Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

11) Rozsévačem myšlenek

O Jendových řečnických začátcích už víme. Zaskvěl se na prvního máje z balkonu vraňanské radnice a vzápětí pohořel mezi šičkami v továrně na prádlo. V obou případech to byla dobrá lekce - pro něj. Ta první mu dala okusit radost z úspěchu. Druhá ochladila přehřátou sebedůvěru a řekla: Ještě se musíš, hochu, moc a moc učit, než budeš mít na to, abys poučoval druhé.

A chlapec se učil. Četl Rudé právo, Tvorbu, Novou mysl, Světové rozhledy, studoval brožurky. Veliký dojem na něho udělala Stalinova filosofická práce O dialektickém a historickém materialismu. Když ji přečetl, měl pocit, že se mu otevřel jasný pohled na všechno. Měl rázem veškerou pravdu jako na dlani. Jako když rozlouskne Popelčin oříšek a najde v něm šaty do plesu života a střevíčky, v nichž projde tanečním krokem každou otázkou. Podpořil ho v tom otec. Nestudoval politiku tak horlivě, jako syn. Když si však přečetl tuhle brožuru, prohlásil, že to jsou vlastně názory, které měl vždycky, ale vyjádřeny systematicky a srozumitelně.

Zájem o politiku byl v poválečných létech veliký. Uvolnila se přísná prohibice, kterou zavedli goebbelsovští tmáři. Málokdo nesledoval nyní mírové konference, pacifikaci poražených »mocností osy« a jejich souběžců, volební střety levice s pravicí v Evropě, revoluční boj v Řecku, v Číně, v Palestině, v Indii, vývoj lidových demokracií. Bylo obtížné obsáhnout vodopád informací a tvořit si ucelenější obraz. Přednášky na veřejných prostranstvích nebyly ničím výjimečným a přicházely si je poslechnout zástupy lidí.

Z balkonu vraňanské radnice, který Jenda důvěrně poznal, řečnil mladík. Měl něco okolo pětadvaceti let. Menší postavy, snědý, s bujnou kaštanovou kšticí, která mu padala neposlušně do čela a dodávala chlapecký vzhled.

Nezvyšoval hlas, nešermoval pažemi jak měli »táboroví řečníci« ve zvyku. Spíš zajímavě vyprávěl. Nejprve probíral události ve světě, ukazoval mezi nimi souvislost, a pak přešel k československým problémům. Komunista, ale o straně se skoro nezmínil. Mluvil o tom, jak překonat potíže v zásobování, jak rozhýbat výrobu, školy, dopravu, lékařskou péči, co je nejnaléhavější v zemědělství.

Jenda z něho nemohl spustit oči. Nejen proto, že říkal zajímavé věci, ale JAK mluvil. Věcně, logicky, zábavně, místy s humorem a bez kousku papíru. Hovořil do mikrofonu k několika stům lidí, kteří se na náměstí shromáždili. Udával fakta, čísla, jména a všechno z paměti, z hlavy. Nikdo neodcházel. Když skončil, jako by to posluchače skoro mrzelo.

Jenda byl plný obdivu, ale také pocitu méněcennosti. Kdepak, takhle přednášet nikdy nedokáže.

Neodradilo ho to, spíš mu dalo ostruhy.

Blížil se 22.duben, narozeniny Vladimíra Iljiče Lenina. Předseda stranické organizace Jana požádal, aby si připravil referát na členskou schůzi. To bylo zase vyznamenání. On, sotva dvacetiletý, měl »poučovat« dospělé.

Chystal se svědomitě. Viděl před sebou mladého přednášejícího z náměstí. Snažil se neudělat »projev«, ale vyprávět zajímavé věci a zpestřovat je prostými lidskými podrobnostmi.

Uprostřed přednášky vysadil na chvíli elektrický proud a místnost se ponořila do tmy To nebyla v té době vzácnost. Jednou to zavinila dosluhující technika, podruhé zlá vůle někoho, kdo shromáždění nepřál. Jenda řeč nepřerušil, lidé poslouchali dál, až se v sále znovu rozsvítilo.

Začala diskuse a slovo si vzal doktor Hlavata. Doplnil, »co soudruh Lukáš opomněl«. Byly to samé veledůležité věci, jako že Lenin psal knihu Stát a revoluce v Razlivu na olšovém pařezu a že si v té a v té době holil bradku. Shovívavě demonstroval, že toho ví, přirozeně, o věci víc, než student.

Když na příští schůzi referoval zemědělský tajemník krajského výboru Veselý, měl se Jenda z jeho vystoupení zase čemu učit. Řečník si nedělal starosti, jak ohromí posluchače pamětí a brilantním projevem. Zvolil velice prostou metodu. Držel v ruce brožurku, nečetl ji, ale volně podle ní politiku strany na vesnici vykládal. A neměl o nic menší pozornost, než nejbrilantnější rétor..

Janovi »došlo«, že není důležité ohromovat posluchače efekty a pamětí. Čekají, že se něco zajímavého a užitečného doví. (Kolikrát v následujícím období se tahle elementární zásada nerespektovala, a lidé poslouchali na nudných a zbytečných schůzích projevy, omílající známé věci a přetékající frázemi.)


Začátkem devětačtyřicátého roku byl Jenda vybrán do šestitýdenního kurzu krajské stranické školy. Z »lesárny« byl na tu dobu uvolněn.

Po skončení kurzu ho pozval vedoucí tajemník kraje, Josef Paleček, předválečný funkcionář strany, manžel Jožky Jabůrkové, umučené nacisty.

„Soudruhu, potřebujeme tě. Jsi šikovný mládenec, máš buňky pro teorii a umíš mluvit. Co bys říkal tomu, kdybys nastoupil u nás na kultpropu u soudruha Vrány? Co ty na to?“

„Ale soudruhu tajemníku, já studuji na lesnické škole a letos dělám maturitu.“

„Nemohl bys to dokončil - dejme tomu - externě?“

„Na naší škole se externě studovat nedá.“

„Nu dobrá. A kdyby to šlo? Tím by se to vyřešilo, ne?“

Než se Jenda zmohl na nějakou další námitku, tajemník se zeptal: „Komu vaše škola podléhá? To je školství?“

„Ne, ministerstvu zemědělství.“

Tajemník stiskl tlačítko telefonního přepínače. „Věrko, prosím tě, spoj mi Ďuriše.“

Jenda byl jak v Jiříkově vidění. Než se vzpamatoval, měl povoleno dokončit lesnickou školu externě. Od Palečka si ho odvedl »kultprop« tajemník Vrána. Byl to onen mladík s neposlušnou kšticí do čela, kterého tak obdivoval při jeho přednášce na vraňanském náměstí. Teď byl Janovým šéfem.

Oldřich Vrána byl Ostravák. »Chachar«. Když přišel do Budějovic - do té doby ostravský svazácký vedoucí - mluvil napůl česky, napůl polsky. Po dvou letech, když u něho Jenda, student před maturitou, nastoupil, Vrána po něm opravoval gramatiku a slovosled. Jeho houževnatost ve studiu byla nadlidská a připomínala román Jacka Londona o Martinu Edenovi.

Jan brzy poznal, jak je možné, že Vrána »mluví bez papíru«.

Každému vystoupení věnoval desítky hodin přípravy. Načrtl si hrubý plán přednášky, prostudoval literaturu a udělal výpisky. Napsal doslovný text, vštípil si do paměti hlavní body a přednášku si několikrát pro sebe předříkal. Po každém veřejném vystoupení se znovu k textu vrátil. Upravil jej podle toho, jak posluchači reagovali, co je zaujalo, co méně, na co se ptali.

Vrána byl o málo starší než Lukáš, ale měl poměrně bohaté politické zkušenosti a teoretické znalosti. Původně pomocný dělník v hutích. Byl mimořádně nadaný a houževnatý. Jenda ho obdivoval, učil se od něj a měl ho rád.

Neušlo mu však, že mladíkovi stoupá sláva do hlavy. Byl ctižádostivý a snad hrála určitou úlohu i jeho menší postava. Jako by chtěl chybějící centimetry dohonit.

Charakteristická byla jedna epizoda. Připravovala se krajská slavnost a »kultprop« měl plné ruce práce. K něčemu byl zapotřebí žebřík a Vrána ho objednal u truhláře. Truhlář nepospíchal. Jenda byl svědkem telefonického rozhovoru.

„Jsem s vámi nespokojen. Vezměte na vědomí, že jsem s vaší prací nespokojen,“ pronášel Vrána autoritativním tónem s charakteristickým ostravským akcentem.

Jan si dovedl představit, jak asi truhlář v duchu na výtku odpovídá, kam soudruha tajemníka posílá. A hlavně - jak takové jednání posiluje lásku ke straně a stranickou autoritu.

»Takhle se nikdy chovat nesmím,« umiňoval si Jenda. Na životní cestě potkává člověk dobré i špatné příklady. Obojí jsou užitečné, jen je třeba si jich pozorně všimnout.

Příležitostí k učení měl mnoho. Nezřídka i na vlastních blamážích, při nichž mu červenaly uši. Nebylo to vždycky docela jeho vinou. Mezi Vraňany a jihočeskou metropolí byl přece jen rozdíl. Žádný učený z nebe nespadl, i když ho posadili ve dvaceti rovnou na krajský »kultprop«.

Jan se, kromě jiného, nemohl v Budějovicích nabažit divadla. Ve Vraňanech bylo vzácností a ani do Písku nezajíždělo často. Kromě klasiky se dávaly na krajské scéně dobové »uvědomělé« hry. Jenda se v užším zasvěceném kroužku nadšeně vyjádřil o skvělém představiteli hrdinských budovatelských rolí. Jak dovede svým socialistickým nadšením působit na obecenstvo. Soudruzi se mu vysmáli: „To je největší reakcionář v Budějovicích.“

Stranický aparát ve čtyřicátých letech nebyl početný. Celé kulturně propagační oddělení tvořili tři lidé. Tajemník, který byl zároveň vedoucím oddělení, Jenda jako referent a devatenáctiletá Jarmila, sekretářka.

Lukáš dostal na starost Dny komunistické výchovy. Každý měsíc se probíralo v celé straně, ve všech organizacích společné téma. Měl z Vraňanska i z Písku zkušenost, jak se to odbývá. Někde na schůzi přečetli kousek z brožury, jinde ani to ne.

Uznával formuli »Jaký vedoucí, takové školení« a podle toho se pustil do díla. Připravil si instruktáž o obsahu a metodě tématu, jež se mělo probírat příští měsíc a svolal soudruhy, odpovědné za školení v okresech. Na pozvánce zdůraznil, aby se všichni určitě dostavili a nevymlouvali se na přípravu okresních konferencí. Pozvánky podepsal a odnesl do expedice.

Za chvíli mu je přinesl Vrána zpátky. Vysvětlil mu, že právo svolávat porady a podepisovat korespondenci má jen on jako tajemník a že se nehodí psát, aby se soudruzi nevymlouvali na konference, ty jsou v dané chvíli nejdůležitějším úkolem.

Mezi staršími dokumenty si Jan přečetl několik měsíčních hlášení o Dnech komunistické výchovy a vrtěl hlavou. Rmutná skutečnost, jak ji znal, se v nich malovala růžově. Rozhodl se, že dá vedení strany obraz, jak to s masovou ideologickou výchovou doopravdy vypadá. Rozjel se po městě a po kraji. Navštívil závody, sekretariáty, základní organizace a sbíral poznatky.

„Nesmíme klamat stranu, soudruzi. Řekněte mi otevřeně a popravdě, jak to vypadá. Vím, že se to v hlášeních přikrašluje, ale vedení strany potřebuje nezkreslený obrázek skutečného stavu. Dáme ho společně poctivě dohromady.“

Lidé lžou neradi. Pro normálního člověka je mluvit pravdu nejpřirozenější projev a tak Jeník dostával, o co si prosil.

Někde byli rádi, když udělali za měsíc schůzi; kdy měli svolat členy ještě na školení? Všude byl nedostatek připravených vedoucích. Někde to dělali jen učitelé a stávalo se, že místo marxismu vykládali kdovíco. Ve strakonické zbrojovce se dělníci rozjížděli autobusy do okolních vesnic hned po skončení směny a když autobus zmeškali, dostali se domů kdoví kdy. Brožury přicházely občas pozdě a ze vzdálenějších vesnic si pro ně nepřijeli. Pravidelné měsíční hlášení posílala na okresní sekretariáty polovina organizací a tak se celková účast »střílela od boku«.

Než se Jenda pustil do souhrnné měsíční zprávy, měl konkrétními poznatky popsáno několik sešitů. Obraz, který získal byl pravdivý, ale ne potěšující.

Podle nejlepšího vědomí a svědomí ho v souhrnném měsíčním hlášení vylíčil. Měl zprávu právě na stole, když se otevřely dveře a vešel soudruh Fuks, instruktor ústředního výboru. Co lepšího si mohl Jenda přát?

Soudruh se s ním srdečně pozdravil a zajímal se, na čem pracuje. Jan mu zaníceně vylíčil své úsilí a ukázal výsledek. Fuks text letmo přelétl, pochválil a prošel do další kanceláře k tajemníkovi.

Netrvalo dlouho a Vránu volali k Palečkovi. Přilétl zpátky celý rudý.

„Ukaž, kde máš tu zprávu o Dnech komunistické výchovy. Fuks vykládá u Palečka, co tady máme za ztřeštěného kluka. Prý´s napsal panikářskou zprávu, do jakého katastrofálního stavu jsme nechali školení dojít. Kde jsi nabral čísla o tak nízké účasti?“

Vrána popadl tlustou modrou pastelku, která mu přišla do ruky a připsal k souhrnnému údaji, který dal Jenda za pomoci okresů poctivě a pracně dohromady, další nulu. Z tisíců byly desetitisíce.

Jenda se trápil nanovo. Neměl odvahu si připustit, že jen on má pravdu a soudruh Vrána a Fuks, takoví zakalení komunisté, se mýlí, anebo chtějí dokonce vědomě stranu klamat. Hledal chybu v sobě. Jsem malodušný intelektuál. Chybí mi smysl pro nové, které se rodí. Nechávám se strhnout pesimismem a skepsí, vidím věci jen z negativní stránky.

Znovu jezdil po závodech, po okresech. Tentokrát se zajímal hlavně o to nové, co se rodí, o kladné příklady. Nemusel si je vymýšlet. Všude se našli snaživí, šikovní lidé, kteří měli dobré výsledky. A celková účast? V tom měsíci se konaly oslavy výročí V.I.Lenina a téma Dnů komunistické výchovy bylo shodné. V Budějovicích se zúčastnilo na masovém shromáždění v sokolovně na dvanáct set lidí. Když se sečetl počet takto »proškolených« v celém kraji, překročil sumu členů strany. Jan už nepodlehl intelektuálské skepsi a poradil si s tím. Do Dnů komunistické výchovy se podařilo zapojit i bezpartijní. Lež to nebyla, shromáždění se zúčastnily celé pracovní kolektivy a školy.

V té době odjel Vrána na léčení a Jenda ho zastupoval. Do Prahy byla svolána porada kultprop tajemníků. Jan si na ní připadal jak na radě olympských bohů. Ani ne proto, že by se všichni chovali tak povznešeně, ale byla to jména, před nimiž jihl úctou. V čele stolu do podkovy seděl Jiří Hendrych.

Vedle Jeníka se ocitla zvláštní figurka. Hubený asi šedesátník, možná starší, možná mladší, bylo těžké určit bezpečně věk. Oblečen byl - mírně řečeno - bez veliké péče. V křesle spíš ležel než seděl. Po tvářích nebylo snadné určit, zda se holí, nebo zakládá na plnovous. Co tenhle člověk na takové vznešené poradě dělá? pomyslel si Jenda, než soudruh Hendrych dal slovo - Pavlu Reimanovi, známému stranickému představiteli, předválečnému spolubojovníku Klementa Gottwalda v KSČ a v Komunistické Internacionále.

Jenda si zapsal do povědomí další krédo: Nesoudit podle kabátu a nedělat úsudky o lidech předčasně.

Důležitým bodem jednání byly Dny komunistické výchovy. Předsedající vyzval »soudruha z jihočeského kraje«, aby řekl, jak se podařilo zapojit bezpartijní. Jenda bez uzardění a bez výčitek svědomí uvedl pár dobrých příkladů. Hendrych ho požádal, aby o tom napsal článek do časopisu Funkcionář.

Ještě než se stačil Jenda vrátit do Budějovic měl soudruh Paleček zprávu, jakého má šikovného mládence na kultpropu, jak zajímavě na poradě vystoupil.


Jenda napsal obšírný článek o stranickém školení také do krajské mutace Rudého práva. Zvolil jako příklad dva budějovické závody, smaltovnu a tužkárnu. Když stať vyšla, potěšilo ho to, ale neměl hned po ránu čas se svým arcidílkem potěšit.

Zazvonil telefon. Volal předseda stranické organizace ze smaltovny.

„Soudruhu, tys nám zavařil pěknou kaši. Já mám ve fabrice vzbouření. O svačině je svolána veřejná schůze. Přijď a musíš nám vysvětlit, co jsme ti udělali, že jsi nás tak znectil a Koh-i-noor vynes‘ do nebe.“

Jenda lapal po dechu a třeštil oči. Celý sekretariát byl vzhůru. Na Jendu se valila pohroma. Co tak strašného spáchal? Pochopil to, až když přemohl rozčilení a svůj článek si slovo od slova přečetl. Redaktor krajské mutace, také dvacetiletý expert jako Jenda, a pracující zcela samostatně, stať »drobátko« zkrátil. Ale JAK! Ze situace v jedné fabrice vyškrtal klady a z druhé zápory. Jako by to, hlava moudrá, udělal záměrně. Věděl přece, že mezi oběma závody ve městě panuje od nepaměti řevnivost. Článek byl olej do ohně a Lukášův podpis pod ním.

Vyřešilo se to. Soudruzi ve smaltovně uvěřili rukopisu, který jim zkormoucený autor ukázal. Mezi ním a redaktorem krajské mutace Broučkem byla na dlouho vykopána válečná sekera.


Řevnivost mezi závody panovala nejen ve městě, ale i v krajském měřítku. Jendovi bylo souzeno, aby to záhy poznal.

Před stranickým sjezdem v roce 1949 svolal poradu zástupců okresů a projednal s nimi přípravu názorné agitace. Předem objel největší průmyslová střediska a udělal si obrázek, jak vypadá současný stav. Jako první podmínku účinné výzdoby a hesel zdůraznil nutnost pracoviště a budovy pořádně uklidit, opravit opadanou omítku, vymalovat. Neopatrně se při tom zmínil o příkladech nepořádku, o rumištích a špinavých oknech hal tam a onde. A měl po poradě. Ani kdyby byl vážil kritiku na lékárnických vahách, nemohl zabránit, aby si nevjeli do vlasů představitelé strakonické zbrojovky a MAZ Sezimovo Ústí a zvýšeným hlasem si vzájemně nevypočítali, kdo z nich má kde větší »bordel«.

Nejtrpčí poučení získal Jenda v tom, o čem se bláhově domníval, že na tom není zle. Ve své teoretické úrovni. Než přišel na krajský kultprop, absolvoval na Vraňansku a v písecké škole desítky přednášek a byl oblíbený referent. Snažil se mluvit prostě a zajímavě. Roky práce za války v lese mezi dřevaři mu umožnily chápat způsob myšlení lidí. V poledne okolo ohně, podobně jako později na vesnických schůzích se semlelo živé mrtvé od nejprostších věcí až po otázky vzniku světa, života, vesmíru atd.atp. Ale jedna věc byly takové besedy a něco jiného přednášky pro vyspělý ideologický aktiv.

Rozhodl se pořádat semináře vedoucích stranického školení po okresech. Na zkoušku je svolal nejprve ve dvou místech, která poměrně znal, v Písku a ve Strakonicích.

V Písku se sešlo v učebně Obchodní akademie asi padesát lidí. Ve městě byla řada středních škol a kulturní tradice na slušné úrovni. Seminář vzbudil zájem a shromáždila se intelektuální elita, vesměs profesoři z ústavů a inženýři ze závodů.

Jenda si připravil výklad podle brožury ke Dni komunistické výchovy a doplnil jej metodickými radami. Po pár větách pochopil, že je tentokrát úplně »vedle«. To, co přednášel, bylo hluboko pod úrovní lidí, kterým to vykládal a ti to přijali bezmála jako urážku. Sotva odkoktal, co si připravil. Následovalo trapné ticho. Někteří se zvedli a demonstrativně odešli. Několik dotazů a Jendovy chabé odpovědi posloužily jako záraz srnci po ráně na komoru.

Jenda se styděl. Připadal si jako po výprasku a z nešťastného semináře víc prchal, než odcházel.

Co následovalo ve Strakonicích, byla panychida o zdání méně smutná. Nebylo tam přece jen tolik akademicky vzdělaných účastníků a Jenda zvolil alespoň psychologicky snesitelnější taktiku. Méně poučoval a dal větší prostor výměně zkušeností mezi lektory.

Pomalu si zvykal a začínal chápat ne docela jako svůj nedostatek, ale jako přirozenou věc, že nároky se v rozličném prostředí velice liší a ne vždy a všude je člověk patřičně připravený. Nesmí se ale tvářit, že má »patent na rozum« a pokoušet se stůj co stůj poučovat.

Stávalo se mu, že byl nucen za někoho »zaskočit«, jinými slovy tahat kaštany z ohně. Nejednou to bylo za Vránu. V takových případech byla veliká očekávání - Olda měl vynikající pověst - a Jendova úroveň neuspokojila.

Šel narychlo a bez řádné přípravy do svazácké organizace pedagogické fakulty. Studenti se zajímali o konflikt mezi židovskými přistěhovalci a Araby v Palestině a v této souvislosti o politiku Anglie. Chtěli znát názor na britského diplomata a novináře Roberta Bruce Lockharta a Jenda o něm nevěděl dohromady nic. Studenti byli s Jendou přibližně stejně staří a dali mu se zadostiučiněním znát, co si o něm myslí.

Pochopil, že nikdo nemůže znát všechno. Nesmí ale mít mezery v základních věcech, o kterých přednáší. Není hanba přiznat, na co odpovědět nedovede. Jestliže se neznalost netýká elementárního, pak takové přiznání autoritě lektora neublíží, spíš posílí věrohodnost toho ostatního, o čem hovoří. Ale mezi tím, co může jako lektor neznat a co jsou neodpustitelné mezery, je třeba vážit na lékárnických váhách.


Janův upřímný zájem, usilovné studium i poučení z nezdarů nesly výsledky. Jeho úroveň a obliba rostly. Přispívalo k tomu jeho chápání pravdy jako něčeho na způsob cílové pásky, kterou je potřebí a lze jako definitivní a absolutní metu houževnatým úsilím a svědomitou přípravou dosáhnout.

V pracovní náplni »povýšil«. Dostal na starost stranické školy. Kromě krajské přednášel také ve škole odborářské a svazácké. V každém okrese probíhaly čtrnáctidenní kurzy pro funkcionáře základních organizací. Den za dnem okresy objížděl. Každou návštěvu předem domluvil. Kurzy měly stabilní program a Jenda přednášel o základech revolučního dělnického hnutí. Zároveň získával přehled o podmínkách a úrovni škol v celém kraji. A nejen škol. Přicházel do styku se stovkami nejaktivnějších komunistů, s funkcionáři národních výborů a společenských organizací, s vedením závodů. Poznával odlišné poměry. Někde panovala přátelská, kamarádská spolupráce, jinde bylo cítit, že si vedoucí hrají na novou šlechtu. Někde vládl demokratický duch, jinde působily prvky byrokracie. I vztah k teorii se lišil.

Ve Vimperku zastihl Jenda kolektiv lektorů okresní školy, jak v idylickém prostředí na mezi uprostřed polí spolu s vedoucím tajemníkem Láďou Novotným posuzují lekci jednoho z učitelů.

Zajímavou práci spojoval Jenda s poznáváním jižních Čech. Navštěvoval historické památky, Tábor, Hlubokou, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Vyšší Brod, Zlatou Korunu, Kozí Hrádek, Rožmberk, písecký a strakonický hrad, bojiště u Sudoměře a desítky dalších míst. Našel si chvilku na přírodní krásy Šumavy, třeboňské a blatenské rybníkářské pánve. Zajížděl do pohraničních vesniček a samot, kde v nelehkých podmínkách pracovaly a žily rodiny nových osadníků.

Čím víc jižní Čechy poznával, tím je měl raději. Nutilo ho to spojovat teorii s praxí, kterou viděl okolo sebe, s problémy a životem Jihočechů. Stával se z něho - v dobrém slova smyslu - patriot.


Obliba Jendových vystoupení měla i svůj rub. Souvisela s dobovou atmosférou, s prvky radikalismu v politice a zjednodušením v teorii. Za vzor platil Stalin. Zdůrazňovala se dialektika, vnitřní protikladnost jevů a procesů, ale zároveň se spatřoval ideál v tom, když se složitá otázka vyjádřila co nejjednodušeji. Odtud nebylo daleko k dogmatům, která poznání spíš bránila než pomáhala.

Snaha přeložit si složité problémy do jednoduchého, snáze pochopitelného schéma, je dětskou nemocí každého studia. Je to něco jako odpočívadlo na nekonečném a namáhavém schodišti poznání. Není to těžký hřích, jestliže to člověk nepovažuje za vrchol a pokračuje v četbě, v promýšlení, v postupu k hlubší rovině pravdy.

Jendova víra v neotřesitelnost idejí narážela na úskalí, která si už nemohl vysvětlit nedostatkem dialektického rozporuplného chápání. Najednou bylo z bílého černé a naopak.

Jedním z prvních nárazů bylo odsuzující usnesení Informačního byra o situaci v Jugoslavii a zdrcující kritika Josefa Broze Tita. Donedávna byla Jugoslávie zemí statečného boje proti nacismu a Tito její vůdčí postavou. Nyní ho karikatury znázorňovaly jako krvelačného netvora.

Nu dobrá. Lidé se mohou měnit a i jejich ocenění může doznat změny. Jenda se to spíš SNAŽIL přijmout, než aby to rozumově chápal. Sám pro sebe sbíral argumenty, které by mu novou pravdu podepřely.

Přicházely další otřesy. Mezi vedoucími činiteli Komunistické strany Slovenska se objevili buržoazní nacionalisté. Kromě Gustava Husáka k nim patřil vynikající básník Laco Novomeský. Vladimír Clementis byl jako nepřátelský agent odsouzen k smrti. Tragická smrt národního hrdiny Jana Švermy za slovenského národního povstání byla zaviněna tímto komplotem.

Následoval soudní proces s protistátní bandou sionistů v čele s Rudolfem Slánským, nedávno oblíbeným a respektovaným šéfem celého stranického aparátu, generálním tajemníkem ÚV KSČ. Několik dalších poprav.

Měnilo se nejen hodnocení osob, ale i významných politických hnutí ve světě. Do nedávna vedli Židé v Palestině národně osvobozenecký boj - navíc ještě československými zbraněmi. Nyní se ukázalo, že to jsou sionisté, nástroj angloamerického imperialismu.

Jan si maně připomněl karikaturu z třicátých let. Bidlo znázornil, jak jsou na tom čtenáři v různých zemích. V Sovětském svazu musí ráno zjistit, kteří autoři byli toho dne označeni za nepřátele lidu a jejich knihy hodit do kamen.

Ještě hůř se přijímala a vysvětlovala nová stanoviska, když se obraty propagandy změnily v anti-obraty. (Negace negace?) Tito, nejprve heroj a pak zloduch se zase stal »milým soudruhem« a Jugoslávie socialistickou zemí. Clementis, Slánský a další oběti byli postupně - po etapách - rehabilitováni. Husák psal Svedectvo o slovenskom národnom povstaní a na obzoru přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pro něho rýsovala funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Ladislav Novomeský byl zase uznávaný národní umělec.

Tak, propagandisto, ideologu, teď jdi a vysvětluj. Jsi-li poctivý, zkus si to nejprve srovnat ve vlastní hlavě.

Nejdrtivější rána a nejen pro Jendu, přišla v polovině padesátých let, když vyšlo najevo, že veliký generalissimus Stalin byl vlastně nicka a zločinec, brzda světového revolučního hnutí a chorobný ješita, který se dopustil trestuhodných chyb a zavinil zbytečné ztráty za druhé světové války.

Co dobrého vlastně z celého světového revolučního dělnického a pokrokového hnutí zbylo? Vždycky jen ta politická garnitura u vesla je čistá a záslužná. Když ji vystřídá nová směna, zapadne i ona do drtiče zničující kritiky. I to je asi jeden z důvodů, proč se vedoucí politici tak neradi vzdávají moci a brání se jít jako zasloužilí důchodci okopávat zahrádku.

Jak je možné, že z toho kadlubu falešných hrdinů, trestuhodných chyb a zločinů vznikla síla, která porazila hitlerovskou mašinérii a mocnosti osy, potrhala v polovině světa staleté pavučiny kolonialismu, vytvořila pro čtvrtinu lidstva podmínky sociální spravedlnosti a přes všechny nedostatky se zasloužila o viditelný pokrok demokracie? Jak to, že v Československu, šesti lety okupace vydrancovaném, založila hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, jaký neměl v historii obdoby? Že položila most přes propast bohatství na jedné a chudoby na druhé straně?

Aby to člověk pochopil, musel mít oči opravdu do široka otevřené a přemýšlet. Hodně a samostatně přemýšlet. Nebylo lehké uvědomit si, kolik je za hloupými a nešťastnými propagandistickými převleky progresivního a plodného v samé podstatě myšlenek Marxe, Engelse, Lenina, Luxemburkové, Dimitrova, Gottwalda a jejich poctivých a oddaných pokračovatelů. V tom, co tyhle ideály lidem daly a dávají.

Nejhůř se dokázali vypořádat s rozpornou pravdou o životě a s obraty ve světě ti, kteří to všechno v poválečném horoucím nadšení malovali nejrůžovějšími barvami a nejsilnějším hlasem opěvovali. Dogmatici se proměnili v žlučovité skeptiky. Pavel Kohout, zbožňovaný bard Svazu mládeže, nesčetněkrát recitovaný na všech Soutěžích tvořivosti odešel do emigrace. Instruktor ÚV KSČ, který oklevetil Jendu za pravdivé hlášení o Dnech komunistické výchovy, a kterého jsme pojmenovali »soudruh Fuks« měl příznačný další osud. Pro extrémní levičácké názory byl poslán do ČKD řídit závodní časopis, později vedl německé vysílání československého rozhlasu. Po útěku z republiky skončil jako redaktor ve Svobodné Evropě. To nebyly výjimky. Letitá zkušenost dělnického hnutí, starší než myšlenka komunismu, je, že od nejhorlivějšího levičáctví na nejreakčnější pozice je krůček.

Ani Jan Lukáš nebyl proti levičáckému radikalismu imunní. Těžce prožíval obraty v propagandě. Prodělával hořká rozčarování a hlavou mu vířily vážné pochyby. Stal se obětí omylu a marxismus je jen nová zbožná fikce, kterou skutečnost vyvrací? Je stranická ideologie sbírka účelových tvrzení, která se podle potřeby obracejí naruby?

Mnoho se napřemýšlel a nasoužil, než se dopracoval kréda. Marxismus a komunistické přesvědčení není suma věčných pravd. Kdo to tak bere nepochopil nic. Vyžadují samostatné kritické uvažování. Zdá se to protismyslné? O marxistických myšlenkách je nutno stále pochybovat, stále je konfrontovat s nejnovějšími poznatky vědy i praktického života. Jen tak je možno odlišit pravdivé a podstatné od pomíjivého. Svého času sověti odmítali kybernetiku, ale bez ní by Gagarin nevyletěl do vesmíru.

Jan poznal dvojí přístup k marxismu. Jedni v něm spatřují sbírku hotových pravd a všechno ostatní je lež a klam. Druzí ho chápou jako synonymum poznávání pravdy: všechno pravdivé do marxismu patří. Je to věčně pokračující, nikdy nekončící a pro nové stále otevřený systém poznání. V tom je ale celá potíž: Není možno se naučit katechismus věčných pravd a složit hlavu do vavřínů sebejistoty. Chce to stále studovat teorii a život a srovnávat je. Kormidlovat praxi teorií a nepřestávat ověřovat teorii nikdy nekončícím proudem života.

Tak. Jenže téhle poučce je tisíckrát snazší se poklonit, než se jí řídit.

A ještě jedno poučení si pomalu prošlapávalo pěšinky do Jendovy mysli. Ani čelní komunističtí vedoucí nejsou bezchybní rudí andělé. Jsou to také jen lidé. Někteří geniální, jiní nic moc. Jedni neváhají položit v kritické chvíli život za dobrou věc, druzí se při všech záslužných skutcích nedokáží zbavit závisti, malichernosti a opojení slávou. Zkrátka - ani k nim se není namístě modlit. Jejich slova a činy jsou směrodatná linie, spojující úsilí milionů v pokrokovou sílu, ale není třeba ztrácet hlavu, když i u nich se projeví omyly a lidské slabosti.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39