Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

17) Helespontem osmašedesátého

Obhajoba kandidátské disertace na Karlově univerzitě byla pro Jana Lukáše významná událost. Rozruch kolem dvou posudků docenta Hory soustředil nejen na obhajobu, ale především na Lukáše zájem vědeckých kruhů.

Předseda komise profesor Hanus Jana znal, ale teď si ho přece jen všiml důkladněji. Pozorně vyslechl jeho vystoupení a prolistoval práci. Zvlášť ho zaujal neobvyklý rozsah použité literatury i prameny v několika jazycích. Během pohoštění ve vinárně našel vhodnou chvilku a pustil se s Jendou - ne bez záměru - do rozhovoru. Vyptal se na jeho pracovní podmínky a nabídl mu místo vědeckého pracovníka ve výzkumném ústavu pro mír a odzbrojení. Ústav Akademie věd několik let bez valných výsledků přešlapoval a Hanus se měl stát jeho ředitelem a probudit ho z letargie.

Jan si vyžádal čas na rozmyšlenou, ale v duchu byl rozhodnut okamžitě. Vědecká práce přímo v akademii, co si mohl víc přát? Tak se mu v jednom dni - vedle obhajoby - naplnilo další velké přání.


V létě 1967 v ústavu nastoupil. Tématika pro něho byla nezvyklá. O otázkách míru a odzbrojení měl jen všeobecnou představu. Nebyl zatím tak vyhraněný specialista, aby mu orientace na nové problémy působila potíže. Ústav se doplňoval, přicházeli noví lidé a většina z nich na tom byla podobně jako on. Ani dosavadní »kmenoví« pracovníci neohromovali veledíly.

Nově přicházeli badatelé ze společenských i přírodních věd a také technici. Profesor Matěj, doktor věd, byl držitelem řady patentů z organické chemie a světovým odborníkem na biologické zbraně. Inženýr Diviš, atomový fyzik, působil v mezinárodní výzkumné skupině, která se zabývala myšlenkou zachycování sluneční energie na Měsíci a jejím přenosem laserem na Zemi. Vojáci zkoušeli prostředky, jimiž lze kontrolovat dodržování odzbrojovacích dohod. Středisko jako celek i každý jednotlivý pracovník si upřesňovali dlouhodobý výzkumný úkol.

Jan musel vyřešit některé rodinné problémy. Věra kolísala mezi touhou po Praze a zvykem na život v Budějovicích, kde se narodila. Lákalo ji to za manželem, ale maminka se nechtěla za nic na světě vzdát vnoučka. Petříček byl pro ni celý svět. Vymýšlela si kdeco, aby dceru - když ne od stěhování odradila, alespoň pozdržela. Věra měla pocit, jako by ji táhli provazem na dvě strany. Praha pro ni představovala od dětství sen. Občasné výlety do »zlaté stověžaté« byly vzácné a přitažlivost hlavního města zvyšovaly. Nabízely se tam široké možnosti práce, zábavy, společenského života. V Budějovicích však vyrostla, každá ulička, každý dům jí byly blízké. Se vším ji spojovaly zážitky. A hlavně - s mnoha lidmi se tu znala.

Hledala kompromis. Do Prahy půjde a ráda, ale až bude Petřík trochu větší. Za rok, za půl druhého. Skoro věřila, že je to tak nejrozumnější. Zdálo se jí to spravedlivé na obě strany, i vůči manželovi, i k mamince.

Jendovi se po ženě a po synkovi stýskalo. Byli polovinou jeho života. Druhou půli však představovala práce. Ta ho nyní zaměstnávala natolik, že mu našeptávala kacířské váhání, zda večery, o něž se nemusí dělit s rodinou, nejsou výhodnější. Jen na neděli jezdil do Budějovic a to ještě ve vlaku studoval.

Na Prahu si rychle zvykl. Už dva, tři roky po něm pošilhávala univerzita. Když ji nyní profesor Hanus předešel, snažila se získat Lukáše alespoň jako externího učitele. Měl pověst člověka, který hodně zná a dovede zajímavě přednášet. Studenti ho měli v oblibě.

Skoro se polekal, když mu na univerzitě nabídli poloviční úvazek. Nebudou to kolegové v ústavu považovat za »rejžování«? Ještě v otázkách míru a odzbrojení nic nedokázal a už se pouští do dalších »lovišť«. Ale jeho šéf, profesor Hanus ho k tomu sám pobídl.

„Je to dobré pro tebe i pro ústav. Potřebujeme se v pražské vysokoškolské a akademické branži »zabydlet«. Každý kontakt je dobrý. Problémy míru a odzbrojení nemůže vyřešit pár osvícených hlav. Musíme to dostat jako důležité hledisko do všech oborů. Hlavní je získat špičkové autority.“

Jendu si pozval nový děkan filosofické fakulty, profesor Hrubeš, Hanusův nástupce. Znali se. Hrubeš byl starší. Za války působil v odboji, měl válečný kříž. Udělal skoro závratnou kariéru. Po několika letech na katedře předběhl řadu zasloužilých profesorů a oblékl děkanský talár s vydřím límcem a biretem. Pomohlo mu, že byl už v odboji členem strany a nějaký čas po osvobození působil jako tajemník na Mostecku. Bylo o něm známo, že se i na univerzitě věnoval víc politice než výuce a výzkumu. Mnozí mu to měli za zlé a šířili o něm pomluvy, ale na ministerstvu a na ústředním výboru strany se to považovalo za přednost.

Jendu přivítal přátelsky.

„Čest práci, ty dezertére. Tak ty jsi nám utekl ke konkurenci.“

„Nejsem si ničeho zlého vědom. Hanus mi nabídl zajímavou práci, tak jsem ji vzal.“

„Dobře, dobře, to já jen žertem. Holt jsme to propásli. Já o tobě věděl a uvažoval jsem o tobě dávno, ale zaváhal jsem. Hanus mi vypálil rybník. Až ti tam bude zle, ozvi se. U nás máš pořád dveře otevřené a židli volnou - i s glejtem mimořádného profesora.“

„Jsi moc hodný, děkuji ti. Ale já jsem se tam ještě ani neohřál, nic jsem nedokázal a pomýšlet na zadní vrátka by bylo neseriozní. Cítím i ten poloviční úvazek u vás skoro jako provinění.“

„To snad ne. Víš kdo všechno má dneska poloviční úvazek, a ne jeden, ale i dva nebo tři? Z toho se stal národní obyčej a výnosný zlozvyk. A pěstuje to i kdejaký nýmand, ne takové kapacity, jako jsi ty.“

„Copak já jsem za kapacitu, prosím tě. Nedělej si ze mne legraci.“

„Nehraj si na skromného. Víš jak se kraj bránil a nechtěli tě z Budějovic pustit?“

„Kraj? A kdo konkrétně, prosím tě?“

„I nový vedoucí tajemník.“

„To snad ne. Vždyť s tím jsme se sotva viděli.“

„Kolikpak myslíš, že takových »mysliven« jako jsi ty po kraji běhá? To by byl špatný vedoucí, aby se o tobě neinformoval. Říká se, že když jsi skončil aspiranturu, počítali s tebou za ideologického.“

„O tom se mi Hanus nezmínil.“

„Bodejť, bude ti vykládat, jaký jsi klenot a ty se budeš naparovat a on tancovat, jak si pískneš.“

„A jak ses to dověděl ty?“

„V Praze se ví všechno, to poznáš.“

„Já zatím sotva stačím chytat, co se děje u nás v ústavu.“

„Neříkej, že nevíš co se vaří v Bratislavě a ve Svazu spisovatelů.“

„Co jako?“

„Boží prostoto! Léta aparátník a on snad chodí jako ti medvídci: Nevidím, neslyším. Novotnému jdou po krku. Slováci. Urazil se na té jejich parádě, sebral se a ujel. A spisovatelé a inteligenti u vás v akademii, ti ho nadhánějí z druhé strany.“

„A oč jde?“

„Oč jde? O koryta, jako v politice vždycky.“

Jenda nemohl profesora Hrubeše, příslovečně uvědomělého soudruha, poznat. Mluví vážně nebo ho zkouší? Rád by se byl dověděl víc, ale děkan měl zřejmě náladu pokračovat v jalových frázích, ještě k tomu na krajně choulostivé téma a tak Jan raději hleděl rozhovor ukončit.

Proč ho vlastně děkan pozval? Zkoušel, zda by ho nemohl »přelanařit« na univerzitu? Nebo hrozí nějaké »škatulata hejbejte se«, sondují se lidé a lepí partičky?

Na odchodu potkal dalšího známého, docenta Pfeifela. Zastavili se spolu na chodbě.

„Jak se máš, Oto?“

„Stojí to za...“

„Neříkej. Proč?“

„Mám kopačky, kamaráde.“

„Jak to? Ty? A od koho a proč?“

„Jsem nespolehlivý.“

„Neblbni. To si děláš srandu. Ty a nespolehlivý? Vždyť jsi dělal v Karlových Varech vedoucího tajemníka a za odměnu šel do Leningradu na vysokou pedagogickou.“

„To jó, chlapče. To bylo. Ale teď soudruh Vaňhala na ÚV zjistil, že mám tátu někde v západním Německu, tak jsem nespolehlivý a nemohu učit psychologii.“

„A ty se s tátou stýkáš?“

„Čerta starého. Máma se s ním v osmačtyřicátém rozvedla a těch dvacet let ani nevíme, kde vlastně je, co dělá, jestli je ještě vůbec živ.“

„Takže si s ním nepíšeš? Ani máti?“

„To si piš, že ta si s ním píše. Je ráda, že se ho zbavila. Vdala se znovu a mám mladšího bráška a sestru.“

Jenda vrtěl nechápavě hlavou.

„Co budeš teď dělat?“

„To víš, že po mně všude rádi sáhnou, když se mnou jde posudek, že jsem politicky nespolehlivý.“

Co k tomu mohl Jan dodat? Kondolovat mu? Nebo ho ujistit, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří?

„Ještě jsem si to polepil tím, že se rozvádím. Teď mám strach, aby nebyla kvůli mně nespolehlivá i ředitelka základky v Břevnově, se kterou se máme rádi.“

„Co tomu říká děkan, Hrubeš, ví o tom?“

„Ten? Moc bych za to nedal, že od něho to pochází. Proč se toho Vaňhala tak z ničeho nic chytil, když mám ten škraloup v papírech odjakživa a nikdy to nikomu nevadilo?“

„Proč by Hrubeš takovou špinavost dělal? Ty jsi s ním měl nějaký konflikt?“

„Třeba boduje. Ukazuje, jak je bdělý.“

Jenda odcházel z univerzity jako u vidění. Co se to tu v Praze děje? Zlaté Budějovice. Tam naříkali, že panují drby a intriky. Ty měly »místní formát«, byly lokální. Tady jsou horší. Celostátní.

Kolotoč politického dění se točil ve vysokých obrátkách. Jan se marně snažil strkat hlavu do písku. Studoval novou teoretickou látku, připravoval si lekce na univerzitu, přemlouval Věru, aby se za ním přestěhovala do Prahy. Neunikl však přívalu novinek, informací a dezinformací, poplašných zpráv a polemik. Prošly Vánoce sedmašedesátého roku.


V lednu byl z funkce generálního tajemníka odvolán Novotný a dosazen Dubček.

Bylo to dobré nebo špatné? Horší to snad nebude - zavládl nejistý optimismus.

Posledních pár let jako by se vývoj v Československu zastavil. V hospodářství, v politice, v kultuře, všude se přešlapovalo a nevědělo, jak dál. Omílaly se fráze a současně se to rojilo spasiteli. Kdekdo maloval růžové vidiny podle míry fantazie a dobrodružnosti.

Kdo je Dubček? Byl vedoucím tajemníkem na Slovensku. V Praze a v Čechách o něm dohromady nic nevěděli. Noviny, rozhlas a televize zvedly barnumskou reklamu a během pár dní byl nejpopulárnější postavou.

Lidé mají sklon spojovat s každou změnou víru ve zlepšení. Propaganda oslavovala »muže ledna« - Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Kriegela - a povýšila je na národní hrdiny. Lidi rozdělila na dvě sorty, na dobré a špatné, na bílé a barevné, na »progresivní«»konzervativní«. Kriteriem bylo, jaké kdo projevoval nadšení pro tzv. polednovou politiku. Co vlastně znamená, to bylo v mlze a každý si od ní sliboval, co se mu zlíbilo.

Jan kolísal. Měl teoretické znalosti a politické zkušenosti. Chyb a nesmyslů minulých let znal víc než běžní smrtelníci. Že je co zlepšit, o tom nepochyboval. Řada věcí, které se nyní děly mu však nešla do hlavy.

Hodně se mluvilo o demokracii a svobodě projevu. Dobrá. Ale zatím měli svobodu ti, kdo kydali hnůj na všechno, co souviselo se socialismem. Kdo si dovolil otevřít ústa a říci něco pozitivního o straně a její dosavadní politice, toho umlčeli a nasadili mu psí hlavu, že je »pro návrat předlednových poměrů«. Kdo mu nasadil psí hlavu? Nová garnitura partajních prominentů, ti »polednoví«, ale i vyložení nepřátelé socialismu. I ti si najednou nemohli nového generálního tajemníka strany a pár jeho nejbližších ministrantů vynachválit. Prapodivná »socialistická demokracie«.

Jan mluvil s tím a s oním a o vlastním úsudku neměl valné mínění. Každý rozhovor, každá informace posunuly jeho názory jednou na tu, podruhé na opačnou stranu. Zpráv a řečí bylo tolik a tak »svobodných«, že panoval bezbřehý chaos.

V tom zmatku jako v kalné vodě lovily i nejhorší živly. Odkudsi z politického propadliště vylezli »bývalí«, kteří se po Únoru 1948 ztratili z povrchu, »ukřivdění«, kteří trpěli za kolaboraci s nacisty, potrestaní kontrarevolucionáři i usvědčení cizí agenti.

Profesor Hanus byl skeptický: „Co tomu říkáš, příteli? Neproklínáš mě, že jsem tě vytáhl z blahých Budějovic do tohohle blázince?“

„Pochybuji, že by to bylo v Budějovicích lepší.“

„A jaký je tvůj názor?“

„Na co?“

„Je toho snad málo? Četl jsi Akční program? To je konečně to »pozitivní«, co dlouho chybělo a po čem se volalo. Co tomu říkáš?“

„Abych se ti přiznal, přelétl jsem ho jen zběžně. To hlavní, co jsem hledal, jsem tam nenašel.“

„Co jako?“

„No přece co se má dělat dál se socialismem, jak orientovat průmysl, zemědělství, jak zvýšit životní úroveň a tak.“

„Co říkáš těm pasážím o demokracii? Tam je to hlavní, ne?“

„A co konkrétně mimo všeobecných frází?“

„Hele, Honzo, měl bys udělat pořádný rozbor. Tvůj názor by leckoho zajímal.“

„Myslíš? Pochybuji. Na to jsem malé zvíře.“

„Nepodceňuj se. Nejde o to, jaké jsi zvíře. Fůra velkých zvířat je vedle. Jedni se chytají za šos toho, co zrovna letí, druzí nevědí kudy kam. Je to vlastně totéž. Zkus to napsat. Zahodit se to dá vždycky.“

„Kdo by to četl?“

„To nech na mně.“

„Ty máš nějaké spojení?“

„Mám.“

„Ale já pohlížím kacířsky na jednu i na druhou stranu. Vidím kriticky i progresivisty i konzervy.“

„Tím líp.“

Na Hanušův podnět se osmělil a pochybnosti o Akčním programu dal na papír. Napsal to v ruce a netroufal si to dát nikomu přepsat. Ani Věrce ne. Měla víru v Dubčeka, podléhala náladě, která mezi kolegy a kolegyněmi vládla.

Když se Jan dověděl, kam až a jakými cestami jeho text putoval, vrtěl hlavou. Je to možné, že tajemník ústředního výboru potřebuje takové rozumy, jaké je on s to vyplodit? A že to musí na jeho stůl putovat přes Hanušova známého a manželku toho známého, která pracuje na ÚV jako písařka? To je půlka sekretariátu ÚV před druhou půlkou v ilegalitě? Tajemník před tajemníkem?


V Liblicích byla konference o sociologických výzkumech. Sešla se tu »elita« inteligence. Řečníci povýšili sociologii na rozhodující způsob poznání společnosti a obviňovali stranu, že ji léta záměrně potlačovala. Ne marxismus-leninismus, ale sociologie - tak by se dal vyjádřit duch jednání.

Diskusi »rozsvítil« Ivan Svítil. Začátkem padesátých let jako vysokoškolský učitel vynikal nad všechny radikály. Jan měl ještě jeho skripta, v nichž zastával stanovisko, že náboženství hrálo vždycky v historii jen a výlučně zpátečnickou, reakční úlohu. Vyvracel v tom i Marxe. Od té doby udělal názorový přemet. Nyní si ve vytahaném černém svetru a džínech lehl na řečnický pult a chrlil ironické vtipnosti na všechno, co tu bylo zatím řečeno. Všechno mu bylo polovičaté, ustrašené a málo radikální.

„Sociologie jako leninismus, to je stejně pro kočku. Pokud monopol pokroku a sociální spravedlnosti má Moskva, budeme pořád zpívat Internacionálu a pochodovat v laptích. V době, kdy devadesát procent špičkových vědců mají USA, hledáme partnery v Asii a v Africe, které jsou sotva na úrovni doby husitské.“

Svítil pokropil shromážděné svěcenou vodou odhalené pravdy a rovnou od řečnického pultu z Liblic odejel. Kdo by po něm ještě mohl vyslovit něco, co by stálo za poslouchání?

Jan sebou vzal na konferenci Edu Brůnu, který studoval v Moskvě aspiranturu a přijel na dovolenou. Musel ho krotit. Eda rudl zlostí. Chtěl vyskočit a připomenout těm zabedněncům, že imperialismus je poslední stadium kapitalismu, že Sovětský svaz je předvojem historie a že intelektuálové podléhají oportunistické skepsi.

Všechny hlasy nebyly na jednu notu. Zazněla i vystoupení, která se Brůnovi líbila.

Profesor Hora upřesnil Marxovo pojetí dělnické třídy a aplikoval je na současné složení společnosti. Pohotově odpovídal na otázky, repliky a námitky. Pokusy zesměšňovat jeho projev neuspěly. Oponenti na jeho brilantní argumentaci nestačili a jeho encyklopedická znalost citátů z marxistických i nemarxistických děl byla ohromující. Operoval teoretickými pravdami, leč ty zazářily jako rakety a padaly do prázdna. Zelený strom života bujel příliš nespoutaně, než aby ho bylo možno přistřihovat holou teorií.

Docent Kosil vystoupil proti Horovi a zdůraznil základ marxistické metody poznání - konkrétní rozbor konkrétní situace. Odsoudil, když se místo toho omílají citáty klasiků, vytržené ze souvislosti. I jeho učená rozvaha - která apelovala na konkrétnost, byla abstraktní.

Ve většině vystoupení panoval lehký esejistický tón. Byla to dobová náhražka serioznějších přístupů: argumenty se odbývaly ne-li demagogií pak vtipem a vtipnost měla autoritu pravdy.


Jenda i mimo vědecké kruhy vyslechl mnoho názorů. Kdekdo měl v tom zmatku patent na pravdu.

Venkovská babka vykládala v nádražním bufetu na celé kolo: „Sousedi byli v Rakousku. Jo, tam se žije. Kdepak takováhle cmunda,“ postrčila s pohrdáním hrnek černé kávy. „Šest druhů kafe v automatu a skoro zadarmo. A výlohy plné zboží. Představte si: krepdešín. Ve dne tady se svíčkou hledat kus krepdešínu. A tam kolik druhů a v jakých barvách a s jakými vzory si vzpomenete...“

Dělník z Vraňan mu vyprávěl: „Objevil se u nás někdejší pan továrník Švanda. V Únoru emigroval. Měl peníze ulité ve Švýcarsku. Vykládá po městě, že se mu továrna vrátí. Takové mizerné platy jako mají lidé dneska pak nebudou. Ale bude se makat a na automatech. Budou se dělat moderní výrobky, ne takový šmejd jako teď. To je dobré do Ruska a do Bulharska.“

Ozvala se příbuzná pana Blahého. Měl obchod s obleky a střižním zbožím. Patřilo to původně Kohnovým. Když je odvezli Němci do plynu, dostal to Blahý jako »arizátor«. V šestačtyřicátém u něj našli ve sklepě plesnivé a zničené štočky látek. Za výlohou byl vystaven ohromný hrnec žluklého, zkaženého sádla.

To nakeťasil v době, kdy byl každý hadřík a sousto na poukaz a na lístky. Teď Blahých dcera, provdaná v Praze, žádá vrácení obchodu a rehabilitaci tatínka, který prý byl obětí komunistické zvůle a závisti národního výboru.

Věrka v neděli muži vyprávěla:

Potkala známou z vesnice u Borovan. Za války k nim rodiče jezdili pro máslo, pro smetanu a pro brambory. Vozili jim zánovní šaty, ložní prádlo, nádobí. V padesátých letech se ve vsi utvořilo družstvo. Sedlák se postavil proti. Prohlásili ho za kulaka a vystěhovali do pohraničí. Syn sloužil na vojně u PTP - pomocných technických praporů v uranových dolech v Jáchymově. Sedlák dělal v lese a jeho žena, kdysi bohatá selka, chodila do státního statku.

Tak to bylo v první polovině padesátých let. Pak dostali chalupu zpátky a staří pár korun penze. Syn - muž ženy, která to vyprávěla - začal dělat v JZD. Přestalo se hledět na to, kdo měl dřív kolik hektarů a rozhodovalo, jaký je pracant. Během let ho udělali vedoucím výkrmny telat, má tam ustájeno na sedm set kusů a zvolili ho do předsednictva družstva. Přijeli tam nějací chytráci z Prahy agitovat, aby lidi žádali zpátky pole a dobytek, »co jim komunisti sebrali«a aby se vrátili k soukromničení. Chlapi, i její muž, který si kdysi odsloužil vojnu jako »pétépák« - s nimi »vyběhli«.

Prožili »sedm hubených let«. Starého sedláka a selku už nikdo do smrti pocitu křivdy nezbaví. Ale z mladých by se dneska nikdo ve vsi na soukromém plahočit nechtěl.

Věrka vyprávěla ještě o setkání s jinou známou. Žije ve Zbytinách u Prachatic. Přistěhovali se tam po válce, když odtud vypakovali Němce. Přijeli tam turisté ze západního Německa s velikým »fárem« a strkali jim nějaké marky. Prý aby se jim o chalupu starali, že se tam hnedle vrátí.

Při semináři na univerzitě se dostal Jenda do debaty se studenty. Mluvili se západoněmeckými kolegy. Cestují volně po Evropě. Jezdí stopem na běžnou občanku, nepotřebují žádný pas ani vízum a přijde je to na pár marek. Když seženou »stýpko«, stráví jeden, dva semestry v Paříži, v Londýně i v Americe. Vidí svět a naučí se jazyky.

»Hlas lidu - hlas boží« měl tisíce podob. Byl každý pes jiná ves, a tvořil kaleidoskop. Něco byla pravda, něco výmysl, něco pravdy půl a kus fantazie nebo zbožného přání k tomu. Byla to velice nesourodá surovina, z níž se hnětlo veřejné mínění. Lidé si formovali názory podle toho, co kdo zažil, co slyšel, čemu uvěřil, o čem pochyboval. Zvlášť pak podle toho, co si od situace sliboval, co si přál.


Do toho přišel jedenadvacátý srpen. Jenda si napsal do deníku:

»Čas oponou trhl velmi prudce a nečekaně. Na mostech stojí sovětské tanky. Proti bráně kasáren míří děla a bazuky. Je čtvrtý den a už je klidněji. Vytváří se prostor pro kompromisní dohodu prezidenta Svobody v Moskvě. Všechno se naplňuje tak, jak mi to vycházelo v chladných logických úvahách, kterým jsem ale nechtěl věřit. City se vzpíraly. Je to hrozná rána iluzím. Politika tu stojí nahá ve své bezohlednosti. Co nejdál od ní! Stát se menším a ještě menším... Ještě před několika dny tu byly různé názorové fronty. Tohle nahnalo skoro celý národ do jedné řady s nejčernější reakcí. Stěží se dnes najde druhá země, kde tak kypí nenávist k Sovětskému svazu, jako u nás. Člověk by lítostí brečel. I já, přesvědčený komunista, který Sovětský svaz ctí a miluje, se neubráním pocitu nespravedlnosti a ponížení, které nám tou »bratrskou pomocí« způsobili. Nemohu se zbavit přesvědčení, že to nebylo jediné možné řešení, i když chápu, že nechtěli dopustit, aby se rozpadl blok socialistických zemí v tak citlivém místě.«

Co se tím zásahem vyřešilo? Kdo v následujících dnech triumfoval, to byly protisocialistické síly. Na barrandovských kopcích stála sovětská děla, ale monopol pravice to neoslabilo. Národ s pocitem křivdy poslouchal čtyřiadvacet hodin denně štvaní z »ilegálních« rozhlasových stanic. Nejpustší demagogie, polopravdy a lži teď dostaly kredit důvěry. Díky komu?

Jan se nikdy necítil na velkou politiku. Netroufal si na ní. Pokládal se za šroubek v soukolí a přes dvacet let bral linii, jak přicházela. Teď to nešlo. Bylo v tom moc otazníků a příliš mnoho svinstva, které spolknout nedokázal.

„Viděl jsi tohle?“

„Co to je?“

„Umíš číst: Zprávy.“

„No dobrá. A kdo to vydává?“

„Čti a nemusíš se ptát.“

„A kdo to čte?“

„To by ses divil. Mraky soudruhů i bezpartijních to šíří, rozdávají, roznášejí. Progresivisti po tom pasou jako fretky. Když někoho chytí, jak to strká do schránky, snaží se ho stíhat. Ale nikdo neví, od koho to dostal, každý to našel a uklízí to jen, aby se to po ulici neválelo.“

„No fajn, s chutí si počtu.“

„To by bylo, holenku, málo. Potřebujeme články.“

„O čem?“

„To necháme na tobě. Ani nevíš, že jsme tam tvou kritiku Smrkovského vyhrožování otiskli.“

„To - ‚Kdo netleská je zpátečník‘?“

„Jo.“


Objevil se další známý.

„Co říkáš bratrské internacionální pomoci?“

„To mám být nadšený?“

„A jsi proti?“

„Pomoc jsme potřebovali, ale z tisíce způsobů byl tenhle pozdě a nejhorší.“

„Věděl bys o lepším?“

„Bylo snad málo komunistů, ale i bezpartijních, kterým lezla kontrarevoluce z krku a byli ochotní se proti ní postavit? Chybělo vedení, vedení do akce. Bez velení ani armáda ze samých hrdinů válku nevyhraje. A potom propaganda...Na lidi se sypalo krupobití demagogie a lží. Chyběla síla pravdy.“

„Máš odvahu to napsat?“

„Pro koho?“

„Třeba zrovna pro Sověty.“

„A ty máš odvahu jim to dát? Myslíš, že tě za to pochválí, a mne s tebou?“

„Možná, že by tě překvapilo, jak na věcné stanovisko čekají.“

„Tak napíši, co si myslím: Když je člověk v nouzi, nemůže si diktovat, že má dostat chleba namazaný a ne suchý. To je jedna stránka věci. Ale jestli do 21. srpna byla polovina pro Dubčeka a druhá proti, teď to nahnalo pravičákům do náruče kdekoho. O mezinárodní ostudě nemluvím.“


Jan se stal nekorunovaným králem otevřených myšlenek. Dodávalo mu chuť a smělost, že mohl psát, co si doopravdy myslí a nemusel se ohlížet, co se nosí a co se momentálně tomu či onomu nezamlouvá.

Chystal se masový aktiv levicových sil ve velkém sále Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Všechno se rozhodovalo a připravovalo nahonem, jak to v revoluční době bývá.

„Soudruhu Lukáši, musíš napsat Husákovi projev.“

„Já? Vždyť ho skoro neznám, v životě jsem s ním nemluvil.“

„Na tom teď nezáleží. Jde o to, aby zhodnotil »obrodu«, a dal perspektivu jak dál.“

„Ale on byl přece sám v té »obrodě« po kolena.“

„Hlavně že dostal včas rozum.“

„Došlo mu, že nic jiného nezbývá.“

„Není kdy na moralizování. Velký výběr nemáme. Když budeme hledat andělsky čisté, co si neomočili, moc jich mít nebudem. Má autoritu a jde s námi. To je hlavní. Že ze začátku tancoval, k tomu měl důvod. Poseděl si v kriminále. A když to nejdřív pomáhal roztáčet a teď obrátil, je to pro některé tím přesvědčivější.“

„A to mu mám psát partesy zrovna já?“

„Proč ne? Není ti jasné, co je třeba říct‘? Nepsal jsi už o tom xkrát?“

„Něco jo, ale ne takhle zásadně a pro takovou veličinu.“

„Teď to bude mít větší účinek. A na váhání je pozdě. Sedni a piš. Soudružka to opíše, za tři hodiny Husák začne mluvit.“

„Za tu dobu to nikdo napsat nedokáže.“

„Tak se mu něco donese třeba ještě na tribunu.“

„A nikdo po mně ani nezkontroluje, co tam navymýšlím za bludy?“

„Neměj strach, já to budu písařce diktovat. Kdyby ses někde ukec, tak to opravím, nebo škrtnu.“

Husák přednášel projev, který měl poprvé v ruce. Když deklamoval z jedné stránky, nevěděl, co je na příští. Poslední listy mu přinesli se sklenicí vody, aby to nevypadalo tak okatě.

Jen jednou se zarazil. To když došel k slovům, kterými se hlásil k odkazu Klementa Gottwalda. Za něj byl jako buržoazní nacionalista v Leopoldově. Ale zaváhal jen na vteřinu. Co mohl dělat? Pár slov přeskočit? Nevěděl, jak další text navazuje. Většina v sále historii znala a jeho přihlášení ke Gottwaldovi ocenila. Sklidil bouři potlesku.

Tak položil Lukáš most mezi dvěma břehy historie strany, aniž si to uvědomil.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39