Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

18) Rouno zblízka není samé zlato

Když seděl na postranním balkoně nově upraveného sjezdového paláce, byla už jiná doba. Konal se XIV.sjezd strany. Vlastně už podruhé sjezd, kterému se říkalo »čtrnáctý«.

Ten první byl těsně po příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Zpytlíkovala ho pravice. Kdo se ho vůbec zúčastnil a ze zvolených delegátů nezúčastnil - byť zvolených za režie pravice - to se už nikdy neujasní. Probíhal jako překřikování mezi trhovkyněmi. Smysl byl jediný: dát rychle dohromady partu s ručením bez vymezení, jež by nahradila Ústřední výbor, který nebyl ochotný tancovat podle bubnů a píšťal Smrkovského, Kriegela a spol.

Od té doby hodně vody uteklo. Byl květen 1971. Přijely desítky zahraničních delegací a hostem byl generální tajemník sovětských komunistů Brežněv.

Zpráva, to už nebyl projev, psaný Lukášem »na koleně«. Připravovaly ji desítky vedoucích několik měsíců a projednávala se v nejvyšších stranických grémiích. Lukáš se na ní podílel a znal některé pasáže skoro doslova. Bylo to jiné spisování, než ve vypjaté atmosféře osmašedesátého. Nemohl pouštět péro »na špacír«, jak by si přál. Co nyní psal, to několik instancí nalinkovalo a schvalovalo. Držel se pevně jen své staré zásady: i když nemůže napsat všechno, co si myslí, nebude psát, o čem není přesvědčený.

Atmosféra v paláci byla výborná. Sál tleskal a vstával k potlesku nejen proto, že schvaloval jednotlivé myšlenky, ale vyjadřoval spontánně radost, že se strana zase z pochybených bažin a slepých ramen vymotala a dostala do proudu.

O přestávce sestupoval Brežněv do sálu a kolem krku ho popadla jedna z delegátek. Jan to viděl jako letecký snímek s balkonu a málem mu vstoupily slzy do očí. To už se mu nestalo hezkých pár let. Svěřoval se zasvěcenému příteli.

„Myslíš, kdyby to nebylo připravené, že by ji ochranka pustila k němu na tři kroky?“

Tak se člověk léčí z falešných iluzí a učí se kráčet nohama po zemi.

I chování některých soudruhů vedlo Jana k střízlivosti.

V napjaté době, kdy ještě nebylo všechno jasné, pracoval týden nebo dva ve vládní tzv.Čepičkově vile na Prašném mostě s Janem Zlámalem. Pravice ho vykopla z místa ředitele rozhlasu. Psali rozbor antikomunistické taktiky a propagandy proti Československu. Velice se sblížili. Zlámal, i když byl o několik let starší, netajil k Janovým znalostem a schopnostem sympatie. Ve chvílích, kdy odpočívali a procházeli se po zahradě, svěřoval se mu i s důvěrnými stránkami curriculum vitae.

Teď byl Zlámal velvyslancem v Moskvě. O přestávce sjezdového jednání ho Jan uviděl před palácem. Stál a rozmlouval s nějakým soudruhem. Jan se k němu spontánně vrhl. Měl radost, že ho po dlouhé době vidí a může ho pozdravit ve vysoké funkci.

Narazil na zdviženou dlaň a odměřený přísný pohled. »Vidíš, že hovořím...« Nejistě přešlápl, zčervenal a udělal čelem vzad.

Zlámal nebyl výjimka.

Jan o přestávce potkal kromě jiných soudruha Kota. Byli vrstevníci a jako »záklaďáci« spolu sloužili u Pohraniční stráže. Kot se procházel sám a Jan se tentokrát nedopustil žádné společenské netaktnosti.

„Ahoj, Mirku.“

Kot ho zchladil odměřeným pohledem a mírně se uklonil: „Čest práci, soudruhu.“ Byl šéfredaktorem Rudého práva a členem předsednictva strany.

Jan se už nečervenal a pomyslel si něco o užitečném čtyřnohém tvoru.

Na moment řádku let přeskočíme: Na jednom z následujících sjezdů Kot nebyl zvolen do ÚV a přestal šéfovat stranický deník. Zase se s Lukášem potkali. Historie se opakovala, kdysi jako komedie, teď jako fraška. Kotovi se paměť zlepšila.

„Nazdar, Honzo. Jak se máš?“

„Dík. De to. A ty?“

„No, vlastně ještě nevím. Asi půjdu někde do diplomacie.“

„Tak hodně úspěchů. Ať se ti daří.“

Všichni nebyli stejní. S Lubošem Štrougalem začínali oba v Budějovicích počátkem čtyřicátých let. Luboš byl asistentem v krajské politické škole a přednášel dialektický a historický materialismus. Lukáš měl školu na starosti. Teď byl Štrougal předsedou vlády a členem předsednictva strany. Ale nikdy Jana nepřehlédl a neopomenul ho bodře, s drsnou přátelskou ironií pozdravit:

„Ahoj, krajane. Jak se ti vede, antikomunisto?“

Bylo to formální a veselý tón sloužil jako prevence proti seriozní rozpravě, na kterou neměl premiér čas, ale i tak pozornost hřála.


Lukáš se ke konci sjezdu přece jen dočkal významné role, která připomínala jeho nejplodnější chvíle osmašedesátého. Rozhodlo se, pozdě, ale přece, že by se měl vydat text, který by sloužil jako referát o sjezdu pro členské schůze. Ale kdo je s to to tak rychle sepsat? Vzpomněli si na Jana. Našli ho mezi hosty na balkoně.

„Honzo, musíš. Nikdo jiný to nedokáže, ty jsi na to mistr. Hned to půjde do rotačky a po půlnoci to pojede do republiky s Rudým právem. Do Bratislavy poletí rukopis k převodu.“

Jenda se nezdráhal. Ne proto, že mu polechtali ješitnost, ale cítil zase, jako by mu rozvázali křídla. Spěch garantoval, že mu nikdo nepovede úzkostlivě ruku, a pokud by mu neujela nějaká nehoráznost, může psát, jak to odpovídá jeho naturelu.

Vyžádal si text zprávy a blok a vyhledal idylickou atmosféru, kde se mohl soustředit. Sedl si hluboko v parku na lavičku a psal. Představil si, že stojí před plným sálem hospody »Pod věží« ve Vraňanech. Lidé jsou zvědaví, co nového jim sjezd přinesl, a on jim to vypráví. Srozumitelně, lapidárně, bez frází a funkcionářské hantýrky, tak aby mu rozuměli, aby pochopili, jaký význam pro republiku, i pro každého osobně sjezd má.

Takový způsob vyjadřování pro něj byl nejpřirozenější. Začínal v sedmnácti osmnácti přednáškami a vykládal posluchačům, které v duchu před sebou viděl, i když psal do novin, do časopisů, i když tvořil knihy.

Myšlenky plynuly a péro jim sotva stačilo. Stránky se plnily písmem, které mělo do krasopisu daleko. Skoro po špičkách k němu přicházel co chvíli soudruh a odnášel si kus hotového textu pro písařku. Jan si nemohl zkorigovat, co prve napsal, musel soustředit myšlenky a spoléhat na paměť.

Hodiny ubíhaly a blížil se k závěru. Tu se objevil nezvaný pomocník. Vašek Kouřil byl sepisovatel Husákových projevů. Proč nepožádali o tuhle práci jeho? Asi se něco o tom dověděl a přišel se přihlásit o svou úlohu.

„Nenech se rušit, já si vezmu, co tu máš napsané.“

Vzal pár hotových závěrečných stránek, sedl si na konec lavičky a vyňal plnicí pero. Začal škrtat a přepisovat. Jana brali všichni čerti.

Kouřil byl nesmírně svědomitý a pracovitý člověk, ale typický hnidopich. Dovedl prosedět a prokouřit celé noci nad materiály, jednu větu zobracet a vybrousit slovo od slova tak, až z ní zbyla nejosvědčenější formulace, proti níž nemohl nikdo nic namítat, ale která také nikomu nic neřekla. Jeho mozek se za leta proměnil v encyklopedii nejužívanějších politických obratů.

„Podívej, Vašku, jestli chceš, tak to napiš sám, ale do tohohle mi nevrtej. Jestli tam vidíš něco špatného, řekni a já to opravím. Ale věty po mně nepřešívej. Každý máme svůj styl a když to bude půl tak, půl onak, bude to, jak když spřáhneš kozu s krokodýlem.“

Václav se začal omlouvat, vysvětlovat. Bylo znát, že je udiven a uražen. Jak to, že někdo zpochybňuje jeho bezkonkurenční autoritu ve formulaci politických dokumentů? Jan měl v sekretariátu generálního tajemníka o »přítele«víc.


Po ukončení sjezdu se konala na Hradě recepce. Lukáše oslovil ideologický tajemník ÚV Forman. Dobře se znali i z osmašedesátého.

„Jendo, budeš rektorem vysoké partajní. V úterý se to odklepne.“

„Já? Ale já se na to nehodím. Kdopak mě tu v Praze zná? Řeknou, že jsem chytil koryto z protekce.“

„Víš, co je to za důvěru a za poctu, taková funkce?“

„Já vím. Ale mně těší přednášet a psát. Já myslím, že v tom jsem užitečnější. Jako direktor bych hlavně organizoval a na to nejsem. Nemám na to, ani mě to nebaví.“

Forman si ho vážně měřil. „Dostal‘s mě do pěkné kaše. Počítali jsme s tebou najisto. Podobná šance se nenabízí dvakrát.“

Lukáš cítil, že si tím pošramotil reputaci ve stranickém nebi. Jeho strmá cesta autority a funkcí jako by se zlomila. Pohlíželi na něj dál jako na myslitele a »psavce«, podílel se na významných dokumentech, reprezentoval v zahraničí, ale vysoké funkce, členství ve stranických orgánech, v parlamentu, na velvyslanectví, v OSN a na podobných prebendách ho míjelo. Když viděl, jak se kolem něj rozdávají tituly a jak jiní stoupají po žebříčku, slzy proto neronil. Ani peníze, ani moc nebo prestiž nepatřily k jeho životním »montblankům«.


Chystal se jeden z dalších sjezdů. Historie se nikdy nezastaví a podmínky se dál měnily. K lepšímu i jinak. Výroba rostla, lidé se měli lépe - což neznamená, že méně brblali. Ve světě se střídalo uvolňování a zostřování, jak se to kýve od nepaměti. Nová vedoucí politická sestava, která nastoupila v Československu na počátku sedmdesátých let, už se zabydlela, na moc si zvykla a oficialit a neomylnosti přibývalo.

Vasil Benda, druhá nejvyšší autorita po generálním, seděl s několika moudrými hlavami. Nevybral je z nejvyšších funkcionářů, ale spíš z »myslivců«. Chtěl slyšet svěží nápady.

„Bude sjezd, soudruzi. Zavolal jsem vás, abychom se poradili, jak ho připravit.“

Lukáš se mezi veličinami necítil ve své kůži. Poslouchal ostatní a konečně zvedl ruku.

„Počkej chvilku, soudruhu, oni nám teď přinesou párky a kávu,“ zarazil ho Benda. Jan měl pocit, jako by byl pokárán, že se cpe do něčeho, nač nemá. Ale malá přestávka nad svačinou ho uklidnila a na jeho vystoupení soustředila pozornost.

„Mám za to, že nejdůležitější je ujasnit podstatu etapy, do níž jdeme. Aby to sjezd vyjádřil jedním základním pojmem, jedním heslem, které každý pochopí, které řekne, co mají lidé čekat, které je zmobilizuje. V minulosti strana vždycky takovou vůdčí myšlenku pro určitou etapu měla. V poslední době se mi zdá, jako bychom před sebou hrnuli pořád všechno a těžko se pozná, co je hlavní a co vedlejší...“

Mluvil nejistě. Cítil, že tou stísněností svou myšlenku, která ho dlouho trápila, už předem pohřbívá. Nedomluvil a do řeči mu skočil profesor Nigrýn: „A co jako je to vedlejší? Průmysl je hlavní a zemědělství vedlejší? Nebo Slovensko hlavní a Čechy vedlejší? Nebo jak to myslíš?“

Někteří se trochu zasmáli. Benda dal rychle slovo dalšímu, jako by chtěl utřít loužičku, kterou Lukášova naivita udělala.


Sjezd se připravoval zeširoka, jako by v protikladu s tím, co měl Lukáš stále na mysli. Na tucet skupin odborníků sepisovalo na Orlíku podklady. Každý si valil svou kuličku. Pro každého bylo nejdůležitější právě to jeho.

Chyba byla založena v tom, že nebyli přizváni skuteční výkonní odborníci, ale funkcionáři, kteří v té či oné oblasti rozhodovali. Už tím byla založena slabina stanovisek. Opakoval se panující názor a stydlivě se obcházelo, co bylo sporné a co se neosvědčovalo.

Pánbůh ví, jak došlo k tomu, že se Jan ocitl ve skupině, která psala expertizu o národních výborech. Nebyl v ní jediný předseda národního výboru, zato dva vysokoškolští profesoři a dva pracovníci ÚV. Vedoucím byl Budil, tajemník, který za lidosprávu odpovídal.

Na počátku dal vůdčí ideje: »Národní výbory vykonaly od posledního sjezdu veliký kus záslužné práce. Jejich význam neustále narůstá. Na úseku lidosprávy je třeba dále upevňovat vedoucí úlohu strany, zapojit větší počet bezpartijních, více žen a mládeže.« Bylo jasné, že je znalec na svém místě a má přehled.

Když napsali první slohovou práci o deseti stránkách a předložili mu ji, tvářil se kysele a poškrtal ji tlustou červenou fixkou. Měl zásadní připomínku: „Není to to, co to má být. Musí se to pojmout jinak.“

Když udělali se stejným úspěchem desátou variantu, odhodlali se k trpkému žertu. Opsali znovu první verzi. Budil škrtal stejně suverénně a konkrétnost jeho připomínek se nelišila.

Naštěstí v té době přišel Vasil Benda, který skupiny obcházel. Pochopil situaci a zbytečnou práci ukončil. Odnesl si poznatek, že v osobě tajemníka Budila má strana pitomce k pohledání. (Po sjezdu byl přeřazen do vlády. Stal se ministrem státní kontroly. Dával záruku, že žádný skandál nepropukne.)


Podklady ze skupin představovaly úctyhodnou kupu papíru. Dočkaly se zaslouženého využití a ocenění. Příprava sjezdové zprávy se přestěhovala z Orlíku do vládní vily v Tróji a začala »od Adama«.

Tam už by se armáda připravovatelů nevešla, ani by je kuchyně ve vile neuživila. Benda si vybral tři spoluautory, vlastně dva, třetí mu byl poskytnut generálním tajemníkem z jeho sekretariátu. Benda pozval Jaroslava Formana, svého nejbližšího spolupracovníka, šéfa ideologie a mnohaletého novináře, který měl nesporné vysoké IQ, byl vynikající teoretik a výborný stylista. Lukáše jako dalšího teoretika, člověka neformálních »kacířských« nápadů a pohotového psavce. Třetím byl Václav Kouřil, který se měl s Lukášem rád jako pes s kočkou. Byl ale velice užitečný. Když každý den večer práce skončila, seděl ještě do půlnoci nad proškrtanými a přepisovanými listy, dával je dohromady a diktoval písařce. Kromě toho měl generální tajemník informace z první ruky, co se ve vile povídá.

Jan váhal nad pokušením zopakovat utkvělou představu, že sjezdová zpráva musí mít hlavní myšlenku, že každý strom má kmen, z něhož vyrůstají větve, že nastávající etapa československého vývoje musí mít jméno. Jméno, které se stane heslem, praporem a také měřítkem výsledků. Vzpomněl si, jak dopadl poprvé a neměl chuť vypadat jako paličatý hlupák.

Když práce začala, viděl, že udělal dobře, když mlčel. Benda to vzal právě za opačný konec. Měl před sebou tři kopičky písemností, tři modely, z nichž stavbu zprávy bral, kapitolu za kapitolou,. Zprávu z předcházejícího sjezdu, materiály nedávného sjezdu sovětských komunistů a Stalinovy Otázky leninismu. Nebylo na tom nic zlého, ale bylo tam zase všechno na jedné rovině vedle sebe. Generální štáb posílal do útoku divizi za divizí, ale neurčil směr hlavního náporu.

Práce byla nesmírně zajímavá. Během několika měsíců se ve vile vystřídali tajemníci Ústředního výboru a každý vysvětlil, jaká je situace na úseku, za který odpovídá a jak by si představoval další vývoj. Byl v tom ohromný rozdíl. Většinou měli bezpečný přehled a bylo zřejmé, že svou prací žijí. Dovedli prosazovat svůj názor a přít se do krve. Někteří mluvili všeobecně. Budila Benda raději nevolal, byla by to ztráta času.

Ostrá polemika se odehrála s tajemníkem pro průmysl. Už předem byl přijímán s jistou averzí. Zvlášť Forman ho ironizoval a postraně ho nazýval »mikroprofesor«. Koutný byl inženýr a vytrvale poukazoval na éru mikroprocesorů, automatizace a nových umělých hmot v Japonsku, v USA a v dalších částech světa, zatím co u nás se stále ještě měřila produkce podle objemu a počítaly se tuny oceli.

Koutného argumentace měla slabinu v tom, že se pohyboval ve všeobecných úvahách a nedovedl dát dohromady skutečné »fachmany« a položit na stůl propracovaný návrh. Pohlíželo se na něj jako na pošetilého intelektuála, který se shlíží v Západu.

Jan s názorem Koutného sympatizoval, i když cítil, že je jeho argumentace slabá a naráží na nepochopení. Zúčastnil se výroční členské schůze v plzeňské škodovce. Pochlubili se a ukázali mu automatické obráběcí stroje, které byly jejich patent a exportovali je do celého světa.

„Máme problém. Mozek stroje, programovací počítačový systém u nás nevyrábíme, ten do toho dělají Angličané. Vejde se do čepice, ale vydělá se na něm víc, než na celé tunové mašině.“

Jan s tím vyrukoval. Benda pozorně poslouchal, jak měl ve zvyku, když někdo řekl něco zajímavého. Připomínalo to polemiku s Koutným a Forman Lukáše hned zpražil: „Tak to zformuluj. Co máme podle tebe do zprávy napsat?“

Kdo byl schopen zformulovat zásadní změnu v orientaci československého průmyslu »z břicha«? A cožpak Lukáš rozuměl elektronice? Forman byl inteligentní, věděl, že je to rána pod pás, ale někdy dovedl použít pohotový obrat místo pravdy. Aby dosáhl »svou pravdu«. Benda ztratil zájem a poznámka se přešla.

Zajiskření názorů v otázce automatizace nebylo náhodné. Bylo součástí širšího problému. Smyslem socialismu bylo překonat nespravedlivé kapitalistické rozdělování. Docílit, aby každý dostával podle zásluhy, podle vykonané práce. Ale vědeckotechnický pokrok dosáhl ve světě takové úrovně, že umožňoval podstatně zvýšit množství a kvalitu toho, CO se rozdělovalo. Bylo dějinnou nutností, aby socialismus v souboji s kapitalismem usiloval současně o obojí, o spravedlivé rozdělování i kvalitativně nový vědeckotechnický pokrok. Jedno druhé nevylučovalo, ale podmiňovalo. Tuto myšlenku promítly do revolučního programu některé strany až o generaci později. V době, kdy se Forman popichoval s »mikroprofesorem« teprve dozrávala.

Nedá se tvrdit, že nebyli lidé, kteří si zázrak elektroniky a automatizace uvědomovali. Shlédli se v něm natolik, že ho povýšili na prostředek, který zaručí sám o sobě všeobecný blahobyt na celé zeměkouli a odkáže boj proti polarizaci nouze a přepychu jako zbytečnost do historie. Antikomunistická propaganda v tom našla šlágr, šitý zvlášť na tělo části inteligence. I v šedesátých letech u nás to sehrálo svou úlohu.

Řada poctivých komunistů přistupovala k požadavkům a nutnosti automatizace s nedůvěrou. Viděli v ní protiklad úsilí o sociální spravedlnost. Zvlášť to bylo pochopitelné u soudruhů, kteří palčivost kapitalistického vykořisťování, bídy a útisku poznali sami na sobě.


Zvláštní postavou byl Vasil Benda. Bídné životní podmínky, z nichž vyšel, se u něho snoubily s mimořádným nadáním a nenasytnou dychtivostí po poznání.

Narodil se v kraji Olbrachtova Nikoly Šohaje loupežníka. Matka otročila u sedláka, který měl z čeledníku harém. Jako kluk ručil vlastní kůží za to, že mu ze stáda na polonině tele nezadáví vlk, rys, nebo medvěd.

Poprvé viděl vlak, když skončil školu a jel přes celou republiku do Jindřichova Hradce učit se klempířem. Neměl na cestu nic k jídlu a nevěděl, kde je záchod. Když přijel k mistrovi a šel si umýt ruce, poslala za ním paní Pepíka, aby se podíval, jestli tam ten divoch z hor nespadl, nebo neusnul. Postavila před něj hrnec bílé kávy a mísu buchet. »Vezmi si.« Vzal si. Snědl všecky, přichystané na příští den k snídani pro rodinu a učedníky.

V neděli odpoledne měl volno a šel si s Pepíkem hrát. Pomohl mu vylézt na topol, sjel dolů jako veverka, ale Pepíka museli sundávat hasiči. Paní mistrová synkovi zakázala s tím nebezpečným tvorem kamarádit.

Nebezpečný tvor prokázal v pokračovací škole neobyčejně bystrého ducha. Z počátku měl potíž, protože pan učitel nerozuměl rusínsky, ukrajinsky, rusky, slovensky, ani maďarsky. Ale Vasil se rychle naučil česky a přečetl půl školní knihovny. Jeho dychtivost po vzdělání připomínala Londonova Martina Edena. Na rozdíl od oné románové postavy vstoupil na prahu války do ilegální komunistické strany a s ní spojil svůj osud i veškeré úsilí.

Neviděl smysl politického boje pracujících jen v překonání materiálního nedostatku. Vyrostl v nejprimitivnějších podmínkách, ale to v něm kupodivu nezpůsobilo nepochopení, nýbrž naopak hlad po kultuře. Snad jen Romain Rolland obdobou Jana Krištofa by dokázal vylíčit jeho vnímavost pro umění.

Jestliže neměl pochopení pro »mikroprofesora«, kybernetiku, automatizaci a počítače, lze se tomu divit? Jeden lidský mozek nezvládne všechno.

Lukáš ho měl velice rád. Nebyl slepý pro jeho slabé stránky - politické i lidské. Neviděl v něm anděla, ale věřil v upřímnost toho, co říká a dělá. Líbila se mu jeho vnímavost pro nové věci. Netvářil se jako všeznalec, všeumělec. Když zaslechl něco, co neznal, čemu nerozuměl, zpozorněl, soustředil smysly na příjem a snažil se přijít věci na kloub. Bylo mu šedesát, ale v tom zůstával věčně mladý.

Jan se zlobil na Věrku. Zahlédla Bendu za staženou záclonkou šestsettřináctky a tu záclonku stokrát připomínala. Jendovo upřímné nadšení chladila skepsí.

Vyprávěl jí epizodku, která Bendu charakterizovala po lidské stránce zase jemu.

K obědu měli ve vile moučník.

„Prosím vás, zabalte mi to, já to teď jíst nebudu,“ požádal Benda číšníka.

„Mám doma vnoučka a ten mě vítá: »Dědo, cos mi přines?« obrátil se s omluvným úsměvem k ostatním. (Jan si tenhle moment připomínal, když pravice na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyhlásila desetiminutovou stávku proti komunistům pod heslem »Vraťte, co jste nakradli.«)


Bendova dychtivost po poznání ho sblížila s Formanem. Jaroslav byl o deset let mladší a Benda k němu měl vztah skoro jako táta. I když se říkalo, že osobní sympatie a antipatie se nemají plést do stranické práce, nezdálo se, že by jejich vztah politice překážel. Ve složitých chvílích - jako byl např. osmašedesátý rok - se potvrzovalo, že čestný člověk je čestný a cenný, a hajzl je hajzl a nebezpečný v politice, právě tak, jako v čemkoli jiném.

Forman pocházel z venkova podobně jako Benda, ale místo medvědů a vlků u nich bylo charakteristické spíš dobré vínko a cimbálová muzika. Doma ho přepych nerozmazlil a chlapec vstoupil do strany. Vystudoval filosofii v Moskvě a jako novinář projel svět a strávil několik let v Londýně a v Paříži. Vzdělání a mezinárodní zkušenost padly na úrodnou půdu. Jaroslav patřil mezi nejbystřejší a nejplodnější představitele KSČ. Byl poctivý, přesvědčený komunista. I když neměl nikdy daleko pro peprný vtip, pro žert, který nebýval šetrný, popřípadě pro slovo, které se ve slovníku obyčejně neuvádí, jeho stanoviska byla seriozní a uvážená.

Lukáš měl i jeho velice rád a vážil si ho. Mnohokrát spolu seděli celé týdny nad materiály pro Ústřední výbor a rozuměli si na půl slova. Jeden i druhý sršel nápady a výměna názorů mezi nimi nebyla spor, ale prohloubení myšlenek a upřesnění formulací.

Ani Formana si ale Lukáš neidealizoval. Kromě jiného si byl vědom, že je Jaroslav ctižádostivý a vysoké postavení v něm lechtá ješitnost. Mezi čtyřma očima se běžně pošťuchovali a dovedli si vyměnit »necenzurovanou« štiplavou poznámku. Běda ale, kdyby si něco takového Jan dovolil, jakmile u toho byla třetí osoba, ať šlo o kohokoli. V tu ránu byl Forman soudruh tajemník, pán, a Honza kmán. Ale každý má nějakou pihu na kráse a Jan to bral jako něco na způsob Jaroslavovy tělesné vady. Jako kdyby kulhal, nebo na jedno oko hůř viděl.

Jestliže byl Jan výborný stylizátor, Forman byl lepší. Jak jsem se zmínil - Jan když psal, vlastně přednášel, a to bylo někdy rozvláčné. Kdežto Jaroslav formuloval jasně a úsporně po novinářsku. A tak když Jan napsal tři stránky, Jaroslav z toho udělal jednu, aniž by obsah utrpěl. Bylo to něco docela jiného, než Kouřilovy »zdeúřední« texty.


Na závěr prací nad sjezdovými dokumenty si Lukáš zase »polepil« kariéru.

Zbývalo napsat závěr zprávy. Benda ocenil, že se pro to nejlépe hodí Janův vzletný sloh. Byla sobota a »uložil mu za domácí cvičení« přinést v pondělí návrh. Návrh nebyl špatný, jen ze dvou stránek se udělala jedna.

Benda Janovi srdečně poděkoval za několik měsíců práce. Významně vytáhl z kapsy kolibří zápisníček. Vešel se do dlaně, ale znamenal mnoho. Benda měl kromě jiného na starosti diplomatický sbor. Zápisníček byl celá jeho kartotéka.

Zadíval se Lukášovi dobrácky do očí a pousmál se. „Jak si představuješ svoje další? To chceš pořád sedět nad knížkami a papíry a přednášet? Nechtěl bys dělat něco odpovědnějšího?“

Jan pochopil, co se chystá. Teď se dozví, který konec světa a na jaké diplomatické funkci ho čeká.

Rychle a zmateně spustil: „Já mám teoretickou práci nejradši. Když se nemelou věčné pravdy a člověk se pokouší ujasnit nevyřešené věci, je to...cítím se, jako když se prosekávám neprobádaným pralesem...“ Nenapadlo ho v té chvíli nic chytřejšího, než tohle otřepané přirovnání.

„...a šlápneš do hovna,“ zašklebil se Forman.

Benda zaklapl zápisníček. Kolik lidí by po prestižní a lukrativní diplomatické kariéře lačně skočilo.


Lukáš bez odměny neodcházel. Viděl z blízka, jak se rodí velká rozhodnutí, jak je plodí moudří, poctiví a chybující smrtelníci.

Ujasnil si, co ho dlouho trápilo. Jak to, že pokrok pokračuje, revoluce vítězí, socialismus postupuje, kolonie se rozpadají, národy se osvobozují - když kdekterý vedoucí představitel je špatný? Stalin je špatný, Mao Ce tung je špatný, Chruščov je špatný, Gottwald je špatný, Novotný byl špatný? Nejprve sláva a pak, po ztrátě moci - kopa chyb a někdy hříchy smrtelné? Jak to, že kdekdo je špatný a výsledek dobrý?

Čím stane kdo výš, tím se na něho nalepí víc oslav i pomluv. Vidět ho pravdivě, to znamená oloupat deformující slupku a najít jádro. V čem? V činech, ve faktické historické úloze, kterou sehrál.

A že řada pohlavárů hází bláto na své předchůdce? Slavomam a ješitnost je past, políčená na trůně. Už ve starém Egyptě nechávali faraónové otloukat z pyramid jména a oslavné nápisy o svých předchůdcích. Nepropadnout tomu dokáže jen silná osobnost. Stalin se nepřestal hlásit k Leninovu odkazu, Beneš Masaryka nepomlouval. Na Formanovi bylo patrné, jak si Bendy váží, i když při své inteligenci nemohl nevidět jeho »strop«. A on sám a jeho postoj k elektronice a automatizaci...?

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39