Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

24) Přestat věřit bolí

Někdo zvonil. Jan odložil knihu a podíval se k vrátkům. Stáli tam dva muži v pracovním.

„Dobrý den. Pan Lukáš? Mrzí nás to, ale musíme vám vypnout elektrické hodiny.“

„To snad ne. Proč?“

„Víte přece, že dlužíte za elektrický proud, že neplatíte déle než rok.“

„Jak by to bylo možné? Manželka přece...“

„Máme tady příkaz. Podívejte se. Na několik urgencí jste se neozvali.“

„Ale to musí být nedorozumění. Nějaký omyl. Manželka se o tohle všechno stará a myslím, že v tom má pořádek.“

„Je paní doma? Třeba nám to vysvětlí.“

„Ne, není doma.“

„Nemohl byste ji zavolat? Třebas došlo opravdu k omylu. Nevypadáte na neplatiče, to jsou obyčejně jiné typy.“

„Já vlastně nevím, kde je. Odjela předevčírem za nějakým obchodem a ještě se neozvala.“

„To vám ani neřekla kam jede?“

„Mluvila o Ženevě, nebo tak něco.“

Elektrikáři se po sobě podívali. Nevěděli, co si mají o koktajícím profesorovi myslet. Je takový popleta, nebo mazaný podvodník? Podle upřímně vyplašeného výrazu usoudili na to první.

„Podívejte se, pane Lukáši, my jsme si to nevymysleli. Dluh tady je, co s tím naděláme? Není to nic strašného. Dělá to něco přes dva tisíce. To určitě máte. Zajděte na poštu, to stihnete ještě dneska, a zaplaťte to. My vám hodiny zatím vypínat nebudeme. Přijdeme zítra, ukážete nám stvrzenku, my to u nás ohlásíme a je to.“

„Já dva tisíce nemám...“

„Někdo vám půjčí. Pane profesore,“ už s ním mluvili jako s malým dítětem, „když vám hodiny vypneme a budou vám je znovu zapojovat, bude vás to stát zbytečně hromadu peněz.“

Elektrikáři odešli a Jan třeštil oči. Věra hospodaří se všemi penězi desítky let co jsou spolu a nikdy nebyl žádný problém. On se nikdy o finance nezajímal. Měl zásadu, že jeho starostí je udělat práci a placení je záležitost toho, kdo si ji objednal. Nevěděl ani, kde ho vyplácejí, pro peníze chodila Věra. Nikdy neměl důvod pochybovat, že hospodaří svědomitě.

Zvedl telefon a zavolal syna.

„Petře, prosím tě, stala se taková nepříjemná věc. Máma musela narychlo odjet, myslím do Švýcarska a musíme zaplatit asi dva tisíce a já nevím, kde peníze má. Mohl bys mi je půjčit? Já bych k tobě zajel.“

„Samozřejmě, táto. A co bys jezdil, já se večer zastavím.“

Jan bloudil po domě. Napadlo ho hledat vysvětlení ve Věrčině pracovně. Chodil tam zřídka, zvlášť když nebyla manželka doma. Měl úctu k jejímu obchodování, do něhož se po převratu pustila. Byla to pro něho vždycky veliká neznámá.

V pracovně nenašel právě pořádek. Na psacím stole se vršila kupa papírů. Do několika nahlédl a s údivem prohlížel další. Mezi různou obchodní korespondencí, reklamami a módními žurnály byly účty a upomínky za elektřinu, vodu a plyn. Pustil se do řazení nezaplacených částek podle data.

Znovu zavolal syna.

„Petře, prosím tě, mohl bys mi půjčit ne dva, ale deset tisíc? Až večer přijdeš, všechno ti vysvětlím.“

„Jo, tati. Musím skočit rychle do spořitelny, než zavřou.“

„To zas tolik nespěchá. Ty dva bych potřeboval rychle, ale to ostatní stačí zítra, pozítří nebo tak.“ Když to vydrželo skoro dva roky, už to nějaký den počká, pomyslel si s hořkostí.

Neměl stání, chodil po zahradě a přemýšlel. Omyl je vyloučený. Dokumenty na manželčině stole mluví jasně. Mezi účty, jež se týkají domácnosti, zahlédl i nějaké obchodní urgence, které raději nezkoumal.

Odkud on vlastně dostává penzi? Hledal a našel papír s hlavičkou. Opsal si adresu a podíval se na plán Prahy. Rozjel se a našel to. Chvíli poseděl v čekárně a pak ho zavolala úřednice, k níž patřil.

„Prosím vás, mohla byste mi říct, kam mi posíláte důchod?“

Překvapeně si ho prohlédla, ale byla asi ze styku s penzisty na ledacos zvyklá. Vstala od stolu a vyňala z police šanon s písmenem L. Chvilku hledala, pak stiskla péro, trochu to cvaklo, vyňala papír a mlčky ho Jendovi podala. Byla to jím podepsaná žádost, aby mu posílali důchod do té a té spořitelny na ten a ten sporožirový účet. Jan si číslo konta opsal, poděkoval a ujížděl do spořitelny.

Ani se příliš nedivil, že po třech letech nevěděl, kam mu posílají penzi a že na to podepsal nějakou žádost. Takovými věcmi si nikdy hlavu nezatěžoval. Spoléhal na Věru. Psal a četl, četl a psal a staral se o vnučky.

Přišel do spořitelny na Jižním Městě a požádal, zda by mohl mluvit s vedoucím. Přišla dáma ve středních letech. Vylíčil jí svou historii. Pozorně a s živou ženskou účastí ho vyslechla. Bylo patrné, že ji jeho svízelná situace zaujala.

„Moc mne to mrzí, ale pomoci vám nemohu. Nesmím to vlastně dělat, ale prozradím vám, že tady máte na účtu penzi za poslední dva měsíce, celkem osm tisíc osm set korun. Vydat vám je nesmím. Podpisové právo na účet má jen vaše paní. Proč si nevyřídíte podpisové právo také vy? To vás nebude stát tolik práce. Stačí, když se tu s vaší paní zastavíte.“

Jan si otevřel nový účet. Zajel zpátky k úřednici na penzijní fond a napsal novou žádost, kam mu mají důchod od příštího měsíce posílat.

Zatím obcházel úřadovny a vyrovnával z peněz, vypůjčených od Petra, »hříchy minulosti«. Pár korun mu ještě syn přidal, aby měl táta z čeho být živ.

Týdny utíkaly a Jan nevěděl, kde má ženu a co se s ní děje. Jindy by byl asi strachy o ni nespal, ale po otřesném šoku minulých dní byl přesvědčen, že jediný důvod, proč o sobě nedává vědět, je špatné svědomí. Představa jeho milované Věrky a nehoráznost, kterou udělala, mu ne a ne jít dohromady.

Přicházely nové Jobovy zvěsti.

Vyšlo najevo, že se Věra pustila bez manželova vědomí a za jeho zády do riskantních obchodních spekulací. Parta mazaných podvodníků ji přijala za společnici. Vložila do podniku rodinný domek jako účastnický podíl. Když se to Jan dověděl, bylo pozdě. Nemovitost byla zatížena několikamilionovým dluhem a banka pohledávku energicky vymáhala.

Jan byl jako ve zlém snu. Tohle přece nemohla udělat jeho Věra. Potřeboval s ní mluvit, ujasnit si, co se vlastně stalo, co se děje, ale nevěděl pořádně ani, kde je.

Objevil se advokát. Zastupoval telefonní společnost, které Lukášovi dlužili sto padesát tisíc. Ukázalo se, že Věra vedla spoustu nákladných hovorů se zahraničními partnery. Telefon byl zapsán na Janovo jméno, takže dlužníkem a neplatičem byl výslovně on. Už nepochyboval, že urgence je oprávněná. Právní zástupce byl rozumný. Profesora Lukáše znal ještě ze studií na právnické fakultě, kde Jan přednášel. Domluvili se, že záležitost vyřídí manželka, až se vrátí.

Až se vrátí - ale kdy to bude? Odjela koncem března, nyní chybělo málo do začátku července. Za celou dobu se neozvala. Neoznámila kde je, neudala adresu, telefon, nic. Ani pohlednici neposlala.

Teprve v těchto dnech od ní přišla zpráva. Nezavolala manžela, ale syna. Pocit provinění jí zřejmě v rozhovoru s mužem bránil. Petrovým prostřednictvím se ale na manžela obrátila. Žádala, aby pro ni poslal pana Srstku, obchodního společníka. Ona čeká ve Vaduzu, v Lichtensteinsku a nemá prostředky na návrat domů.

Jakýmisi cestami už k Janovi proniklo, že byla za policejní asistence pro nezaplacené účty vystěhována z hotelu v Curychu a vypovězena ze Švýcarska. Obchody zřejmě nebyly tak růžové, jak doufala.

Jan byl rozezlen. Neměl nejmenší chuť zajímat se o to, jak se z dobrodružné anabaze dostane domů. Tři měsíce se nestarala o to, jak a z čeho on bude živ. Když se ocitla dočista na mizině, volala SOS.

Co se, proboha, s tím člověkem stalo? Janovy myšlenky a vzpomínky na ženu se střídaly a mísily ve zmateném kolotoči. Jak mohla něco takového vyvádět - po desítkách let normálního spořádaného života a šťastného manželství? Bylo přece šťastné? Nikdy o tom nepochyboval a nezdálo se, že by to ona prožívala jinak. Nedovedl si představit, jak se nyní setkají, jak se ona bude tvářit, co řekne. Jak se k ní má chovat on? Vždyť to vlastně bude jiný člověk, kterého nezná. Zároveň se shledání nemohl dočkat. Jako kdyby čekal zázrak. Jako by se mohla objevit, mávnout rukou, zasmát se a říci: »Apríl. Všechno byl žert. Ty jsi tomu věřil?« Snad se přece jen nevysvětlitelné nějak vysvětlí.

Měl ji pořád rád, i když se to po těch peripetiích skoro styděl sám sobě přiznat. Nemohl to ze dne na den, ani z měsíce na měsíc, ani ze čtvrt roku na čtvrt roku změnit. Nejvíc ho bolelo, že tím jednáním ukázala, že ona jeho ráda nemá. Cožpak by mohla něco takového udělat, kdyby si ho vážila, kdyby jí na něm záleželo, kdyby o něho měla starost? Všechny její obchodní spekulace, v nichž lehkovážně promarnila společný rodinný majetek, dluhy v bance, u telefonní společnosti, v elektrárnách, plynárnách a kdovíkde všude jsou podvody na něm. Jak s ním mohla od rána do večera, rok po roce žít a tvářit se, že je všechno v pořádku? Jak se s ním mohla milovat a po nejkrásnějších chvilkách si položit hlavu na jeho rameno a spokojeně usínat? Její cynická bezohlednost byla nejtěžší rána.

Odjel na chalupu.

Vracel se lesní cestou z Holého vrchu, když uviděl na silnici od Vraňan pomerančové žiguli. Srdce se mu rozbušilo. To je ona. Zaťal zuby a umínil si tisíc věcí, ale věděl, že žádnou nedodrží. Alespoň ne dlouho.

Neodpověděl jí na pozdrav. Nepromluvil s ní jediné slovo. Loktem ji odstrčil, když se mu pokoušela padnout okolo krku. Beze slova a s váháním se posadil ke stolu, když v poledne usmažila řízky a nachystala přivezený vlašský salát.(Věděla, co jí nejraděj.)

Vydržel to dva dny. Ona jako by jeho zarytost neviděla. Chovala se k němu pozorně, dělala pečlivě všechno, co mu vyhovovalo. Občas něco běžného prohodila, ale nevnucovala se.

Ledy zvolna tály. Tady slovo, tady věta. „Podal bys mi, prosím tě... Neviděl jsi někde... Budeš chtít..., anebo...?“ Mluvicí mlýnek se pomalu roztáčel.

Třetí večer přišlo k slovu to, co se označuje za nejlepšího smírčího soudce. I když to z jedné strany vypadalo spíš jako akt pomsty než výraz něžné lásky, nezdálo se, že by to druhé straně příliš vadilo.

Potom už mohl Jan těžko dál mlčet a dělat uraženého. Bariéry byly prolomeny. První souvislý monolog pronesla Věra. Ještě ten večer v posteli. Při zhasnutém světle jí to šlo lépe.

„Vím, bylo to ode mne zlé. Nikdy mi to nemůžeš odpustit. Nedivím se ti. Neumím ani sama sobě vysvětlit, co se se mnou dělo. Byl to takový můj strašný omyl. Strašný hlavně tím, že jsem se na počátku do toho pouštěla s těmi nejlepšími úmysly. Zní to teď jako výsměch když řeknu, že jsem myslela na tebe, na děti, na vnučky. Představovala jsem si, co všechno vám budu moci koupit, kam všude se podíváme, jak holkám zařídím pokojíky, jak je obleču, jak budou s léty studovat, pojedou do světa, na nejlepší univerzity. A pak se to všechno najednou sesypalo. Jako bych se z nejkrásnějšího snu ocitla zase ve snu, ale neuvěřitelně zlém. Viděla jsem miliony dluhů, to strašné mračno nad námi. Fascinovalo mne, byla jsem jak v hypnóze. Ostatní svět pro mne přestal existovat. Vrhla jsem se do toho jako šílená. Na nic jiného jsem nemyslela. Jen chvilkami mi probleskla myšlenka na tebe a na naše nejdražší. Právě kvůli vám musím ty peníze vydělat a dluh splatit, abychom zase mohli žít jako lidé. Už jsem nepřemýšlela o bohatství, o tom, co všechno si dopřejeme. Jedinou mojí snahou bylo vrátit zpátky pohodu a jistotu, které jsme měli dřív, než jsem se zjančila. Tak jsem to prožívala. Věř mi.“

Věra vyprávěla do nízkého stropu venkovské chalupy, natažená na zádech vedle Jana, který poslouchal. Vyprchal z něj vzdor a na samém krajíčku se z posledních sil držel zbytek uražené mužské pýchy. Jako by v duchu Věře pomáhal, aby se jí řeč dařila. Každý přesvědčivý argument byl líbivý akord. Trnul, aby se nevloudil falešný tón. Chtěl jí věřit nejen teď a tomu, co právě říkala. Potřeboval jí důvěřovat, aby ji mohl mít dál rád. Její slova, ať upřímná nebo chytrá, foukala na bolístku a říkala: »Už neplač, to přejde, to se zahojí. Zas bude dobře.«

Leč skutečnost v příští době nebyla tak utěšená, jako večer smiřování na chalupě. Milionový dluh zůstal a rostl každým dnem a jeho prokletí se slovy a ujištěními nezažehnalo.

Následovaly soudní tahanice, vyšetřování, návštěvy arogantních i plačtivých věřitelů, řemeslných vymahačů pohledávek. Všechny dluhy spadaly na vrub společného majetku manželů a tak se Jan zmítal v nechutnostech, které nebraly konce a do kterých přišel »jako slepý k houslím«.

I policejní asistence se dočkal. Policista provázel exekutorku. Měla s sebou ještě jednoho pána v pracovním.

„S manželčinými obchody a s její firmou nemám nic společného,“ ohradil se Lukáš.

„Tak nám pani zavolejte.“

Ukázalo se, že pani Lukášová je mimo Prahu a s telefonickou domluvou se exekuční dáma spokojit nemínila.

„Pustíte nás dál nebo nechám vylomit dveře. Tady je zámečník.“

„Podívejte se, paní, přijďte, až bude žena doma. Já s jejími dluhy opravdu nemám a nechci mít nic společného. Kromě toho nejsem zdráv, nesmím se rozčílit, je nebezpečí, že se udusím.“

„Když vám bude zle, zavoláme doktora. Tak otevřete nám po dobrém nebo ne?“

Co mu po tak ohleduplném vybídnutí něžné dámy zbývalo?

Trojice procházela domkem, poschodí za poschodím a paní sem tam na něco přilepila papírek. „Upozorňuji vás, že strhnout tuhle nálepku je trestné.“

Mladý policajt, slušný muž, který Lukáše přemlouval, aby nekladl odpor, že se nedá nic dělat, se zřejmě cítil trapně. Zámečník si zvědavě prohlížel pokoje, kterými procházeli. Poznamenal, že před několika dny zažil doma totéž; také exekuci.

Když došli do Janovy pracovny, kde stál zapnutý počítač s rozepsaným textem, exekutorka nejistě zatěkala pohledem.

„Vy jste novinář?“

„Ne, to nejsem.“

„Spisovatel?“

„To spíš.“

Chování ženy bylo od té chvíle o stupeň mírnější.

„Která místnost je manželky?“

„Tady naproti.“

V Janově pracovně nic nepolepila. U Věry počítač a tiskárnu. V jídelním koutě kuchyně to postihlo zlacený kávový a čajový servis, dědictví po předcích. Za celé manželství se nepoužil, aby se mu při mytí nádobí neublížilo.

To byly radosti v Praze. Lukáš se jim pokoušel uniknout na chalupu.

Uprostřed lesů měl pocit, že se z trapností osvobodil a může se volně nadechnout. Otevřel dokořán okna. Z louky zavoněla čerstvě posečená tráva. Vysoko na obloze křičelo káně. Oblékl si staré džíny a tričko. Prkenná podlaha příjemně chladila do bosých chodidel. Vytáhl z ruksaku složku s papíry, přistrčil stůl k oknu a rozložil psací potřeby.

Tu uslyšel auto a uviděl, jak se šplhá vzhůru po úvozové cestě. Pojede dál k Valentovým? Propána, aby nejelo za ním. Už je to tak. Auto udělalo elegantní čtvrtoblouk a zastavilo před vraty. Aby to čert... Jak ho hned vypátrali? Kdo to ke všem kozlům je?

Vklouzl do sešlapaných sandálů a vyšel na dvůr. V otevřených vrátkách stál neznámý pán, slušně oblečený. Pozdravili se. Bez velkého nadšení a srdečnosti z jedné i z druhé strany.

„Asi mne neznáte. Mé jméno je Holeček. Stavitel. Vaše pani je mi dlužná velké peníze a neozývá se. Víte o tom?“

„Ne, o tom nic nevím, pane Holečku. A s manželčinými obchody nemám nic společného.“

„To je divné. Jak můžete říci, že nemáte nic společného s tím, co dělá vaše žena. Nedovedu si představit, že by si moje manželka koupila obchod, nechala ho za půl milionu přestavět a já jako její muž bych o tom nevěděl. No budiž. To je vaše věc. Pani přijede?“

Jan měl na jazyku »Doufám že ne«, ale odpověděl: „Je v zahraničí.“

Stavitel byl zdvořilý člověk. Kromě povzdechu toho už mnoho neřekl a odjel.

Jan si sedl na práh domu, zíral do zeleně, do modré oblohy a přemýšlel. Jak by byl život jednoduchý a krásný, kdyby se lidé chovali rozumně a nekazili si ho.

Co se to s Věrou stalo? Kam se poděl ten milý, upřímný, inteligentní člověk? Kde je, kam zmizela jeho žena, s níž prožil tolik let, kterou znal do všech maličkostí? Rozuměli si na půl slova. Jeden pochopil, co chce povědět ten druhý dříve, než otevřel ústa. Obyčejně mysleli na totéž oba zároveň.

Po přestěhování do Prahy Věra přestala chodit do zaměstnání. Představovala si, že bude Jendovou celoživotní pomocnicí. On bude veliký vědec a spisovatel a ona jeho nepostradatelná družka. Romantický plán, inspirovaný literaturou. V praxi to bylo méně romantické a víc nudné. Manžel potřeboval hlavně přepisovat texty z diktafonu a to znamenalo hodiny úmorného zobání do psacího stroje. Využila kdejakou záminku, aby jela něco zařídit do města. Jan byl netrpělivý. Diktafonové pásky se hromadily. Kdyby se kazily, byla by v pracovně atmosféra k nedýchání. Lukáš si nechával některé věci přepisovat od sekretářky a časem ji svěřil tuto práci docela.

Věra našla uplatnění, které jí vyhovovalo. Když koupili chalupu ve Vraňanských Horách, pustila se do zařizování. Studovala literaturu pro chalupáře, radila se s architekty a plnila roli »políra« nad zedníky, mistra nad tesaři, pokrývači, elektrikáři a malíři.

Byla rodinným ministrem dopravy. Koupili nejprve škodovku, později žiguli. Naučila se řídit, udržovat vůz a jeho menší neduhy léčit. I k tomu prostudovala pár »klasiků«. Jan se řízení auta vyhýbal, viděl v tom ztrátu času. Měl služební vůz a i ten dal k dispozici celému ústavu. Vládla s ním sekretářka. Když jel ředitel na přednášku, opatřili dopravu pořadatelé. Když to bylo daleko, letěl letadlem. Jezdit šestsettřináctkou po Praze mu připadalo trapné. A tak ho v tom ochotně zastupovali jeho pracovníci a s chutí i administrativní síly v sukni.

Později se Věra pustila do veliké stavební akce. Začalo to počátkem osmdesátých let skoro náhodou.

V akademii věd bylo stavební družstvo a po léta se v něm prakticky nic nedělo. Věra se o něm dověděla a přesvědčila muže, aby se také přihlásili. Měli dětinskou představu, že za nějaký čas, až Lidka dospěje, vystuduje a bude se vdávat, dostanou pro ni domek na klíč.

Konala se každoroční schůze družstva, na které se jako vždycky dohromady nic neřešilo. Až na jednu věc. Odstoupil předseda a bylo nutné ustanovit nového. Protože Lukáš na schůzi nebyl a nemohl se bránit, byl jednomyslně zvolen. Znali ho a byli si jisti, že nic zlého v družstvu nezpůsobí a že i celý výbor bude žít nadále v klidu. Leč - zmýlili se. Ne v profesoru Lukášovi, toho odhadli správně, ale netušili, že se do věci vloží jeho pani.

Věra se pustila do záležitostí družstva se vší opravdovostí. Zjistila, že všechno je - jako v té anekdotě o rabínovi - jinak. Že polovina papírových členů družstva už bydlí a o domek nemá zájem, že se z Prahy odstěhovali, emigrovali nebo zesnuli. Že stavební místo, s nímž se počítá, je už rozhodnutím magistrátu přiděleno k jinému účelu a z poloviny zastavěné. Že projekt domku, který se má asi ve sto exemplářích postavit, nevyhovuje současným normám. Že stavební podnik, který měl stavbu provádět, patří historii. Že stavební povolení je dávno neplatné. Zkrátka - že celé družstvo je jedna prázdná bublina.

To Věru neodradilo, nýbrž pobodlo jako ostruhy. Rozběhla se po příslušných institucích. Navštívila magistrát, ministerstvo, svaz družstev a řadu podobných zařízení. Dověděla se, že jedno platné ustanovení odporuje druhému ustanovení a že to a ono je dokonce v rozporu se zákonem. Měla neprůstřelné brnění z boží prostoty a z neznalosti, co dokáže úřední šiml. Je to či ono ve stavbě v rozporu se zákonem? Tak se změní zákon.

Nejhumornější na celé věci bylo, že nevyhráli ostřílení byrokrati, ale ta drzá ženská. Měla dvě zbraně. Nenechala se odbýt a když řekla, jak se jmenuje - Lukáš byl v té době známý - zrezivělé soukolí se pohnulo.

Za půl roku se začalo stavět. Na jiném místě, podle jiného projektu, jiný stavební podnik pro jiný seznam zájemců, ale stavělo se. Když na staveništi něco vázlo, nesháněli ani mistra ani stavbyvedoucího, ale volali: „Pani Lukášů, dochází nám ciment.“

Věra si vymínila v družstvu jedinou odměnu. Patřil jí první dokončený rodinný domek. Stál na samém konci sídliště, na kraji Prahy. Dál už byl jen třešňový sad, hluboký úvoz vedoucí do polí, a jezero, obklopené akátovými, lipovými a borovými stráněmi. Zajíci hopkali pod okny, občas sem zabloudila po ránu srna a zahradní jahody sklidili z poloviny bažanti. V hromadě dříví vyvedla liška dva roky po sobě mláďata.

Během práce v družstvu, které postavilo na sto domků, přišla Věra do styku s mnoha zajímavými lidmi a bylo jí líto nevyužít zkušenosti. Jan si ani nepamatoval kdy a jak vstoupila do zaměstnání ve stavebním oboru Obvodního národního výboru. Neporadila se s ním, nic mu nevysvětlovala, rozhodla se a šla. Peníze v tom nehrály velikou úlohu. Tušil, že manželku vedl - kromě toho, že do stavebnictví pronikla a oblíbila si je - ještě jeden důvod. Nebylo jí lhostejné, že muž je »někdo« a ona? Trpce si postěžovala, když ji představovali: »To je manželka soudruha Lukáše.« »Toho akademika?« »Jo, toho.«

Potřebovala se rehabilitovat před lidmi i před sebou. Na národním výboru dostala důležitou práci. Vyrostlo ohromné Jižní Město se vším moderním vybavením a na jeho okraji a někde mezi výškovými budovami se krčily domečky a uličky »starých Hájů«. Pomáhala jim vrůst do rodiny velkoměsta. Zařizovala vodovod, napojovala kanalizaci, zaváděla plyn. Ne vlastníma rukama, ale jako odpovědný organizátor. Rozpočet představoval desítky milionů.

Přišel převrat a Věra se domnívala, že chytí berana za rohy. Využila zkušenosti ze stavebnictví a dala se do podnikání. Její a manželova úloha se obrátily. Jan jako ideový zastánce »komunistického režimu« byl v penzi a jeho hvězda ztratila lesk. Těšila se, jak ho překvapí. Zprostředkováním obchodu s nemovitostmi vydělala úctyhodnou částku, o jaké se jí nezdálo ani v době největší Janovy slávy a nejvyšších honorářů.

Než se stačila manželovi pochlubit, karta se obrátila. Stejně rychle jako se dostavil úspěch přišel krach. Věru okouzlily spekulace a měla tři miliony dluhů. A bylo po pohádce.

Tady byl moment, kdy se začala měnit. Výraz »začala« nebyl na místě. Jako by byla jiný člověk ze dne na den.

V troskách skončil Sovětský svaz, socialistický systém v Československu, rozpadlo se samo Československo, rozpadla se komunistická strana, Akademie věd, proč by se nemohlo rozpadnout jedno do té chvíle šťastné manželství? A vzít za své něco tak křehkého, jako je lidský charakter?

Věra se rozletěla na křídlech podnikání a rychle skončila jako Ikaros, jemuž slunce roztavilo vosk, kterým měl slepená křídla. Ale Ikaros se utopil sám, kdežto Věra strhla sebou do katastrofy muže a v různé míře další příbuzenstvo.

Věděla, že miliony nevydělá drobným obchodem a pouštěla se čím dál do větších a riskantnějších dobrodružství. Koupila na úvěr veliké sklady ve Vraňanech a pokusila se zorganizovat velkoobchod a rozvoz zboží. Garanci na půjčku si nechala podepsat od muže, dcery a zetě. Místo aby podnik uvedla do provozu postupně a sbírala zkušenosti, věnovala vypůjčené peníze do přestavby a zkrachovala.

Jezdila za obchody do Ruska až za polární kruh, do celé Evropy, do Spojených států. Po návratu triumfovala, dosáhla veliký úspěch. Úspěch nebyl nikdy menší než veliký. Zisk představoval vždycky miliony dolarů, někdy desetimiliony. Jednou byl problém, jak to uložit ve švýcarské bance, podruhé jak to přiznat kvůli daním, potřetí už byly peníze ve Vídni a šlo jen o to, dostat je do Prahy. Jednou přiměla muže, aby došel do rakouské banky v Jungmannově ulici a provedl zde vzorový podpis, aby mohl čerpat valuty. Všechno to byl klam a podvod. Nebylo vyloučeno, že některé obchody, na nichž se podílela, byly opravdu výnosné, ale ne pro ni.

Ještě horší než finanční nezdary a ztráty bylo, že se změnil celý její duševní svět. Všechno, čím dříve žila, pro ni ztratilo význam. Léta plynula a nevzala do ruky knihu. Kromě návodů, jak rychle zbohatnout. Ona, která kdysi učila Jana chápat světovou klasiku, Goetha, Lessinga, Dostojevského, Balzaka, Hugo, Cervantese. Nebyla v divadle od chvíle, kdy ji oslnilo drama peněz. Bylo možné, že bývala kdysi milovník a znalec Shakespheara, Moliéra, Ostrovského?

O čem se s ní mohl Jan bavit? Třetí věta každého rozhovoru, ať začal jakkoli, byla u obchodu, u peněz. Ale ne aby ho informovala o podnicích, do kterých se pouštěla, ale aby ho ukonejšila. Kolébala na iluzích především sama sebe. O každé akci uvažovala z hlediska, jaký zisk to přinese. Nikdy nebrala v úvahu možný nezdar a ztrátu. Právě to byla jedna z hlavních příčin řetězu jejích karambolů. Neuvažovala reálně, kriticky, nerozhodovala se po zvážení všech pro a proti. Vrhala se do spekulací se zavřenýma očima a s iluzí zázraku. Zázraky se nekonaly.

A vnučky? Jan je měl rád, raději než vlastní děti. Na ty měl málo času. Vnučky teď pro něho byly vším. Zato pro Věru jako by ustoupily do pološera. Předstírala o ně zájem, žárlila na to, jak lnou k Janovi, ale mnohem bližší jí byly kšefty. Obchody, spekulace, finanční machinace se jí zmocnily, osedlaly si ji, opanovaly její čas, myšlenky, starosti, zájem. I její city.

Její citový život prodělal cosi podobného, jako když herec vymění úlohy. Dříve by dala život za své děti a vnoučata, za manžela. Byla pozorný a šlechetný člověk. Jako samozřejmost chápala pomoc druhým. Teď se z ní stal sobec. Její problémy a těžkosti byly tak veliké, že přes ně neviděla ostatní lidi a nezajímali ji.

Na dřívější známé nezapomínala, ale připomínala se jim způsobem, za jaký by se byla kdysi hanbou propadla. Půjčovala si od nich peníze.

Za Janem přišel na chalupu muž, který mu připadal trochu známý. Představil se: Klečka. Věřin spolužák ze základní školy.

„Ach ano, vzpomínám si. Byli jsme u vás jednou v chatě. Máte ji dole u řeky na kraji lesa.“

„Ano, byli jste u mne s Věrou. Ona tu není?“

„Ne, není.“

„Je mi to hrozně trapné. Půjčila si ode mne padesát tisíc. Moc bych je potřeboval. Syn upravuje domek, dělá si tam dílnu. Je malíř písma a dekoratér.“

„Nezlobte se, pane Klečka, ale já o tom nic nevím. Ani kdy, ani na co a za jakých podmínek jste jí peníze půjčil.“

„To bylo tak. Přišla a brečela. Že má nějaký dluh a ten člověk vyhrožuje, že unese vnoučata. Bylo mně jí líto, ty peníze jsem měl - právě přichystané na tu synovu stavbu - tak jsem jí je dal. Ze známosti, jako spolužačce. Slíbila, že mi to určitě do měsíce vrátí. Že má nějakou velikou částku ve Vídni, že se to složitě převádí. A už je to víc než půl roku...“

Chudák člověk. Smutné oči, málem se dal také do breku. Co s ním měl Jan dělat?

I když si tisíckrát říkal, že za Věřiny všivárny nemůže, svědomí ho hryzlo. Skřípělo mu do uší, že to není pravda.

Po právní stránce to bylo zlé. Věra neoddělila rodinný majetek od podnikání a když se Jan dověděl, že má milionové dluhy, bylo pozdě. Nad pražským domkem a nad chalupou visel Damoklův meč a bylo jen otázkou času, kdy soud vynese zdrcující verdikt.

A morální odpovědnost? Našli by se ze sta ženatých chlapů dva, kteří by pochopili a uznali, že on vlastní ženě v jejím šíleném počínání zabránit nemohl? „Proč jste ji to nechal dělat? Proč jste jí to dovolil? Proč jste jí neporadil? Prošel jste přece svět a muselo vám být jasné do čeho se žene. Proč jste jí nedal - pár facek?“ Tak vyjadřovalo názor a výčitku - podle letory - devadesát devět ze sta. Co na to mohl Jan odpovědět? Čím se mohl omluvit sám sobě? Že psal, že četl, že si hrál a učil se s vnučkami a že si toho nevšiml? A když si všiml, tak ho nějak obalamutila, něco mu namluvila a dělala si zase dál, co chtěla? Ale je to omluva? Byl na pochybách.

A přece věděl, že kdyby se čas vrátil a nastal zase osudový okamžik, kdy se sněhová koule začala valit z kopce a nabalovat se a nabalovat, že by nezmohl zase nic. Říká se, že před nevěrou muž ženu neuhlídá. Tohle bylo skoro totéž.

Ještě že děti měly jakž takž půdu pod nohami. Petr ztratil práci a nezbylo mu nic jiného, než se pustit také do podnikání. Na rozdíl od matky měl rozum a nepouštěl se do spekulací. Řídil se pravidlem o vrabci v hrsti a holubu na střeše a občas mohl i matce nějakou korunou vypomoci.

Lidčin manžel skončil studium aspirantury a vrátil se k učitelování. Stal se ředitelem obchodní školy pro zrakově postižené. Kromě toho přednášel externě na vysoké škole a učil v několika kurzech angličtinu. Lidka příležitostně překládala. Znala slušně rusky a anglicky.

Jan prodělával hořké stáří. S politickými poměry se smířit nemohl a s rodinnými jak by smet. I kdyby byly milionové dluhy kouzlem zmizely a domek i chalupa zůstaly dál jejich rodinným majetkem, to co Věra za roky od převratu natropila, se odčinit a zapomenout nedalo.

Jenda si neměl odvahu přiznat, i když to na dně duše cítil, že nejbolestivější rána pro něho je, že ztratil člověka, který pro něho tolik znamenal, kterého měl rád nade všechno na světě. Pochopil, že ten člověk neexistuje. Co zbylo v podobě fyzické osoby se stejným obličejem, stejnou postavou,stejnými údaji v občanském průkazu, to nebyla jeho Věra.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39