Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

12) Ideály v zeleném

Povinnost obléci na dva roky vojenskou uniformu dolehla na Jana v nevýhodné době.

V prvních letech po válce se to bralo všelijak, jen ne přísně. Celá společnost měla válčení, armád a zbraní po krk a udělala k nim čelem vzad. Základní vojenská služba se vykonávala, ale měla tolik mládenců na vybranou, že bylo bezmála víc osvobozených než povolanců. Za okupace šest roků celé ročníky nesloužily a sloužit nemohly - kromě zahraničních vojáků. Nyní bylo důvodů vyhnout se vojně habaděj. Starší hoši byli ženatí, druzí nepostradatelní v práci, další trpěli všelijakými neduhy nebo na ně měli alespoň lékařské potvrzení. Odvodní komise byly benevolentní. Kdyby chtěly být přísné, kam by všechny povolance napěchovaly, z čeho by se to v okupanty vydrancované zemi financovalo?

I ti, kteří do kasáren nastoupili, trávili víc času v zemědělství, v hornictví, na stavbách, v továrnách než na cvičišti.

Režim u útvarů podle toho vypadal. Železničáři a pošťáci měli přísnější disciplinu. K večeru zůstávali na ubikacích jen největší peciválové. Ostatní se těšili ve městě a těšili město. V sobotu v poledne se všechny vlaky zelenaly uniformami. Kdekdo prchal z kasáren za maminkou a za děvčetem.

Leč koncem čtyřicátých let, kdy došlo na ročník Jana Lukáše, se atmosféra ve světě a v důsledku toho i u nás změnila. Mračna nad vztahy někdejších protifašistických spojenců zhoustla. Mír se proměnil ve studenou válku, jež hrozila přerůst v horkou. Formovala se nová vojenská aliance a v dubnu 1949 vystoupila v podobě NATO - Severoatlantického paktu. (O šest let později na to socialistické země odpověděly vytvořením Varšavské smlouvy.) Společná správa poraženého hitlerovského Německa, tvořená USA, Britanií, Francií a SSSR se rozpadla a pod záštitou západních mocností vznikla Spolková republika Německo - NSR. Následující rok propukla válka v Koreji. USA se vložily do francouzské koloniální války ve Vietnamu. Ve Spojených státech nastala politická hysterie v podobě vyšetřování a stíhání »neamerické činnosti«.

Nové podmínky a potřeby nepronikly do vědomí a praxe naší společnosti naráz, nějaký čas to trvalo. Když se Jan vrátil od odvodní komise a hlásil, že je odvedený a má v říjnu nastoupit, nebralo se to na sekretariátě vážně. Jeden voják už tam byl. Nosil uniformu, dostal na ni pro ozdobu nějakou hodnost, ale jinak se na jeho práci a způsobu života nic nezměnilo. Vykonával dál funkci vedoucího kádrového oddělení. Bydlel doma, chodil do kanceláře jako obvykle a bral civilní plat, aniž by to někomu v kasárnách nebo na sekretariátě dělalo těžkou hlavu. Předpokládalo se, že to bude s Jendou stejné.

Než nadešel Jendův nástupní termín, poměry dostaly jinou podobu. Místo lehkovážného vztahu k armádě a k službě v ní, byl vytyčen požadavek věnovat zajištění obrany plnou pozornost. Komunisté musí jít ve vojenské službě příkladem. Žádné zlehčování výcviku. Když dojde na lámání chleba, kdo bude stát v prvních řadách obránců vlasti?

Jenda jako vždycky to bral i tentokrát velice vážně. Napadení ze strany Západu se mu zdálo skoro jisté. Vznik NATO, válka v Koreji, separace západního Německa a známky jeho nové militarizace představovaly řetěz, který hrozil pokračovat a stupňovat se.

Pln odhodlání vcházel s černým dřevěným kufříkem do brány starých budějovických ženijních kasáren na Mariánském náměstí (kde sloužil kdysi Jaroslav Hašek).

První dojmy ho ochladily. Neměl jasnou představu, jak by příprava na válku s imperialismem měla vypadat, ale určitě si ji nemaloval v těch barvách, které ho přivítaly.

Sotva se ocitl na kasárenském dvoře, obrátil se na vojáka s jedním cvočkem na rameně: „Prosím tě, kde se tady mohu přihlásit do organizace komunistické strany?“

Chudák svobodník, který do té chvíle se suverénním výrazem v tváři shromažďoval přicházející rekruty, na něho udiveně civěl. Dost dlouho mu trvalo, než si srovnal v hlavě, nač se ho ten »bažant« ptá a než zvážil, zda si z něho netropí švandu. A jak to, že si mu dovoluje tykat. Jan už pochopil, že jeho dotaz byl předčasný. Nad všechno vysvětlování ho poučil následující běh či pokulhávání událostí.

Vojenští filosofové, jejichž jména zůstala bohužel pro historii utajena, formulovali pravidla, jež v armádách všech dob a všech světadílů panují. Patří k nim, že nováček čeká nebo fasuje, že voják leží nebo běží, že je na vojně na všechno dost času a pak se musí »padat, padat«, nebo dokonce »švihat, švihat«, jinými slovy pádit co dech stačí.

Čekání poznal Jenda ze všeho nejdřív a než došlo k tomu dalšímu - k fasování, uběhlo pár hodin.

Pokračování začalo od nejdůležitějšího: od štrozoku. Nezasvěcený by mohl myslet, že se jednalo o pouhopouhý slamník, ale nováčkům bylo souzeno seznat, jak odlišné nároky se i na takovou prostinkou věc na vojně kladou. Voják musí být zocelený tvrdý muž a kde jinde má jeho tvrdost vzít počátek, než právě na štrozoku?

Každý hoch dostal režný pytel a svobodník je odvedl do kůlny, kde byla hromada slámy.

„A musí to bejt jako kámen. Dyž do toho bouchnu pěstí, tak se musim uhodit. Jak to nebude, jak řikam, tak sem s tím pomašírujete zpátky a budete cpát a mašírovat a mašírovat a cpát třeba do rána.“

Poprvé slyšel Jenda mateřštinu, přetlumočenou do vojenského žargonu. Bylo to něco mezi vyvolávačem na jarmarku, tónem pohoršené hokyně a křikem honáka na Poloninách. Mělo to vyjadřovat rozhodnost a budit respekt, ale spíš to působilo jako křoví, za kterým se krčí nižší IQ.

Když tvrdé tak tvrdé. Jenda i jeho spolutrpící se za dvacet minut potáceli z kůlny s obrovskou obludou na hřbetě. Nohy se jim pod ní podlamovaly. Když to dovlékli na světnici a shodili na ocelovou konstrukci kavalce, působilo to jako vtip. Na to by se smrtelník nedokázal bez nebezpečí vyšplhat, neřku-li udržet se tam a nespadnout. A spát na tom? Ani pomyšlení. Ubožáci se zase potáceli pod nesmyslně přecpanými slamníky zpátky do kůlny.

Nešlo o pouhý štrozok. Šlo o mnohem víc. Šlo o to, aby bažant pochopil, že kázeň je podřízení vůle vlastní vůli vyšší, vůli odpovědné. Jinými slovy že musí udělat každou blbost, kterou mu šarže o psí chlup vyšší poručí. Ne proto, že by to mělo nějakou logiku, nebo to bylo k něčemu užitečné, ale aby se naučil poslouchat vůbec, všecko a vždycky.

Byla to první demonstrace erární výchovy podle pravidla: »Nemysli si, holečku, vojna není kojná. Než se zbavíš civilní domýšlivosti, že jsi něco a pochopíš, že jsi hovno, musíš se ještě moc a moc učit. Na tuhleto študování jsou tu nejpovolanější profesoři, kteří mají na armádní fígle patent, a to jsou frajtři, mazáci. Přišli do kasáren o rok dříve než ty a za ten rok sežrali co? Šalamounovu moudrost.«

Další díl armádní výchovné encyklopedie bylo fasování výstroje. Postavili se do řady před otevřené dveře armádního skladu a po jednom vcházeli podobni lidem dovnitř. Za pár minut vycházely či klátily se ven obrovské khaki hromady, pod kterými se varhánkovatěly lidské nohy. Co chvíli z té strašné kopice něco spadlo. Když to byla jídelní miska - od teďka ešus, pouzdro s protiplynovou maskou, nebo přilba, pekelně to na betonových dlaždicích zařinčelo. Ale na vojně je dokonce i ozvěna úplně jiná, než v civilu. S takovou ozvěnou, jakou znáte ze šumavských hvozdů, z Krkonoš, nebo z Českého ráje to nemá nic společného. Ozvěna měla podobu řevu frajtra, který s bohatou tvůrčí fantazií absolventa zvláštní školy rekapituloval vzpomínky na zoologii, aby vyjádřil podiv nad tím, že někomu může něco upadnout.

Když z potácející se kopice spadlo něco od textilu, bylo to horší. Nohy o to škobrtly a poroučela se celá hromada. I když pád soukenné maličkosti byl tichý, ozvěna byla stonásobná. Teď se teprve uplatnily plechové hlasivky frajtrů. Už to nebylo sólo, ale výstup dvoj- i trojhlasný.

Při pádu veškerenstva nemohla nedopadnout na dlaždice i puška. Nebýt to v první den na vojně, byl by pachatel takového smrtelného hříchu zavřený, až by zčernal. Upustit flintu? Takovou posvátnou věc? V té době nováčci fasovali trofejní zbraně vzor 98 po zkrachovaném wehrmachtu. Ty už měly dávno odslouženo. Prošly tuctem front, utrpěly nesčíslně ran až po ty poslední, kdy je jejich schlíplí držitelé hodili na hromadu a se zdviženýma rukama odpochodovali do zajateckého tábora. Střílely za roh, byly rezaté jak liška, ale na přískoky, na »buzerování« při sobotní prohlídce, že mají »stíny v hlavni«, byly ještě dobré.

Když vyjevení civilové, prodělávající metamorfózu ve vojáky, dopravili nadílku na světnici, poznali první lekci vysoké školy vojenského umění. Maminky, kterým se někdy doma zdálo, že je Pepíček nepořádný, by své dítě nepoznaly. Ani maminka sama by nesložila pokrývky, vycházkovou uniformu, prádlo do takových přesných pravoúhlých hranolů. Ale myslíte, že to svobodníka potěšilo? Popadl vyrovnanou hromádku a letěla na podlahu.

„Znovu a pořádně.“

Co se dalo ještě zlepšit? Ani přístroje geodetické expedice by nezjistily milimetr deklinace. Ale kam se hrabou teodolity a mikroskopy na oko svobodníka.

„Znova. A tak dlouho, až to bude jako podle pravítka.“

Oč jde? Jenda přemýšlel. Jak souvisí příprava na obranu před agresory s milimetrovou přesností srovnané deky? Je to jen setrvačnost starého drilu. Snaha ponížit brance, zbavit ho sebevědomí, udělat z něho poslušný nástroj. Ale to přece dnes nemůže být cílem. Chceme mít uvědomělé obránce a ne nemyslící mechanismy. Vysvětlovat to svobodníkovi? Bylo by to jako s tím hrachem a zdí.

O honění nebyla nouze. Vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad. Na kasárenském dvoře člověk za hodinku ztratil pojem o tom, kde je vchod do budovy a kde kůlny, kde jsou vrata a kde má levou a kde pravou stranu. Opakoval se tradiční žertík sadistických zupáků, který byl prastarý a fousatý už za Marie Terezie. Dva desátníci se rozestoupili, každý na jeden konec dvora. »Na můj povel - v řad nastoupit. Vyrovnat. Přímo hleď. Rozchod.« Teď zase ten druhý z opačného konce: »Na můj povel - atd.« Nováčci poletovali z jednoho konce na druhý, až se z nich kouřilo.

Na cvičišti měla fantazie teprve pole působnosti. Přískoky a plížení a hlavně tam, kde byla louže nejhlubší a nejhnusnější.

Když se za zpěvu pochodových písní vrátili do kasáren v bláhové naději, že si vyčistí zbraně, uniformu a boty a před obědem si chvilku oddechnou - Co je zase tohle? Dveře do světnice nešly otevřít. Něco za nimi překáželo. Ach bože! Přehnala se tu smršť. Kavalce přetahané sem tam, slamníky po zemi, mezi tím rozházené deky, vycházkové uniformy, kufříky vytahané zpod lůžek. Ve vojenské hantýrce se tomu říká »průvan«.

Člověk si zvykne i na šibenici. Bodejť ne, tam už ho nic netrápí, ale tady? Tady se smrtelník trápí. Každý podle své letory. Nejotrlejším náturám stačí nalistovat v jadrnějším slovníku: »Do prdele, která kurva...« Ti slabší polykají slzy a obracejí oči k nebi. »Pro Pánaboha, proč? Kdo má tohle vydržet? Já se snad picnu.«

Nikdo se nepicne. Čím také? Ostré ještě ani neviděli.

Pro utišení emocí před nástupem k obědu - prohlídka ústroje. S obzvláštní pečlivostí »prstíčkem hrabala, špendlíčkem kopala« okolo cvočků na podrážkách (a to se ještě zdůrazní, že »za nás to bývalo horší; to se prohlíželo v bílých rukavičkách«).

Když se cokoli přežene přes míru, ztrácí to efekt. Namísto dožranosti se šířil šibeniční humor. Slzy vzteku, skřípání zubů, obraznost v tom nejsprostším provedení, všechno se časem omrzelo. Mazáci bažanty chlácholili (i to je moudrost starší než třicetiletá válka): „Nic si z toho nedělejte. My jsme to museli prodělat taky. Za rok si to na nových ušounech vynahradíte.“

Přicházely však chvíle, na něž byla každá útěcha slabá.

Nejsmutnější bylo nedělní odpoledne. To nebyl žádný pořaďák, žádný cvičák, žádný »průvan«. Bylo osobní volno. Jako po hrozném rámusu ticho bolí, tak teď doléhala zoufalá nuda. Volno jako v kriminále. Do přísahy žádné vycházky. Mazáci si »vyžehlili« kalhoty pod prostěradlem na slamníku, namáčkli lodičku do krychličky a hurá se kulturně vyžít. Ti šťastnější za holkou, ostatní se poklátí dvě hodiny po poloprázdném městě a když nic neuloví, zapadnou do hospody. O oficíra v kasárnách nezavadíš. Klid a mír k zoufání.

Kdo to nezažil, ten tahle jemná lezavá surová muka nepochopí. V té chvíli je vojna nejnesnesitelnější a každá buzerace proti tomu představuje blaho kultury a oddechu.

Dva se pokoušejí hrát dámu, než kameny ve vzteku smetou a pak je hledají a lezou po čtyřech pod kavalci (alespoň nějaké vzrůšo). Druzí hrají Černého Petra. Jenda se tváří že čte, ale jezdí očima po tomtéž odstavci už po páté. Chvíli se dá psát dopis a být tak alespoň v duchu s nejdražší. Ale zkuste psát celé půldne. Protřelý Pražský Pepík tlachá. Má moře po kolena. Vypráví, jak »to dělal« za prachy paničkám a vylizoval jim za stovku pekáč. Čím víc se mu stýská jako všem ostatním, tím víc se za to stydí a snaží se to zastřít ukecanou fantazií. Skupině vyjevených zelenáčů chvíli trvá než poznají, že žvaní. Nehádají se s ním a otočí se k němu zády.

Svítí slunce. Je utěšený podzimní den. Všechna okna jsou dokořán a v nich plně obsazeno. Někdo moří foukací harmoniku. Dole po chodníku promenují párky. Staří manželé se na vojáčky usmívají a diví se, že nejdou ven, když je tak hezky. Dvě puberťačky se smíchy prohýbají a jdou tam a za chvíli zase zpátky. Co asi zapomněly? Tváří se, jako když chlapce v oknech vůbec nevidí. Kdepak. A neslyší jejich ocenění svých rašících půvabů.

Ach, teď přišla bomba. Pod okny ujíždí nákladní auto a na korbě sedí plno děvčat. Tahle se netváří, jako když vojáky nevidí. Naopak. Propukla v hlahol, jako kdyby projížděla kolem tribuny s výjimečnou reprezentací. Řehní se na celé kolo, mávají, odhalují stehna a dělají oplzlá gesta, která vybízejí vojáky k něčemu, co je za daných podmínek technicky neproveditelné.

Byl konec čtyřicátých let - jen připomínám - a tohle byly prostitutky, péčí bezpečnosti a soudu vysbírané a drezírované, aby z nich byli slušní lidé. Co která z nich ještě neuměla, to se v tomhle soustředění naučila. Přesto že byla neděle, jely vybírat brambory. Dobrovolně. Jak by ne. Na poli je přece jen pár chlapů, všem ještě není šedesát a v brázdě a ve stoje za fůrou se dá leccos za cigaretu podniknout. A je tam v každém případě menší nuda, než »za katrem«.

Vojáci se dívají na ty děvky se závistí. Kurvy je zdraví pohrdavým pokřikem. Se zadostiučiněním jim dávají znát za jaké nuly je považují. Objevily někoho, kdo je ještě míň než ony.


Záchranná brzda zoufalství na vojně je kamarádství. Těžko by se našla situace, v níž se rodí pevnější přátelství. Trvá ještě léta po opuštění kasáren a vzpomíná se na něj po celý život. Když přišel Jenda poprvé do ubikace, byl z nezvyklého prostředí zmatený. Místnost byla obdélníkového půdorysu, na jedné užší straně dveře, na druhé okna do ulice. Po každé z delších stran řada lůžek, vždy dvě a dvě vedle sebe, mezi nimi sotva metrová mezera. Když byl poplach, ztěží se tou uličkou dva zadky okolo sebe protáhly. Nad kavalcem byla přibita polička s třemi prkénky na uniformu a na prádlo a na boku háček na zavěšení pušky. Uprostřed místnosti stál veliký tmavozeleně nalakovaný stůl, podle něj dvě lavice a několik stoliček bez opěradla.

Nikdo neurčil, na který kavalec si má kdo lehnout. V tom byla jedna z mála možností rozhodnout se svobodně. Jenže v tom prvotním zmatku toho nikdo nevyužil a každý se ocitl, kam ho náhoda postrčila. Jenda nevěděl, proč si postavil kufřík se svým jménem právě pod třetí postel od okna po pravé straně. Bezděky si tak zvolil kamaráda. Kdyby vybíral podle povahy a zálib, těžko by připadl právě na tohohle.

Soused se jmenoval Josef Novák. Žádné neobvyklé jméno. Povahu také neměl složitou. A výřečnost? Když zabručel za den tucet slov, měl právě výjimečně hovorný den.

Jenda z něho měl z počátku »smíšené pocity«. Marně se pokoušel navázat rozhovor, »hodit řeč« jak se říká. Odezva jak od medvěda. »Ach jo«, povzdechl si v duchu, »to bude zábava jak na babiččině funusu«.

Josef měl první dny jednoduchý způsob trávení vzácného volného času. Lehl si na ustlané deky - což bylo zakázané - a zíral do stropu. Nebyla to rezistence na erární honičku. Byl ve své medvědí bručivosti svrchovaně klidný a vypadal docela spokojeně. Pes prý prospí za den polovinu času a kočka dokonce dvě třetiny, ale nezdá se, že by to mělo záporný vliv na jejich životní spokojenost. S Pepíkem to bylo podobné.

Dá se říci, že snášel štrapáci na cvičišti, probíhání »opičí dráhou«, drhnutí »rajonů«, rozházené náležitosti po návratu z výcviku klidněji, než druzí. Dal kavalec a poličku do pořádku, vydrhl v koupelně mýdlem a rýžákem bláto z kolen, z loktů a z bot, vyčistil pušku a nic neukazovalo na to, že by mu k svrchované spokojenosti něco chybělo.

»Je to takový vořech«, pomyslel si Jenda, »moc mu to nemyslí a tak ho ani nejpitomější honění nerozhází«.

Ale předčasný úsudek nevycházel. Když se za čas nalezl způsob, jak dostat z Pepíka pár slov, ukázalo se, že tenhle nevšímavý mládenec si všeho všimne, o všem má svůj úsudek a ne stejný, jako mají všichni ostatní a ne hloupý. Vyšlo najevo, že Josef je horník, bagrista na povrchovém dole, vyznamenaný jako úderník. Mnoho toho nenamluvil, ale když si mohl něco rozumného poslechnout a nebylo to jen jalové stýskání na bídnou černou bryndu k snídani a na drhnutí záchodů, nebyl proti. Jeho repliky na to, co mělo hlavu a patu nebývaly od věci. Jenda si začínal souseda na přilehlém slamníku čím dál víc vážit. Nejednou mu Pepík v lecčems užitečně poradil, a nejen poradil, i pomohl.

Každý byl z jiného těsta, ale nevadilo to, spíš se doplňovali. Když počáteční honička nováčků polevovala a zbývala sem tam volná chvilka, Jan četl a Pepík se přidal. Zvedl knihu, kterou Jeník odložil, otevřel ji uprostřed, přečetl pár odstavců, vrátil se na začátek a už se neodtrhl. Stejně vytrvale jako hleděl dříve do stropu, upíral teď pohled do knížky a málem by četl, i když klusal na nástup v »lehké polní«.

Na revanš zase se zabručením vzal Jendovi z nešikovných prstů jehlu, nit a rozpáranou blůzu. Předvedl mu, jak rukáv po rubu sešít, aby z toho nevznikla »výšivka«, patrná »na distanc« jak jablíčka na národním svérázu.

Nadešlo zimní cvičení a ženijní rota napochodovala za Kaplice. Bylo to tenkrát ještě řídce osídlené Pohraničí.

»Adjustovali« dřevěnými špalíky a kouřovkou most na státní silnici, natáhli elektrický drát na kraj lesíka a poručík hledal dva dobrovolníky, kteří tam zůstanou jako roznětová hlídka.

Jenda s Pepíkem se po sobě podívali. Pepík tentokrát nemusel ani zabručet a Jan to řekl i za něj. Zbytek roty se seřadil a odpochodoval. Dvojice zůstala na kraji zasněženého promrzlého šumavského lesa.

„To tady jako budeme trčet a mrznout kdo ví jak dlouho?“ položil Pepík řečnickou otázku, ve které se skrývala záporná odpověď.

„No a jak sis to představoval? Přece se nesebereme a nepůjdeme držet roznětovou hlídku do hospody.“

V nejbližší vesnici, dosud jen zpola osídlené, ani hospoda nebyla. Pepík měl ale do vsi přece namířeno. Došli tam a zabouchali na první vrata. Vysvětlili, co jsou zač a že by chtěli půjčit krumpáč a lopatu. Lidé, vystrčení u samých hranic, viděli uniformu rádi. Nářadí jim půjčili a ještě přidali stará rezavá kamínka - bubínek. „Dyť byste tam ináč zmrzli,“ politoval je děda. „Co mně budete povídat, já to znam. Dyž my sme na ruskej frontě...“

Hoši se ještě zastavili v »konzumu« a za pětikorunu, kterou dali dohromady, dostali »bez lístku« (potravinového) bochník chleba. Na zásobování péčí roty se nespoléhali a jak se ukázalo, udělali dobře.

Pustili se do stavby »zemljanky«. Měli jen mlhavou představu, jak takové bydlení troglodytů vypadá. Uvážili nároky a možnosti a vyšlo z toho něco, co se sice interhotelu nepodobalo, ale mrazivá zimní noc se v tom přežít dala.

Prorazili krunýř zmrzlé země a pak už to šlo snáz. Do večera vykopali jámu asi půl druhého metru hlubokou a širokou, do délky o něco větší. Ze zbořeniště domku pod mostem přitáhli několik trámů, dveře od chléva z důkladných fošen a úzké okénko, které mělo nějakým zázrakem i sklo. Jámu překryli trámy, na ně nahrnuli hlínu a maskování doplnili sněhem. Do boku jámy postavili bubínek, kterému ohnuli nožky a troubu vyvedli do rozsochatého keře černého bezu, který na zemljanku »zasadili«.Otevírat a zavírat na otvor položené dveře vyžadovalo menší vzpěračský výkon. Okénko obrátili k »zaminovanému« mostu, který ve dne v noci střežili. Kdyby se blížil »nepřítel« - strana modrá - odpálili by kouřovku elektrickým rozněcovačem.

Hladem netrpěli. Když je rota opouštěla, dostali na rozloučenou šrůtku slaniny a když vraceli ve vesnici nářadí, vyprosili si paličku česneku. U otevřených dvířek bubínku pekli topinky a ze smrkového chvojí vařili čaj.

Když nadešel v zemljance druhý den, připadali si jak na rekreaci. Žádný budíček, rozcvička, žádné rozkazy, byli celý den svými pány. Další den nastaly těžkosti. Chleba ubývalo, ale Jendovi to moc nevadilo, nemohl polykat. Mandle mu otekly a zmítala jím horečka. Snažil se to před kamarádem zatajit, ale to by mohl přehlédnout jen slepý. Pepík nic neříkal. Když měl v noci Jendu probudit a předat mu »hlídku«, nějak si »nevšiml, že už je tolik hodin«. Za chvíli, zatím co Jan seděl u okénka, zabalený do deky a jektal zuby, Josef se z pokrývek vykopal, zavrčel, že stejně nemůže spát a přinutil parťáka, aby se znovu uložil. Lil do něho celý den jeden šálek hořkého trpkého čaje za druhým.

Když si na ně čtvrtý den u roty vzpomněli, bylo po manévrech. Jenda si poležel několik dní na ošetřovně a nechal si ve vojenské nemocnici vyndat mandle. Co kdyby ho taková angína postihla za války, jak by splnil povinnosti, na něž se chystal?

Na štěstí s imperialistickým ohrožením to nebylo tak zlé, jak se obával. Válka ve střední Evropě zůstala studená. Dva roky vojny nevypadaly, jak si to představoval. Ani velitelé a osvětoví důstojníci, z kterých udělali politruky, nežili a nedýchali na každém kroku myšlenkou na záštitu vlasti, ale promarněné roky to přesto nebyly.

Říkalo se, že kdo nebyl na vojně, není chlap a Jendovi se zdálo, že na tom něco je. Na vojenskou »buzeraci« si časem zvykl a pochopil, že to není jen projev špatného charakteru některých lidí. Každá armáda je svou podstatou pravidlům občanského života cizí. I v míru je přípravou na něco tak nenormálního, jako je legalizované systematické vraždění za války. Vyplývá z toho mnohé, co se nutně svobodnému životu příčí.

Jan absolvoval záložně důstojnické učiliště, prodělal půl roku ve výcvikovém prostoru a ženijní cvičení na Dunaji. Dalo mu to víc, než jen »přípravu na obranu vlasti«. Poznal nové kouty země. Zamiloval si Bratislavu, národopisné slavnosti v amfiteátru na Hradě, výlety na Děvín. Vzpomínal na divoký Dunaj, na noční stavbu pontonového mostu, na rozkoš zakázaného plování napříč proudem, kdy člověk vystoupil na protějším břehu o kilometr níž, než do vody vešel.

Ztratil na vojně dva roky? Spíš něco získal. Vcházel do vrat kasáren jako poloviční puberťák - i když by si to byl nepřiznal - a opouštěl je skoro jako chlap. Nejen fyzicky, jako spíš s větší dávkou sebekázně a vůle. Ideály tam nenechal, ale naučil se brát »zlaté rouno« s větší vážností, kritičtěji a méně jako romantiku.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39