Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

10) Líc a rub únorových vavřínů

Sedmačtyřicátý rok byl v celé republice dobou zostřujících se politických rozporů. Znásobilo to katastrofální sucho a neúroda, které ztěžovaly řešení zásobovacích a sociálních problémů. Vřelo to znovu v celém světě. Iluzi míru po porážce fašismu vystřídala studená válka a Evropa se lomila přes hranu chystaného Marshallova plánu. Československo nějaký čas balancovalo.

Atmosféra doby se promítla i do lesnické školy. Po půlroční přestávce ve výuce bylo co dohánět. Profesoři i studenti se pustili od ledna, kdy začal nový školní rok, intenzivně do práce. Nicméně poklidné studium bylo rušeno politickým napětím a rozmíškami. Na ostatních středních školách v Písku se studenti o politiku tolik nezajímali, ale na mnoha zelených límcích se leskl národně socialistický odznáček. Míra zájmu o politiku byla ovlivněna tím, že průměrný věk »lesáků« byl vyšší, než v jiných ústavech. Pokud šlo o stranickou orientaci, působil značně příklad profesorského sboru a v nemalé míře i konzervativní duch v lesnické branži.

Vypadalo to zajímavě jako romantická tradice mysliveckých zvyků a lesáckých uniforem, švarných adjunktů a pikantních historek, pozakrytých zeleným šerem. Skrývala se za tím stavovská nadřazenost. Kastovní povědomí tu mělo živnou půdu déle než v jiných povoláních také proto, že ve vlastnictví lesů byla pozemková reforma první republiky provedena zvlášť nedůsledně. Mnoho revírníků a hajných ještě po většinu života pobíralo chléb od pana hraběte, knížete, barona, biskupa nebo opata. Tituly se zrušily rychle, ale latifundia se přistřihovala opatrně. Lov byl stále převážně sportem aristokracie. Kromě státních stejnokrojů přežívala stará knížecí tzv. švarcnberská uniforma: temně rudý kabát, šedé kalhoty a černý klobouk se zelenou stuhou.

Závažné bylo, že konzervativní duch opanoval i výchovu nové lesnické generace. Po osvobození se o místo píseckého ředitele utkali dva zasloužilí, ale nejstarší nestoři. Vyhrál starý konzervativní pán. Řízení školy podle toho vypadalo.

Kuriózním případem byl profesor Lohnický, o němž už byla zmínka. Jeho skripta byla historickou pamětihodností. Přednáškám nerozuměli ani primusové. Zkouška u tabule byla monolog, kdy profesor kladl otázky a hned si sám odpovídal. Známky na vysvědčení přizpůsoboval hodnocení ostatních předmětů, popřípadě klasifikoval o něco mírněji. Aby měl nějaký doklad o výsledcích výuky, psala se na závěr každého semestru písemná práce. Byla spojena s tajným rituálem, který každý ve škole znal a generace generaci jako veřejné tajemství předávala. Pan profesor nadiktoval sekretářce otázky a ta je - přísně důvěrně - sdělila studentům. Ti opsali ze skript odpovědi předem a hotové práce přinesli do třídy. Pan profesor seděl za stolkem a bděle sledoval, aby nikdo neopisoval. „Všechno vidím,“ varoval. Posluchači si krátili dlouhou chvíli četbou, hráli pod lavicí šachy nebo karty. Pár minut před zvoněním papíry odevzdali.

Ve škole byli i znamenití vyučující, ale úroveň i metody každého z nich byly více méně nahodilé. Kdo si co sebou přinesl, to ve svých hodinách prezentoval.

Hodiny matematiky profesora Halíka - přes jeho mystické »úlety« - nebyly suchopárnou vědou, ale pravým dobrodružstvím poznání. Řešení rovnic se podobalo luštění křížovek. Jenda u něho pokládal algebru i aritmetiku za nejzajímavější předmět.

Profesor Bořík učil poznávat a ošetřovat stromy, keře a byliny nejen podle knih, ale v živé přírodě. Občas se mu stávalo, že se ocitl před složitým problémem. V literatuře bývá všechno jasné, ale příroda má své rozmary a někdy si zahraje na takovou kombinaci, že je to i pro kvalifikovaného botanika na infarkt. Studenti se bokem uhihňávali, ale vážili si ho a měli ho rádi.

Konzervativní a novátorští pedagogové se nedělili podle data narození. Profesor Suchan učil zoologii a ochranu lesů už Jeníkova otce. Byl vlastně v penzi, když pokračoval ve výuce i po druhé světové válce. Publikoval v odborných časopisech nové poznatky a obohacoval jimi své přednášky.

O vynikajících metodách profesora Mesiarika a jeho smyslu pro moderní objevy už byla zmínka.

Každý z profesorů učil, jak za dobré uznal, nebo na co jeho znalosti a schopnosti stačily. Po nějakém sladění předmětů nebylo zdání. Na to, proč vlastně hoši studují a k čemu budou jednou znalosti v praxi potřebovat se mnoho ohledů nebralo.

V málo utěšených poměrech zastihl školu únor osmačtyřicátého roku.

Události, jež probíhaly v Praze se ve škole napjatě sledovaly. Přestávky se měnily na chodbách v živé debatní kluby. Skupina studentů se rozhodla, že v době hodinové manifestační stávky, vyhlášené na podporu přijetí demise odstoupivších ministrů, půjde demonstrativně odklízet sníh na ulici před internátem. Profesor Brouček, který měl vydávat nářadí, si to v poslední chvíli rozmyslel a studentům to rozmluvil. V rourovně u nádraží byli připraveni dělníci, aby proti stávkokazům zasáhli.

V době stávky se na pracovištích poslouchal rozhlasový projev předsedy odborů Evžena Erbana. Jenda s dalšími čtyřmi spolužáky se vypravili za ředitelem školy s požadavkem, aby se projev vysílal školním rozhlasem. Měli kupodivu spontánní podporu studentů. Kde se vzal najednou zájem o projev levicového předáka, když se ještě před chvílí uvažovalo o »antistávce«? Důvod byl prostý: v jednom i v druhém případě to mělo být namísto vyučování. Napovídalo to, nakolik principiální bylo politické přesvědčení valné části posluchačů.

Ředitel byl s delegací rychle hotov.

„Jsme škola a ne politické shromáždění,“ prohlásil. Pak se mu to rozleželo a přijal řešení a la chytrá horákyně. Škola nestávkovala, rozhlas se neposlouchal, ale vyučování se nekonalo.

V běhu událostí přišel někdo s návrhem vytvořit ve škole akční výbor. Nápad se ujal a odpoledne po vyučování se sešlo samozvané grémium v prázdné učebně. Tvoření akčních výborů nemělo přesná pravidla a vznikaly spontánně. Většinou se vybíraly na shromáždění pracujících. V lesnické škole se akční výbor vytvořil vzájemnou domluvou několika komunistů a levicově orientovaných studentů.

Byl mezi nimi např. Karel Klen, starší muž, který se pustil do studia už jako hajný. Rozšafný člověk, jenž poznal kus praktického života. Zdeněk Baloun byl syn obchodníka loveckými potřebami z Českých Budějovic. Jako jedináček ze zámožné měšťácké rodiny měl sklon k radikalismu a sektářství. Většinu tvořili studenti, kteří sympatizovali s komunistickou stranou nebo se sociální demokracií, ale nebyli politicky organizovaní a ani se do té doby nijak zvlášť aktivně neangažovali. Jejich politická aktivita se omezovala na debaty.

Kromě studentů byl pozván do akčního výboru profesor Halík. Netajil se členstvím v národně socialistické straně, ale i komunisté měli důvěru v jeho spravedlivý úsudek. Viděli v něm pojistku proti hurá-revolučnosti, k níž měli i někteří bezpartijní v akčním výboru sklon. Výbor měl asi patnáct členů a za předsedu byl spontánně zvolen Jan Lukáš.

První jednání bylo chaotické. Panovaly různé představy, co by akční výbor měl a co by neměl dělat. Někteří účastníci žili atmosférou několikaměsíčních rozhořčených politických střetů a domnívali se, že nadešla doba vyřizování účtů a všeobecné čistky. Jenda zastával stanovisko, že mnozí studenti jen plují s proudem, který určuje vedení školy a profesoři. Po delší živé polemice bylo přijato rozhodnutí, že se nikdo ze studentů kaceřovat a natož pak vylučovat nebude.

Jaká opatření mají být učiněna na ředitelství a v pedagogickém sboru, na to se názory lišily ještě ostřeji. Bylo dost těch, kdo viděli hlavně odznáčky na klopách, ale rozumnějším šlo především o překonání konzervatizmu ve výuce a o její modernizaci. Bouřlivá polemika byla nepřímo úměrná chudým závěrům.

Padl moudrý návrh, aby na jednání přizvali předsedu okresního akčního výboru, inženýra Králíka z rourovny. Ten ochotně následující den přišel. Lesnická škola neměla dobrou politickou pověst a jejímu řešení se zřejmě přikládal význam.

Přítomnost představitele autoritativního orgánu dodala jednání váhu. Výbor už neseděl v prázdné učebně a nemusel se pošťuchovat se skupinou militantních odpůrců, kteří se předcházející den pokoušeli jednání překazit. Zasedání se tentokrát konalo ve sborovně. Stanovisko inženýra Králíka mělo autoritu. O čem se minulý den diskutovalo hodiny bez valného výsledku, to se nyní měnilo bez otálení v praktické kroky. Potvrdilo se, že nikdo ze studentů vyloučen ani jinak trestán nebude. Hlavní pozornost se soustředila na způsob řízení školy a na slabiny vyučování.

Nikdo z akčního výboru, ani profesor Halík nepochyboval, že stařičký ředitel si už dávno zasloužil odpočinek a že jeho setrvávání ve funkci bylo pro školu brzdou. Kdo ho má vystřídat? Inženýr Ján Mesiarik. Na tom se všichni shodli.

Bylo to vysvědčení o zodpovědném jednání akčního výboru, o tom, že sledoval zájem školy a československého lesnictví a ne úzké partajnické zřetele. Mesiarik byl národní socialista, svým protikomunistickým postojem se netajil a dával ho často najevo s dávkou příslovečného sarkasmu. Byl všechno jen ne měkota vůči studentům. Jeho zkoušky a klasifikace byly nejpřísnější. Výborná známka byla u něho bílá vrána. Nikoho však nenechával na pochybách, že je přímý a spravedlivý člověk, výborný organizátor a že má snahu respektovat ve výchově posluchačů moderní trendy. Právě to škola naléhavě potřebovala.

Praktická řešení akčního výboru se děla tak operativně, jak tomu bývá v historii jen zcela výjimečně. Co si na ministerstvu přehazovali roky jak horký brambor a k čemu se jako k nepříjemné operaci nikomu léta nechtělo, to se stalo dílem hodiny. A neputovalo to po přednostech kanceláří, nevyjádřili se k tomu sekční šéfové a nestvrdil to v červených deskách zlatým plnicím pérem ministr. Rozhodli to studenti, jeden profesor a jeden inženýr z výroby. Vyřešili to na řadu let a ne špatně. Prospělo to dobré věci.

Sborovna sousedila s ředitelnou a mezi nimi byly spojovací dveře. Zavolali ředitele. Jeho drobná postavička se zakloněnou scvrklou hlavičkou a brýličkami se skoro ztrácela u čela dlouhého stolu. Posluchač třetího ročníku Jan Lukáš mu oznámil hořký ortel: akční výbor ho odvolává z funkce ředitele školy. Stařec měl dveře do ředitelny po pravici, ale ve zmatku se otočil doleva, opsal třičtvrtě kruhu a odpotácel se.

Za celoživotní dílo, v němž nepochybně dobré převažovalo nad špatným, dostal krutou ránu. Nemohl ji pociťovat jinak, než jako křivdu. Ale byla to vina akčního výboru, nebo byrokratů, kteří chodili kolem dávno přezrálého problému jako kočka kolem horké kaše? Jistě že se bolestivá operace mohla a měla udělat citlivěji, s větším pochopením pro člověka, pro jeho věk a zásluhy. Ale nechť slouží aktérům za polehčující okolnost, že se báli, aby celá záležitost nezabředla do formálních procedur a aby se revoluční krok neproměnil v plácnutí do vody.

Zavolali profesora Mesiarika. To už se po ústavu rozběhla zpráva, že byl odvolán z funkce ředitel. Co si asi pomyslel vysoký štíhlý elegán, uhersko-štiavnický inženýr, když šel »na kobereček«? On, známý ironik, který si nikdy nebral servítky, když se vyjadřoval o komunistech?

Postavil se tam, odkud před chvilkou dosavadní ředitel odvrávoral jako penzista. Čeká ho podobná defenestrace? Ještě nepřekročil padesátku, cítí se v plné síle, žije školou, kypí energií, má hromadu plánů a nápadů. Nad vším udělá kříž? Zavře se nad ním voda? Skončil?

Členové akčního výboru - sami rozrušení - si nevšimli, že urostlý sebevědomě vzpřímený Jánošík byl bledý jako stěna.

„Akční výbor vás jmenuje ředitelem lesnické školy. Ujměte se hned práce.“

Řekli »práce«, ne funkce. A ani se nezeptali, jestli to přijme, nebo ne. On, člověk tak noblesního společenského chování a nenapadlo ho, že by měl něco odpovědět, poděkovat za důvěru, prohlásit že ji nezklame, že se vynasnaží - nebo tak něco. Překvapením se jen trochu zakýval, jak měl ve zvyku, něco zakoktal, ani dobře nevěděl, co to bylo, otočil se a maličko zaváhal. Má jít rovnou spojovacími dveřmi do ředitelny? To se mu přece jen zdálo trochu moc a ocitl se na chodbě, ani nevěděl jak.

Necítil ulehčení že ho nevyhodili, radost z korunovace (Jak se stal chudý Jáno zpod Tater králem), všechno jako by se mu jen zdálo. Nemohl se vzpamatovat. Jedno přes druhé mu vířilo hlavou a ne a ne se usadit a vytvořit jasné vědomí, co se vlastně stalo, co to znamená, co to od něho vyžaduje, v čem se mu život mění. Nezpronevěřil se sám sobě, není teď kolaborant s komunisty, na které ještě před půlhodinou pohlížel jako na nepřátele? Litoval, že je zarytý abstinent a nemá ve skříni láhev pálenky.

Nejbolavější zub, který vyžadoval od akčního výboru nepříjemný zákrok, byl profesor Lohnický. Jeho výuka byla nemožná, v tom nebyl nikdo na pochybách. Ale byl to milý veselý starý pán, kterého měli všichni rádi. Jak mu oznámit, že je relikvie, která se do současnosti nehodí?

Zvolili bezprecedentní krok, jaký se mohl přijmout jen v tak neopakovatelné době. Zavolali ho, posadili a všechno o jeho neúnosné výuce mu bez pardonu vypočítali. Že jeho přednáškám nikdo nerozumí, že jeho skripta zaspala třicet let, že technické prostředky, které tam uvádí už sám dávno nepoužívá. Když mu popsali, jak je to s písemkami a s otázkami, které dává prostřednictvím sekretářky studentům předem, ani nehrál překvapeného. Zato udivil tím, jak nemilosrdnou lázeň přijal.

Netvářil se uraženě, nehájil se, nevymlouval. Snad to bylo i pod vlivem zprávy, že jeho bezmála vrstevník - ředitel byl odvolán a Lohnický čekal podobný ortel. Vypadal v té chvíli jako děcko, přistižené při nepravosti. Zajíkavě ujišťoval, že všechno napraví, všechno dá do pořádku, všechno bude zase dobré.

Dovolte poznámkou předběhnout čas. Ten člověk všechno do pořádku dal. Dokázal malý zázrak. Nová skripta sice už nenapsal, ale přednášel věcně a srozumitelně, učil posluchače zacházet se soudobou měřicí technikou. Zkoušel a klasifikoval dál velmi mírně, ale bez komedie s předem připravenými písemkami. Jako by omládl o jednu nebo dvě pedagogické generace. Jako by byl před lety sám nad sebou rezignoval a nyní se znovu probudil.

Kde se akční výbor zaměřil na modernizaci výuky a racionálnější řízení školy, měl šťastnou ruku. Poměry se rychle měnily k lepšímu a místo konzervatizmu a staromilství zavládl pokrokový duch. Méně šťastné bylo řešení povýtce politických záležitostí. Jediný jasný případ byl profesor Mnohorád, po válce odsouzený za kolaboraci s nacisty a pak vyučující na škole dějepis. Když ho z lesnické školy vyprovodili, nikde o něj nestáli a odešel do důchodu.

Jenda s odstupem času hodně uvažoval o dalších dvou krocích, jež tehdy přijali, a měl stále větší pochybnosti, zda postupovali spravedlivě a nespáchali křivdu. Propustili ze školy dva pedagogy, profesory Lánského a Broučka. Lánský byl národně socialistický poslanec a jeho stranický vliv na škole byl nejsilnější. Nebyl však zarytý reakcionář, byl přístupný výměně názorů. Že zastával jako poslanec poslušně stanoviska, která byla často v rozporu s logikou a se zájmem společnosti, to bylo těžké mít mu osobně za zlé. Může fotbalista na hřišti za každý přestupek, kterého se dopustí hráči v jeho dresu?

S inženýrem Broučkem to bylo jiné. Občas se nápadně a nešťastně angažoval, ale bylo to sotva z hlubokého zpátečnického přesvědčení. Jako mnozí mužové malé postavy na sebe rád upozornil. Zatím co opatrnější a moudřejší si něco pomysleli, nebo zabručeli pod vousy, Brouček si nenechal ujít příležitost, aby se ukázal. Jeho reakční politický profil byl tak zdánlivě nabíledni.

Oba vyloučení profesoři nalezli uplatnění na jiné škole. Skvrna v kádrových dokumentech s nimi ovšem putovala a jejich životní kariéře jistě neprospěla.

Po krátkém čase se poměry stabilizovaly. Akční výbory na školách, pokud vznikly, byly zrušeny. V Písku se utvořil společný výbor zaměstnanců školství, který opatření na lesnické škole schválil. Jenda se stal jeho členem, ale na chod věcí ve škole už to nemělo podstatný vliv.

Co se na škole nejrychleji změnilo a co bilo do očí, to byly formální politické postoje. Štítky s brkem a kladivem na klopách vystřídaly pěticípé hvězdy. Profesorský sbor šel zase v čele. Teď to byli SOUDRUZI profesoři.

Nebylo by spravedlivé tvrdit, že to všechno a u všech byla komedie a přetvářka. U mnoha asi byl předúnorový politický postoj stejně tak jako poúnorový jen vnější přizpůsobení se »směru větru«. Jejich skutečným zájmem bylo povolání, lesnictví, myslivost, v některých případech prostě kariéra. Nechyběli však profesoři ani studenti, které společenská aktivita socialistické výstavby zaujala a zapojili se do ní upřímně a s elánem.

Patřil mezi ně ředitel školy inženýr Mesiarik. Ne proto, že dostal »od komunistů« funkci. Otevřela se mu možnost uplatnit smělé plány na přeměnu školy v moderní ústav. Progresivní výuka byla spojena s výzkumem. O tom léta uvažoval, ale nevěřil, že by mohl někdy dostat příležitost změnit své představy v realitu. Nyní ho v tom podporovali profesoři Bořík, Halík a řada nových, mladých pedagogů, absolventů školy, kteří se do Písku vrátili jako lesní inženýři.


Uprostřed únorových událostí byl Jeník přesvědčen, že se naplňuje ideální spravedlnost. Složil si její obraz z literatury a z toho, co viděl na vlastní oči a sám prožil za války, mezi dělníky v lese, když žil na vesnici a pohyboval se mezi prostými lidmi jako dřevař, jako kočí, jako student.

Když únorové revoluční nadšení opadlo a vrátily se všední dny, neubránil se pochybám. Jednali jsme ve všem opravdu spravedlivě? Byly všechny radikální zásahy nutné a postižení si je zasloužili? Nebojovali jsme proti jedné nespravedlnosti tím, že jsme páchali druhou?

Ať přemýšlel jak přemýšlel, nemohl dospět k jednoznačné odpovědi. Pořád mu to vycházelo ANO A NE. Když si rekapituloval stav školy před Únorem (s velkým Ú) a po něm, byl pokrok nesporný. Nejen v úzce politickém smyslu, ale především z hlediska úlohy školy pro zemi, pro lidi, pro les, pro společnost. Dobře. Ale co starý pan ředitel a ti dva vyloučení profesoři, nevezmeme-li v úvahu fašistu Mnohoráda? Jsou s to pochopit, že to bylo spravedlivé? A bylo to skutečně spravedlivé? Kdo to může neomylně rozhodnout?

Může vůbec absolutní spravedlnost v lidské společnosti existovat? Lidé jsou nedokonalí, chybující, nemohou být neomylní. Znamená to, že je spravedlnost fikce, že je to jen pocit jednoho proti opačnému pocitu druhého?

Ne. Tak to nemůže být. Jenda to víc cítil, než si dokázal vyargumentovat.

Jako existuje dobro a zlo pro jednotlivce, pro lidi, pro národ, pro společnost, tak existuje i spravedlnost. Spravedlnost je vlastně dobro a vice versa: dobro nemůže být jiné než spravedlivé. Může existovat dobro jako nespravedlnost? To by bylo contradictio in adiecto - protimluv. Ale spravedlnost neleží na povrchu a není na první pohled zřejmá. Je to nejvyšší hodnota a stojí za to ji hledat, trpělivě a pořád. Nedřímat v sebejistotě. Pochybování není nikde tak nezbytné, jako zde. Cogito, ergo sum, nebo přeloženo do češtiny: Dvakrát měř, jednou řež.

Člověk musí vědět, že dělá dobrou věc, spravedlivou, ale také že se při tom dopouští hromady chyb a omylů. Nejsmutnější je, že na ně zpravidla doplácí nejen on sám, ale často víc ti druzí. Chybovat je lidské. Ale to není omluva, nýbrž varování a věčná výzva.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39