Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

20) Třemi kontinenty

Věra zaparkovala před ruzyňským letištěm. Jan vystoupil z auta. S kufrem a cestovní brašnou vešel do letištní budovy. Manželka ho směla provázet z protekce až k letadlu.

Zahraniční cesty pro něho nebyly nic neobvyklého. Každý rok jich vykonal několik. Výlety to byly jen zřídka. Zpravidla šlo o služební cesty, spojené s prací a zodpovědností.

Několikrát byl se ženou a dětmi o dovolené u moře. Poprvé si hned po svatbě vyjeli do Balčiku v Bulharsku. Později se opalovali v rumunské Eforii a v Gurzufu na Krymu. Chladnější vody Baltu poznali na Rujáně a v polském Swinoujsci. Dovolenou v horách trávili jednou v Transylvánských Alpách, podruhé v Rhodopech.

Jan se však turistických a rekreačních výletů brzy nabažil. Ležet celé dny na pláži ho nudilo a považoval to za ztrátu času. Příště poslal ženu s dětmi k moři a sám v nějakém skromném útočišti, v hájence, nebo vypůjčené přítelově chatě v klidu uprostřed lesů psal.

Byl rok od roku významnější vědeckou autoritou. O funkce nestál, z toho bylo jen vysedávání na poradách a připomínkování nanicovatých papírů. Nejdůležitější pro něho byl ČAS. Čas na psaní a na studium. Všechno ostatní se dalo nějak zařídit, nahradit, jenom čas se nedal ani v ohni natáhnout, ani na kovadlině do délky rozklepat, jako ten princeznin vlas v pohádce. Jan o sobě vytvářel záměrně mínění, že pro organizátorskou práci nemá schopnosti. I tak ho neminuly desítky vědeckých a redakčních rad, výborů a komisí.

Každý rok jel na nějaký světový kongres, konferenci nebo sympózium. Jednou se to týkalo filosofie, podruhé sociologie, potřetí politologie. To byly tři sféry, v nichž obíhal zeměkouli. Musel se důkladně připravovat na vystoupení a na diskusi. Dotazy nebyly vždycky jen příjemné a přátelské. Jednání se konalo ve světových jazycích a čeština se mezi ně bohužel nepočítá. Býval to překážkový běh přes jazykové bariéry. Když mohl vystupovat v ruštině, ještě to šlo. Tou hovořil skoro běžně. V němčině a angličtině to bylo horší.

Němčinu se učil dvakrát. Poprvé za okupace a z přinucení. Hned po válce se zařekl, že už nechce jazyk nacistů ani slyšet. Moc rozumné to nebylo. Goethe, Beethoven a Hegel za Hitlera nemohli. Jan jazykovou prohibici dodržel tak poctivě, že když po letech měl dělal zkoušku z němčiny ve vědecké aspirantuře, začínal se učit znovu od »Ich, du, er, sie, es«.

Ještě pár roků na to prožil s němčinou humornou příhodu. Kolegové z berlínského filosofického ústavu ho pozvali na kolokvium. Mimo Němců se zúčastnil profesor z Moskvy. Před zahájením organizátoři oznámili, že se bude jednat bez překladu. Rus nehnul brvou. Jan si v duchu pomyslel: »Potěš mě pánbů. Ten je zřejmě v němčině perfektní a já budu jako jediný pologramot.«

Začala volná rozprava. Jenda si pomohl svou osvědčenou berličkou. Řekl si: »Proč mám mít mindráky, že nevládnu bez kazu jejich samospasitelnou? Ať zkusí oni mluvit česky.« Diskutoval bez zábran metodou amerického volného stylu »catch-as-catch-can - uchop jak můžeš«. Chvílemi mu předsedající nebo auditorium napověděli, jindy se pod fousy uculovali, právě když se pokoušel vyjádřit něco náramně vážného.

A sovětčík? Seděl naprosto klidně. Nediskutoval sice, ale nebylo na něm znát, že by mu průběh diskuse činil potíže. Nerozuměl německy ani slovo. Když to konečně vyšlo najevo, sháněli pořadatelé nahonem tlumočníka.

Pro Jendu nastávala prekérní situace, když měl mluvit francouzsky nebo španělsky. Italština mu potíže nečinila - stejně jako zmíněnému moskevskému profesorovi němčina. Vystoupení ve francouzštině nebo španělštině se učil recitovat z papíru jako básničku.

Jednou s tím měl také zážitek. V Paříži na Sorboně se konal světový politologický kongres. Jan byl komentátorem v jedné sekci a vyjadřoval se anglicky k referátu francouzského profesora. Ten také hovořil anglicky a kromě toho měl Jan jeho referát předem. Z pléna vyskočil menší rtuťovitý Francouz a do Jendy se zuřivě pustil. Prskal a oči mu sršely zlobou. Nebylo pochyb, že milého Čecháčka rozsekal na guláš.

Když jednání skončilo a Jan odcházel, připojili se k němu dva Němci.

„To bylo báječné, jak jste toho francouzského diskutéra vyřídil. Byli jsme zvědavi, jak budete na jeho invektivy reagovat. A vy jste ho prostě ignoroval. To bylo skvělé.“

„Co mi zbývalo?“ Jenda na to skromně. „Já mu nerozuměl.“

Nejraději ze všech zahraničních cest měl profesor Lukáš přednášková turné. Bylo to vyčerpávající, cestou se vždycky o nějaké kilo spadl, ale pronikl ve vymezeném čase hlouběji do atmosféry země. Navštívil kromě center i další místa, někdy i venkov. Přišel do styku s mnoha lidmi a nejen s oficiálními osobnostmi. Nahlédl trochu do místních zvyků a pochopil něco z mentality. Hodně mu napověděly dotazy, které dostával. Dávaly představu, jak lidé myslí, co je pro ně důležité, co je trápí. Chtěli slyšet, zda jsou v Československu podobné potíže jako u nich a jak se řeší. Na Západě musel počítat se silnými předsudky a nedůvěrou, jež byly produktem letité antikomunistické propagandy.

I když bylo téma přednášky různé, Jan udělat vždycky krátký historický úvod. Ověřil si, jak je to důležité. Co se nám zdá samozřejmé, o tom nemají mnozí lidé na jiném konci světa ponětí. Podobně jako je pro nás jejich historie terra ignota. Jádrem přednášky učinil naše problémy, jak se s nimi potýkáme, jaké máme výsledky. Varoval se vychloubání, idealizace, malování skutečnosti na růžovo. Střízlivý a sebekritický přístup byl přijatelný i tam, kde nepanovaly pro nás sympatie.

Představy o Československu byly různé. Lišily se pochopitelně v socialistických a kapitalistických zemích, podle povahy pořádající organizace a složení posluchačstva. V Sovětském svazu, zvlášť v odlehlejších koncích jako ve středoasijských republikách, na Kavkaze či na Dálném Východě o nás měli zidealizované představy. Podobně tomu bylo v Mongolsku. Zvědavost bez předsudků, tak by se dal charakterizovat postoj posluchačů na Kubě, ve Vietnamu, v pobaltských republikách.

V USA, v Kanadě, ve Švédsku, v Belgii, v SRN, v Rakousku bylo cítit zaujetí a nevíru v pozitivní informace o ČSSR. Nebylo to všeobecné. Mnoho lidí chtělo znát fakta, aby si udělali vlastní úsudek.

Když Jan při vystoupení v Torontu kritizoval vysílání západních rozhlasových stanic proti Československu, vystoupil starší muž, zřejmě příslušník inteligence.

„Proč považujete za špatné, když např. Hlas Ameriky přináší zprávy o životě v USA v české řeči? Výměna takových informací může vzájemnému pochopení jen prospět.“

„Pokud by tyto stanice informovaly o SVÝCH zemích, bylo by to tak, jak říkáte. Ale když urážejí představitele naší republiky a popouzejí občany proti našemu systému života, pak to přátelství sotva prospívá.“ V tom smyslu Lukáš odpověděl.

Po skončení přistoupil diskutér k Janovi a za odpověď mu poděkoval. Omlouval se, že neměl představu o štvavé povaze rozhlasových vysílání a odsoudil je.

Překvapivou reakci akademických posluchačů zažil Jan v rakouském Innsbrucku. Zmínil se o osvobození Československa z rakousko-uherského područí v roce 1918.

„Hovoříte odmítavě o době, kdy byly Čechy pod habsburskou dynastií. Ale je přece známo, že slovanské národy, jmenovitě Češi, měli svobodu a větší privilegia, než sami Rakušané. Bylo to období jejich rozkvětu.“ Starší profesor vyjádřil zřejmě názor, který sdíleli i další posluchači.

Lukáš uvedl fakta o pobělohorském režimu v Čechách, o národnostní, náboženské a sociální diskriminaci, o germanizaci ve školství, v úřadech a v kultuře, o životě českého národa, který byl habsburskou politikou tři sta let deptán.

Rakouští posluchači přijali výklad pozorně. Omluvili se, že takové stanovisko slyší poprvé. V Rakousku se tyto skutečnosti neuvádějí a nikdy si z tohoto hlediska problém neuvědomili.


Cestování po světě bylo výbornou formou vzdělávání. Pár dní pobytu v cizí zemi vydalo za týdny studia. Hlavní metodou, často i bezděčnou, byla komparace - srovnání.

Denně jíme chléb. Co je na něm pozoruhodného? Chléb je dnes takový, jako byl včera, jako bude zítra. Prostě - chléb. Když se setkáš ve Francii s bagetou, v Gruzii s pšeničným chlebem ve tvaru placky podobné pingpongové pálce, když okusíš v Mexiku žlutý chléb kukuřičný, pojem chleba se v tvém vědomí košatí a tvoje poznání se obohacuje. I na skutečnost doma se po návratu díváš jinýma očima.

Vyžaduje to ovšem pozornost. Jsou lidé, kteří jedou do Alp a na Kanárské ostrovy a vracejí se zklamaní. »Nemají tam knedlíky a plzeňské pivo.« Je to konec konců také jistý druh komparace, i když k ničemu.

Cestování je produktivní metoda zdokonalování v cizích jazycích. Jazyk však byl mnohokrát v historii a je i dnes součástí a prostředkem mocenské politiky. Angličtina je šířena po celém světě jako nástroj vlivu USA. Je užitečné si to uvědomit, ale podcenit její znalost je nesmysl.

Cestování umožňuje poznávat cizí kulturu, zvyky, způsob života, bydlení, umění atd. Jedna z prvních věcí, které si člověk v cizině všimne ať chce nebo nechce, je jídlo. U nás patří k spokojenosti naložit si talíř vepřovou pečení, knedlíky a zelím. Ve Francii vám naservírují tucet porciček všeho možného. Je to látkově bohaté a zůstanete štíhlí jako Yves Montand nebo Brigitte Bardotová. Italové potřebují k životní spokojenosti nejprve pyramidu »pasty«-těstovin s pikantní omáčkou, a pak pomalu ochutnávají ryby, ráčky, chobotničky a spoustu dalších lahůdek Samozřejmě - ne bez vína... Vietnamci jsou drobní; při konzumaci kilogramu rýže denně trpí jednostranností látkového příjmu a tudíž po generace podvýživou. Ve Střední Asii je nejoblíbenější koňské maso, v Koreji psí. Indové se štítí hovězího, semité vepřového. U nás si sotva kdo pochutná na dešťovkách jako v některých koutech Afriky a pro talíř hmyzu a larev nás nezíská ani to, že jsou bohaté na proteiny.

Jan jedl v Hanoji s největší důvěrou smažená žabí stehýnka. Připomínala mu kuře. Žáby jsou tam veliké jako koťata. Na ostatní dobroty pohlížel s nedůvěrou. Ke každému jídlu mu postavili na stůl pyramidu vajíček natvrdo. Měli zkušenost, že Evropané jsou velcí jedlíci a že vajíčka v nich nebudí podezření.(Ale posaďte vedle sebe drobnou Vietnamku a hřmotného českého bařtipánka, dejte oběma po kilogramu spařené rýže a pak suďte, kdo je jaký jedlík.)

Chutě se podle zeměpisné délky a šířky liší, ale všude mají nějaký delikates, který by stál za to, aby se stal internacionální pochoutkou. To dosáhl například německý »štrúdl« a vídeňský »šnycl«. My bychom mohli do světové gurmánské pokladnice přispět švestkovými knedlíky (pokud je bruselští úředníci Evropského společenství nezakáží), Rusové pirohy a borščem, Slováci haluškami s brynzou atd.

Když jezdil Jan po světě, viděl, že všude je něco zajímavého, co by stálo za zevšeobecnění. A nebylo to zdaleka jen, co se servírovalo na talíři. Jak by to bylo skvělé, kdyby si země své přednosti a vymoženosti nezištně vyměňovaly. Dosud se to dělá naopak. Čím je něco hodnotnější, tím se vyvine větší úsilí, aby se to ohradilo vysokou zdí monopolu, patentů, pokut a penále. Halířová léčiva, která by mohla osvobodit lidstvo od prokletí hromadných chorob, se zpeněží miliardovými zisky.

Panuje snaha rozdělit země do přihrádek. Jedny jsou socialistické, druhé kapitalistické, jedny demokratické, druhé autoritářské, jedny vyspělé, druhé rozvojové, jedny bílé, druhé barevné, jedny jsou země Severu, druhé Jihu, jedny jsou křesťanské, druhé islámské atd.

Škatulkování poznání víc překáží, než pomáhá. V každé z mechanických škatulek je mezi jednotlivými zeměmi obrovský rozdíl. Nic nemůže nahradit konkrétní nezaujatý přístup bez apriorní šablony.

Jaké ohromné rozdíly jsou mezi kapitalistickými státy jako je např. Chile a Švédsko, mezi »demokratickými« jako je Švýcarsko a Pákistán, mezi rozvojovými jako je Nicaragua a Rwanda.

I v rámci jedné země, zvlášť je-li veliká, jsou mezi oblastmi nesmírné rozdíly. Jan si to uvědomil, když letěl šest hodin z Moskvy přes pouště do hlavního kirgizského města Frunze, z Rio de Janeira přes prales a široké meandrující řeky do vnitrozemí, z New Orleans přes kaňony a planiny k Velikým Jezerům.

Když se Lukáš pohyboval světem, měl možnost srovnávat nejen Československo s ostatními, ale i různé země navzájem. Vzpomněl si na Ivana Svítila, jak na liblické sociologické konferenci ironizoval, že se ČSSR orientuje na země Asie a Afriky, zatím co pokrok kormidlují USA. Na první pohled to opravdu dělalo dojem, že se Spojené státy stávají pány světa. USA získaly v mnoha ohledech technický a ekonomický primát, to není těžké statisticky dokázat. Ale v nejprogresivnější technice a technologii, ve vysoce kvalitních umělých hmotách, v elektronice, v samočinných počítačích je předstihuje Japonsko. V tempu ekonomického rozvoje je poráží řada států, i země s tak obrovskou lidskou a výrobní bází jako je Čína.

Nejdynamičtější vývoj sledoval Jan právě v rozvojových zemích. Už to nebylo jen tím, že se přírůstek vypočítával z nízkého základu. Nešlo jen o kvantitativní ukazatele. Čína orientovala ekonomický systém na efekt, na výkon. Výsledek se neměřil ziskem, ale životní úrovní lidí. V tom už se Amerika s Čínou měřit nemohla. Ve Vietnamu viděl Jan stavbu nejvýkonnější hydroelektrárny, několikanásobně převyšující kapacitu asuánské.

Když letěl na konferenci do Adenu, zastavil se na krátký čas v Abu Dhabi, hlavním městě Arabských emirátů. Vstoupil do letištní budovy, kterou tvořil obrovský skleněný hřib. V hale se strkaly a překřikovaly báby v černých šátcích s obrovskými strakatými uzly rodinného haraburdí. Na každém kroku se středověk potkával s příštím tisíciletím.

Do města jej odvezl rolls-roys, taxík, řízený Arabem v bílém burnusu s černým obroučkem kolem hlavy, v řemínkových sandálech. Jeli po dálnici pouští, pokrytou rozpraskaným solným škraloupem. Mezi dvěma pruhy betonové vozovky byl zelený pruh stromků a keřů. V pravidelných časových intervalech, připomínajících tep srdce, stříkaly ze země crkůčky vody.

Milionové město vyrostlo během několika let na pokraji Perského zálivu. Dříve tam stálo pár chatrčí rybářů a podloudníků. Nyní to byla jediná ohromná a ohromující novostavba. Hlavní třídu lemovaly výškové budovy světových bank a obchodních domů. Pár kroků od nich bylo veliké arabské tržiště s pitoreskní romantikou a rámusem. Připomínalo romány Karla Maye. Vedle masivních zlatých džbánů, tepaných mís a křivých šavlí v těžkých pochvách z červeného zlata byly na prknech vyloženy poslední modely japonské elektroniky. Palác vládnoucí dynastie působil jako pohádka, přenesená z Tisíce a jedné noci rovnou do současných vymožeností. Co čtvrť, to prst minaretu, zdvižený nad architekturou, kombinující modernu s arabskou výtvarnou tradicí.

Klíč k zázraku, který se udál během života jedné generace se jmenuje nafta. Smetanu sbírají zahraniční společnosti, americké, britské, holandské a další. Poměr mezi savci a vysávanými se mění. Dokladem je rozpad staleté koloniální soustavy během života jedné, dvou generací.

Je dějinná houpačka něčím novým? Sotva. Pokus mocných impérií o ovládnutí světa se opakuje po tisíce let. Dávno před Hitlerem a Napoleonem se Čína považovala za »Střed světa« a pyramidy Egypťanů a Inků vyrostly na pohádkovém bohatství a moci. Z Kartága zbyla poušť a z pouští Kuvajtu, Saudské Arábie, a dalších států a státečků Blízkého a Středního Východu roste síla, o níž si láme zuby impérium USA. Třetihorní veleještěři vyhynuli na své veliké rozměry. Lidská historie jako by prodělávala čas od času něco podobného.

V bibli v knize Ecclesiastes - Kazatel se píše: »Jest-liž jaká věc, o níž by někdo říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano pak již to bylo před věky, kteříž byli před námi.«

Jan se naučil, že nesmí dát jen na první dojem. V každé zemi nacházel líc a rub, hezké a ošklivé stránky. Není taková, která by nebyla v té či oné míře pletencem protikladů. Čím je větší a v jistém směru pokročilejší, tím rozporů neubývá a jsou spíše ostřejší. To neznamená, že jsou všechny země stejné. Záleží na tom, z jakého hlediska je posuzujeme, zda vidíme hlavně techniku, způsob a úroveň života lidí, nebo přírodu.

Přiletěl do Spojených států a úředník v okénku s ním jednal přátelsky. Povolení k pobytu mu dal delší, než Lukáš žádal. Žádná byrokracie. Celníci mávli rukou a nebyli zvědaví, co má v kufru. Možná, že to bylo ovlivněno tím, že podle papírů přiletěl na světový politologický kongres ve Washingtonu.

Využíval každou volnou chvilku, aby z Ameriky poznal co nejvíc. Velkou pomocí mu byl československý novinář Podskalský. Povozil ho po metropoli USA a nejbližším okolí a mnoho věcí mu ukázal a vysvětlil.

Cestou od letiště do centra míjeli přepychové vily, řídce rozhozené v bohaté zeleni letitých dubů, platanů a kanadských jedlí. Podskalský vysvětlil, že tam nebydlí nejvyšší vrstva, ale něco jako »horní mínus jedna«. Zámožní podnikatelé, vysocí státní úředníci, bohatí spisovatelé a herci.

Boháči se v posledních desetiletích zařídili osobitým způsobem. Jejich doménou se stal Georgetown. Když tam Jenda přijel, měl dojem, že se ocitl v kulisách westernu. Dřevěné jednopatrové chalupy, pomalované křiklavými barvami, jen místo prašných ulic asfalt a pěstěné aleje. Před saloonem s nízkými létacími dveřmi a prkennou verandou chyběl pouze pistolník s colty nízko u pasu, opřený ramenem o vyřezávaný sloupek a kroutící si nedbale cigaretu. Anebo byl uvnitř a patřil k exotickému personálu? Napříč ulicemi prokopali kanál, obezděný mocnými začernalými trámy, po jakém kdysi kdesi pluly nákladní čluny, tažené na boku koňmi.

Domy pocházejí skutečně z Divokého západu, ze zbytků starých hraničářských městeček. Rozebrány do prkénka, impregnované proti červotočům vytvářejí přepychem přesyceným milionářům v exotické čtvrti hlavního města iluzi tradic.

Opačným pólem jsou nejubožejší černošské čtvrti. Když projížděli pustými ulicemi okolo činžáků bez záclon v oknech, bez květin, s flegmaticky civícími postavami na schodech, měl Jan dojem, že to je poloprázdný kout města. Podskalský ho vyvedl z omylu. V nevlídných budovách žijí napěchovány tisíce rodin, někdy víc než po jedné v místnosti.

O pár ulic dál uviděl jiný obraz bydlení a života »afroameričanů«, jak si černoši přejí být nazýváni. Vzhled domů, chodci i děcka na hřišti připomínali atmosféru maloměsta. To byli zaměstnaní lidé, drobní úředníci, služebná vrstva.

Zvláštním dojmem působilo »čínské město«, město ve městě. Ulice od pestré vstupní brány s papírovými draky připomínaly spíš Čínu počátku 20.století než USA. Exotika byla víc poutačem a reklamou, než výrazem stupně kultury. Technika americká, fasáda čínská, tak by se to dalo charakterizovat. Většina života ukazovala na to, co bývá označováno jako střední třída.

Když Podskalský navrhl, aby zašli do čínské restaurace na oběd, měl Jan obavu, že to bude stát hromadu peněz. Má zabíjet vzácný čas v exkluzivním podniku?

Byla to lidová jídelna. Jen jídelní lístek, vůně koření a obsluha byly čínské. Zákazníci byli všech barev pleti včetně bílého policajta. Většinu asi nepřitahovala exotika. Za dva dolary, za které by se jinde sotva najedl, naložila Číňanka k polévce a masu kopici dušené rýže, jakou si kdo přál.

Lukáš se nesetkal s Američany poprvé. Znal je už z pětačtyřicátého roku z domova a nejednou je potkával v třetích zemích. Neměl o nich nejlepší mínění. Mnozí byli domýšliví, chovali se arogantně a čišelo z nich sebevědomí, jako by jim za dolar patřil svět.

V neděli navštívil historické muzeum a obrazárnu a byl příjemně překvapen. Chápal, že v takových zařízeních nemůže čekat, že potká americký průměr, ale i tak ho chování návštěvníků zaujalo. Tehdy po skončení války měli američtí vojáci ve Vraňanech zájem o tři věci: o holky, šnaps a z nudy o nějaký sport. Mnozí nevěděli v jaké zemi jsou a bylo jim to jedno. Nyní sledoval okolo sebe lidi, kteří pozorně prohlíželi panely, studovali text a statistické přehledy, vyměňovali si tiše poznámky. Ohleduplně se usmáli a dali si vzájemně přednost ve dveřích, omluvili se, když bezděky jeden o druhého zavadil loktem.

Jenda měl už dost světoběžnických zkušeností a přece si tento dojem zapsal hluboko do paměti. Asi proto, že ho tak mile překvapil. (Když o mnoho let později sledoval zprávy o barbarském bombardování a ničení Jugoslávie, o přepadení Iráku, o vyhrožování Iránu, velkohubé projevy amerického státníka s rekordně nízkým IQ, vzpomínal na tyto »jiné Američany«. Budilo to jiskřičku naděje a optimismu.)

Základní dojem, který si odnesl byl, že neexistuje jedna Amerika, jeden Washington, ale že je to několik vrstev, které jako by se pohybovaly po různých trajektoriích.

Veliké kontrasty nejsou patentem USA. Jan se s nimi setkával všude. Nejméně padesátkrát byl v Sovětském svazu a viděl životní podmínky v Moskvě, Kyjevě a Leningradě, nesrovnatelné s úrovní ve středoasijských republikách, v Kirgizii, Uzbekistánu, v Kazachstánu. A jak se asi žilo lovcům, rybářům a pěstitelům sobů za polárním kruhem?

V Rio de Janeiro uviděl krásnou bílou haciendu na útesu vysoko nad městem. Přijela limuzína, široká vrata se na automatickém zařízení rozjela a na několik okamžiků se otevřel pohled do velikého dvora s palmami. Objevil se vysoký černoch s dogou, s dvěma pistolemi na nábojových pásech křížem přes prsa.

Pár kroků odtud se ze svahu otevíral pohled na jednu z favel. Tisíce lidí žije v těchto slamech na příkrých svazích hliněných homolí, kde za tropických lijáků dochází k tragickým sesuvům půdy. Lidské brlohy jsou slepeny ze zbytků krabic a plechu, bez vody a kanalizace, mezi vyšlapanými cestičkami bez ulic a bez chodníků. Policisté, o něž tu jinak není nouze, se do těchto míst neodváží.

Pod tropickým sluncem seděli před vchodem do činžáků ramenatí muži a střídali se na směny. Pistolníci. Vpustili do domu kromě nájemníků jen ohlášené návštěvy. Něco jako »pohraniční stráž« mezi dvěma světy, mezi těmi kdo mají a kdo nemají z čeho žít.

Před vánočními svátky byl Lukáš ve Frankfurtu nad Mohanem. V obchodních domech byla tlačenice. Prodavači, jindy samá ochota, byli už k smrti unavení a nevlídní. Nabízelo se zboží z celého světa, na co si kdo pomyslel. Byla ohavná plískanice, na ulici břečka z mokrého sněhu. V marastu seděl člověk, vedle na chodníku klobouk. Sem tam mu někdo hodil pfenigy. Z tlampače supermarketu zpíval hlas Karla Gotta.

Příkré rozpory současného světa viděl Jan nejen mezi přepychem a bídou. Nad lidstvem jako by visela hrozba konfliktu mezi technickým pokrokem a přírodou. Kdo si u nás dnes dovede představit den bez radia, telefonu, bez elektřiny, bez motorů, bez počítače? Ale příroda je život; je myslitelný život bez přírody?

Jan zažil pár dní v New Yorku. Od rána do večera v betonovém kaňonu ulic, mezi tasemnicemi ocelových oblud ničících vzduch spalováním nafty, v hukotu, rachotu, skřípění, reprodukované hudbě, povykování reklamy. Prchal. Ale co miliony lidí, kteří nemají kam uprchnout? Narodili se tam a umrou tam.

Z toho co Lukáš viděl považoval za nejvyšší životní standart Švédsko. Ne proto, že by bylo nejbohatší. Zdálo se mu, že na rozdíl od amerických velkoměst tu není ten hektický chvat, horečka, hon pro honbu. Jako když si Švédové umí svůj život a blahobyt užít.

Přírodu kolem sebe slepě neničí. Papírny musí čerpat vodu z řeky pod továrnou, ne nad ní. V pátek odpoledne bohatší část měst vyjíždí k chatám na břehu moře. Vytáhnou vlajku na stožár jako by chtěli hlásit: »Hurá, jsme tady a je nám fajn.« Polovina si přiveze jezdeckého koně. Alespoň o weekendu jezdí aniž by zamořovali ovzduší. Koňské koblížky jsou voňavější než benzin.

Kontakt s přírodou, připomínající vztah dětí s rodiči, obdivoval Jan v Mongolsku. Na ohromných prostorách tam žije poměrně velmi málo lidí. Hustota obyvatelstva je asi stokrát nižší, než u nás.

Ujížděl terénním džípem. Vyjeli na kopec. Bezděčně očekával, že za horizontem spatří městečko, vesnici nebo alespoň střechu chalupy, že údolím pojede vlak, že se tam povine silnice. Nic. Desítky a desítky kilometrů až po obzor step, skály, lesy, stráně, ani stopa po člověku. A za příštím průsmykem, po dalších hodinách jízdy? V dálce se zabělala dvojice jurt a na obzoru roztroušené krávy, koně, velbloudi, ovce, jaci. Jezdec držel pod paží dlouhou tyč se smyčkou na konci a zpíval si. Když dojeli blíž, Jan jeho písni stejně nerozuměl, ale průvodci mu vysvětlili, že to není ani šlágr z filmu, ani z radia. Zpíval si na notu, kterou složil a o tom, co viděl okolo sebe.

To byl pastevec, arat. Ten s přírodou žít musel. A co ve městě, v Ulánbátaru?

Jan měl přítele, už tu o něm byla zmínka. Jmenoval se Damdynsuren Saldžin. To nebylo křestní jméno a příjmení. Otec se jmenoval Saldžin a synovi dali jméno Damdynsuren. Byl tedy Damdynsuren Saldžin.

Byl profesorem vědeckého ústavu. Vystudoval v Moskvě aspiranturu filosofie a psal doktorskou práci. Byl ženatý, měl dvě děti a bydlel v hlavním městě v moderním domě, postaveném podle československého projektu. Jeho vztah k přírodě?

Když na jaře slunce roztaví metrový příkrov sněhu, odstěhuje se s rodinou do jurty na pokraj lesa v horách nad městem. Opustí několikapokojový byt s elektrickým proudem, koupelnu s teplou vodou. Každé ráno se v černém obleku, bílé košili s vázankou posadí na korbu náklaďáku a jede do práce. Spolu s ním děti do školy a další lidé do dílen, do úřadů, za nákupem. Odpoledne se to opakuje opačným směrem.

Že je život pohodlnější v domě s ústředním topením, ve městě kde je kino, obchody, služby? Na prstech vypočítal, kolik předností má život v jurtě na pokraji lesa.

A les sám? Jan také bydlel na jeho okraji. Ne v jurtě, ale v hotelovém zařízení mezi strmými svahy. Vyšel si pár kroků pěšinou mezi stromy. Byl zamyšlený. Zvedl hlavu a několik kroků od něho - veliké tlamaté zvíře, které si ho prohlíželo nevlídným pohledem. Tělo jako hrbatý kosmatý kůň, parohy o síle chlapské paže. Los.

Co teď? Utíkat? Vylézt na strom? Římská říše vydržela tisíc let, protože se řídila pravidlem: když nevíš co udělat, nedělej nic. Jan se otočil a bez nápadného spěchu, aby si los nepomyslel, že má strach, kráčel domů. Zvíře se věnovalo dál jívovým pupenům.

Jan to vyprávěl hostitelům.

„To jste měl štěstí. Mohl jste potkat něco horšího. Třeba medvěda, vlka nebo rysa. Zvířata se tu člověka nebojí.“

„Jak je to možné? Mongolové jsou přece vyhlášení lovci.“

„Ano, ale ne v horách okolo Ulánbátaru.“

„Tady je rezervace?“

„Teď ano. Ale zvířata tu nikdo nelovil, co paměť sahá. Jsou to Svaté hory. Věřilo se, že živí tvorové jsou převtělené duše předků.“

„Takže jsem možná potkal zrovna vašeho pradědečka. Nebo některého národního hrdinu.“

„My už na to nevěříme, ale zvířata máme rádi. Tady jim neubližujeme a oni s námi žijí v míru.“

„Kéž by si z toho svět vzal příklad.“


Že symbióza člověka s přírodou není samozřejmá a snadná věc, o tom se Lukáš také přesvědčil.

Když byl na sociologickém kongresu v Torontu, zajel se podívat na Niagarské vodopády. Znal je z literatury. Od klukovských let pro něho byly pojmem plným romantiky. V pralese u Velkých jezer žil statečný Lovec jelenů, jeho rudý přítel Uncas a další hrdinové románů Jamese Fenimora Coopera.

Okolo nádherné hříčky přírody uviděl něco jako ohromnou Matějskou pouť. Z obou stran, z kanadské i z území USA. Na parkovištích stály stovky aut, přijížděly a odjížděly desítky autobusů. Dvouplošník prováděl nad vodopádem vyhlídkové lety. Dole připlouvaly vyhlídkové lodě až k padajícím spoustám vody. V zapůjčených pláštích, gumových holinkách a rybářském klobouku bylo možno projít terasou pod přepadávajícím proudem. Rychlostním výtahem se dalo vyjet na vyhlídkovou věž. Na každém volném metru plochy okolo přírodní nádhery byly obchody se suvenýry, restaurace, bary, bufety. Nabízela se alba, fotografie, filmy, obrázky - malované, vyřezávané, vypalované. Od uměleckých předmětů po nejnemožnější kýče. Bylo možno koupit slavnostní indiánský oblek s čelenkou z orlích per přibližně za cenu limuzíny. Nabízela se na sta indiánských a eskymáckých prací, figurek vyřezávaných z parohů, kostí a ze žuly.

Děsivý hukot padající vody soutěžil s kraválem reklam a atrakcí.

Jan se vracel bohatší o zážitek a chudší o ztracenou romantickou iluzi z dětství. Viděl příklad, jak člověk dokáže přírodní nádheru zpeněžit a zároveň zprznit.

Nahlédnutí do různých zemí změnilo Lukášovu představu o perspektivách pokroku. Kdysi se mu zdálo, jako by lidstvo stoupalo po jakémsi schodišti od nižší k vyšší úrovni kultury a života. Některý stát a národ je o něco dál, v minulosti jsme byli o tolik a tolik stupňů níž.

Poznal, že lidé nemají všude na život stejné nároky. Mají různé potřeby, požadavky, představy o štěstí. Mongol potřebuje jurtu, aby měl blíž k přírodě, ne automatickou pračku. Je šťastný na koni, ne v přepychovém automobilu na dálnici. Je proto na nižším stupni vývoje? Nebo naopak?

Je těžké rozsoudit, kdo má požadavky lepší a kdo horší, kdo si představuje společnost lépe a kdo hůř. Je to zlé? Je to znamenité. Proč by měl být celý svět přistřižený podle jedné šablony? Proč by měla a musela zmizet osobitost tradic, zvyků, vkusu, životních nároků? Vzájemné sblížení a integrace kultur a národů nemůže přece vypadat, jako když se v míchačce dělá beton. To by byla hrůza. Doufejme a věřme, že budoucnost znamená bohatství zvláštností, alternativ, nabídku široké škály způsobů života.


Lukáš uviděl postupně tolik cizích zemí, že by snáz vyjmenoval ty, kde ještě nebyl, než ty, jež navštívil. Přesvědčil se, kolik je na světě plodů lidské moudrosti a vynalézavosti, jak kolosální je to dílo rukou a mozků. Jak by se mohl snadno docílit bohatý život pro všechny bez hladu, bez bídy, kdyby místo konfliktů byla dobrá vůle a mír.

Ještě jeden nade vše cenný poznatek si ze světa přinášel. Že každá cesta do ciziny je krásná návratem domů. Že všechno v zahraničí je hezké a zajímavé, když člověk cítí v zádech svou zemi, svůj domov, který ho čeká. (Odpusťte autorovi, že opakuje něco, co už bylo vysloveno mnohokrát, ale on to byl pro Lukáše, jako pro každého světoběžníka, ukrutně důležitý objev.)

Když ho letadlo přiváželo a obloha to dovolovala, vyhlížel, kdy se pod ním objeví červené střechy chalup. Takové jsou jen u nás.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39