Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

8) Mládí otevírá oči i cesty

Zahájení školního roku na podzim 1946 bylo v lesnické škole odloženo. Jeníkův ročník byl nasazen na tříměsíční výpomoc do zemědělství. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Pokládalo se za samozřejmé, že se musí sklidit úroda a provést podzimní práce, aby bylo co jíst. Nikomu se nestýskalo po půl druhém milionu Němců, odsunutých z pohraničí, ale válečné ztráty a poničená a chybějící zemědělská technika byly také znát. Že se jednotlivec podřizoval zájmům společnosti se považovalo víceméně za samozřejmé.

Během válečných roků si Jenda na fyzickou práci zvykl a docela se mu zamlouvala. Ve volné chvíli se k ní rád vracel. Protáhl si tělo a vydělal pár korun, aby nebyl odkázaný jen na tatínka. O zimních prázdninách se vrátil do lesa a porážel dříví. Počátkem léta trhal u sadařů třešně. Během letních prázdnin sekal na městském statku polehlé obilí a obsekával pole, aby se do nich dalo zajet samovazem. Kombajny byly ještě vzácné.

Práce na polích a s koňmi ho zvlášť těšila. Když bydlel v Sliběnicích, byl u Čížků pečený vařený. Jezdil ráno s kočím pro krmení, stavěl »paňáky«, podával snopy na fůru a dokázal srovnat na žebřiňáku pod pavuzu obilí i seno. V letech, kdy byla o kloudné jídlo bída, mohl se za to podle libosti napít mléka, namazat domácí chléb máslem, v poledne se dosyta najíst uzeného masa nebo husí pečínky, švestkových knedlíků s horkou smetanou a podobných pohádkových dobrot, o jakých se mu za války u maminky, v domácnosti penzisty ani nezdálo..

Okolo čtrnácti, patnácti let si práci na polích a s dobytkem zamiloval. Měl rád jitra cestou pro krmení na jetelišti, vůni sluncem rozpáleného obilí v létě, pach koňské stáje. Pohrával si s představou, jak by to bylo pěkné, kdyby se mohl věnovat sedlačině jako životnímu povolání.

Když měl nyní strávit čtvrt roku v zemědělství, nebylo mu to proti mysli. Ne že by nechodil do školy rád. Studiu přišel na chuť. Otevíralo mu oči na mnohé, co ho během práce v lese zaujalo. Když seděl ve školní škamně a po okenních tabulkách tekly proudy deště, neměl vodu za krkem, nečvachtala mu ve věčně děravých válečných botách a neklouzalo mu z dlaně mokré topůrko sekery.

Nicméně vyhlídku, okusit zase na chvíli sedlačinu, přivítal. Rozhodl se, že spojí prospěšné s užitečným. Podívá se na ty tři měsíce do světa. Domluvil se s Mirkem Bradáčem, spolubydlícím v internátě, který byl z Rakovníka. Proč by neokusil půvaby krajiny Václava Rabase?

Mirek mu pomohl poptat se v okolí, kde by přijali »brigádníka«. Panu Kovářovi odešel kočí do pohraničí a sháněl náhradu. Šla o něm pověst, že je slušný člověk a čeleď si ho pochvaluje. To by mohl být vhodný typ.

Jenda vešel do statku a proti němu kráčel od stáje vysoký padesátník ve vybledlé pracovní haleně, gumových holinkách a placaté čepici s nehtem. Sedlák.

„Jmenuji se tak a tak. Patřím k ročníku, který má pomáhat tři měsíce v zemědělství. Nenašel bych u vás práci?“

Kovář si ho zkoumavě a trochu podmračeně prohlížel.

„Co umíš?“

„Všecko,“ byla ne právě nejskromnější replika.

„Bojíš se koní?“

„Ne. Mám je rád.“

Sedlák se vyptal na pár věcí a dojednali podmínky - Kovář je oznámil, Jenda přijal.

Bylo to víc než běžná studentská výpomoc. Dostal na starost pár koní. Ve Sliběnicích s Karlíkem Čížků rádi kočímu Václavovi pomáhali. Poklízeli, krmili, hřebelcovali, kšírovali. Teď to bylo něco jiného. Nebyla to zábava a nešlo zůstat doma a lehnout si ke knížce, když se člověku do práce nechtělo. Měl pár hnědáků na krku od rána do večera, den za dnem, ve všední dny jako v neděli. Čekalo se od něj, že s nimi udělá všechny podzimní práce a těch není málo a nejsou jednoduché.

Bydlení se s úrovní, na jakou byl zvyklý z domova a z internátu, srovnávat nedalo, ale nebyl rozmazlený. Za války v Sedlicích to bylo horší. Nyní měl komůrku v obytném stavení s širokým oknem do ulice. Patřila mu železná postel a židle, na kterou si skládal na noc šaty. Zbytek osobních věcí měl pod lůžkem v kufru. Kamna tam nebyla, za to pytle s obilím, rezervní postroje, chomouty a sedlo. Pokoj byl suchý a lůžkoviny čisté. Když to porovnával s bydlením čeledi na jihočeských vesnicích, byl to lepší průměr.

Žil u Kovářů spíš jako známý na návštěvě než jako kočí. Poznali, že je inteligentní chlapec a podle toho s ním jednali. Na rozdíl od ostatní čeledi s nimi jedl u společného stolu. Druzí měli ve městě rodiny.

Kovář byl silná osobnost a zajímavý člověk. Původním povoláním bankovní úředník. Jako ruský legionář měl do důchodu započítán několikanásobek válečných let a odešel do penze ještě v plné síle. Uskutečnil svůj životní sen, pronajal si statek a dal se do sedlačiny. Na jeho lásku k půdě mělo vliv ruské zajetí. Část prožil jako čeledín na vesnici, naučil se rusky, četl ruskou klasiku a nadchl se pro myšlenky Lva Nikolajeviče Tolstého.

Obráželo se to v jeho způsobu života i v zevnějšku. Od časného jitra do soumraku pracoval s čeledí na polích a lukách, ve stáji, v chlévech a ve stodole. Měl úctu k fyzické práci a choval se k lidem podle toho. Lišil se od běžných zvyklostí sedláků a statkářů a nepěstoval zvlášť vřelé styky ve svých stavovských kruzích. Nad nikým se nepovyšoval, ale byl spíše samotář. Přesto se těšil ve městě vážnosti i oblibě.

Svým životním stylem byl poněkud na štíru s manželkou. Ne že by se hádali a nevražili na sebe. Jeho žena byla ze zámožné měšťanské rodiny a nerada se smiřovala s tím, že se jí bankovní úředník proměnil v sedláka, páchnoucího chlévem. Nebyl ochoten žít podle jejích představ. Za celou dobu kterou u nich Jenda strávil, neviděl pana Kováře ve společenském obleku a paní vejít do chléva nebo do stáje.

Večery trávil hospodář v knihovně. Od podlahy po strop byla plná literatury, vybrané se znalostmi a vkusem. Byly tu knihy v němčině, francouzštině a latině. Důstojné místo zaujímala ruská klasika, přivezená z legií, tištěná ještě podle staré gramatiky.

Neměl rád revoluci a bolševiky, ale byl zanícený rusofil. Když poznal, že má v Jendovi vděčného posluchače, vyprávěl mu během cest na pole zážitky z ruské vesnice. Půjčil mu několik ruských knih, které byly v té době u nás ještě vzácné. Kromě jiného Turgeněvovy Lovcovy zápisky a několik svazků Lermontovových veršů. Kladl mu na srdce, aby s nimi zacházel velice opatrně. Choval je jako klenot. Jeník četl »Démona« za podzimního večera pod smutečními vrbami za městem. Romantické rozpoložení se pokoušel vyjádřit vlastními verši.

Jeho inspirace se neomezovala na literární zdroje. Dostala podobu živé bytosti z masa a krve. Jmenovala se Jana a byla o čtyři dny starší. Potkalo ji rovněž nasazení na tři měsíce do zemědělství. Amor, aby ušetřil střelivo a ulovil dvě kořisti jedním šípem, zavedl ji také na Kovářův statek. Přihlásila se s dvěma spolužačkami. Jeník se ocitl před problémem, známým z řecké klasiky. Kterou z trojlístku rakovnických krásek vyznamenat zlatým jablkem? V porovnání s Parisem to měl snazší. Do Jany se na první pohled zamiloval a láska je, jak známo, slepá i vševidoucí zároveň. Přehlíží, co vidět nechce a vídává i to, co není. »Každý jen tu svou má za jedinou«»všechny krásy světa v ní vidí,« zpívá se v Prodané nevěstě a bezpočet důkazů to dnes a denně potvrzuje.

Teď jsem předběhl události. Odpusťte mi, o kousek se vrátím a vylíčím vše popořádku.

Tři septimánky odešly v nejidyličtější shodě vybírat na pole pod šamotkou brambory. V té chvíli ještě ani jedna z nich netušila, že se nějaký Jenda z Vraňan v okolí zdržuje.

Ten poprvé okšíroval Hnědáka a Kyliána, zapřáhl je do valníku a vyjel. Pan Kovář zatím na poli rozmetal bramborové brázdy »čertem«. Několik babek v pytlových zástěrách a tři dívenky s okouzlujícím manšestrovým pozadím sbíraly vyorané »koroptve motykou střílené« do košíků a sypaly je do režných pytlů.

Jak na hippodromu vynořil se nad horizontem od města valník a na něm Jenda. Stál jak řecký vozataj na válečném voze a dojem nebyl o to menší, že byl vůz trochu umazaný od chlévské mrvy.

„To je náš nový pomocník, Jenda Lukáš,“ představil ho sedlák. Příslušnice dvou generací - té přes šedesát a té do osmnácti - zvedly hlavy, narovnaly bolavý kříž a se zájmem různého druhu si ho prohlédly.

„Dobrý den,“ pozdravil Jenda. Zastavil, bravurně přeskočil postranice a chopil se prvního naplněného pytle. Přidřepl si, hodil půl metrického centu přes rameno a nesl jej k vozu.

Babky mládence přivítaly rozvernými poznámkami. „Jo, to si necháme líbit. To se nám tu teď bude jinač pracovat, když jste nám, pane Kovář, opatřil takového ženicha.“

„Ženské, ne abyste mi ho přebraly, já si ho zamlouvám první,“ halekala nejhubatější bába, které bylo málo přes sedmdesát.

„Neboj, Božka, takový junák stačí na nás na všechny a ještě něco zbude na ty mladé,“ přiostřovala další pětašedesátiletá sufražetka.

Jendu to ani moc nepřekvapilo. Měl z práce v lese zkušenost, že ženské, jsou-li mezi sebou v partě, dovedou vést řeči, že by se gynekolog červenal. Jen studentky nevěděly, zda mají neslyšet, nebo se potutelně uculovat.

Jana zdvihla naplněný proutěný »sudník« (podle pošumavského nářečí) a napůl ho nesla, napůl vlekla k nejbližšímu pytli. V té chvíli učinil Jenda historický krok.

„Počkej, netahej se s tím,“ pronesl první dvorná slova. Jana si nechala košík vzít a odměnila galantního mladého muže milým úsměvem. Netušila, co ten okamžik způsobí. Amor napjal luk a měl dvě trofeje. O Paridově jablku v Jendově srdci bylo rozhodnuto. Jana si uvědomila, že hezčího a milejšího chlapce neviděla a vidět nemůže, neboť není pravděpodobné, že by na některém z pěti kontinentů a přilehlých souostroví existoval. Perspektiva tří příštích měsíců se proměnila pro dva brigádníky v ráj na zemi.

Skončilo zároveň přátelství tří spolužaček. Dáša a Klára zelenaly žárlivostí a zatrpkly k proradné družce, která se dala koupit za košík brambor. Vlastně ještě za méně. Jen za jeho poponesení o pár kroků a vysypání do špinavého pytle.

Jana a Jenda se projevili jako dvě cynické povahy. Nejen že jim nebylo nyjících srdcí dvou dívek líto, ale ani si jejich bolu nevšimli. Stáli zasněně nad poloplným pytlem a hleděli si do očí. Jan ještě nikdy neviděl tak krásné hnědé oči, připomínající srnu. Jana se dívala poprvé do modrozelené mořské hlubiny. Nebýt babky, která přišla vysypat do pytle naplněný »sudník«, stáli by tam a drželi okraj žoku do soudného dne.

Pro oba se to pošmourné podmračené zářijové odpoledne proměnilo v nejkrásnější chvíle. Ještě nikdy nevoněla zkypřená prsť tak příjemně. Nikdy nehrál západ tak okouzlujícím rudozlatým požárem. Nikdy nezvedal Jan tak lehce půlmetrákové pytle. Snad by s nimi dokázal i létat. Brambory v brázdě se měnily Janě v perly.

Nadešel večer. Jan vyjel s naloženým valníkem z pole na silnici a zastavil. Ohlédl se. Jana k němu přistoupila a vzali se za ruce. Jako kdyby se o tom domluvili, jako by se to samo sebou rozumělo. Tolik toho měli na srdci, že spolu kráčeli podél vozu mlčky. Nevšimli si, že se babky baví na jejich účet. Kupodivu ženským došly lechtivé vtípky. Pohlížely na zamilovaný párek laskavě, s pochopením, se sentimentem, který si kořenily pro snazší stravitelnost špetkou přejícného humoru.

Kdo trousil po silnici k Rakovníku krůpěje jedovatých slin byly Klárka s Dášou. Podle bajky o lišce a kyselých hroznech jejich jazýčky zpracovávaly toho umazaného paťatého kluka, který se na hloupou Janu lepí. Však je to takový typ sukničkáře.

„Všimla sis, jak nosil ty pytle? Je to nějaký balík ze vsi.“

„Jde vedle ní jako hovádko. Ani se neumí bavit.“

„Kdyby otevřel pusu, asi by zabučel.“

Přepadl je záchvat smíchu. Už Janinu čerstvou známost otaxovaly a byla jim nad slunce jasnější. Dušičky měly klid. Zbývalo jen sdělit to za čerstva ostatním kamarádkám a kamarádům ve městě. Však to vyřídí večer před kinem.


V následujících dnech Jendova duše kroužila ve dvou sférách. Jednu představovala láska, druhou koně.

Když byl chvílemi s to střízlivěji uvažovat, kladl si otázku, co je příčinou, že se tak zamiloval. Měl všelijaké erotické zážitky, hezčí i méně hezké a připadal si jako člověk, který všechno poznal a nic ho nepřekvapí. Najednou chodil s hlavou v oblacích a myslil celé dny na Janu, i když se to pokoušel sám sobě rozmluvit a zakázat. A nejen že na ni myslil, ale JAK myslil. Jako by se vrátil do nejranějších pubertálních let. Bránil se představit si ji jako ženskou, jako milenku. Připadalo mu to jako znesvěcení. To už nebyla láska, ale zbožňování. Opanovalo ho a dělalo si s ním, co si zamanulo. Mělo ho v kleštích. Skýtalo mu radost a štěstí a v příštím okamžiku mu podsouvalo obavu, neklid, strach před zklamáním, pochybnosti.

Do toho přišly nezaviněné komplikace v práci.

Svěřený pár tažných koní Jenda rychle a šťastně zvládl. Hnědák byl mírný šestiletý valach, Kylián byl zkažený a líný hamťa. V zápřeži zůstával stále o krok pozadu a bez biče to s ním nešlo. Bez biče s krátkým ulomeným bičištěm za opaskem se nedal ani vyhřebelcovat, ani zapřáhnout. Každé šlehnutí si pamatoval a byl mstivý. Jednou chytil Jendu mocným zažloutlým chrupem za prsní sval, že tam měl zuby čtrnáct dní otištěné. Koňské kousnutí bývá někdy bolestivější, než od psa. Pes maso prokousne, kůň je stiskne jako v kleštích.

Pan Kovář měl ještě jeden pár koní. Byla to krásná zvířata. Nádherný černý hřebec neprošel ulicí, aby se za ním kdekdo se zalíbením neotočil. Stejně vznešený a imponující byl hnědý valach Bento. Hřebec působil dojmem, že je divokost sama, ale zvládlo by ho dítě. Zato Bento si vysloužil a zasloužil nejhorší pověst.

Po celém Rakovnicku se vyprávělo, jak »okšíroval« kočího. Přihodilo se to takhle: Kůň se strojil každý den ve stáji. Nejprve se mu nasadil kolem krku »polštář«. Pak si člověk opřel těžký chomout o temeno vlastní hlavy, přistoupil ke zvířeti čelně a vysadil mu jej na krk. Bento neměl právě dobrou náladu, sklopil uši a když kočí stál s chomoutem proti němu, vrhl se na něj. Chomout sjel kočímu na krk a na ramena a nešťastník prchal ze stáje k všeobecnému obveselení publika »okšírovaný«.

Krátce po Jendově příchodu na statek Kovář prodal hřebce a Benta do mlýna. Během několika dní se »pan otec« objevil, rozhořčený a pohmožděný.

„Pojďte si pro ty mrchy. Strčil jsem je do maštale a přibouchl za nimi dveře. Ať se tam třebas pomlátí. Ani pánbůh mně k nim v životě nedostane.“

Bento si pořídil do růžence svých historek další klokočí.

Mlynář jel vláčet pole. Zapřáhl koně do bran a jak byl zvyklý, vzal do jedné ruky opratě, do druhé bič. V tu chvíli se vláčení proměnilo v rodeo. Bič působil na Benta jak žhavý uhlík pod ocasem a černý hřebec se přidal. Vzduchem svištěla kopyta, koně tancovaly v železných branách a »pan otec« se válel v oranici. Jen zázrakem nedošlo k tragedii. S pomocí všech svatých se mlynáři podařilo koně z bran vypřáhnout a zahnat do stáje.

Kovář si výtržníky přivedl zpátky domů. Pokoušel se je znovu prodat. Hřebce koupili do pivovaru, ale o Bentovi nechtěl nikdo ani slyšet. Šířila se o něm pověst »zabijáka« a překročila hranice okresu.

V téhle situaci přišel hospodář za Jeníkem »na námluvy«.

Začal oklikou: „Bál by ses koně, který sice není zlý, ale má špatné renomé?“

Nebylo těžké, aby Jan pochopil, kam sedlák míří. Jistě že se bál. Ale který hoch se v osmnácti letech přizná, že má strach? Polkl, aby mu neselhal hlas a neprozradil ho. Zakroužil pohledem po dvoře, ale nenašel nic, co by ho mohlo spasit. Podíval se Kováři zpříma do očí a prohlásil hrdě, i když v rozporu s pravdou: „Nebál.“

Kovář si oddechl a Jan povzdechl. Klidné časy mu skončily. Hnědáka z jeho páru hospodář prodal a spároval mu dvě monstra. Kousavého hamťu Kyliána, s kterým se bez biče nic nepořídilo a krásného Benta, který byl svévole sama, nesměl bič ani vidět a slavil se tím, že zvládl a zkrotil několik kočích.

Nebyl vlastně doopravdy zlý, ale byl to rozmazlený čtyřnohý aristokrat. Od mládí sloužil jako jezdecký kůň. Když Kovářů syn odešel na studia, blahé časy valáškovi skončily. Začali ho zapřahat a s tím se nechtěl smířit. Dával to výrazně najevo.

Jenda s ním zpočátku zacházel jako se skleněnou baňkou na vánoční stromeček. Byl k němu samý ohled a laskavost. Bál se k němu chodit ve stáji zezadu a překračoval břevno z boku. Hřebelcování zadních nohou se podobalo opatrnému hlazení nepočaté panny. Aby valachovi nepřebývala energie, zavedl mu dietu bez ovsa. Oves tajně pašoval krmičce prasat.

Za nějaký čas si na sebe zvykli. Obliba byla oboustranná. Kůň jako by nového pána přijal a poctil ho vznešenou důvěrou. Nikdy po něm nekopl, necvakl zuby, neuhodil ho hlavou, nepřirazil na hrazení. Když se na něm hoch v neděli projížděl, už nemusel dávat pozor, aby mu nepřitiskl koleno na strom a neshodil ho. Bezovesná kůra byla zbytečná a skončila. Prasátkům dobroty ubylo.

Do ideální pohody ještě stále hodně chybělo. Člověk si není úplně jistý ani tím nejklidnějším koňským dobrákem. Veliká váha, síla a občas i nečekané leknutí čtyřnohého přítele může křehké lidské bytosti způsobit zlé chvilky, i když to kůň nemá v úmyslu. Bento měl do dobráka daleko, i když se v poslední době choval slušně.

Nadešla chvíle lámání chleba. Jenda měl jet s Bentem ke kováři. Zamrazilo ho v zádech. V Sliběnicích bývala kovárna něco jako podvečerní mládenecký klub. Trumfoval se tam klukovský dorost siláckými kousky. Jeník nejednou kování koní přihlížel. Ovšem dívat se, a držet koni při tomto obřadu nohu, je rozdíl. A absolvovat to s valachem, s nímž vztahy považoval spíš za příměří, za klid zbraní, než za definitivní mír? Těšil se na to jak na extrakci zubu moudrosti.

Rakovnický kovář byl svérázná postava. Malý, kulatý, známý silák a neméně pověstný sprosťák. Nevypustil z úst větu, v níž by chyběl šťavnatý výraz. Za jeho strojeným hulvátstvím se skrývala dobrá duše a vynikající řemeslo. Prodělal s perlíkem celou první světovou válku a dokázal přivést k rozumu a opatřit obutím i nejzkaženější erární »hajtru«.

Když uviděl studentíka Jana, změřil si ho nevěřícně od hlavy k patě. „Ty budeš držet Bentovi nohu?“

Byla to venkoncem hloupá otázka. Cožpak se jezdí do kovárny s koněm jen tak na kus řeči? Otázka se dala omluvit, vezmeme-li v úvahu, jaké pověsti se Bento těšil.

Jeníka provázela kromě zoufalé odvahy jen mlhavá představa, co ho čeká. Kovář dokázal nejen ohýbat za studena podkovy, ale vyznal se také v lidských povahách a pochopil, co se v chlapcově duši děje. Nezačal se na jeho úkor bavit, jak se v kovárnách zhusta stává, ale ujal se ho - aniž opustil drsný slovník - jako nejtátovější táta.

Okování Bentových předních nohou se odbylo bez problémů. Pak začala instruktáž. K zadní noze se musí přistoupit těsně podle koňského boku, uchopit ji pevně za členek, za živého boha nepustit, natáhnout co nejdál dozadu a trochu stranou a podepřít si ji o stehno nad kolenem. Hlavní vtip je v tom, aby byla koňská noha napjatá a poněkud do strany. Váha zvířete se zčásti přenese na člověka, zvíře je vychýleno poněkud z rovnováhy a nemůže bez přípravy nečekaně kopnout. Lehce se to řekne, ale držte na koleně pár metráků koniny a ještě k tomu když se začne pod žhavou podkovou roh kopyta škvířit a kůň se plaší.

Jenda byl pořádně zpocený, i když byl studený podzimní den, ale Bento byl na všechny čtyři okovaný. Ani nebylo třeba volat tovaryše, aby studenta chvíli zastoupil. Větší zásluhu na úspěchu měl kovář než Jenda. Přesto si chlapec připadal jak César za triumfálního pochodu po vítězství v Galii.

Hodina dvě v kovárně byly pro něho poučné. Docházelo mu, že každá práce je svého druhu umění. I když vypadá na pohled prostá a snadná, její jednoduchost je mozaika náročných drobností. Jen když je dovedné ruce náležitě rozehrají, je z toho patřičný výsledek i utěšená podívaná. Lidově se tomu říká fortel. Tak to v kovárně kovalo i Jendu.

Radostí z úspěchu nepropadl přehnané skromnosti. Uháněl ulicemi cvalem a mezi domy se to rozléhalo. Proletěl otevřenými vraty statku a přitáhl valachovi uzdu. Bento se vzepjal, zatancoval na zadních nohách, zaržal a několikrát uraženě vyhodil zadkem. Ženské na dvoře třídily brambory a seděly okolo velikánské hromady na stoličkách, na obrácených kbelících a špalcích dřeva. Mezi nimi také ta, kvůli níž se dramatický vstup na scénu konal.

Jana pochopila, k čí poctě se Jenda svou bravurou vystavil pokárání. Hnát okovaného koně po tvrdém dláždění a přijet až před stáj s rozehřátým a zpěněným, to nebylo nic chvályhodného. Naštěstí hospodář nebyl doma a tak stačilo Benta párkrát okolo dvora provést a vytřít víchem slámy.


Večer se Jenda s Janou vzali za ruce a šli za město. Před nimi zapadalo za lesy slunce a za zády se rozžíhala světla v ulicích. Byli »v pracovním«, sotva se stačili opláchnout u vodovodního kohoutku ve stáji studenou vodou, ale byli jeden druhému vzácnější, než kdyby se vystrojili a vyšlechtili na ples v opeře.

Celý den se Jan těšil na onu chvíli, kdy milou obejme. Každým pohybem mu vycházela vstříc. Teplé a vlhké rty a pootevřená ústa ho vzrušovala. Jeho mužnost se tiskla na její klín. Propadali se do opojení. Nemluvili. To, co si dychtili navzájem sdělit, se slovy vyjádřit nedalo.

Kolikátý večer to bylo, když se Jana odhodlala odhodit zábrany? Sklouzli pod pláštěm šera s hráze do louky. Trnuli vzrušením. Příroda však nedala rozohněnému milenci vášeň bez hranic. Touha trvala, ale síla poklesla. Dopadlo to nevalně.

Jan se styděl - nestalo se mu to poprvé - ale tentokrát ho to zvlášť mrzelo. Přál si, aby bylo všechno nejkrásnější, aby se ukázal své veliké lásce v nejmužnější podobě, aby jí způsobil nejblaženější rozkoš. Jana ho měla tak ráda, tak silně ho vnímala, tak se mu oddávala každým pórem těla, že se jí v záplavě citu pohlavní prožitek ztrácel, anebo alespoň ustupoval do pozadí. Objímali se, líbali, bylo jim krásně, prožívali pohádku. Jestliže si Jana vůbec Jendovo »selhání« uvědomila, pak to v ní budilo vůči němu spíš něžný »mateřský« vztah, než cokoli jiného.

Nebyla panna. Měla už známost se starším slušným chlapcem, kterého měla velice ráda. Ukázalo se, že on to stejně vážně neprožíval. Rozešli se. Jana vlastně žádné sexuální zážitky neměla. Co se mezi nimi odbylo, to byla víceméně jednostranná záležitost. Cosi jako chlapcovy pokusy, děvčetem z oddanosti trpěné. Teprve Jendu začínala vnímat opravdovou touhou celého těla od tepu srdce, horoucího dechu, ztopořených hrotů ňader až po vlhnoucí otevírající se klín.

Co jim nebylo dopřáno na louce u potoka, to si brzy mnohonásobně vynahradili. Janini rodiče, Dolinovi, odjeli na návštěvu k příbuzným a mladí byli pány manželského lože. Noc však byla krátká. Rychle uběhla objevováním netušených tajemství dívčí a chlapecké krásy. Na zdřímnutí nezbyl čas.


V následujících dnech zažil Jenda dramatickou příhodu, ale ne v Janině náruči.

Byl večer a krmil koně. Pospíchal. Potřeboval naházet z půdy seno, ale žebřík si právě ženské někam odnesly. Nechtělo se mu čekat a na půdu se jakž takž vyškrábal. Naházel na dvůr kopici suché trávy, shodil vidle a - co teď? Čekat, až se dámy se žebříkem uráčí? Když to šlo nahoru, půjde to dolů snáz. Skočil. Ucítil strašnou ránu do hlavy. Na chvíli zůstal jako omráčený.

Zabořený v kupě sena přicházel pomalu k sobě. Co se stalo? Vidle? S jejich nebez­pečím počítal a odhodil je daleko. Sáhl si na čelo a ucítil lepkavé vlhko. Začal pátrat okolo sebe a nad sebou. Ze stropu prasečího chlívku, který uzavíral kout dvora, trčela ocelová traverza. Byla dost vysoko, aby nikomu nepřekážela a tak se nenamáhali, aby ji odřízli. Naházené seno a podvečerní šero ji přikryly. Při vší smůle měl Jenda z pekla štěstí. Kdyby narazil ústy nebo se na ni pověsil bradou - hrůza pomyslet. Odnesla to jen tržná rána a boule na čele.

V kamenné nádrži ve stáji si opláchl krví zalité oko, aby viděl na práci a dokončil krmení. Pak se pochlubil hospodáři a šel k lékaři. Jana nedala jinak a provázela ho. Zazvonili u starého vojenského doktora, který podobně jako kovář prodělal se svým řemeslem celou první světovou válku.

Lékař ohmatal ránu - místo rentgenu - a sešil ji několika sponami. Bez dezinfekce. Ještě cestou domů si Jan utíral z čela zbytky sena a ostrého stájového prachu. Uvažoval, zda doktorovo radikální počínání bylo výrazem vysoké profesionality nebo přezírání umazaného pohůnka, který nestál za piplání.

Rána se bez komplikací čistě vyhojila. Jizva zůstala, ale takové si pořizovali němečtí buršáci úmyslně jako mužnou okrasu.

A co dobrého to mělo za následek? Jana ho ani po lékařském ošetření nebyla ochotná opustit a ponechat osudu. Maminka a tatínek jistě pochopí, že po takovém úrazu nemůže zůstat ve studené komoře mezi pytli s obilím a chomouty. Potřebuje se důkladně umýt v horké vodě, obléci do čistého prádla a odpočinout si den, dva v peřinách.

Jan protestoval, ale marně. Jana se ještě nevzpamatovala z leknutí, které zažila, když ho viděla potácet se s obličejem, zalitým krví. Plna rozhodnosti přivedla milého před rodiče. Ti sice něco věděli o známosti dcery s brigádníkem u Kovářů, ale nepřikládali tomu zvláštní význam. Studentská láska sem, studentská láska tam. Teď byli šokováni. Janina rozhodnost hraničila s hysterií. Nedostane-li se Janovi nezbytné péče, hrozí mu po tom strašném úrazu snad nejtragičtější z tragických konců. Co si měli rodiče počít? Měli větší obavu z rozrušení dcery než z poranění jejího mládence.

Jan přestal bydlet u Kovářů v kumbálku nad schody. Jednu noc strávil u Dolinů a pak mu vyjednali ubytování u Janiny tety na druhém konci města. Nebylo to nepříjemné. Říjen byl chladný a kamna u tety a strýce hřála. Jana tam byla nyní víc než doma a trávili večery s Jendou skoro jako manželé. Teta mravopočestnost neteře bděle střežila, ale laskavá čtenářka a čtenář si domyslí, nakolik to dokázalo sladkým prožitkům zamilované dvojice zabránit. Snazší by bylo uhlídat stádo ohnivých koní Baby Jagy, než dva milence.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39