlo pokládal za nahodilé vady na kráse a tím více se ponořil do teorie. Marxistická literatura už byla dostupnější, vycházelo jí stále víc. Vedle Stalinových prací to byla i díla Lenina a brožurky našich vlastních autorů. (Je nutno, bohužel, konstatovat, že mezi nimi byla i jména lidí, kteří později udělali řadu politických kotrmelců.)

Jenda zůstával věrný i své lásce k poesii a občas recitoval na stranické schůzi verše. Soudruhy a soudružky potěšily nejen jeho básničky. Viděli v něm sympatického, hezkého chlapce, nadšeného stoupence a pokračovatele svých názorů.

Když přijel z Písku ze školy, odbyl nejnutnější úkoly a pospíchal na stranický sekretariát. Tam se scházelo něco jako neoficiální politický klub. Sdělovaly se zajímavé novinky, rozproudila se živá a pro Jana přitažlivá debata. Našla se příležitost v něčem přiložit pomocnou ruku. Jednou to bylo malování plakátů, podruhé rozmnožování a skládání listů přednášky, úprava vývěsních skříněk, vyplňování adres na obálky a desítky jiných drobností.

Na jaře v šestačtyřicátém roce se na Jendu obrátil tajemník, soudruh Škopek: „Podívej, Honzíku, ty přednášíš hezké básničky a soudruzi tě rádi poslouchají. Nechtěl bys vystoupit 1.máje na manifestaci?“

Jenda se cítil v sedmém nebi. Několik dní se mořil, vymýšlel, škrtal a vyšly z toho dvě stránečky. Nic zvláštního. Odvar z nejběžnějších frází a hesel doby, vyjádřený s patosem sedmnácti let.

Ukázal je tajemníkovi. (»Vedoucí« se mu neříkalo, byl v okrese jediný.) Dvě místnosti, z nichž se sekretariát skládal byly plné lidí, hluku a kouře. Škopek si stoupl stranou, bokem k oknu a dva tužkou psané lístky přečetl.

„Jo, je to dobré. Já myslel, že řekneš nějakou básničku, ale když sis to tak napsal - to je také dobré.“ Tak proběhlo schvalovací řízení.

Příští dny prožíval Jan v napětí. Nezakoktá se? Jedna věc byla přednést na schůzi Pod věží Wolkerovu Baladu o očích topičových a něco jiného vystoupit před plným náměstím, kde se sejdou zástupy z celého okolí. Nesčetněkrát si »projev« přeříkával.

Konečně očekávaný moment nastal. Hocha vystrčili na balkon radnice před mikrofon. Spatřil pod sebou moře obličejů, zalitých sluncem. Měl pocit, jako by to nebyla skutečnost, jako by to prožíval ve snu, ve filmu, ve fantazii nad románem.

Na protější straně náměstí se slunce odráželo od renesančního průčelí lékárny a gotického kostela. Bylo mu radostně a lehce a pocit štěstí mu stoupal v prsou. Ani nevěděl jak a proč nechal lístky v kapse a začal přednášet první věty. Potlesk. Překvapilo ho to a zarazilo. Když recitoval verše, nikdy ho potleskem nepřerušili. Nebyl na to připravený, ale nebylo to nepříjemné. Jako by teď byl celý svět před ním a poslouchal, a jeho zvedla ohromná křídla. Tréma? Něco takového nemohlo existovat. Moře obličejů se k němu zdvíhalo a smály se mu povzbudivě vstříc. Končil: „Nepotřebujeme majáky ani kormidla, naše cesta je rovná a jasná. Jdeme za naší stranou, za soudruhem Gottwaldem, za naším prezidentem doktorem Edvardem Benešem.“

Takový potlesk okusil poprvé. Hlava se mu točila pýchou. Neuvědomoval si, že pel jeho mládí působil víc, než obsah stokrát slyšených vět. Lidé ho pochválili, že se zmínil o Benešovi. Ocenili, že na rozdíl od hlavního řečníka mluvil »bez papíru«. Ještě odpoledne se na něho usmívali, sem tam někdo prohodil poznámku o jeho vystoupení a poklepal mu na rameno. Připadal si jako hrdina dne.

Netrvalo dlouho a hřebínek mu splaskl.

Pozvali ho do továrny Blanice, aby promluvil k textilačkám a podpořil práci svazu mládeže. Byla to pro něho maličkost. Mluvit už přece uměl. Postupoval podle osvědčené zkušenosti. Napsal si vzletný text a naučil se ho zpaměti. Potlesk už ho nepřekvapí, s tím bude tentokrát počítat.

Takto připraven přišel do továrny. Jeho sebejistota poklesla, když ho přivedli do výrobní haly. Obstoupilo ho několik desítek děvčat, většinou stejně starých, jako byl on. Žádná tribuna, žádný mikrofon, posluchači k němu nezvedali tváře z plochy náměstí, ale seděli na pár kroků okolo něj. Koketní princezny se opřely něžnými zadečky o desky šicích strojů. Některé holky si něco pošuškaly a hihňaly se, druhé ho přehlížely jako vzduch. Cítil, jak se červená. Ještě toho trochu! Byl tu sám »muž« mezi stovkou příslušnic něžného pohlaví a už to ho vyvádělo z míry.

Musel se hodně soustředit, aby svůj recitativ nepopletl. Nějak to odříkal, nic nezapomněl, nezakoktal se. Nebyl ale ani trochu na pochybách, že se tentokrát »netrefil«, že to nebylo to pravé. Hodilo se to asi jako klobouk s volavčím peřím do plaveckého bazénu. Dívenky jeho referát o veliké době, žádající revoluční činy, přetrpěly. Ze slušnosti položily dva dotazy, které nebyly právě k věci. Jenda přijal poděkování funkcionářek jako kondolenci a se schlíplýma ušima utíkal.

Bylo to dobré a užitečné poučení. Pochopil, že »řečnit« není snadné. Člověk si musí vystoupení připravit podle posluchačů. A hlavně musí vědět, co jim chce sdělit, o čem je přesvědčit a nejen do nich pustit kanonádu frází. Protože za užitečnou lekci nezaplatil víc než trapasem, byl to dobrý obchod.


V té době politické rozpory a ostré polemiky pronikaly do veškerého dění a nevyhnuly se ani lesnické škole. Členů některé z politických stran bylo mezi studenty jen několik, ale do živých debat se pouštěla s chutí většina. Pro mnohé to bylo spíš něco jako fandovství pro Spartu nebo Slavii, ale rozhořčenosti sporů to neubíralo.

Jenda patřil mezi nejhorlivější debatéry a jeho názory byly jednoznačné. Byl na sto deset procent komunista. Že jím byl o něco víc než stoprocentně, to se projevovalo v řadě ohledů. Konec konců levičáctví jako dětská nemoc těch, kdo poprvé přičichnou k politice, není ničím neobvyklým. Jeho radikalismus se projevoval hlavně ve slovech. Byl celkem slušný mládenec, měl lidi rád a neublížil by kuřeti. Kdyby však jeho řeči poslouchal nebožtík Trocký, měl by z něho radost. Světovou revoluci viděl za humny, veškerou buržoazii až po hokynáře by likvidoval a hranice mezi státy by zrušil nejpozději od Nového roku.

Oponenti v debatních šarvátkách používali proti němu »rány pod pás«.

Když je takový nepřítel imperialismu a mluví o tom, že za komunismu nebude nikdo potřebovat peníze, jak to, že šmelí s americkými cigaretami a žvýkačkami? Jenda »šel do sebe«. Odemkl skříňku v internátu, kde dočasně bydlel, a zbytek zásob rozdal. S obchodním žonglováním mezi okupačními zónami skončil.

Odpůrci měli proti němu další argument. Dělá ze sebe uvědomělého občana, horlí pro dvouletku, ze všech by nadělal zlepšovatele, brigádníky a stachanovce a sám prolézá tak tak s trojkami. Tady už se to nedalo vyřešit stejně snadno a rychle, jako když otevřel skříň a rozdal Pell-Mell. Ale i v téhle věci udělal »revoluci«. Sice jen sám u sebe, ale zásadní. Pustil se do studia s plnou vervou. Brzy tomu přišel na chuť. A že byl zvyklý spíš trochu přesolit než nedosolit, nespokojil se s rozsahem látky, která se probírala a sháněl další odbornou literaturu. Dosáhl výsledky, jaké nebyly na střední odborné škole běžné. Na konci prvního ročníku měl vysvědčení jak pilný žáček ve třetí obecné. Musel poněkud slevit ze stranických aktivit doma ve Vraňanech a na malování plakátů na sekretariátě už mu čas nezbýval.

Ve škole se politické poměry vyostřovaly. Politika se vloudila i do vyučovacích hodin.

Ředitel byl starý konzervativní pán, který nejen pamatoval Rakousko-Uhersko, ale působil dojmem, že si nevšiml, že skončilo. Učil občanskou výchovu. Přišel do třídy a zahájil hodinu: »Dnes si něco povíme o svátosti přijímání.«

Jenda vyletěl, jako když do něho píchne. Přihlásil se a spustil tirády o inkvizici a upálení Mistra Jana Husa. Citoval z Masarykových přednášek o náboženství. Výsledkem bylo, že se studenti o svátosti přijímání nic nedověděli, pana ředitele málem trefilo a o drzosti Jana Lukáše se jednalo na konferenci. Pan ředitel trval na horší známce z chování, ale protože by to byla na Jendově vysvědčení jediná dvojka, dal si to rozmluvit.

Kuriozitou školy byl profesor Mnohorád. Byl odsouzen za kolaboraci s Němci a rovnou z kriminálu šel na lesnickou školu učit dějepis. Podle toho to vypadalo. Jenda studoval světovou historii z několika pramenů, aby se mohl s přednášejícím hádat. Celá třída se bavila. Profesor začal výklad, vyslovil první tezi, Jenda se přihlásil a nedal pokoj, dokud nedostal slovo. Pak uvedl jeden, dva prameny, které zastávají jiný názor, než má pan profesor. Mnohorád byl natolik tolerantní, že tuhle hru přijal. Studenti z toho měli víc než z běžné výuky. O tom, že by někdo v těchto hodinách neposlouchal a věnoval se pod lavicí vlastní zábavě, nemohla být řeč.

Jako každý sektář měl Jenda sklon dělit lidi do dvou škatulek: na uvědomělé a zpátečníky. Někteří profesoři mu z šuplíčků přečnívali.

Profesor Lánský byl parlamentní poslanec za národní socialisty. Jeho zařazení by tedy nemělo působit potíže. Navíc ještě učil občanskou výchovu, takový politicky »čitelný« předmět. (Po panu řediteli, který pochopil, že jeho názory jsou trochu pasé a že na novoty nemá nervy.). Leč když proti němu Jenda párkrát rozohněně vyskočil, dokázal si s ním elegantně poradit. Vykládal organizační strukturu a formální kompetence složek státního systému, s čímž bylo těžké polemizovat. K aktuálním »žhavým« problémům uváděl formou holého konstatování stanoviska jednotlivých politických stran, jedné po druhé. Od toho byl zkušený poslanec, aby dokázal pod rouškou objektivnosti naservírovat v příznivějším světle to, co chtěl. Jendovi občas namočil nos v jeho radikalismu. Když horoval pro sovětské kolchozy - podle toho, co vyčetl ze Stalinových brožurek - upozornil ho, že KSČ nic takového ve svých požadavcích a návrzích nemá.

S dalšími profesory to bylo ještě složitější.

Profesor Baron, zevnějškem a vystupováním hodný svého jména, přišel do Písku učit myslivost. Proč, na to panovaly různé názory. Jedni tvrdili, že mu jeho vinárna v Praze málo vynáší, druzí šuškali o nějakých historkách z okupace, pro něž se mu stala půda hlavního města horká. Měl důvody, aby se při výkladu o zvěři pernaté a spárkaté politice vyhýbal.

Profesor Halík byl idealista a snílek, který žil běžným denním životem jen zčásti. Jinak vynalézal matematické řady a četl bukinistickou literaturu o nadpřirozených jevech, kterou bral vážně. Jeho stanoviska ke všem praktickým otázkám, ať šlo o nejbližší okolí, nebo světovou politiku byla tak upřímná, poctivá a bezelstná, a zároveň tak šokující naivitou, že s ním neměl chuť vážně polemizovat ani nejzaujatější fanatik jedné či druhé strany.

Profesor Brouček si tu a tam zaryl do Gottwalda nebo Nejedlého, ale bylo to jen ze služební servility vůči panu řediteli a jiným váženým kolegům. Jinak se věnoval svědomitě svým odborným lesnickým předmětům.

Silná osobnost byl profesor Mesiarik, Slovák Jánošíkovy postavy. Nosil na klopě »brko s kladivem«, odznáček »nár-soc«. O komunisty si občas otřel ústa neomaleně a upřímně, ale bylo těžké přehlédnout, že je ve výuce průkopníkem pokroku. Ve škole, která páchla staromilstvím. Učil lesní těžbu a seznamoval posluchače s nejmodernějšími metodami a technikou, které se objevovaly u nás i ve světě od Švédska po Aljašku a Jenisej. Kde mohl, tam se snažil, aby si studenti na moderní nástroje alespoň sáhli.

V tomto ohledu byl až komickým protikladem profesor Lohnický. Vystudoval a do vzniku Československé republiky působil ve Vídni. Odtud si přinesl nejen německé »ráčkování« ve výslovnosti, ale i skripta pro předmět, který se nazýval »zařizování lesů«. Přístroje, které uváděl, byly raritou i v muzeích. Jinak byl dobrák, že by lepšího snad v celém městě nenašel. Zmínit se mu o politice? Vyvalil by oči, pootevřel ústa a žasl, o čem je řeč. Nelítostné boje sváděl jen na šachovnici.

Jediný komunista v profesorském sboru byl tělocvikář. Kde ho objevili bůh suď. Byl starý mládenec, bydlel ve studentském internátě a s nikým se nestýkal. Přišel prý jako zahraniční voják ze Západu, ale sympatie pro Západ, pro Východ, ani pro cokoli jiného kromě tělocvičného nářadí neprojevoval.

To bylo pár profesorů jako příklad. Druzí se co do politické vyhraněnosti mnoho nelišili.

A studenti?

Na lesnické škole přežívalo osobité sociální složení, jež se průměru společnosti vymykalo. Z chudších vrstev pocházelo jen pár výjimek, nějaký synek předáka na pile nebo menšího sedláka. Bílou vránou byli stejně tak synci z bohatých rodin, které svedla romantika zelené uniformy a Vrbových románů. Většinu tvořily děti lesních úředníků a zaměstnanců, revírníků, lesních, fořtů a hajných. Mezi fořtem a hajným byl stavovský rozdíl jako mezi pánem a kmánem. U jednoho ani u druhého však ještě nevymizely beze zbytku »cyklistické« manýry panských sluhů: před vyšším se klanět a na nižšího šlapat. Domýšlivost vyšší kasty a zároveň posvátná úcta až servilnost vůči autoritě byly v atmosféře školy cítit.

K výjimečnosti školy patřily uniformy, které posluchače odlišovaly a v jistém smyslu nadřazovaly ostatním studentům. Stará tradice píseckých »lesáků« byla ve městě vžitá a brala se jako cosi běžného, jímž se sotva kdo pohoršoval.

Demokratický duch, který v ČSR po osvobození zavládl, nebyl dost silný, aby ovzduší lesnické školy naráz změnil. Jestliže celá země procházela složitým a ostrým tříbením názorů, střetnutím nového se starým, pak zde to připomínalo biblickou situaci s babylonskou věží.

Pro chlapce jako byl Jenda byla tato atmosféra, plná politických rozporů, sporných otázek a třenic, příliš náročná, než aby ji dokázal zvládnout a jednoznačně se v ní orientovat. Často si nevěděl rady, nebo kolísal v krajnostech, což byly zpravidla dvě stránky téže mince. Byl to kadlub, v němž se jeho uvažování rychle tříbilo a vyzrávalo. Vývoj spěl mimořádným tempem. Co se jindy odehrávalo během let, to se nyní dělo z měsíce na měsíc.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39