Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

23) Panoptikum charakterů

Nastala honička na komunisty. Tisk, rozhlas a televize se předháněly. Byla taková svoboda slova, že se nenašla kleveta, která by neprošla. Obrana neexistovala. »Právo« přestalo být »rudé« a dostalo neurčitou barvu, jakou mívá chameleón. Vedení strany bylo tiše jako pěna a neopovážilo se zastat vlastní politiky. Natož pak zaštítit členy, vystavené pomluvám a denunciaci. Někteří mužové, jejichž jména po léta plnila první stránky novin, zmizeli a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Éterem zněly pohrůžky. Strach o vlastní kůži opanoval zaječí duše.

Sotva kdo se vyznal v tom, kdo z vedoucích byl ze strany vyloučen (proč, to se nikdo nepokoušel vysvětlit) jako Jakeš, Bilak, Husák, Fojtík a další, a kdo nový se ocitl v jaké funkci. Odkudsi se vynořil nový šéf strany, který do té doby nebyl snad ani desítkovým důvěrníkem, filmový režisér Svoboda. Podle rozšířené verze mu byla funkce přidělena na poradě OF-Občanského fóra, samozvaného štábu kontrarevoluce.

Profesor Bohumil Němec, prorektor Karlovy univerzity, s nímž se Jan nedávno fotografoval před Bílým domem, skončil infarktem. Pomohla mu zdivočelá skupina studentů, inspirovaná proklamací, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Vedoucí tajemník pražského městského výboru KSČ Kapek se pokusil o sebevraždu, ale zachránili ho. Podruhé se mu to podařilo.

Jan potkal na nábřeží soudruha X, tajemníka ústředního výboru.

„Žiji na chalupě v lesích za Trhovými Sviny. Máme tam vnoučata.“

„Co lidé okolo, jak se k vám chovají?“

„Ale jo.“

„Žádné nájezdy?“

„Dohromady se tam s nikým neznáme.“

„To není moc dobré - v téhle době.“

„Koupil jsem to jako bývalou hájenku. Někdo nám to tenkrát nabídl.“

Jan si připomněl chalupu ve Vraňanských Horách. Znal tam každou pěšinu a každou babku. Po převratu se našel jediný »známý«, který mu vmetl: »Ty eště nejseš zavřenej?« Tenhle člověk byl v padesátých letech trestaný jako »element práce se štítící«. Teď byl rehabilitován. Ostatní lidé se k Janovi chovali pořád stejně jako vždycky. Jako on k nim.

Pro Lukáše byla taková prostá věc balzám na duši. Věra si jednání lidí skoro nevšimla. Proč by se k nim měli sousedé chovat jinak než dříve? Nepovyšovali se, nenárokovali si žádné výhody, nikomu neubližovali. Chalupu nedostali lacino z protekce. Zaplatili za ni cenu, jakou si majitelé řekli a bez smlouvání. Přizpůsobení zemědělského stavení rekreaci věnovala Věrka rok dva roky života. Zapadli do prostředí a mezi místní lidi docela přirozeně. Jan, který odtud pocházel, se vlastně vrátil domů. To vše se nyní projevilo.

Tajemník X nebyl horší. Také se narodil a vyrostl v obyčejné rodině na vesnici. Teď se ale ocitl v jiném místě. Lidé ho tu znali jen z doslechu jako »papaláše« a věděli, že hájenku dostal »za babku«. Nikdo ho nenapadal, ale ani se s ním nepřátelil. Považovali ho za cizího a on se také tak cítil. Když k tomu přibyly útoky a skandalizování v prostředcích, které sdělování proměnily ve štvanice, zastřelil se.

Slabší povahy peřejemi převratu proplouvaly těžce. Zvlášť obtížně to prožívali introvertní lidé, kteří se o svízele nedokázali rozdělit s nejbližšími. Dále pak nervově labilní a také zchoulostivělí, zvyklí na lesk a slávu, kteří propad vnímali jako zhroucení všeho.

Projevily se i silné osobnosti. Bývalého generálního prokurátora vláčeli nejen revolveroví žurnalisté, ale soudní kauzy zbrusu nových představitelů spravedlnosti. Po rozpolcení republiky si ho podávali mezi Prahou a Bratislavou a marně se mu snažili něco »přišít« a zlomit vaz. Vymýšleli si absurdní obvinění. Proč neobžaloval Bilaka za pozvání sovětských vojsk v srpnu 1968? Proč nežaloval prezidenta Husáka, že přijal k narozeninám dary, koupené za státní peníze? atd.

Žalobci státního žalobce byli v nevýhodě. Neměli před sebou člověka slabé povahy, prosťáčka, kterého by snadno zamotali do pavučiny paragrafů, ani kariérou rozmazleného slabocha. Vyrostl v nejtvrdších podmínkách rusínských hor. Všechno v životě získal prací. Paragrafy nejen znal, ale v nejplodnější části života s plnou vehemencí prosazoval.

Nepořádali na něho hon měsíce, ale roky. Selhaly všechny pokusy usvědčit ho z nezákonnosti, dohnat ho k nervovému zhroucení či k sebevraždě. Nepovedlo se to ani, když jim sám Lucifer přišel na pomoc a udusil mu manželku v srdeční křeči. Léta od kontrarevolučního převratu ubíhala a nepolevoval jeho zájem o politiku, stejně jako o vnoučata a o květiny a zeleninu na zahrádce. Bohaté vysoké fazole rostly a zrály navzdory zuřivcům, kteří dychtili jejich pěstitele stůj co stůj zdeptat.

To jsem předběhl o léta. Vraťme se do počátku roku devadesát.

Lukáš sledoval velkou politiku a zároveň prožíval bezprostřední události v ústavu.

Sešla se pravidelná pondělní porada. Obyčejně každý složil účty jak postupuje jeho práce a upřesnily se další úkoly. Tak to bývalo vždycky. Tentokrát se to svezlo na jinou kolej.

První vyskočil Zahradník: „Jak to, že jsi, soudruhu řediteli, ještě nesložil funkci? Vrhá to špatné světlo na celý ústav.“

Jeníka rána pod pás nepřekvapila. Takové manýry vládly v těch dnech všeobecně. Věděl, že to dříve či později přijde i sem. Překvapilo ho, kdo to nastartoval jako první.

Docent Zahradník učil marxismus na církevním semináři v Litoměřicích a ucházel se o titul profesora. Jako historik se zabýval dějinami KSČ. Nedávno mu vyšla brožura o Únoru 1948. Bohaté ilustrace ukazovaly Gottwalda, Lidové milice. A teď...

Nezůstal sám. Podpořil ho profesor Hustil: „Všude se přijímají rezoluce a my nic. Vypadáme, jako bychom nepochopili velikost doby.“

Hustil byl typ kabinetního filosofa. Bylo mu přes šedesát a měl odejít do důchodu. Lukáš za něj orodoval na prezidiu akademie, aby ho ještě nechali sloužit. Nešlo ani tak o to, že by starý pán byl nepostradatelný, ale v trochu přezrálém věku se ještě jednou oženil a měl malou dcerku. V penzi by se byl hůř oháněl. I on, který se svými filosofickými pracemi hlásil k nejpravověrnějšímu leninismu nyní obrátil na pětníku.

„Navrhuji, abychom přijali rezoluci, že si Lukáše jako ředitele nepřejeme,“ ozval se třetí hlas.

Vyznělo to poněkud nejistě, jako když se mladý kohoutek učí kokrhat. Jan se překvapeně podíval po mladém Martinovi, kterého nedávno přijal, vyjednal mu studium aspirantury a stal se jeho školitelem. Co to do něho vjelo?

Už se ale zvedly i rozumné hlasy. Inženýr Diviš byl na rozdíl od Zahradníka a Hustila člověk veskrze nepolitický. Nebyl členem strany a zajímala ho jedině atomová fyzika. Něco o politice začal tušit až v poslední době. Stal se vědeckým tajemníkem a přicházel s ředitelem často do styku. Získal k němu důvěru a začal se ho občas ptát na něco z politického dění a postupně i z teorie. Jak absolvoval »marxák« na technice bůh suď. Lukášovým vysvětlováním se dodatečně »školil«. Pořídil si tak soukromé hodiny politických věd.

Třeštil oči na trio diskutérů, kteří vystoupili proti Lukášovi. Zahradníka a Hustila znal jako pravověrné komunisty.

„Co je to za nesmysl? Proč jakou rezoluci? Co se vám na soudruhu řediteli nelíbí?“ žasl s upřímnou naivitou prvních křesťanů. „Všechno s námi projednává společně. Nikomu výzkumný úkol nevnutil, každý si ho navrhl sám. S každým ho podrobně probral. Celkový plán ústavu jsme také doplňovali a schvalovali společně. S platy a s odměnami nedělá tajnosti. Co spáchal zlého?“

Bezradný čtyřiadvacetiletý Martin se díval po Zahradníkovi a Hustilovi. Když ho přemluvili a nastrčili, ať ho teď zachrání. Oba starší diskutéři také po sobě pokukovali, jako by jeden druhého vyzýval, aby kousl do kyselého jablka. Jednomu ani druhému se do toho nechtělo. Atmosféra v kolektivu neslibovala potlesk. Lukáš byl oblíbeny.

Konečně se odhodlal Hustil: „Lukáš je známý jako kádr Husákova režimu. Jeho doba skončila. Dokud tu sedí, hrozí nám, že se středisko zruší a všichni poletíme.“

„Má moc špatnou pověst. Kdybyste slyšeli, jak se o něm mluví, co si o něm lidé myslí... Co si pak myslí o nás, když nám tu nevadí?“ přizvukoval Zahradník.

Tu se ozval muž, který měl v dané sešlosti jediný něco jako morální právo přivítat »sametovou revoluci« a žehrat na stoupence režimu. Docent Pravda si v osmašedesátém roce připálil křídla. Z funkce šéfa katedry na vysoké stranické škole šel učit na osmiletku. Byl tam jediný muž ve sboru samého něžného pohlaví. Běželi pro něj, když se nějaký klacek ve vyšší třídě sápal na soudružku učitelku.

Pravda promluvil ironickým tónem, jako by to všechno nebral vážně. Naučil se přijímat politické a osobní kotrmelce, jak přicházely. S nadhledem, s rezervou, s »helicopter view« - jak píší Američané v personálních kartách (kterým se u nás říkalo kádrové posudky).

„Jako normální pracovník, ne jako barevný mezi bílými, jsem se začal po létech zase cítit až tady v ústavu. Lukáš se mnou dvě hodiny seděl a probral studijní plán jako s každým. Pak řekl to jeho »Fajn« a vzal mne do delegace na diskusi v Bonnu. Jeli jsme tam s Lukášem. I ty, soudruhu Zahradníku, jsi byl v delegaci. To jsi ještě proti Lukášovi nic neměl. Pokud si vzpomínám, velmi sis ho pochvaloval.“

Pravda mluvil pomalu, skoro ležérně. Ne jako když se chce s někým hádat. Jako by mu nezáleželo na tom, zda někoho přesvědčí, nebo nepřesvědčí. Jako by to povídal mimochodem. Uprostřed myšlenky se odmlčel.

Nastalo ticho. Ne že by bylo slyšet mouchu na okně. Naopak, každý cítil trapnost mlčení a bezděky se pokoušel něčím chybějící slova nahradit. Ten pokašlával, ten šoupal nohou, ten se vrtěl v křesle. Trio vzbouřenců sedělo jak po studeném dešti.

Porada skončila neslaně nemastně a přišli ke slovu ti, kteří prve mlčeli. Hlavně ženy. Když zůstal Lukáš sám, přitočila se k němu soudružka Broková, bývalá Hustilova asistentka. Rozhlédla se, zde nemá nějakého nežádoucího naslouchače v zádech a s horlivostí prodavačky na rybím trhu v Bruggách spustila: „Hustil teď na tobě hledá mouchy. A co on? Napsal na mne takový posudek, že holku nevzali na vysokou. Kvůli muži, že byl tenkrát v Americe. Ale on tam nebyl jako politický. Vyslala ho akademie jako fyzika. Teď bude Hustil dělat obroditele.“

Repetilka toho měla na srdci víc. Hustil kdysi Lukášovi oznámil, že Broková odchází. Je líná a neschopná. Lukáš se chtěl nejprve přesvědčit. Poznal, že je to dobrá pracovnice a že Hustil s ní měl nějaké osobní neshody. Výpověď zrušil. Po čase jí dal odměnu. Jejího muže po návratu z USA pozval do ústavu na besedu. To se teď nemohlo v jejích sympatiích a antipatiích neprojevit.

Lenka Novotná byla tiché ptáčátko a na poradě by se vystoupit neosmělila. Nyní si také přišla za soudruhem ředitelem vylít srdce.

„Včera jsem psala a vedle seděli Zahradník s Hustilem. Oni si mysleli, že jsem blbá, že si ničeho nevšímám. Hustil říkal, že mu mají za zlé, že nic proti tobě neděláme. Že se musí ústav zbuntovat a žádat tvoje odvolání. Zahradník na to, že jsme hloupí, žes nás opil rohlíkem, že proti tobě nepůjdeme. Nakonec se rozhodli, že nastrčí toho kluka, Martina, aby navrhl rezoluci. Jeho táta, co pracuje v Institutu československo-sovětského přátelství, prý byl po osmašedesátém roce vyškrtnut ze strany.“

„Dobře, Leničko, děkuji ti. Podívej se po nějakém místě, tady to asi dlouhé trvání mít nebude. Mír a odzbrojení, to není právě to, po čem noví mesiáši nejvíc prahnou.“

Přišel ještě jeden tiše sympatizující. Jestliže ženy, administrativní pracovnice a pomocné vědecké síly si netroufaly vystoupit na poradě otevřeně, tenhle člověk neměl ostych zapotřebí. Leč - doba byla taková. Dalibora kdysi učila housti a dnes ověřovala charaktery. Přišel muž mezinárodního vědeckého renomé, profesor Matěj.

„Jak tě ten Hustil a Zahradník napadli, to nebylo fér... Však Pravda jim to řek, to si za rámeček nedají. Mám ale strach, že už nejde o to, jestli je jeden takový a druhý makový. Jde o ústav. Má-li se zachránit, musí se něco dělat a rychle. Že se na něj pohlíží jako na nemanželské dítě v rodině akademie není tajemství. Měli bychom se přihlásit k praporu, než bude pozdě.“

„Jak to myslíš - přihlásit k praporu? To je vlastně to, co navrhoval Martin. Nějakou rezoluci. Je jich jako máku, stačí některou opsat. »Přivítali jsme, že skončilo čtyřicet let teroru a nesvobody...« Tak něco?“

„Ale ne. Nemyslím takový nesmysl, ani nic proti tobě.“

„Tak co jiného chceš pro spásu ústavu manifestovat?“

„Myslím vypracovat přesvědčivou koncepci, co budeme řešit, jak je to důležité i z mezinárodního hlediska a tak.“

„Dlouhodobou a krátkodobou koncepci jsme nedávno vypracovali. Všichni jste se na tom podíleli a prezidium akademie to schválilo. Co na tom chceš měnit?“

„Nojo, kdo to bude z těch nových šéfů hledat a študovat? Musíme se připomenout. Vysvětlit, že podobné instituce jako ta naše jsou na celém světě. Přece nedávno jsme byli na diskusi v Bonnu, já byl ve Washingtonu. Děláme společný experiment s bundeswehrem.“

„Když myslíš že to pomůže, sepiš to. Já to rád podepíši.“

„Snad ty ani nemusíš - když nebudeš chtít...“ koktal v rozpacích chudák profesor, světová kapacita, držitel desítek patentů. Měl strach. Z čeho? Z nejistoty, co bude.

Někdo zaklepal. Martin. Červenal se jako panna a i on se zajíkal.

„Soudruhu řediteli, nezlob se, já to nemyslel proti tobě. Vždyť ty jsi mně...a já jsem...“

„Nu dobrá. Ty jsi navrhl rezoluci abych byl odvolán, ale nemyslel‘s to proti mně. Myslel jsi to jen tak obecně, abych byl odvolán vůbec, ne osobně,“ mluvil Jan naoko vážně. Chlapec mu visel na ústech a horlivě kýval, aniž postřehl trpkou ironii.

„Já se na tebe nezlobím.“

„Soudruhu řediteli, on se ústav stejně ruší.“

„Jak to víš?“

„My jsme to projednávali v druhé komoře.“

„V druhé komoře? Co to je?“

„To je revoluční výbor akademie. Jsou v něm ze všech ústavů.“

„Ty jsi tam za náš ústav? A kdo tě zvolil?“

„To se nevolí. To jsou ti nejprogresivnější kteří jdou s dobou.“

„Ty jsi nejprogresivnější představitel ústavu? Ale vždyť jsi sem sotva přišel a jsou tu profesoři a doktoři věd...“

„Ve druhé komoře je také Pravda.“

„Tak ty a Pravda jste nejprogresivnější představitelé ústavu. A kdo to rozhodl?“

„To se tak domluvilo. Mne tam Pravda pozval. On už tam byl.“

„A vy, samí nejprogresivnější, jste v té druhé komoře rozhodli, že se ústav pro výzkum míru a odzbrojení zruší?“

„Ano. Ještě se ruší také Československo-sovětský institut.“

„To také rozhodla druhá komora?“

„Ano.“

„Co jste ještě rozhodli?“

„Ti, co mají zpátečnické názory do akademie nepatří. Vyzvou se, aby se titulů akademiků a členů korespondentů vzdali.“

„Co když nebudou chtít? Podle zákona tenhle titul může odebrat jen soud.“

„Tak se zavolají před komisi.“

„Ta komise bude mít soudní pravomoc?“

„To asi ne, ale tam se jim to vysvětlí, přesvědčí se.“

„Co když budou paličatí a po dobrém se nedají? To je budou mlátit a trhat jim nehty jako gestapáci?“

„To ne. Když se někdo nebude chtít vzdát po dobrém, tak se zavolá před druhou komoru.“

„Takže vy budete něco jako druhý stupeň přinucení. A co bude třetí?“

„Tak se prostě z akademie vyloučí.“

„To ale podle zákona nejde. To by musel soud.“

„Já nevím. Ale řeklo se, že se vyloučí.“

„Ty jsi, Martine, také zvedl ruku pro zrušení našeho ústavu a institutu, kde pracuje tvůj táta?“

„Ne. To se nehlasovalo. Jen se řeklo, že se to zruší a nikdo nebyl proti.“

„Kdo to řekl?“

„To byl někdo z prezídia, já je neznám.“

„Oni to řekli a nikdo nebyl proti. Ale tím přijdeš, Martine, ty i táta o místo. Kam půjdeš? Kde myslíš že budou mít zájem, abys psal vědeckou práci na téma »Mírotvorná aktivita Eduarda Beneše«?“

„Co budu dělat, ještě nevím.“

„Ty nevíš co budeš dělat a jsi ženatý a má se vám narodit potomek, čekáte ho každým dnem. A to jsi klidně mlčel a nic nenamítal, když se rozhodlo, že se zruší místo, kde máš zaměstnání a perspektivu?“

Mlčení.

„To jsi s tím souhlasil?“

„Řeklo se, že to nejsou žádné vědecké ústavy, že si to jen vymysleli komunisté.“

„Vezmi si z toho poučení. Křičí o svobodě a přinutí tě, aby sis uřízl větev pod vlastním zadkem. A to se vyhlašuje, že se v akademii nic neruší, že je to planý poplach. Tady máš důvěryhodnost těch svých kumpánů.“


Druhá komora byla mocná. Odkývala obrácení akademie vzhůru nohama. Památník národního písemnictví na Strahově byl předán premonstrátům. Ústav české a světové literatury dostal nůž na krk a termín vystěhování. Muzeum českého písemnictví tam církev milostivě nechala s tím, že husitství a Komenský zmizí. Každá výstava musí být předem církví odsouhlasena.


V dubnu byl Lukáš zavolán před komisi, která ho měla přesvědčit, že má na členství v akademii spáchat dobrovolně harakiri. (Povinné harakiri je už v Japonsku zákonem zakázáno.)

Předsedou tříčlenné komise byl akademik Josef Panenka. Dále v ní byl člen korespondent Pavel Planý a neznámá žena, která si sedla Janovi za záda. Pořizovala zápis, který mu neukázala. Stvrzení hodnověrnosti a podpis od něho nikdo nežádal. Z celého průběhu měl dojem, že je mačkán v kleštích spíš Panenka, než on. Jako by měl účastí na Lukášově popravě dokázat, že si zaslouží milost a důvěru šajky »progresivních«. On, který kdysi jako vědec a komunista byl u zrodu akademie a získal věhlas zpracováním husitské historie.

Jan byl ochoten abdikaci na členství v akademii podepsat. Sám se za člena korespondenta nepřihlásil a když byl jmenován, považoval to za čest. Nové panstvo ho nechtělo a on o ně také nestál. Kdyby ho parta hrobařů socialismu a vědy uznala, nebo dokonce ocenila, pokládal by to za hanbu.

Rozhodl se, že Panenkovi jeho hanebnou úlohu neulehčí. Měl o něm z jeho teoretických prací napsaných v padesátých letech dobrý dojem a zajímalo ho, jak se mohl takový člověk změnit. Kdysi ho jeho kniha o husitském revolučním hnutí nadchla. Podrobně ji konspektoval a přednesl na jejím základě sérii lekcí. Sledoval i další Panenkovy knihy. Podnítily v něm zájem o husitství a sháněl pak kdeco, až po Žižka a jeho doba od Josefa Pekaře a Jana Žižku od Václava Vladivoje Tomka..

Zvědavě pozoroval člověka, který dovedl tak zajímavě a s elánem psát o revolučním hnutí u nás i v Německu a pak se zamotal do politického labyrintu. Nyní tu seděl a těkal nejistým pohledem jako zpola dobrovolný, zpola přinucený Lukášův popravčí.

Jan se s hořkostí bavil. Nechal si zdůvodnit, proč má sám a dobrovolně požádat, aby byl titulu člena korespondenta zbaven.

„Vaše vědecké výsledky neodpovídají. Kolik máte knih?“

„Devět. Některé vyšly i v mnoha vydáních v zahraničí.“

Panenka se zarazil, ale hned se vzpamatoval. „To je málo.“

Jan v duchu uvažoval, kolik toho vyšlo při vší slávě Panenkovi a oč z toho měla zájem cizina.

Panenka rychle pokračoval, aby blamáž z první otázky zamluvil: „Vaše věci byly politické. Titul jste dostal za stranickost a ne za vědeckou práci.“

„To je problém,“ zatvářil se Jan naivně s hranou důvěrou k řečníkovi. „Může být politolog, sociolog a filosof úplně nezúčastněný na politice? Docela nestranický? Výsledky poznání třeba prezentovat objektivně, nepřizpůsobovat konjunktuře, to ano. Ale co samo postavení otázek? Praktický smysl vědy? Dnešní věda se nedá dělat v komůrce při svíčce jako za Komenského. Ale i tehdy existovalo něco jako společenská objednávka.“

Panenka páchl. Jan to zřetelně cítil. Vanulo z něho špatné svědomí. Bylo patrné, že je mu situace nepříjemná. Nebyl hlupák. Tyhle otázky, které mu Jan kladl, dobře znal. Trapná role, do které ho nastrčili, ho škrtila jako celuloidový límec, který se nosil před sto lety. Věděl, že je okolnostmi přinucen dělat ze sebe blbečka, on, taková osobnost... Upíral se na něho ironický pohled prsaté dámy, která za Lukášovými zády psala pozorně výroky - čí? Jendovy, nebo Panenkovy? Jako by ne Jan, ale Panenka seděl na lavici zkoušeného: »Ukaž se, prozelyto, zda tvoje obrácení z komunistické na antikomunistickou víru je dost horlivé a spal za sebou mosty. Už jsi jednou obrátil kabát, pojistíme si tě, abys nám nechtěl za čas také vypálit rybník.«

Inkvizitor ztratil trpělivost a rozkatil se. Začal ze sebe sypat fráze na způsob »Věřím v neposkvrněné početí...«

„Leninismus je zločinná ideologie, orientuje lidi na třídní boj, na nenávist, na vzájemné ničení. Marxismus je hlavní příčinou naší duchovní stagnace; ležel jako poklice na myšlení a kultuře. Lacinými schématy dával klamný pocit duševní jistoty. Na Západě je svoboda tvorby. Mohl jste právě číst o jednom našem emigrantovi, který se stal v USA milionářem a vydal paměti své ženy...“

Jan se v duchu smál a zároveň ronil slzy nad tím upoceným člověkem. Počkal chvíli, až se akademik zadýchal a odmlčel.

„Vy máte jistě velké zkušenosti z řešení dilema mezi svobodou a služebností ve společenské vědě. Jistě jste si tuhle otázku mnohokrát kladl. Vzpomínám, že jste byl už v roce 1952 členem ústředního výboru strany, členem korespondentem ČSAV. Bylo vám třicet let, když jste se stal ředitelem Ústavu dějin. Hrál jste tehdy vůdčí úlohu při konstituování československé marxistické historiografie.“

Panenka třeštil na Jana polekaně oči. Zdálo se, že se o něho pokouší mrtvice. Jan se tvářil dočista nevinně, jako by chtěl jen vyjádřit obdiv, jak velikou cestu od toho špatného kdysi až k znamenitému dnes dokázal tenhle titán vědy projít.

Pan Planý přispěchal na pomoc. Obrátil list. Začal hovořit o pronásledování vědců za Husáka v létech »normalizace«.

Jan se neudržel. „Tenkrát nebyl nikdo vyhnán z akademie, snad kromě Šika, který emigroval. Vy jste, pánové, oba zůstali dál členy akademie, pracovali v akademických ústavech a brali jako členové akademie každý měsíc příslušný příplatek. Na nikoho se nedělal nátlak, aby se členství v ČSAV vzdal. Žádná komedie s quasi-dobrovolnou abdikací jako teď se nehrála.“

Nyní zase rudl Planý. „Myslel jsem, že jste zmoudřel, ale vy jste nic nepochopil. Vaše komunistické tirády nebyly náhodné. Buďte rád, že u nás panuje křesťanská morálka. Jinak by to s vámi dopadlo hůř. Co se komu děje? Pár lidí odchází do důchodu, to je všecko.“

Slova se zas ujal Panenka. Už se vydýchal a zmatek vystřídala zlost.

„Podívejte se, my s vámi hovoříme slušně. Dáváme vám příležitost. Když podáte abdikaci, je všechno vyřízené. Když ne, budete muset jít před druhou komoru a to bude horší.“

„Proč?“ nechal se Jan poučit.

„Tam se s vámi tak dlouho a trpělivě bavit nebudou.“

„To jako v duchu demokratických zásad a křesťanské morálky?“

Panenka zmlkl. Na jeho nervy a svědomí toho bylo moc. Přál si jen, aby to s tím nepříjemným člověkem skončilo.

Zato Planý vyskakoval jako čertík z krabice. Chrlil na Lukáše antikomunistické invektivy, které byly v té době bohatě k dostání v každém novinovém kiosku.

Debata ztratila zbytek pozlátka. Lukáš se s mírnou uštěpačností uklonil dámě za zády a vyšel.

V předpokoji se setkal s polekanými pohledy dvou sekretářek, které znal z mnoha návštěv v prezidiu. Věděl, že nemají ani tak obavy o něj jako o sebe. Co s nimi bude? Jak nové panstvo ocení jejich mnohaletou věrnou službu hierarchii vědy?

Poprosil jednu z nich a ta ochotně vložila arch papíru do stroje.

„Žádám, abych byl zproštěn titulu člena korespondenta Čs.akademie věd. V Praze 19.dubna 1990. Prof. PhDr. Jan Lukáš, DrSc.“

Za krátký čas byla ČSAV s členstvím akademiků a korespondentů zrušena a ponechány jen okleštěné ústavy. To ve znamení velikých slov o rostoucím významu vědy. Ze společenskovědních institucí zbylo něco málo jako loužička.


Protikomunistická hysterie brzy trpěla na úbytě. Ne že by ji nová politická garnitura nepotřebovala a neživila. Lidé si ale začínali všímat, jak málo ze skandalizovaných nešvarů zmizelo a co ze slibů se splnilo. Přestávaly působit argumenty, že už nejsou fronty na pomeranče a banány a že se může jet volně do zahraničí (kdo na to má).

Množství a sortiment zboží se zlepšily, ale šokoval růst cen. Mnozí lidé přicházeli o práci. Nezaměstnaní, které společnost skoro půl století neznala, se počítali na statisíce. Zároveň vyskakovali milionáři. Jak přišli během měsíců k milionům? Našlo se i něco nového - bezdomovci. Byrokracie nezmizela, množství dotazníků, úřadů a úředníků vzrostlo. Policejní stát patřil minulosti, ale policajtů bylo dvakrát tolik co dříve a zločinů také.

Frázi, že za všechno může čtyřicet let komunistického svrabu, už lidé opakovali spíš jako vtip. Pár idealistů, kteří se zpočátku pustili do politiky ve víře, že se vrací, co si idealizovali jako masarykovskou demokracii, zklamaně odpadávalo. Skepse jako popel z požáru iluzí padala i na některé teoretiky a publicisty, kteří koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let hledali štěstí pod křídly pravice.

Ivan Svítil, který špatně snášel, aby nebyl vždy v popředí, nyní na žebříčku zpátečnických sil vůčihledě sestupoval. Po emigraci v roce šedesát devět se uchytil na čas v USA v analytickém ústavu Zbygniewa Brzezinského, který se zabýval světovou politikou. Svítilovy vtipné tirády nestačily a americký antikomunista neměl o další angažmá antikomunisty z Prahy zájem. Svítil našel místo na koleji - učilišti při univerzitě v Yale. Po převratu se vrátil domů. Bývalí souvěrci ho nepřijali s otevřenou náručí, jak očekával. Pozice a obročí byla rozebrána, opozdil se. Nebyl ochoten spokojit se s málem. Zavzdoroval. Pustil se do kritiky nového režimu z liberálních pozic. Ocitl se mezi dvěma židlemi. Opozice mu zatleskala, získal dokonce jistou oblibu, ale do naplnění jeho ambicí mnoho chybělo.

Významnější postavou byl Čestmír Císař. Svého času patřil mezi oficiální stranické ideology. Koncem čtyřicátých let napsal brožuru, která byla jakýmsi prvním poválečným náčrtem dějin KSČ. Lukáš jako neopeřený propagandista podle ní přednášel. V šedesátých letech byl odsunut na vedlejší kolej a poslán jako velvyslanec do Rumunska. Malá funkce to nebyla, kdekdo by si jí považoval, ale vzhledem k jeho ambicím to byla almužna. V roce 1968 se vehementně přihlásil k »mužům ledna«. V prezidentských volbách byl horkým kandidátem na post hlavy státu. Po plotech se psalo: »Císař na Hrad!« Po vyloučení ze strany byl ředitelem muzea Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda na Bílé Hoře. (Tak krutá byla perzekuce opozičníků za »normalizace«.)

Po převratu 1989 ho potkal podobný osud jako Svítila. Pravice dávala přednost těm, kdo se stranickou minulostí nepotřísnili. Za kopance do poraženého lva nové kolaboranty pochválila, ale funkce ředitelů muzeí jim nerozdávala. Měla přece heslo: »Nejsme jako oni.«

Tak se statě tohoto pána ocitaly na stránkách levicového tisku. Ve čtvrtletníku Výboru národní kultury »Lípa« došel k poznání, že převrat v roce 1989, který přivítal jako »velký dějinný zvrat« neznamená zlepšení, ale naopak.

Konstatoval: »Otrávené politické ovzduší pronásleduje všechny pamětnické generace a zasahuje i nově dospívající, jako by mělo trvat na věky. Je s podivem, že si to naši občané nechávají líbit a jen ojediněle se různým obviněním vzpírají, ale nejvíce mne trápí mlčení představitelů české intelektuální obce, v dřívějších časech statečné a hlasné vůči diskriminaci a pronásledování občanů kritizujících zlořády režimu, ale v poměrech údajně demokratických a svobodných jakoby oněmělé. Nebo opět nastaly časy, kdy není radno oponovat vrchnosti?« (Lípa, čís.1 2007, s 9)

Jako kdyby se ze sna probudil.

Ještě jeden případ zhrzeného obroditele.

V kritických dnech počátku roku devadesát se Lukáš setkal s dvěma lidmi, kteří ho nepokládali za hodna podání ruky. První byl emigrant Prečan, když přišel přebírat místnosti ústavu. Druhý - Slepička.

Znali se léta. Slepička byl vždycky o stupeň horlivější, než »jedinomyšleníci« okolo něj. Myslel to pokaždé naprosto upřímně. Nedalo se mu vytknout, že by byl kam vítr, tam plášť. Nechal by se pro svou víru čtvrtit. Jednou by se mu bezmála něco takového stalo.

Počátkem padesátých let vedl boj proti třem zlům: náboženství, sociál-demokratismu a masarykismu. Přednášel v Přerově proti třetí z těchto hyder. Rozpálil posluchače a sám sebe tak, že se společně vydali na náměstí, kde stála Masarykova socha, hodili na ni provaz a za bouřlivých ovací ji povalili. Leč tím události neskončily a i provaz měl ještě sehrát úlohu. Seběhli se lidé, kteří měli TGM rádi, nastala mela a na prázdném piedestalu se ocitl Slepička s provazem na krku. Zachránil ho Sbor národní bezpečnosti.

S nemenší opravdovostí v následujících letech vystřídal několik odlišných politických stanovisek. V osmašedesátém roce byl nadšený obroditel. Za »normalizace« byl z místa lektora na právnické fakultě poslán do knihovny a později, když dospěl léty, do starobního důchodu.

Po převratu se s ním Lukáš potkal v metru. Jan si v prvním okamžiku neuvědomil všechny souvislosti a měl radost, že vidí po létech starého známého. Podali si ruce a nyní to přišlo.

„To jsi ty? Kdybych tě byl poznal, tak jsem ti ruku nepodal. Já špatně vidím...“

„Tak promiň,“ vyhrkl Jan a bývalého kolegu spíš politoval, než aby mu měl urážku za zlé.

V dalších letech se potkávali častěji. Jan Slepičkovi ruku nenabízel, ale ten už by ji byl neodmítl. Pouštěl se uprostřed chodníku do sáhodlouhého rozhovoru, spíš monologu. Jako vždycky i nyní přetékal politickým zaujetím. Nepřednášel ani na fakultě, ani na táborech lidu, ale psal. Stěžoval si na historku, která ho potkala.

Napsal stať k výročí 15. března, kdy k nám vtrhli nacističtí okupanti. Poslal ji do novin, ale nevzali mu ji. Donesl ji do druhých, do třetích - totéž. Protiněmecký, protinacistický tón se nenosil. Nakonec se přemohl a zkusil to v komunistických Haló-novinách. Tam se otištění dočkal. Psal pilně dál a komunistická redakce jeho články zveřejňovala. Tak ho politická parabola přivedla znovu na levicové pozice. Už se profesora Lukáše jako soudruha neštítil.

V polovině devadesátých let potkal Jan profesora Hustila. Se zrušením ústavu míru ho ihned poslali do penze. Jeho horlivou snahu přihlásit se pod nový prápor neocenili. Byl už teď zase k Janovi jako máslo. Vyprávěl o zajímavých debatách ve filosofickém klubu na sekretariátě KSČM.

Co si měl Jan o těchto politických ekvilibristech a jejich přemetech myslet? Považovat to za triumf pravdy, která vítězí? Radovat se z toho? Anebo pokrčit rameny nad tím, že strana sbírá odpadky, o které ani pravičáci, ani »levý střed« nebo »pravicová levice« nestojí?

Byly i jiné případy zmoudření a pochopitelnější.

Od zrušení ústavu ještě neuteklo mnoho vody a na Jendu mával rozzářený mladík, který právě vystoupil před výškovým domem z taxíku. Nesl horu načančaných krajek s něčím růžovým. Vedle něj mladá šťastná novopečená maminka. Martin.

„Dobrý den, soudruhu řediteli...vlastně pane, pane akademiku...pane profesore. Dobrý den. Máme Evičku. Podívejte se, pane profesore.“

„No výborně. Hodně štěstí vám oběma, vlastně všem třem. To je vaše paní, že? Já jsem ten a ten.“

„Já vím, já vás znám. Martin o vás vypráví. Škoda že tam nemohl být dál. Tak najednou a zbytečně se to zrušilo.“ V očích mladé ženy hřál přátelský úsměv. Martin, i když byl jako »nejprogresivnější« v té »druhé komoře«, zřejmě nevzpomínal na ústav zle, i když to »nebyl žádný vědecký ústav a vymysleli si ho jen komunisté«.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39