Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

19) Radostmi a úskalím vědy

Praha se konečně stala přístavem pro trojlístek Lukášových. Babička v Budějovicích to oplakala, ale smířila se s tím, když jí v zápětí v úrodném vltavském údolí přibyla vnučka Liduška.

Jan začal v Praze žít a město poznávat nově, jako kdyby sem teprve teď doopravdy přišel. Dosud pro něho existovala kromě stranické práce takřka jen vědecká zařízení, univerzita, technika, pár vysokých škol a s nimi i společnost určitého druhu. Pár akademiků, profesorů a docentů a hejna studentů. Občas se zúčastnil nějaké větší politické akce, nebo ho požádali o přednášku. Paní domácí, poštovní doručovatelka a sousedé v domě, s nimiž se zdravil ve výtahu a setkával čas od času v kočárkárně na domovní schůzi, ti byli spíš jako kulisa.

S Věrkou se začaly dny v hlavním městě ubírat novými pěšinkami. Ze sousedů se vyklubali manželé Koníčkovi, Tesařovi, Hanzlíkovi a další lidé s určitým povoláním a osudy, s Haničkou, která chodí čtvrtým rokem na klavír (to bylo to brnkání, co mu šlo při studiu na nervy) a Pepíkem, který má trojku z matematiky a ne a ne to vytáhnout na slušnější známku.

Vynořily se problémy, které se ho dříve netýkaly. Že je dětská školka obsazená, že v mlékárně, když si člověk nedá pozor, mu strčí včerejší rohlíky mezi čerstvé a z rychločistírny přineseš kabát a ten flek na rukávě je jak byl.

Existovaly i příjemnější objevy. Např. že divadlo, které si Jendu tak podmanilo po příchodu do Budějovic, a na které mu v poslední době nezbýval čas ani myšlenky, je i v Praze a dokonce nejen v jednom vydání. A že v něm může vidět a slyšet Hakena a Podvalovou, Högra a Medřickou a desítky dalších. Že v Domě umělců jsou znamenité koncerty a že Praha má skvělé historické a kulturní památky. Že tu je pro děti Hurvínek se Špejblem, s Máničkou a pejskem Žerykem. Že se dá jít v neděli s dětmi do ZOO, do Parku »Juldy-Fuldy« a na pouť U Matěje (i když ho tam zebou nohy, než se Petřík s Liduškou vytočí na labutích). Zkrátka teprve Věrka s dětmi přivedly Jendu opravdu do Prahy. Dosud v ní byl jen jednou nohou.

Stálo ho to hodně času. Už nemohl ležet v knihách celé dny a od diktafonu, když už mu padala hlava, jít rovnou do postele. Ale ten čas s kulturou a dětským smíchem nebyl ani pro práci ztracený. Jako by mu připomínal, k čemu jeho věda je, od koho odvrací hrozbu zbraní. Bylo to víc než potlesk po přednášce a dopisy čtenářů a posluchačů.

Jako by se teprve teď dostal k jádru vědecké práce. Začal k ní jinak přistupovat. Přestal ji pociťovat jako povinnost a řetěz termínovaných úkolů. Méně myslel na náročného šéfa a nakyslou závist kolegů. Setřásl myšlenku na ty, kdo bude jeho práci posuzovat. Dostal se nad mraky stavovské řevnivosti. Oprostil se od opakování svatých pravd, kterým dosud odevzdával povinné penzum, aby mu nevyčetli, že to či ono opomněl. Promýšlel originální otázky, kterým se pro obtížnost jiní vyhýbali. Připadal si jako prvolezec na skalní stěně, jako geolog, pátrající po nových nalezištích rudy, jako badatel, který proniká do nezmapovaných oblastí. (Jak se to pokoušel neohrabaně vyjádřit Bendovi v Tróji a jak to Forman pohotově a ne nejslušněji ironizoval.)

Ostřeji si uvědomoval hranici mezi potvrzenou pravdou a nevyřešenými otazníky. U nich teprve začíná poslání vědce. Většinu renomovaných lidí s vysokými tituly tvoří učenci, a nikoli vědci. Mnoho vědí, dovedou složité věci vysvětlit a to je také záslužná práce. Ale není to ještě věda ve smyslu poznávání nových zákonitostí, dosud skrytých rouškou nepoznaného.

Ve středisku pracoval docent Ján Zlobok. Jenda ho znal ještě z filosofické fakulty a jeho přednášek o francouzské revoluci si vážil. Při studiu aspirantury ho poznal z horší stránky. Nyní s odstupem několika let ho s ním osud svedl znovu. Ucházel se o práci v ústavu pro výzkum míru a odzbrojení a byl přijat.

Měl stále přísně systematický přístup ke každé otázce. Všechno muselo být přehledně rozškatulkované. Usoudil, že chybí terminologické ujasnění pojmu »mír« a spatřoval v tom svůj výzkumný úkol. Budiž. Kdyby to spojil se společenskou praxí, mohlo to posloužit diplomatům při mírových jednáních, při formulaci smluv a mezinárodních dohod. Snad by to podpořilo tvorbu »neprůstřelných« dojednání, z kterých by se dalo obtížněji vykličkovat. Ale na Zlobokův způsob myšlení a z toho vzniklé výtvory platila hořká Hamletova skepse z dialogu s Poloniem: »Slova, slova, slova.«

Se samoúčelnou učeností se Zlobok podobal alchymistovi z filmu Císařův pekař a pekařův císař, který se tvářil, že připravuje v kotli elixír života, ale vařil tam buřty. Z buřtů byl ale přece nějaký užitek, alespoň pro alchymistu.

Při kolektivním posuzování Zlobokovy práce došlo k zajímavé diskusi. Lukáš souhlasil, že je významné vymezit jednoznačně pojem mír. Jak tomu u obecně používaných výrazů bývá, kdekdo jej považuje za zřejmý a jasný. Proč nad ním ještě teoreticky bádat? Obyčejně se ale chápe jen v negativním vymezení jako neexistence války.

Jan připomněl dobovou západní propagandu, která operovala tzv. »vnitřním mírem«. Měla se tím rozumět tolerance vůči nepřátelským elementům v socialistických státech. Koncem roku 1984 vyzval papež k »světovému dni míru«, který měl »čelit nelidské ideologii třídního boje, jejím nositelům a režimům, které se jí řídí«.

Zlobok reagoval dotčeně. To už jsou utilitární aplikace a jemu jde o ČISTOU teorii. Neřekl to výslovně, ale rozumělo se tím: »nedotčenou politikou«. Ale lze smysluplně uvažovat o otázkách míru a války mimo politiku?

Jan si ujasňoval, v čem spočívá úloha vědy v úsilí o mír. Ve speciálních oborech mu to připadalo jasnější. Jak škodlivé jsou války, zbrojení a veliká vojenská cvičení pro zdraví lidí a hygienu, pro životní prostředí a ekologii, pro národní hospodářství a další oblasti, to bylo jasnější. A filosofie a politologie?

Studoval a psal rozpravy a úvahy o otázkách, které si postupně ozřejmoval. Snažil se postihnout podstatu problému a pokud možno všechny jeho stránky a vymezit tak jeho hranice a rozsah. Překonával slabinu, kterou si uvědomoval. O míru a válce se hodně psalo, ale každý autor si všímal jen některých aspektů a na konci chybělo jen dodat: a tak dále. A právě to »a tak dále« ho dráždilo. Viděl úlohu vědy v tom, že se snaží osvětlit problém na daném stupni poznání v jeho úplnosti. Vymezit, co je zásadní, určující a co sice působí, je důležité, ale přece jen druhořadé.

Psal nejen o zhoubných důsledcích války a militarismu, ale zejména odkud pramení jejich hrozba, co je jejich příčinou. Pochopení jejich zdroje umožňuje klást otázku zda a jak se dá válkám zabránit a skoncovat s tímto nejstrašnějším zlem v historii lidstva. Pojal otázku mírové existence v souvislosti s všestrannými podmínkami života, s globálními problémy, zajištěním výživy, surovin, energie, odstraněním hromadných chorob.

Měl zásadu, které se věrně držel. Byl přesvědčen, že problém řádně nepochopil, dokud ho nedokáže jasně a srozumitelně vysvětlit. Bránil se, aby nepropadl banalitě. Aby místo objasnění spletitých záhad »nevynalezl trakař«. Snažil se řešit nevyřešené a důležité problémy a dobrat se srozumitelného vyjádření jejich podstaty i ostatních stránek. Podobné cíle se snáze vytyčují než splňují. Věčně musel čelit kritice z jedné i druhé strany.

Myslel si, jak populárně dovede přednášet. Pozvali ho na generální ředitelství Škodových závodů v Plzni. Do exkluzivní vily se sjeli ředitelé jednotlivých součástí. Vzdělaní lidé, kteří už v životě něco přečetli, znali a také dokázali. Diskuse byla pro Jendu užitečná lázeň. Soudruzi neměli důvod chovat se jako dav v pohádce o nahém králi. Měli dostatečnou autoritu a sebevědomí, aby hovořili bez obalu. Kritizovali, že nejen on, ale v propagandě a žurnalistice běžně, se operuje slovníkem, který je pro většinu lidí plný nesrozumitelných šifer. Zasvěceným se to zdají být jasné pojmy, ale hovorovému slovníku se vymykají. Mluví se o socialistickém společenství, o reálném socialismu, o socialistické a buržoazní demokracii, o socialistickém a proletářském internacionalismu atd. Naprostá většina lidí však mluví a myslí ve smyslově názorných výrazech, které si osvojili v denním životě, ve škole, z literatury. Tak se běžný jazyk a politický žargon liší jako dvě různé kosmické sféry.

To byla pro Jeníka studená sprcha z jedné strany. Vzápětí ji dostal opačně.

Povinnost ho přivedla do pracovny nového ředitele Ústavu filosofie a sociologie. Už to nebyl profesor Rumpál, ale akademik Skoupý. Sepisovali spolu nějaký dokument. Zbyla chvilka na důvěrný rozhovor.

„Hodně píšeš a máš lehké péro,“ začal akademik. „Čte se to a jsi známý. Jsi profesor.“ (Skoupý profesor nebyl a to mu »leželo v žaludku«.) „Měl by sis zvolit nějaké zásadnější téma.“

„Mír a odzbrojení není dost zásadní?“

„Jistě. Je to ale moc poplatné politice.“

„Mám obavu, že ve společenských vědách a nota bene v politologii se těžko dá politice vyhnout.“

„Mám na mysli - poplatné politice dané chvíle. Mohl by ses při svých schopnostech stát teoretikem, který bude dosahovat světové uznání.“

„Pokud jde o světovost - jaké téma může být světovější, než otázka míru a války?“

„Jde ovšem o to, z jakého hlediska se k tomu přistupuje. Mír a válka je fenomén, procházející celými dějinami. Uvažují nad ním renomované osobnosti ve všech zemích. Badatelé si rádi vymění poznatky, aniž by se museli politicky střetnout.“

Jenda už tomu rozuměl. Skoupý považoval za vědecký takový výzkum míru, který by odhlédl od »strategické obranné iniciativy« USA, nazývané »hvězdné války«, od »křižáckého tažení za svobodu«, jež znamenalo antikomunismus, od amerických »Záštit míru - Peacekeepers«, jak se jmenovaly mezikontinentální rakety, namířené na socialistické země.

Skoupý nebyl sám, kdo tak uvažoval. Konec konců Zlobokův přístup se mnoho nelišil. Skoupý nebyl nepřítelem strany. (Patřil mezi »nomenklaturní kádry«.) Nepopíral souvislost vědy a politiky. Chápal ji však jako jednosměrnou podřízenost politiky vědě. Komunistická politika přece má být vědecká. To bylo správné. Avšak ne všechno, co se ve vědeckých ústavech zrodí je pro stranickou praxi směrodatné. Ne každý vědátor je povolaný stranu kormidlovat.

Vztah je oboustranný. Strana se řídí vědou a orientuje vědecký výzkum v socialistické zemi na klíčové společenské problémy.

Jenda si ani druhou stránku mince neidealizoval. Věděl, jak to »stranické řízení vědy« někdy v praxi vypadá.

Bylo a je zlozvykem snad na celém světě, že si »papaláši« nechávají psát své projevy od poradců, pomocníků, sekretářů a jak je nazývají. Jsou čestné výjimky. Kromě rétorů antiky a robespierovských postav v historii to byl Lenin, u nás Gottwald (jeho tužkou psaná vystoupení byla vystavena v muzeu), z čerstvé doby Fidel Castro. Kolik dalších bychom našli?

Pomocníci, poradci a sekretáři se po příkladu svých šéfů obracejí na níže postavené aparátníky. Když je hierarchie aparátu u dna, jsou tu ještě teoretici ve školách a ve vědě. Něco za něco. Ty napíšeš »podklad« pro referát soudruha XY a my se ti budeme revanžovat. Vezmeme tě s delegací do zahraničí, zatlačíme na tvé jmenování do prestižního grémia, popř. do funkce.

Když nastoupil před několika lety nový generální tajemník, zavolal vedoucí jeho sekretariátu Jendu. Měl přece pověst znamenitého a pohotového »psavce«.

„Doufám, soudruhu, že s tebou můžeme počítat, když bude soudruh generální potřebovat něco zpracovat, nějaké podklady, referát a tak.“

„Jistě. Čím se zabývám, víš. Když se to bude týkat otázek míru a odzbrojení, beze všeho.“

„Abys mi rozuměl. Dáváme dohromady okruh soudruhů, na které je možno se spolehnout, kteří mají úroveň a jsou ochotni pomoci, když je třeba.“

„Ano, já rozumím. Jak jsem říkal. Když se to bude týkat otázek míru, s radostí.“

Od té chvíle se vedoucí sekretariátu neozval. Oba se navzájem pochopili. Jenda si tím asi zas pošpatnil cestu k rychlejší kariéře, ale o to mu nešlo.

Pohyboval se už okolo politiky dost dlouho, aby věděl, že i za socialismu se tvoří skupinky se vzájemným ručením. Pomáhají jeden druhému po žebříčku nahoru, ale když jejich patron odchází, jejich pozice se kýve. O takové vyhlídky nestál. Bavila ho vědecká práce, nalézal v ní uspokojení a po rychle kvašené kariéře netoužil.

Že za sebou nemá nějaké »tlačítko«, to někdy nepříjemně pocítil.

Řídil týmový výzkum mezinárodního mírového hnutí, na němž se účastnila řada pracovišť a badatelů z celé republiky. Bylo to jedno z deseti stěžejních témat pětiletého plánu.

Na závěr se výsledné práce oponovaly. Oponentní komise se převážně skládaly z pracovníků akademie a vysokých škol. Lukáš měl snahu, aby výzkum posloužil praxi. Proto také navrhl do komise představitele ministerstva zahraničních věcí, organizací obránců míru, svazu mládeže, odborů a přirozeně - strany.

Devět stěžejních témat prošlo oponenturou hladce, práce byly oceněny a badatelé odměněni. Jen Jendův výzkum pohořel. Oponenti »z praxe« se předstihovali, aby dokázali, oč jsou chytřejší než ti »papíroví vědátoři«. Jistou satisfakcí bylo, že poté, co hýřili kritikou, si výslednou práci rádi odnášeli.

Jenda nebyl slepý a viděl, jak se dá i ve vědě »plout«, jak jedna ruka druhou myje a známost na pravém místě je někdy důležitější, než znalosti. Neměl ale na takové metody žaludek. Občas na to doplácel.

Na ministerstvu zahraničí se obsazovalo místo pomocníka ministra. Hledali teoreticky připraveného člověka, znalého světových jazyků a pohotového stylistu. Pomocník byl pravou rukou ministra, provázel ho na světových jednáních a připravoval mu vystoupení. Funkce byla nejen dobře placená, ale umožňovala poznat svět a jeho problémy nejen z blízka, ale i ze zákulisí.

Jenda byl ve středisku spokojený a po lepším postavení nešilhal. Když mu však kádrováci funkci nabídli a ministr ho požádal, uvědomil si výhody a souhlasil. Na novou práci se už v duchu chystal.

V té době za ním přišla docentka Schwarzová, zástupkyně ředitele jednoho z akademických ústavů a bez skrupulí ho požádala, aby podal návrh na její jmenování profesorkou. Jenda ji léta znal, byli celkem přátelé, ale o její teoretické úrovni neměl valné mínění. Považoval ji za prototyp horlivého scholastika. Zabývala se teorií hodnot a výzkumem hodnotových postojů lidí. Její texty opakovaly známé pravdy a statisticky dokazovaly triviálnosti, jež byly známé i bez statistiky.

„Mirko, nezlob se, ale to s dobrým svědomím udělat nemohu.“

„A proč, proboha? Co je na tom špatného?“

„Nerad ti to říkám, ale nejsem přesvědčen, že máš na profesora filosofie znalosti.“

„A ty si myslíš, když jsi profesora dostal, že ty znalosti máš?“

„Víš, že jsem o tu hodnost nežádal. Jestli jsem si ji zasloužil nebo nezasloužil, to posoudili jiní.“

„Nu uvidíme, kam to s těmi tvými brilantními vědomostmi a s tím »dobrým svědomím« dotáhneš,“ zasyčela mu sinalá kolegyně do tváře a měl o dalšího zarytého »přítele« postaráno.

Za několik dní si Schwarzová nenechala ujít příležitost, aby jako první Lukášovi zvěstovala, že pomocníkem ministra zahraničních věcí nebude. Bude jím Milan Blahý. Při tom se - zcela náhodou - zmínila, že se s ministrem zná ze studentských let v Brně.

Jenda byl otrávený. Ne že by po tom místě toužil, ale už se na ně přece jen připravoval. Hlavně ho mrzelo jednání ministra. Dělali spolu na důležitých dokumentech, považoval ho za čestného a přímého člověka. Sám Jendu o to, aby mu dělal pomocníka, požádal a pak - aniž by se slovem omluvil - vzal si někoho jiného. To nebylo seriozní.

Jana napadla lidová moudrost: Nechoď Janku s pány na led, pán uklouzne a sedlák si nohu zláme. Jedna věc byla sedět s ministrem nad dokumentem, který byl jejich společným vysvědčením. To si byli rovní. Něco jiného, když ministr házel kost a Jenda aportoval.

Jak napsat slušně, kam Jenda v duchu ministra poslal?

Příhoda, kromě životního poučení, měla ještě další kladnou stránku. Práce ve výzkumu ho těšila víc než dosud. V duchu se s ní už loučil a teď se k ní - jako ztracený a nalezený syn - s pokorou vracel.


Kdyby se jednalo jen o kariéru, o nic nepřišel. Vzápětí byl jmenován v ústavu ředitelem. Profesor Hanus nebyl zdráv a funkce ho zmáhala. Požádal o odvolání a jako nástupce navrhl Lukáše.

Jediný, kdo změnu přijal s nelibostí, ba s leknutím byla Mirka Schwarzová. Považovala to za znamení, že Lukášova hvězda je na vzestupu. Špatné svědomí jí šeptalo, že jí Lukáš vrátí její intriky i s úroky. Podle sebe soudím tebe. Jistota je jistota, řekla si a odešla učit zpátky do Brna.

Jan měl jiné starosti. Profesora Hanuse měl v úctě a jeho ředitelování oceňoval, dlouho mu dělal zástupce. Některé věci by byl přece jen řešil jinak a teď k tomu měl příležitost. Snažil se postupovat pozorně, aby starého pána neurazil. Byl přesvědčen, že by ústav měl řešit otázky mírového soužití víc ve spolupráci s ostatními akademickými institucemi. Byla to venkoncem myšlenka, kterou od samého vzniku ústavu hlásal právě Hanus. Bohužel, pro její naplnění se mnoho neudělalo.

Lukáš se rozhodl pro praktický pokus. (Bez experimentů se výzkum neobejde.) Vypravil se za jednou z nesporných autorit, ředitelem Jihočeského badatelského komplexu akademikem Říhou.

Byl to pozoruhodný člověk.

Už postavou působil majestátně. Vysoký, mohutný, tělnatý. Jako by se za to styděl, věčně se trošku hrbil a měl na tváři skromný, omluvný úsměv.

Bylo o něm známo, že je nejen vynikající vědec, ale i organizátor. Sdružil k společnému bádání v oboru zemědělství několik příbuzných ústavů. Jejich vedoucí, i když jinak na samostatnost svých pracovišť žárliví, se rádi pod jeho vedení zapojili.

Když se řekne organizátor, obyčejně si představíme něco na způsob vojenského velitele. Energický, autoritativní, náročný a přísný. Říha byl pravý opak. Lidi vlastně skoro ani v tom vžitém slova smyslu »neorganizoval«. Oni si k němu pro rady, usměrnění a kritické připomínky chodili sami.

Jeho odborné znalosti měly vysokou úroveň. Takovou, že se z ní rodilo to, co bývá pokládáno za bohem danou šťastnou intuici. Vypadalo to jako šestý smysl pro mimořádné vědecké objevy a tušení marné námahy tam, kde se druzí nechali oklamat bludičkou úspěchu. Všechno to uplatňoval jako by samozřejmě, mimochodem, skoro s ostychem. Renomovaní vědátoři, i ti, kteří měli nosánek trochu nahoru, ho respektovali.

Lukáš se za ním rozjel. Znali se z doby Janova působení v Budějovicích.

„Soudruhu akademiku, měl bych pro tebe návrh.“

„Ale příteli, já jsem parazitolog a ještě k tomu rostlinář. Co já vím o mírových a nemírových stycích? Kdyby šlo o nějakou sněť obilnou, nebo tak...“

„No právě. O tu sněť a mandelinku a takové věci jde...“

„Jak souvisí mandelinka s válkou a mírem?“

„Já se na to dívám tak: Mírové soužití není jen věcí vlád a potentátů. Na nich, bohužel, závisí nejvíc. Ale týká se každého člověka. Někdo tomu může pomoci víc, někdo méně. Ale vědátoři jako jsi ty mají přece hromadu společných zájmů v Československu i v Bavorsku a Rakousku. Tvoji paraziti nerespektují hraniční mezníky.“

„To je svatá pravda. Ale když si chceme vyměnit poznatky s kolegy v Linci, děláme to skoro pokoutně. Chlapi mají hnedle strach, že si pokazí kádrový posudek.“

„O to právě jde, abychom z toho udělali v akademii pravidlo a...“

„...aby se to bralo jako samozřejmá a užitečná věc.“

„Co bys říkal tomu, kdybychom si připravili na příští valné shromáždění akademie společné vystoupení?“

„Všemi deseti pro. A jako výzvu ostatním ústavům. Uvedeme pár našich praktických zkušeností, které zatím skoro tajíme.“

„Výborně. A že to není nic kacířského - získali jsme už i generální štáb pro spolupráci s bundeswehrem. Děláme společné akustické a seismické pokusy, jak by se daly na velké vzdálenosti poznat hromadné přesuny těžké bojové techniky. Pro odzbrojovací dohody jsou takové věci důležité.“

„A máme místo Ciceronova »Si vis pacem, para bellum« naše české »Když chceš mír, tak ten mír taky připravuj a něco užitečného pro něj udělej«.“


Lukáše lákaly složité otázky. Který válečný konflikt není složitý? Bylo to tím komplikovanější, že oficiální výklad připouštěl vždycky jen pohled z jedné strany a to té, která odpovídala politice vlády. Zdálo by se, že je to tak pro veřejnost nejúčinnější a skoro nutné.

Objasnit mezinárodní konflikt všestranně je náročné. Hlavní viník bývá jeden, to potvrzuje veškerá historická zkušenost. Ale nelze přehlížet ani chyby a nedopatření, popř. přehmaty nebo nedomyšlené kroky druhé strany, které slouží agresorovi jako záminky. Jednostrannost výkladu budí nedůvěru a vytváří ideální příležitost pro opačná tvrzení.

Jan chápal, že státní politika se nemůže točit do všech stran jako korouhvička. Ale také si byl vědom, že vědecký pohled musí studovat celou rozpornost situace, i to, kde se my, nebo naši spojenci dopouštíme chyb.

Nebylo lehké skutečnost v podstatě a zároveň v úplnosti zmapovat. Ještě těžší bylo rozpornou skutečnost pravdivě a srozumitelně vyložit a nedostat se při tom do konfliktu s politikou vlády, nenahrávat reakčním silám, neshazovat spojence.

Léta vědeckého bádání přinesla Janovi cennou zkušenost. Když se otázka zdá být takřka neřešitelná, když se nová fakta příčí hypotéze, když je z toho člověk zoufalý (a nejraděj by se vším praštil), je situace těhotná novým objevem. Pokud problém nabízí snadné pochopení, nepotřebuje vědu. Stačí čiperný žurnalista.

V sedmdesátých letech měl profesor Lukáš řadu úspěchů. Vydal několik publikací. Tisk a rozhlas se o jeho příspěvky »pral«. Televize mu nedopřála klid ani na léčení v Karlových Varech.

Stával se expertem mezinárodních vztahů, zvlášť ozbrojených konfliktů. (Bylo paradoxem doby, že se teoretik míru stal fakticky hlavním politologickým odborníkem na války.) Ozbrojená střetnutí a jejich hrozba, odzbrojovací jednání spadaly do okruhu jeho vědeckých zájmů. Pokud šlo o formu prezentace, dovedl konzultovat diplomaty právě tak jako přednést populární přednášku v uliční organizaci. Napsal učený traktát i čtivou esej.

Rubem úspěchu byl u něho pocit nespokojenosti. Zdálo se mu, že mele naprázdno, že oře vyoranou brázdu, že se opakuje, že si jen ověřuje na novách faktech, co už zná.

Rozhodl se, že se pustí do nového, náročnějšího problému. Takového, který mu dovolí využít na vyšší úrovni, rozvinout a obohatit dosavadní znalosti.

Lámal si hlavu, jak by měl postavit základní otázku. Přemýšlel, radil se s moudrými lidmi a ukázalo se, že »bůh mluví nejraděj ústy pacholat«. Pacholeti bylo třiatřicet.

„Když tě tak poslouchám,“ řekla Věrka, „zdá se mi, že ti jde vlastně pořád z různých stran o jedno a totéž. Jak by se daly spolehlivě, řekněme se zárukou vyřešit konflikty, které vedou k válce.“

„Jistě. Ale to je moc široké. V tom je vlastně všecko.“

„Zatím to zkoumáš na jednotlivých případech...“

„...a pokouším se v tom najít něco jako zákonitosti...“

„...takové konce, za které by se dalo vzít a katastrofě zabránit.“

„Anebo ještě lépe: úplně ji znemožnit.“

„Takže zkoumáš, co mohou dosáhnout rozumné kroky vlád, jednání, protiválečné demonstrace a tak.“

„Ano. A jakým způsobem mohou dosáhnout maximum. Co působí víc a co méně.“

„Nezdá se ti, Jendo, že někdy moc spoléháme, že něco válku znemožní, že k ní nemůže dojít a ona přece vypukne?“

„Co máš třeba na mysli?“

„Třeba socialistické země. Vezmi si sovětsko-čínské tahanice v 70.letech na Ussuri. A oč šlo? Stálo to za vojenské akce?“

„Deset let se potýkali o hranice na řece, která mění koryto po každé povodni.“

„Nebo čínský útok na Vietnam. Léta podpora a pak kanóny.“

„Když jsem večer uléhal v Hai Phongu do postele, otřásl mnou každé dvě minuty vzdálený dělový výstřel. Podivný projev socialistického internacionalismu.“

„No vidíš. Možná že zrovna tahle věc by stála za napsání.“

„To jako myslíš tu žabo-myší válku ...?“

„Nemyslím jenom to, ale že různé síly mohou a také nemusí pomáhat míru. Že to není automatismus. Že to zkrátka záleží na lidech. I když mají jistě rozdílné podmínky a někde mohou dosáhnout víc a jinde je to horší.“

Jan se na ni zadíval překvapeně, zamyšleně. Byl chvíli zticha. Mlýny v hlavě pracovaly na plná složení. Pak se mu oči rozzářily, popadl Věru a roztočil ji po pokoji. Mohl ji tisknout a točit bez obav, zatím potřetí v jiném stavu nebyla.

„Věrko, ty jsi zázrak. Já se s tím týdny mořím a ty to máš jak housku na krámě. Od nynějška jsi spoluautor nové knihy. Ty jsi vymyslela obsah a já už to jenom napíši a je to v kabele.“

„Hele, dělej si laskavě šprťouchlata z někoho jiného a ne ze mne. Já tu nejsem pro srandu králíkům, jó?“

„Ty blázínku, víš co to je ujasnit si téma, aby se dalo vyjádřit jednou větou s otazníkem na konci?“


Následujícího půl druhého roku už zbývalo opravdu »jen« knihu napsat. Jan si ji načrtl, rozdělil problémy na kapitoly, studoval, psal podrobnou osnovu s odkazy, příklady, statistickými přehledy a načrtnutými závěry.

Věra zpočátku nadšeně pomáhala. Byla to přece jejich společná kniha! Hlavně přepisovala z diktafonu. Ale jak práce pokračovala, její účast byla nepřímo úměrná. Ne z pohodlnosti. Měla nyní na svých oblých bedrech celou domácnost.. Manžel pomáhal sotva něčím víc, než dobrou radou a upřímně míněnou kritikou. Kromě toho se musela věnovat školákovi Peťovi a před-školačce Lidušce. Ta bratra mermomocí napodobovala a tak už ve čtyřech letech četla. Alespoň veliká písmena. Slabikovala všechny nápisy nad obchody.

Občas přijela pomáhat maminka z Budějovic a tak měla Věra další rady a kritiku.

Kniha byla v první verzi napsaná a profesor Lukáš zorganizoval kolektivní posouzení. Pozval odborníky z Brna, z Bratislavy, z Košic, z celé republiky. Ne aby »mnoho psů« způsobilo »zajícovu smrt«, ale aby si ověřil kvalitu práce a získal připomínky. Všeobecný úsudek byl, jak se dalo očekávat, rozporný. Jedni chválili objevnost a smělost, druzí se lekali, že se údaje příčí oficiální propagandě. Zdálo se jim, že je to »objektivistické«. Ve skutečnosti to byl pravdivý obraz, který se nevystavoval nebezpečí, že se za čas obrátí naruby.

Při prvním přiblížení k nepříjemným faktům se Janovi zdálo, jako by se dostával do zajetí nepřátelských argumentů. Když pronikl do problémů hlouběji a pochopil je ve vývoji, v úplné souvislosti, omyly nazval omyly a nepřikrašloval je, nevyznělo to »kacířsky«. Naopak, potvrdilo to pokrokové, spravedlivé stanovisko a bylo to mnohem přesvědčivější než jednostranná líbivá propaganda. Nenahrávalo to zpátečníkům. Obráželo to světovou politiku jako reálný proces, který nemá na jedné straně jen jasnozřivá rozhodnutí a úspěchy a na druhé hloupost a porážky.

Když se kniha objevila v prodejnách, vzbudila zájem. Brzy byla vyprodána a vyšel dotisk. Celkový náklad činil čtyřicet tisíc výtisků česky a skoro zároveň vyšlo pět tisíc slovensky. Na náročnou teoretickou publikaci to byl úctyhodný počet.

V následujících dvou letech vydali překlad v řadě socialistických zemí, v Sovětském svazu ve stu tisíci výtiscích. Vyšla i v Athénách a ve Stockholmu.

Lukáš byl pozván do několika zemí na přednáškové turné.

V Ulánbátaru zažil epizodku.

Když procházel historickým muzeem, kde jsou unikátní nálezy fosilií prehistorických ještěrů z pouště Gobi, připojil se k němu kolega profesor Damdynsuren. Podával mu s rozpačitým úsměvem obálku.

„Za překlady zahraničním autorům zatím neplatíme, ale vy jste náš mnohaletý partner. Nemáme ale zkušenost a nevíme, kolik vám za vydání vaší knihy máme dát. Přinesl jsem vám 400 tugriků. Bude to stačit?“

„Děkuji mockrát. To je jistě až až,“ koktal Jan, který neměl o hodnotě tugriků představu. Během pobytu peněženku ani nenosil.

„Mohl byste si za to koupit dva velbloudy,“ zubil se Damdynsuren.

Mongolové jsou nám přes půl světa blízcí i tím, že mají příslovečný smysl pro humor.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39