Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

22) Horečka

„Jaká smůla, jaký pech, že Gorbačov není Čech.“

To byla průpovídka, která s hořkou ironií kolovala kuloáry Paláce kultury. Byl březen devětaosmdesátého roku. Probíhal sjezd a jeho účastníci netušili, že bude v Komunistické straně Československa poslední.

Mnozí byli Gorbačovem a jeho »perestrojkou-přestavbou« v SSSR nadšeni. Lukáš k nim patřil. Sledoval sovětský tisk ještě horlivěji než jindy. Kde mohl, tam sympatické reformní myšlenky šířil. Ne všechno, co se v Sovětském svazu dělo, přijímali vedoucí činitelé stejně jednoznačně. Mnohé vyhlašované zásady i praktické kroky Moskvy představovaly nepřímou kritiku nedostatků a slabých míst, jež se projevovaly i v Československu. To byl ale hlavní důvod, proč Jan s takovým entusiasmem o sovětské přestavbě psal a přednášel.

I jeho však některé věci v SSSR znepokojovaly. Např. literární kritika se pustila velmi nevybíravým způsobem do řady spisovatelů, které znal a měl rád. Do Šolochova, Alexeje Tolstého, Majakovského. Velebila Pasternakova Doktora Živago. Jan tuto knihu považoval za nesourodé dílo, sešité z několika značně stylově i ideově odlišných částí. Znal už dříve z ruských originálů i anglických překladů knihy Solženicyna, Šukšina, Ajtmatova, Bulgakova a bylo mu proti mysli, když někteří žurnalisté mermomocí stavěli jedny ruské autory proti druhým.

V Tvorbě byl otištěn na celou stránku článek přední československé rusistky, věnovaný těmto otázkám. Zabýval se výslovně literaturou, ale z podtextu bylo zřejmé, že autorka má i širší výhrady k tomu, co se v Sovětech pod hlavičkou »perestrojky« odehrává. Jan byl přesvědčen, že se s vaničkou špinavé vody vylévá i zdravé dítě - jak říká staré německé rčení.

Stať byla o to pozoruhodnější, že autorka byla ženou Formana, tajemníka ústředního výboru strany. Manžel jistě o článku věděl. Jestliže se na něm nepodílel, pak s ním nepochybně alespoň souhlasil.

Jendovi se to příčilo. Dobrá, říkal si, s moderním trendem přestavby souvisí »glasnost«, otevřené a svobodné vyjádření i takových názorů, které se právě nenosí. Svoboda slova. Proč by se nemohl otisknout i kritický článek. Ale když se ukazuje na slabiny reforem, měly by se uvádět také - nebo spíš v prvé řadě pozitivní stránky. To v článku chybí. Působí to, jako by se pro umazaný šos zahazoval celý kabát. Jako by se odmítalo všechno, nebo alespoň podstata toho, co se ve Svazu děje. A když to napíše manželka čelného stranického představitele, působí to skoro jako oficiální linie. Navíc ještě podsouvaná neobvyklou nepřímou cestou.

»Nebo jsem ještě poplatný oficiálnosti?« pochyboval Jan.

O světodějné pokrokové roli gorbačovské reformy byl pevně přesvědčen.

Pozvali ho do Ústí nad Labem na přednášku pro krajský stranický aktiv. Vystupovali společně s šéfredaktorem časopisu Svět, který se právě vrátil z reportážní cesty po několika ruských městech. Oba byli horoucími stoupenci přestavby.

Jan vyzdvihl zvlášť to, co Gorbačov vytyčil jako hlavní heslo v polovině osmdesátých let, sotva se ve funkci »generálního« zabydlel: Urychlit rozvoj socialismu. Znamenalo to zejména zvýšit v Sovětském svazu životní úroveň lidí. Bylo to svrchovaně třeba. O blahobytu se v propagandě hodně mluvilo, všechno bylo v novinách a v ústech řečníků »nej«, ale lidé to málo cítili. Zvlášť na venkově a v odlehlých místech. Věci nebyly drahé, zejména bydlení, jídlo, oblečení, hromadná doprava a vůbec všechny základní životní potřeby. To byla pravda. Ale občas některé věci sehnat »bez fronty« bylo umění.

Nábytek se ve svazu kupoval po kusech, na auto nebo motorku se čekalo roky. Gorbačov otevřeně vyhlásil, že se nebude pokračovat v dosavadním kurzu na těžký průmysl, investice a zbrojení a na prvním místě bude spokojenější život občanů. Kdo by takové politice z duše rád nezatleskal? Jan v uplynulých letech projel Rusko, Ukrajinu, Gruzii, Kirgizii, Litvu a Bělorusko, byl na Kavkaze, na Krymu a na Urale a věděl, jak svrchovaně je tato linie potřebná. Ve vystoupeních ji zdůrazňoval tím víc, čím naléhavější byla u nás. V posledních letech se z priority těžkého průmyslu a investic stal v některých směrech fetiš. Stavěly se i závody, které ztratily význam dříve, než se dokončily a uvedly do provozu. Jasnou výhledovou koncepci nahrazovala setrvačnost.

S chutí vykládal o »glasnosti«. Desítky let přednášel a psal a věděl, jaký to někdy vyžadovalo tanec mezi vejci. Lidé se ptali na věci, o kterých celou pravdu říkat nemohl. Oni jeho kličkování poznali a pohlíželi na něj s nedůvěrou. Jaká je to politika dělnické třídy, pracujících, když se nedělá otevřeně a informace se dávkují podle toho, kdo kolik má či nemá vědět?

Nejcitlivější Achillovou patou byla tzv. kádrová politika. Na řadě vedoucích míst byli lidé, kteří - lidově řečeno - na to neměli. Někdy charakter, častěji schopnosti.

Neobohacovali se, nekradli - i když takové případy se také stávaly, ale nebyly časté. Mezi funkcionáři panoval spíš asketismus. Alespoň navenek. Dávat najevo přepych, to se nenosilo. To byla hanba a kádrový nedostatek, který si nemohl dovolit ani vysoce postavený člověk.

Jeden čas, někdy koncem 70.let se rozmohl nešvar okázalosti, osobních oslav a bohatých darů. Jeden generální ředitel obdaroval druhého generálního ředitele z reprezentačního fondu barevným televizorem, koberci, broušeným sklem, plastikami, originály od známých mistrů. Když měl »papaláš« narozeniny, sestavovala sekretářka pořadník gratulantů a nikdo nepřicházel s prázdnýma rukama. Na poradách a přijetí u vedoucích pracovníků se podával koňak.

Blížily se pětasedmdesátiny tajemníka z tajemníků nejvyššího. Vytušil nebezpečí, k němuž se schyluje. Okázalosti, alkohol v práci a »darovací« manýry striktně zakázal. Zbytek koňaku ve skříních tajemníků dopili pomocníci.

Zmíněné nešvary způsobily víc ostudy, než skutečných škod. Mnohem horší bylo, že při rozestavování osob na vedoucí místa rozhodovaly někdy jiné vlastnosti, než znalosti a schopnosti kandidátů. Na tzv. kádrovou práci byl vytvořen zvláštní specializovaný aparát. O každém člověku se zakládal fascikl dotazníků a posudků. O lidech, o jejich výběru, určení do funkcí a ocenění se rozhodovalo mimo vlastní proces řízení. Ředitel odpovídal za chod závodu, ale osoby na vedoucí místa mu vybíral a jejich kariéru určoval někdo jiný. Jak to působilo na pracovní disciplinu?

Jan poznal kádrové rozhodování na vlastní kůži. Po funkcích netoužil, měl rád studium a psaní a netrpěl nedostatkem slávy, ani peněz. I jeho se však nemile dotkly jisté manévry, kdy si připadal jako kulečníková koule.

O vztahu ředitele filosofického ústavu, akademika Skoupého k potřebám společnosti jsme se už zmínili. Byl stoupenec představy, že »čistá filosofie« nemá s politikou a denním životem nic společného. Projevovalo se to v úloze a autoritě ústavu, který byl ve společnosti cítit, jako kdyby neexistoval.

Situace dozrála a vedení akademie se rozhodlo ředitele vyměnit. Los padl na Lukáše. Prezident akademie ho zavolal, posadil do klubovky a přesvědčoval ho, jak je důležité, aby se právě on a jedině on do čela nejvyšší filosofické instituce postavil.

„Své osobní záliby nesmíte stavět nad zájmy celku,“ byl poslední zdrcující argument, po němž se čerstvě designovaný ředitel vzdal odporu.

Za několik dní se dověděl, že je všechno jinak. Akademik Skoupý došel za nejvyšším činitelem v zemi, ujistil ho věrností až za hrob a byl omilostněn. Ve funkci zůstal.

President akademie se Lukášovi omluvil. Co jiného mohl dělat? Jako pofoukání na bolístku dostal Jan čestnou funkci předsedy Socialistické akademie, organizace dobrovolných vědeckých a politických lektorů.

Příště se obsazovalo místo šéfredaktora teoretického měsíčníku. Tentokrát nikdo předběžně s Lukášem nemluvil. Z kuloárové šeptandy se dověděl, že byl jedním ze dvou kandidátů. Byl autorem řady teoretických publikací, některé vyšly v zahraničí. Jako alternativa přicházel v úvahu muž, který měl jedinou přednost, že pracoval několik let jako stranický tajemník na jednom pražském obvodu. Volba padla na něj. Generální se vyjádřil, že na toho bude větší spolehnutí, bude disciplinovanější.

Poslušnost se povýšila na důležité, ne-li stěžejní kriteriem kádrového výběru. Bohužel, o výsledcích práce rozhodovaly jiné vlastnosti.

Lukáš si při přednáškách o sovětské přestavbě ohřál polívčičku. O všeobecně známých nešvarech u nás mluvil jako o problémech, které ideálně řeší »perestrojka« ve Svazu. Nejvíc pozornosti věnoval demokratizaci, zvlášť ve straně.

Chápal, že ideální demokracie neexistovala, neexistuje, ani existovat nemůže. Ani nejideálnější společnost není s to naprosto vyloučit rozpor mezi přáním většiny a optimálně kvalifikovaným rozhodnutím. Ale ve straně jako v nejuvědomělejší, nejvyspělejší části společnosti by mělo být rozhodnutí většiny určující především při volbě vedoucích. Základní organizace by si měly svobodně vybrat své předsedy a funkcionáře okresu, ti zase kraje a kraje rozhodnout o těch nejvyšších. Ve stanovách to tak bylo, ale skutečnost byla jiná. Generální tajemník vybral tajemníky krajů a bez jeho stanoviska se neobsadily ani okresy. Čím významnější organizace, třeba jen základní ale na důležitém závodě, tím vyšší instance určovala, nebo - formálně - »schvalovala« její vedoucí.

Lukáš už několik let řídil Ústav pro výzkum míru a odzbrojení. Stranická organizace spadala pod městský výbor. Formálně se předseda volil na členské schůzi, ale fakticky se odkýval »návrh«, který přišel z »města«. Několik let byl předsedou Vrabec. Získal si zásluhy tím, že byl na městském sekretariátě pečený vařený. Jako vědecký pracovník byl nula a zápasil léta se studiem aspirantury. Lidé si o jeho intrikách šuškali, ale báli se proti němu vystoupit.

Aby zjednal nápravu, musel Jan vyhánět čerta Belzebubem. Zašel na ústřední výbor za tajemníkem, který měl na starosti akademii a vysvětlil mu situaci. Ten zavolal »na město« a takovým »demokratickým způsobem« byl místo Petra dosazen Pavel.

V únoru sedmaosmdesátého roku se Jan zúčastnil jako host stranické konference ve Vítkovických železárnách. S delegačenkou dostal text vystoupení, které měl přednést. Byl zde podruhé v životě, poměry na závodě neznal a nic kloudného k místním problémům uvést nedovedl. Kromě toho tu byli zástupci z okresu, z kraje, z městské organizace a každý se chtěl nechat slyšet. Rozhodl se, že nebude číst všeobecné fráze. Předsednictvo konference kvitovalo jeho zdrženlivost s povděkem.

Předseda organizace za ním o přestávce přišel.

„Soudruhu, čteme tě a vážíme si tě. Nemohl by ses po skončení chvíli zdržet a pobesedovat s námi? Zůstalo by tu pár lidí, kteří budou mít zájem.“

„Jistě. Rád,“ souhlasil Jan a potěšilo ho to.

Přišlo asi třicet lidí. Předseda celozávodního výboru, hutník, začal: „Soudruhu Lukáši, ty jsi vzdělaný člověk, my jsme dělníci. Jsou tu inženýři, ale to jsou machři na ocel, ne na politiku. Máme pochyby a nevíme si s tím rady. Máme otazníky nad některými zprávami o tom, co se děje v Sovětském svazu. Připomíná nám to nedobré věci, které jsme poznali u nás v osmašedesátém roce. Chlapi, co jezdí do Svazu na montáže vyprávějí, že je to ve skutečnosti ještě horší, než co je známo z novin a z televize. Prosím tě, jaký je tvůj názor? Když nám to řekneš ty, tobě věříme.“

Jan to považoval za lehkou otázku. Rozjel se a dvacet minut vykládal o přednostech »perestrojky«, »glasnosti« a demokratizace. Zodpověděl pár dotazů a zdálo se, že se lidé spokojeně rozešli. Přesvědčil je.

Ale stalo se, co se v takových situacích člověku stává. Co zdánlivě snadno a jasně vysvětlil, to mu po skončení dál vrtalo hlavou. Těch třicet vítkovičáků mu leželo na svědomí. Je to opravdu všechno tak čisté a jednoznačné, jak jim to vylíčil? Věděl, že někdy je »dělnický čich« spolehlivější barometr než velká učenost.

V dubnu přiletěl Gorbačov do Prahy. Už dlouho Pražané nevítali v ulicích sovětského představitele - s výjimkou Gagarina - tak spontánně a srdečně. Měl ve zvyku procházet se se svou suitou ulicemi. Získal tím popularitu i ve Spojených státech. Na Příkopech ho obklopovaly nadšené špalíry.

Jan se nenechal unášet vnějšími efekty. Holdování vůdčímu představiteli světového proletariátu mu připadalo nedůstojné, ale tím svědomitěji studoval jeho projevy a stati.

Některé věci mu nebyly jasné, ale pokládal to za svůj nedostatek. Snažil se nové nezvyklé teze sladit se základními marxistickými postuláty. Gorbačov se často odvolával na Lenina. Uváděl citáty, které zněly neobvykle. Kladl všelidský přístup nad třídní. Všelidské hledisko? Proč ne? Co jiného je boj za mír? Zájem světového proletariátu a socialistické společnosti je v současné době totožný se stěžejním zájmem celé lidské společnosti. Tak si věci vysvětloval a tak o nich psal. Bylo to ono, co měl Gorbačov a jeho horliví přizvukovači na mysli?

Disharmonický tón Jendovi zazněl, když mu redaktor Rudého práva vyprávěl:

„Pražský dopisovatel sovětské Pravdy položil na tiskovce otázku: »Michaile Sergejeviči, jak se v SSSR projevuje »glasnost«? Cenzura už neexistuje?« Když Gorbačov odcházel, stáli jsme se sovětským korespondentem vedle sebe. »Gorba« po něm šlehl pohledem a zasyčel: »Durak.«

„Co na to sovětčík?“

„Zbledl.“

„Mělo to nějakou dohru?“

„Jo. Za dva dny dopisovatele odvolali. Nepomohlo mu ani, že napsal o návštěvě reportáž, jako by do Prahy přijel sám pánbůh.“

Jedna vlaštovka jaro nedělá a jedna špatná zvěst Jana o víru ve velikého demokrata nepřipravila.

Krátce nato letěl do Moskvy na konferenci společnosti »Znanije«. Předpokládal, že celá země žije »perestrojkou«. Ve svém vystoupení hovořil o tom, jak se u nás provádí přestavba a jak byl v Praze Gorbačov nadšeně přijat. Líčil, jak lidé lezli na stromy a na elektrické sloupy, aby ho zahlédli. Čekal srdečný ohlas »široké ruské duše« a v sále bylo rezervované, skoro trapné ticho. Žádný spontánní aplaus ho nepřerušil, jen nakonec dostal povinnou dávku potlesku, jaká hostu ze slušnosti patří.

Odcházel z řečnické tribuny zmaten. Co to bylo? Nepovedlo se mu vyjádřit dost přesvědčivě obdiv a vděčnost Sovětskému svazu, že »perestrojkou« znovu dává veliký historický příklad? Anebo...? Skoro se bál domyslet.

Po skončení konference se ho ujal Anton Ivanovič, bývalý prezident, nyní tajemník Akademie věd. Znali se léta. Několikrát ho Lukáš provázel Prahou. Akademik ho na koncertu pro delegáty posadil vedle sebe do čestné první řady. Jen letmo se zmínil o Janově vystoupení a s jemnou ironií se zeptal: „Tak u vás lezli lidé na stromy, aby viděli Michaila?“ Jan cosi zakoktal a Anton Ivanovič převedl řeč na jiné téma.

Lukáš se tentokrát vracel z Moskvy se zmatenými pocity. Bylo to něco podobného, jako když v opeře zazní první vzdálené akordy blížícího se dramatického obratu.

Zřetelnější signály zaznamenal koncem roku 1988 během přednáškové cesty do Kyjeva. Jeho vystoupení byla oznámena na plakátech, v rozhlase a televizi. Přednášel na univerzitě a pro akademické pracovníky.

Den před veřejným vystoupením, které bylo připraveno jako přímý televizní přenos, přišel za Lukášem mladý sebevědomý režisér a oznámil mu změnu v pojetí večera. Nebude žádná přednáška a Jan bude rovnou odpovídat na dotazy. Dostal soupis asi patnácti otázek. Přednost budou mít dotazy, které položí účastníci večera na místě. Mladík jednal autoritativně. Bylo znát, že sdělovací prostředky jako »sedmá velmoc« (a televize jako její královna) panují i v Kyjevě a s manipulací takových veličin jako jsou akademici si nedělají těžkou hlavu.

Sál se naplnil a televizní kamery se rozestavily. Reflektory ho oslnily, ale živé pojetí programu Janovi vyhovovalo. Ani ruština mu nedělala potíže. Jen ráz dotazů, které začaly přicházet z publika ho překvapil. Nepochyboval o tom, že jejich režie byla předem připravená. Proč povaha těch, které dostal písemně předem a oněch, které nyní přicházely, se zásadně lišila? Otázky na papíře se týkaly životních podmínek a kulturního dění v Československu. Na rozdíl od toho z auditoria se teď lidé ptali výlučně na tzv. neformální skupiny, jinými slovy na protisocialistická vystoupení.

Jan argumentoval rozmanitostí organizací, sdružených v Národní frontě. Celkový počet členů politických, kulturních, sportovních a zájmových sdružení více než dvakrát převyšoval počet všech občanů včetně nemluvňat. Každý občan byl v průměru členem nejméně dvou veřejných složek a měl tak možnost aktivně se podílet na veškerém dění.

Z celého aranžmá nabyl dojem, že se od něho čekalo něco jiného, než jak to dopadlo. Jak si to má vyložit? Předpokládalo se, že bude horlit pro »neformální skupiny« a vydávat je za rašící demokracii? Vypadalo to tak.

V té době ještě Jan jako většina lidí netušil, k čemu se schyluje. Ze všeho nejméně si připouštěl, že by nejtěžší rána dělnickému hnutí, socialismu a veškerému pokroku mohla přijít ze Sovětského svazu.


Když byl Husák v čele strany vystřídán Jakešem, Jan to upřímně přivítal. Husáka si zvlášť neoblíbil. Připadal mu příliš »advokátský«. Když Husák někdy improvizoval, byla to ukázka formální právnické logiky. Jako když muzikant na jednu hudební větu zahraje celou skladbu. Připadalo mu, že v jeho politice je víc chytré taktiky, než poctivého zájmu o to, jak lidé žijí, jak se jim daří, jak úroveň republiky po všech stránkách roste.

Rezervovaný vztah byl obapolný. Husák se s Lukášem setkal několikrát a nechal si ho vždycky znovu představit jako neznámého člověka. Poprvé ho bez představování »poznal«, když byl on sám odvolán z funkce vedoucího tajemníka KSČ a ve Španělském sále na Hradě se odbývala formální »oslava« jeho narozenin. Přišel za Jendou a chválil jeho vystoupení v televizi. Paradox byl o to větší, že Lukáš v televizní relaci oceňoval jmenování Jakeše. Nepřímo tak řekl: Zaplať pánbů, že je Husák pryč.

Jan znal Jakeše jako předsedu stranické kontrolní komise, v níž byl jedno období členem. Považoval ho za poctivého »dělníka politiky«. Jakeš si neliboval v imponujících projevech. Problémy řešil věcně a bez pózy. Jezdil po závodech a zemědělských podnicích a víc se zajímal o pracovní podmínky, názory a potřeby lidí, než aby je poučoval.

Jako vedoucí tajemník strany se stal místo Husáka předsedou Národní fronty. Za celá léta, co byl Lukáš v předsednictvu tam Husáka nespatřil. Jednání řídil profesor Trávníček jako zástupce. Jakeš od nástupu do funkce řídil každé zasedání od začátku do konce sám.

Některým lidem vadilo, že byl svou dělností příliš prostý. Podle nich vůdčí osobnost má stát na piedestalu a imponovat. O Jakešovi se dávalo k lepšímu, kde se přeřekl, kde mluvil o brojlerech a řekl prý »bojlery«. Ve skutečnosti to byl vzdělaný a moudrý člověk. Byl zvídavý a všemu se snažil přijít na kloub. Neměl ve zvyku předstírat a hrát divadlo. Už jeho chůze a chování byly prosté. Na schůze nepřicházel, když všichni seděli na místech a netrpělivě čekali. Přišel o chvíli dříve a před zahájením stál a rozmlouval v hloučku.

Bohužel, ani svatý Petr nemohl zachránit stranu a socialismus v Československu před zhroucením. Stoličku tomu podrazil Gorbačov z Moskvy a trio kumpánů, Jakovlev, Ševarnadze a Jelcin. Jan poslouchal vystoupení Jakovleva na vysoké stranické škole ve Veleslavíně, kde horoval pro »neformální skupiny« a vydával je za atribut demokracie. To už si Václav Havel chystal šortky, aby v nich ostentativně vpochodoval jako »Masarykův nástupce« na pražský Hrad.

Za předsednickým stolem vedle Jakovleva seděl Forman. Jan si vzpomněl na stať jeho ženy v Tvorbě. Už mu neměl za zlé, že jí tenkrát nezadržel ruku, když psala kriticky, nebo alespoň skepticky o Gorbačovově »perestrojce«. Forman měl nepochybně lepší přístup k informacím a pochopil už tehdy, jaká je to panychida socialismu. »Přestavba« byla demolice socialismu, okrášlená nejsympatičtějšími řečmi a gesty a režírovaná z nejvyšší funkce. Něco podobného historie nepoznala. Jidáš Iškariotský byl proti tomu břídil. Ten se pak podle pověsti oběsil na osice, která se od té doby odporem třese. Tenhle se ještě dál naparoval v Kremlu a přijímal pocty vlád, které za desítky let vynaložily miliardy na rozvrácení jeho říše. Tak se odehrála jedna nejparadoxnější tragedie v historii.


17.listopadu se ve středu Prahy v zařízení ministerstva zahraničí sešel Jan s Američankou Paulou Batturrini, dopisovatelkou Chicago Tribune. Zajímala se o situaci v zemi a hlavně naléhala na otázku, »kdy se to u nás také sesype«. Po hodině začala být nervózní a snažila se interview rychle ukončit. Bylo zřejmé, že má v programu jinou, významnější záležitost.

Jan zavolal Věrce a odjeli společně metrem domů. Netušili, že v příštích chvílích se pár kroků od nich na Národní třídě odehraje dramatické střetnutí »mládežnického« průvodu s policií. V rafinované režii se smyšlenkou o násilné smrti studenta obletěla tato událost svět a posloužila jako rozbuška státního převratu v Československu, na který světová reakce netrpělivě čekala...

Tragický osud socialismu se nemohl Praze vyhnout. Po Berlinu, Varšavě, Budapešti a dalších socialistických metropolích byla mezi posledními.

Jakeš byl zbaven funkce vedoucího tajemníka KSČ a vyloučen ze strany. Proč? Místo něho se na pár dní, dalo by se to počítat na hodiny, ujal vedení Urbánek. Kdo to byl? Kdo ho znal? Asi to myslel upřímně, ale Titanik už dávno nabral vodu. Na městském aktivu strany se ještě objevil Štěpán, který byl prototypem funkcionáře stůj co stůj. Nejprve ve Svazu mládeže, pak v čele Mezinárodního svazu studentstva a nakrátko ještě jako vedoucí tajemník stranické organizace hlavního města. Říkalo se, že má být po Jakešovi korunním princem. Teď ho také vyloučili ze strany. Bez funkce zůstat nehodlal. Založil novou stranu, svou vlastní, pravou revoluční. Její členské masy se vešly do jedné tramvaje.

Předsedou vlády se stal Čalfa. Do té chvíle vedl komisi, jež připravovala novou socialistickou ústavu ČSSR. Do prezidentského křesla se posadil Václav Havel, vůdce »disidentů«. Šířila se legenda, že se nechal dlouho přemlouvat, aby post přijal. Veřejně prohlásil, že funkci podrží jen do svobodných voleb a pak se vrátí ke spisování svých »absurdních dramat«. Složil přísahu na socialistickou ústavu ČSSR. V prvním projevu vyzval občany, aby nevěřili pověstem, že chce zrušit socialismus, aby hnali každého, kdo hrozí nezaměstnaností. Narýsoval nejhezčí perspektivy v duchu hesel »Nejsme jako oni«»Místo lži a nenávisti pravda a láska«.

V těch dnech si Jan připadal jako v blázinci. Někteří lidé snad pozbyli zdravý rozum. Když vstoupil do vozu metra, byl jako mezi cizokrajnými tvory. Jedny maloměšťácké dušičky triumfovaly, druhé opanovala nejistota a strach. Zdálo se, že některé dámy, které se do té chvíle zajímaly o Dům módy, pejska a kadeřníka, zachvátilo neodolatelné nutkání projevit nadšení pro nový režim. Triumf se personifikoval v osobě Havla. Přes noc se vyrojily tisíce medailónků s jeho tváří. Samolibě se usmíval ze šosů kabátů, ze vzdouvajících se ňader, z výloh uzenářských krámů, z titulních stránek novin. Lidé ponoření do tiskovin byli znakem doby. Jedni nadšení, druzí sklíčení a zděšení.

Janovi události připomínaly devětatřicátý rok, kdy se země ocitla v rukou nacistů. Tenkrát mu bylo deset, jedenáct, ale atmosféru si pamatoval. Od současnosti se v jednom ohledu výrazně lišila. Tehdy si naprostá většina uvědomovala tragiku chvíle a lidé ji prožívali společně. Bolest jednoho nacházela solidaritu a oporu v prožitku druhých. Nyní člověk, který si uvědomoval, do jaké propasti se země řítí, viděl okolo sebe dezorientovanou, zaraženou většinu a triumfujícího měšťáčka. Toho, který záhy vystřízliví a upadne do kocoviny, ale už bude pozdě, už mu nepomůže ani svěcená voda. Vyjádří skepsi tím, že bude ignorovat volby a prohlašovat, že politika je svinstvo a »všem jde akorát o koryta«. To ovšem kontrarevoluci nezastaví, naopak jí to uvolní ruce. Jak se jednou zmocní vlády, masy jí stačí jako mlčící stafáž. Vrstva úplatných přisluhovačů se vždycky najde.

Příští dny šla Věra nakoupit do samoobsluhy.

„Cos tam dělala tak dlouho?“ divil se Jan.

„Byla stávka.“

„Stávka? Teď? Kdo stávkoval a proč? Je přece všude svoboda, tak proč ještě stávkovat?“

„Proti komunistům.“

„Proti komunistům? Kde ještě komu překážejí? Vždyť už vyházeli pomalu i báby na toaletách, když se prošťouchlo, že byly jako holky ve Svazu mládeže.“

„Heslo stávky je: »Vraťte, co jste nakradli.« Byla desetiminutová, povinná v celé republice. Byla jsem zrovna v krámě. Jedna prodavačka rovnala z dlouhé chvíle na poličce konzervy. Druhá do ní šťouchla: »Nech toho. Ještě tě někdo uvidí a máš malér. Víš, že je stávka.«

„Ach ty boží prostoto,“ povzdechl si Jan. „A co jako komunisti nakradli a co mají vrátit?“

„Ty paláce, ty sekretariáty. Teď z nich prý budou dětské domovy a domy pro přestárlé.“

„Na tom něco je,“ připouštěl Jan.

Ty sekretariáty, co se stavěly v posledních letech, byly skutečně zbytečný flanc a provokovalo to. Po válce jsme měli ve Vraňanech okresní sekretariát ve dvou místnostech ve starém domě na náměstí. Jedna místnost z toho byla prázdná, bez nábytku a po zemi byly rozloženy brožury. Celý aparát představoval soudruh Škopek, tajemník, a Pavla, sekretářka. Dneska stojí např. v našem před válkou okresním městě, v Prachaticích, nová velká budova. V polovině strana, v druhé odbory. Přednáškový sál, bufet. Vedoucí tajemník má kancelář obloženou modřínem. Sám na to vrčel, že si tam připadá jako Schwarzenberg a když k němu přijdou lidé ze samot v horách, aby se před nimi skoro styděl. (Jan si to připomněl, když sociálně demokratický předseda vlády Gross a jeho nástupce »odeesák« Topolánek vysvětlovali, kde vzali pár let po převratu miliony na rodinné paláce.)


8.prosince 1989 si napsal Jan do deníku: „Jediná rozumná věc by dnes byla soustředit veškeré úsilí na sjednocení a aktivizaci strany. Vykašlat se na jednání s Havlem atd. Jít do krajů, do okresů a hlavně do závodů a poslouchat lidi a zaujmout jasné stanovisko. Nejen pro dnešek, ale i pro zítřek - až emoce pominou, iluze opadnou a lidé budou hledat, kdo měl pravdu. V kašovitých projevech, které se chtějí zalíbit všem, tu pravdu nenajdou a ani cestu zpátky ke straně.

Dojde na tvrdý pokles životních podmínek. Všechno budou svádět na komunisty. Musím počítat se sprostými útoky antikomunistů, proti kterým jsem léta bojoval, se zradou lidí, kterým jsem věřil, s tím, že se mne zbabělci budou štítit jako malomocného.

Zatím ještě mnohé vypadá jako dřív, skoro jako dřív. Jsem ještě ředitelem ústavu, předsedou Socialistické akademie, členem vedení Národní fronty. Ale všechno to je, jako kdybych stál na vysokém žebříku a někdo zatím pode mnou vylámal špršlíky.

To je ale jen osobní. Horší je osud, do kterého se řítí země a lidé. A nejen naše země, ale Evropa a snad i svět. Rozpad výsledků druhé světové války, nový Grossdeutschland, Sovětský svaz scvrklý na torzo...To všechno zvyšuje nebezpečí války, ne pro dnešek, ale na léta...“


Lidé nepřestali žít svými denními starostmi, zvlášť děti. Život se nezastavil. Podobně jako v tisíci jiných tragických okamžiků v historii.

Večer volala nadšeně dědovi vnučka Petruška, dcerka provdané Lidušky. Měla pro babičku Věru překvapení k Vánocům. Složila jí básničku.

„Co by sis nejvíc přála pod stromeček?“

„Papírového panáčka, který by hýbal nohama, rukama a hlavou.“

„Co je nového ve škole?“

„Dědo, představ si - zítra budeme dělat čerta a já jsem přišla na to, jak udělám mrkacího. To budou holky koukat.“

Jan se pustil do malování a vystřihoval papírového panáčka.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39