Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

13) Z nebe na zemi

Ve druhé polovině padesátých let byl Jenda vybrán do delegace, jež měla navštívit Moskvu. Co ho mohlo naplnit větším štěstím? Uskutečnil se jeho veliký sen. Taková cesta nebyla maličkost. Teprve nedávno se organizovaly skupinové turistické zájezdy. Když měl někdo moc rozumů, říkalo se ironicky: „Neraď, není ti šedesát a nebyl jsi v Sovětském svazu.“

Jan byl zařazen do výměnného zájezdu, organizovaného budějovickou pedagogickou fakultou. Vedl tam seminář jako externí učitel marxismu a zároveň studoval posledním rokem dálkově..

Krátce před tím se seznámil se studentkou Věrou. Překročil věk, kdy se člověk žení z nerozumu a přišel do let, kdy o takové životní změně přemýšlí až příliš.

Věrka byla mladší a zamilovala se do něj tak, jak se to studentkám stává. Chodila na jeho přednášky, líbily se jí, ale časem je přestávala patřičně vnímat. Čím dál víc ji zaujímal přednášející sám. Upřených černých očí si všiml. Zpozoroval, že patří k docela pěkné tvářičce a hezké postavě. Při zápočtu tak beznadějně koktala a rudla, že se ve své mužské pýše lehce domyslel, kde je příčina. Zápočet jí do indexu velkomyslně zapsal, i když dohromady nic neřekla. I schůzku navrhl on a ona vlastně jen kývla. Popadla index a zmateně hledala dveře. Samou radostí že má zápočet, kterého se bála a schůzku, jíž si tajně přála.

On si první »rendez-vous« pro jistotu poznamenal, aby na ně nezapomněl. Tak málo pro něj znamenalo. U dalších už to zapotřebí nebylo.

Netrvalo dlouho a oba poznali, že je to vážné. Jan ani nezaváhal, když mu za měsíc Věrka tlumočila maminčino pozvání na nedělní oběd. Odehnal vzpomínku, která mu bleskla hlavou, jak líčili s tátou sklapovací past na lišáka.

Z jeho cesty do Moskvy měla Věra radost, přesněji řečeno - těšilo ji, že se mu uskutečnil kýžený sen. Jen se obávala, aby si něco nezačal s nějakou Ruskou. Slyšela, že jsou na Čechoslováky jako divé. Okouzluje prý je něha, kterou se od věcných způsobů domácích milenců liší.

Jendu Věrčina žárlivost upřímně pobavila. Těšil se do Svazu jako do politické svatyně a představa, že jsou tam také děvčata k pomilování, mu připadala jako hereze. Ujistil ji, že z toho strach mít nemusí. Slíbil, že bude hodně psát. Když to půjde třeba každý den.

Pětičlennou skupinu vedl děkan fakulty profesor Horký. Janovi byl nejbližší docent Zdeněk Novák a během měsíčního pobytu tvořili přátelskou dvojici.

Po příletu do Moskvy byli ubytováni v hotelu Metropol, který kdysi patřil k elitě, ale nyní představoval spíš pamětihodnost. Jan si připomněl, že zde byl za dnů revoluce T.G.Masaryk a prožil několik dní boje o město.

Sotva budějovičtí odložili kufry, spěchali na Rudé náměstí. Našli nejkratší cestu úzkými uličkami a průchody. Na chodníku, kde ležely zbytky sněhu, seděl beznohý muž a žebral. Na prsou měl zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. To byl první náraz, který nadšeného Jana snesl z nadpozemských výšin na zem.

Když si za pár dní udělal reálnější obrázek o životní úrovni, přestávaly ho podobné zážitky šokovat. Jako zaříkávací formuli, jako refrén si opakoval: válka...

Všechno, co o ní do té doby slyšel, četl a viděl ve filmech bylo jen slovo, kopie bez života, nic. Fakta zbavená glorioly, vavřínů slávy byla i po devíti letech otřesná.

Na Rudé náměstí přišli poprvé za pochmurného odpoledne. Zažili zvláštní dojem. Zdálo se jim, jako by se ocitli někde, kde to důvěrně znají. Je možné, že jsou zde poprvé? Nebyli tu už v některém z předešlých životů? Pohled do čtyř stran, na stěny Kremlu, dortové věžičky Vasila Blaženého, červenou stavbu Historického muzea, GUMu, všechno jim připadalo, jako by to viděli ne jednou, ale tisíckrát. Každou podrobnost znali z pohlednic, z časopisů, z filmů. A současně jako by to nebyla skutečnost, ale prožívali to ve snu.

Náměstí bylo skoro prázdné. Žádný jásot slavnostního defilé kolem politbyra na tribuně, žádné hloučky turistů s lejkami a bedekry, ani spěchající Moskvané. Dvě nehybné živé sochy čestné stráže před Mauzoleem a milicionáři u brány do Kremlu. Chodce by spočítal na prstech. Vznešený statut neudělal z Rudého náměstí střed kypícího velkoměsta, spíš svatyni, kam se vchází po špičkách.

Všechny první dojmy nebyly stejné. Patřily k nim i velice prozaické, o jakých se v turistických průvodcích a cestopisech nepíše.

Před hochy kráčela na vysokých podpatcích štíhlá dáma v temně rudém kostýmu a hlasitě zabzdila. Když se podobně bez zábran chovala později jejich tlumočnice, pochopili, že si to tady může dáma venku dovolit. Jan si připomněl vyprávění pana Kováře, jak si na ruské vesnici krasavička hlasitě ulevovala, když spolu šli večer na schůzku a smála se, že měla k večeři kvas. Jiný kraj, jiný mrav.


První konzultace se konaly v Lomonosově univerzitě na Leninských, dříve Vrabčích Horách. Komplex budov ve »stalinském« stylu s věžičkami a basreliéfy byl velkolepý. Z teras plných mramoru, žuly a květinových záhonů, teď ještě větším dílem zasněžených, se otvíral pohled na široširé město. Jeho konce se ztrácely v mlžné dálavě na rovině jako stůl. V budově samé bylo všechno mohutné, prostorné, o něco větší a honosnější, než odpovídalo praktickému střízlivému českému vkusu. Místnosti, posluchárny, studovny i kabinety byly vyšší, schodiště připomínala spíš knížecí palác než školu. Mnohé lustry byly křišťálové. Jenda vzpomínal na dřevěné domky s vyřezávanými zárubněmi a okenicemi, okolo kterých právě projeli. Zase agitoval sám sebe: Všechno se nedá udělat naráz. Válka došla až na dostřel k městu. Ocelové protitankové rohatiny připomínaly, jak nebezpečně blízko fronta pronikla.

Konzultace byly zahájeny u děkana patronátní fakulty. I v jeho pracovně bylo všechno veliké, masivní, solidní. Psací stůl jako malé letiště. Dlouhá konferenční tabule potažená zeleným suknem. Na židlích s vysokým opěradlem temně rudý plyš.

Šedovlasá sekretářka srdečně hosty přivítala a postavila před ně po sklenici čaje. Sklenky stály ve stříbrných podšálcích s ouškem, zdobených prolamovanými ruskými vzory. Uprostřed stolu byla mísa sušenek a malovaný džbánek smetany.

Děkan s děkanem si vyměnili pár zdvořilostních vět: jakou měli hosté cestu, jak jsou ubytováni, co už měli možnost v Moskvě vidět, jaké jsou jejich první dojmy. Budějovický profesor toho mnoho nepověděl. Dělalo mu potíže nejen rusky mluvit, ale i rozumět. Hostitel byl starý pán, asi už hodně přes šedesát a měl typicky moskevskou výslovnost. Místo hlásky »T« vyslovoval »C«. Představil se jako Cerpuchovskij místo Těrpuchovský. Nebylo to asi jediné, co budějovickému děkanovi na jeho ruštině vadilo.

Akademik přednesl zevrubnou skoro hodinovou informaci o práci fakulty. Vykládal o komplexním systému výuky, kdy jeden předmět navazuje na druhý a tvoří jednotný proces. S největším zaujetím hovořil o výzkumu, do něhož jsou zapojeni jak vyučující, tak studenti.

Když skončil, vyzval hosty, aby kladli otázky. Rozumělo se, že poděkování za výklad a první dotaz patří vedoucímu delegace. Ten si to už dlouho v mysli skládal a zeptal se: „U vás se jen vyučuje, nebo se také provádí výzkum?“

Akademik na něho pohlížel udiveně. Chvíli naprázdno otevíral a zavíral ústa. Členové delegace klopili oči a sjížděli rozpaky pod stůl. Pan profesor zřejmě nerozuměl vůbec nic.

Hostitel se vzpamatoval. Pochopil »jazykovou bariéru« a zopakoval všechno ještě jednou v desetiminutové zkratce. Dával si pozor na školáckou výslovnost a obsah sdělení přizpůsobil nárokům zvláštní školy.

Delegace opouštěla kabinet jako Napoleon belgickou obec Waterloo. Jediný, kdo si nebyl ničeho zlého vědom, byl profesor Horký. Nevědomost hříchu nečiní.

Další konzultace prováděli budějovičtí jednotlivě. Jan zaslechl zmínku o síni tradic fakulty. Požádal, zda by ji mohl vidět. Zdálo se, že to přivedlo jeho protějšek do rozpaků. Koktal, že se síň opravuje, chvíli váhal, ale pak ji přece odemkl. Bylo to v dubnu 1956, krátce po XX.sjezdu KSSS, kde Chruščov podrobil zdrcujícímu odsouzení tři roky mrtvého Stalina. Ukázalo se, že potíž spočívala v tom, že ze síně tradic ještě nestačili dithyramby na tolik milovaného genia odstranit. Jinak byla místnost a exponáty naprosto comme il faut.

Sovětský asistent se omlouval, že některé tabule jsou ještě poplatné kultu osobnosti. Jan ho chtěl potěšit a vyjádřil pochopení. »Ničevó«, mávl velkoryse rukou.

„Jak to - ničevo?“ zděsil se asistent. „Že je tu ještě Stalin je zásadní nedostatek, veliká chyba, nehoráznost a nikoli »ničevo«.“

Došlo k jazykovému nedorozumění. Jenda chápal ruský výraz ve smyslu českého »To nic. Nic se nestalo.« V ruštině to má široký význam a také: »To je v pořádku, to odpovídá, to vyhovuje, to je v zásadě správné.«

Sovětský pedagog, který vyrostl v Pionýru a Komsomolu a nesčetněkrát pěl ódy o Stalinovi, velikém, moudrém, slavném, vítězném, se nyní polekal, když slyšel tak kacířskou poznámku, jako že Stalinův obrázek na panelu Velké vlastenecké války je »v pořádku« (»Ničevo.«). Jan v sobě nenašel dost síly k přetvářce, aby se za nešikovně zvolené slovo omluvil.

Hostitelé se o hosty vzorně starali. Kromě odborných konzultací a náslechů jim zařídili vynikající exkurze. Zavedli je do Kremlu, do historických carských komnat, do zbrojnice i do klenotnice, kde si prohlédli korunovační klenoty a poklady nevyčíslitelné hodnoty. Z Historického muzea utkvěly Jendovi v paměti Napoleonovy saně a polní kuchyně, které uzurpátor při kvapném útěku z Ruska v roce 1812 nestačil pobrat. Na prvomájovou přehlídku byli pozváni na čestnou tribunu vedle Mauzolea. Navštívili vzorný kolchoz pod Moskvou s dojičkami - údernicemi a krávami - rekordmankami. V obchodním domě GUM nakoupili dárky.

Jenda i Zdeněk dychtili poznat co nejvíc, a nejen, co se ukazovalo oficiálně. Chtěli se podívat do sovětské rodiny, vidět, jak žijí obyčejní lidé, slyšet jejich názory. Nezdálo se jim, že jsou něčím zvláštní a přece se od ostatních chodců lišili. Stávalo se, že se jich neznámí lidé bez zábran zeptali, odkud jsou a pustili se s nimi do hovoru. Cizinci v té době nebyli ještě ani v hlavním městě běžní. Při náhodném setkání je asi osmnáctiletý student pozval na návštěvu k rodičům. Zdálo se, že se jejich přání splní.

Pár hodin před smluvenou dobou je chlapec volal a omluvil se. Rodičům prý se zdá »něudobno« (nevhodné, nepříjemné, trapné) přijímat cizince.

Druhý případ měl jiný ráz a tentokrát to bylo »něudobno« pro naše krajany. Seznámili se s děvčetem, asi dvacetiletým. Smluvili si společný večer a ona slíbila, že přivede kamarádku. Vypadalo to, že by měli jít s děvčaty do restaurace, kde se tančí a Jenda na něco takového neměl chuť. Zdeněk šel sám.

Jan seděl v hotelovém pokoji a psal dlouhý dopis jako cestovatelskou reportáž Věrce. Čas hodně pokročil, když zazvonil telefon. Volal Zdeněk z bytu jednoho z děvčat a úpěnlivě žadonil, aby za ním Jenda přijel. Vylíčil několika slovy trapnou situaci, v níž se ocitl. Holky otevřeně a bez rozpaků pochybovaly, že jeden mládenec obě uspokojí a naléhaly, aby se radovánek zúčastnil i jeho kamarád. Nedělaly žádné tajnosti, co čekají a s čím mohou oba mužští počítat.

To bylo právě to, oč Jan ze všeho nejméně stál. Nechal přítele na pospas harpyjím. Na další zvonění telefonu nereagoval. Uložil se k spánku a přikryl si hlavu polštářem. Asi za hodinu se Zdeněk objevil a nevypadal nadšeně. Nezdálo se, že by chtěl ještě ve známosti pokračovat.

Do třetice všeho dobrého i jiného.

Nakupovali v »univermagu« studenou večeři. U pultu stála menší fronta, asi sedm, osm zákazníků. Když se naši chtěli zařadit, lidé zaslechli jejich hovor, poznali »inostrance« a dávali jim přednost. Přátelsky a důrazně je pobízeli, aby šli rovnou, bez čekání. (Něco podobného bylo v pozdějších letech, kdy cizinci přestali být vzácností, těžko představitelné.)

Při odchodu z krámu je oslovil starší muž: „Promiňte, že vás zdržuji. Mohu se zeptat, odkud jste? Zdá se mi, že mluvíte nějakou řečí, které jako bych chvílemi rozuměl.“

„Jsme z Čech, z Československa.“

„Děkuji vám. Děkuji. Já Čechoslováky znám.“ Chvíli se odmlčel, a pak jako by váhavě a s nejistotou, zda má či nemá, pokračoval. „Jsem ze Sibiře. Když jsem byl chlapec, přišli k nám do vesnice. Z té doby na ně pěkné vzpomínky nemám. Ale za to vy nemůžete. To byla jiná doba a vy jste ještě nebyli na světě. Kdo ve zlém vzpomene, tomu ať jazyk zdřevění,“ dodal ruské rčení s omluvným úsměvem.

Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že se tenkrát jednalo o část legionářů, kteří se pod vedením dobrodruha Rudolfa Gajdy přidali k »bílému admirálu« Kolčakovi.

Muž taktně odvedl hovor z choulostivého pole. Položil obligátní otázku, jak se hostům v Moskvě líbí. Připojila se Sibiřanova manželka. Představili se: Popovi, Ivan Petrovič a Olga Ivanovna. Následovalo, co si hoši toužebně přáli - pozvání na návštěvu.

V neděli odpoledne je taxík dovezl na adresu, kterou si zapsali. Bylo to v okrajové čtvrti na jihozápadním konci města. Řada stejných dvouposchoďových staveb pokračovala po celé délce ulice. Byly postaveny koncem války, aby rodiny, vracející se z evakuace, měly střechu nad hlavou. Byly v nich nejprostší tzv.komunální byty. Pro každou rodinu jedna místnost. Příslušenství, včetně kuchyňky s přípravným stolem a lihovými vařiči, pro podlaží společné.

Popovi měli dvě děti, čtyřiadvacetiletou Galju a čtrnáctiletého Nikolaje. Na postele v místnosti místo nebylo. Žíněnky a lůžkoviny byly přes den srolovány na skříních.

Po tradičním pohoštění a nad »stakany« vodky pokračoval rozhovor, který začal při setkání v obchodě. Hostitelé se vyptávali a se zájmem poslouchali o Československu, o Praze, o jihočeském venkově. Bylo to přece jen něco jiného, než »učesané« zprávy oficiálních korespondentů.

Rusové vyprávěli o historii, ne tak dávné. Muž i žena pracovali v předvečer války v továrně, která byla po vpádu Němců demontována a přemístěna i s osazenstvem na Ural. Celý majetek vezli v nákladním vagóně svázaný do několika uzlů. Když po dnech trmácení dorazili na místo, byli přiděleni do chaty jedné vesnické rodiny. Galje bylo devět a její bratr teprve »na cestě«. Rodiče pracovali na směny a »domů« se přicházeli sotva vyspat.

Galja vzpomínala: Jako malá se kdysi vyptávala: „Mami, co to je, mít hlad?“ Pak to poznávala denně a nejen za války, ještě dlouho po ní.

Ivan Petrovič byl ve dvacátých letech členem tovární milice. Dostal »vintovku« a jel z vyhladovělé Moskvy na venkov rekvírovat obilí. Nešířil se o podrobnostech, ale poznamenal: „Z toho si příklad neberte. Pokud je to trochu možné, vyvarujte se na vesnici násilí. A nejen na vesnici.“ Chvilku se odmlčel. „To je pak zlé. Sotva si dovedete představit, jak je to zlé...“

Pozdě večer Popovi hosty doprovodili na stanici příměstské dráhy. Vlak jezdil každou půlhodinu oběma směry.

Jenda se s Galinou spřátelil a v následujících dnech se setkávali. Jeho soulad se Zdeňkem utrpěl tím, jak ho ponechal tehdy v noci na pospas dračicím. Janovi to teď příliš nevadilo. Měl příjemnější společnost.

Za procházek po Moskvě Galja vyprávěla o dětství, jež prožila za války v chatě u cizí rodiny. Všichni žili z hubených válečných přídělů. Nejprostší věci představovaly malé poklady. Talíř, plechová lžíce, jehla, nitě, tužka, papír, kousek provázku.

„Měli jsme štěstí na hodné lidi. Nebylo to lehké pro nás, ani pro ně. Neměli skoro nic a ještě se s námi dělili. Netrvalo to měsíc, nebo rok. Byla to bezmála čtyři léta. Když se fronta odsunula na západ, vrátili jsme se domů. Domů? Všechno, co domov představovalo, bylo pryč. První poslední jsme si museli pořizovat a zařizovat znova. To už mi bylo skoro třináct let. Ve škole se začínalo pravidelně učit a spoustu se toho muselo dohánět. Do té doby bylo učení všelijaké.“

Jenda si připadal, jako by četl sovětský román. Ale lišilo se to od »Rytíře zlaté hvězdy«. Galja se nezalykala obdivem nad úspěchy. Historie v jejím podání se podobala životu, jak ho znal. Ne událostmi; ty byly jiné, mnohem dramatičtější a tragičtější. Ale tím, jak mnoho záleželo na lidech, na jejich povaze, na vzájemných ohledech. A nebyli všichni jako v románech, byli dobří i zlí.

Nevyhýbala se zmínce o chybách a omylech, k nimž došlo. Pokud Jenda poslouchal a mlčel, jen se občas na něco zeptal, bylo všechno v pořádku. Běda však, když připojil nějakou kritickou poznámku, třeba i docela nevinnou.

Pršelo a proudy vody tekly z ústí okapů na chodník. Galja ve vysokých podpatcích potopu přeskakovala.

„U nás jsou okapy svedené do kanalizace a netečou na chodník,“ konstatoval Jenda.

„Ještě jsme nestačili udělat všechno. Byla občanská válka, potom jsme se potýkali se zaostalostí carského Ruska a potom...“ A Jan musel jako repliku na poznámku o okapech vyslechnout lekci o historii SSSR až po záchranu Evropy před Hitlerem.


Přítelkyně ho zavedla do Treťjakovské obrazové galerie a hodiny mu se zaujetím a zajímavě vyprávěla o dílech klasických ruských malířů.

Když se zastavili na oběd v restauraci Praga, přiznala se, že je v něčem podobném poprvé v životě. Bylo to nad její standart. Pobavili se, když jim číšník přinesl k smaženým řízkům jako přílohu - knedlíky. Otypoval podle zevnějšku a akcentu Jeníka jako Čecha a chtěl se pochlubit, že jako »pražská« restaurace vaří i jídlo, na které si Češi potrpí. Cítil se trochu dotčený a dlouho se omlouval, když mu Jenda vysvětlil, že k řízkům nepojídají knedlíky ani ti vlastenci, kteří jsou do hloubi duše »knedlíkoví«.

Jindy dopřál Jenda přítelkyni požitek, který pro ni představoval nesrovnatelně větší hodnotu. Uviděli spolu ve Velkém divadle Borodinovu operu Kníže Igor. Vstupenky byly pro studentku drahé, a těžko se sháněly. Velké divadlo bylo věčně vyprodáno. Na Jendu opera v báječném obsazení a skvělé výpravě zapůsobila silným dojmem. Igorův zpěv o svobodě se stal jednou z jeho nejoblíbenějších árií. Nebylo to tím, že mu připomínala, s kým ji poprvé poslouchal? Galja mu byla den ode dne bližší.

Pokoušel se to sám sobě vymlouvat a omlouvat. Zosobňovala mu lásku ke všemu sovětskému, která v něm rostla a zaplavovala ho deset let. Ale nebylo to už jen tohle. Myslel na ni stále víc a marně se bránil. Zdržoval se alespoň důvěrností. Měl zásadu, že si člověk nemůže lásku poručit, ale může si ji zakázat. Galja se nepodbízela, ale nebylo těžké poznat, že i ji stojí zdrženlivost přemáhání.

V předvečer prvního máje ho přivedla na taneční zábavu. Konala se na technice, kde studovala. Chtěla se pochlubit před spolužáky zajímavým a hezkým cizincem. Seznámila ho s nimi. Pozvali ho po prvomájovém průvodu na společnou oslavu do chaty za Moskvou.

Ve smluvenou dobu se Galina pro něho zastavila. Ráno na průvod svítilo slunce, ale odpoledne se obloha zatáhla a ochladilo se. Poradila mu, aby se vrátil pro plášť.

Předpokládal, že na něho minutku před hotelem počká, ale ona šla s ním, jako by se to samo sebou rozumělo. Patrně to docela samozřejmé nebylo, protože od portýra u vchodu přes sedmdesátiletého válečného invalidu - »liftboye«, až po babku na chodbě, která vydávala klíče od pokojů, všichni provázeli děvče pohledem, který neříkal nic hezkého. Jendovi bylo trapně za ni, ale nebylo dost dobře možné, aby jí řekl: »Nechoď se mnou, počkej venku.« Galja si s bezelstným zájmem prohlížela prostředí, do kterého se zatím nedostala.

Jan uvažoval: Láká ji jen zvědavost, jak takové hotelové bydlení vypadá, spojená s naivitou? Působí zvyklost, že se hotelový pokoj chápe jako domov a návštěva je totéž, jako když jsme byli u Popovů? Nebo je to ta třetí možnost, která by se u nás pokládala skoro za jistotu?

Byl z toho tak vyveden z míry, že v pokoji děvčeti ani nenabídl židli. Vzal si plášť a stáli, jako by oba čekali, co ten druhý udělá. Konečně se trochu nejistým hlasem zeptala: „Jestli máte všechno, mohli bychom jít, ne?“

Jeli nějakou hodinku příměstským vláčkem na venkovskou zastávku. Černým bahnem rozježděné cesty v polích se probrodili k prkenné boudě - »chatě« jednoho ze studentů. Strávili tam zbytek odpoledne a večer.

Chvílemi se zpívalo, mezi tím jedlo a nutně také pilo - i když na ruské zvyklosti velice mírně. Probíhalo neoficiální sympózium o Československu. Jenda fungoval co by živý lexikon. Československo mělo jméno asi jako menší Amerika. Jen když měl Jan něco českého zazpívat, zklamal na celé čáře. Zůstal dlužen pravidlu »Co Čech, to muzikant«.

Příští den profesor Horký Jendovi s pokáráním sdělil: velvyslanectví dostalo upozornění, že překročil bez povolení obvod Moskvy. Jenda kroutil hlavou. Vždyť byli za městem sotva na skok. Podíval se na mapu. Ujeli příměstským vláčkem asi tak daleko, jako z Prahy na Šumavu.

Bystré oko bdělo zřejmě nad každým krokem »inostranců«. A to bylo v době, kdy už historie s Berijou a procesy patřila minulosti.

Večer šli s Galjou pustou ulicí.

„Tady bychom se dříve jít neodvá­žili,“ poznamenala.

„Proč?“ žasl Jan.

„To bylo sídlo Beriji,“ ukázala na nevlídnou šedou zeď.

Podobných poznámek, z nichž bylo cítit hořkost nad stinnými stránkami sovětských poměrů bylo pořídku. Daleko víc bylo nadšeného vyprávění, zvlášť o komsomolském pěveckém souboru na technice. Působil už několik let a jeho účastníci tvořili přátelský kolektiv. Vystupovali v moskevských kulturních zařízeních a hostovali v dalších městech. Vedl je koncertní mistr.

Členy souboru spojoval i zájem o turistiku. O prázdninách podnikali výlety do míst, o kterých se Jenda učil kdysi v hodinách zeměpisu jak o vzdálených galaxiích. Samarkand, Jenisej, Ťan-šan. Minulé léto byli na Altaji. Dostali se až k jezeru hluboko v horách, kde žila hrstka lidí bez kontaktu s civilizací. Nevěděli snad ani, že byla válka.


Studijní cesta skončila a iljušin se vracel s mezipřistáním ve Vilně do Prahy. Jeník vzpomínal na poznatky a dojmy, jako by obracel stránky nového dílu životní encyklopedie.

Jeho úvahy a soudy nebyly nezaujaté a objektivní. Ovlivňovalo je dosavadní politické přesvědčení, ale také citový vztah ke Galje. Zdrželi se všech intimností, ani slovem si neřekli nic, co by vybočilo z mezí přátelství. Nemohli si ale neuvědomovat, jak hluboce jeden druhému vstoupil do života. Sebekázeň a sebetrýzeň jen vzájemný cit znásobily.

Jenda si mnohé představy o Sovětském svazu opravil. Neobstála iluze o vzdušném zámku, kde je všechno »nej«. Připomněl si předválečné knihy reportáží Julia Fučíka. V čem obdivoval »zemi, kde zítra už znamená včera«? Ne v tom, že je nejvyspělejší, nejbohatší, nejdokonalejší, nejmocnější. Spatřoval ono »nej« v úsilí překonávat překážky, zaostalost, stavět, tvořit.

Socialismus lidi přes noc nepředělá, nenadělá ze všech anděle. Ale může v nich podpořit dobré a potlačovat zlé. Ne slovy, ale životními podmínkami. Není to automat na dokonalost. Poprvé v historii otevřel možnost, aby se nejkrásnější sny generací uskutečnily. Ale jen možnost! Proměnit ji ve skutečnost mohou jen lidé. To byly úvahy, které si Jan odvážel a poučení, která mu utkvěla.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39