Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

21) Ptáci se vracejí k rodnému hnízdu

V pětačtyřiceti letech byl Jan Lukáš v plném rozletu. Pracoval s radostí a lehce. Nic nepřeháněl a snažil se nemyslet na slávu a ocenění. Poznal, že se mu věci nejlépe daří, když o nich přemýšlí i ve chvílích odpočinku a spíš jako o zábavě než o povinnosti a pouští se do psaní a bere do ruky diktafon jako za odměnu. Nápady pak měly křídla a diktát za nimi pospíchal. Nové myšlenky si nejprve ověřoval v přednáškách a pozorně sledoval ohlas posluchačů. Dovedl s nimi navázat bezprostřední kontakt a cítil, zda jdou souběžně s jeho myšlenkovým pochodem. Zřídka komu v sále nebo v posluchárně padala víčka a klesala hlava.

Když se občas musel do práce nutit, výsledek za mnoho nestál. Věty byly šroubované a aby vyjádřil jednu věc, musel se třikrát rozběhnout. Škrtal a ještě byl text rozvláčný a upovídaný. Stávalo se mu to, když plodil nějaký »podklad« pro vysoké činitele, nebo se o něj pokoušelo nachlazení.

Pokud byl zdráv a pracoval podle vlastního rytmu, našel si vždycky čas i na špetku pohybu. Téměř denně se proběhl za městem v polích. Dvakrát, třikrát v týdnu chodil do Podolí plavat. Rád se projel na kole. V zimě chodil s Věrou a s dětmi na motolské stráně lyžovat a sáňkovat. Praha, obklopená přírodou, nabízí k sportování řadu možností.

Horší to bylo při cestách po světě. I tehdy se snažil najít chvilku alespoň k procházce. Cestoval s rozkoší, ale zahraniční cesty úmyslně nevyhledával. Bylo jich i tak dost.

Když ho povinnost vyjet za hranice neminula, hleděl spojit nutné s příjemným. Prostudoval si informace o zemi a o místech, která měl navštívit. Mnoho volného času v cizině nemíval, ale snažil se využít každou chvilku, aby uviděl a poznal co nejvíce.

Absolvoval cesty, které jako by mu promítaly před očima barevný film, jako by obracel stránky v živém cestopisu.

Když odlétal na konferenci do Hanoje, rozkvétaly právě v Praze narcisy, tulipány a šeříky. V Moskvě ještě ležely zbytky sněhu. Při mezipřistání v Taškentu byl kraj pod souvislou sněhovou pokrývkou a mrzlo. O pár hodin později zažil v Kalkatě největší žár. Na letištní ploše se tetelil vzduch jako nad pláty rozpáleného sporáku. Na terase stála skupina Indů, mezi nimi vojáci v upjatých soukenných uniformách a nezdálo se, že by jim vedro vadilo. V letištní hale se točila na stropě ohromná vrtule a pod ní se tísnili Evropané, kteří zoufale hledali dýchatelnější vzduch. V křeslech podél stěn seděli Asiaté a měli z umořených a propocených bělochů legraci. Když letadlo startovalo, objevila se pod křídly vesnička s jehlancovitými chýšemi z palmových listů. S kapesním atlasem v ruce sledoval Jan pobřeží Bengálského zálivu a šťavnatě zelený prales. Sem tam trčela sluncem vybělená skaliska. Vynořila se stuha Rudé řeky a přistáli v Hanoji. Zde už to nepřipomínalo pláty rozpáleného sporáku, ale horkou prádelnu. Měl pocit, jako by procházel vyhřátým rosolem.

Takový kaleidoskop prožíval během jedné cesty. Podobnými živými obrazy procházel každý rok několikrát.

Bylo to fyzicky náročné. Střídalo se klima, strava, místní způsob života, kterému se musel chtě-nechtě do jisté míry přizpůsobit. Značné potíže činila změna času. V noci se Jan probudil a nemohl znovu usnout; doma v Praze už bylo ráno. Během jednání přicházela dřímota. Víčka trvala na svém a nechtěla zůstat otevřená ani po koflíku silné kávy nebo čaje. V Praze bylo po půlnoci. Za pár dní si na to v cizině jakž takž zvykl. Po návratu domů se to opakovalo a bylo to ještě horší.

Fyzické i psychické nároky a obtíže snášel a nestěžoval si. Cestování po světě bylo od klukovských let jeho snem a ten se mu vrchovatě naplňoval. Měl jinou podobu, než když četl Hlouchu a Běhounka, Vernea a romány z Divokého západu, ale nebyl bez zajímavosti a bez vzrušení. Život plný úspěšné práce a světoběžnictví vyvolával v Janovi pocit, že mládí ve Vraňanech, v Písku a v Budějovicích je dávno překonaná minulost. Nechal ji daleko za sebou.

Nečekaně se začaly dít divné věci. Když se mu v Rio de Janeiro stýskalo, nevybavoval se mu už byt v Praze, vltavské mosty a hradčanské panorama. Viděl lesní cestu za myslivnou a ze smrkového chvojí kanuly kapky deště.

Po návratu domů vyhledal román Karla Klostermanna Ze světa lesních samot, zastrčený v knihovně do druhé řady. Pátral po antikvariátech a četl od autora dychtivě lepší i slabší věci. Vdechoval z nich atmosféru šumavských lesů a hor. Připomínaly mu postavy dřevařů, mezi nimiž trávil klukovská léta. Ve vzpomínkách znovu žadonil, aby mu půjčili sekeru a vyjeveně zíral na krvácející palec.

Nedělní výlety s rodinou už jen výjimečně směřovaly do Českého ráje a do Karlových Varů a stále častěji do Kašperských Hor, do Českého Krumlova a na Lipenskou přehradu.

A dovolená? Jan měl otevřenu polovinu světa. Nabízely se mu rekreační cesty k moři i do hor, návštěva zajímavých měst. V počátcích manželství na takový výlet dlouho šetřili a čtrnáct dní v chatce u Černého moře byl pro ně zážitek.

Nyní se objevil silnější magnet. Záhořanský rybník. Lákal Jana víc, než Copacabana, Varadero a Bali. Děti s ním byly zajedno. Pro ně znamenala zahraniční rekreace mnoho námahy a málo potěšení a zábavy. U moře si pracně našly vrstevníky, spřátelily se s nimi, a bolestně prožívaly, když se za pár dní musely s novými kamarády rozžehnat.

Věra měla pro manželův »home-sickness« - stesk po domově pochopení. Však jí také nebyly jižní Čechy cizí. Opatřila lék. Našla na břehu Záhořanského rybníka na pokraji lesa chatu a najali si ji. Nebyl to žádný přepych, ale o to nešlo. Hajný Braun postavil pár kroků od hájovny srub s verandou. Byl odtud hezký pohled přes jezerní hladinu na stupnici šumavských hor od nejbližších až k Boubínu a Bobíku, na čarovné západy slunce.

Přes léto byl u rybníka veliký ruch. Do autocampu přijížděly stovky hostů. Oblíbili si jej zvlášť Holanďané. Okouzlovaly je hory a lesy. Mohli si natahat suché dříví a zapálit večer táborák. To by si doma mezi plavebními kanály, rovinatými loukami, větrnými mlýny a záhony tulipánů dovolit nemohli.

Vraňanští »domorodci« to měli na pláž k Záhořanskému rybníku jednu stanici lokálkou, nebo hodinu procházky romantickou cestou podél řeky Blanice a mlýnského náhonu.

S podzimem shon a dětský povyk v campu utichly. Na rybník, mokřadlo a na lesy se snesla snivá melancholická mlžina. Jen myriády racků ještě nějaký čas křičely vysoko pod oblohou, ale i ti se pomalu stěhovali do měst a na jih za obživou. Po nebesích plachtil ladnými křivkami jestřáb. Už ho nepronásledovala hejna podrážděných obránců hnízd s vodními kuřátky.

V kraji, kde znal každou pěšinu, Jan omládl. Jako kdyby ho vzala maminka znovu na klín a výskala v blonďatých čupřinách (které už mu »v koutech« řídly). Lidé mu tu teď byli bližší, než za chlapeckých let. Tenkrát se jim každým rokem dospívání vzdaloval. Jako když se mladé jiřičky učí létat a opouštějí hnízdo. Mířil pryč, vzhůru, do světa. Nyní se k nim a mezi ně pokorně a bohatší o životní zkušenosti, vracel. Už neměl pocit, že je životní dráhou překročil. Vyrostl do vědecké autority, do jisté mezinárodní úrovně, ale tím silněji cítil, že jeho kořeny tkví tady, kde se narodil, kde dorostl do vojenské míry.

Že si Lukášovi našli chatu hajného Brauna mělo předehru.

Jan jel počátkem šedesátých let na přednášku do Prachatic. Zastavil se před hájovnou, kde se narodil. Hajný uviděl neznámý vůz a vyšel před vrata.

„Dobrý den, pane Braun.“

„Jeje, to je Honzík. Já bych tě byl - vlastně vás - nepoznal.“

„Snad mi nebudete vykat.“

„Jste velký pán. Kdepak Honzík Lukášů. Koukáme se na vás v televizi.“

„Ale pane Braun, prosím vás, cožpak myslíte, že jsem z jiného těsta, než jsem byl?“

„To ne. My jsme na vás - tedy na tebe, když ti tak můžu říkat - pyšní. Já vždycky: Ten se tady v naší chalupě narodil. Oni to stejně všichni vědí.“

Profesoru Lukášovi šedly skráně, ale při těch řečech se cítil jako cudná panna, div se nečervenal.

„A co vy, pane Braun, jak se máte? Co pani? Co Anča a Frantík? Všichni zdrávi?“

„Zaplať pámbů, zdraví nám slouží. Nevím, jestli se s tím mám chlubit, nebo se za to stydět, ale pořídili jsme si na stará kolena ještě jednu holku, Mirku. Podívej, tamhle ji vidíš, kope brambory s mámou. Holt se nám to povedlo. Máme z ní radost. Už je ve čtvrté třídě a dobře se učí. Budeme mít aspoň povyražení do důchodu.“

Každá rodina, každý člověk má svůj román. Jendovi tu byli lidé blízcí tím, že jejich osudy znal.

Braun se do vesnice přiženil v letech krize. Jako tesař práci nesehnal a tak začal dělat v lese. Byl pracovitý, šikovný a měl dar přirozené inteligence. Lesní, Jendův táta ho udělal parťákem a po válce hajným.

Braunova paní a jejich manželství měly také svou historii. Anča byla velice hezká, ale chudá. Tahle kombinace představovala nebezpečí. Našli se zájemci o její půvaby a když se chytla lehkomyslné kamarádky, bylo zle. Párkrát se nechala odvézt do nočních podniků v Budějovicích a s dobrou pověstí byl amen. Místo toho se jí zakulatilo bříško a svobodné mamince se narodila Anička. Chlapi ve vsi se košilatě bavili a báby nad ní udělaly kříž. Slušný mládenec se pro ni bál na tancovačce přijít, aby ho nepomluvili.

Objevil se Braun. Přišel vlastně kvůli ní. Ne že by ho jiná a »lepší«holka nechtěla. Dlouho to sousedkám vrtalo hlavou. Byl mimořádně pohledný a pořádný mužský. Jako vyučený tesař měl mohutnou postavu, široká ramena, vyklenutý hrudník. Tvář měl drsnou, ale výraznou a vážnou. Po holení mu zůstával na bradě a na lících černý stín s modrým nádechem. Slušelo mu to. Neměl ve zvyku zbytečně mluvit, ale co řekl mělo hlavu a patu.

Nikdy se nepopral a nikomu nevyhrožoval a přesto vtípky na jeho známost s »lehkou Ankou«, která měla »do fóršusu« roční dceru, rychle přestaly. Proč? Přímý a otevřený způsob, jak si Anču namluvil a oženil se s ní, jak se svědomitě staral o malou dcerku, která »nebyla jeho«, ale kterou osvojil a které dal své jméno a když se jim narodil Frantík, nedělal mezi dětmi rozdíl, to všechno dohromady a jedno k druhému vzalo posměváčkům dech. Když se stal vedoucím party dřevařů a později hajným, ani se tomu lidé nedivili. Získal si respekt a sympatie. To nebývá na vesnici pro »přivandrovalce« snadná věc. A jeho žena? Pořádnější manželku a mámu aby pohledal. Její dívčí krása spokojeným manželstvím a zrajícími léty ještě rozkvetla.

Takový byl románek hajného a jeho ženy.

Když se Lukášovi nastěhovali do srubu před hájovnou, pozdravili se ještě s dalšími sousedy. Rodina lékaře Soldáta si postavila patrovou dřevěnou vilku a trávili v ní weekendy. Doktor měl ordinaci v Budějovicích, ale on i jeho žena pocházeli z Vraňan. Měli také zajímavé curriculum vitae.

Doktor byl z rodiny krejčího. Otec nebyl žádný Nehera ani Rolný (před válkou známé oděvní firmy). Pracně se na maloměstě protloukal, ale dokázal NĚCO (jak se tady s oblibou říkalo s krajovým akcentem). Nechal dva syny vystudovat medicínu. Starší byl praktický lékař, mladší měl u každého dospělého pacienta dvaatřicet pracovních příležitostí (pokud už pacient něco v chrupu nepozbyl).

Oba měli u Záhořanského rybníka chatu. Praktický lékař hned vedle Lukášových. Navázali přátelství. Doktor Soldát byl myslivec, ale mnoho toho nenastřílel. Spíš přírodu a zvířata pozoroval a fotografoval.

Jeho paní měla také trochu pikantnější minulost, ale jinou, než paní Braunová. Krásu Anči nedosahovala, za to byla mnohem bohatší. Patřila ve Vraňanech k nejzámožnější obchodnické rodině. Nápadníci si podávali dveře, ale Alenka si chtěla ještě něco užít, než si přikryje mládí manželským čepcem. Přihodilo se jí, co se v takových případech stává. Překročila neopatrně hranici, za níž byly její půvaby a věno slabší, než pihy na dobré pověsti a zájemců ubylo. Skončila válka a do Vraňan přijeli osvoboditelé se žvýkačkou, čokoládou, pomeranči a nenasytnou chutí na všechno od čtrnácti do šedesáti let, co se tajilo pod sukní. Alenka propadla lásce ke khaki-ideálu z Los Angeles. Když se rok na to stala paní doktorovou, drbny roznášely po městě nedoloženou verzi, že si na sňatek plácl krejčí s obchodníkem v hospodě U cínového džbánku.

Ať na tom bylo pravdy hodně nebo málo, jako sousedi na chatě byli Soldátovi příjemní a že by u nich létaly talíře a vyměňovaly se zoologické pojmy, Lukášovi nikdy nepozorovali.

Nechci trpělivost čtenáře přetěžovat místními historkami, ale nemohu se nezmínit ještě o jedné rodině, s níž Lukášovi navázali a v příštích létech udržovali přátelství.

Koncem jara, kdy se vydařila teplá slunná sobota, přijel Jenda s Věrkou na chatu. Pod mohutným dubem na břehu Záhořanského se setkali s čiperným dědou. Vnouček si dělal na mělčině rybníček a snažil se do něj zahnat malinké rybky. Děda byl netrpělivý. Chlapec asi šestiletý se brouzdal ve vodě a i když mu sahala sotva po kotníky, byla ještě studená a hrozilo, že nastydne. Děda bručel, že je čeká hodina cesty domů a že se bude babička zlobit, když přijdou pozdě k obědu. Na vnoučka to nepůsobilo, a do vody, i když mělké, se pro něho dědečkovi nechtělo.

Jan pana Krutinu znal. Býval to vlídný a ochotný úředník na vraňanském městském úřadě. V době, kdy na spravování okresního městečka stačilo pět, šest duší včetně obecního sluhy, dělal »děvečku pro všecko«. Nyní byl v důchodu a jako kdysi pečoval o obec, nyní se svědomitě staral o vnoučata, potomky svých dvou dcer.

„Dobrý den, pane Krutina,“ pozdravil Jan.

„Dobrý den, dobrý den. Jakpak mě znáte?“

„Jak bych mohl neznat duši obecní elektrárny a nejsvědomitějšího úředníka na obci? Lukáš - abych se představil.“

„Lukáš - Jeník? Pana lesního? Nojo, to už jsou léta a já vás pamatuji takhle,“ a děda ukázal dlaní do výšky pasu.

„Zato vy jste pořád stejný, pane Krutina. Vždycky plný života a dobroty. Dovedl jste se někdy v životě rozčílit?“

„To víte že jo a kolikrát. Co se mne natrápili tihle neplatiči elektřiny...“ Děda se dostal do kuráže a rozhovořil se, jako by se ta historie udála včera a ne před čtvrt stoletím.

„Slyšel jsem, jak napomínáte vnoučka, že se bude babička zlobit, když bude ohřívat oběd,“ snažil se Jan převést rozhovor na jinou kolej.

„To víte. Já už moc rychle nemůžu a slíbil jsem, že přijdeme kolem dvanácti.“

„Jestli se nám nebojíte svěřit, pane Krutina, svezeme vás autem. Stejně chceme jít Pod věž na oběd.“

Děda se maličko upejpal, jak to patřilo v kraji k dobrému mravu, ale očka mu šťastně zazářila. I vnouček, když slyšel o autě, vylezl bez pobízení z vody, posadil se na lávku a natahoval na mokré nohy ponožky.

Došli k chatě, představili se s Věrkou a odjeli společně do města.

Babička Krutinová byla učiněná dobrota.

„Kdepak Pod věž. Kdoví, co by vám tam dali. Já sice nemám nic svátečního, je sobota, ale kdybyste se neurazili, že vás zvu tak obyčejně...“

„Děkujeme mockrát, paní Krutinová, ale nemůžeme vás takhle přepadnout.“

„Ne ne, já vás nepustím. Byli jste tak hodní a svezli jste ty naše... Nezouvejte se, já ještě nemám umyto a pojďte dál.“

Babička samou radostí z návštěvy a pohostinností jen kvetla. Co byl děda v důchodu, návštěv a známostí ubylo a byly vzácné.

Z náhodného seznámení na břehu Záhořanského rybníka vzniklo přátelství, které trvalo léta. Upevnila je příhoda, k níž došlo asi za rok.

Obě Krutinovic dcery byly učitelky, jedna ve Vraňanech, druhá v Budějovicích.

Pan Krutina přijel na kole k Lukášovým na chatu. Byl bledý, rozpačitý a rozechvělý. Bylo znát, že ho trápí něco vážného. Nevěděl, jak spustit. Když začal, brada se mu třásla. Těžce ze sebe soukal trapnou historii.

V tom čase se zaváděly v obchodech samoobsluhy místo prodeje přes pult, jak se to praktikovalo od nepaměti. Aby se odradili nenechavci, kteří by si vykládali novotu tak, že se mohou sami obsloužit bez placení, přísně se takové přestupky hlídaly a trestaly. Krutinových dceru, pani učitelku Plachou přistihli, jak v samoobsluze strčila do tašky místo do košíku láhev becherovky a čokoládu a u pokladny se s nimi nepochlubila. Pánbů ví, co jí to, ženskou bláznivou, napadlo. Zadrželi ji, zavolali SNB a byla z toho aféra na celé Budějovice. Učitelka! To bylo sousto pro maloměstské drbny jihočeského velkoměsta.

Děda Krutina byl zničený. V životě nezůstal nikomu dlužen ani pětník. Nezbohatl, ale jediné, na čem si úzkostlivě zakládal, byla poctivost. Teď tohle!

Obrátil se na člověka, který měl v jeho očích z okruhu těch, které znal, největší vliv.

Jan přemýšlel. Prohřešek paní Plaché se nedal omluvit a těžko i pochopit. Oba s manželem měli slušné platy, domek, auto, s dvěma malými dětmi si žili docela dobře - a ona teď ukradne hloupost za stokorunu. To byla jedna stránka.

A druhá? Je to tak strašný čin, aby člověka proto zatratili? Šlo jistě o momentální zlý impuls, selhání jako dílo okamžiku. Vyvolalo to hysterii v místních, zvlášť intelektuálských kruzích. Kdyby se dopustila zločinu, kdyby někoho fyzicky napadla, kdyby ze msty zapálila, kdyby v opilosti někoho přejela, třeba dítě, bylo by to snad pro veřejnost přijatelnější, než tohle snížení se pedagoga, vychovatelky mládeže na úroveň zlodějíčka. Kontrast mezi osobností a mrzkostí provinění budil v malých dušičkách škodolibé zadostiučinění. Ustrašenec a slaboch si s rozkoší kopne třeba i do lva, když je bezmocný.

Lukáš měl v Budějovicích stále autoritu a řadu přátel. Přimluvil se, aby se věc řádně vyšetřila a hlavně aby se přihlédlo k celkové pracovní a morální úrovni paní Plaché i rodiny. Potvrdilo se, že šlo o bezúhonné lidi. Manžel byl zničený podobně jako děda. Čin ženy byl neomluvitelný, ale vymykal se naprosto veškerému jejímu jednání a charakteru, které se do osudné chvilky jevily jako vzorné. Byla přeložena na menší školu v předměstí.

Staří manželé Krutinovi pokládali mírný trest dcery za Janovu zásluhu. Od té doby pohlíželi na Lukášovi jako na své nejbližší.


Příští Štědrý den, jak bylo zvykem, trávili Lukášovi v Budějovicích u Věrčiných rodičů. Janova matka ani otec už nežili.

Když se k půlnoci podařilo dostat Peťu a Lidušku od dárků a rozsvíceného stromečku do postele, popadla Jendu touha po místech, kde trávil Vánoce jako chlapec. Věra se s chutí připojila. Nastartovali škodovku a ujížděli liduprázdnou noční silnicí do Vraňan.

Chata byla promrzlá, každé prkno jako kus ledu. Rozpálili bubínek do ruda, zavřeli ho, aby se teplo trochu udrželo a otočili klíčem v zámku.

Měsíc proměnil zasněžený kraj ve stříbrnou pohádku. Nikde ani hlásku, ani vánek nešeptal. Led na hladině rybníka se leskl a pruhy navátého sněhu vrhaly stíny.

Skřípot šlépějí se rozléhal jako rouhání. Šli a mlčeli. Člověk se v takové chvíli bojí promluvit. Jako by něco drželo varovně prst na ústech. Jako by lidský hlas hrozil roztříštit skleněné krajky jinovatky.

Obešli hráz rybníka, za ním druhý menší a stoupali příkrou zavátou cestou podél lesní stráně do Vraňanských Hor. Pára od úst mrzla v oblak šedého kouře. Vystoupali do horského sedla ke kapličce svatého Linharta a otevřel se jim pohled do kraje, okouzlený měsíční nocí. Na nízkých kopcích, v dolinách a v dáli na Blatech zářila žlutá světla vesniček. Boží mír. Velebnost, důstojnost panovaly v tichu a stříbrném světle. Nebe bylo plné hvězd, zelenkavých, zlatých, rudých. Byly tak nízko, tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a baldachýn polaskat. Nespálil by se člověk o nebeské uhlíky?

Bylo vidět žlutou zář nad Budějovicemi. Petříkovi se tam zdálo o novém polozávodním kole, které ještě stálo u stromečku v obývacím pokoji a Lidušce o tom, jak budou holky čubrnět, až přijde po svátcích do školy v novém kožíšku s kapucou. (To víte - ženská.)

Prošli Křepice a Stožice. Nepozdravil je štěkot psů, kteří se jindy v mrazivé noci rádi lájí zahřejí a rozptýlí z nudné dlouhé chvíle. Dnes jako by i oni ztichli před majestátem svatvečera. Anebo to mělo prozaičtější příčiny? Byli tak zmoření a tvrdě spali po mimořádně vydatné večeři? Nebo se za ně hospodyně přimluvila a vzali je z promrzlého dvora do síně, nebo jim podestlali otýpku slámy v chlévě? (Za každým pokusem o poesii vystrčí nos šotek prózy.)

V okrajových uličkách Vraňan se kmitl vlčák, provázený živou konzervou všech možných psích ras. Co tyhle kamarády přivedlo do opuštěných koutů, kde se kromě nich proháněla jen ledová meluzína? Zavřeli jejich páni nedbale vrátka? Nebo se psiska vytratila nepozorovaně ještě před večerem, aby si pod pláštěm noci užila freje?

Podvraťáček přiběhl k Věře. Asi se mu přece jen stýskalo po lidské dlani a očichal jí rukavici. Jan na něho varovně dupl. To neměl dělat. Pohoršilo to mohutnějšího kamaráda a ochránce. Vlčák dutě zavrčel, zašklebil se a ukázal tesáky. Neměl bojovnou náladu a zůstalo u pohrůžky. Snad proto, že se malému nazrzlému příteli nic zlého nedělo anebo i psi dodržují na Štědrý večer klid zbraní.

Manželé se přes Krasice vrátili domů, k vychladlému bubínku na chatě. Za celou cestu nezahlédli jedinou lidskou duši.

Jan rozfoukal poslední uhlíky v kamnech a přiložil pár polínek. Na plechovém plátu by udržel dlaň a nespálil by se. Vědro s vodou bylo pokryto ledem. Vypili po skleničce koňaku a odhodlali se vlézt do studených pokrývek, které byly jako plechové. Zmáhala je únava z dlouhého pochodu, brodění hlubokým sněhem a klouzání po hladkých zmrazcích. Dojmy z krásného zážitku byly silnější. Než se ponořili do snů, s láskou se pomilovali. Ne z tělesné vášně, ale z touhy duše po spojení, po oddání se, po spočinutí vlastního Já v Já toho nejdražšího. Pak i ledový dotyk palandy hřál.


Zima byla v Pošumaví krásná. Čím výš do hor, tím opravdovější. Krutost šumavských zim, líčená Klostermannem jako by před náporem moderního způsobu života ustoupila, ale kouzlo lesů a holých strání, požehnaných bílou nadílkou, zůstalo. Bezpečím a pohodou se znásobilo. Školákům už nehrozil »bílý samum« jako ve strašné povídce.

Lukášovi zajeli do Volar. Postavili auto za kostelík a sňali ze střechy lyže. Mrzlo, sníh jiskřil. Než se dostali z města, nebyla to žádná velká krása. Na chodnících byl ušlapaný ledový příkrov posypán pískem a popelem, podle vkusu pana domácího. Jízdní dráha byla plná rozježděné špinavé kaše, vyšperkované koňskými koblížky. Hodili svázané lyže přes rameno a s tyčkami v ruce míjeli několik tyrolských domů.

Veliké začernalé dřevěné stavby kryly pod jednou střechou obytnou část, stodolu a chlévy. Patrová stavení měla štíty zdobené vyřezávanými, některé i malovanými balkóny. Na dvorech mířily šikmo k nebi váhy studní. Na jedné straně měly dlaněmi oleštěnou žerď, na druhé vědro.

Za poslední vilkou, secesní, obklopenou zahradou se stříbrnými smrky, shodili rodiče i Petr s Lídou lyže z ramen a upevnili vázání. Cesta před nimi stoupala k úpatí zalesněných kopců. Les představoval v ranním nízkém slunci koberec vyzlacené jinovatky, která ještě nestačila po mrazivé noci roztát.

Jeli v zástupu, v jedné stopě. Jan první, Petr za ním a »ženské« řadu uzavíraly. Věra poslední, aby někoho neztratili.

Jak se blížili k lesu, přibývalo zvířecích stop. Brázda lyží před nimi nebyla stará. Místy ji lemovaly špetky roztroušeného sena.

„Myslím, že jedeme ke krmelci, kde zakládají zvěři,“ poznamenala hlava rodiny.

„Uvidíme jelena?“ radovala se Lidka.

„Jo. A se zlatými parohy. A také Smolíčka pacholíčka,“ ironizoval Petr. „Ale to bychom se museli plížit jako Vinnetou a my jdeme jako stádo slonů.“

„Nevíš, jak bychom se mohli plížit na lyžích?“ spražila ho máti.

„Kdybychom měli sněžnice...“ bránil se Petr.

„Kdyby nebylo kdyby. A ráda bych tě viděla, jak by ses na sněžnicích potácel. A lyže dělají rámus, sviští, ať chceš nebo nechceš. Tak co vykládáš o slonech.“

„Buďte radši zticha. Lyže zvěři tak nevadí, ale lidský hlas ji leká na dálku,“ vložil se táta.

Ztichli a zpozorněli. Kraj lesa tvořilo smrkové mlází. Když je projeli, ocitli se mezi vysokými kmeny. Jan zastavil a dal mlčky rukou znamení. Mezi mocnými smrky na pár desítek metrů spatřili malou zoologickou zahradu.

Stála tam prkenná bouda. Hoření část sloužila jako seník a pod ním byly jesle. Okolo se to hemžilo šedohnědými i skoro černými postavami. Nezdálo se, že by jim blízkost lidí brala chuť k jídlu.

Z jedné strany jeslí opanoval pole mohutný jelen. Jan napočítal na paroží po šesti lodyhách. Dvanácterák. Po bocích snídal nebo svačil harém - laně. Za nimi poněkud ostýchavě přešlapoval a snažil se dostat k jeslím mladší štíhlý jelínek. Na opačné straně jeslí hodovali divočáci. Chovali se méně delikátně, než jelení rodina. Zápasili mezi sebou o kus žvance rypáky, které si co do tvrdosti mnoho nezadají s ocelovým rádlem. Jejich zájem neplatil ani tak žebřinám se senem, jako korytu pod nimi. Tam se nabízelo něco vydatněj­šího. Nejspíš žaludy, kaštany, řepa a podobná jadrná krmě. Bojovnější vepři se pokoušeli dostat k dobrotám i z druhé strany jeslí a odstrčit laně. S tím ale nesouhlasil král s mocnou korunou. Potrestaný vepř bolestně zapištěl a vepřová rodina jako výraz uražené důstojnosti chvíli hlasitěji chrochtala.

Pár kroků dál mezi stromy postávalo a přešlapovalo stádo srn a hopkalo několik zajíců. To byla v lesní hierarchii nižší společenská vrstva. Ti museli počkat, až šlechta pojí a milostivě uvolní hodovní stůl. Kuchyně byla bohatá a slibovala, že hlady neodejde nikdo. I na myšky nahoře v seníku něco z jadrného zbude.

Lukášovi vyjeli ze stopy a postavili se jeden vedle druhého, aby jim nic na scéně neuniklo. Liduška byla v sedmém nebi, zvlášť z jelena. Krůček po krůčku postupovala a nejraděj by si běžela ta roztomilá zvířátka pohladit.

„Pozor!“ varoval táta. „Moc se nepřibližuj. Nejsou tak mírumilovní, jak vypadají. Zvlášť prasata.“

Dívali se, dívali, až je zábly nohy. Na druhou směnu strávníků ještě pořád nedošlo. A tak se obrátili a vydali na zpáteční cestu. Z mírného svahu to šlo rychleji.

Odpoledne si ještě vyšli na sjezdovku ve stráni za hřbitovem. Když se večer vraceli z Volar do chaty, děti se opřely na zadním sedadle jeden o druhého. Usnuly, než se auto přehouplo přes kopce k Prachaticím.


Zima byla kouzelná, ale nejsilnější dojmy pro Peťu a Lidku byly spojeny se Záhořanským rybníkem. Léto, prázdniny, to znamenalo celé dny na jeho břehu. Hlavně zas a znovu ve vodě, i když už byli zimou modří a Věrka je podesáté volala. Předháněli se, kdo dál doplave.

Dno se od břehu svažovalo a posléze ani dospělý člověk nestačil. O něco dál bylo zase mělčeji až po konec rybníka. Dno v hlubší vodě bylo bahnité, postavit se na něj nic příjemného, ale chvilce oddechu posloužilo.

U břehu byly dvě skluzavky. Petr byl hrdina a sjížděl bravurně z vysoké. Lidku svazoval strach. Jan jí dělal ve vodě společnost a ochranu, ale do ničeho ji nenutil. Věděl, že by to byl nejsnazší způsob, jak jí vodu zprotivit. Obě děti dělaly jen to, do čeho se jim chtělo a na co si troufaly.

Na Lidce bylo znát, že by tobogán také ráda zkusila. Mrzelo ji, že se nemůže odvážit k tomu, co dokáže Petr a další vrstevníci. Obcházela a okukovala nižší skluzavku, pozorovala, jak si kluci a holky počínají, ale stále si nedokázala dodat odvahu. Jan dělal, jako by to neviděl.

Když na skluzavce ani okolo nikdo nebyl, vylezla po kovovém žebříku, postavila se nad skluz, dívala se po něm dolů a váhala. Pohlížela tázavě na tátu, který stál po pás ve vodě. Povzbudivě se na ni usmíval, ale mlčel. Měl sto chutí říci jí: „Neboj se, Liduš, nic to není. Jak jednou sjedeš, máš vyhráno. Pak už budeš jezdit pořád a ráda. Jako ostatní děti.“ Zdržel se ale a byl zticha. Lidka strach nepřekonala. Obrátila se a po žebříku slezla.

Táta jí nic nevyčítal. Když k němu přišla a zahanbeně a omluvně se na něj dívala, s pochopením a přátelsky pokynul hlavou a zaplavali si.

Bylo znát že ji ta nepřekonaná meta v podobě hloupé skluzavky »žere«. Aby dokázala, že se vody nebojí, ani potápění, skákala zas a znovu z prkenné lávky. Sepjala dlaně, zdvihla paže nad hlavu a udělala »šipku«. Do hladiny to pláclo a Lidka měla břicho červené. Vyváděli s tátou ve vodě atrakce. Zdvihl ji za lokty, počítal: »Raz, dva, tři« a hodil ji co nejdál, až voda vysoko vystříkla. »Ještě, ještě,« žadonila a byla k nenasycení. Vzal ji pevně za ruku a za nohu a otáčel s ní dokola, až vířila vodu jako propeler.

Řádili, dováděli, až se rozesmátá a rozjařená Liduška najednou sebrala, přebrodila vodou po prsa ke skluzavce, vyběhla po žebříku, několikrát zalomcovala pákou vodovodu aby namočila skluz, posadila se, přidržela si nos a sjela. Vynořila se, vytřela si předloktím oči a vrhla na tátu vítězoslavný pohled.


Chata už Lukášovým nestačila. Uvažovali o něčem větším, kam by se všichni čtyři pohodlně vešli, kde by mohl Jan trochu pracovat, kde by v zimě nezakusili tolik mrazu a v létě tolik rámusu a ruchu z kempu, který rostl.

Uvažovali, že si postaví větší chatu alespoň o dvou místnostech, popřípadě s podkrovním pokojíkem. Hledali hezké místo stranou velikého provozu, v klidu. Vyšli si na procházku do Vraňanských Hor. Osadu tvořil asi tucet chalup, roztroušených na stráni, obklopené podkovou lesa. Silnice od Vraňan tam končila a dál vedly jen lesní cesty.

Vystoupili na nevysoký chlum porostlý borovicemi, lípami a břízami. Měl šťastnou polohu v horském sedle. Otevíral se odtud výhled na jih a na sever. Severní svah spadal ostře k řece Blanici a přes pole, louky a rybníky pokračoval k mohutnému vrchu Hrad se zbytky pravěkého hradiště a mohylami slovanských hrobů. K jihu se otevíral pohled na Blata.

„Tady by bylo krásné místo,“ nadchl se Jan a opsal kruh zdviženou paží jak praotec Čech na hoře Říp.

„Mluvíš mi z duše,“ souhlasila Věra.

„Není to moc na větru? Víš, jak tu dovede někdy vichr vyvádět.“

„Mohlo by se to spustit trochu pod vrcholek, aby to bylo chráněné.“

„To bychom se zase připravili o kus výhledu.“

„Podívej, Honzíku, někdo se sem nahoru škrábe. Nevynadá nám, co tu děláme?“

„Co by nadával? Nic neřežeme, trávu nešlapeme, žádná tu není...“

Po louce pomalu a rozšafně stoupal vysoký hubený muž. Zadýchal se a místo pozdravu pokynul rukou.

„Koukám, že se vám tu líbí. Hezký výhled, co ? Nehledáte něco, nebo někoho?“

„Je tu hezky, to máte pravdu. Uvažujeme, že by tu byla pěkná chata.“

„Tady vám to nepovolí. Je to tu chráněné, rostou tu všelijaké rostliny.“

„To je škoda. Nám by se to právě tady zamlouvalo.“

„Myslíte tady v Horách?“

„Proč ne? Je tu hezky.“

„A kdo jako jste, že jsem tak smělý?“

„Lukášovi. Já jsem se tu za kopcem narodil.“

„Lukáš? Jako revírníka Lukáše, co byl v Krasicích?“

„Jo. Právě toho. A to je moje žena.“

„A vy si mně nepamatujete? Dělával jsem u tatínka v lese. Valenta.“

„Ano, ano, pan Valenta z Hor. Prodávali jste limonádu, podmáslí a chléb s máslem. Sedělo se u vás na zahradě. Měli jste tam z prken lavice a stoly a nohy měly z březových polen s bílou kůrou.“

„No vidíte, že jste si vzpomněl. Ale váš otec na limonádu nebyl. Ten měl rád pivo. Měli jsme flašky. To už je léta... A vy byste tady chtěli bývat? Já bych vám něco poradil. Mladý Kučera - on vlastně se jmenuje Blažený, ale vzal si Kučerů Máňu - ti to prodávají. Kučerů chalupu, však tu si jistě pamatujete...“

Tak se zrodil podnět, který měl pro rodinu Lukášových dalekosáhlé příští. Koupili ve Vraňanských Horách dvě stě let starou budovu s polorozbořeným chlévem, se stodolou a hromadou kůlen a králíkáren a všech možných i nemožných přístavků. Byla postavena v překrásném místě. V mělkém údolí, chráněná před západními větry zalesněným masivem Svobodné hory. Otevíral se odtud podobný výhled na Hrad, jako z chlumu v horském sedle.

Strávili tam celou první dovolenou a proměnili selské stavení v příjemné útočiště v náručí lesů a v božském klidu. Věra se projevila jako praktický člověk. Brzy znala po okolí kdejakého šikovného řemeslníka. Do Budějovic k rodičům měla blízko a chalupa jí přirostla k srdci.

Petr s Lidkou zde vyrůstali. Praha, to byla škola, a Hory, to byly weekendy a hlavně prázdniny. Chalupa byla spojena s jejich nejhezčími léty.

Jan zde nejraději psal. V Praze po volných chvilkách si připravil poznámky, podklady a osnovu a tady v klidu a pohodě u okna, s výhledem do zeleně s diktafonem u úst dával textům finální podobu. Říkal tomu žertem »dělat Boženu Němcovou«.

Mezi ním a Věrkou vznikla svérázná dělba práce. Ilustrovala to anekdotická příhoda.

Jan se na chvíli odtrhl od diktafonu a vyšel před dům. Pokrývač opravoval hřebenáče a obíjel plechem komín.

„Dobrý den, pane domácí,“ ozvalo se ze střechy. „Tak vy jste jako šéf. Já vás ještě ani neviděl. Ona to všechno řídí vaše pani. Já přijdu takhle domů a žena povídá: »Hledala tě tu nějaká ženská.« »Mne a ženská?« povídám. Bylo mi to divné. Za mnou chodí kvůli práci jedině mužský, ženská nikdy žádná. Proč by mne hledala ženská? A pak přišla vaše pani a co jako mám udělat a jaké tašky a co za to a do kdy a že to musí být tak a tak. Já nestačil koukat. Ale nic si z toho nedělejte, pane šéf. Ta moje je taky pěkná semetrika.“

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39