Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Valérie


Valerie

 

(Arminská válka 3)

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1977 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Valérie

Obsah Dále

Valérie plakala. Spočívala Tomášovi v náručí a otřásala se pláčem. Nemluvila, dokonce ani neměla žádné myšlenky. Pouze se chvěla lítostí.

Dnes nebylo žádné milování. On ani ona o to neměli zájem.

Konečně vstala a řekla:

„Teď je řada na mně.“

 


 

Ten dům nás nemá rád

Senátorka Shattertwaithová byla stará ošklivá žena, překypující energií. Kromě řady jiných funkcí předsedkyně Senátní komise pro účelné využívání sil a prostředků, tedy osoba pověřená vyšetřit, zda velení armády ničím neplýtvá a počíná si dostatečně zodpovědně. Generál Exeter ji nesnášel ještě dřív, než se s ní setkal.

Byla vrásčitá, drobná a hubená, ale vynikala pronikavě ječivým hlasem, kterým mluvila tak dlouho, dokud jí nevyhověli. Byla zvyklá, že už dlouhá léta všichni dělají to, co řekne; pokud se tak nestalo okamžitě, určitě to prosadila časem. V prosazování vlastní vůle byla mistr; vlastně ji už dávno nezajímalo nic jiného.

Narodila se před dávnou dobou ve vážené, mocné a bohaté rodině hluboko na Jihu. Byla přirozeně inteligentní a rodina dohlížela, aby se jí dostalo té nejlepší výchovy a vzdělání. Ve škole měla vždy samé jedničky a učitelky ji dávaly všem za vzor. Zvláště proslula schopností okamžitě přijít na to, co někdo jiný udělal špatně a na vyzvání (později i bez) mu to vysvětlit. Když byla tak dobrá, učitelky jí často předávaly velení, když musely odejít, pak už automaticky. Byla přirozenou velitelkou a občas to vypadalo, že by mohla z fleku dělat ředitelku.

Na univerzitě jí to tak snadno nešlo, ale pořád byla jedna z nejlepších, rodina na ni byla hrdá a všichni jí prorokovali velkou kariéru. Nezklamala; studovala dlouho a pečlivě (mohla si to dovolit), udělala si doktorát práv, sociologie a politologie a sbírala nejrůznější diplomy z příbuzných odvětví a směrů. Jediné, co se jí dalo vytknout, bylo příliš ostré vytýkání chyb a nedostatků druhým; často ji na to upozorňovali a když pochopila, rozhodla se bojovat za práva trýzněných a utlačovaných. Což činila s takovou vehemencí, že se před ní trýznitelé a utlačovatelé jen třásli.

S takovými sklony ji politika nemohla minout. Na světě je příliš mnoho křivd a nespravedlností; když malá Mildred na nějakou přišla, zjistila si, kdo to způsobil, přišla za ním a tak dlouho mluvila, dokud nedosáhla nápravy. Zpočátku občas potřebovala ochranku či policejní doprovod, později před ní už panicky prchali i otrlí ničemové. Postupně se stala členkou řady výborů, komisí a spolků, sdružujících podobné dámy, v mnoha minimálně místopředsedkyní či jednatelkou. Nakonec skončila v Senátu a nebylo vyloučeno, že jednou bude kandidovat i na prezidenta.

Cože? Aha, soukromý život. Byla dvakrát vdaná. Prvního manžela jí našli rodiče, jak se sluší a patří. Pocházel z bohaté rodiny, byl vzdělaný, uhlazený, hezký a slušný. Ze začátku měl chuť alespoň občas prosadit vlastní názor, pak se uklidnil. Jedinkrát za život se vzchopil natolik, aby zažádal o rozvod, ale stejně si nijak zvlášť nepomohl.

Druhého manžela si vybrala sama, byl o jedenáct let mladší a senátorka doufala, že s ním prožije něco lepšího. Po nějaký čas byla jejich láska skutečně nádherná; pak ho začala komandovat, on se s ní hádal a docházelo k bouřlivým scénám, až se nakonec uklidnil a začal dělat, co požadovala. Po několika letech se dal zabít v nějaké povstalecké zemi místními bandity. Od té doby žila senátorka jako ctnostná vdova, občas si našla nějakého výhodného milence, ale se žádným nebyla spokojena.

Po pravdě, byla sexuálně velmi náročná. Její partneři bohužel nikoliv; ve většině to byli muži slušní, mírní a opatrní, kterým jakákoliv výstřednost byla bytostně cizí. Mildred měla řadu snů a představ o mocných, brutálních a výkonných samcích, kteří si ze ženy udělají poddajnou hračku a uspokojují ji tak dlouho, až skučí a prosí o milost; nikdy takového nepotkala. Jako slečinka z jihu slyšela, že zvláště schopní v tom směru jsou černoši; ale jediný černošský milenec byl vzdělaný diplomat z rozvojové země, který měl hlavní snahu získat dotace z Mezinárodního měnového fondu, na což se snažil přivést řeč i v posteli. Marná lásky snaha.

O Arminu a jeho poměrech slyšela nejrůznější zvláštní věci. Nevěřila jim, samozřejmě, byla v politice tolik let, že nevěřila absolutně ničemu. Nebo věřila všemu, ale nebyla ochotna vsadit na to jediný šesták. Ale protože se na to hodila a měla zájem, byla jmenována předsedkyní příslušné senátní komise a přijela zkontrolovat, jak se akce daří.

Taková komise je zvláštní spolek. Obvykle ji vede někdo, kdo ví o co jde, má vlastní názor a snaží se přesvědčit o něm ostatní. Není-li to přímo předseda, pak místopředseda či jednatel. K ruce mívá dva tři poskoky, kteří mají tentýž názor, ať z lásky k věci samé či očekávají nějaký výhody. Dále bývá v komisi jeden až tři lidé, kteří jsou proti; kdyby jich bylo víc, asi by nebyla funkční. Také oni vědí, co se děje a co si o tom myslet. Zbývajících pět až dvacet lidí nic neví, nic vědět nechce a práce v té komisi jim připadá zbytečná, odporná atd. Dostali se sem, protože jim to někdo nařídil nebo je za to platí, ale radši by byli kdekoliv jinde. Jsou náchylní přidat se na tu stranu, která mluví hlasitěji.

Senátorka Shattertwaithová přišla do Arminu s řadou předběžných názorů. Byla upřímně přesvědčena, že vojenská mise je nezbytná, důležitá a potřebná pro všechny; zároveň měla podezření, že peníze na akci mohly být vynaloženy účelněji a armáda si nepočíná zcela zodpovědně. Zejména jí vadilo, že přes množství padlých vojáků a zničené techniky dosud nebylo dobyto ničeho významného, hlavní město ještě ani neviděli a směšný císař se svým barbarským dvorem nejevil snahu se podřídit. Což nechápala; odhadla, že hlavní příčinou bude neschopnost velícího generála Exetera, což mu hodlala rázně vytknout. Neměla sice pravomoc ho odvolat, ale mohla to doporučit.

První místo, které poznala, bylo městečko Onga-Orang. No tedy... spíš vojenský tábor, k němuž byl přilepen zajatecký tábor a někde stranou pár rozdrbaných domorodých chatrčí. Vojenský tábor byl ovšem rozsáhlý, byly v něm rozličné útvary a zařízení. Taky vojenské letiště, námořní přístav a cvičiště námořní pěchoty.

Senátorka usoudila, že je nejvyšší čas začít napravovat chyby a závady. Především: tohle není zajatecký tábor, nýbrž zařízení na převýchovu domorodců! Beztak v něm není nikdo, kdo by vypadal jako voják; převážně ženy a děti, nějací starci a ranění. Různých barev a jazyků, všichni však zbídačení a očekávající pomoc. Je zapotřebí je léčit, krmit a vzdělávat, což je jediná možnost, jak z nich učinit občany. Jasné?

Všem to jasné bylo, a komu ne dost rychle, toho setřela. Pokoušela se též komunikovat s domorodci, ale moc jí to nešlo, jen hloupě čuměli, přikyvovali a čekali, co dostanou. Nezbývalo než být na ně laskavá a hodná.

Po těchto zážitcích se vypravila do právě dobytého Indiopolisu.

 

Přivezli ji vojenskou stíhačkou na letadlovou loď. Obdobnou loď zničil za bojů létající drak, což jí líčilo několik lidí tak přesvědčivě, že by málem uvěřila; ještě že to není možné. Let stíhačkou se jí moc nelíbil, avšak do politiky nevstoupila, aby zažívala něco příjemného. Strávila nějakou chvíli v umývárně a když se patřičně zrestaurovala, byla připravena jednat.

Vojenským člunem ji vezli do města. Poručík, který ji doprovázel, byl docela hezký mladík, bohužel beznadějně hloupý a vědomý si své bezvýznamnosti před význačnou senátorkou. Když si vybírala milence, největším problémem bylo přesvědčit je, že si skutečně můžou něco dovolit. Zrovna teď měla pocit, že vášnivá noc by jí přišla k chuti. Problém byl, aby to partner potom nerozkecal po celé armádě.

„Tak tohle je to město?“

„Ano, madame. Jmenuje se Indiopolis.“

Zaváhala, zda ji považuje za tak sklerotickou. Pak se rozhodla mlčet.

„Támhleto je ta pevnost... Alexandretta?“

„Ano, madame. Už z ní nestřílejí. Probili jsme se do některých podlaží. Pár mužů se tam ještě brání, ale... už nestřílejí. Nemají čím.“

„Aha. Kdy očekáváte konečné uklidnění?“

„To nevím, madame.“

„Víte vůbec něco?“

„Paní senátorko, byl jsem určen k vaší ochraně. Provázet vás je... tedy, generál zajisté jmenuje někoho, kdo bude dostatečně informován...“

„Aha. No dobře...“

Její mínění o jeho pitomosti se naprosto potvrdilo.

Město bylo v rozvalinách, na mnoha místech se černala spáleniště. Přesto si povšimla velkého množství starobylých památek.

„Jak je to staré? Hádám několik set let...“

„Podle zpráv sem první lidé přišli tak před třiceti lety.“

„To snad není možné!“

„Madame... v téhle zemi je možné všechno.“

Dráždil ji, šel jí na nervy. Doufala, že se ho brzy zbaví. Ale rozhodla se učinit poslední dotaz a pak definitivně rozhodnout.

„Slyšela jsem nějaké řeči o Zlatém zámku. Citadela...“

„Ano, madame. Stával támhle na té skále.“

„Ale... tam přece není vůbec nic!“

„Jsou tam nějaké rozvaliny, madame. Kameny, cihly, kusy mramorových soch. Někteří chlapi to tam rozhrabávají a pokoušejí se najít zlato.“

„Hm. Našli něco?“

„Ani kousek. Ale nevzdávají to. Jejich čarodějka prý před smrtí všechno zlato někde ukryla.“

„Viděl ten Zlatý zámek někdo ve skutečnosti?“

„Všichni, madame. I já. Skutečně tam stál!“

„Kdo a jak ho tedy zničil?“

„Jejich čarodějové dovedou věci stvořit – i zničit.“

„Vy věříte na čaroděje, poručíku?“

„Nevěřil jsem, dokud jsem to neviděl na vlastní oči.“

Tuto odpověď slyšela už mnohokrát, téměř od každého. Ale nikdy nikdo jí nepředvedl žádný důkaz. Byla zvědavá, co řekne generál Exeter.

Přistáli u nejméně zničeného mola. Námořníci pomohli senátorce vystoupit.

Generál Exeter ji očekával osobně, spolu s několika muži svého štábu.

„Jsem velmi potěšen, že jste tady, madame!“

Nebyla hloupá; pravděpodobně je její návštěva to poslední, co by si přál. Nicméně musí ji snášet, na jejím mínění záleží další přísun peněz a vojáků. Jestliže ji přesvědčí, samozřejmě. Zatím měla zážitky: vedro, špatná strava a nedostatek chutných nápojů, odporný hmyz a otřesná hloupost všech, s kým se tu setkala. Vojáků i domorodců.

„Je mi potěšením vás poznat, generále.“

„Zajistili jsme vám ubytování, madame. Zajisté si chcete odpočinout...“

„Ano, ráda bych. Kde budu bydlet?“

„Je to vila některého z jejich... šlechticů. Většina věcí tam funguje.“

„Aha. Kde je majitel?“

„Nevím. Ani nevím, kdo to byl.“

„Nebude to působit, že jsem mu něco... ukradla?“

„Určitě ne, madame. Konfiskovali jsme tu vilu pro potřeby armády.“

„Hm. Dobře. Ubytuji se, odpočinu a přijdu do vašeho štábu. Mohla bych vás poprosit o některé... maličkosti zpříjemňující život? Tak například automobil se šoférem a někoho, kdo by mne doprovázel, kvůli bezpečnosti. Ovšem ráda bych, aby to byl důstojník znalý místních poměrů!“

„Zajisté, madame. Přidělím vám někoho... toho nejlepšího.“

„Díky. Pravděpodobně máte teď dost práce, že? Nebudu vás tedy zdržovat, postačí večer, až přestane to otřesné horko!“

„Večer tady není o mnoho chladněji.“

„Och! Jak to řešili domorodci? Kromě toho, že chodili nazí?“

„Zvykli si.“

Senátorka vzdychla. Generál dal instrukce nějakému plukovníkovi, ten majorovi, až do došlo k jejímu poručíkovi. Ten dal pokyn svým námořníkům, oni se chopili zavazadel a kráčeli k přidělené vile.

Byla to příjemně vypadající stavba obklopená zeleným sadem, těsně pod strání táhnoucí se až do kopců a pak do hor; nějaká cestička tam vedla, ale moc se nepoužívala. Senátorka nedokázala určit sloh, asi byl fantazií stavitele. Vila mohla mít tak sto, sto padesát let, ale byla zcela zachovalá.

Očekávala ji seržantka od mariňáků, která původně měla být asi zápasníkem ve volném stylu. Tvářila se úslužně. Senátorka byla drobná a štíhlá, někdo by řekl dokonce hubená; vedle seržantky se téměř ztrácela.

Vstoupili do haly, samý mramor a ušlechtilý kámen. Nábytku mnoho nebylo, nejspíš ho rozkradli první, kdo sem vpadli. Ve zdech zůstaly hřebíky po obrazech a držáky na nějaké ozdobné předměty. Co však ukrást nemohli, byla rozsáhlá freska na stropě. Senátorka se až zajíkla.

Byla to scéna nějaké zahradní slavnosti. V přírodě pod horami a nad mořem se tam bavila skupina lidí; všichni nazí a fantasticky vyzdobení. Mezi nimi se volně proplétaly šelmy a různé mýtické bytosti, nebo možná lidé ve fantaskních maskách. V pozadí hráli muzikanti, kteří nevypadali vůbec pozemsky. Ústřední postavou byla dívka tak asi patnáctiletá, velice krásná; kromě obličeje byla celá tetovaná či pomalovaná. Vlasy dlouhé až do pasu, různobarevné a vyzdobené korálky, sponami a barevnými pírky. Kolem ní se točilo několik kluků a dívek, všichni nazí a velice krásní. Trochu stranou mládež spokojeně pozorovali otec a matka, též nějací další příbuzní. Jejich příbuzenství bylo jasné zejména ze stejných či podobných znaků na těle; ženy měly přirozeně také znaky původního rodu. Úplně vzadu bylo vidět fasádu domu, takže to zcela jistě bylo tady.

Senátorka ani na okamžik nepochybovala, že to jsou portréty konkrétních lidí, nejspíš majitelů tohoto domu. Kdepak asi jsou? Mátly ji pouze velice realistické podoby šelem a těch fantastických bytostí; pak se rozhodla přijímat místní umění jako fakt, bez komentáře.

„Nejspíš jejich dcera, což?“ prohodila k seržantce.

„Ano, madam. Její obrazy jsou po celém domě.“

„Její rodiče museli být vlivní a bohatí.“

„Vlivní zcela jistě. Jak bohatí, to nevím.“

„Byla jejich jediné dítě?“

„Měla ještě bratra. To je támhle ten kluk, co si hraje s leopardem.“

Označit to počínání za hru bylo dost odvážné. Leopard na něj útočil zuby i drápy, kdežto dítě se bránilo fantastickým předmětem s řadou čepelí. Někteří lidé jejich potyčku sledovali, ale nikdo se nesnažil zasáhnout, takže asi neměli o jejich zdraví obavy.

„Co o nich ještě víte?“

„Nic moc, madame. Jen to, co je vidět na freskách.“

Senátorka pochopila, že vyobrazení je tu asi víc. Seržantka otevřela papírové zasunovací dveře.

„Tohle je koupelna.“

Nebyla to koupelna, byl to sál, ve kterém se nepochybně pořádala nějaká společenská setkání, neboť všude byla spousta sedaček a lůžek. Uprostřed velký bazén, obložený tmavě zeleným a tmavě modrým kamenem; právě teď prázdný. Částečně do zdi byla zapuštěná vana pro jednu osobu, která vypadala používaně. Dokonce tu bylo mýdlo a několik ručníků.

„Výborně, na koupel se těším celou cestu,“ vzdychla senátorka.

Pak zvedla oči vzhůru, ke stropu. Byla to vypouklá kopule, ale vůbec ne pravidelná, stejně jako nebyla symetrická vana a vlastně ani bazén. Někdo si zřejmě potrpěl na trochu bláznivé tvary. Kopule byla skleněná, vyzdobená barevnou vitráží; na první pohled bylo jasné, že vytvořená na zakázku.

Neboť znázorňovala milostnou scénu; jejím aktérem byla ta dívka, avšak o pár let mladší, tak třináctiletá. Měla méně tetování, kratší vlasy přirozeně světlé barvy. S ní byl chlapec zhruba stejně starý, snad o rok víc. Také hezký, opálený, se spoustou tetování; vlasy měl černé a nebylo jasné, jaké je národnosti. Objímal ji, jednou rukou jí mačkal bradavku, druhou lechtal v klíně. Kdežto ona si hrála s jeho penisem. Oba se tvářili rozdychtěně, chystali se k milování; nejspíš druhému, neboť na dívčiných stehnech i na zemi bylo vidět stopy krve.

„Bože na nebesích!“ vzdychla senátorka.

„Taky jsem koukala,“ řekla realisticky seržantka, „Nejspíš jejich svatba; když to nechali takhle zvěčnit...“

„Myslíte?“

„Logická úvaha, madame. Když tady její rodiče ten obraz nechali, museli s tím souhlasit, ne? Mně to taky připadá divný, ale...“

Světlo do místnosti pronikalo ještě oknem, také v něm byla vitráž. Tatáž dvojice zachycená při ještě podivnějším počínání: dívka měla čerstvě vyholenou hlavu, a chlapec ji právě holil v klíně. On sám byl taky oholený, ale tělo měl ještě chlupaté. Oba se tvářili, že se jim to moc líbí.

„Rozhodně tedy neměli žádné pocity studu!“

„Většina jich vůbec nechápe, co to je.“

Senátorka ještě chvíli pozorovala vyobrazení.

„Přesto vypadají docela šťastní.“

„Všichni ti lidé vypadají velmi spokojeně.“

Senátorka zavřela dveře; však se ještě vrátí, až se bude koupat.

„A představte si, madame: není tu vůbec žádný záchod. Vypadá to, že chodili všichni na zahradu!“

„K čemu potřebovali tak obrovskou koupelnu?“

„Vypadá to, že tam trávili hodně času. Děti se cachtaly v bazénu, dospělí posedávali kolem a žvanili.“

Pokračovaly dál; na řadě byla jídelna. Velký stůl tam zůstal, nejspíš vůbec nešel rozebrat, aby ho dostali dveřmi ven. Židle ovšem ukradli, stejně jako všechno nádobí. Ovšem jak to tu vypadalo, bylo vidět na stropě: bohatá hostina, zřejmě za účasti všech významných příbuzných a přátel. V čele stolu seděl otec a matka, o poznání mladší než v hale; kolem nich další lidé, všichni rozesmátí a spokojení. Vpředu byly děti; senátorka hledala dcerku a taky ji hned objevila, tady jí bylo tak deset. Ještě míň tetování, zato na hlavě vyholené dva pruhy od spánků k temeni a ještě dál dozadu; zbytky vlasů splývaly volně po stranách. Všechny děti měly fantastické účesy, asi speciálně k této příležitosti. Bavily se tím, že se pomazávaly šlehačkou a polévaly limonádou, zřejmě aby mohly být později důkladně olízány přítomnými šelmami. V tomto případě bylo víc psovitých než kočkovitých.

Senátorka si všimla dvou zvláštností. Děti byly samozřejmě nahé, dospělí měli věnce z květin, většina na krku, někteří i na hlavě. Všichni měli bohaté, velmi složité účesy, jen dvě ženy byly čistě vyholené. A druhá věc: hostinu si vždy představovala s pečenými selaty, husami a jinými zvířaty, zde byl stůl sice plný talířů a mis s jídlem, ale nic nevypadalo jako maso. Že by všichni ti lidé byli vegetariáni?

„Kolik je těm dětem teď?“

„Nejnovější vyobrazení je v tělocvičně. To je tadyhle...“

Tělocvična byl velký prázdný sál. Dříve tu byla spousta zbraní a různých trofejí, zůstaly po nich pouze držáky. Strop byl prázdný, ale na průčelní stěně byla jednoduchá freska na bílé omítce: syn a dcera při šermířském výcviku, možná souboji. Každý z nich měl parádní meč, ale samozřejmě byli docela nazí; od posledně si dívka nechala udělat výrazně barevné ornamenty v klíně, zdůrazňující vagínu. Na těle už téměř nebylo místo pro další kresby. A ještě účes: měla dvě dlouhé kadeře nad ušima, zatímco chlapec jedinou na temeni hlavy.

„Žasnu nad těmi jejich vlasy,“ řekla senátorka, „Vypadá to, že jim rostly podle potřeby. Když si ve třinácti oholila hlavu, nemohla mít v patnácti vlasy do pasu, to je nesmysl!“

Seržantka pokrčila rameny. Její představa o účesu byl ježek zhruba na tři prsty, ale asi by se moc nebránila, kdyby ji vzali strojkem dohola.

„Žasnu nad vypracováním těch obrazů! Všechno jako živé; ty děti zachycené v pohybu, všechny svaly jim hrají, kadeře vlají... tady má ta holka dokonce nějaký šrám. Jakou technikou je to dělané?“

„To je problém, madame. Každá freska jinak, jinou technikou. Já sice nemám moc zkušeností, ale řekla bych... jako by někdo zachytil obraz a rovnou otiskl na příslušné místo.“

„Obraz zachycený v jediném okamžiku? Nechápu, jak by to dokázali!“

Seržantka vzdychla. „Tady je spousta věcí, které nechápu.“

Senátorka zafrkala. „Kde mě ubytujete?“

„Můžete si vybrat kterýkoliv pokoj. Doporučuji tenhle, je z něj nejhezčí výhled na moře a celou zátoku. A východ na terasu...“

„Komu patřil?“

Nemusela se ptát, pochopila to na první pohled. Všude po stěnách spousta obrázků; na většině byla ústřední osobou dcera. Ale řada dalších ukazovala její kamarádky a kamarády, v nejrůznějších situacích. Na stropě další velká freska, tentokrát silně poškozená; zobrazovala hromadné orgie, všichni přímo in flagranti, ani neměli čas se ohlížet na pozorovatele. Kromě chlapce, ten byl zobrazen vpravo v rohu, ještě hodně mladý, ale ve spojení s jednou dívkou, usmíval se hrdě a zároveň trochu šibalsky...

„Já vím, to vyobrazení je trochu...“

„Proč je tak podrápané?“

„Někdo se pokoušel vyloupat některé drahokamy...“

„Ta freska je z drahých kamenů?“

„Smaragdy, rubíny, diamanty, perly... a zlato, stříbro, kobalt... neznám všechny materiály.“

Senátorka se zastavila pod stropem. Zírala vytřeštěně vzhůru.

„Oni si nechali udělat strop z drahokamů? A to říkáte, že nebyli bohatí?“

„Madame, ty drahokamy nejsou pravé. Když některý vylomíte, rozpadne se.“

Mildred Shattertwaithová ještě chvíli užasle zírala na fresku. Pak přesunula zrak na několik rohoží, nahrazujících polní lůžko.

„Ano... nechám si tento pokoj. Děkuji vám.“

 

O několik dní dříve.

„Wilson? Na kapitána?“

„Pane...“

„Osvěžte mi paměť, prosím. Je to tentýž Conrad Wilson, který sloužil jako moje ordonance v Iron-city, a byl nedávno povýšen na nadporučíka?“

„Ano, pane. Ale...“

„A teď žádá, aby směl složit zkoušky na kapitána?“

„No, on...“

„Posaďte se. Chtěl bych o jeho případu podrobné informace.“

Personální důstojník s povzdechem usedl. Tušil věci nedobré.

„Tedy pane, s laskavým dovolením. Poručík Wilson složil zkoušky na nadporučíka se samými výtečnými. Ještě než dostal oficiální potvrzení, začal studovat podrobné směrnice na kapitána a dělat testy. Říkal jsem mu, že to pravděpodobně neprojde, ale on...“

„Hodnocení testů?“

„Výtečné. Všude.“

„Opravte mne, pokud se mýlím: ani jedna chyba.“

„Přesně tak, pane.“

„Fenomenální paměť. Dokáže se naučit i telefonní seznam, co?“

„To jsme nezjišťovali, ale... nevylučoval bych to.“

„Stačí mu jednou přečíst nějaký text, a už si ho pamatuje?“

„Pane, já...“

„No tak mluvte! Bez zdržování, a fakta!“

„Někteří říkají, že si ho pamatuje, aniž by ho četl.“

„Hm. Co ještě říkají – ti jeho kamarádi?“

„On teď moc kamarádů nemá. Dost se změnil.“

„Od které doby?“

„To nevíme, pane.“

Generál Exeter se obával, že to ví. Ale chtěl si být jist.

„Někteří důstojníci s ním odmítají sloužit. Totiž... ne odmítají, samozřejmě. Ale raději slouží s někým jiným.“

„Nějaké osobní chyby? Nevhodné chování, nebo...“

„Pane... až příliš vhodné. Nikdy neudělá chybu, nikdy nic neopomene. Myslí i za druhé, napravuje jejich chyby...“

„A vyčítá jim to...“

„Ani stínem, pane. Je absolutně dokonalý. Vhodný pro povýšení.“

„Takže ideální důstojník, což? Jak se baví?“

„No... to je právě to. Dělá dojem, že se nebaví vůbec nijak.“

„Aha. Co dělá v osobním volnu?“

„Učí se. Například jazyky. Francouzsky, německy, italsky, latinsky...“

„To se všechno naučil? Jak to dokázal?“

„Přečetl si slovník.“

„Chtěl bych s ním mluvit. Ne! Chtěl bych mluvit s někým, kdo ho dobře zná.“

„Pane... byl jsem od začátku jeho blízký přítel.“

„No fajn. Tak mi tedy řekněte: nemluví někdy o Skotsku?“

„No... ano, jednou se zmínil, že by tam chtěl jet na dovolenou. Až skončí službu v armádě, že si tam někdy zajede.“

„Někdy? Ale nepřipadá mu to důležité?“

„Nezdálo se mi.“

„Mluvil někdy o svých minulých životech?“

„No tedy, pane, s laskavým prominutím...“

„Mluvil, nebo nemluvil?“

„Jednou se někdo z mladých důstojníků bavil o zdejších čarodějnicích. Conrad ho pobízel, ať za nimi zajde; že si vymýšlejí fantastické věci. Taky o těch věcech z minulých životů.“

„A věří tomu?“

„Nezdálo se mi, pane. Dělal si z toho legraci.“

„Často žertuje?“

„No... teď už ne tolik jako dřív.“

„Když máte vycházku, chodí s vámi? Třeba do hospody...?“

„Jistě, když ho pozveme. Ale je takový... divný. Připadá mi, že se nedokáže uvolnit a být bezprostřední. Jako kdyby byl... pořád...“

„No?“

„Odpovědný za osud celého světa.“

Generál chvíli zamyšleně zíral.

„Ty zkoušky mu samozřejmě povolte. Ale řekněte mu, že musí počkat, až se uvolní systematizované místo. Je řada služebně starších důstojníků, kteří si to zaslouží. Ale budu s ním počítat. Na zodpovědné místo.“

„Ano, pane. Děkuji.“

 

A teď si na to generál vzpomněl. Zavolal telefonem:

„Sežeňte nadporučíka Conrada Wilsona. Chci s ním mluvit!“

Wilson přišel do hodiny a zahlásil se. Generál ho delší dobu neviděl; na první pohled si všiml, že se Wilson skvěle adaptoval na místní poměry. Ani úmorné vedro mu nevadilo, měl dokonalou uniformu a výraz, který generál nemohl nazvat jinak, než vznešený.

„Přišel jsem na váš příkaz, pane!“

„Pohov, Wilsone. Viděl jsem tu vaši žádost o zkoušky na kapitána...“

„Už jsem je složil, pane.“

„Nějak rychle, ne? Co bude dál? Major, plukovník? Nebo generál?“

„Pane, jsem si vědom, že služební postup...“

„Ano, jste si vědom. Posaďte se.“

Schopnost sedět v pozoru Wilsonovi zůstala.

„Všechna vaše hodnocení zní: vzorný důstojník. Absolutně dokonalý. Vhodný na povýšení, vyznamenání, na cokoliv. Bez viditelných chyb.“

„Děkuji, pane.“

„To vše od té noci, kdy vás měla v práci ta... čarodějka.“

Wilson se nepřestal tvářit dokonale.

„Jak se vám daří, lorde Kiame... jak jste se to jmenoval?“

„Kiam McIverny z Loch Ardlu, pane. Ale to je pouze... představa.“

„Chcete popřít, že jste byl v minulosti lordem Kiamem?“

„Možná, pane. Ale na tom teď vůbec nezáleží. Teď žiju tento život.“

„Správně. Čeho chcete v tomto životě dosáhnout?“

„Nevím přesně, pane. Asi plnit dokonale své povinnosti.“

„Patří do toho studium jazyků a všeho možného?“

„Tím se pouze bavím ve volných chvílích, pane.“

„Tomu říkáte zábava?“

„Co mám tedy dělat, pane?“

„Jistě. Na rozdíl od ostatních jste rád ve službě. Dokonce berete služby za ostatní, kteří nemůžou nebo se jim nechce. Pracujete pro místní sirotčinec, nemocnici, pomáháte pastorovi...“

„Ano, pane.“

„Když nespíte nebo nejste ve službě, konáte dobré skutky vpravo – vlevo.“

„Považuji to za potřebné, pane.“

Generál chvíli mlčel a díval se na něj.

„Dobrá, lorde Kiame Wilsone. Propůjčím vám mimořádně hodnost majora. Na to sice nemáte zkoušky, ale jistě byste je udělal, kdy bychom si řekli. Tu velkou hvězdu dostanete zároveň s pověřením zvláštním úkolem. Přidělím vás jako osobní doprovod senátorce Shattertwaithové z komise... prostě té dámě, která nás přišla zkontrolovat a vyhodnotit. Postaráte se, aby získala dokonalý přehled, odpovědi na všechny svoje otázky. Taky o její bezpečnost, pokud si bude přát i o její zábavu. Je vám to jasné?“

„Provedu.“

„Žádné otázky?“

„Domnívám se, že úkol je mi jasný, pane.“

„Kdyby nebyl, dotážete se mne. Mne osobně, jasné?“

„Ano, pane.“

„Dobře. Dostavíte se k večeři ve vycházkové uniformě. Budete představen paní senátorce. Možná se budete muset přestěhovat do jejího sídla, takže na to buďte připraven.“

„Ano, pane.“

„Žádné otázky?“

„Pouze... to jmenování, pane.“

Generál vytáhl ze stolu formulář, vyplnil jej a podepsal.

„Pokud ten úkol řádně splníte, ta hvězda vám zůstane.“

„Děkuji, pane.“

„Můžete jít.“

 

Senátorka zjistila, že má problém s ovládáním koupelny.

„Je pravda, dřív tady asi byly jiné kohoutky, madame. Když jsme přišli, byly pryč, nejspíš ukradené. Zařídili jsme to znovu...“

„Dokázala jsem otočit kohoutkem, slečno. Ale jak se například reguluje teplota vody, která z něj teče? Ať dělám co chci...“

„No... to je trochu problém. Ptala jsem se jednoho zajatce... domorodce. On říká, že si vodu ohřáli na potřebnou teplotu.“

„Chápu, ale jak?“

„Vy mi nerozumíte, madam. Oni ji ohřáli vlastním tělem!“

„Lehli si do studené vody a vlastním tělem ji ohřáli?“

„Ne, napřed ji ohřáli, a pak...“

„Aha. Už chápu. Magií, že?“

„Ano, madame.“

„Ta holka ovládala magii? Byla snad nějaká čarodějka?“

„Ovládala některé jednodušší postupy.“

„Ohřívání vody je jednoduché. Co ještě? Chodit čůrat na zahradu?“

„Zamýšlela jsem se nad tím, madame. Není vyloučeno, že to byl obřad.“

„Obřad?“

„Vrácení vody zemi.“

Senátorka měla na jazyku slovo „pitomost!“, ale ovládla se.

„Dobrá, osprchuji se ve studené vodě. V tom horku je to docela příjemné. Potom půjdu na štáb... Doprovodíte mne? Jak se vůbec jmenujete?“

„Seržantka Crawleyová, madame! Eh... Jessika.“

„Výborně, Jessie. Ve volném čase zjistěte, jak... to tady všechno uvést do pořádku. Neočekávám žádné zázraky, ale...“

„Aha, ano. Asi bych vám to měla říct, madame. Totiž... osvětlení se zapíná dotykem tohoto ornamentu na dveřích. V nočních hodinách. Ale... někdy to funguje, a jindy ne.“

„Zvláštní. Podle čeho se to řídí?“

„Na to jsme nepřišli.“

„Výtečně! Dům, který si dělá, co chce?“

„Ten dům dělá, na co byl určen. Bohužel svými majiteli, ne námi.“

„Tak to mi spadl kámen ze srdce. Neexistuje něco... nějaká možnost, že by dům třeba dospěl k názoru, že mu škodíme, a zabil nás – co?“

„Myslím, že to můžeme vyloučit, madame.“

„Byla bych raději, kdyby ten dům fungoval jako jiné domy!“

„Jiné domy taky fungují zvláštně. Tedy... čím výše postavený majitel, tím složitější obsluha. My moc nechápeme...“

„Okamžik. Jessie, slyšela jste někdy... o jejich zázračných zbraních? Nebo jste dokonce nějakou takovou viděla?“

Seržantka zaváhala, pak se ušklíbla. „Já jednu takovou mám, madame!“

„Vážně? Ukažte mi ji!“

Jessie odběhla a vzápětí se vrátila s velmi podivným předmětem.

„Tadyhle se zasune palec, tuhle prsty. Teď to zmáčknete a...“

Zmáčkla; z horní části se s kovovým zacvakáním vymrštilo něco jako stylizovaná hadí hlava. Senátorka se trochu lekla.

„Hezké. A co dál?“

„Dál už nic. Mělo to šlehat blesky. Ale buď to neumím ovládat, nebo mne to odmítá poslouchat. Taky je možné, že je to vybité.“

„Zbraň, která je nanic, seržantko?“

„Postavím si ji doma do vitríny, madame.“

„Těšíte se domů, Jessie?“

„Ano, velice. Už bych ráda byla odtud pryč.“

„Stalo se vám tu něco nepříjemného?“

„Ani ne. Ale tento svět nás nemá rád. Nepatříme sem...“

„Věci, které odmítají fungovat?“

„Horší jsou ty, co fungují, madame.“

„Například?“

„Sny. Zdají se mi zvláštní věci.“

„Něco, co se vztahuje k tomuto domu?“

„Neřekla bych. Vlastně ani nevím, k čemu se co vztahuje. Ale připadá mi, že od nás něco čekají. Něco jako... nevím, jak to říct.“

Senátorka vzdychla.

„Někdy si myslím... že nás sem vylákali. Teď nás začnou nutit, abychom se hodili do jejich domů. Abychom se naučili být jako oni.“

Senátorka vzhlédla k obrazu na stropě a ušklíbla se.

„Dost velký nesmysl, nemyslíte? Mám dvě dospělé děti. Dcera se vdala za bankovního ředitele, má dvě děti a je velmi spokojená. Syn pracuje v úřadu guvernéra... sice se rozvedl, ale nemyslím, že by měl smysl pro tohle!“

„Asi to nebude tak jednoduché, madame. Alespoň to, co se zdá mně. Uvidíte sama, až tu budete déle.“

„Aha. No dobře. Pak si o tom pohovoříme.“

 

Večeře dopadla skvěle. Senátorka se dobře najedla a připila si s řadou vyšších důstojníků. Také jí byl představen osobní tajemník major Wilson, velmi sympatický mladý muž. Při večeři seděl blízko ní a když někdo z přítomných potřeboval něco vědět, odpověděl mu. Měl rozsáhlé znalosti téměř o všem, občas jí připadalo, že mu ostatní kladou otázky, aby ho nachytali. Málokdy se jim to povedlo.

V pozdních hodinách se senátorka rozhodla vrátit domů. Wilson ji samozřejmě doprovázel. V průběhu cesty se náhle rozhodla změnit směr a projít se po nábřeží; prostě chtěla vidět moře. Neřekl ani slovo a šel s ní.

„Co myslíte, majore, je tu bezpečno? I v noci?“

„Když jsem s vámi, ano.“ odpověděl vážně. Všimla si, že není vůbec opilý.

„Co byste dělal, kdyby mne někdo napadl?“

„Podle potřeby. Zakázal bych mu to, zahnal ho, nebo... zabil.“

„Zabil jste hodně lidí, majore?“

„Ne příliš. A už nechci zabít nikoho dalšího. Doufám, že nebudu muset.“

„Zvláštní postoj od důstojníka v nepřátelské zemi!“

„Nemám rád zabíjení.“

Zasmála se. Rozhlédla se okolo sebe.

„Co je támhleto? Myslím to světlo tam nahoře ve skalách!“

„Atanor. Nejvyšší věž kláštera.“

„Proč se tam svítí?“

„Templářský zvyk. V noci rozsvěcejí nad bránou lampu, aby zbloudilí poutníci věděli, kam zamířit. Kde jim dají jídlo a střechu nad hlavou.“

Senátorka se zasmála. „Co by dělali, kdybychom opravdu přišli?“

„Myslím, že by nám dali jídlo a nocleh.“

Zarazila se. „To nezní jako vtip!“

„Já to taky myslím vážně.“

„Přestože jsme nepřátelé?“

„Oni často vidí věci jinak.“

„Vysvětlete mi to, majore. Ne, počkejte. Tohle mi řekněte: jsme v dobytém městě, zpacifikovaném a natolik klidném, že se můžeme procházet beze zbraně po nábřeží. Přitom na dohled od nejhoršího nepřítele?“

„Já mám zbraně, madame. Revolver a nůž.“

„Tím byste na útočné komando nepřátel určitě udělal dojem. Odpovězte!“

„Jejich území začíná ve skalách. Dost daleko. Věž kláštera je vysoká, proto je světlo vidět.“

„Bylo by možné, že by poslali nějaké vojáky, aby nás zabili?“

„Těžko, madame. Nemají koho. Téměř všichni jejich vojáci padli.“

„Jste si tím jist?“

„Kdyby nezemřeli, nikdy bychom to město nedobyli.“

Jeho odpovědi v ní vyvolávaly podráždění. Jistě má pravdu, ale...

„Půjdeme domů!“

V hale čekala Jessie. Četla nějakou odrbanou knížku, ale okamžitě vyskočila a zahlásila se.

„Pohov, seržantko! Jessie, nemusíte se mi hlásit jako voják, chovejte se normálně! A nemusela jste čekat, až se vrátím!“

„To tedy musela, madame. Světlo nám zase začalo zlobit. Svítí jenom na chodbách, v pokojích prostě ne. Nevím proč.“

„Sakra! Copak nic nemůže fungovat normálně?“

Jessie neodpověděla, jen se tvářila tragicky.

„Prosím vás, majore, podívejte se na to! Nemyslím teď, kašlu na to, jestli se uložím za světla nebo potmě. Ráno, až se probudíte. Pokuste se zjistit, jak tady co funguje, případně to opravit, aby to dělalo, co má.“

„Ano, madame.“

„Výtečně. Tak dobrou noc. Já už sotva stojím na nohách...“

Probudila se, když už byl bílý den. Uvědomovala si, že se jí v noci něco zdálo, ale za živý svět si nedokázala vzpomenout, co to bylo. Chvíli ještě zůstala ležet, prohlížela si fresku na stropě a uvažovala, jaká asi byla ta dívka, které to patřilo. Dívka, které dům sloužil, k níž byl přátelský. Dívka, co ráno vstala, vykoupala se a šla se bavit.

Ne. Nejdřív se šla vymočit do zahrady. Teď po ránu si to senátorka docela uměla představit; ta holka stejně chodila celý život nahá a zdůrazňovala své pohlaví, tak jí to nedělalo potíže. Po ránu si zašermovala s bráškou, pak si pochutnala na vegetariánské snídani. Co uměla ještě?

Na jednom snímku byla opřena o plachetnici; vedle ní stál nějaký mladík, jednou rukou objímal ji a druhou loď. Na přídi bylo namalováno Boží oko. Je pravděpodobné, že spolu jezdili po moři, chytali ryby... jedli vůbec ryby?

V té chvíli se ozvalo její tělo; močový měchýř naléhavě vzkazoval, že si přeje být vyprázdněn. Což znamenalo, že musí vstát, vzít si župan a vyjít do zahrady. Trapné. Ta věc se bude muset vyřešit!

Vyšla do zahrady přes terasu, aby si jí nikdo nevšiml. Šla dostatečně daleko, aby ji nikdo z domu neviděl; jenže si všimla pohybu a zvuku, a když udělala ještě krok, spatřila majora Wilsona a s úžasem se zastavila.

Cvičil s mečem, téměř stejným jako měl chlapec na fresce v tělocvičně. Stejné sestavy, jaké asi prováděly děti; na jeho těle hrály stejné svaly, pohyboval se s kočičí pružností a obdivuhodnou rychlostí. A stejně jako děti byl zcela nahý; Mildred jen povzdychla, když ho viděla.

Jenže on si všiml jí; bleskově se otočil a napřáhl proti ní čepel. Potom ji poznal, usmál se a sklonil meč.

„Dobré jitro, paní senátorko!“

Povolily jí nervy. „Dejte mi pokoj, zmizte! A okamžitě se oblékněte!“

Neurazil se. Zdvořile se uklonil a beze slova zmizel mezi křovím.

Chvilku se ještě klepala rozčilením. Pak udělala co chtěla; když se vracela do domu, už si uvědomovala, jak nemožně se zachovala. Nejvíc jí vadilo, že před ním dala najevo nějaké emoce; odjakživa si na to dávala pozor.

Wilson ji očekával v hale, samozřejmě v uniformě. Tvářil se... nijak.

Taky tam byla Jessie. „Dobré ráno, madame. Přejete si snídani?“

„Jistě. Wilsone, smím vás prosit... snídal jste?“

„Doposud ne, madame.“

„Aha. Posadíme se... třeba v jídelně?“

Jessie přinesla do jídelny kávu, vejce se slaninou, pečivo... obsluhovala zručně. Seděli sami dva u příliš velkého stolu a nad nimi se vznášela freska s bohatou hostinou.

„Ještě jste mi neukázala kuchyni, Jessie!“

„To je právě ten problém, madame. Je tam nějaké zařízení, ale nefunguje.“

„Dovolíte, abych se na to podíval?“

„Jistě. Ostatně... vy... všimla jsem si vašeho cvičení. S tím mečem...“

„Ach ano. Velmi krásná zbraň, že? Je jejich.“

„Prosím?“

„Je to meč toho kluka. Zkoušel jsem, zda mne bude poslouchat...“

„Zdálo se mi, že perfektně.“

„Asi proto mi ho dali.“

„Cože vám ho...?“

„Prohlížel jsem si rytířský sál. Není to tělocvična, je to sál připravený pro syna, až tam bude pořádat akce pro svoje kamarády. Proto není prozatím zařízený. Kluk teprve dospíval a získával postavení...“

„Okamžik. Jak jste přišel k tomu meči?“

„Pravý meč je ten na fresce. Vytvořil jsem si hmotnou kopii...“

„Cože?“

Wilson na ni pohlédl poněkud posmutnělýma očima. Uvažoval, co říct.

Jenže senátorka byla po ránu nebezpečně chápavá.

„Začněte znovu a tak, abych to pochopila!“

„To bych musel... hovořit o magii.“

„Tak hovořte o magii, k čertu! Nebo vám něco brání?“

Conrad Wilson si především nalil další šálek kávy.

„Dala jste mi za úkol zjistit, jak funguje Dům a upravit ho, aby sloužil vám. Pravděpodobně jste už pochopila, že byl vytvořen za pomoci magie. Je spousta věcí, které nevím. Například kdo ho vytvořil a pro koho. Neznám ani jejich jména, ani rodové souvislosti. Byli šlechta, z bojovnické kasty. Na vytvoření Domu spolupracovalo víc lidí. Dost často také Matka.“

Senátorka zvedla oči k fresce. Matka seděla za stolem, sledovala řádění dětí a usmívala se. Na krku měla girlandu, ve vlasech věnec.

„Ty fresky vytvořila Matka. Pravděpodobně původně malířka; asi to nebylo její povolání, spíš koníček. Když získala Dům, rozhodla se ho vyzdobit, pro svoje děti. Zachycovala jejich oblíbené zábavy...“

„Jakou technikou?“

„Asi nebyla rozhodnutá, zkoušela všechno možné.“

„Jak to, že používala magie, když nebyla čarodějka?“

„Měla kamarádky, minimálně támhle ty dvě. Něco ji naučily. Profesionální čarodějky dokážou ovlivnit ostatní lidi, aby něco uměli.“

„Znáte nějakou?“

„Znal jsem. Tu nejlepší, Terezu z Citadely.“

Senátorka se prudce otočila. „Paní Citadely? Tu, která...?“

„Tu, která toto město nejdéle bránila. Ano.“

„Byla to strašlivá příšera, bezcitná vražedkyně a...?“

„Byla to sotva dospělá holka. Docela milá.“

„Jak mohla zabíjet naše lidi?“

„Ujasněme si fakta, paní senátorko. Všichni ti lidé...“ ukázal na fresku, „Bojovali, zabíjeli a zemřeli. I ty děti. Bránily svoje město.“

Senátorka Shattertwaithová se zprudka nadechla a vydechla.

„Byli kšatriové, válečníci. Z jejich hlediska jsme my vítězové. Vyhráli jsme, vzali jsme jim jejich území. Jejich dům je teď náš, se vším co v něm je. Je to určeno, aby nám to sloužilo. My jsme teď jejich rod.“

„Trochu zvláštní postoj!“

„Kdybych třeba... Kdybych se setkal s tou dívkou. Bojoval s ní a zvítězil nad ní, mohl bych si jí vzít za ženu. Tím bych získal práva člena rodu.“

„Chcete říct, že by se za vás jen tak beze všeho provdala?“

„Nepochybuji. Vdávala se často a ráda, podle některých náznaků.“

Senátorka zrudla. „Že se s někým vyspala, to ještě neznamená...“

Wilson vzdychl.

„Nebo znamená?“

„Pokud dodržela všechny předepsané rituály, tak ano.“

Chvíli na něj nevěřícně zírala. Pak se rozhodla svést nelibost jinam.

„Jessie, co tam stojíte jako tele? Posaďte se k nám a poslouchejte! Co vy na to všechno říkáte?“

„Já... já tomu moc nerozumím, madame. Pan major to jistě zná lépe.“

„Hm... aha. Tak ty rituály!“

„Především souhlas obou rodů. Přesněji, všech účastníků.“

„To o tom všichni věděli?“

„Byli přece přizváni. Nebo to sjednali oni, nebo... různé varianty. Podle vyobrazení se zdá, že měla spoustu kontaktů. Svoji první svatbu si nechala zachytit, ty další jen tak náznakem. Nevím, jaké měla o čem záznamy...“

Senátorka udeřila dlaní do stolu. „Jedním z důvodů našeho zásahu jsou jejich vysoce nemravné zvyklosti v intimních oblastech. Vy mi tady vykládáte, že dcera ze šlechtického rodu žila v polygamii?“

„V polyandrii. Většina mužů, které znala, byli její manželé. Nám se to nemusí líbit, ale ona to tak vnímala. Nejspíš s tím byla spokojená.“

„Je pravda, že ženy v této zemi jsou soustavně brutálně znásilňovány?“

„Pod pojmem znásilnění si vy představujete něco jiného, než ta dívka. Pro ni to byla součást bojové hry s kamarády. Počítala s tím, že když prohraje souboj, ten chlapec se jí zmocní.“

„A když vyhraje?“ zeptala se Jessie.

„Tak znásilní ona jeho.“

„To bych ráda věděla, jak by to dokázala!“

„Například ho mohla týrat, dokud se mu nepostaví!“

Senátorka si s úžasem povšimla, že seržantka překvapivě oživla.

„Takže šlo hlavně o to, kdo bude v následném sexu dominovat?“

„Dá se říct. Rád bych řekl, vážnější souboje byly ty první. Mezi partnery, kteří se ještě nesladili. Pak už jim stačilo jen říct... nebo mrknout.“

„Uklidněte se, seržantko!“ zkusila senátorka.

„Můžu ještě otázku, madame? Podle toho mi připadá, že... ta holka se měla skvěle. Byla zdravá, ráda sportovala, šermovala, plavala, jezdila na plachetnici. Kluci ji všestranně rozmazlovali. A každou chvíli přibyl nějaký nový. Naprosto ideální život!“

„Vám by se líbilo spát s každým, kdo si vzpomene, seržantko?“

„Rozhodně víc, než nespat vůbec s nikým!“

Senátorka měla pocit, že se jí morálka začíná rozjíždět.

„Když tak všechno víte, majore: jak často se stávalo, že ji přepadl někdo cizí, koho vůbec neznala? Slyšela jsem...“

„Použijme logiky. Lidí v zemi byl omezený počet. Ve městě tím méně. Většinu znala alespoň od vidění, některé měla ráda, jiné příliš ne. Moc nevěřím, že by existovalo vyložené nepřátelství; bylo tu příliš mnoho zbraní a lidí schopných účinně zabíjet. Žádné dlouholeté sváry ve stylu Monteků a Kapuletů. Naopak silná snaha rody propojit a spříznit.“

„Takže žádná možnost napadení nepřítelem?“

„Domnívám se, že by střetnutí se skutečným nepřítelem uvítala. Celý život cvičila s kamarády. Občas možná navštívila jiná města, jiné rodové klany; tam chvíli trvalo, než se nechala dobýt od všech zájemců. Potom se situace přiměřeně uklidnila. Nevylučuji, že problémem některých žen bylo, že o ně nebyl momentálně žádný zájem.“

„Jak to dělaly starší... dospělé ženy?“

„Pokud vím, měly značnou intelektuální převahu. Vybíraly si partnery dle vlastní vůle, ze všech dostupných členů rodu. A spřátelených rodů. Ty, které měly štěstí, měly trvalého partnera.“

„No moment! Některé ho neměly?“

„Problém zvyklostí kast. Mnozí muži odcházeli za svými povinnostmi daleko mimo dosah. Nebo alespoň žili na jiném místě, trvale či dočasně. Jejich zájem o sex postupně slábl na úkor profesních zájmů. A nedělalo jim problémy najít si mladší partnerku...“

„Dost sprosté, ne?“

„Výhodné, madame. Představte si muže v relativně významném postavení. Má chuť, tak svede nějakou patnáctku. Ta mu ráda dá a ještě se všem pochlubí, jak významného muže ulovila. Ale nedělá si na něj nároky, rozhodně ho nebude otravovat svými problémy. Maximálně slušně pozdraví.“

„Mohla totéž udělat i žena?“

„Jistě, mnohé to dělaly. Zvlášť čarodějky.“

„Slyšela jsem, že byly zpustlé a nemravné!“

„Mají vlastní morálku. Obvykle velmi přesně vědí, co dělají a proč. Jsou ochotné to i vysvětlit, když budete chtít.“

„Takže podle vás k žádnému zotročování žen nedocházelo?“

Wilson se usmál. „Zotročování! Oblíbené slovo. Mladí se neustále sázejí, často o nějakou dobu otroctví. Čtyřiadvacet, osmačtyřicet hodin a tak. Kdo prohraje, je otrokem vítěze. Sluší se, aby ho vítěz nutil dělat něco, co je mu mimořádně nepříjemné.“

„Třeba nějaký zvlášť odporný způsob sexu?“ zeptala se Jessie.

„V téhle oblasti těžko najít něco, co by mladým vadilo. Jistě, ze začátku se chovají mírně, ale rychle si zvyknou...“

„To jim nikdo neřekl, že je to nemravné?“

„Říká to každý a pořád. Pochopte: mladí vždy zbystří pozornost, když se začne dít něco zajímavého. Nejvíc jim vadí nuda a lhostejnost. Dospělí si jich všímali málo, nebo vůbec ne.“

„Zato jim postavili přepychové paláce s obrazy z drahokamů!“

„To byli rodiče. Na svoje potomky až nekriticky pyšní.“

Senátorka potřásla hlavou. „Mluvíte o jejich životě jako o nějaké krásné idylce. Všichni se měli rádi, nedocházelo k žádným sporům; to skutečně neměli žádné problémy?“

„Připadá mi, že jejich nejhorší problém byla nuda. Nedostatek zábavy. Byli ochotní pustit se do čehokoliv, jen když je to bude bavit.“

„Máte na mysli všechny mladé, nebo konkrétně tyhle?“

Wilson zvedl oči k fresce a chvíli si urovnával myšlenky.

„Pokud mohu srovnat svoje poznatky, chybí mi tu jedna důležitá součást. Jak už jsem řekl, mezi Deflorací a zhruba patnáctým rokem procházely dívky dost bouřlivým obdobím, kdy testovaly množství partnerů a zkoušely všechno možné. Možná jste slyšely výrok Jsem dítě a nemám rozum, tak si se mnou dělejte, co chcete! To období končilo narozením prvního dítěte...“

Senátorka podrážděně zavrčela.

„Tomu dítěti se říká Výkupné. Sluší se, aby je dívka stihla do patnácti let; nevím proč, ale ten moment se považuje za klíčový. Je to dar původnímu rodu pro případ, že by někde zahynula...“

„Majore, uvědomujete si, co říkáte?“

„Mluvím o jejich zvycích, ne mých.“

„Ale mě to zajímá!“ vmísila se Jessie.

„Pokud Matka mohla a chtěla, často si pořídila další dítě zároveň s Dcerou. Někdy dokonce se stejným mužem. Prosím... tohle byli bojovníci, znalí zásad genetiky. Pro rozplozování hledali nejvhodnějšího jedince, přestože to nemusel být zákonitý Otec...“

„To on si to nechal jen tak líbit?“

„Nemusel to vědět. Ženy rozhodovaly, které spermii dovolí projít svými vejcovody a oplodnit zárodečnou buňku...“

Senátorka silně zrudla. „Majore!“

„Madame, všechny děti studovaly lidské tělo. Znalost reprodukční techniky byla součástí, musely to znát!“

„Pak se divím, že otěhotněly v dětském věku!“

„Protože chtěly. Dítě Výkupné bylo něco jako symbolické ukončení období Tápání. Mělo s sebou odnést špatné karmické reakce. A spoustu jiných věcí; víte, nechal jsem stranou řadu magických operací...“

„Jaké, například?“ (Jessie)

„Bylo výhodné, když to první dítě byla holka. Získala automaticky titul Nejstarší dcery. To je dost důležité, něco jako záchranná kotva pro ostatní děti. Měla trvale zůstávat v Sídle a zajišťovat kontinuitu minulosti a budoucnosti rodu. To znamená...“

„Počkejte! Mluvíte o novorozeněti, ne? Co když to nedokázala?“

„To by byla velká chyba. Kvůli tomu se dělaly ty kejkle s genetikou...“

„Ti lidé dělali genetické experimenty na vlastních dětech?“

„Ty experimenty dělala především Dcera sama. Byla to její Hra!“

„Och, Bože!“

„Musela dát rodu dokonalé Výkupné. Zajistit pokračování pro případ, že by věci šly špatně. Aby se nebála jít do nebezpečí.“

Senátorka vzdychla. „Pokračujte. Asi je to důležité.“

„Pokud se zároveň = v relativně blízké době narodily Matce i Dceři dívky, vznikaly Dvojčata; dvě holky telepaticky propojené a pracující v tandemu. V magii velmi důležité postavení.“

„Pane, dvojčata jsou dvě děti, které se narodí současně...“

„Já vím. Slova pro nás a pro ně nemají stejný význam. Budete-li někdy vyjednávat s čarodějkami, dejte si pozor, co říkají. Každé slovo může být pro nějaký vztah klíčové.“

„Och, Bože! Tohle všechno ty děti dokonale znaly?“

„Samozřejmě.“

„Takže žádná bezstarostnost a volná zábava!“

„Ale ano! Pochopte, vy to slyšíte poprvé, tak vás to překvapuje. Pro ně to byla součást života. Magické souvislosti... já třeba nevím, jestli Děti byly telepati. Nebo do jaké míry. Když ano, byla to výhoda, věděly okamžitě všechno, co celé společenství.“

„Strašné!“

„Vy jste senátorka, že. Členka státního orgánu, který rozhoduje o většině důležitých věcí. Oni mají také parlament, ale důležitější je společenství vládnoucích rodů. Telepaticky propojených. Každý člen rodu okamžitě zná názory všech ostatních a také ví, co je k tomu vede. Takže jedná vždycky dle zájmů všech, aniž by se s nimi musel dlouze radit.“

„Obávám se, že chápu. Kolik takových je? Všichni?“

„To ani zdaleka ne. Málokdo je aktivní, tedy schopný své myšlenky vysílat. Víc je pasivních telepatů, vnímají, ale vysílají jen tehdy, když je aktivní telepat vyzve. A pak samozřejmě spousta mladých v různém stupni výuky.“

„Dá se to naučit?“

„Jedním ze způsobů je, že nějaký aktivní čaroděj stráví s novým zájemcem noc, prozkoumá jeho vzpomínky a uloží svoje znalosti do jeho mysli. Tomu se říká Propojení. Sexuální sladění to výrazně usnadní. Proto se také vřele doporučuje, pokud tomu nebrání nějaké jiné obtíže...“

„Aha. Já už začínám chápat.“

„Já taky!“ vpadla Jessie, „To by znamenalo, že kdybych se vyspala s takovým čarodějem, znala bych rázem všechno, co ví on?“

„No to počkej! Není to zaručené, akorát bys měla šanci. Taky bys musela být vhodná, mít dostatečně schopný mozek a... je toho hodně.“

„Ale byl by to dobrý začátek, ne?“

„To určitě.“

Senátorka pocítila potřebu zaklepat klouby prstů o stůl.

„Jessie, vzpamatujte se! Mluvíme o činnosti nepřátel!“

Seržantka se okamžitě uklidnila.

„Jak pozoruji, ty věci vás mimořádně lákají! Vy byste byla ochotná se takovým experimentům podrobit?“

„Tedy madame... já jsem mariňačka, víte? Učili mě jít do všeho, co bude potřeba. Tohle by byl skvělej výcvik...“

„A třeba pomyšlení, že někdo zná všechna vaše tajemství?“

„Já nemám žádný tajemství, madam. Nejsem žádná holka z telenovely, abych měla tři utajený děti, každý s jiným chlapem.“

„V jejich světě bys je možná měla.“

Senátorka opět zjednala klid.

„Vraťme se k věci, prosím! Vás překvapilo, majore, že ta dívka navzdory vžitým zvykům neporodila v patnácti dítě. Znáte důvod?“

„Neznám žádný z důvodů, jimiž se řídili. Neznám jejich víru, jakým bohům sloužili a co z toho vyplývalo. Jistě, byli křesťané, ale i zde existuje spousta variant. A ještě jsem nenašel domácí kapli.“

„Ani nenajdete. Ta tady spolehlivě není.“

„Což mě překvapuje. Místní zvyky velí, aby existovala rodová kaple a pak soukromé oltáře jednotlivých osob. Což jim umožňovalo uctívat své Ochránce, kdy a jak chtěli...“

„Každý člověk měl svoji osobní variantu víry?“

„Dá se to tak říct. Variabilní, mohl ji dle potřeby rozšiřovat. Například součástí svatebního obřadu bylo obětování Ochráncům nového partnera.“

„Co obětovali?“

„Sebe.“

„Aaaeh!“

Chvíli všichni mlčeli. Pak senátorka řekla:

„První otázka, kterou jsem vám položila: kde jste vzal ten meč?“

„Ono to všechno souvisí, madame. Stál jsem v rytířském sále a napadlo mě, proč je tam ta freska. Meče dětí mají magický potenciál. Tak jsem se pokusil si udělat hmotnou kopii, a podařilo se to.“

„Co jste udělal?“

„Zkoncentroval uloženou energii na pevnou hmotu. Tím vznikla tato zbraň.“

Senátorka vzala meč do ruky. Nebyla to ocel, možná ani kov; nedokázala poznat, z čeho je. Byl přiměřeně těžký, měl ostrou čepel a parádní výzdobu na rukojeti. Jessie se taky líbil.

„Až tam budeš, zkus si vzít zbraň té holky. Třeba se to povede.“

„Že bysme si zkusili zašermovat?“

Senátorka potřásla hlavou. „Mám důležitou otázku, majore. Funguje to pro každého, nebo jen pro vás?“

„Máte pravdu, je to důležité. Přemýšlím nad tím; proto jsem vyzval Jessiku, aby to zkusila. Ten Dům je ochotný sloužit; jsme teď jeho páni, ale já nevím, do jaké míry. Uposlechnutí znamená souhlas.“

„Třeba světla, teplá voda...?“

„Se světly je to jednoduché. Vyšlete impuls přibližně směrem, kde jsou čidla. Můžete i přizpůsobit intenzitu osvětlení...“

„Skvělé a jednoduché. A voda?“

„Napustíte vodu do vany, ponoříte do ní ruku a přejete si, aby se její teplota přizpůsobila vašemu přání. Pochopte, ta věc si přeje udělat, co my potřebujeme. Jenom musí vědět, co chceme.“

„To muselo být strašně složité!“

„Jak pro koho. Oni to dělali automaticky.“

Senátorka vzdychla. „Půjdu to zkusit. A musím si to promyslet. Řekl jste mi spoustu zvláštních věcí a přiznám na rovinu, že vám moc nevěřím. Můžete mi říct, jak to všechno víte?“

„Nejsem si jist. Kdysi jsem se setkal s čarodějkou Terezou. Ozřejmila mi, že jsem kdysi v minulosti býval na vyšší úrovni, než jsem nyní. Udělala se mnou ještě něco; jako kdyby mne probudila z hlubokého spánku. Nedokážu to jinak definovat. Změnila mne.“

„Od té doby víte všechno, co věděla ona?“

„Ne, to ne. Ale stačí mi jednou něco slyšet nebo číst... jako kdybych si na to vzpomínal. Třeba ty cizí jazyky, stačí je jen trochu oživit...“

„Všimla jsem si, že když někdo chce něco vědět, automaticky se zeptá vás. To máte v hlavě celou encyklopedii?“

„To není v hlavě. Informace jsou někde uložené, mimo mne. Já je pouze dokážu rychle najít, přečíst a přeložit.“

„Položím vám další otázku, majore. Poznal jste důvěrně jejich zvyklosti; jaký na ně máte názor? Myslím na morální dosah.“

„Ve skutečnosti nevím, co si o tom myslet. Oni jsou jiný svět, já ho sice chápu, ale nepatřím k němu.“

„To víte jistě?“

„Jsem důstojník armády.“

„Dalo by se to chápat tak, že vybavili nepřátelského důstojníka znalostmi a schopnostmi, které mu umožňují lépe bojovat – proti nim?“

„Ano, i tak se to dá posoudit.“

„Proč to udělali?“

„Čarodějka má povinnost za všech okolností udělat to, co je správné pro dobro vesmíru. Ne její osobní. Nevím, zda by to udělala i v případě, že by jí ode mne hrozilo osobní nebezpečí. Ale to se nestalo.“

„Ona je už mrtvá, že?“

„V našem smyslu chápání ano, madame.“

„A v nějakém jiném?“

„Odešla do vyššího světa, ve kterém bude odměněna za své činy. Případně se vrátí, bude-li to zapotřebí.“

„Ráj? Nirvána? Věčná loviště?“

„Místo, kde se setká s Bohem. A přijme jeho rozhodnutí o své budoucnosti.“

„Jaké představy o posmrtném životě máte vy, Conrade Wilsone?“

„Nevím, co říct, madame. Učiním, co rozhodne Bůh.“

„To není jasná odpověď.“

„To je odpověď Templáře, paní senátorko.“

„Vy se cítíte být jejich členem?“

„Ne, rozhodně ne! Ale vše, čeho se dotýkáme, nese jejich pečeť. Ten dům, ta zbraň, i ta země, po které šlapeme. Jejich učení říká, že krev každého z nich očistí deset lidí. Očistí znamená zasvětí, obětuje. My jsme zatím tři; takže jestli padl jen jeden z těch lidí, týká se to ještě sedmi dalších. A nevíme, kdo to bude.“

„Chcete říct, že já jsem také v ohrožení?“

„Dala jste se chytit do pasti. Strávila noc v chrámu, přijala jídlo, dala se prostoupit energií. Čím déle tu budete, tím výraznější kontakt.“

„Proč jste mne nevaroval předem?“

„Věřila byste mi?“

„Nevěřím ani teď. Připadá mi, že si děláte blázny. Jsem to, co jsem, nic navíc. A nechci být, ke všem čertům!“

Major Wilson se pouze usmál.

„Půjdu se vykoupat. Potom chci jet do štábu armády.“

„Ano, madame.“

 

Další problém: žádné dveře v Domě se nedaly zavřít. Kromě toho byly z papíru či lepenky, takže nějaké zámky by postrádaly smysl. Obyvatelům to bylo jedno, byli zvyklí koupat se společně. Senátorka uvažovala, když je zasunula, že by aspoň přivázala kliku, ale jak?

Napřed se rozhodla vyzkoušet světlo. Natáhla ruku proti stropu a prostě si přála, aby se rozsvítilo. Přála si to velmi usilovně...

Takže ji šokovalo, co následovalo. Vitráž ve skleněné kopuli (ano, ta, na níž se mladí mazlili) se rozzářila, dokonce to vypadalo, že se postavy pohybují. Senátorka se trochu lekla, okamžitě to zrušila a rozklepala se; to bylo poprvé, co využila magie.

Vodu pustila obyčejným otočením kohoutku. Byl standardní vojenský, jedna hubice, dva kohouty na teplou a studenou. Z obou tekla studená, samozřejmě. Když vody nateklo dostatečné množství, ponořila do ní ruku a pokusila se si představit teplotu, do níž by se s potěšením ponořila.

A voda se začala ohřívat. Teplota stoupala kupodivu velmi rychle a bez obtíží; když usoudila, že to už stačí, svlékla župan a pyžamo a ponořila se do vany. Nekonečně příjemné! Vzdychla a přála si jenom, aby okraj vany byl lépe vytvarován, aby si o něj mohla opřít hlavu.

Vana se poslušně vytvarovala, jak bylo potřeba.

Mildred zaječela leknutím. Napadlo ji vyskočit z vany a začít vyvádět, ale v poslední chvíli se zarazila. Ten dům není živý, jen poslouchá! Dělá to, co si ona přeje, tak kde je problém?

Zůstala ležet a promýšlela to. Znovu si připomínala a přehrávala vše, co říkal Wilson; dobře si vzpomínala nejen na všechny jeho řeči, ale i zvláštní důraz, jaký kladl na některá slova. Slova, která znamenají něco jiného než v jiných částech světa...

Rozhodla se odpočívat, dokud voda nevychladne. Když zůstávala i po půl hodině stále stejná, pochopila svůj další omyl. Rozhodla se ji vypustit; na mentální pokyn se na dně otevřel otvor a voda začala vytékat.

Stop! Ještě jsem se chtěla umýt mýdlem...

Otvor se poslušně uzavřel, vody zůstala ve vaně tak polovina.

Mildred vylezla z vany; měla zvláštní pocit, že něco znamená ta vitráž na okně, kde mladí prováděli obřad Očištění. Zaváhala, pak přejela dlaní kolem místa pod oknem, kde by něco mělo být...

Prostor se poslušně vyklopil ven. Byla to skrytá zásuvka, obsahující sadu hřebenů, nůžky, břitvy a nějaké další nástroje na drobnou chirurgii. Všechny ty předměty byly z ušlechtilého kovu, ozdoby ze zlata a drahokamů. Jaká asi může být cena, si netroufala domyslet.

Taky tam byla jednoduchá dóza (z porcelánu?) s mazlavým mýdlem. Mildred se rozhodla je vyzkoušet, nabrala trochu do dlaně a začala se mydlit. Hodně pěny a velmi příjemný pocit; namydlila si břicho, pak stehna, pokračovala nohama a chystala se na ruce, když se náhle zarazila; jak si masírovala klín, bylo to tak mimořádně příjemné, že neodolala a začala...

A zařvala znovu. Spolu s mýdlem se uvolňovaly chloupky přímo z kůže, jako by jim pěna ničila vlasové kořínky. Totéž se dělo na nohách; senátorka si nohy holila vyloženě nerada, ale mladé ženy se v tom přímo vyžívaly, často diskutovaly o úrovni různých metod a přípravků a...

Opláchla si ty oholené části; její kůže byla ideálně hladká.

Teď už chápala, že mladí měli tak dokonale hladkou kůži. Funguje to určitě i na vlasy; ještě že se na hlavu chystala až naposled!

Pak zavolala Jessie a svěřila se jí.

„Pokud chodíte někdy nakupovat, pokuste se sehnat mi normální šampón. Asi s tím budou trochu problémy, v této zemi, ale...“

„Jistě, madame.“

„A tohohle mýdla, nebo co to je, se radši ani nedotýkejte!“

Jessie naopak velmi zaujalo. „Tak by mě zajímalo, jestli by to odstranilo i ty moje štětiny! Celý život jsem zarostlá jako opice, už na škole jsem se styděla svléknout do plavek...“

„Proto jste se dala k mariňákům?“

„Částečně taky. Hlavně proto, že... no, došlo mi, že se normálně nevdám. Chlapi jsou dost hloupí, ale oči jim fungují dobře! Slaďoučké blondýnky v načančaných šatičkách... kam bych se na ně hrabala!“

„Když chcete, koupelna je vám k disposici. Ale hlavu si neholte, nebo si vás strážní spletou s těmi čarodějkami a zastřelí vás!“

Jessie se úslužně zasmála.

Pak senátorka odjela. Wilson řídil; osobně se domníval, že by pěšky byli na štábu rychleji, ale nediskutoval. Na mnoha místech museli objíždět různé zříceniny a uzavřená místa, takže to bylo docela daleko.

Generál Exeter jim představil vzácnou osobnost: komthura Monty Draggona, budoucího předsedu vlády Arminské republiky. Byl to poněkud vyplašený pán menší postavy, působící krajně nedůvěryhodným dojmem. Senátorka by od něj nekoupila ani ojeté auto. Taky byl dost špatně ustrojen, měl společenský oblek a na tom bylo vidět, že na něj není zvyklý.

„Pan Draggon byl pověřen sestavením první svobodné vlády,“ vysvětloval generál, „Prozatím jsme nalezli dva vhodné kandidáty, ale... vyjednáváme se skutečně reprezentativní osobností, biskupem Mirandou...“

„Toho vaši vojáci nezabili?“

„Je to vznešený starý muž, který v životě neměl v ruce zbraň. Vojáci měli pokyn šetřit lidi, kteří se ničím neprovinili!“

„Tak to jo. Já jsem slyšela o některých incidentech...“

„Lidé moc mluví, madame. Velice rádi pomlouvají, víte?“

„Ano, nepochybuji. Pan major mne seznámil s množstvím zdejších zvláštních zvyklostí; ve světle těchto nových faktů mi připadá řada věcí...“

Exeter zaváhal. „Smím vás prosit do své kanceláře?“

Nejdřív jí nechal přinést kávu a nějaké zákusky. Pak požádal, aby mu své poznatky objasnila důkladněji; po celou dobu se zájmem naslouchal a kladl pouze velmi málo otázek. Až když skončila, řekl:

„Ano. Máte v podstatě pravdu, paní senátorko.“

„Pravdu? Bojujeme proti společenstvu čarodějek, z nichž každá dokáže bez problémů zabít desítky, ba stovky lidí?“

„A co myslíte, madame, že tady děláme? Proč tady vůbec jsme?“

„Prosím?“

„Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby ty čarodějky pronikly do našeho světa? Kdyby převzaly kontrolu nad naší společností?“

„Myslíte, že to chtějí udělat?“

„Některé určitě. Dřív nebo později budou mít důvod; a my jsme tady proto, abychom je předešli. Preventivní akce, rozumíte?“

„Takže vy jste se rozhodl zabít je všechny?“

„Já jsem se nerozhodl k ničemu, rozhodla to vláda. Dostal jsem naprosto jasné příkazy: zabít každého, kdo ovládá místní magii.“ Exeter se podrbal za uchem, „Zároveň jsem dostal příkaz číslo dvě: zajmout ty čarodějky, se kterými lze dosáhnout dohody, a přinutit je, aby svoje metody naučily naše odborníky.“

„Nepřipadají vám ty příkazy protichůdné?“

„Ano, připadají. Vlastně ani nevím, jak oba splnit. Nehledě k dalším, jako šetřit nevinné obyvatelstvo a tak.“

„Nějak to vyřešit musíte!“

„Prozatím jsem to vyřešil tak, že jsem všechny rozkazy předal podřízeným důstojníkům. Oni to rovněž předávají podřízeným. Takže si počínají podle toho, na který rozkaz si zrovna vzpomenou.“

„A to vám připadá v pořádku?“

„Ne. Ale pochybuji, že byste to vy vyřešila líp.“

„Jste si vědom, že o vás budu psát posudek? Velmi rozsáhlou zprávu!“

„Ano, jistě. Bude mne těšit, pokud v ní vyzvednete moje zásluhy. Avšak v případě, že byste chtěla spíše zdůraznit moje chyby a přehmaty, upozorňuji vás: oni mne stejně neodvolají, dokud nedokončím špinavou práci. Předešlí velitelé zklamali. Já jsem se rozhodl zvítězit.“

„Konkrétní plány?“

„Stabilizovat naše postavení v tomto městě – za prvé. Za druhé: dobýt tu pevnost, Alexandrettu. Za třetí: dobýt Atanor. Tím se otevře přímá cesta na hlavní město Kingtown. Obsadíme je, zajmeme císaře a přinutíme ho se vzdát. A potom to svěříme politikům, jako jste vy.“

„Nezdá se, že byste to moc schvaloval!“

„Politici začnou žvanit a diskutovat, madame. Dají všem místním žvanilům možnost se vykecat; bude to trvat dlouho a k ničemu to nepovede. Nakonec se dojedná nějaký kompromis, nikdo nevyhraje a nikdo... no, skoro nikdo nebude potrestán. Doufám, že do té doby už budu mimo službu. Chci odejít, dokud se bude mluvit o mém vítězství; ne o krvi, kterou to stálo.“

„A ještě bude stát.“

„Chcete, abychom se stáhli rovnou? To nám vláda neschválí.“

„Už teď stojí válka obrovské náklady. Každý den umírá mnoho vojáků, zbytečně se rozhazují peníze za techniku... a výsledek žádný.“

„Dobyli jsme toto město! To není výsledek?“

„Spáleniště a zbořeniště bez lidí!“

„Máme řadu čestných a nevinných lidí, prozatím ve sběrném táboře. Můžete se na ně jet podívat; armáda jim dala oblečení, nechala je prohlédnout našimi lékaři a dobře je živí. Věřila byste, že spousta dětí nikdy v životě neochutnala maso?“

„Věřila. A jak, chutná jim?“

„Zvyknou si.“

„Co například možnost, že pojídání masa odporuje jejich náboženství?“

„Konzultoval jsem to s plukovním pastorem. Ujistil mne, že v Bibli není jediná zmínka, že by pojídání masa bylo hříchem.“

Senátorka potřásla hlavou. „Major Wilson mne ujišťuje, že jejich lidé, včetně čarodějek, jsou nesmírně tolerantní, chápaví a vstřícní. Naopak vy, generále, se chováte jako... nevím, jak to nazvat!“

„Jako arogantní blbec, madame. Mám dvě možnosti: buď se na každém kroku vyptávat zdejších fanatiků, co na to oni říkají, nebo se zařídit podle jedné, všeobecně závazné nauky. Jejich představitelé jsou známi tím, že se nedokážou shodnout vůbec na ničem. Ani dva lidé nemají stejné náboženství!“

Mildred vzdychla. Uvědomovala si, že má pravdu.

„Takže se podívejte: mám tady na stole dvě knihy, Bibli a Sbírku zákonů. Ty dvě knihy hovoří stručným, jasným a pochopitelným jazykem. Když přesto jsem na pochybách, konzultuji svoje názory s dobrozdáním odborníků, pastora a vrchního prokurátora. Ujišťuji vás, že jsem nevydal jediný rozkaz, který by těmto doporučením odporoval.“

„Myslím, že nemám důvod vám nevěřit. Dokonce mám pocit, že kdybych vaše stanovisko uvedla do své zprávy, drtivá většina našich představitelů by je schválila. Nejspíš budete vyhodnocen jako dobrý velitel, generále.“

„Děkuji za uznání. Ale nesuďte předčasně, paní senátorko. Váš pobyt zde by neměl být kratší než... dejme tomu týden. Abyste mohla posoudit situaci skutečně zodpovědně.“

„Ano, to udělám.“ Mildred vstala, „Bude mi potěšením se s vámi opět sejít kdykoliv a kdekoliv.“

„Například na další večeři? Lituji, ale v tomto městě neexistuje žádná zábava. Dosud neexistuje; ale už jsem dal vědět svému příteli, který vlastní Kasino v Iron-city, zda by nemohl zajistit něco takového i zde.“

„Zatím se bavím docela dobře.“

 

„Teď chci vidět zajatecký tábor.“ rozhodla senátorka.

Wilson ji zavezl na to místo. Byla to v podstatě jedna z okrajových čtvrtí, kde byl celý blok domků obehnán ostnatým drátem; kde chatrče shořely během bojů, byly nahrazeny vojenskými stany. Všude spousta stráží, různých pomocníků a poskoků, živý ruch. Wilson zahájil jednání, načež se dostavil vrchní lékařský důstojník, plukovník Dougherthy. Tlustý, plešatý, upocený a na první pohled důvěryhodný.

„Především bych vás rád uvítal, madame. A ujistil, že není pravda, že nám tu překážíte; naopak v případě, že jste schopna nám sehnat nějaké léky, deky, ošacení, stany, jídlo nebo aspoň peníze, budu vám upřímně vděčen.“

„Mám tomu rozumět tak, že tu nemáte vůbec nic?“

„Máme to, co máme. Všechno, co jsme dokázali přivézt z domova. Bohužel, ti lidé postrádají úplně všecko. Zejména odborníky.“

„Jak zajišťovali svoje potřeby doposud?“

„To bych taky rád věděl. Jejich vláda je udržovala v hrozném stavu!“

„Aha. Chápu.“

Plukovník doprovázel senátorku po táboře. Major Wilson se omluvil, že má nějaké vlastní zájmy, a Mildred mu dala volno; docela ráda, neboť si chtěla udělat vlastní názor bez jeho dohledu. Začínala mít pocit, že mu příliš podléhá. Jemu a tomu Domu.

„Nejhorší problém je, že někteří naši lékaři nemají dostatečnou specializaci na tropické nemoci. V této zemi se vyskytuje spousta velmi zvláštních chorob; a můžeme se spolehnout pouze na vlastní závěry, neboť neexistuje vůbec žádné domácí zdravotnictví. Jediní, kdo ošetřovali nemocné a raněné, byli místní mniši. Nehledě k různým šamanům...“

„Ano, chápu.“

„Tak například...“ plukovník odhrnul závěs a vstoupil do oddělené kóje stanu, „Toto dítě. Trpí naprosto specifickou formou rozkladu krve. Nikdo si neumí představit, jak tato nemoc vznikla, natož jak ji léčit.“

Senátorka si prohlédla dívenku v erárním pyžamu, která klidně ležela na polním lůžku. Zvedla hlavu a prohlížela si návštěvu. Mildred připadalo, že její pleť má podivný odstín do žluta, vlasy podivný odstín černé a oči velmi neobvyklý odstín do fialova. Bylo to velmi divné dítě.

„Jak se ti daří?“ zeptala se.

„Dobře.“ řekla malá s trochu zvláštním přízvukem, „Kdy můžu domů?“

„Kam domů?“

„Atanor.“

„To bohužel asi nepůjde. Víš, vede se tady válka.“

„Aha. Tak zemřu.“

„Ale jdi, maličká!“ rozesmál se žoviálně lékař, „Proč tak pesimisticky? Jen hlavu vzhůru, brzy přijdeme na to, co ti je, a vyléčíme tě!“

Holčička řekla několik slov ve zcela cizí řeči. Vzápětí pochopila, že jí nikdo nerozumí, a dodala: „Léky Atanor. Když ne léky, zemřu.“

„Samozřejmě, že tě budeme léčit! Ale nejdřív musíme stanovit diagnózu!“

Dívka tvrdohlavě opakovala to, co řekla předtím. „Krev – rozpadá. Takhle, na kousky. Potřeba chvyljchaš. Když ne chvyljchaš, umřu.“

„Ale no tak, no tak! Uklidni se, prosím! Už jsi zase málo jedla, jak tak koukám! Musíš pořádně jíst a užívat všechno, co ti dáváme...“

Holčička si povzdychla. „Pusť mě domů! Atanor!“

„Jsi odtamtud?“ zeptala se senátorka.

„Ne. Sarakš.“

„Takové místo neznám!“

„Můj domov. Tam... smrt ve vodě, ve vzduchu, ve vesmíru. Válka. Vybuchly radioaktivní bomby. Od té doby... krev rozpadá. Poslali na Atanor. Léčili.“

„Proč jsi byla tady ve městě? Náhodou?“

„Já elitní střelec. Bojovala.“

Senátorka se překvapeně vztyčila. „Je to pravda?“

„Nevím, madame. Našli jsme ji na ulici, docela vyčerpanou. Nemyslím, že by jí někdo svěřil zbraň. Spíš si vymýšlí.“

„Je mi jí líto.“

Lékař pronesl ještě jedno optimistické povzbuzení holčičce a odvedl Mildred ven. „Bohužel jí není pomoci. Ta nemoc... poškodila jí krev natolik, že ani nedokážeme stanovit krevní skupinu. Nejspíš zemře.“

Senátorka se zarazila. „Doktore, taková hypotéza. Ne, že bych na ní nějak trvala. Pochází vůbec z našeho světa?“

„Ale madame! Co myslíte že je, Marťanka?“

„Je divná! Jaké je národnosti, jaké rasy? Má divnou barvu a...“

„V téhle zemi má každý divnou barvu! Podívejte se na koho chcete!“

„No dobře. Co takhle udělat, co říká? Vrátit ji na Atanor.“

„To nemyslíte vážně! Těm bláznivým čarodějnicím?“

„Léčily ji. Nevím jak, ale ony to asi vědí.“

„Neohrozím její život tím, že bych ji svěřil šarlatánkám. To ode mě nemůžete chtít, paní senátorko!“

Mildred pokrčila rameny. Plukovník ji vedl k dalším zajatcům; většinou to byli příslušníci různých etnik, oblečení do svých domorodých oděvů, postávali a posedávali před svými ubikacemi a tupě zírali do blba. Když spatřili šéflékaře s hostem, na chvíli zvedli oči a zvažovali, zda něco dostanou či nikoliv; když inspekce prošla, zase zmalátněli.

„Tak co, vidíte? Všichni vypadají jako mimozemšťané!“

„Ano, vidím. Máte složitou a zodpovědnou práci, doktore.“

Plukovník zavedl Mildred do kanceláře, předložil jí štos protokolů a podával vysvětlení k zajímavým případům. Postupně upadala do čím dál větší deprese. Taky jí přinesli oběd, docela chutný.

„No vidíte! A oni s tím nikdy nejsou spokojení!“

 

Večer strávila opět ve společnosti důstojníků. Už se osmělili, připíjeli si s ní a vyprávěli jí nejrůznější historky, které tu v bojích zažili. Dost drsné historky; obvykle o tom, jak se ze všech stran vyhrnuli lidé, šelmy, obojí najednou či dokonce pekelní démoni a zabíjeli vše, co se hnulo. Sám vypravěč byl buď raněn hned na začátku, nebo se schoval v nějakém úkrytu a nevystrčil ani nos, dokud to neskončilo.

Jak plynul čas, došlo na hrdinštější příběhy. Někteří důstojníci nejenže neutekli ani se neschovali, ale statečně bojovali a zabili jednoho i více nepřátel. K půlnoci už před nimi prchaly celé pluky domorodců a Mildred se rozhodla vrátit domů – spát.

Moc opilá nebyla, ale trochu přece. Dokonce to přiznala:

„Nechápu, jak v téhle zemi může člověk vydržet střízlivý!“

„Správně, madame. Já to taky nechápu.“

„Ale vy moc nepijete, Conrade!“

„Myslím, že piju víc, než bych měl.“

„Mimochodem, proč vám někteří lidé říkají Kiame?“

„To je přezdívka. Prý to bylo mé jméno v předchozím životě. Kamarádi si ze mne dělají legraci.“

„Jak znělo celé jméno?“

„Lord Kiam McIverny z Loch Ardlu. Skotský šlechtic v patnáctém století.“

„Skoro bych řekla, že se k vám hodí líp.“

„Je to pouze přátelský žert.“

Mildred mávla rukou. „Dobrou noc!“

Vstoupila do svého pokoje a zasunula dveře. Mávnutím ruky rozsvítila, pak světlo stáhla, protože ji bodalo do očí. Při tom se zamyslela, odkud vůbec přichází, neboť v pokoji žádný lustr ani lampa nebyl.

„Chachá! Budiž světlo – a bylo světlo!“

Dům mlčel. Zvenku bylo slyšet tiché bzučení nějakého hmyzu.

„Co tady ještě je, o čem nevím? Cos mi tu zanechala, děvče?“

Dívka na nástropní fresce se potměšile usmívala.

Mildred se svlékla. Sáhla po pyžamu, pak jen mávla rukou.

„Zhasni!“

Pokoj se ponořil do tmy. Zdálo se, že jen obrázky na stěnách mírně září.

A Mildred dostala nápad; vztáhla ruku a zkusmo se dotkla jednoho obrázku. Skupina výrostků stála před divným autobusem bez skla v oknech, zadní kola o poznání větší než přední, připomínající spíš traktor. Konstrukce příšerná, zato karosérie celá barevně pomalovaná. Několik členů skupiny byli černí bojovníci s dlouhými copánky, v rukou drželi kopí s ostrými hroty. U nohou se jim povalovali lvi.

Mildred podržela na obrázku ruku. Cítila, že z něj prýští nějaká energie. Pak ulehla a přikryla se lehkou dekou. Měla pocit, že se jí točí hlava...

 

Výlet do tábora moranů kmene Wassongů. 5258 den života.

Instruktorka studijní skupiny: WZ Mirella Antonescu.

Supervize: WZ Onédin Grotto.

Hostitel: Lobe Ngwunga, syn krále Kwenzoriho.

Účel akce: kontakt s etnikem Wassongů, ovládnutí jejich praktik.

 

Jedu na výlet do tábora ve stepi, na pozvání prince Lobe Ngwungy. Vypadá to, že pěkně ujetá akce; už teď jsme rozmlácený na šrot. Jedem busem, ježto Mirella je čarodějka na baterky, nic neumí. Leda nám vyholila na hlavě hezký proužky a napletla copánky, abysme se tam líbili. Momentálně chrápe, což skutečně nechápu.

Hlavní velení převzala Geena; nikdo ji nepověřil, ale je jediná, kdo ví, kde Wassongy hledat, má s nimi řadu zkušeností. Například nám všem barvitě vylíčila, jak mají dlouhé a tlusté penisy a jak nás budou bolet svatební rituály. Další rady v tomto směru nám dával každej, kdo si někdy štrejchnul s nějakým negrem. Těším se už dopředu.

V řízení se střídáme; teď zrovna šoféruje Maiko, taky poprvé v životě. Ta se vdávání spíš bojí, je drobná a křehká a má velmi těsnou dírku. Krom toho se jí kluci sice líbí, ale pořádný orgasmus jí uděláš leda lízáním, nejlíp od holky. Což vím, bydlely jsme spolu, když ji máma učila malovat. To byla ještě panna a já ji cvičila. Ale skvěle šermuje, sestavuje ikebany a píše haiku, japonská pětiverší. A dělá jí dobře bití rákoskou.

Podle Geeny Wassongové vůbec neznají meče, leda kopí, luky a šípy a hodně všelijakých vrhacích čepelí. To všecko se budu muset naučit. Já zas umím šipky, jen počkejte, frajeři!

Bráška se vztekal, že ho neberem s sebou. To víš, zrovna tebe! Počkáš si, až vyrosteš. Ale reportáž ti předám.

Geena to má složitější, má spoustu brášků a sester a ti vyžadují přenos z každý akce, kterou podniká. Budou pěkně zkažený; Geena je úchyl.

Stopli si nás tři lvi, že tam někam jedou taky. Rozvalili se na podlaze, o jednu jsem si opřela nohy. Jmenuje se Noční Měsíc se Naklání k Západu, má nějaký zkušenosti se lví magií a nádherně voní. Beru z ní šlapkama energii a ji to baví, třeba budu Lvíče.

Mistr Onédin slíbil, když budem hodný, pozve na závěrečnou fiestu nějakého simba-watu, člověka/lva. Je to starej děda, umí se měnit i na leoparda, možná něco víc; třeba mě trafne na lvici, já si najdu nějakýho krásnýho lva a budu s ním tři dny řádit ve stepi.

Maiko je samozřejmě proti; má v sobě geny medvěda, ale taky jeřába a dokonce draka. Moc nevěřím, ale kopy dozadu jí jdou.

Maiko skončila povolená hodina, na řadě jsem já. Někdo se pokouší ukecat mě, abych mu přepustila svůj čas; túdle nudle! Maiko taky zuří, zrovna jí to začalo jít. Za odměnu ji čeká brutální masáž; moje lvice pohostinně nabídne svůj hřbet a někdo z kluků na ni skočí. Maiko řve, ale ta řve vždycky – občas se na ni ohlídnu a pomalu vlhnu.

To řízení mě vyloženě baví. Jednou, až budu velká holka, si pořídím taky nějaký vozidlo, budu rajtovat po světě a balit kluky. Nebo vyrazím do světa lidí, stanu se děvkou a budu z nich ždímat peníze...

 

„Dost!“

Senátorka se vztyčila na lůžku a chvěla se jako v horečce.

Před pár okamžiky prožívala v úplnosti pocity dospívající dívky. Krásné, sportovně vyspělé, plné síly a energie, s hlavou přecpanou informacemi. Někde hluboko v mysli jí šuměl nepřetržitý šepot ostatních; vnímala každou myšlenku, každý pocit všech kamarádů, bratra, rodičů, milenců, spousty dalších lidí. Všichni ji měli rádi.

A ty šelmy. Jejich mysl byla mocná, přesycená energií. Předávaly ji bez váhání každému, kdo potřeboval; Mildred to pocítila poprvé a byla okouzlená.

Nějakou chvíli ležela a uklidňovala se. Na jedné straně jí otřásl způsob myšlení té dívky; její (a všech ostatních) trvalá ochota k sexu kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv. Zřejmý souhlas rodičů a všech kolem. Ty děti v životě nepoznaly skutečné zlo. Ani dobro; pouze karmický kruh, nepřetržitý řetězec příčin a následků.

Žily v přirozeném světě přirozených potřeb. Jíst, pít, odpočívat, milovat se. Každá bytost na to má právo; pokud jí to chtějí jiné bytosti upírat, má právo s nimi bojovat. Proto se musí učit; a Dcera byla dobrá žákyně. Mildred pořád ještě neznala její jméno; cítila se jako JÁ. Všichni ostatní byli její přátelé, nejrůznějším způsobem propojení; vnímala je jako svou součást a odlišovala na základě kódu, osobní aury. Dokázala bleskově zvolit příslušný kód, zjistit místo pobytu a situaci, v níž se nachází. Většinou se dotyčný ozval a byl ochoten k jakékoliv hře.

Mildred Shattertwaithová si zřetelně uvědomovala vlastní identitu. Chápala, že každé vyobrazení na stěnách připomíná nějakou událost. Některé vytvořila Matka, jiné kamarádky, některé ona sama. Matka ten způsob vynalezla; byla to její služba veřejnosti. Senátorku zajímalo, jakou profesi měla; napadlo jí, že to byl způsob obživy, v jejím světě by podobnou schopností v krátké době vydělala spoustu peněz. Jenže Matka nechtěla nic; bavila se tím. Experimentovala, proto byla každá ta technika jiná.

A vůbec se nepovažovala za čarodějku.

Mildred se chvíli snažila oddělit vlastní mysl od všeho ostatního. Cítila ohrožení; rozum velel sbalit se ještě teď v noci a uprchnout z Domu dřív, než nad ní zvítězí. Skoro stejně intenzivní však byla zvědavost; určitě by lépe snášela vzpomínky toho dítěte, kdyby byly méně intenzivní, podávané po menších dávkách. Prudkost a násilnost těch událostí ji děsila, zahlcovala; spoustě věcí nerozuměla. Pro dívku to však bylo přirozené.

Konečně se jí podařilo usnout.

 

Pak nastalo ráno. Mildred se probrala a jako pokaždé po probuzení byla nějakou chvíli dezorientovaná. V noci se jí něco zdálo. Netušila, zda pokračování toho příběhu o cestě do stepi, nebo něco jiného, ale byl to šílený propletenec možného a nemožného, fantazie a reality. Jako většina snů. Na takové věci nikdy moc nedala, sen je prostě sen.

Docela ráda by se ještě nějakou chvíli vyvalovala v posteli a meditovala, zda vstát nebo... Jenže tady o jejím vstávání rozhodoval močový měchýř. Až bude doma, jednoduše si odskočí na záchod a zavrtá se zpátky do postýlky ještě dřív, než pokrývky vychladnou. Jenže tady není doma. A zakrátko bude takové vedro, že by nejradši...

Přirozené řešení je vyběhnout nahá do zahrady a vymočit se do trávy. Ne, vykonat obřad Vrácení Vody Zemi. Jeden z denních rituálů. Jenže Mildred ví taky, že ten rituál se všemi patřičnými mantrami Dcera prováděla, jen když na ni někdo koukal; jinak se prostě vyčůrala, a bylo.

Potom se vyválela v ranní rose. Zacvičila pozdrav Slunci. Většinou dělala všechny ty věci podle předpisu, neboť zároveň dohlížela na brášku Petra, kterému se do rituálů moc nechtělo. Ne že by měl něco proti nebo nevěřil v jejich potřebnost a účinnost, prostě byl líný. Sestřička by se na ně taky s chutí vykašlala, ale šikanovat brášku bylo důležitější.

No a pak existovaly speciální příležitosti, kdy se předváděla před dalšími lidmi. Což bývalo často, dům byl pořád plný všelijakých hostí. V těchto případech děti dodržovaly rituály tím pečlivěji, čím větší dojem chtěly na hosty udělat. Ještě nedospěly do situace, kdy by víc vynikly odmítáním; asi proto, že by se na ně nikdo nezlobil, jen je považoval za hloupé.

Mildred byla vychována křesťansky. Součástí poučení bylo rozdělení: my, slušní a poctiví věřící a oni, ohavní kacíři, odpadlíci, bezbožníci. Takové pocity v Arminu neznali; každý člověk měl vlastní stupeň zbožnosti. Nemusel věřit všemu, co ostatní; pokud měl nějaký důvod něco zpochybňovat, dokonce brali jeho názor vážně. Pokud jen tak kecal, mávli nad tím rukou: ještě je dítě, však časem dostane rozum.

A jako všude, většině lidí to bylo fuk a souhlasili prostě proto, že jim nestálo za to se nad něčím zamýšlet.

Ale senátorka nebyla hloupá, své jednání pečlivě promýšlela. V noci spala nahá, bylo vedro a bylo to příjemnější. Připadalo jí nesmyslné oblékat si nyní pyžamo; ale župan vzít musí, to by jinak... Co by se stalo, kdyby skutečně vyšla z pokoje nahá?

Kromě jiných věcí postrádal Dům zrcadla. Jedno malé se nacházelo v pokoji Otce; jak si ale bez zrcadla poradila třeba Matka? Když byla Mildred malá, prohlížela se v zrcadle často, ačkoliv nikdy nebyla žádná krasavice. Nebo snad ano? I kdyby, teď je to fuk; je hubená stařena, postrádající veškeré důstojnosti, pokud není řádně oblečená.

Logika jí napovídala jediné možné řešení: magie. Ale kde – a jak?

Zkusila techniku, která se předtím ukázala účinná, ale marně. Neobjevilo se nic, Dům zřejmě nechápal. Napadlo ji obrátit se na instruktorku, možná dokonce supervizorku. Vzápětí se zarazila; je to pitomost. Pozůstatek vzpomínek dívky. Na druhé straně, jak by reagovaly čarodějky, kdyby se na ně náhle obrátila s dotazem?

Byla vychovaná, aby ctila tajemství. Nečíst cizí dopisy a deníky; jenže co dělat se vzpomínkami, které se na ni vyřítí při prvním dotyku? Střežila si dívka nějaké tajnosti? Před kamarádkami určitě ne, možná to ani nešlo.

Cestou ven Mildred zkoušela pochopit, proč začíná mít to děvčátko ráda.

Na zahradě okamžitě zaslechla cinkání oceli; rychle si našla dostatečně skryté místo, aby vyřešila svůj drobný problém, a pak se šla podívat.

Conrad a Jessie tam cvičili s meči. Oba byli nazí, pohybovali se rychle a pružně jako kočky. Meče jim v rukou jen řinčely, ale dokázali se pokaždé útoku soupeře vyhnout. A ještě se smáli a povzbuzovali se výkřiky.

Mildred zůstala stát a pozorovala je. Těžce dýchala, ale nechtěla odejít.

První si jí všimla Jessie, ušklíbla se a zamávala. Ani Conrad nehodlal kvůli její přítomnosti přerušit zápas; až když srazil Jessiku na zem a hrot meče jí přiložil na hrdlo, uráčil se říct: „Dobré ráno, paní senátorko!“

„Dobré ráno!“ opakovala Jessie. Zvedla se a zavrčela na něj jako zvíře.

Dokázal ještě daleko přesvědčivější zavrčení.

„Dobré ráno.“ řekla Mildred. Stála a prohlížela si je.

Byli krásní; Jessie se nepochybně umyla tím speciálním mýdlem, neboť její tělo bylo zcela holé a hladké. Conrad (nebo Kiam) to ještě nestihl. Mildred sklouzla pohledem dolů a drze si jej prohlédla; vůbec mu to nevadilo.

Senátorka chvíli vyčkávala, co udělají. Pak řekla: „Hezky cvičíte!“

„Jo! Konečně jsem našla někoho, kdo mě přemůže!“ odpověděla Jessie, „Ale to je tím, že nejsem zvyklá na takhle dlouhý nože. Až se to naučím...“

„Nepochybuju o tom, zlato!“

Nebyla vůbec hranatá ani neforemná; pouze svalnatá. Její tělo bylo tmavší než je zvykem, zřejmě důsledek nějakého dřívějšího křížení. Teď se lesklo potem, ztěžka oddychovala a prsa se jí dmula. Pro muže asi hezký pohled.

„Nenechte se rušit. Jak to vypadá se snídaní?“

„Upekla jsem zeleninové koláče, taky nějaký placky. Hned udělám kávu...“

Mildred zaváhala, pak řekla:

„Mohla bych se chvilku dívat, jak cvičíte? Ještě jedno kolo!“

„Dobře – ale beze zbraní!“ navrhla Jessie.

„Jak chceš!“

Odložili jí meče k nohám. Vrhli se na sebe holýma rukama, směsicí úderů a kopů, jaké vyučují v armádě. Postupně se dostávali do tempa; nešetřili se, dokonce je snad rvačka vzrušovala. Vyhrála Jessie; dostala Conrada na zem, klekla na něj a opět divoce zavrčela.

„Pěkný zápas.“ ocenila senátorka.

Vraceli se společně. Oba mladí pořád ještě bez oděvu.

Neboť zahalovat si tělo znamená neúctu před Stvořitelem; jestliže učinil člověka k obrazu svému, pak je tělo člověka přirozeně krásné.

A vylepšovat tetováním je správné?

Mildred měla pocit, že se někdo vysoko v oblacích rozesmál.

 


Obsah Dále

15.09.2020 15:21

Errata: