Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

15) Manželství je zkouška

V laciných románech končívá zamilovaný příběh svatbou a je to happy end. V životě to neznamená vždycky ani šťastný - happy, a ani konec - end. Spíš určitý předěl, výhybku na trati, nové radosti i nároky. S Jendou a Věrkou to bylo také tak.

Na počátku vzešel zlatý věk - Aurea prima sata est aetas praví se v Ovidiových Proměnách. V manželství se tomu říká líbánky a bývá to spojeno se svatební cestou. Rusové používají hezké úsloví: medový měsíc.

Jan a Věra neměli na to, aby jeli na svatební cestu do Říma nebo na Kanárské ostrovy, ani se to tenkrát nenosilo. Probírali jiné možnosti.

„Hezké by to bylo na Šumavě,“ navrhl Jeník. Vzpomněl si na Jedlinu a cítil se trochu provinile.

„Tam to známe. Chtělo by to něco originálnějšího, aby nám to vždycky připomínalo začátek manželství.“

„Co Krkonoše, Špindlerův mlýn, Pec pod Sněžkou, Pláně?“

„Tam je hezky, ale byla jsem tam jako holka s tátou. Týden na Labské a týden na Špičáku.“

„A co Beskydy, Radhošť? Tam jsem sice byl zase já, ale jen na skok. Na sociologickém semináři. Tys tam ještě nebyla, že ne?“

„Ne, nebyla. Ale víš, co mne napadá? Co kdybychom jeli do Tater, na Slovensko?“

„Výborný nápad. Turistiku a hory máme oba rádi, tam si přijdeme na své.“

„Můžeme jet se stanem.“

„Prima, bude to docela levné.“

„Ujednáno. Plácneme si,“ šťastně se zasmála.

Jenda nebyl tak nadšený, jak se tvářil. Nechtěl Věře kazit radost. Postel v hotelu by byla pohodlnější než nafukovací matrace ve stanu. Milování potichu, když kolem courají táborníci a občas někdo zakopne o napjatou stanovou šňůru není totéž, jako užívat si hezky v zamčeném pokoji do dvanácti, do jedné, občas si mezi manželskými hrátkami zdřímnout a pak spojit snídani rovnou s obědem.

Věrka se těšila na Tatry snad víc, než na svatbu. Studovala turistické průvodce, sháněla vybavení. Každou chvíli přinesla novou informaci, co tam kdo zažil, na co se nesmí zapomenout a nač si musí dát pozor.

Jenda na Smokovec a Popradské pleso skoro žárlil. Představoval si svatební cestu jako milostná objetí do roztrhání těla. Ideální by pro něho bylo ubytovat se rovnou v posteli a nechat si tam nosit jídlo a pití. A Věrka sní o líbánkách v pohorkách a s pinglem na zádech! Ale poslušně sepisoval, co mají ještě koupit na cestu a studoval, který spoj do Popradu bude nejvýhodnější. Nebo mají letět Slovaerem?

Nadešla svatba. Za hodovním stolem byl Jenda netrpělivý. V posledních dnech musel vyslechnout tolik poznámek, narážek, vtipů a anekdot o svatební noci, že k ní upíral očekávání jak panna plná žádosti. Čím se člověk víc těší, tím je zklamání blíž. Říci, že prožil rozčarování, by bylo vůči Věrce nespravedlivé. Bylo těžké čekat něco ohromujícího po roce známosti a bezpočtu sladkých zážitků. Byla k němu něžnost sama, ale přesto se nemohl zbavit podezření, že při nejrozkošnějších momentech přemýšlí, zda ještě nezapomněla do batohu něco přibalit.

V Tatrách jim bylo hezky, ale mělo to blíž k Jendovým, než k Věrčiným představám. Některé dny na pohorky nedošlo. Déšť je vyhnal z kempu a našli útočiště v hájovně. Hotely byly beznadějně plné a rezervace do listopadu. Hajný odcházel brzy ráno do revíru a paní měla pro novomanžele pochopení. Nosila jim snídani skutečně do postele. Pozorně zaklepala a za dveřmi pro jistotu ještě chvilku kašlala, aby nedošlo k nedopatření.

Medový měsíc jako každá příjemná věc rychle uplynul a nastaly všední dny. I ty však byly něčím vzácnější. (Jak Hemingweyovi v Paříži i jim se zdálo, že je stále »pohyblivý svátek«.) Věrka si byla konečně jistá, že je Lukášova a Lukášová a že už ji s žádnou báryšňou nesrovnává. Jan se fyzicky i citově uklidnil a zbavil dilemat.

Nicméně manželský život není nikdy jen samé potěšení. Dovede také vystrčit růžky.

Pokud spolu naši dva chodili jako milenci, poznávali se intimně, ale pořád to bylo jen z té hezčí stránky. Na schůzku se pěkně ustrojili, upravili a naladili. Každý měl své návyky i zlozvyky, ale s těmi se nechlubil. Špatná nálada, rozmrzelost, různé bolení a píchání, špinavé prádlo a ponožky zůstávaly za španělskou stěnou.

Když spolu nyní žili od rána do večera a od večera do rána, den za dnem, měsíc po měsíci, už se nedokázali obracet k sobě jen líbeznou tváří. Ani jeden, ani druhý nebyl zlý člověk, nedošlo k žádnému katastrofálnímu rozčarování a krizi. Přece však museli oba - jako konec konců po sňatku každý - z růžových představ slevit.

Našli se dobráci, kteří jim nezištně radili, jak si mají v manželství počínat.

„Nenech se osedlat,“ kladl známý na srdce Janovi, „hned od začátku musí platit, co řekneš ty a ne ona. Jinak budeš pod pantoflem.“

„Nehádej se s ním, to nemá cenu,“ radily Věře dobré duše v sukni, „na všechno mu kývni a pak si to udělej podle svého. Když bude brblat, vezmeš ho kolem krku a vysvětlíš mu to. Okecat se dá vždycky všechno.“

„Nenech ze sebe udělat kuchyňku. To víš, ženská přijde roztomile a tuhle přineseš nákup, támhle umyješ nádobí, příště vyluxuješ, vyklepeš koberec a je z tebe »muž v domácnosti«, než se otočíš.“

V dámském provedení vypadala rada na tohle téma jinak: „Pomáhat ti musí, to jo, to si zaveď hned od začátku. Ale některé věci si hlídej a k těm ho nepusť. Třeba praní a žehlení, nebo něco v kuchyni - zkrátka on musí cítit, že je na tobě závislý. Když si chlap myslí, že by si mimo postele poradil doma se vším sám, nedělá to dobrotu. Uvidíš.“

„Aby ses dovoloval nebo omlouval, že jdeš s kamarády na oslavu, na fotbal, na box, to by bylo to poslední,“ radili jemu.

A jí: „Nebraň mu, aby si sem tam vyrazil. Pak se to dá v pravý čas využít: »Ty si můžeš jít na »pánskou jízdu« a já s děvčaty ne? Kolik stojí tvůj hokej a tenis a cigarety a já nemám na jaro co na sebe...«

Stačilo popřát podobným hlasům sluchu a o proměnu manželství v očistec bylo postaráno.

Jedno z nejcitlivějších úskalí mezi manželi bývá hospodaření s financemi. Jan měl z domova rozporné zkušenosti. Mezi rodiči to byl nevyřešený problém. Pokladnu držel táta. Působila ještě »rakousko-uherská« tradice - »hlava domácnosti«. Máti na to celý život žehrala.

Strýc mu radil: „Nejlepší je, když si každý hospodaří se svým. Oba pracujete, oba vyděláváte a jeden nemůže druhému nic vyčítat. Na jídlo a společné výdaje se složíte půl na půl.“

To se Jendovi ani Věře nelíbilo. On měl větší plat než ona - sekretářka na národním výboru. Ona se zase mnohem víc věnovala domácnosti, aby on mohl psát a studovat. Vzájemně se to dalo těžko měřit a ani o takové měření nestáli. Vyčítat jeden druhému, kdo přináší pro společný život víc a kdo méně? To zavánělo sobectvím. Nehandlují jeden s druhým jako hokynáři, ale těší je, že mohou jeden pro druhého udělat něco navíc.

Správcem rodinného pokladu se stala Věra. Už proto, že řešila všechny praktické záležitosti. Jan říkal žertem: „Máme dělbu práce. Denní problémy vyřizuje Věra. Na mně jsou zásadní věci, jako stanovisko ke krizi na Blízkém Východě.“

Věra měla vzácnou vlastnost - skromnost. Jan zpočátku myslel, že je to šetrnost, spořivost. Časem se přesvědčil, že se nijak ve svých potřebách ani nárocích neomezuje. Hezky se oblékala, mnohé si sama ušila, chodila upravená. Byla střízlivá a praktická i při zařizování bytu a ve vaření. Drahé věci ji nelákaly. Nespatřovala v nich »životní standard« a pramen štěstí. Netrpěla představou, že co je dražší, je vždycky lepší. Nosila sportovní účes, nemalovala se a dodávalo jí to zdravý přirozený půvab. Nezdálo se, že by se o to méně Jendovi líbila a nebo že by se druzí za ní méně otáčeli.

V nenáročnosti se jeden od druhého mnoho nelišili. Když přiměla Jendu, aby si koupil nové boty, přinesl první, které mu prodavačka nabídla. Ostýchal se dlouho vybírat a zkoušet. Doma se zjistilo, že jsou mu malé. Musela jít a vyměnit je. Bylo snazší, když obutí a oblečení pro něj kupovala rovnou ona. Vybrala to tak, že mu to padlo a slušelo. Jeho míry měla v oku. Nemusel chodit po obchodech a byl spokojený.

Prozradím, v čem bylo ještě jedno důležité tajemství jejího půvabu. Nepokládala za nejdůležitější, jak má »udělanou hlavu«. Nepatřila k těm, které se šlechtí před toaletkou, nalepí si řasy, namalují obočí, vyhledají nejpůsobivější barvu neslíbatelné rtěnky, ale nevadí jim, že od brady k patě jsou jako soudeček. Slyšeli jste někdy muže, jak mezi sebou prohodí: „Ta má hezký účes, ta by stála za hřích?“ Věrka si udržovala pěknou postavu.

Lakmusovým papírkem manželských vztahů bývá první hádka.

„Prosím tě, nakrájel bys cibuli?“

„Samozřejmě. Ukaž!“

Za chvíli: „Jak můžeš s tímhle nožem řezat? Vždyť je tupý jako motyka.“

„Tak ho nabrus, jsi mužský.“

„Máti si brousí nože sama. Táta se jí do kuchyňských prací neplete.“

„Náš taťka by mamku brousit nůž nenechal. To je přece mužská práce.“

„Kuchyně je svatyně pro ženskou.“

„Máš předpotopní názory.“

„A to budu také kojit?“

„Chceš snad říct, že mi nebudeš pomáhat? Budeš i doma soudruh docent a já kuchařka a služka?“

„To jsem neřek‘. Kdo zrovna oškrábal brambory a krájí cibuli?“

„Tak proč bys nemoh‘ také nabrousit nůž? Oč je to práce zženštilejší než naloupat erteple? Do práce chodíme oba, tak si musíme pomáhat. Když tvoje maminka je doma a nepracuje...“

„Moji mámu nech. Ta se napracovala v životě až až. Víš, co to bylo, když za války tátu vyhodili z práce a ona musela shánět živobytí a cmudit z toho nic pro čtyři lidi?“

„Já nic zlého o tvojí mamince neříkám, ale naši také nežili za války v přepychu. Ve městě to bylo ještě horší, než na vsi. Tady se kór nic nedostalo. A ještě k tomu v Budějovicích. Podle skopčáků to byla jejich prastará doména a Češi jim překáželi.“

Slovní přestřelka skončila podrážděným tichem. Jeden ani druhý neodešel do vedlejšího pokoje a nepráskl dveřmi. Už proto ne, že druhý pokoj neměli. Žili zatím v Jendově garsonce. Mlčeli a Jenda brousil nůž.

„Vidíš, jak ti to sluší,“ popíchla ho. Podívali se na sebe, neudrželi se a dali se do smíchu. Položil nůž a brousek, chytil ji do náručí a dali si dlouhou pusu. Bylo to jako mírová smlouva.

Takový konec první rodinné hádky byl dobré znamení. Sliboval štěstí do dob příštích.

Ona a on hráli v mladé rodině společně titulní úlohu, ale nebyli na scéně sami. O potlesku nebo pískání rozhodovali i další herci. Jednu z vážných rolí mívá tchýně, zvlášť matka ženy. Ne náhodou je to věčně vděčné téma anekdot.

(Jednu vám povím: Do města přijel cizinec. Proti němu pohřební vůz, za ním muž s dogou a dlouhá řada samých mužských, jeden za druhým. »Co se stalo a co znamená ten člověk se psem?« »Ta doga mu zakousla tchýni.« »Nemohl bych si toho psa půjčit?« »Zařaďte se.«)

Věrčina maminka byla hodný člověk. Měla Jendu ráda a on ji. Jeden druhého si vážil. Když se ještě za svobodna mladí vypravovali na tři dny do Českého ráje, pekla, vařila a chystala jim dobroty celou noc, ani oka nezamhouřila. Ráno měli připravenu takovou horu pochoutek, že by stačila družstvu pěchoty na týden. Soumar by se pod tím prohnul. Jenda bezradně těkal pohledem, děkoval a uvažoval, co s tím. Věra zasáhla. Maminku objala, políbila a čtyři pětiny přichystaných darů odložila. Maminka to oplakala, ale mladým se ještě i pak zařezávaly popruhy od ruksaků a na polovině řízků, koláčů a perníku si pochutnali spolucestující.

Tchýně byla pětašedesát kilogramů učiněné dobroty, ale bez nebezpečí pro mír a klid v rodině novomanželů také nebyla. Při některých jejích dobře míněných radách a kritických připomínkách se Jan kysele usmíval a potají skřípal zuby.

Věrka byla vzácný případ ženy, která kauzu »tchýně« prozřetelně vyřešila. Nehrají volejbal a maminka jí nenahrává na smeč a manžel není protihráč za sítí. Když máti začala moc radit, ukazovat, jak by to či ono měli udělat lepší, zkrátka do manželství strkat prsty, bez urážky ji odkázala do patřičných mezí. Nečekala, až Jendovi dojde trpělivost a napění. Pak by se máti urazila, Věrky by se to také dotklo a rody by vytvořily dvě fronty jak Monteci a Kapuleti.

Posadila maminku do křesla a po dobrém a s láskou se jí pokusila přesvědčit, že nejsou malé děti a nepotřebují kuratelu. Zase se to neodbylo bez slziček, ale lepší sušit pár kapesníčků, než ohrozit pohodu rodinného krbu.

Věrčini rodiče postoupili mladým byt o třech místnostech a přestěhovali se do Jendovy garsoniéry. Jejich syn už byl z domova a tak se starší manželé kvůli dětem rádi uskrovnili.

Mezi manželi se odbývala »válečná porada« o určení místností.

„Asi bychom měli mít obývací pokoj, ložnici a pokoj pro děti, ne?“ uvažoval Jan.

„To už myslíš na děti v množném čísle?“ zapýřila se a zasmála mladá paní. „Ty potřebuješ pracovnu. Kde budeš psát?“

„Dobrá. Ale uvažujme: co k psaní potřebuji? Klid, stůl a poličku na knihy. To se všechno vejde snadno do ložnice. Zvlášť když si nepořídíme manželské postele s nebesy, ale moderní válendy a bednu na peřiny.“

„A to ti bude stačit?“

„Což o to, mně to stačit bude, ale co ty? Ty přece také potřebuješ pelíšek na čtení a útočiště.“

„Já? Ale naše maminka nikdy..., jen taťka...Budeme přece pořád spolu, proto jsme se brali.“

„Myslíš? A nezdá se ti, že každý člověk potřebuje být chvilku sám?“

„To už ti jdu na nervy a pomýšlíš na to, jak by ses mne zbavil?“

„Ale jdi, blázínku. Chvilka samoty je nutná, aby si manželé nezevšedněli. Četla jsi Černyševského Co dělat? Měli tři pokoje, jeden on, druhý ona a třetí když chtěli být spolu.“

„Pěkně děkuji. Tak si představuješ naše manželství? To jsme se nemuseli brát a mohlo nám stačit čas od času rande.“

„No dobrá,“ dal se Jan na ústup, „to je spíš taková alegorie, napsaná tehdy, v jiných podmínkách, aby se zdůraznila emancipace ženy. Vraťme se ale k věci. Obývací pokoj nemusí být přijímací salón s načančanými dečkami a bibeloty. Může to být tvoje svatyně a pracovna. A jídelnu si zařídíme v kuchyni, oddělíme ji závěsem.“

Tak řešili problém za problémem . Nebylo to vždycky lehké. Jenda měl vyhraněné zájmy. Hodně četl a čím dál tím víc psal. Práce ve dvou směrech, na stranickém kultpropu a přednášky na fakultě, mu zabíraly spoustu času. A nešlo jen o hodiny. Jak rostla jeho úroveň, rostly i nároky a nebylo je vždycky lehké sladit.

Věru Jendovy úspěchy těšily, byla na muže pyšná, ale platila za to nemalou daň. Jan neuměl vyměnit gumičku v kohoutku u vodovodu (tenkrát se ještě používala taková technika), spravit vypínač. Když bylo zapotřebí zavolat instalatéra, sklenáře, jakéhokoli řemeslníka, vyřizovala to ona.

Jednou byl Jan na služební cestě a vrátil se o den dříve, než se předpokládalo. Přicházel domů po půlnoci. Uviděl, že se v bytě svítí. Odemkl dveře a chtěl je otevřít, ale něco za nimi překáželo. Barikáda z odstaveného nábytku. Věra se objevila v montérkách, od hlavy po paty od vápna. Malovala byt. Chtěla muže překvapit. Podařilo se jí to dokonale.

Chodila na národní výbor do práce, dělala majordoma a ještě na tom neměla dost. Chtěla Jendovi pomáhat přímo v jeho studiu a spisování. Vyhledávala mu v knihovnách a nosila literaturu, dělala korektury. Četla, že manželka Lva Nikolajeviče Tolstého přepisovala sedmkrát pérem a ručně - jak jinak? - Vojnu a mír. Jenda používal diktafon. Rozhodla se, že mu bude texty přepisovat. Ne pérem, ale na psacím stroji a asi také ne sedmkrát.

Jan »kradl« čas po chvílích, po večerech, sobotách a nedělích mezi horou povinností. Věra psala ochotně a ráda, vždyť se sama nabídla. Bylo toho na ni ale přece jen moc. Jenda byl často netrpělivý, neměl věci přepsané tak rychle, jak potřeboval.

Zda mu má věci psát manželka nebo sekretářka se rozhodlo náhle.

Jan se vrátil z práce a manželka ho přivítala podivným spikleneckým úsměvem: „Kde jsi? Co že jdeš tak pozdě, my už tady na tebe čekáme.“

Udiveně se rozhlédl. Nikoho třetího neviděl.

„Jak to - my?“

Podala mu aršík papíru, vonící doktořinou. »Paní Věra Lukášová je druhý měsíc gravidní. MUDr. Tenaten.«

Byl zvyklý číst a dovedl číst i »globálně«, ale tentokrát mu dělalo potíže, aby těch několik slov pochopil. Popadl Věrku a chtělo se mu ji roztočit, až ji budou nožky vzduchem poletovat jako křídla, jako jasanová semínka. V tom si uvědomil, že nesmí. Je to mladá maminka, v bříšku má jeho dědice a musí na ni být opatrný. Něžnostem méně siláckým nestálo nic v cestě a tak to jimi vynahradil ve vrchovaté míře.

Tchýně se po zprávě rozzářila a omládla. Bylo to, jako když voják zaslechne bryskní polnice hlas. Ruče se chystala vzít dceru na povel. Kdy už se o ni měla postarat, když ne teď? Ale Věra ji včas zabrzdila. Uzavřely modus vivendi. Matka poradí a pomůže, ale bude respektovat práva rodičů rozhodovat o vlastním dítěti.

Bude to syn nebo dcera? Oba si přáli to první, ale tvářili se, jako by na tom nezáleželo. „Hlavně když to bude zdravé,“ opakovali frázi, kterou kdekdo přání kamufluje.

Očekávání se naplnilo. K všeobecné spokojenosti se objevil zvoneček s pytlíčkem. Chlapečka pojmenovali Petřík. Petr Lukáš.

Přivítat maminku se synkem z porodnice, na to se sjelo první večer celé příbuzenstvo.

Shromáždili se okolo stolu a vaničky a Věra se pustila do koupání. Vybalila z hromady nažehlených krajek malý růžovofialový žvaneček. Pět párů očí sledovalo, jak si se zodpovědným úkolem poradí. Tchýně trpěla palčivým nutkáním vzít to sama, nebo to alespoň dirigovat, ale měla to přísně zakázané. Věra se »pekelně soustředila« a opakovala si, jak ji to sestřička učila. Zvládla to na výbornou. Petřík spokojeně povečeřel, odříhl si a se zdviženými pěstičkami usnul. Poprvé pod rodičovským krovem.

Když rodinný ruch pominul a rozešli se k spánku, Věrka se stočila do klubíčka Jendovi v náručí. Synka měli v dětské postýlce na dosah.

Jenda ležel naznak s otevřenýma očima a přemýšlel. Už nebyl sám sobě středem. Bylo tu jeho druhé JÁ. Byl teď člověk ve dvou osobách. Člověk? Není to k pousmání uvažovat o té maličké hlavičce v bleděmodré parádě jako o člověku? Ale je to ČLOVĚK se vším všudy. Čím je menší a bezmocnější, tím mají rodiče větší roli.

Pojem »otec« spojoval s tatínkovou vousatou tváří. Teď je otec on sám, a s bradou oholenou.

A Věrka? Ta prodělala zvlášť proměnu. Už není jen jeho nejlepší kamarádka a láska. Všichni tři jsou JEDEN ČLOVĚK.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39