Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

14) Ani láska není jen z cukru

Jan se vracel z Moskvy s rozpornými pocity. Těšil se na Věru a zároveň jako by měl ze setkání obavu. Ničím se neprohřešil. S žádnou ženou se nevyspal, žádnou nepolíbil, nikomu nevyznal lásku. Párkrát byl tancovat, ale sám jen v předvečer prvního máje na technice, jinak vždycky s ostatními členy delegace napůl oficiálně. Přesto neměl svědomí čisté. Myšlenky na Galju v něm vězely hluboko a neodbytně. V letadle se mu hrdlo svíralo steskem. Připadal si jako pošetilý. Nebyla-li tohle láska, jak potom vypadá?

Věra ho čekala v Ruzyni na letišti. Zahlédl ji, sotva vyšel na schůdky letadla. Stála za přepážkou mezi lidmi, z nichž polovina někoho vyhlížela a ostatní přišli ze zvědavosti podívat se na startující a přistávající stroje. Přijela mu z Budějovic naproti, nemohla se dočkat.

Chytila ho do náruče a dala mu pusu, málem ho zadusila. Hned na to ho rentgenovala pátravým pohledem. Bylo to výmluvnější než otázky.

Usmál se v odpověď a přál si, aby vyjádřil své nejčistší svědomí. Čím víc na to myslel, tím víc se mu zdálo, že mu úsměv kysne, že není upřímný, že to musí Věrka poznat.

Taxík je odvezl na nádraží, odkud jeli společně do Budějovic. Vedla ho pryč od ostatních, do jiného kupé. Neodbylo se to bez přátelského pošťuchování, ale kolegové měli pochopení. Profesor Horký ještě Lukášovi připomněl, aby nezapomněl napsat příspěvek pro společnou zprávu.

V Budějovicích si vedl Jenda Věrku do garsoniéry, která nebyla od nádraží daleko. Sotva za sebou zavřeli dveře, padli si znovu do náručí.

Nejrozkošnější chvíle v životě se strašně těžko popisují. Slova jsou příliš hrubě tesaná, aby zachytila vrchovatě štěstí do prkenných vět. To nejkřehčí se rozplyne jak opar ve slunci a zbude jen opelichaná, kouzla zbavená kopička slov. Čtěte to s pochopením a ohleduplně.

Ještě nikdy nebyla Věra tak hezká jako v téhle chvíli. Jana vzrušovaly její zrůžovělé tváře, plné pootevřené rtíky, rozkošnicky přivřené oči, nos, brada, vyklenuté čelo, všechno, co už tisíckrát viděl a myslel, že do maličkostí zná, že už vtom nic nového nalézt nemůže.

Ruce putovaly. Cítil napětí a poddajnou měkkost pletenců podél páteře. Bochníčky pod pažemi se zužovaly do útlého pasu. Boky byly pod dlaní zas a znovu okouzlujícím objevem.

„Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná!“ Odkud je ten věčný hymnus, vtělený do jedné krátké věty? Zakotven v Písmu svatém.

Ruce se opily vláčnou tíhou ňader. Hladil je, jemně tiskl jedno k druhému »jako dvé telátek blíženců srních, jenž se pasou v kvítí,« zná věčnou rozkoš Píseň písní.

Roztřesenou rukou rozepínal knoflíčky blůzky (to už se v bibli nepíše). Jeden, druhý, třetí. Trvalo to věčnost, než se vynořily na světlo boží něžné kozičky a brázdička mezi nimi. S pochopením se pozvedla na lokty, aby mohl uvolnit pod lopatkami, co překáželo. Vynořily se růžové bradavičky, nalité touhou. Ochutnával je, laskal mezi rty, jemně objížděl jazykem, opatrně tiskl zuby. Věrka se palčivou slastí vzpínala jak tětiva luku. Tiskla k němu vystupující hrmu, obracela se ze strany na stranu v prudších a prudších poryvech. Nohy se otevíraly jak křídla dveří, vítající horoucně očekávané hosty.

Ruka sjížděla níž a níž a ona jí vycházela v ústrety. Pod okrajem hedvábí lechtaly drsné chloupky. Dlaň bloudila po hebkém zákoutí v prameni horké vláhy.

Bylo to vzájemné mučení, nebo prodlužované putování alejí rozkoše? Hladila ztopořené mužství, jako by nevěřila, že už je milý skutečně zpátky, krásný mocný muž.

»Pupek tvůj jako knoflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím,« modlí se k věčnému půvabu ženy Píseň Šalamounova. Sjel tváří pod pšeničný stoh a líbal »pahrbek kadidlový«.

»Věj, větříčku půlnoční, a přijď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její a ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.«

Rozkoší vzpláli v jednom plameni.

Jako když se bouře utiší a vlny ukolébají spočinuli vedle sebe.

A pak se znovu k sobě obrátili. Ne už prudce a dychtivě, ale s něhou a vnímavostí. Mírně, jako když loďka připlouvá a přístav ji vítá. Objímala ho a pohupovala se jak kachýnka na vlnách. Prodlužovala mimo míru času vteřiny, kdy celá bytost žila jen nejcitlivějším prstýnkem.

Vstali a s údivem pohlíželi na změť odění a obutí okolo sebe. Než se pustili se smíchem do úklidu, jako by se rozpomněli ještě na něco svrchovaně důležitého - a užívali rozkoš shledání do třetice. Ani kousíček bytosti jednoho ani druhého si nemohl stěžovat, že zůstal opomenutý. »Všecka jsi krásná, přítelkyně má a není na tobě poskvrny.« »Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných.«

Próza, jež následovala, už v biblických verších není, ale nebyla méně hezká. Srovnali rozházené lože, pro obě hlavy stačil jeden polštář a propadli se do říše snů.


Příští den byl střízlivější. Začal podobně, jako předcházející skončil. Měli po přestávce co dohánět. Nad kávou s mlékem se konečně dostali k rozhovoru, který oba čekali, věděli, že se mu nemohou vyhnout, ale měli z něj neurčité obavy.

Jeník vyprávěl o Moskvě, o konzultacích, o exkurzích. Znervózňoval ho Věrčin zpytavý pohled. Pozorně poslouchala, upřeně se dívala, občas se zasmála, na něco se zeptala, ale pořád se mu zdálo, jako by se její myšlenky zabývaly něčím jiným, než o čem vyprávěl. A Věra pociťovala něco podobného. Nemohla se zbavit dojmu, že to není úplně on, že se pitvoří, že spíš deklamuje naučenou roli, než mluví od srdce. Oběma cosi svazovalo jazyk a oči jim nejistě bloudily. Jako kdyby mezi ně spustil clonu. Čím zpytavěji ho sledovala, tím se cítil nejistější.

»Určitě na mně musí poznat, že něco obcházím, že nejsem upřímný,« říkal si.

Opatrně zamíchal do vyprávění návštěvu u Popovů, půldne s Galinou v Treťjakovské galerii, prvomájový výlet za město. Výstražný signál ženského šestého smyslu zablikal. Začala se na Galinu vyptávat. To zase nastražilo Jendu. Dával pozor, aby toho o společných zážitcích s ruskou přítelkyní neřekl mnoho. Aby nedal znát radost z jejich společných chvil, nadšení pro ni. Raději se nezmínil, že spolu byli ve Velkém divadle a na taneční zábavě na technice.

Věrka posmutněla. Snažila se být rozumná. »Nesmím ukazovat žárlivost. Nesmím jeho vzpomínky jitřit. I kdyby s ní něco měl, teď je od ní tisíce kilometrů a nebezpečí, že by to mohlo pokračovat? To je nesmysl. Musím být trpělivá a všechno zase bude dobré,« ujišťovala se. Ale vtíravé myšlenky chladnému rozumu vzdorovaly.

»Takhle se to trvale udržet nedá,« uvažoval Jan. »Neumím se přetvařovat a nemám ani proč. Nic zlého jsem neudělal. Věrka si myslí, že před ní skrývám bůhvíco a je to tak horší. Měl bych jí povědět popravdě, jak to bylo. Že jsem ke Galině cítil sympatie, bylo mi s ní dobře, ale dokázal jsem se ovládnout a k ničemu mezi námi nedošlo. Není to spíš zásluha, než provinění? Teď se zbytečně mučíme oba. Jí trápí žárlivé podezření, já cítím, že nejsem docela upřímný. Lepší bude, když se jí se vším svěřím.«

Šli večer podél Malše a Jenda začal.

„Víš, Věruš, v Moskvě jsem na tebe pořád myslel.“

„A na koho myslíš,že jsem pořád myslela já?“

„Srovnával jsem a uvědomoval jsem si, jaká jsi vzácná a co pro mne znamenáš.“

„Srovnával? A s kým?“ zpozorněla a pověsila se na něho očima. To ho nepovzbudilo. Sáně se už rozjely z vršku a bylo těžké je zastavit.

„Říkal jsem ti, že jsme se seznámili u Popovů s jejich Galjou...“

„Tak s tou jsi mně srovnával?“

„Víš, ona nás párkrát provázela...“

„Vás? To vás s ní bylo víc, nebo jsi s ní chodil sám?“

„Chodili jsme přece se Zdeňkem.“

„A v té obrazárně byl také s vámi?“

„Ne, to jsme...“

„A v hospodě, co vám dali knedlíky k řízkům?“

„Podívej, Věrko, to mě chceš zpovídat jako školáka? Jako žárlivá panička záletného manžela, když smrdí cizí voňavkou?“

„A z tebe už její »duchy« vyčpěly?“

„Přeháníš. Když jsem řekl, že jsem srovnával, neznamená to, že jsem se mezi ní a tebou rozhodoval ...“

„Kde jsi s ní všude byl?“ nenechala se rozjetá Věra zastavit. „To jsi s ní chodil večer co večer? A to‘s mi psal co jsi viděl v kolchoze a kolik litrů dojí kráva a o téhle - ehm - jsi se nezmínil. To jsi se se mnou nestyděl pomilovat, sotva jsi přišel? To jsi také potřeboval pro srovnání?“ Spustil slaný vodopád.

»To jsem to vyved,« pochopil Jan. Hlavou mu bleskla filosofie starého záletníka, které se kdysi mezi lesáky smáli: »Zapírat, zapírat a zapírat. Nikdy se k ničemu ani za nic na světě nepřiznat, nebo je zle. Zapírat, zapírat a zase zapírat.« Tenkrát to brali jak vtip, ale teď to pochopil jako životní moudrost.

Střízlivější uvažování ho konejšilo: »Snad nebude úplná katastrofa. Čeká, že ji budu těšit, že jí to rozmluvím. Bez žárlivosti se láska neobejde.« Ale situace dávala zapravdu mazanému záletníkovi: »Kdybych byl radši držel klapačku.«

V tu chvíli byla vzpomínka na Galju nicotně maličká. Ze všeho nejdůležitější bylo utišit, uklidnit Věrku. Nemusel se vůbec přetvařovat, byl jí plný a pro žádnou jinou v něm nezbývalo ani kousíček místa.

Začal vysvětlovat, ale to si dal. To nebylo, jako by házel hrách na stěnu, to bylo jako kdyby přiléval do ohně ne olej, ale vysoce oktanový benzin. Div že ho plameny neošlehly a neshořelo v nich všechno.

Pochopil, že na slova ještě chvíle nedozrála. Vzal ji opatrně okolo ramen. Podrážděně se ošila, ale ne tak silně, aby se mu vymkla. Jen aby zachovala tvář. »Aha« řekl si, »tudy to půjde.« Hladil jí vlasy, vyndal kapesník a utřel slzy. Vysmrkala se. Bylo napůl vyhráno.

Musela mu to ale nejdřív jak se patří vytmavit. Už to nebylo tak vzteklé, uražené. Spíš zarmoucené, vyčítavé. »Jak jsi mohl?« Dozrál čas i na trošku chlácholení, vysvětlování. Potřebovala se ujistit, že to nebylo tak horké, jak v první chvíli myslela.

Volil opatrně slova, jako když šlape mezi porcelánem. Občas ještě nakvašeně zareagovala, ale to už bylo jako když se jarní bouřka vzdaluje a za kopci doznívá.

Pochopil, že pro stoprocentní pravdomluvnost není místo. Že se zamiloval do jiné, a přece se k Věře vrátil, to by těžko docenila. Asi by měl - obrazně řečeno - kufr na klice (zatím měli své kufry každý zvlášť, ona u maminky a tatínka, on ve své mládenecké garsoniéře).

Vymyslel si pro Galju roli, která byla pro žárlivou sokyni přijatelná: Horlivá patriotka, která byla šťastná, že se může zahraničnímu hostu pochlubit Moskvou. Něco jako dobrovolná »exkurzovodka«. Trochu naivní a ne moc hezká (to bylo zvlášť důležité párkrát poznamenat). Přimyslel si k ní vážnou známost a - mezi řečí - utrousil poznámku tu o nemoderních sešlapaných střevících, tu o klobouku, který se nosil u nás ve 20.letech. Teď teprve Věra pochopila, jak si má vykládat »srovnání« a dušička měla skoro pokoj. Svět chce být klamán, a ona do toho světa každým pórem patřila.

Jenda to ale neměl tak lehké, jak se mu zprvu, když odeznělo malé drama na břehu Malše, zdálo. Věrka mu sice jeho prohřešek občas připomněla, ale osten už byl otupený. V tom problém nebyl. Horší bylo, že on sám v sobě vzpomínky tak snadno překonat nedokázal.

Když byl s Věrkou, jako by kotvil v tiché klidné zátoce. Horší to bylo, když byl sám a neměl právě plno práce a starostí. Tu se mu jako příliv a odliv střídaly myšlenky na jednu a na druhou lásku.

Zpytoval se. Sám sobě předstírat nedokázal.

Měl Věru rád a nechtěl ji ztratit. Uvažoval o ní jako o své budoucí manželce, a taková vyhlídka mu připadala samozřejmá. Milovali se skoro denně a neztrácelo to pro něho kouzlo, spíš naopak. Když měla vynucenou přestávku, zdálo se mu těch pár dní nekonečných. Rozuměli si v kulturních zájmech, i když mezi nimi byl rozdíl co do stáří i co do vzdělání. Oč byl on starší, víc toho přečetl a prostudoval, byl životně zralejší, o to byla ona spontánnější, bezprostřednější, vnímavější. Necítila se před ním stísněná jako kdysi u historického zápočtu, kde si sjednali první schůzku. Po každém divadelním představení, po návštěvě koncertu prožívali dojmy ještě jednou a otevřeně si je sdělovali. Neostýchala se vyjádřit originální úsudek a dokázala ho obhajovat. Radil se s ní o pracovních problémech. Viděla je z jiného, studentského hlediska, ale pro něj zajímavého a cenného..

Zkrátka - měli se rádi.

Jak je ale možné, že ho stále znepokojovala myšlenka na Galju? Cožpak nebyl normální? V našich společenských poměrech přece panuje hezkou řádku generací monogamie. Nejsme mohamedáni. A přece na ni každou chvíli vzpomínal a marně se tomu bránil. Co asi právě v téhle chvíli dělá? V Moskvě je čas o dvě hodiny kupředu. Teď je ve škole. Teď asi večeří. V duchu si s ní povídal. Když viděl něco zajímavého, hezkého, přemítal, jak by se jí to líbilo. Díval se okolo sebe jejíma očima.

Měl rád ruštinu a stále se v ní zdokonaloval. Četl politickou literaturu i romány a verše v originále. Zaujal ho román Galiny Nikolajevé Bitva na pochodu. Líčil osudy muže, otce rodiny, který se zamiloval do jiné ženy a zmítal se v rozporech dvojího vztahu.

Dlouho odkládal, co si s Galjou při loučení slíbili: že si budou psát. V duchu jí toho navyprávěl tolik, že by to byl dopis dlouhý jak Vojna a mír. Psaní ale zatím nenapsal a neposlal a ona čekala, že první krok udělá on.

Měl výčitky svědomí vůči Věrce. Udělal podruhé chybu, která ho už jednou vyplatila. Než začal psát, svěřil se jí. Tentokrát se ovládla lépe než poprvé, ale jedno jí to nebylo. Netekly slzy, dokonce ho nabádala jen ať napíše, ale oba cítili, že je to odcizuje.

Když dostal Jenda pestrou obálku z Moskvy, šťastně ji otvíral, ale dopisem byl zklamaný. Co čekal? Myslel snad, že z řádků vyskočí sama Galja, že to bude stejně milé, jako když spolu chodili, dívali se do očí a hovořili? Četl dopis několikrát, ale bolestného pocitu se nezbavil. Jako kdyby čekal forte, a ozvala se sotva vzdálená ozvěna.

Nechal dopis ležet na stole, aby ho Věra uviděla. Neřekla ani slovo. Vyňal psaní z obálky a podal jí ho, aby si ho přečetla. Chtěl jí přesvědčit, že nemá tajnosti. Věra jeho ruku odstrčila, na něco se vymluvila a odešla.

Nemohl pochybovat, že jeho rozpolcenost v citech k ničemu dobrému nevede a Věru zraňuje. Musí se rozhodnout. Ale rozumné uvažování připouštělo jen jedno řešení. Znal několik případů, kdy si kolegové vzali za manželky sovětské občanky. Zpravidla studenti, kteří strávili v SSSR několik let na vysokých školách. Ženy si těžko zvykaly na nové prostředí. Jako když se přesadí květiny do jiného klimatu. Nebylo to jednoduché ani pro jednoho z manželů.

S Věrou žili a rostli na stejném kulturním záhonu, dýchali stejný vzduch, utvářely je stejné tradice, měli totéž historické povědomí. Jaképak váhání, jaká volba? Už dávno si zvolil. Je to od něho sobectví a bezohlednost, že si nedovede poručit a svou slabostí pro Rusku Věru trápí. Uznává přece, že si lásku člověk nemůže poručit, ale může si ji zakázat.

Tak zakazuj! Ony se takové svaté pravdy snáze proklamují, než respektují. Věrka to cítila, bolelo ji to a s Janem je to vzdalovalo. Nepřestala ho mít ráda, ale jako by jeho obrázek bledl.


V té době se na fakultě připravoval projekt vědecko-informačního střediska. Mělo sloužit i dalším školským zařízením v jižních Čechách. Na koncepci pracovala skupinka, řízená vedoucím vědecké knihovny. Na každé konferenci měl o postupu prací expozé, ale vlastní projekt se nehýbal z místa. Děkan se obrátil na Jana Lukáše.

Jan měl o vědeckých informacích jen mlhavou představu, ale zvolil šťastnou metodu. Prostudoval kupu odborných publikací v několika světových jazycích a hlavně objížděl zkušené odborníky, kteří už v daném směru něco praktického dosáhli. Poznal, že existují různé přístupy. Zvolil takový, který se zdál pro daný účel nejvýhodnější a za několik měsíců předložil první variantu projektu k oponentuře. Na obhajobu se sjela desítka specialistů z celé republiky. Základní idea byla přijata a k dopracování získal několik důležitých připomínek.

Děkan byl nadšený. Informačním střediskem vzroste úloha a autorita fakulty Zpracovatelský kolektiv odjel do školního rekreačního zařízení na Jedlinu, aby projekt dotvořil. Faktickou duší prací byl Jenda, kterého na dva týdny stranický sekretariát uvolnil.

Jedlina byl veliký rybník, romantické jezero v klíně šumavských hvozdů. Ze tří stran bylo sevřeno hustým smrkovým lesem. Hluboký mech se místy houpal na zrádné tůni rašelinového bahniska. Procházka lesem byla okouzlující, ale riskantní zážitek. Na čtvrté straně se otevíral z hladiny pohled na kilometry stoupajících strání až po Knížecí Stolec.

Na břehu stála stará patrová budova, kdysi typický šumavský statek. Žilo tu dříve, kromě hospodáře, několik rodin deputátníků. Všichni pod jednou střechou. Pěstovaly stáda skotu na horských pastvinách, jež byly výnosnější, než pšeničná pole »v kraji«. Něco jako Švýcarsko v malém.

V prvním poschodí zůstaly na památku příštím generacím dveře do prázdna. Kdysi přicházely ke cti za nejkrutějších zim, kdy spousty sněhu zavalily přízemí a sahaly až po vyšší patro. Památné letopisy, vydlabané do zárubně, připomínaly, kdy se tudy z domu vycházelo. Poslední zápis v černém rozpraskaném dřevě byl z konce dvacátých let. Od té doby jako by zlé šumavské živly ustoupily hlouběji do hor.

Pro nerušenou práci tu byly ideální podmínky. Neméně lákaly k zábavě a odpočinku. Pár hodin se vymýšlelo a psalo a víc času se věnovalo procházkám, houbám, malinám, veslování po jezeře a sluníčku. Nadmořská výška mírnila letní parno a tónovala opálení do čokoládova.

Aby nebylo mužům smutno a nemuseli ťukat na stroji sami, vystřídaly se zde sekretářky. Za profesorem Horkým přijela manželka.

Tvořili hezký, ale nesourodý pár. On byl vysoký štíhlý pán, vážný, důstojný, s korunou bílých vlasů, šedesátník. Ona asi polovičního stáří, hezká světlejší brunetka, veselá, temperamentní. Děti neměli, do zaměstnání nechodila a tak většinu času věnovala sportům a pěstování půvabu. Hrála tenis, jezdila na koni, na kole, na motocyklu, denně plavala, v létě ve Vltavě, zbytek roku v krytém bazénu. Pan profesor měl na tváři bohorovný výraz člověka, vědomého si svých kvalit. Paní Jiřina byla příjemná, společenská, ale trochu nervózní, jako by jí něco chybělo. Konec konců při jejich věkovém rozdílu s manželem se nebylo co divit.

Když paní Jiřina přijela na Jedlovou, rychle zapadla do kolektivu. Netvářila se povzneseně, nehrála si na »pani děkanovou«. Přizpůsobila se zábavám »mládeže«.

Jenda jí padl od první chvíle do oka. Měla vytříbený zrak na hezké muže. Ovlivnil to i její manžel, který si v poslední době Lukáše velmi pochvaloval a paní na něho byla zvědavá. Má-li žena o muže z jakéhokoli důvodu zájem, bývá to první stupeň nebezpečí. Když se Jan na sluníčku svlékl, nebezpečí se o stupeň zvýšilo. Vynikla jeho atletická postava, hruď antického diskobola, štíhlé nohy, pevná šíje a svalnaté paže. Nepůsobil jako oběť zaprášených školských kabinetů, knihoven a přednáškových sálů. Boxovat dávno přestal, ale sporty v míře možností pěstoval dál. Třetí stupeň ohrožení vyplynul z toho, že se paní nudila, byla jí dlouhá chvíle a chyběla jí společnost.

Na Jendovi už se také začaly projevovat dny mládeneckého života v lesích a stal se k některým věcem vnímavější. Všiml si, když paní Jiřina vystupovala z pramičky, předklonila se a vynikl její zadeček, na kterém si dala příroda mimořádně záležet. Tvary, zdůrazněné červenými šponovkami mu dráždily představy. V noci se mu o nich zdálo a byl to sen »mládeži nepřístupný«.

K vzájemné erotické hře došlo, když se vraceli z projížďky po jezeře. Svítilo slunce a Jan vystavil nahé bicepsy paprskům. Položil se naznak na mírně zdvižený předek pramičky a nohy opřel o borty. Paní Jiřina jeho příklad následovala. Lehla si níž a aby jí tvrdé dřevo netlačilo do zátylku, složila hlavu do Jendova klína. Zarazil se a v prvním okamžiku mu bylo trapně. Co měl dělat? Vrtět se, otáčet na bok a uhýbat by bylo ještě trapnější.

Záhy poznal, že to nebylo nevinné. Něžný ženský zátylek nezůstal v klidu. Otáčela se rozkošnicky ze strany na stranu. Nevadilo jí, že na lodi byli další lidé. Mladému asistentu a sekretářce nebyla špetka erotiky proti mysli. Jejich hraná nevšímavost říkala srozumitelně: Přej a bude ti přáno.

Každá pohádka - hezká i méně ušlechtilá - má konec a pramice přirazila k přístavním prknům. Jan měl plno starostí, jak bez trapností vystoupit a zmizet ve svém pokoji.

Historka nemohla zůstat bez pokračování. K vzájemnému pochopení a porozumění nebylo potřebí slov.

Příští den skončil Jan práci, vyzvedl si klíč od pramičky a s vesly přes rameno kráčel k přístavišti. Nepochybně čiročirou náhodou vyšla v té chvíli ve sportovním úboru také ona.

„Vezmete mne s sebou?“

„Zajisté a rád.“

Šlehl pohledem po dveřích domu, zda se jim neplete do cesty někdo přebytečný. Vzduch byl čistý.

Oběma vzrušením vázl hlas. Mlčky odvázali loď, nastoupili a odrazili od břehu. Jenda vesloval jak na regatě, aby už byli co nejdál.

Všechno zatím vycházelo znamenitě. Jejich loďka byla na hladině jediná. Nebavili se, všechno bylo jasné i beze slov. Kradmo si jeden druhého prohlížel, zálibně a s lačností, ale ne jako dva zamilovaní, spíš jako by se chystali jeden druhého přepadnout a sníst.

Jan dovesloval na konec jezera a zamířil do boční laguny, obklopené vysokým lesem. Paprsky slunce pronikaly mezi stromy a ozařovaly podušky temně zeleného mechu. Zdály se lákat k blaženému spočinutí. Ke břehu zbývalo pár metrů.

Leč - nekřič hop... I kdyby křičel, nebylo by mu to nic platné. Ono by se to tak jako tak přeskočit nedalo. Na to byl břeh daleko a loďka vratký odrazový můstek. Pramici od okraje lesa oddělovaly sáhy bahnitého dna. Voda byla příliš mělká, aby se dala projet a bahno hluboké a nejisté. Vzít nymfu do náručí a přebrodit s ní do lože lákavého mechu nepřicházelo v úvahu.

Lagunu obklopovala podkova lesa a loďka stála uprostřed scény. Jen reflektory proscénia a budka nápovědy chyběly. Bylo těžké s jistotou odpovědět na otázku, kolik abonentů, lačných premiéry se mezi stromy skrývá. Milovat se rovnou na lodi bylo nejen proti morálce, ale proti zdravému rozumu.

Obrátili kurz o 180 stupňů a vraceli se domů. Ztratili chuť i na opalování. Pohanští dědci šumavského jezera zabránili hříchu. Způsobili tím i další následky.

Jenda vystřízlivěl z erotické horečky a zastyděl se. Tohle nebylo bezděčné vzplanutí citu jako v Moskvě, ale prachobyčejná avantýra. Neměl omluvu. Věrce se přiznat nemohl, skončilo by to neblaze. Uložil si pokání.

Rozhodl se, že si na svou zpožděnou pubertu pořídí lék. Nabídl Věrce sňatek. Bylo jí jednadvacet let a podle platných zákonů byla plnoletá. Nepotřebovala souhlas tatínka a maminky. Jenda ale podle staré dobré tradice rodiče o ruku jejich dcery požádal. Maminka si poplakala, ne ze žalu, nýbrž dojetím.

Jan se nikdy nepochlubil, co byl poslední štulec, který ho do manželství postrčil.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39