Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

16) Po úzké lávce k nebeské bráně

„Zdeničko, dvě kávy. A mně - jako vždycky.“

Dvoumetrový soudruh Roztočil, nový šéf kultpropu, se soustředil na pěchování lulky. Chvilku zavládlo ticho.

Jan se před psacím stolem, který připomínal letiště, nervózně zavrtěl. Ani ne tak proto, že by spěchal, jako spíš že mu tajemníkova póza připadala naivně divadelní. Bylo mu trapně za něj. To Vrána měl všelijaké nectnosti, ale v podstatě to byl přímý člověk a lidské mindráky si léčil pracovitostí. Vzali si ho do Prahy na Ústřední výbor.

Škrtla sirka, lulka slabě zasupěla, několik tahů, modravý obláček - a konečně došlo na řeč.

„Mám tady ten tvůj podklad, co jsi napsal,“ dlouhý prst, zažloutlý od tabáku ukázal na papíry. Zase chvilka ticha jako pauza v hudební skladbě.

»Teď mi poděkuje,« říkal si v duchu Jan a předem potěšeně šoupal nožkou.

„Já se na to podívám. Možná, že z toho něco použiji. Některé příklady...“

Jan strnul. Je to možné? Ten chlap to vůbec nečet‘. Nebo se tak alespoň tváří. A já se s tím několik dní mořil a myslel jsem, co jsem nevymyslel za dílo a jak ho to omráčí.

Ústřední výbor jednal o ideologické práci a závěry se měly promítnout na jihočeskou situaci. Referát patřil podle funkce Roztočilovi, ale byl tu krátce. Jenda měl jižní Čechy v malíčku. Jeho povinnost byla na bíledni: referát napsat. Říká se tomu ze slušnosti, servility a pokrytectví »podklad«, ale každý ví, jak to s těmi »podklady« u vedoucích chodí. Vrána si nic psát nenechal, věděl, že si to sám udělá lepší.

„Podívej se, soudruhu Lukáši, už to není jako když jste tu byli s Vránou sami dva. Máš oddělení, zatím tři pracovníky a bude vás časem víc. Takový referát,“ - zase zapíchl prst do papírů před sebou - „může napsat každý, komu to uložíš. Ty jsi vedoucí, na to si musíš zvyknout. Odpovídáš za politické školy, za čistotu ideologie a úroveň výchovy v kraji. Jezdit, aby ses blýskl přednáškou za lektora okresního formátu, takový přepych už si dovolit nemůžeš. Hlavní tvojí starostí je, aby něco neuteklo.“

„Podívej se,“ Roztočil vyňal ze zásuvky a přistrčil mu otřepaný notes.

Jan nechápavě zíral do stránek, popsaných kostrbatým písmem školáka, který absolvoval základku bez veliké slávy. Nejprve jeho pohled zavadil o dvě tři hrubky. Pochopil, že se jedná o pubertální sbírku špatně opsaných a okopírovaných pornografií.

Držel věc nejistě před sebou. Co s tím má společného? Proč mu to tajemník strká? A jak to souvisí s mravním naučením, které mu právě udělil? To má jako zodpovídat za to, že si kluci nebudou opisovat »Rytíře Smila«?

Roztočil si ho přísně měřil přes dýmající lulku. Málem jako by ho chytil na hruškách.

„Tím se zabývají posluchači krajské svazácké školy.“

»No a co?« pomyslel si Jenda. »Někdo si to odbude ve třinácti, někoho to drží déle. Některý vedoucí to klukům sebral a ti jsou otrávení. Smůla, že to přišlo do těhle dlouhých od nikotinu zahnědlých prstů. Namísto referátu na krajské plénum budeme řešit »Baladu o hovně.« Ale hlavně »aby nám něco neuteklo«


Neuplynulo mnoho času a Lukáš prožíval úplně jinou epizodu. Pocity měl zase tísnivé, ale jiného druhu a z jiných pohnutek. I prostředí bylo odlišné.

Postával na chodbě Filosofické fakulty University Karlovy a čekal, až na něho přijde řada a zavolají ho k přijímací zkoušce na interní aspiranturu.

Proč ta změna? Měl chuť do pořádného studia a nový tajemník v Budějovicích se ho zbavoval s lehkým srdcem. Vyměnilo se tam v poslední době celé vedení, i vedoucí - Josef Paleček - odešel do Prahy. Nový ideologický nelibě nesl, že Jan má větší znalosti a oblibu v kraji než on. Rád mu dal na cestu doporučující požehnání.

Stála ještě otázka, zda Lukáše do interní aspirantury přijmou. O tom se mělo za chvíli rozhodnout.

„To je čistě formální. Na co se mohou zeptat? Kdybych spočítal hodiny, co jsem se napřednášel, měl bych kandidátskou hodnost desetkrát v kapse.“

Kdo byl tak sebejistý? Lukáš to nebyl. Vzal si před zkouškou dovolenou a měsíc bifloval učebnice dialektického a historického materialismu, ale teď byl nervózní jako školák. Hlavou mu těkaly otázky tu z jednoho, tu z druhého konce a resumé připomínalo Sokrata: »Vím, že nic nevím«. Tak to bývá před zkouškou vždycky.

„Rozhodující je, co už člověk udělal, jaké má zásluhy. Nebudou přece měřit zeleného studentíka po vysoké škole stejně jako mnohaletého veřejného pracovníka.“

Jan si připomněl, že toho sebejistého člověka odněkud zná. Vysoký, vážný, inteligentní tvář, půlené bifokální brýle, vyžehlený šedý oblek. Aha, už to má. Porada krajských kultpropů u Hendrycha. Tajemník jednoho moravského kraje. Brilantní vystoupení. Každé slovo vysázet jako úvodník do Rudého práva. Klidné a kulturní chování. Jeník se tehdy cítil vedle něho jako učedník prvním rokem. Tedˇ do toho zase mnoho nechybělo.

Otevřela se svatyně: »Soudruh Kunovjánek.«

Brněnského sekretáře vzali jako prvního. »No samozřejmě,« pomyslel si Jan a na sebejistotě mu to nepřidalo. »Ten snad ani k té komisi chodit nemusel a mohli ho přijmout rovnou. Je to od něj oběť, že se na aspiranturu, a na interní, hlásí. Takový formát. A s platem jde také dolů. I já budu mít o tisíc korun měsíčně míň a kolik to musí dělat u něj?«

Lukáš přecházel, potom se díval oknem na nehostinné zdi nádvoří, a zase chodil.

Co že to tak dlouho trvá? Už ho tam moří skoro tři čtvrtě hodiny. A nebo se baví? To spíš. Na mně už asi skoro zapomněli. Mám já ale smůlu. Přijít na řadu po takové osobnosti a ještě před obědem, kdy už komisi kručí v břiše.

Vysoké majestátní dveře se otevřely a Kunovjánek vyšel. Ale byl nějaký divný. Jako vypuštěný balon. Bledý a nervózně si čistil brýle.

„Tak co, jaké to bylo?“ naléhal nedočkavě Jan. Ale otázka byla skoro zbytečná. Nešťastný pohled upřený do neurčita dával výmluvnou odpověď beze slov.

»No pozdrav pánbůh«, pomyslel si Jan, »když takhle zvalchovali jeho, jak mohu skončit já?«

Z Kunovjánka ani kloudnou řeč nedostal. Odešel skoro bez pozdravu.

Komise s pokračováním exekuce nepospíchala. Že by svačili? Nebo skládají nad tím prvním nekrolog?

Konečně. A nezdálo se, že by se tvářili morbidně. Přijali Jana přívětivě. Blesklo mu hlavou, že si snad chtějí po nepříjemné scéně spravit chuť.

Pár nic neříkajících vět jako na rozcvičení, formální dotaz, co je nového v Budějovicích. Odpověď se skoro ani nečeká a přijde první skutečná otázka. Rovnou do živého.

„Co byste nám řekl o vztahu Marxe ke klasické německé filosofii?“ zeptal se tmavovlasý rtuťovitý čtyřicátník. Jan ho znal. Jak by ne? Byla to filosofická persóna. Jindřich Krejčí, šéf katedry z techniky, autor knihy Filosofie atomové smrti.

Jan si načrtl v duchu schéma odpovědi a spustil. Mluvil skoro mechanicky, myšlenkami byl ještě napůl u záhady s pohořelým Brňákem.

Přerušili ho: „No dobrá. Je vidět, že číst umíte a připravoval jste se. A co kdybyste nám řekl, jaký je váš vlastní názor. Co vás nad těmi učebnicovými moudrostmi napadlo?“

Jan překvapeně polkl. Tohle nečekal. Podíval se po třech králích komise nejistě. Co si může dovolit? Nejsou to zajíci a naivní blábol by ho mohl pohřbít.

„Necítím se na to, abych poučoval filosofické autority, jaké vidím teď před sebou. Když ale dovolíte, řekl bych, co mne zaujalo. Když člověk čte Marxova díla postupně jak vznikala, pozoruje, že se jeho vztah, zvlášť k Hegelovi, v jistém smyslu mění. Od zaujetí k tvůrčí kritičnosti...“

Chvilku meditoval. Zase ho nenechali dlouho povídat. Začali se bavit o tom, kdo mu bude dělat školitele a na jaké téma asi bude psát. Jeho přijetí brali jako samozřejmost.

„Máš štěstí, soudruhu Lukáši. Tvým školitelem bude docent Krejčí. Hned se domluvíte.“

Krejčí odvedl čerstvého aspiranta na chodbu. „Půjčím ti Helmuta Schellského, »Skeptická generace«. Napíšeš kritický rozbor. Soustřeď se na to. Zkoušky z minima jsou formalita. Hleď, abys je měl do roka, do půl druhého nejvýš, odbyté. Hlavní je práce. Když budeš něco potřebovat, ozvi se.“

Ve stoje, nebo spíš »v běhu« se tak odbyla první konzultace.

Krejčí se zabýval soudobou německou filosofií. Jan pochopil, že rozbor Schellského mu má posloužit jako jeden z podkladů pro širší práci. Podobné studie psali pro pány profesory a docenty jejich aspiranti a také studenti celkem běžně. Konec konců proč ne? Bylo to užitečnější a zajímavější, než opakovat známé pravdy.

Jan si neodpustil otázku, která mu vrtala hlavou: „Co ten Kunovjánek...?“

„Jo, ten?“ odpovídal Krejčí už přes rameno. „Nezabral skoro na nic. Pár školáckých frází. Omlouval se, že to a ono nezná, poněvadž se věnuje pozitivní filosofii. Zeptal jsem se, jak pohlíží na Comta. Nevěděl, kdo to je...“


Jan v Budějovicích učil na pedagogické fakultě marxismus. Ale co tam z filosofie probral ve zkratce, to se na univerzitě přednášelo v několika semestrech. Všechno ho fascinovalo vysokou náročností. Připadal si jako Gulliver v říši obrů.

S vedoucím filosofické katedry Václavem Hejným se znali a byli stejně staří. Letmo se potkali na vojně v základní službě. Od té doby něco uplynulo, ale hlavně Hejný vyrostl. Ani ne tak fyzicky, byl stále »praseti po kolínka«, ale postavením a sebevědomím.

Byl prototyp »dělnického kádra«. Na vysokou se dostal pro »třídní původ«, i maturitu mu odpustili, nahradila ji roční »přípravka«. Měl nesmírně houževnatou povahu a byl ctižádostivý. Doháněl s vášnivým zaujetím, co mu mládí zůstalo dlužno. Ponořil se do knih. Studoval filosofii a jazyky a vyplňoval mezery ve znalostech literatury a umění. Bylo toho hodně najednou a nutně to trpělo zjednodušením a schématy.

Nedal znát, že si Lukáše pamatuje »v zeleném«. Ten se nechtěl podbízet a tak se k sobě chovali, jako by se potkali poprvé. Hned do začátků padlo zrnko vzájemné nelibosti.

„Dobře, soudruhu Lukáši. Dali tě sem jako asistenta. Povedeš seminář v ročním kurzu. Každé úterý ráno je porada katedry, které se zúčastníš. Některé povinnosti jsou samozřejmé, služby, schůze a tak. Všechno je na tabuli u sekretářky.“

Jan si připadal, jako by se na něj řítil panelák. Zkoušky ze sedmi předmětů, kandidátská disertace, teď ještě vést seminář a fůra nesmyslů. Kde má vzít na všechno čas?

„Ale soudruhu vedoucí, já jsem přijat jako interní aspirant. Kdybych to dělal jako učitel při zaměstnání, měl bych na to pět let, takhle to mám udělat za tři...“

„Však proto také nebudeš přednášet. A vést seminář? To je minimální nárok. Při studiu ti to jen prospěje. Alespoň si projdeš předmět jako celek. Stejně to znáš jen z pedagogické, a tam jste filosofii moc nedali.“

Jendovi rudly tváře, ale zdržel se. Cítil, že na něj na katedře pohlížejí »svrchu« jako na přivandrovalce a nechtěl si postavení ztěžovat.


Přišel do kanceláře, kde se scházelo osazenstvo katedry k poradě. S většinou se znal a s dvěma třemi se představil.

Nevěnovali mu velkou pozornost, byli zabráni do živé debaty.

„...datace byla založena na dendrochronologii...“

„Nejenom. Pokles teploty je dokazatelný na celé severní polokouli. Připisuje se závojovému efektu.“

„Nojo, kyselinu sírovou našli z té doby, plus mínus dvacet let, i v grónském ledu.“

„Radioizotop uhlíku určil, že to bylo akorát 1500 let před mým narozením. To si budu dobře pamatovat.“

„Jo, bylo to v Cahiers scientifique. Četl jsem to. Zkoumali zbytky Théry na ostrově Santorini.“

„Ale je to pořád hypotéza, i když vědecká...“

„Absolutní pravda je jen suma relativních pravd...“

„...ve vývoji. Ve vývoji - nezapomeň.“

Jendovi se z toho trošku dělaly mžitky před očima. Naklonil se k němu Vladimír, který také začínal aspiranturu, ale externě, byl už pár let asistentem katedry: „To se předvádějí. Toho si nevšímej. Čím méně kdo zná, tím víc žvaní. To poznáš.“

Jan přejel pohledem nejhorlivější debatéry. Stranou seděl drobný mužík, něco mezi pětadvaceti a třiceti lety. Listoval v knize. Působil dojmem, jako by úmyslně před učenou debatou uhýbal.

Brzy se s ním setkal zase. Rozhodl se, že se nejprve připraví na zkoušku z dějin filosofie. Za autoritu platil právě Jarek Stoklasa, onen skromný tichý člověk.

Seděli spolu půl dne. Stoklasovo chování bylo stále stejné, na pohled nejisté. I mluvil polohlasem, jako by měl obavu, aby ostatní nerušil. Ale v čem zakřiknutý nebyl, to byl rozlet a přesnost myšlenek, bohatství vědomostí.

Načrtl Jendovi přehled od starořeckých atomistů po Hegela a Feuerbacha.

„Máš sovětské Dějiny filosofie. To je výborné, Tam najdeš podstatu, dějinnou úlohu a hodnocení. Ale vezmi si k tomu některé starší prameny. Jsou popisné, ale to ti poslouží. Uděláš si lepší představu, co který filosof učil a o jakou logiku - i když dobou překonanou - to opíral.“

Jan si poznamenal na tři desítky původních děl hlavních filosofických osobností. „I když budeš na štíru s časem a nestačíš všechno přečíst slovo od slova, má smysl, abys měl dílo alespoň v ruce, prohlédl si je, prolistoval, nejzajímavější věci vypsal. To se ti vždycky vyplatí. A nejen teď na tuhle zkoušku. Víš, ujasnit si vývoj filosofie od naivních počátků po současnost, to je nejlepší způsob, jak se naučit filosoficky myslet.“

Bylo toho hodně, co mu Stoklasa »naložil«, ale podával to tak, že to Jenda nepocítil jako balvan na krku, spíš do dějinné moudrosti dostal velikou chuť.


Ne do všech předmětů odstartoval se stejným požehnáním.

Připravoval se na všeobecné dějiny Když si přečetl soupis literatury ke zkoušce z aspirantského minima nevěděl, zda to má brát vážně, nebo pokládat za žert. Bylo to několik set titulů ve světových jazycích kromě češtiny a slovenštiny.

Vydal se za autorem seznamu, docentem Zlobokem, který aspiranty zkoušel. Měl o něm nejlepší mínění z jeho přednášek. Byly logické, přehledné, dobře se při nich psaly poznámky. Všechno bylo »za prvé, za druhé, za třetí, první etapa, druhá...« Zlí jazykové tvrdili, že to má ze studia v církevním semináři. »Budiž«, říkal si Jan, »pak ho premonstráti špatnou metodu nenaučili.«

„Soudruhu docente, mohl bys mi poradit?“

„Jistě. Oč jde?“

„Prohlédl jsem si soupis literatury ke zkoušce z minima. Je to - podle mého odhadu - několik desítek tisíc stran. V ruštině, němčině, angličtině atd. Mohl bys mi říct, na co se mám soustředit, popř. na které prameny? Budu psát práci z německé problematiky. Snad na německou historii...“

Zlobok si ho odměřeně prohlédl a nenechal ho domluvit.

„Milý soudruhu, když chce někdo mít vědecký titul, musí něco umět. Soupis pramenů máš, požadavky ke zkoušce - ergo kladívko - také. Jestli čekáš, že ti řeknu, co z toho máš znát a co ne, tak jsi nekápl na pravého.“

Zlobok sám kandidát věd nebyl a aspiranturu nestudoval. Z jeho ironie čišela škodolibost a závist.

Jan zrudl, pozdravil a odešel. Ke zkoušce si přečetl Zlobokova skripta a stačilo to.

Podobná poučení ho pomalu zbavovala komplexu před »velikými zvířaty«»gulliverovských mindráků«.


Zaslechl průpovídku, že vědecký pracovník zápasí dopoledne s hladem a odpoledne se spánkem. Připomínal si to.

Nejprve měl zoufalý pocit, že všechny nároky, které se na něj sesypaly, nemůže zvládnout. Vzápětí přišel druhý problém: co si počít se spoustou času, s celými dny od rána do večera a často celým týdnem, kdy na něm nikdo nic nechtěl, nic mu nepředepisoval a kdy mohl dělat jen to, pro co se sám rozhodl. Pustil se do studia s velikou chutí. Ale monotónnost byla přece jen únavná. Udržet myšlenky po hodinách nad knihou nebylo lehké.

A nabízela se lákadla. Ve vědecké studovně nebyly jen vážné folianty zaprášené moudrosti. Našel přístup k zahraničním novinám a časopisům, k německému Sternu a Bild-Zeitungu, k anglickému Life a francouzskému Paris Match. Věděl, že je to plýtvání časem, ale zvlášť z počátku ho zakázané ovoce lákalo. A hodiny utíkaly. Čertík mu napovídal: »Však to snadno dohoníš.« Netrvalo dlouho a pikantnosti o Brigitte Bardotové a Sofii Lorenové mu zevšedněly.


Vedení semináře mu nebylo cizí. Měl pedagogické zkušenosti. Na jednotlivá témata se důkladně připravoval. Brzy poznal, že je nejdůležitější najít způsob, jak posluchačům zpřístupnit jádro problémů. Bylo nebezpečí, že se v sumě učenosti ztratí poučení, užitečné pro život. Pro tuhle snahu nalézal málo pochopení i na katedře.

Při vlastní zkoušce z dia- a histmatu, kterou skládal u vedoucího, Václava Hejného, mezi nimi došlo k střetu názorů. Jan v písemné práci i v odpovědi na otázky spojoval filosofické poučky s praktickými společenskými problémy. Pohlížel na filosofii jako na návod k jednání. To Hejný považoval za vulgarizaci. Horlivé studium jej samého fascinovalo tak, že viděl mezi filosofií a denním životem jen rozdíl a ne souvislost.

Protože on byl zkoušející a Lukáš zkoušený, bylo nasnadě, kdo bude mít vrch. Jan si odnesl třetí stupeň hodnocení, »dobrou«.

Když v ročním kurzu chystal závěrečné zkoušky, nerespektoval pravidla, která se mu příčila. Nehrál si s otázkami na schovávanou. Postupně je s posluchači probral. Věděl, co kdo zná a umí a co je s to pochopit. Zkoušky to jen potvrdily. Nechtěl dvěma posluchačům uznat absolutorium, ale pod tlakem Hejného a vedoucího kurzu se podřídil.


Smůlu - nebo jak se to vezme - měl se školitelem. Vlastně - bez školitele. Ne že by Krejčí hodil povinnosti za hlavu. Moc času tomu sice nevěnoval, ale Schellského mu půjčil. Přihodilo se něco jiného.

Vypukl skandál okolo skupiny intelektuálů, kteří se scházeli u cizího diplomata. Byly na to různé názory. Považovalo se to bezmála za protistátní spiknutí, ale jiní v tom viděli jalové tlachání a lacinou konzumaci vína a rakije. Krejčí se k tomu připletl a byl poslán na léčebný pobyt do praxe. Vedl závodní časopis v továrně Tesla a Jenda přišel o školitele. Výběr nového se vlekl tak dlouho, až napsal práci jako »samouk«.

Mělo to - jako v životě všechno - světlé i stinné stránky.

Schellského četl a napadala ho hromada otázek. Kniha je vůči západoněmecké mládeži kritická, ale kritika je založena na spekulaci. Jaká ta mládež doopravdy je? Sháněl další literaturu přes meziknihovní výpůjční službu. Prameny se lišily a někdy velmi ostře. Teď to teprve bylo zajímavé.

Hledal cesty k přímému poznání. Svaz mládeže organizoval rekreační pobyt skupin mladých lidí ze západoněmeckých pokrokových organizací. Jan dělal průvodce. To mu nestačilo. To byli chlapci a děvčata levicového politického zaměření. A co ti druzí, ta většina? Byl pozván na přednáškové turné a objel Porýní a kus Bádenska -Württemberska. To už bylo lepší, ale organizátorem byli komunisté a auditorium mělo pořád do průměru daleko. Opřel se o zveřejněné výsledky sociologických výzkumů.

Studium se podobalo dobrodružné cestě neprobádanými končinami. Odpovídalo Lukášovu naturelu. Odhalovalo zajímavé stránky skutečnosti a vyvracelo zjednodušení, která namnoze v propagandě a publicistice panovala. Byla poplatná zlé zkušenosti s »Hitlerovou mládeží« a neviděla, že se od té doby mnoho změnilo. K lepšímu - a nejen všechno k lepšímu. Prostě řečeno - bylo to jiné. Napsal rozsáhlou práci o sedmi stech stranách, o kterou se zajímalo politické nakladatelství.


Byli určeni dva oponenti. Profesor Rumpál, ředitel Filosofického ústavu Akademie věd a docent Ivan Hora, renomovaný znalec německé kultury, který působil v Akademii výtvarného umění.

Předseda komise pro obhajoby kandidátských prací v oboru filosofie, děkan Filosofické fakulty profesor Hanus, Lukáše zavolal.

„Příteli, neměl bych ti to vlastně takhle mezi čtyřma očima říkat, ale je to vážná věc a nechci ti nic upéct za zády. Tvoje práce způsobila některým filosofům bolobřich.“

„Jo, tušil jsem to. Leccos jsem zaslechl. Nepovažují ji za filosofickou.“

„Právě tak. Ale nejhorší je, že má takový názor i Hora, oponent.“

„A napsal to ?“

„Napsal.“

„Ukážeš mi to?“

„Přečti si to.“

Mělo to devět stran. Končilo to vzletně: »Nad vědou, jak nad bránou do Dantova Pekla budiž nápis: Zde ať není tvým rádcem strach. Udělení titulu Kandidát věd v oboru filosofie nedoporučuji. Docent Čestmír Hora.«

„A co Rumpál?“

„Čeká za bukem. Znáš ho. Vím, že už posudek má a myslím že kladný. Ale nechce jít do šavlovačky. Víš, co dokáže Hora dělat za scény. Když si něco zamane, je paličatý jak mezek. Když se hádá, je jak tetřev hlušec. Poslouchá jen to, co vykládá on sám.“

„Co uděláš?“

„O to právě jde. Kdyby Hora prosadil svou, a tys neobhájil, musíš napsat z gruntu novou práci.“

„Co mi poradíš?“

„Být tebou, zašel bych nejdřív za Rumpálem. Vysondovat, jestli je ochotný zkřížit za tebe kopí. Když ne, pokus se práci upravit, aby byla pro Horu stravitelná.“

„Já jsem jeho vyjádření jen přelétl. Co mi vlastně vytýká ?“

„Po věcné stránce dohromady nic. Je to spousta nadnesených frází, kde se producíruje svým espritem.“

„Co to podle něho je, když to není filosofie?“

„Nejlepší by bylo, kdybys měl nervy a domluvil se s ním.“


Profesor Rumpál přijal Lukáše vlídně, ale s provinilým úsměvem. Posadili se.

„Marto, prosím tě, ten posudek soudruha Lukáše.“

Jan natáhl ruku, ale protějšek jako by to přehlédl. Papír držel tak, aby do něj Jan neviděl. Řekl mu volně, bez čtení, pár ocenění a všeobecných připomínek, jaké se zpravidla píší. Závěr neuvedl. Konec papíru, kde bylo zřejmě resumé, zakrýval dlaní.

Bylo třeba se ptát, zda Jana zaštítí, když půjde do tuhého?

„Soudruhu profesore, kdybych práci stáhl a upravil. Co bys mi k tomu doporučil?“

Profesor zatěkal pohledem. Podle pár všeobecných vět bylo zřejmé, že nad sedmi sty stránkami mnoho času nestrávil.

Jan mu to neměl ani moc za zlé. Věděl, jaká je autorita, jak exponovaný pán-vlastně soudruh, a zabývat se takovými lapáliemi, jako je kandidátská práce? Byla od něho oběť, že na roli oponenta kývl.


Domluva s docentem Horou byla jiná.

Přijal Jana s rozpaky. Zkoumavě mu hleděl do očí. Přišel mu vynadat, nebo ho přemluvit, aby se slitoval?

„Posudek jsem četl. Práci chci předělat. Mohl bys mi v tom poradit?“

Sebevědomý Hora se nedíval moc chytře a několikrát otevřel a zavřel ústa jako kapr na suchu. Čekal všechno jen ne tohle.

„Když ono to...víš, když to chceš jako práci filosofickou...ona to vlastně filosofie není...alespoň ne čistá filosofie.“

„A co tomu schází, co bych měl předělat?“

„Já chápu, ona je to spíš sociologie a pro tu zvláštní komise není, takže ty to vlastně nemůžeš obhájit jinde...“

„Chybí tam něco? Je tam něco špatně?“

„No..chybí...to snad ne. Měl by ses zmínit o sociálně psychologických aspektech. Alespoň dát znát, že jsi si takového problému vědom. A ta úvaha, že až »hospodářský zázrak« v NSR skončí, a tak, to je spekulace, která zavání dogmatismem a ten je překonaný.“

„Takže tyhle dvě věci?“

Jan si představil vzletných devět stran zdrcujícího posudku s Dantovou klauzulí na závěr a poděkoval.

Připsal stránku o sociální psychologii a vyškrtl zmínku o labilitě »hospodářského zázraku.« Znamenalo to celou práci znovu přepsat, nově ostránkovat a v několika exemplářích zase vyvázat. Věra měla dva letní měsíce zkažené, místo na plovárně je trávila nad psacím strojem. Knihvazač stál tisícikorunu.

Bohatě to zahojil honorář. Kniha vyšla bez zmínky o sociální psychologii a s úvahou o labilitě západoněmecké konjunktury v politickém nakladatelství.

Docent Hora napsal nový posudek, kratší, bez Danta a kladný. Profesor Rumpál jen na svém původním posudku změnil datum.


Banální zkušenost říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kabinetní rozruch kolem Horova odmítavého prvního posudku vyvolal zájem. Nebyl filosof a skoro ani vysokoškolský učitel nebo vědecký pracovník v Praze a širém okolí, který by si publikaci »Adenauerova mládež« nepřečetl, nebo alespoň neprolistoval.

Většina konstatovala, že je zajímavá. Podivínství docenta Hory vyvolalo anekdotické škodolibosti. Intelektuálská obec jeho dvojí posudek vzala nikoli jako vědeckou náročnost, nýbrž jako blamáž. Jan byl na chvíli hrdina.

V takové náladě proběhla obhajoba. Na veřejné obhajoby zpravidla nepřišel nikdo, nebo nanejvýš jeden dva z nejbližších příbuzných. Tentokrát se do učebny nosily židle navíc. Většinu nevedl ani tak vědecký zájem, jako spíš zvědavost a očekávání senzace.

Profesor Rumpál byl stejně mezinárodně známá filosofická autorita, jako nenapravitelný brepta. Jeho knihy a skripta šly na dračku, ale přetrpět jeho lekci a něco z ní rozumět bylo umění.

I teď se spíš z jeho tváře a modulace hlasu, než ze slov dalo pochopit, že pěje na Lukášovu práci dithyramby a tvrdí, že má úroveň nikoli kandidátskou, ale na doktora věd. Ale protože daná komise kompetenci udílet titul »velkého doktora« neměla, byla to jen řečnická okrasa.

Nastalo ticho - kostelní nebo hrobové, jak se to vezme - v očekávání zlatého hřebu produkce - oponentského stanoviska Čestmíra Hory.

Senzace se nekonala. Hora byl střízlivost a stručnost sama. Chvalozpěvům Rumpála se podobal je tím, že tentokrát nehřměl rétorským patosem, ale drmolil pár vět kladného hodnocení pod vousy.

Nezapomenutelný a nejhezčí zážitek z celé obhajoby byl, když Janovi předseda komise blahopřál a z lavic vyběhla a popadla ho kolem krku Věra. Takovou pusu nedostal, ani nepamatoval. (Jan, ne profesor Hanus.)

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39