Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

25) Bylo to zapotřebí?

Sen o trvalém manželském štěstí, o idylickém manželství, existuje jen sem tam v literatuře. I to zřídka. Častěji laciný autor skončí tím, že se hrdina s hrdinkou vezmou. Jako kdyby pak už byl ráj na zemi samozřejmý a létající kastroly a váleček na nudle patřily jen do humoristických časopisů. Pokud se Lev Nikolajevič Tolstoj, Balzac, Flaubert, Maupassant a další klasici odvážili nahlédnout za práh manželské domácnosti, shledali tam - podle své povahy - námět k dramatu nebo ke komedii s paroháčem.

Francouzský autor detektivek (komisař Maigret) Georges Simenon se v rozhovoru s novinářem pustil do problémů lásky. Podle něj je to nejprve zamilovanost, pak nuda a v padesáti se muž pokouší nalézt nový život, žena žárlí a děti se do toho pletou.(Ještě že zůstal u detektivek.) Podobné moudrosti by se daly sbírat a rovnat do encyklopedie podle míry optimismu či skepse, podle abecedního pořádku použitých výrazů, podle data a místa původu atd. Pokusy narazit subtilní předivo na jednoduché schematické kopyto jsou stejně věčné jako liché. Málokde platí tak bezvýhradně jako zde, že každý jednotlivec prožívá zvláštní historii plnou osobitostí a náhod.

Manželství Lukášových se rozpadlo. Vydrželo v pohodě několik desítek let. To se nestává běžně, hlavně pokud jde o pohodu. Měla na to vliv rozdílná nadání a zájmy obou manželů, kteří se spolu doplňovali a druh druhu dvě desítky let nezevšedněli.

Jan byl pohřížen do svých filosofických a politických problémů. Věčně měl rozepsanou knihu, chystal se na nějakou mezinárodní akci, spolupracoval na významném státním dokumentu. Nosil si domů z knihovny a kupoval kupu knih. Zpravidla čím méně času mu na četbu zbývalo, tím měl »větší oči« a víc toho v příruční poličce u psacího stolu hromadil. Denně se snažil vyšetřit chvilku na studium jazyků, na trochu pohybu.

Věrka byla založena prakticky. Starala se o domácnost, o finance. Vytvářela kolem manžela jakýsi protihlukový a protistresový val. Zachycovala zájemce, kteří se na něho hrnuli s požadavky na články, na relace, na přednášky, kteří ho zvali na tucty akcí, žádali ho o účast v ústavních a redakčních radách. Prováděla selekci podle vlastního uvážení. Rozhodovala se, co mu bude tlumočit a co odmítne. Někdy z toho byl menší konflikt, protože považovala za zbytečnost něco, nač profesor čekal. Celkem byla ale její hráz proti rušivým vlivům blahodárná. Nebýt jí, Jan by toho nikdy tolik nenapsal a nevytvořil.

Určovala program a rytmus života rodiny. Kdy se pojede na chalupu, kdy se půjde do divadla, kdy se navštíví rodiče, kdy se pozvou příbuzní a přijmou známí. Také do čeho se vloží peníze, zda se vymění starší auto za nové, zda se provede oprava rekreační chalupy, nebo se začne stavět rodinný domek v Praze, jaký se pořídí nábytek, jak se vybaví mužova pracovna. Někdy měl Jan odlišnou představu o tom, co je důležitější a co by mohlo počkat. Věra měla jednoduchou a účinnou metodu, jak prosadit svou. Nehádala se s ním, nedohadovala se, ochotně s jeho názorem souhlasila. Udělala si to ale po svém. Jan zpravidla uznával, že její řešení bylo rozumnější.

Poměrná idyla, jež vydržela léta a zdálo se, že stojí na pevných základech, počala náhle trpět na úbytě. Nastalo to od chvíle, kdy Věra propadla představě, že nalezla životní šanci v podnikání. »Rychlé vyhrání z kapsy vyhání« říkají mariášníci a neplatí to jen o dvaatřiceti loupežnících. Potvrdilo se to i na troskách Lukášových rodiny.

Na Věru záhy dolehly maléry, které způsobila. Byla nervózní, podrážděná. Manžel se nemohl smířit s jejími nabubřelými sliby a katastrofálními výsledky. Když se dovídal z druhé ruky o jejích neseriózních spekulacích, propukly spory, jaké byly mezi nimi do té doby nemyslitelné. Soužití se proměnilo v řetěz nevraživostí a hádek.

Chalupu v Horách jim prodali v soudní dražbě a o zadlužený rodinný domek v Praze se vlekl soudní spor.

Trvalo léta, než se Jan dokázal smířit s myšlenkou, že se jeho životní láska propadla v nenávratno. Stále ještě věřil, že mohou žít s Věrou vedle sebe jako dva slušní lidé. Bohužel i to byla chiméra. Pohřbily ji pokračující Věřiny pokusy získat peníze stůj co stůj a vytloukat klín klínem.

Ztráta majetku, který celoživotní prací získal, byla pro Jana ranou, jíž nikdy nečekal. Mnohem horší bylo vědomí, jak zbytečně k tomu došlo. Navíc to bylo ve chvíli, kdy narazila do stěny celá dosavadní náplň a způsob jeho života. Pád socialismu a odchod do důchodu ukončily rušnou aktivitu kypící povinnostmi a závazky. Ocitl se ve vzduchoprázdnu. Hledal, čeho se zachytit.

Myšlenky na zmarněné manželství, na to, že jim po desítkách let pachtění nezbylo téměř nic, působily muka. Proč to udělala? Kdo se ji o to prosil? Proč se do toho pouštěla? Měli jsme všechno. Oba jsme byli zdrávi, děti dospěly, postavily se na vlastní nohy a byly úspěšné, měli jsme roztomilé vnučky, domek v Praze, chalupu v mém rodišti, auto, měl jsem slušnou penzi. Co máme teď? Co nám zbylo? Proč? Cožpak to bylo zapotřebí?

Takové úvahy byly k uzoufání, k zbláznění.


Třásly se mu ruce. Svědomitá neuroložka ho důkladně vyšetřila. Věnovala tomu půl druhé hodiny. Nasadila léky, ale nepomáhalo to.

Přestával vidět, točila se mu hlava, padala mu oční víčka, neudržel hlavu zpříma. Poslala ho na přístrojové vyšetření. Polekala se výsledků které přinesl.

„To už není na ambulantní léčení. Dojděte si na neurologickou kliniku, já tam zavolám. Asi vás tam nechají ležet.“

Potácel se ulicemi. Byl pátek po poledni, proudily davy lidí z práce. »Co tu ten namazaný dědek vrávorá?« pomysleli si. »Uprostřed dne a už takhle zřízený? Že se nestydí.«

Našel neurologickou kliniku, kde už panoval před-weekendový klid. Zaklepal na jedny dveře. Otevřela přívětivá asi čtyřicetiletá sestra.

„Já, já...,“ blekotal.

„Vidím, vidím,“ přerušila ho. Vzala ho za ruku a vedla šetrně k službě, sedící na chodbě. „Dejte na něj pozor, ať nám neuteče,“ požádala. Vypadal jako debil. Odběhla hledat lékaře, na něhož padl los strávit na klinice konec týdne.

Přivedla mladého atleta. Co mu chybělo z praxe, to nahradil svědomitostí. Zase to bylo půl druhé hodiny vyšetřování a zpovědi.

„Chcete slyšet něco příjemného?“

„Kdo by nechtěl?“

„Léčili vás na Parkinsonovu nemoc. Vy žádného Parkinsona nemáte.“ Následoval latinský titul nervové choroby, kterému normální smrtelník nerozumí. Z lékařova výrazu Jan usoudil, že je to něco méně zlého, anebo se alespoň našla správná diagnóza, která slibuje nadějnou léčbu.

Lékaři dokázali zázrak. Nervy pomalu, měsíc od měsíce přicházely k sobě. Oční víčka se už nezavírala, když neměla, a brada přestala padat na prsa. Debilní výraz tváře zůstal jako památka na fotografii v novém občanském průkaze, který si právě v té nešťastné době pořídil.

Vyšetřili mu srdce. Zjistili arytmii a podrobili ho v narkóze elektrickým šokům. Řekli mu, že se musí vyvarovat rozčílení, stresům. Chce to klid, pohodu.

Stále táž terapie, ale přes svou jednoduchost těžce dosažitelná. Snažil se nemyslet na Sodomu Gomoru, kterou Věra způsobila, vzít to jako skutečnost. Najít si nějaký smysl života, který by zahnal myšlenky na to, co by bylo, kdyby nebylo...

Vnučky.

Chodil s Peťou, Petrovou dcerkou, do lesoparku, vymýšlel jí pohádky. Bral ji na Matějskou pouť, do cirkusu. Naučila se číst ještě dříve, než chodila do školy. Když byla v první třídě, došel pro ni každý den ráno k rodičům, odvedl ji do školy a odpoledne ji přivedl domů. Učil se s ní a hráli si, než přišli rodiče z práce.

Když postoupila do druhé třídy, narodila se Lidce, manželům Skořepovým Michalka, Petřina sestřenice. Jan měl další povyražení. Rodiče ji rozmazlili a když jí byl rok a nevěděli si s ní rady, strčili ji dědovi: Tumáš, starej se. Staral se a rád. Musel ale na čas slevit ze svých pedagogických zásad. Peťu nikdy ani netřepl. Byl přesvědčen, že stačí dát dítěti znát, kdy jedná správně a zaslouží pochvalu a kdy ne. S Míšou to bylo těžší. Když se jí něco nezamlouvalo a dospělí ji neposlouchali, lehla si na záda, dupala patami o zem a ryčela jako tur. Dostala jednu na zadek. Byla překvapená, vyvalila veliká modrá kukadla a údivem přestala vyvádět. Něco takového neznala. Párkrát byl šok zapotřebí a pak se smířila s tím, že je děda nepolepšitelný.

Jan si nebyl jistý, kdo je pro koho důležitější. Zda on pro vnučky, nebo holky pro něho. Staly se mu smyslem života, který naléhavě potřeboval. Zatahovaly oponu za rmutnou současností v rodině i ve společnosti.

Hořkosti Věřina podnikání nezmizely. Soudy, návštěvy právníků, neurvalí věřitelé, řemeslní vymahači dluhů, exekutoři, soudní a policejní výslechy, to všechno byl přívažek k tomu, co specialisté Všeobecné fakultní nemocnice nařizovali léčit klidem.

Ale radost z vnuček byla tonikum. Vnímal ji jako souvislý film jejich úspěchů a drobných svízelí. Jejich vědomosti se košatily, charakter upevňoval. Úzkostlivě střežil, aby nelhaly a nepodváděly, aby nepopadly něco z babiččiných způsobů. Dařilo se to. Charakter se nedědí v krvi, ale utváří na příkladech.

Láska mezi dětmi na jedné a rodiči i prarodiči na druhé straně bývá rozdílná. Ne že by děti své předky nemilovaly, ale jejich vztah k nim se s dospíváním mění.

Přijdou léta, kdy děvčátka velice lpí na kamarádkách. A pak je vystřídají mutující kamarádi a význam dědečka bledne. Pohádky, vyprávění, předčítání, elektrický vláček na Matějské pouti? Kam se podělo všechno tohle kouzlo?

Janovo odhodlání věnovat vnučkám všechen život zůstalo trčet do prázdna. Holky ho milovaly, ale potřebovaly ho už jen občas a ne celého. V jejich poměru k němu bylo víc sobectví, než dříve. Bylo to něco špatného? Bylo to docela přirozené. Příroda staví mláďata na vlastní nohy. Běda, když to někdy selže a šedesátiletá vdova si udrží bezmeznou oddanost čtyřicetiletého syna nebo dcery. U Lukášových se nitky mezi vnučkami a dědou odvíjely normálně.

Zato vztahy mezi dědkem a bábou, mezi kdysi milujícími manželi, se staly neúnosné. Pokojné soužití patřilo minulosti a vystřídaly je nechutné scény. Věřiny nešťastné obchody, její povaha, která se rok od roku měnila k horšímu, jedno k druhému rýsovalo Janovi rozchod jako blahou vidinu. Odloučení od stolu a lože trvalo léta a proměnilo se v bolavý neduh.

Věra se nejprve cítila Janovým návrhem na rozchod uražená. Byla to spíš otázka prestiže, než popel zhrzené lásky. Demonstrovala, jak blaze se jí bude žít samotné. Ledničku si naplnila vším, co měl Jan rád. Týden co týden voněl v kuchyni jablkový závin, který Jan zbožňoval a který dříve neupekla, co pamatoval. K večeři si okázale postavila na stůl láhev ryzlinku. Z obývacího pokoje si zřídila své dominium. Byl tam televizor, ale o ten Jan nestál. Koupila si servírovací stolek, pár atraktivních orientálních polštářů na křesla, do broušené mísy naaranžovala čokoládové bonbóny. (Další Janova Achillova pata.) Zvala známé na kávu a celým aranžmá zdůrazňovala, že jsou to JEJÍ hosté, kteří jeho ignorují.

Brzy ji jalové divadlo omrzelo. Hosté se do nervózní atmosféry rozpadlého manželství nehrnuli. I když to nepřiznala, věděla, že manželství rozvrátila a proměnila v sutiny ona. Její zpronevěra měla podobu nešťastných podnikatelských sázek do loterie. Co následovalo, byl skluz po šikmé ploše, na níž se nedokázala zastavit.

Jan rozvodové řízení nedramatizoval. Věra vyhrožovala, co všechno z manželských intimností proti němu použije a tisíckrát opakovala, že se nerozvede. Zjednala si na to advokáta. Časem ji nesmyslný vzdor přešel. Ze soudní síně odcházeli jako dva rozumní lidé, kteří ani po rozvodu nemusí být nepřátelé.


Jan se cítil jako probuzený z ošklivého snu. Po bouři a krupobití se hladina okolo něho uklidnila.

Měl však stále problém s časem, s přebytky duševní energie. Jeho životu chyběla bohatší náplň. Zdálo se mu, že rychlík odjel a on zůstal sám na prázdném nástupišti. Jako by se mu volné ruce stávaly přítěží. Hodně četl, ale to nestačilo. Pokud býval zavalen prací, vychutnával každou volnou chvilku nad knihou jako vzácné blaho. Když měl teď čas od rána do večera, četba ztrácela smysl a kouzlo.

Přemýšlel a našel na čas východisko. Léta cítil jako slabinu, že nemůže přijít na chuť francouzské literatuře, že jí nerozumí. Nyní měl možnost mezeru vyplnit. Pustil se intenzivně do studia francouzštiny, na radiopřijímači si vyladil francouzskou stanici, četl francouzskou klasiku, studoval historii a posléze se pustil do Balzaka, Zoly a Anatola France v originále. Nabyl úctu k francouzské kultuře a přiblížil se k pochopení její úlohy v evropském dění.

Ani to však trvale nestačilo. Bylo to přece jen převážně pasivní a on byl zvyklý nejen přijímat, ale hlavně vydávat, tvořit. Člověka zpravidla nepřivede k prostřenému stolu ani tak vůně pokrmů, jako spíš postrčí hlad. Tak to bylo i s řešením, jež se mu připletlo do cesty zdánlivě náhodou.

Koupil si Vraňanské noviny, místní čtrnáctidenník o několika listech. Přečetl pár lokálních zpráviček a reklam a jedna stať ho zaujala. Autor se rozhorloval, že se při zcelování polí rozorala idylická cesta z Vraňan do horního cípu Krasic.

Jan vzpomínal, jak tudy chodil s krasickými »horňáky« do školy a jaké války sváděli s »dolňáky«. Nedalo mu to, vzal propisku a napsal do redakce glosu. Uveřejnili ji. Patrně i proto, že paní redaktorka mnoho přispěvatelů v maloměstě neměla.

Povzbudilo ho to. Vzpomněl si na jeden skoro dobrodružný příběh, který na té cestě »Po trubách«, jak se jí říkalo, zažil. Zase si to čtenáři sedmi set výtisků přečetli. Vzpomínal a psal další epizody z mládí. Vyprávěl zážitky, psal medailony zajímavých postav. Lidé to četli, pamětníci vzpomínali, mladší se dovídali, že jejich předci také nebyli svatí. Mělo to ohlas. Autor jako by znovu v rodišti zapouštěl kořeny. Nebo spíš jako by vazby několik desetiletí zasuté odkrýval a obnovoval.

Okruh známých rostl. Vrstevníci si ho připomněli a tykali mu a pro mladší byl pan Lukáš. Akademické tituly opadaly jako okvětí kopretiny a místo nich se stával mezi místními oblíbeným vypravěčem.

Stoupal po příkré cestě přes Krasice a vzpomínal, jaká tu bývala v zimě sáňkovačka. Před hasičskou kůlnou se pozdravil s hloučkem domorodců. Oddělil se od nich muž.

„Pane Lukáš, nezlobte se, že vás takhle přepadávám. Že to byl Valenta?“

Jenda se dal do smíchu. Oba věděli, o čem je řeč. Jednalo se o povídku, otištěnou ve Vraňanských novinách.

„V hospodě jsme se hádali a já říkám: To nemoh bejt nikdo jinej, než Valenta. Ten měl ve zvyku vždycky v opici někde zabloudit.“

Jindy ve městě na ulici seskočil vrstevník z kola.

„Hele, ten Skuhra, co má vedle nás zahradu, nám dělá, co nejhoršího může. Hází nám přes plot pýr a shnilý kedlubny. Měl bys vo tom napsat. Ty to umíš.“

Jan se dověděl, kde žije spolužačka, do které byl v jedenácti letech zamilovaný. Tenkrát to byla křehká víla s hlubokýma hnědýma očima. Od té doby ji neviděl. Vyhledal ji a setkal se s bělovlasou stařenkou, které nesloužily nohy. Odchovala dvě dcery a syna a měla hromadu vnoučat. Jen krásné hnědé oči zůstaly stejné. Jednou, dvakrát ji navštívil a vzpomínali. Napsal o jejím životě plném práce. Po čase od ní dostal dopis. Něco oslavovali, sešlo se příbuzenstvo. Přečetla jim medailón a ženské si pobrečely.

Jedna vzpomínka navodila druhou. Jenda se po několikaleté přestávce vrátil k psaní. Změnil žánr. Už to nebyla filosofie a politická teorie, ale črty ze života. Nad změnou se zasmál. Nebyl to smích hořký, spíš výraz úlevy. Ohlas drobných vyprávění pociťoval silněji, než kdysi odezvu knih a statí, přeložených do řady jazyků a vytištěných ve statisícových nákladech. Víc než někdejší recenze ho potěšilo, když mu neznámá paní při náhodném setkání řekla: „Jsem ráda, že vás poznávám, pane Lukáš. Ráda vás čtu.“ (Skoro se mu splnilo, o čem v dětství snil. Trochu jinak, než si to představoval, ale přece.)

Kde bylo »zlaté rouno« jeho života? Když dobýval svět a vycházely mu knihy od Moskvy, Berlina a Athén po Hanoj a Ulánbátar a stati po všech kontinentech? Nebo když potěšil pár stovek krajanů kolem rodného města a vkládal jim do duše přívětivý pohled na život, porozumění člověka k člověku? Své místo mělo jedno i druhé.

Psaní krátkých příběhů ho zaujalo. Spojil vzpomínky s fantazií a vznikala stále barvitější vyprávění. Vraňanským novinám vděčil za podnět, čtenářům a jejich ohlasu za styl, jazyk a vtip. Paní redaktorka byla taktní a pozorná a kromě pravopisných chyb nic necenzurovala a na rukopisech neměnila. V jednom čísle novin se nezřídka objevily vedle sebe antikomunistické výpady místních ohnivců a vzpomínky mezinárodně známého marxisty. Konec konců proč ne? Proč by muselo vždycky všechno mít jeden ideologický nátěr, když lidé myslí, cítí a chtějí se projevit různě?

Jan nepsal ani tak pro čtrnáctideník, jako pro sebe. Psaní ho těšilo. Z desítek příběhů vybral nejzdařilejší a nabídl je jako knihu nakladatelství. Kdyby psal detektivky, horory nebo porno, sáhly by po tom s větší ochotou.

Psal v ruce. Kdysi tvořil všechny knihy i články pomocí diktafonu. I přednášky někdy připravoval na malý kapesní diktafon. Šel procházkou lesem a okolo rybníků, skládal v hlavě myšlenky a kapesní pomocník je zachycoval. To mělo ovšem podmínku - písařku. Ta chyběla, a tak nezbývalo, než se spokojit s propiskou. I do Vraňanských novin posílal rukopisy v doslovném významu: rukou napsané.

V té době ještě zápasil s nervovou chorobou. Hlava mu klesala, levou rukou ji podpíral a pravou psal. Pohodlné to nebylo. Celý život měl odpor k psacímu stroji. Jeho rámus a technický ráz mu v přemýšlení překážely. Teď s ním vzal rád zavděk. Kdekdo už ale zatím postoupil o stupeň výš a používal počítač.

Věra počítač měla a mnoho ho nepoužívala. Většinu času zahálel. Stál v její pracovně, kde se zdržovala zřídka. Ještě dlouho před rozvodem ji Jan prosil, aby ho na počítači naučila psát. Prohlásila, že by to »nezvlád« a že by ho zničil. Doporučila, aby se obrátil na paní Koblencovou. Přepisování textů na počítači bylo její povolání.

Koblencová zakázku ochotně přijala. Každý týden několik povídek přepsala a Lukášovi přinesla. Vzala si další. Tak se rodil čistopis knihy.

Klíčilo ještě něco pro jeho život mnohem významnějšího. Návštěvy paní Koblencové se stávaly příjemnou událostí. Posadili se v kuchyni u hrnečku kávy a chvíli hovořili. Chápal to jako věc slušnosti, nebyl na podobné maření času zvyklý. Paní psala pečlivě a tak se s půlhodinkou formální konverzace smiřoval. Pozoroval, že žena hovoří docela ráda. Vyprávěla o své práci a diskutovala o Janových povídkách, které ji zaujaly. Vysvětloval si to tím, že sedí celé dny u počítače a chvilka rozhovoru je pro ni osvěžení. Půlhodinky se prodlužovaly a Jan se na úterní odpoledne těšil.

Hovořila také o sobě. Byla rozvedená. Dvě dospělé děti už měly své rodiny a ona byla šťastnou babičkou. Na babičku, nebo »stařenku«, jak říkají na Moravě, nevypadala. Tmavovlasá žena výrazného obličeje, hezké plnoštíhlé postavy, působila dojmem čtyřicátnice. Jak se přiznala, bylo jí čtyřicet už před patnácti léty.

Žila se starším vdovcem, který překročil osmdesátku. Podle toho, jak zdůrazňovala jeho zdraví, a jak svižně vyjde každý den petřínskou stráň, bylo zřejmé, že její druh má své za sebou.

Jan měl od přírody dar zpovědníka. Lidé se mu často svěřovali. Bylo to také tím, že jako vyhlášený lektor a řečník nebyl v soukromí upovídaný. Raději poslouchal než mluvil. Takovým lidé spíš něco o sobě poví. Neskáčí do řeči a za nejbližším rohem to, co se dověděli, nevyklevetí.

Paní si svého partnera podezřele pochvalovala. Jan nebyl špatný psycholog a poznal, že přesvědčuje sama sebe a s tím jejím Jakubem to asi není tak slavné. Čas plynul a důvěra paní Koblencové k Lukášovi rostla. Mezi chválou muže se sem tam ozvaly stezky.

Jan Jakuba nikdy neviděl. Dal si ale dohromady to, co mu paní Marta kousek po kousku sdělovala. Jakub se zabýval orientální mystikou. Psal o tom knihy, které v tom ideovém galimatyáši po devětaosmdesátém roce šly na odbyt. Byl sebevědomý a na paní Koblencovou pohlížel svrchu. Se zadostiučiněním starého pedanta ji ponižoval. Vytýkal jí nespisovné výrazy, vnucoval jí své puntičkářské regule životosprávy. Připomínal jí, že nemá vysokou školu jako on a vytýkal, že má ráda sladké, což jde na tloušťku. Sám měl postavu jako šindel, trochu pochýlenou, krok svižný jako baletka po autohavárii.

Marta se svěřila, že se s druhem poškorpili. Po několika dnech referovala o usmíření. Zase se poňafali a opět zpívali »Věrné milování«. Intervaly mezi krizemi se krátily. Zpočátku byla sdělení o neshodách plná lítosti, postupně v nich bylo víc hořkosti a posléze skoro uspokojení. Paní jako by sdělovala Janovi něco potěšujícího.

Konečně to dala znát docela otevřeně. Záhadně se usmívala, jako by měla v tašce s přepsanými rukopisy milé překvapení.

„Povím vám něco, co vás potěší.“

Jan přemýšlel. Z logiky jejích přiznání za poslední týdny usoudil, oč se patrně jedná a nezmýlil se.

„Rozešla jste se s Jakubem?“

„Jak jste to uhodl?“

V té její zprávě byl jasný význam. Ještě zřetelnější byl z vítězoslávy, s jakou mu ji sdělovala. Jako by mu přinášela vázané k svátku. Tvářil se, že nechápe, že je to vlastně vyznání lásky. Nebo alespoň znamení, že je její srdce volné. Pro koho asi? Na Martě mu záleželo a její soužití s Jakubem ho mrzelo. Říkal si, že je jí pro takového domýšlivého dědu škoda. Pravé důvody zájmu o její osud byly však jiné. Bál se je sám sobě přiznat.

Po rozchodu s Věrou byl přesvědčen, že jediné »sukně«, které ho mohou ještě zajímat jsou vnučky. Bylo mu sedmdesát a připadal si jako strom na podzim. Jablka sklizena, listí sežloutlo a opadalo a holé větve čeká už jen mráz a sníh. Měl Peťu a Míšu a jejich úsměv ho hřál. V povídkách vzpomínal zážitky z mládí. Lásku pokládal za oheň který dohořel a ani ho to neplnilo smutkem. Užil své a necítil potřebu kazit si hezké vzpomínky pokusy, kterými se starci zesměšňují.

Sympatie Marty se zdály upřímné, ale neodvažoval se tomu věřit. Je to spíš okamžitý rozmar, důsledek roztržky s partnerem. Až emoce vychladnou, klečel by jako komický stařeček u nohou pobavené padesátnice. I tak je to hezké a je jí za to vděčný. Bylo to, jako když se s prvními mrazíky objeví ještě na obloze klín tažných ptáků, poslední pozdrav uplynulého léta.

Cit paní Marty však nebyl chvilkový rozmar. Přestávaly jim stačit úterní rozhovory u kávy. Těšili se na společné procházky přírodou. Dělali si drobné pozornosti a dárce míval větší radost, než obdarovaný. Hodnota dárků nebyla v jejich ceně, ale v srdečností, s jakou si je přinášeli. Marta mu namalovala obrázek: svou dlaň, jež mu podává růži. Hezky malovala. On jí složil básničku. (Po kolika letech se pokusil o verše? Po padesáti?) Jako zamilovaný student. Zas a znovu se smáli sami sobě: Láska kvete v každém věku.

Otevírali si navzájem nejintimnější komůrky vzpomínek a snů. Už se nezpovídala jen Marta Janovi. Bylo to oboustranné.

Šli spolu lesem na okraji města. Marta vyňala z kabelky svazek klíčů a významně je ukázala.

„To je od království nebeského?“ zažertoval Jan.

„Ne. Od něčeho osudovějšího.“

„A to...?“

„Od Jakubova bytu. Odnesla jsem si všechno do své garsoniéry a nemám s ním nic společného.“

„Proč mi ukazuješ klíče?“

„Poraď mi, co s nimi mám dělat.“

„Chceš si je schovat na památku, nebo - pro všechny případy?“

„Nebuď zlý. Mám mu je poslat a napsat mu, že je definitivně konec?“

„To jsi mu už přece řekla a jsi od něho druhý měsíc pryč. Četla jsi mi jeho dopis, kde hraje na citové struny a chtěl by to slepovat. Když mu něco napíšeš, dáváš mu šanci, aby to zkoušel znovu.“

„Mám mu ty klíče hodit do schránky?“

„To si může zase vyložit jako gesto, které vyzývá k odpovědi.“

„Tak co mám udělat? Co mi radíš?“

„Jsi přesvědčená, že ses rozhodla pevně?“

„Ještě o tom pochybuješ?“

„Tak tadyhle je koš ...“

Historie čtyřleté nepovedené lásky skončila v odpadkovém koši.

Jaro je pro zamilované bez ohledu na rok narození výzva. Přijali ji a vyjeli si sázavským pacifikem do Vraného. Vzduch byl plný nahořklé vůně rašících pupenů. Jejich pocity se také otevíraly do květů a voněly, ale bez hořkosti. Drželi se za ruce jako v pubertě. Posadili se do loňského suchého listí a mladé trávy a dívali se opojeně do korun stromů. Na zpáteční cestě je přepadl déšť a zmokli na kůži. Ani je to moc nestudilo. Byla to tečka za hezkým dnem.

Prvního máje si vyšli na Petřín. Fotografovali se pod Máchovým pomníkem a sedli si na lavičku. Kolem se procházely zástupy mladých i starých. Marta si položila hlavu Jendovi na rameno a unavena procházkou si za štěbetání kolemjdoucích zdřímla. Prošli se přes Hrad okolo chrámu svatého Víta a Zlaté uličky, kde se za každé ohlédnutí platilo vstupné. Mezi Japonci, Němci, Američany a Senegalci zaslechli i češtinu.

Měsíce jejich idylického soužití ubíhaly a jejich vztah dozrával z plenek do zralé podoby. To jako každá láska přinášelo do jásavých tónů i brumendo.

Vyšlo najevo, že Marta není tak nadšený chodec, jak se při prvních výletech na Sázavu, do Tróje, na Petřín a do Šárky zdálo. Raději se dívala na seriál o Nebeské bráně v televizi.

I v tom měli rozdílný vkus. Marta se málem urazila, když některý její oblíbený film, zachycený na kazetu, označil za kýč. Nechala se unášet příběhem a jeho citovou stránkou, zatím co Jan se nedokázal zbavit ideových měřítek. Shodli se na českých a francouzských veselohrách, na hollywoodských psychologických filmech a na snímcích z přírody.

Na počátku jejich styků působily vzájemné ohledy a jistá zdrženlivost, později měli oba hlavy v milostném opojení a tak se politické rozpory projevily až časem. Byly zásadní. Jan byl celým životem přesvědčený komunista. Marta patřila k jiné generaci a vyrostla v odlišných podmínkách. Jednu větev jejích prarodičů postihlo združstevnění zemědělství. Srpen osmašedesátého roku prožila jako studentka a zanechal v ní nejhorší dojmy. Pozdější úřednické prostředí, kde léta pracovala, na tom změnilo sotva co k lepšímu. Když nyní mezi nimi došlo k politické debatě, mělo to za následek tichou domácnost. (Pokud ještě nežili společně, proměnila se příjemná procházka v mlčelivé napětí.)

Po určitých potížích došli k rozumnému přesvědčení, že svět stejně nezmění a nemá smysl kabonit si mysl hádkami o tom, kolik špatného zavinil Stalin a kolik nezaměstnaných, drahoty, bezdomovců a zlodějin patří na vrub Grossů, Topolánků, Čunků a jim podobných. Shodli se, že slušní lidé se musí umět i hádat slušně, aby jeden druhého nezraňoval.

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 00:39