Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

9) Peřejemi k sebedůvěře

Podzim byl plný práce a studených plískanic. Sklízela se řepa, ve volnějších chvílích rozvážel hnůj a obracela voňavá hlína v dlouhých, rovných brázdách. Babky seděly zakutané ve svetrech, kabátech, s pytlovinou přes kolena a odtínaly z řepných bulv prvními mrazíky nakřehlý chrást. Jenda obdivoval, že si neusekly srpem palec. Nakládal tupými vidlemi fůry a odvážel do statku. Ženské a sezónní pomocníci, zpravidla důchodci, ho zdravili veselými průpovídkami. Jeho mládí a dobrou náladu přijímali jako osvěžení v zamračených říjnových dnech.

Netušil, že někomu hýbe žlučí. Ujížděl s prázdným vozem k opuštěné cihelně, když se mu postavil do cesty valník, vezoucí řepu z vedlejšího pole. Kočí, který tak učinil úmyslně, vytáhl bič z »koutku« vozu, významně s ním potřásl a vykročil chlapci vstříc.

Byl to asi pětadvacetiletý mladík mohutné neohrabané postavy se zamračenou hrubou, nepříliš oduševnělou tváří.

Jeník nepřátelské chování kočího nechápal. Jediné, co ho napadlo - že mu snad nešikovně vjel do cesty a dostatečně se nevyhnul. Chtěl se mu omluvit, ale to už krobián spustil: „Tak ty nám chceš jako komplikovat život? Nedělej se pitomej. Dyť ty dobře víš, vo co de. Tady vod cihelny se vobrací jakživo dvakrát za půldne a ty nám nebudeš zavádět žádný nový móresy.“

Jenda si spěšně skládal myšlenky. Oč se vlastně jedná? Nehonil rekordy, ale nevěděl co to je práci si šetřit. Nenapadlo ho hlídat, kdo kam kolikrát jede a kolikrát se vrací. Prostě - nakládal, odvážel, přepřahal, když nadešlo poledne, koně pokrmil, zapřáhl znovu a pracoval do soumraku.

„Nekoukej jako spadlej z višně. Dyž vozíš za půldne tři fůry, lidi to vidí, mluví se vo tom a my vypadáme jako flákači.“

Jeníkovi se míhaly hlavou nejasné pochybnosti. Byl snad hnida, něco jako stávkokaz, kazil dělníkům pracovní podmínky? Pomáhal sedlákům proti čeledínům?

Mladý medvěd se choval výhrůžně a hrozila rvačka. Jenda léta boxoval, ale nepral se a neměl k tomu chuť ani teď. A také - proč?

Neurvalec vysršel a nechal se uchlácholit. Vozy se vyhnuly a každý pokračoval svou cestou. Jenda jezdil k cihelně i všude jinde stejně jako dosud. Dával si pozor, aby nepotkával nerudné kolegy v úvozech mimo svědky. Oni pochopili, že je to hloupý student, kterého za pár dní čert vezme a nechali ho být.


Smůla přicházívá, když ji nejméně čekáš.

Není poklidnější zaměstnání, než vyvážení chlévské mrvy. Obyčejně na to dojde, když už není nic naléhavějšího na práci a člověk ani koně při tom nespěchají.

Jan vezl první forku na staré hnojiště za potokem. Nechtělo se mu přehazovat hnůj vidlemi z vozu na hromadu a rozhodl se, že na kupu vyjede a náklad shrne. Hnojiště bylo něco přes metr vysoké, na bocích svažité, důkladně slehlé a povrch dešti a sluncem proměněný v pevný příkrov. Vypadalo bezpečně.

Pořádně se rozjel. Koně vyběhli do poloviny, když se kola vozu začala nebezpečně bořit. Hnůj nebyl tak pevně slehlý, jak se zdálo. Vůz se propadal. Koně už nebyli s to nákladem pohnout, kopyta se jim bořila do měkké hmoty. Polekali se a začali jančit. Přestali poslouchat opratě. Bento se z pravé strany vrhl doleva a porazil Kyliána. Ten padl na bok a Bento tancoval mezi jeho vzduchem se kmitajícíma nohama. Dlouho netancoval, protože se valem propadal a za chvilku byl ve hnoji po břicho. Teď mu ležící Kylián kopyty po břiše šermoval a Bento se střídavě pokoušel vzepnout na zadní a na přední nohy. Hrozilo, že Kyliánovi zláme kosti.

Jan zíral na boží dopuštění, jež se mu vymklo z rukou. Zoufale přemýšlel, co počít. Koně byli šíleně vyděšení. Z vytřeštěných očí jim zírala hrůza a děs. Bylo je třeba uklidnit. Ale jak, když Jenda sám naléhavě potřeboval, aby někdo uklidnil jeho.

Stává se, že se člověk v neštěstí po několika vteřinách šoku ocitne ve zvláštním stavu, který je kombinací fatálního smíření s nejhorším a zároveň vypjatého uvažování a systematického jednání.

Hladil zvířata po nozdrách a mluvil k nim nejmírnějším hlasem, jakého byl v rozčílení schopen. Bylo úžasné, jakou koně měli v tom momentu k lidskému tvoru důvěru. Viseli na něm vyděšeným zrakem a opravdu se ztišili. Přestali se zmítat, jen těžce oddechovali. Snížilo se nebezpečí, že se navzájem nebezpečně zraní. Nešťastný hoch konečně střízlivěji obhlédl situaci a začal postupovat s rozmyslem. Každý krok skrýval riziko, ale nečinnost byla tragická jistota.

Začal od toho, co se zdálo být nejsnazší. Vypřáhl Benta a pokusil se ho vyvést z dosahu natažených nohou Kyliána, který ležel skoro pod ním. Osm koňských nohou tvořilo propletenec. Čtyři byly vodorovně - Kyliánovy, čtyři svisle a hluboko zabořené do vazké hmoty - Bentovy. Bento se nemohl osvobodit jinak, než prudkými poryvy. Jan si mu stoupl těsně k hlavě, vzal ho u samého udidla, hladil ho po chřípí, mluvil na něj a snažil se, aby kůň výskoky směřoval kupředu a netancoval ztřeštěně ze strany na stranu, čímž se nebezpečí, že Kyliána zmrzačí, zvyšovalo. Přesto s hrůzou čekal, kdy uslyší zlověstné zapraštění kostí.

Dopadlo to nad očekávání šťastně. Bento byl volný. Nevyběhl, nevyšel, ale vypotácel se jako opilý pár kroků k potoku. Zůstal stát s pochýlenou hlavou. Byl to vůbec Bento? Po celou dobu, kdy se Jeník potýkal s vyproštěním druhého valacha, stál jako ovečka. Nepásl se, neudělal ani několik kroků, aby se napil z potoka. Stál skoro nehnutě, jen se nepatrně chvěl.

Situace byla už daleko lepší. Nehrozilo, že si zvířata polámou údy.

Když byl Bento vypřažený, uvolnila se Kyliánovi protiváha a sjel s hromady, ale po hřbetě a nohy mu zůstaly trčet vzhůru. Řetěz náojníku a postraňky se napjaly jako struny. Po delším zápolení se podařilo uvolnit váhu s rozporkami a i druhého koně bylo možno vypřáhnout. Byl volný, ale ležel stále na levém boku s nohama obrácenýma vzhůru a opřenýma o kraj hnojiště. Co mu bránilo, aby se převrátil na druhou stranu a vyskočil? Chomout. Jeho pevná dřevěná kostra se vzpříčila. Kůň nemohl ani sem ani tam. Nalevo měl nohy vysoko vztyčené proti kupě hnoje, napravo mu překážela špička chomoutu, působící jako pevně zapřená páka.

Jenda se pokoušel pomáhat zvířeti za hlavu, za přední nohy, aby ho přes odpor chomoutu převrátil. Nic platné. Poslední východisko bylo - chopit ho za zadní nohy, které trčely do vzduchu jako sloupy a blýskaly podkovami. To bylo veliké riziko. Aby se kůň převrátil, musel švihnout celým tělem a v prvé řadě zadníma nohama. A být v té chvíli v jejich blízkosti, to už neznamenalo jen dát v šanc zubní sklovinu. To byla poloviční sebevražda.

Jan před posledním krokem nezaváhal. Proběhlo to šťastně. Kopyta mu zasvištěla okolo uší, ale neškodně. Jen dřevěná konstrukce chomoutu zapraskala a rozdělila se ve dví.

Hoch sházel náklad z vozu. Prázdný za pomoci koní pozpátku vytáhl - aniž by museli znovu vstoupit na nejistou půdu - a nešťastná příhoda skončila bez dalších trampot.

Nikdy předtím ani potom necítil Jenda mezi koňmi a sebou tak pevný vztah a vzájemné pochopení, jako ve vylíčených okamžicích. Po krátké chvilce paniky k němu vzhlíželi s důvěrou v pomoc, v záchranu. Sledovali jeho pokusy, jako by jim porozuměli, a snažili se dělat to, co si přál a co od nich očekával. Jen slepý mohl nevidět nakonec jejich zjihlost a vděčnost. Sebevědomý Bento a zákeřný Kylián se proměnili v párek nejmírnějších beránků.

Jenda se Kováři k svému břídilství přiznal. Spravení chomoutu zaplatí. Hospodář se nerozzlobil, nevyhuboval mu, jen se na něho vyčítavě podíval a poznamenal: „Nic platit nebudeš.“


Tři měsíce práce vybraných ročníků v zemědělství skončily, ale vyučování v lesnické škole nezačalo. Nebylo uhlí a prosinec byl nemilosrdný.

Kovář se rozhodl nájem statku a své sedlačení ukončit. Měl už léta, práce ze dne na den ho unavovala a o čeleď byla nouze. Kočí a děvečky odcházeli do pohraničí, kde měli možnost hospodařit na svém. Kovář prodával poslední úrodu, zvířata i inventář. S likvidací hospodářství bylo hodně práce a tak Jendu přemluvil, aby u něho ještě zůstal.

V jižních Čechách bylo v tom roce suché léto a hrozilo, že v zimě nebude dobytek čím krmit. Otec se obrátil na Jendu s dotazem, zda by se na Rakovnicku nedalo koupit seno. Bylo to jako na zavolanou. Kovář měl plnou stodolu a sháněl kupce. Kladl si však nepříjemnou podmínku: prodat »celou stodolu, jak stojí a leží«. To znamenalo nejen seno, ale i slámu. Sláma byla jen zčásti - v nouzi - krmná, zbytek se dal použít jen na podestýlku.

Nejprostší bylo, aby Jenda sehrál mezi vraňanským velkostatkem a rakovnickým hospodářem úlohu prostředníka. Zlákala ho však vyhlídka na výnosný obchod a pustil se do smělého podniku. Kovář nabízel výhodnou cenu a v jižních Čechách se platilo mnohem víc. Předběžný odhad sliboval slušný zisk. Jenda si vzal obchod do své režie. Bez peněz a bez zkušeností.

Jako brigádník dostával plat tisíc korun měsíčně, což později po měnové reformě představovalo dvě stě. Koupil na úvěr celou stodolu a čekaly ho výlohy s nakládáním a dopravou. Jeho jediná vstupní investice byla odvaha, hraničící na jednom konci s naivitou, na druhém s lehkomyslností.

Sena bylo větší množství, než vraňanský městský statek potřeboval. To nebyl problém. Když se na Vraňansku rozkřiklo, že dováží krmení, požadavky se hrnuly. Rozjel se po okolí a hledal další zdroje.

Koupil vagón sena od zajímavého muže, který měl nad městem mlýn. Pracoval s minimálním počtem pracovních sil, ale s více než desítkou elektrických strojů. Většinu jejich obsluhy a údržby zastal sám. Mlýn, dvůr a hospodářské budovy málo připomínaly obvyklé vesnické prostředí, spíš racionálně uspořádanou menší továrnu. »Pan otec« byl známý komunista. Jenda ho později ztratil z dohledu a často přemýšlel, jaký byl jeho osud počátkem padesátých let, když se začala uplatňovat mechanicky »třídní« hlediska.

Hlavní Jendův úkol nyní byl - dostat krmení do Vraňan.

Nejprve si musel ujasnit, co doprava vyžaduje. Nedocenitelným pomocníkem mu byl důchodce od dráhy, kterého získal jako pracovní sílu pro nakládání. Podle jeho rady si vyjednal na železniční stanici postupné přistavování určitého typu vagónů, zajistil nakládací rampu, vypůjčil plachty a provazy na upevnění a přikrytí nákladu.

Našel ještě dva další pomocníky a dojednal s nimi pracovní podmínky a odměnu.

Jeden z nich byl zvlášť zajímavý typ. Invalida, něco přes padesátku, který si přivydělával příležitostnou »fuškou«. Omýval nebožtíky, provázel je na poslední cestě ve stříbrném funebráckém odění, naložil nebo vyložil vagón uhlí nebo brambor, vyčistil studnu nebo vyvezl žumpu. Většinou samé fajnové a voňavé práce, do kterých se mnoho lidí nehrnulo.

Výdělek se u něho dlouho neohřál. Zčerstva ho spláchl hrdlem, dříve než ho o něj jeho metráková holubička připravila. (Ta mu bděle obracela kapsy, aby se mu v nich nehromadily drobty.)

Bydlel v jedné místnosti bez příslušenství ve starém činžáku na periferii. Jeho rodinné prostředí připomínalo Londonovo líčení londýnského East Endu - Lidé z propasti. Jan stával dva kroky od dveří a neměl odvahu ani místo pokročit dál. Obklopoval ho mrak puchu, v němž se mísily vůně všech činností, na kterých se pokašlávající vychrtlý muž se zarudlýma mokvajícíma očima podílel.

Družka, otylá žena s bílým mastným obličejem a zlým pohledem vítala chlapce nerudně. Častovala ho žlučovitými poznámkami, jako kdyby přicházel svádět jejího druha k nepravostem. V její zkušenosti byl mužův výdělek spojen s jeho návratem v podroušeném stavu a příslušnou domácí scénkou.

Jenda přišel poprvé do idylické rodinky, když se právě chystala k obědu. Paní vytahovala z oprýskaného kastrůlku vařené vuřty. Muž shrnul se židle kupu hadrů, odkopl je na červenou pruhovanou peřinu, která se svezla s postele, a pohostinně vybídl hocha, aby »si vzal s nimi«. Představa, že by měl v těchto podmínkách polknout sousto, ho poděsila. Horlivě děkoval, ale ani to nebylo moc třeba. Manželé neměli na rozdávání a nezdálo se, že by si horoucně přáli, aby pozvání přijal.

Cennější než finanční zisk byly pro Jendu zkušenosti, které při podnikání získal. Musel překonávat řetěz potíží. Jednou je způsobily dráhy, podruhé on sám nebo jeho parta. Naložili ve stodole žebřiňáky sena, přijeli s prvním na rampu, ale vagón jim nepřistavili. Podruhé špatně upevnili plachtu a vítr ji za jízdy rozerval. Jindy začalo pršet, nezbývalo než seno rychle přikrýt a práci přerušit. S tím vznikl problém, jak vagón na frekventované rampě udržet. Příště zase vagón naložili přes míru a neprošel kontrolním rámem. Museli odvázat a sejmout plachtu, část sena očesat a odvézt zpátky do stodoly.

Nejslabší místo podniku představovalo půl stodoly slámy. Co s ní? Jeden vagón krmné poslal Jenda do Vraňan, ale to se nevyplatilo. Režie byla větší než příjem. Po delším úsilí se podařilo slámu »udat« v místě. Dostal za ni pakatel, nic na ní nevydělal, ale o to v daném případě nešlo.

Během práce vyvstala ještě jedna nepředvídaná potíž. Pomocníci pochopili, že je podnik výnosný. Domluvili se a když přijel mládenec se senem k přistavenému vagónu, žádali, aby jim »přidal«, jinak půjdou domů. Jejich požadavek nebyl sám o sobě strašný, ale jednání Jendu překvapilo. Žil v představě, že je pojí společný zájem, že mezi nimi vzniklo přátelství. Ve své normě zidealizované morálky jejich počin pokládal za hanebnost a podraz. Emoce v něm přemohly zdravý rozum. Byl s to nakládání přerušit a vydat se do města shánět jiné pracanty. Stávkující pochopili, že přestřelili. Výdělek nebyl k zahození a tak se dali na ústup. Jenda dostal cenné poučení. Nesmí se nechat unést přátelskými úsměvy a poklepáváním na rameno. Musí brát v úvahu, co představuje SKUTEČNÉ ZÁJMY lidí a jaké jednání může od nich vzhledem k tomu očekávat.

Obchod se senem a slámou mu vynesl několik tisíc zisku. Ještě nikdy tolik peněz neměl. Připadal si jako menší Rothschild. Poprvé mohl své Janičce a rodičům koupit k vánocům opravdové dárky a nejen symbolické maličkosti.


Žili s Janou pár měsíců skoro jako manželé. Zvlášť po fyzické stránce jim už vůbec nic nechybělo. Ale stačí k manželství jen vrchovatě sexu? Je to všecko? Nepřiznávali si to, ale oba pociťovali, že jim přece jen něco schází. Co to bylo? Jan si občas s nevolí uvědomoval, že musí hrát před tetou a strýcem komedii. Mezi osmnáctiletým párečkem není nějaké poškorpení vzácné. Podezíravé tetiny pohledy a vyptávání nutily k přetvářce. Tím se drobná rozmíška neodstranila, spíš to jejímu přirozenému vyřešení bránilo a měnilo ji v otrávenou náladu. I Jana jako by se občas ošívala a něco jí bylo těsné. To, když se jí dvořil některý hezký spolužák, nebo si mezi holkami vyměnily obdiv k novému krasavci, který nastoupil za Rakovník v první fotbalové lize.

Projevy byly různé, ale příčina jedna. Oběma ještě hodně chybělo do vyzrálých osobností. Když přišla zpráva, že na lesnické škole začíná znovu výuka, předstihovali se v ujišťování o věrnosti, o věčné lásce, ale ve skrytu duše - aniž měl jeden i druhý odvahu sám sobě to přiznat - cítili ulehčení.

Sejde s očí...Nemusí to tak být vždycky, ale vážná známost v osmnácti a proměněná v tak štědré »manželství«, že už zbývá sotva co, nač je ještě možno se těšit, to je přece jen nezralé ovoce, očesané příliš brzy.

Když za Janem zaklaply dveře osobáčku a zamával Janě z okénka, utírala si uslzelé oči. Nevěděla, zda je to proto, že jí bude Jan tolik chybět, nebo že tušila konec jedné kapitoly svého mládí.


Jan se vrátil po přestávce do školy.

Půl roku života v Rakovníku znamenal pro dospívajícího kluka hodně. Nahlédl do jiných podmínek. Srovnání otevírá oči a nasazuje brýle. I když v posledních létech války žil odloučeně od rodičů a bydlel a pracoval v drsném prostředí, nyní byl odkázán sám na sebe úplně. Sám si musel poradit ve složité situaci, sám se rozhodnout, sám nést riziko a sklízet sladké i hořké plody.

Obchod se senem pro něho měl - možno říci - osudový význam. Nejen pro výdělek, spíš pro poznání svodů a poučení obchodu. Když »šmelil« s americkými vojáky s cigaretami, žvýkací gumou, čokoládou a různými lapáliemi, zdálo se mu podobné podnikání lákavé. Teď je okusil v dostatečné míře.

Při troše štěstí se dají vydělat poměrně rychle slušné peníze, to ano. Riziko není to nejhorší. Když se jedná s rozumem a opatrně, přináší zajímavé vzrušení. Co se mu nedostávalo, bylo morální uspokojení. V »kšeftu« se člověk snaží získat jen pro sebe. Připadalo mu, že zápasí proti všem ostatním. Čím méně zaplatí za zboží, za práci pomocníků, čím víc vydělá, tím je úspěšnější. Peníze mu samy o sobě plné uspokojení nedávaly. Pochopil, že by mu obchod jako životní povolání »neseděl«, že to není »jeho parketa«.

Ještě jednu důležitou skutečnost si uvědomil. Za uplynulý půlrok poznal cenné nové věci, ale jiné, dříve poznané pouštěl se zřetele. První rok po válce se vrhl s velkou vehemencí do politického studia a stranické činnosti; teď se v Rakovníku o tyto záležitosti zajímal minimálně, do žádné organizace se nepřihlásil a nenavštívil ani jednu schůzi. V Písku skoro tři roky boxoval; v Rakovníce, kde byl znamenitý rohovnický klub, do tělocvičny ani nevkročil. Dokonce se nešel na boxerské utkání ani podívat. Taneční zábavy nebyly jistě to nejdůležitější, ale nebylo přirozené, jestliže ve Vraňanech a v Písku je navštěvoval každý týden a nyní v Rakovníce za řadu měsíců ani jednou. A to zde měl děvče, které by to jistě přivítalo s radostí.

Jak si vysvětlit, že nové věci s chutí poznával, ale dříve poznané s lehkým srdcem pomíjel? Byl to do jisté míry přirozený projev mladického hledání, sondování, »ochutnávání«. Hlavně ho pohltila zamilovanost. Až moc. Až přestával být pánem svých rozhodnutí. Ale mělo to všechno ještě jednu vážnou příčinu. Bylo v tom nebezpečí nestálosti, »těkání« od jednoho k druhému, povrchnosti.

Nejcennější bylo, že měl dost soudnosti, aby si slabinu uvědomil.

Kritická sebereflexe je užitečná vlastnost, ale má své »ale«. Má smysl jen tenkrát, když následuje účinná náprava, skutky. V osmnácti ani v devatenácti není nic zmeškáno.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39