Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Aquila

Zpět Obsah Dále

Exeter odjel z Iron-city ve špatné náladě, a do Indiopolisu dojel v ještě horší, neboť si ve vrtulníku procházel hlášení podřízených. Ostapovo tvrzení, že jeho Casino je jediný ostrov bezpečí v moři zločinnosti, vypadalo ve světle těch hlášení víc než pravděpodobně. Všude po celém městě lidé kradli, loupili, znásilňovali a zabíjeli se. Velmi často byli do věci zapleteni vojáci, ať už jako oběti či pachatelé.

„Copak se všichni zbláznili?“

„Šéfe?“ ohlédl se pilot.

Exeter jen mávl rukou. Vyhlížel z okna a zamyslel se. Chtěl vědět, jaká byla zločinnost za císařského režimu, ale obával se, že to ví: nulová. Taky tušil, jak by se dal tento stav obnovit: jmenovat velitelem někoho, kdo má přátelské vztahy s domorodci.

Vytáhl fotografie kláštera a prohlížel si je. Pokud byly pravdivé škrty, které na ně nadělal Ostap, vypadá pevnost jinak a jakékoliv odstřelování nemá smysl. Obtíž byla v tom, že Ostap byl v klášteře kdysi dávno, asi v době výstavby. Jeho informace dávno nemusí být přesné a pravdivé. Čarodějky velmi rády svoje stavby všelijak předělávají.

Náhle mu bleskla hlavou vzpomínka na seržanta, který s takovým potěšením ukazoval svoje zranění a těšil se do lazaretu. Kdyby například onemocněl... určitě by našel nějakou chorobu, je na to dost starý. Nechat to vyžrat jinému, ulehnout na lůžko a nechat o sebe pečovat. Jenže...

Jenže je čestný muž a musí splnit svou povinnost. Vlast mu svěřila vrchní velení, takže musí zvítězit nebo zemřít. Stejně jako ti zatracení císařští důstojníci, kteří bojují do poslední chvíle a ani nepomyslí na kapitulaci. Stejně jako čarodějka Valérie!

'Vyhraju nad tebou!' řekl si, 'Vyhraju, rozumíš? I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám!'

Přestože to tak nějak očekával, nikdo neodpověděl.

To ho podnítilo, aby začal uvažovat. O něčem docela jiném, než o Atanoru; neexistuje přece pouze klášter, ale i jiné směry útoku!

Okamžitě po přistání se dal odvézt do štábu. Jeho příchod očekávali, takže je nepřekvapil ani nevystrašil.

„Co je nového u kláštera?“

„Beze změn, pane. Odstřelujeme je, bombardujeme...“

„Aha. Ukažte mi situaci na ostatních bojištích!“

To vyvolalo trochu zmatku, ale štábní důstojníci měli přehled o všem. Generál si nechal důkladně vysvětlit situaci, dokonce pročetl hlášení podřízených. Některá si vzal s sebou; pak si nechal přinést večeři a zahloubal se do nich.

„Objednejte mi na ráno velitele letectva!“ nařídil, když šel spát.

 

Letectvu velel generálmajor Haller. Byl to opatrný muž, který toužil vrátit se domů pokud možno živ a zdráv. Na rozdíl od dvou svých předchůdců, z nichž jeden v Arminu zahynul a druhého odvezli těžce zraněného. Oba případy navíc nebyly přesvědčivě vysvětleny a existovalo podezření, že něco je jinak, než udávají protokoly.

Vrchního velitele Haller rád neměl, on Exeter vůbec neměl mnoho přátel. Tušil, že pozvání znamená nějaké nepříjemnosti.

Exeter mu nabídl židli a kávu. Na stole měl rozloženy mapy.

„Rozhodl jsem se přestat bombardovat Atanor. Nemá to žádný smysl.“

Haller se domníval totéž, ale mlčel. Ještě to nebylo všechno.

„Rozhodl jsem se zahájit psychologickou válku. Oni ji proti nám vedou také, už dlouho. Co myslíte – jaký cíl by byl nejvhodnější?“

Haller vydal nějaký zvuk, aby naznačil, že má zájem a svůj názor.

Exeter položil prst na černý shluk uprostřed mapy.

„Kingtown?“ pronesl Haller téměř vyděšeně.

„Jejich hlavní město.“ řekl Exeter vítězoslavně.

„Ano, pane. Dám příkaz vypracovat plány. Nejdřív průzkumné lety...“

„Nemyslíte, že průzkumné lety je upozorní na nebezpečí?“

„Pane?“

„Máme mapy, Hallere. Předpokládám, že dokonale zobrazují skutečnost. Takže by bylo možné podle nich doletět k cíli a zničit ho, ne?“

„Pane, já si nejsem jist...“

„Dokončete větu!“

„Neznáme jejich obranná zařízení.“

„Známe situaci jejich letectva. Celá císařská armáda čítá dvanáct letadel, každé jiného typu, od jiného výrobce a... různé kvality. Některé ty stroje jsou unikáty, které se těžko dají nazvat obranným prostředkem.“

„Ano, pane. Dejme tomu, že se těm informacím dá věřit.“

„Tvrdí to zajatci. Včetně Monty Draggona, který měl přesné informace.“

„Za celou dobu bojů se moji letci setkali s jejich letadly asi třikrát. Ty stroje se nepokusily bojovat, ačkoliv není vyloučeno, že mohou.“

„Tak vidíte!“

„Na druhé straně se řada mých letadel ztratila beze stopy. Nevylučuji, že se setkaly s něčím, co bojovat chtělo.“

„Počítáte do toho i ty, co údajně skončili v pekle?“

„Ne, pane. Ani jiné případy, kdy víme, co se stalo. V průběhu bojů padla či zmizela spousta letců i se stroji!“

„Předpokládáte nějaký účinný odpor?“

„Nevím, co můžeme očekávat. Ale dosavadní zkušenosti doporučují maximální opatrnost. Nevím, co mají, ale něco určitě!“

„Generále, moje představa je taková: podívejte, tady mám průvodce hlavním městem Kingtownem. Oficiální vydání, našli jsme je v trafice. Prohlédněte si ho. Zvláštní pozornost věnujte objektům jako císařský palác, katedrála, arcibiskupství, divadlo... konečně, jistě jste někdy byl v nějakém městě, kde si lidé potrpí na pamětihodnosti. Chci, aby se z nebe překvapivě snesla letadla a tyhle parádní budovy jim rozstřílela a rozbombardovala na mraky. Na sračku, pokud chcete; tak to řekněte svým letcům!“

„Ano, pane.“

„Chci, aby každý obyvatel téhle země pochopil, že máme převahu a dokážeme zničit, cokoliv chceme. A že nám nic a nikdo nedokáže zabránit! Že nemají proč chránit svého císaře, jeho komthury, čarodějky a celou tu bandu, protože ta je taky nedokáže před ničím ochránit!“

„Ano, pane.“

„A pro jistotu: do poslední chvíle přísné utajení! Přesný cíl řekněte těm svým letcům až v poslední chvíli, jinak to všude rozkecají. Chápete?“

„Ano, pane.“

„Jestli se to podaří, nebudeme už tu jejich pitomou skálu dobývat. Císař se bude muset vzdát, protože ho jeho vlastní lidé sami donutí!“

„Tím si jsem jist, pane.“

Exeter vzdychl. „Můžete jít.“

 

Diana se šla přesvědčit, jak spí princ Lera. Spal klidně; zato čarodějka Alix otevřela jedno oko, přesvědčila se, kdo to je, zkontrolovala císařovně auru a zas usnula. Diana se usmála a tiše zavřela dveře.

Mohla si položit otázku, zda se jí líbí, že jejího syna neustále provází ta dívka, dokonce s ním spí v posteli. Dokonce mohla meditovat i o tom, zda by si za snachu přála zrovna tuhle. Alix není komunikativní ani vstřícná, přesněji není ochotná komunikovat s Dianou. Jako všichni mladí; je-li oslovena, zdvořile vyslechne dotaz či příkaz, zodpoví, vykoná co se jí poručí a po skončení zmizí. Nic nechce, proti ničemu nic nenamítá. Pokud musí někoho dospělého oslovit, hovoří přísně věcně a účelně. Jako naprogramovaná.

Ale není taková ke každému. Když je s jinými dětmi, chová se zcela jinak, směje se, křičí, hraje si. Jako každá holka se ráda pere s kluky, včetně Lery. Zlobí šelmy, dokonce i ty staré a zasloužilé, které už dávno ztratily chuť si hrát. Lera se zmínil, že má ráda fantastické a strašidelné příběhy, zvláště ze zemí jako Evropa a Amerika. Mimořádný obdiv cítí ke šperkům a šatům, ráda se strojí a zdobí a představuje si, že by žila v takové zemi a musela se oblékat pokaždé, když jde ven z domu. V realitě snad nikdy žádné šaty neměla, všechno tvoří iluzí.

Diana sešla do jídelny, kde tou dobou byla pouze jediná noční kuchařka. Věděla, co bude císařovna chtít, horkou čokoládu a nějaké dobroty na uklidnění před spaním. Těch chuťovek nemusí být moc, ale Dianu potěší, když ji překvapí něčím novým, neobvyklým. Podle nálady s kuchařkou buď chvíli žvaní, nebo si vezme tác s čokoládou a talířky k sobě nahoru.

To udělala i dneska; zatímco kuchařka nalévala šálek, prozkoumala útroby chladicí skříně z umělého skla a vybrala si, co by jí mohlo chutnat. Potom poděkovala, popřála dobrou noc a odešla; nerozsvítila, usedla ke stolku na terase a zatímco jedla, hleděla na město.

Alix nedokáže nahradit Terezku v Lerově srdci. Že se její synek zamiloval do Velké T, věděl úplně každý, přestože to ze začátku tajil. Zamilovávat se je mezi dětmi oblíbená a všeobecně schvalovaná hra; taky Lera si občas namlouval nějakou spolužačku, ale ještě častěji planul láskou k někomu, koho mít nemohl, ať z důvodů společenských či přímo technických. Jak by se ta láska vyvíjela dál, Diana moc nepřemýšlela; kde by byla WZ T za deset let! Až bude Lera dospívat a bude schopen sexu, jistě mu většina žen dá bez zdráhání. Což je ovšem záležitost daleké budoucnosti, zatím postačí, když ho dívka pohladí, políbí...

Ovšem Alix je holčička moderní, mimořádně pyšná na společenské úspěchy. K nimž patří samozřejmě svatby; poprvé ji Lera uviděl, když se slavnostně vdávala za některého Baarfelta, od té doby měla svateb ještě několik a určitě by pokračovala, kdyby nebyla válka. S Lerou vlastně řádný sňatek s obřady a hostinou neměla, i když by to určitě uvítala. Každopádně se chová, jako by byla Lerovou chotí a Paní jeho harému.

A co na to Lera? Nechá si to líbit. Jestli Alix miluje, o tom Diana nemá chuť přemýšlet. Že jí dovolí s ním spát? (A dokázal by jí zabránit jinak než násilím?) Lera od malička nechtěl spát sám, vždy se vetřel k někomu, nejradši k nějaké šelmě. Zdá spí ve své ložnici nebo kdekoliv jinde, mu bylo fuk, hlavně nebýt sám. Samozřejmě se rád vsomroval k mámě a tátovi, ale Diana to nepodporovala. Večer před spaním i ráno po probuzení si občas s Charrym rádi dopřáli sex a ačkoliv si dávno zvykla na přítomnost šelem, syna si při tom rozhodně nepřála.

Na rozdíl od jiných; zvláště Veronika se předváděla ráda a komukoliv, své děti přímo vybízela, aby si hrály s dospělými. Možná měla pravdu; z jejích dětí vyrostly sebevědomé, otevřené a vyrovnané osobnosti, kterým nevadí v podstatě nic. Lera je tichý, uzavřený, snaží se být nenápadný. O sex jeví sotva povinný zájem. Že by do něj druhým lidem zasahoval, není možno očekávat. O něco ochotněji sleduje Hry šelem, má-li možnost.

Alix jej nutí, aby náklonnost veřejně projevoval. Dotýkal se, osahával, pomáhal v lázni. Sluší se, aby princeznu její kavalír namydlil, promasíroval, zbavil případných nežádoucích chlupů. Ona mu to s potěšením oplatí; případně určí, která jiná dívka má o něj pečovat. V průběhu let si mládež vypracovala složitý obřadní způsob péče, který by manželka měla alespoň občas veřejně předvést. Alix je bez sebe pýchou. Lera to snáší.

Kdyby bylo po jejím, Diana by s chutí tomu drzému spratkovi nakopala zadek. Lera by určitě neměl námitek, možná by ho to pobavilo. Alix by naopak vřískala nadšením, být v nemilosti tchyně znamená mít týden o čem hovořit. Kdyby se to ještě zvrhlo v honičku či rvačku... Jenže Diana nemá chuť nějak jí rozmazlovat. Vnímá ji jako kteroukoliv jinou holku.

Kdyby to nebyla Alix, nepochybně by se princi vsomrovala jiná. Zda lepší či horší čarodějka, je otázka. Alix je nepochybně talentovaná, má od všech instruktorek potřebné zápočty. Terezka ji jednou pochválila. Valérie si ji našla v paměti a pokrčila rameny; což znamená plus.

Diana by udělala nejlíp, kdyby přestala přemýšlet o Alix a šla spát. Než bude důvod ji brát vážně, uteče hodně vody. Teď je důležitá válka.

Do prdele s celou válkou!

 

„Ne, ve středu rozhodně nepřijdu. Naše pitomý velení si vymyslelo nějakou extra důležitou akci.“

„Ale miláčku! Já myslela, že seš velitel letky, žádnej obyčejnej poskok!“

„Jsem velitel letky! Jenže tohle je něco extra; ani nám nechtějí říct co. Mají se toho zúčastnit bombardéry, stíhačky i nosiče raket. Nejspíš Exeter ztratil trpělivost a chce ten jejich blbej klášter srovnat se zemí!“

„Třeba vás pošlou někam jinam!“

„Kam, prosím tě? Rozbombardovat nějakou ubohou vesnici?“

„Třeba podpořit postup armády ve stepi!“

„Ts! To by tak ještě scházelo...“

„Tak kdy teda přijdeš?“

„Nemám tušení. To víš, bude se mi po tobě stýskat, kočičko moje! Ale až to tam roztřískáme, přijdu a to teprv něco zažiješ! Budu pěkně nadrženej a budu tě šoustat, dokud nebudeš prosit o milost!“

„Já? Tak to teda uvidíme...“

 

„Mimořádná akce letectva?“ Charry se sklonil nad mapou. „A říkáš, že na to shromáždí všechny dostupné síly?“

„Náznaky z několika míst. Samozřejmě nic konkrétního...“

„Náznaky od děvek a barmanů, nicméně před těmi si nepřátelští důstojníci nejmíň dávají pozor na hubu. Já bych to nepodceňoval.“

„Tošio?“

„Umím si představit dva možné cíle. Jedním jsou města šelem na jihu: Aurrgharr, Tisíc Věží, Orlí hnízdo. Pochybuji, že by si troufli, je to pro ně příliš neprozkoumané území. Druhý je Kingtown.“

„Jsou technicky schopni sem doletět?“

„Myslím, že ano. Linie fronty se posunula, mohli vybudovat polní letiště; některé typy letadel mají dost pohonných hmot i tak.“

„Vítku?“

„Moji letci jsou připraveni. Včetně mne.“

„Těšíš se na střetnutí?“

„Nijak zvlášť. Ale naši mladí se těší. Jsou to dobrodruzi.“

„Jiné možnosti obrany města?“

„Máme jednu baterii protiletadlových děl. Šest kusů. A lovecké pušky.“

„Aha. Pro jistotu ať je všechno v pohotovosti.“

„Provedu!“

 

Malá čarodějka Alix cítila znepokojení. Odněkud hrozilo nebezpečí.

To je v pořádku; čarodějka má vytušit ohrožení a včas varovat. Případně zasáhnout; v tomto případě to asi nepůjde, ale stejně.

Bohužel stále ještě existuje řada lidí, kteří ji neberou vážně. Zbytečně by se hádala, zbytečně jim říkala, že je drzost ji podceňovat. Je maličká, samozřejmě, spoustu toho neumí a na ještě větší blok informací kašle. Taky nijak přehnaně nestojí o to, aby ji brali vážně odepsaní starci. Je válka; v té válce zahyne císařovna, císař, Valérie, kardinál Baarfelt a všichni. Kdo nezemře a zemřít nesmí, je princ Lera. Alix je jeho čarodějka a bude ho chránit, dokud bude živá.

Případně i potom. Až se osvobodí z těla, stane se bělokřídlým andělem, bude mu nablízku a bude jej chránit svou perutí. Nepřátelé, nezahrávejte si s naštvaným andělem! Už teď...

Andělé. Perutě. Bytosti vzduchu. Hmotné... orli?

Alix zavřela oči a probírala paměť. Jako všechny telepatky v ní má uloženu obrovskou spoustu informací, ale ne každá jí přijde na mysl ve správné chvíli. Někdo někde určitě ví, jak ovládnout dravé ptáky. Potomky pterodaktylů a archeopteryxů. Paměť dravých ptáků je dlouhá.

Orel je ve slovníku pod A = Aquila. Alix také.

Členka Baarfeltova rodu může bez zábran chodit do arcibiskupství. Rovněž tak do knihovny; když ji někdo uvidí, ještě ji pochválí, hodná holčička, co se na rozdíl od ostatních chce učit. Knihovníka slušně pozdravila.

(V jednom cizím světě je knihovníkem orangutan. To by bylo príma!)

Bleskově propátrala index. Ne že by ho četla, k tomu se WZ nesníží. Přece umí vnímat! Zorientovala se, našla příslušný svazek, vytáhla si ho z regálu a odnesla blíž ke světlu. Byl to ručně psaný grimoár, sepsaný někým zcela neznámým a bezvýznamným. Středověkou latinou, prosycenou slangovými výrazy z lidové francouzštiny. Nebo dokonce alsaského nářečí? V každém případě ta kniha byla naprosto nesrozumitelná, musel by ji luštit nějaký lingvista.

Alix procházela stránky; dozvěděla se o existenci spousty postupů černé magie, které by se mohly hodit, až bude starší. Bude-li starší. Taky ovšem, že jsou to postupy dost pochybné a autor je nikdy nevyzkoušel. Byl mnich, magii sbíral ze zájmu, ne že by chtěl něčeho dosáhnout. Od vstupu do kláštera se nedotkl ženy, zato znal zhruba tři sta způsobů, jak v kterékoliv ženě vzbudit lásku. Alix pohrdavě odfrkla.

Létání. Schopnost vyhrazená ptákům a andělům. Z lidí se jím zabývalo pár jedinců, z nich nejschopnější mistr Leonardo z Florencie. Ten ovšem magické postupy moc neuznával. Existuje možnost létání na předmětu, který udržuješ v opozici vůči gravitaci; Alix se už svezla na wingu, ale extra ji to nebavilo. Ani využití vlastního těla jako nosné plochy. Ani...

Narazila na něco zajímavého. Nečetla, vnímala. Pterodaktyl – vývojová linie 1 = orel. Vývojová linie 2 = drak. Vývojová linie 3 = ?

Zavřela oči a šla po stopě. Jiný svět, jiné vývojové možnosti. Orel, ale se schopností myslet a komunikovat. Mohutný, nádherný dravec. Propátrala důkladně prostor a pokusila se spojit s jednou takovou bytostí. Významnou. Nevěděla, jak jej oslovit, tak použila označení Aquila. Potěšilo ho to.

Dál už se tímto směrem nedostala, ale uvažovala rychle a bystře. Vrátila grimoár do knihovny, letmo poděkovala a vypadla. Do volné krajiny, pokud možno mimo dosah lidských myslí. Tam usedla, rozložila svoje šperky do patřičné jantry a začala meditovat.

Po půl hodině přišla na to, že to nemá smysl.

Ještě nějakou chvíli zvažovala své možnosti. Pak zmaterializovala zlatou jehlici a vbodla si ji do tepny. Krev nechala vytékat do prachu.

Zavřela oči.

Aquila.

Představila si letadlo. Naštěstí si jich pamatovala několik typů.

Kořist. Kovový pták.

Není k jídlu.

Myslel v pojmech. Vysvětlit mu důvod, proč chce vědět o kovových ptácích, bylo nad lidské síly. I nad orlí.

Dobrý lov. Můj lov.

Bojuješ o území?

Ano.

Jsi samice.

Chráním mládě.

Tvoje?

Člen hejna.

Nelétá.

Ani já. Ale oni létají.

Aquila dlouho přemýšlel. Velmi dlouho; už myslela, že se neozve.

Chci do tvého světa.

Alix se polekala. Byl nebezpečný čemukoliv, hlavně jí.

Chci! Aspoň na pár hodin!

Teď musela přemýšlet ona. Zvážit, co bude nejlepší.

Chci tvůj svět.

Naštvala se. V mém světě existují orli!

Ne jako já.

Pořád ještě přemýšlela. Jediné, co ji napadalo, byl úryvek písničky:

„Žádný strachy, máš-li prachy, orli přiletí.“

V prachu se plazíš ty.

Užasla. Byla to první abstraktní myšlenka, které se dopustil.

Chci tvůj svět. Chci kontakt. Propojení.

To nemyslíš vážně!

Cítím tě. Vnímám tě. Chci tě.

Alix se vyděsila. Rozuměla mu. A vzpomněla si na zapomenutou poučku:

„Za všechno, co si vezmeš, zaplatíš.“

Zaplatím. Ale...

Buď ve spojení. Až tě budu potřebovat, otevřu Bránu. Přijdeš?

Přijdu. Ale chci tě.

Moje tělo se nehodí. Až je ztratím, chci se narodit ve tvém světě. Stačí?

Dlouho zvažoval možnosti.

Souhlasím.

Počkáš na mne na Křižovatkách!?

Souhlasím.

Oddychla si. Od této chvíle má tajemství, které nesmí nikomu říct.

A třeba to nebude tak strašné.

Spojení nezrušila, pouze odsunula do paměti. Ošetřila si ruku, posbírala svoje amulety. Bude je vůbec ještě někdy potřebovat?

(Ztratily spoustu energie. Začínám být slabá...)

Zvedla se, srovnala dech a pokud možno i energie.

Pak šla vysvětlit Lišákovi, co zase provedla.

 

Charry jel na kingtownské letiště zjistit situaci. Syna vzal s sebou.

Císař letěl v životě pouze několikrát, ale líbilo se mu to. Jako námořník miloval moře a lodi; takové letadlo je vlastně loď plující vzduchem. Ještě existují lodě plovoucí vesmírem; tam se dosud nedostal.

Letiště Kingtown byla travnatá louka s několika pevnými pruhy, na kterých se startovalo a přistávalo. Ještě tam byla věž s kantýnou pro piloty, kde mohli něco dostat i cestující. Pokud nějací existovali. Taky tam byl hangár s dílnami, a okolo se hemžili všichni dostupní odborníci.

Komthur Vítek Jeřábek ve špinavých montérkách císaře doprovázel.

Pravdou je, že císařovo letectvo neobsahovalo dvanáct strojů, nýbrž pouze deset. Dva byly zcela neschopné letu, když jejich piloti zahynuli.

Vítkův osobní letoun byl čtyřplošník, majetek velmistra Baarfelta. Tomáš si ho kdysi koupil v Evropě, jako prototyp. Další tři letadla byla z Evropy a Ameriky, jedno dokonce z Japonska. (Sporná informace; některé zdroje tvrdí, že z Nipponu sice pocházelo, ale nějakého odlišného světa).

Všechny zbývající přišly z altisvětů. Byly výtvorem vyspělejších kultur, majitelé je získali díky přátelství s místními. Z toho důvodu se jednalo o unikáty, jež dokázal ovládat pouze majitel. Pokud zemřel nebo byl mimo, stroj zkrátka nefungoval. Navíc byl každý jiný a součástky se nehodily do ničeho jiného, i kdyby je šlo vymontovat. To kvůli odlišnému názoru tvůrců, co takový stroj je a jak má fungovat. Nebyly to tovární výrobky, nýbrž unikáty, které vytvořily jiné stroje, případně jejich operátoři. Taky označení letadlo je sporné; prostě stroj, schopný kromě jiného i létání.

Zkusme pro příklad výtvory z elflandů. Elfů je řada kultur, některé jsou vyspělejší než lidé, jiné na úrovni středověku. Většinou žijí v průměru pět set až tisíc let; z hlediska lidí prakticky nesmrtelní. V průběhu života přivedou na svět několik dětí, ale věkový rozdíl může být padesát, sto let. Pokud ztratí partnera, trvá jim třeba století, než najdou dalšího. Nejsou bezcitní, ale jejich vášně jsou pomalé a opatrné.

Jelikož elfů je všeobecně málo, spíše než na spolupráci s kýmkoliv jiným spoléhají na techniku; různé druhy robotů. Původně sériové tovární výrobky, avšak každý schopnější majitel je různě přeprogramovává a přizpůsobuje; má na to spoustu času i znalosti. Jeden z nich je dopravní prostředek. Když se spřátelí s člověkem a pojme k němu náklonnost, občas mu věnuje stroj, který už někdo nepotřebuje. Aby ho člověk mohl ovládat, dostane výcvik; stroj pak potřebuje být naprogramován, aby tohoto člověka poslouchal. Pouze tohoto; ne že by na tom elfům nějak záleželo, prostě vštípí auru toho jedince stroji. Možnost, že by naučili stroj vnímat a poslouchat kteréhokoliv člověka, je zatím nenapadla.

Není vyloučeno, že schopná čarodějka by stroj ovládla. Po nějaké době. Na to ale nebyl čas ani vhodná osoba.

Ještě byl problém s obrannými prostředky. Elfové umějí bojovat spoustou způsobů; bojové systémy možná umístili i do stroje, ale zapomněli novému majiteli říct, jak se ovládají. Opět ne, že by nechtěli; prostě neuvažovali se všemi eventualitami. Před dávnými lety, když stroj předávali, válka ještě nebyla. A ještě: noví majitelé jsou z bojovnické kasty. Každý kšatria něco z magie umí, ale ne všechno. Teď se snažili namontovat na stroj něco, čím by stříleli. Taky různého původu a použitelnosti.

Charry chodil s Vítkem okolo strojů a nechal si vysvětlovat situaci. Dost se při tom mračil; detailům nerozuměl a nehodlal se do nich zaplétat.

Lera zpočátku chodil s ním, pak se odpojil a bloumal. Bloumání mu odjakživa šlo nejlíp; očumoval, naslouchal, ale nevměšoval se. Objevil starého afrického psa, chvilku se s ním mazlil a pak se nechal doprovázet.

Rozruch nastal, když na letiště dorazil stroj jménem Mrcha s velitelkou Clarissou Dunbarovou. Cla se Lerovi líbila, byla divoká, nebezpečná a páchla jako šelma. Prince poznala, ušklíbla se na něj a zatahala ho za copánek, což je projev sympatií. Pak se věnovala hádkám s piloty.

Lera si vlezl do sedla Mrchy a hrál si s ovladači. Byly zajištěné, pokud to lze zaručit. Odletět rozhodně nemohl. Mrcha nelítala, jen daleko skákala. Zato mluvila a telepatovala, ale pouze s majitelkou.

Clarissa byla přesně ta správná čarodějka, která stroje dokáže přebudovat. Bohužel ne hned; momentálně se pokoušela z opuštěných strojů vymontovat agregáty, které by mohla použít. Byla ochotna vysvětlit i k čemu, avšak málokdo měl čas a chuť ji poslouchat. Raději pomáhala radou ostatním.

Charry dospěl k názoru, že pilotům nejspíš překáží. Nechal se ujistit, že udělají, co je v jejich silách; pak se sebral, nasedl do svého auta a vrátil se do města. To auto byl poloautomat, zafixovaný na jeho osobu; nechápal, co je na tom divného. Dostal ho z Ősgardu.

Během jízdy zavolal Charry komunikátorem Dianu a vyprávěl, co na letišti zjistil. Lera z toho pochopil jediné: letadel je málo a až na Kingtown zaútočí nepřátelé, neubrání ho.

Po příjezdu do Paláce šel každý po svém. Lera například za Lišákem. Byla tam taky Alix, zrovna se krmili smaženými samozami. Lera dostal taky, takže měl nějakou chvíli lepší program než se znepokojovat situací.

 

„Co vlastně provedla tak hroznýho?“

Lišák obrátil oči k nebi. Na Lerovo chápání byla nutná trpělivost.

„Kontaktovala nějakou potvoru z altisvětů. Říká mu Aquila, je snad Orel. Problém je, že nejspíš nebezpečný; nevíme o něm víc, než napsal nějaký starý mnich do nějaké staré knihy.“

Lera řekl: „Aha!“

„Nechápeš, koukám. Takže: ten Aquila je bytost z jiného světa. Co dokáže udělat v našem, nikdo přesně neví. Je mocnější než Alix i než kdokoliv. Já nevím, jestli je démon nebo polobůh nebo... co. V každém případě požaduje, abychom mu dovolili vstoupit do našeho. Potřebuje koordináty a... asi něco, na co by se mohl zafixovat při navigaci. Za to slibuje pomoc s vyhledáváním a možná i likvidací, to nevím.“

„Aha. Co za to bude chtít?“

Lišák vyčkal, zda něco nechce říct Alix. Ta kupodivu neřekla nic, pouze se zatvářila. Ale tak, že Lera pochopil.

„On chce – tebe? Ty ses zbláznila!“

„On počká, až umřu.“ pípla.

„Tos mě teda uklidnila!“

„Jde o to, jak dlouho!“ dodal Paolo.

„Slíbil: počká na mě na Křižovatkách.“

„A co dokáže ještě?“

„Já nevím, kluci, fakt! Já vím, byla to blbost, ale...“

„Vyvolat něco, o čem nic neví, si dovolil tak Denis! Nejdřív si na to ale vytvořil chráněný prostor, ze kterýho to nemohlo utéct! Jenomže...“

„Já to všecko vím!“ Alix začínala být naštvaná.

„Neříkali ti to ve škole? Jenže to bys musela dávat pozor, co?“

„Sakra, můžu za to? Já jsem ještě dítě a nemám rozum!“

„Na to se nevymlouvej! Nic není tak malé, aby to nemohlo být sežráno!“

„Ty myslíš, že mě chce sežrat?“

„Ne, to si rozhodně nemyslím. Ale tu druhou možnost bych taky neradil!“

„Hele, já jsem...“

„Malá a blbá! Piliny v hlavě, viď? Co teď budem dělat?“

„Tak já ho sem nepustím!“

„To doufám! Třeba na to zapomene a proběhne to v klidu!“

Lera poslouchal. Přes jejich nedůvěru chápal, o co jde, ale protože nebyl čaroděj, nestaral se o to. Přemýšlel nad něčím jiným.

„Drak!“ řekl náhle.

„Ještě to tak!“ zděsil se Lišák.

„Ne. Já myslím ty draky... co pouštějí kluci v Evropě. Na podzim.“

Kluci nechápali jen malou chviličku.

„S tím chceš bojovat proti letadlům?“

„Každej z nás... teda některý... teda Alix a vy a pár dalších, umíte věci nasměrovat. Co má nosný plochy, může lítat. Drak je konstrukce ze špejlí, papíru a... tak vůbec. Není potřeba wing – že ne?“

„Lítat na draku nejde!“

„My zůstanem na zemi. Nahoru vyletí jen ten drak. Vletí do cesty letadlu, zamotá se do vrtule nebo... My ho budem zespoda řídit. Chápete?“

„Jo, chápem!“ Lišák skutečně pochopil a začal hbitě uvažovat, „Jasně, to by šlo! Jeden je jako nic, ale když jich budou stovky... A nás jsou stovky, všecky děti z Města! Hned jim dám echo a začnem vyrábět draky!“

„No... teda já...“ řekl Lera.

„Bezva nápad! Už je nám jasný, proč tě udělali princem! Jde se na to!“

 

Lišák na rozdíl od Lery znal ve městě kdekoho. Neobíhal je všechny, pouze pár nejbližších kamarádů; jakmile pochopili, dávali to dál. Ještě téhož dne začaly všechny děti vyrábět konstrukce, jaké je napadly; sotva něco vytvořily, zkoušely s tím lítat a občas se to i povedlo. Samozřejmě, konstrukce byla pokaždé originál, většinou podle toho, co doma našly a sebraly.

Alix byla dívka a jak už řečeno, obdivovala a milovala šaty. Holčičkám poradila, aby vybraly mamince šatník a vytvořily něco jako lidské postavy; každá WZ dokáže takovou věc dostat do vzduchu a nastavit letadlu nepřítele. Důležité je, aby to mělo jakous takous hlavu; v tom fofru letci nerozeznají, zda je to živý člověk či loutka. Účelem je řádně je vyděsit!

Do večera si každé dítě připravilo nějakého draka, mnohé i víc. Lze říct, že se na útok docela těšily.

Nejméně nadšení cítila Alix. Na rozdíl od ostatních si nebyla jistá, že tento nápad bude mít úspěch. Jako obvykle se uložila ke spánku s Lerou; ale zatímco on usnul téměř okamžitě, ona ležela a usnout nemohla. Představovala si, co se stane, až boj začne – a co bude potom...

Neboj se. Pomohu ti.

Ten slib ji měl uklidnit. Bohužel způsobil, že se roztřásla hrůzou.

 

Generálmajor Haller přijel na polní letiště, aby osobně předal rozkazy. V zapečetěných obálkách; do té doby je viděli jen přísně prověření členové jeho štábu. Teď před něj předstupovali jednotliví velitelé letek, pobočník předával obálky s pečetěmi a generál jim přál štěstí.

„Kingtown! To jsem si myslel!“

„Zlikvidujeme to hnízdo prvním útokem!“

Haller naslouchal odhodlaným hlasům mužů, když otvírali obálky. Žádný nepochyboval, že útok bude rychlý a drtivý.

„Plukovníku!“ oslovil velitele eskadry stíhaček, „Nezapomínejte, že mají dvanáct letadel. Jak znám zdejší poměry, budou to strašné obludy, ale piloti budou mimořádně schopní...“

„Zničím je, pane! Nebojím se ani letadel, ani draků a příšer!“

Nějaký vnitřní hlas mu napověděl pochybnost: Ani velkých orlů?

„Ani velkých orlů!“ dodal hrdě.

 

Kořist přichází.

Alix vypískla leknutím. Usnula až před svítáním, teď seděla s kluky nad snídaní a rozpačitě žvýkala, aniž věděla co. Snědla by i kus masa, kdyby jí ho někdo podstrčil.

Lišák vnímal dobře, zvlášť tak silné reakce. Okamžitě vyhlásil poplach.

„Čas do útoku?“

„Právě startují. Dvě až tři hodiny.“

„Tak to máme čas se najíst.“

 

Císař Charry odchytil Vítka, když v letecké kukle a kožené bundě kráčel dolů ke svému autu. „Počkej! Jdu s tebou!“

„Snad nechceš letět?“

„Jsem stejně dobrý střelec jako každý jiný, ne? Tomáš Baarfelt nepoletí, tak to vezmu za něj!“

Vítek mohl namítnout, že je to nebezpečné, ale už dávno věděl, že je nad lidské síly vymluvit Charrymu jakýkoliv nápad.

„Nebo bys tam měl radši některou čarodějku?“

„Docela jo. Až nám dojdou náboje, mohla by házet prskavky!“

Na letišti byl dost zmatek, každý pobíhal okolo svého stroje a snažil se uvést ho do nejlepšího možného stavu. Nejvíc se rozkřikovala Clarissa; včera namontovala do Mrchy nějaké systémy z cizího stroje a tvrdila, že dokáže lítat. Zatím to neměla ani vyzkoušené.

Čtyřplošník byl největší a nejparádnější z letadel. Za mírových časů jej využívali při každé slavnostní přehlídce, vyhazovali z něj letáky a papírové květiny. Boji se nejvíc podobalo vystřelování ohňostrojů v noci. Vítek vlezl na sedačku pro pilota, Charry si sedl dopředu ke kulometům. V trupu bylo místo pro dva až čtyři lidi, ale ti nemohli ovládat nic, takže nemělo smysl někoho dalšího s sebou brát.

(Ba ani Dianu; dost se vztekala, že nemůže bojovat, slibovala, že se to rychle naučí, ježto je mimořádně chápavá. Nakonec uznala, že by zatím maximálně překážela.)

První odstartoval pozorovací diskoplán. Jeho pilot se jmenoval Benny; byl naprosto bezbranný, na jeho letoun se žádná zbraň nedala namontovat. Ovšem plášť byl z tak pevného kovoplastu, že jej neprostřelila žádná kulka. Možná by mohl likvidovat nepřátele srážkou. Dokázal se zavěsit nehybně do výšky nad městem a hlásit rádiem, co se děje.

Vítek spustil motory, technici odstranili zarážky a nahodili vrtule. Když se letadlo rozjelo po ploše, Charry se spokojeně usmíval; odlepili se od země a stoupali vzhůru. Vítek se staral o přístroje, Charry raději vyhlížel z okýnka a sledoval, jak startují ostatní.

„Vidím jejich stíhačky!“ hlásil Benny, „Je jich... a jé! Jedna, dvě... osm, devět... vypadá to na dvanáct trojic. Bacha, Vítku!“

„Já je vidím. Jsou rychlejší, ale...“

„Rychlejší než já?“ zeptal se Charry, mačkaje spoušť kulometu.

Stíhači už v životě viděli ledacos. Dvojplošníky běžně, ve starých příručkách i trojplošníky; ale letadlo, které má jedno dvojité křídlo vpředu a další uprostřed trupu před ocasem, dosud neznali. Taky jim byla k smíchu červenožlutá barva, vylepšená pestrými malůvkami.

Prvního nepřítele Charry rozstřílel jako za mlada divokou kačenu. Druhému se vzňal motor, pilot se marně pokoušel ho uhasit. Velitel letky rovněž střílel, ale Vítek naklonil stroj a řítil se k zemi. Další stíhačky se za nimi pustily; rovnou do palby dvou elfských ornitoptér, vyzbrojených fázery a bleskomety. Charry nečekal, jak to dopadne; podle hlášení se blížily těžké bombardéry a bylo nutno je zastavit před městem.

Lera s Lišákem vylezli na věž zámku; Alix zůstala na ochozu těsně pod nimi a snažila se odhadnout, odkud přijde nebezpečí.

Vidím je. Mnoho kovových ptáků. Rozeznávám ty naše.

Alix vzdychla. Předala informaci. Z mnoha stran se ptali, co dělat.

Vypusťte ty věci. Budu je navádět.

„Vypustit draky?“ zeptal se Lišák formálně.

„Jo... jo, jasně!“ schválil Lera.

Lišák vyslal signál. Maličké čarodějky předaly rozkaz klukům, kteří čekali se svými divnými konstrukcemi. Teď je vypustili a že nebyl téměř žádný vítr, nadnášeli je vlastní energií.

Ta hra se mi líbí.

Před nepřátelským letadlem se objevila postava člověka ve fraku, s pruhovanou vestou a v bílé košili. Na hlavě měl cylindr a smrtelně bílou tvář.

Shodou okolností byl pilot černoch.

„Baron Samedi!“ zaječel a pomočil se hrůzou.

Vzápětí se letadlo s tou postavou srazilo; naklonilo se a padalo, až se ulomila křídla. Pak už to šlo rychle. Celou dobu černoch ječel do vysílačky zoufalé modlitby k Papa Legbovi, Yabebirí Matce Vod a jiným božstvům, které znají kněžky woodoo; dost tím vyděsil všechny, kdo to slyšeli.

Clarisse se nepodařilo odstartovat. Mrcha se sice pokoušela zaintegrovat nově přidané systémy, bohužel marně. Cla se naštvala; jak nejrychlej uměla, počítala trajektorii, pak vydala rozkaz, Mrcha se odrazila a vyskočila na vrchol pozorovací věže. Od toho se znovu odrazila; proletěla mohutným skokem až na padající letadlo, od něj se odpíchla a mířila k čtyřplošníku.

„Bacha, skáču!“

Charry sprostě zaklel. Mrcha jim dopadla na hřbet, odrazila se a skočila kamsi do prostoru před nimi. Asi tam bylo nějaké letadlo; Charry stiskl spoušť kulometu a pálil nazdařbůh, až zasáhl jeden bombardér.

„Já tu holku přerazím!“ vztekal se Vítek.

Vtom promluvil Benny: „Pane Bože!“

„Co je? Nepřítel?“

„Orel! Obrovský orel... nejmíň dvacet metrů rozpětí křídel!“

„Kde se tam vzal?“

Benny se samozřejmě stýkal s čarodějkami; uklidnil se, pouze zíral.

Na mnoha místech se jednotlivá letadla srazila s předměty a postavami, které vypadaly divně. Další vzplanula ve vzduchu po zásahu zbraněmi, jaké nikdo neznal. Ale i pár arminských strojů hlásilo zásah; většinou to byly modlitby na rozloučenou.

„Bacha, všichni z cesty! Budu plachtit!“ varovala Clarissa.

„Táhni do hajzlu!“ odpovídali kamarádi.

Vyskákala po jejich hřbetech, až kam to šlo. Teď roztáhla křídla, zvolna plachtila dolů a z otvoru mezi hnacími tryskami (z Kundy) chrlila oheň.

Charrymu se zasekl kulomet. Chvíli do něj mlátil pěstí, pak si uvědomil, že mu stejně zbývá pár posledních nábojů. Pronesl několik kleteb, které ani Vítek ještě neslyšel; pak sáhl pod sedačku a navlékl si na ruku bleskomet, další z darů spřátelených velmocí.

„Proboha, aspoň si otevři okýnko!“ varoval Vítek.

„Jsem snad blbej?“

Charry si zkontroloval upínací pás, pak otevřel dveře a vysunul ruku se zbraní ven. Okolo prvního letadla, které zasáhl, se vytvořily modré blesky, pak se začalo nekontrolovaně řítit k zemi.

„Docela dobrá zbraň!“ konstatoval Vítek.

„Jau, kurva! Akorát že probíjí!“ třepal Charry rukou.

„Nemáš to poškozený?“

„Ne; akorát není na lidskou ruku!“

Vzápětí Charry sestřelil další stroj. Řval při tom bolestí a vztekem.

„Až toho pitomce uvidím, tak ho nakopu...“

„Kterýho?“

„Chrise. Ten mi to přinesl z nějaký mise...“

„Ale můžeš z toho střílet, ne?“

„To si piš!“

Aby to dokázal, sestřelil Charry dalšího drzého útočníka.

Na všech střechách Kingtownu vypouštěly děti svoje draky a manekýny.

To se mi líbí! Hezká hra – jako go! krákal ve výšce Aquila.

Odkud ty znáš go? zarazila se Alix.

Od tebe.

Zamrazilo ji v zádech.

Co ses ještě naučil?

Vyhledávat kořist. Nepotřebuji tebe; hledám přímo kovové ptáky.

Lišák sevřel Alix rameno. „Klid! On to tak nemyslí!“

Aquila pokračoval: Jsou tady orli jako já. Kontaktuju je.

To nedokážeš!

Už jsem začal. Naučím je myslet. A mluvit. Budou jako já.

Alix se děsila. A co potom?

Odejdu.

Zhluboka vydechla.

Nezapomeň na mne. Já na tebe nezapomenu.

Brada se jí rozklepala.

 

Vítek přistál. Vypnul motory, opřel se vyčerpaně o knipl a pokoušel vzpamatovat. Charry svlékl z ruky bleskomet; proklínal zbraň, jejího vynálezce, Chrise a všechny, kdo mu ten den přišli do rány.

„Kolik jsi jich dostal?“

„Netuším. Ale aspoň deset jsem netrefil.“

Postupně přistála další čtyři letadla. Připlachtila i Clarissa.

„Ještě jednu takovou akci a nechám si prdel vyztužit plechem!“

„To chci vidět! Jak to budeš dělat s klukama?“

„Seru na ně, na všecky!“

Jako poslední přistál Bennyho diskoplán. Zaútočily na něj postupně tři stíhačky; všechny je zlikvidoval tak, že se s nimi srazil.

„A co dál? Co ostatní?“

„Nikdo jiný už nezbyl. Ostatní naši zahynuli.“

Charry se vyčerpaně opřel o svůj stroj.

„Ach, Bože!“

 

Generálmajor Haller vstoupil a zastavil se u dveří.

Exeter už znal výsledek akce. Obdržel hlášení vysílačkou.

„No... pěkně vítám, generále.“

Haller udělal dva kroky. Odepnul si nárameníky a položil je na stůl.

Exeter potřásl hlavou. „Posaďte se! A mluvte!“

„Nebyl jsem s nimi, pane. Na vlastní oči jsem to neviděl...“

„Není vaší povinností jít do přední linie.“

„Vrátilo se dvanáct letadel. Pouze dvanáct ze všech... to je výsměch!“

„Kolik letadel měli oni?“

„Chlapi podávají naprosto zmatená svědectví. O obrovském orlovi, který nad nimi lítal, nic nedělal, ale strašidelně krákal. O létajícím talíři, se kterým se někdo srazil. O bláznivě pomalovaném letadle se čtyřmi křídly. Další letadla, co mávají křídly a vystřelují blesky. O nějakém motocyklu, který skáče jako blecha a ze zádi chrlí oheň... a o panácích, co se znenadání objeví před letadlem a srazí se s ním.“

„Myslíte, že všichni zahynuli?“

„Spousta jich vyskákala padákem. Domorodci je určitě zajali.“

„Každého zajatce považujte automaticky za ztraceného.“

„Ano, jistě.“

Chvíli oba muži mlčeli.

„Mám prosbu, pane.“ řekl potom Haller.

Exeter mlčky pokynul.

„Dejte mě zatknout a pošlete domů. Třeba před válečný soud! Jsem starý, konstatují neschopnost a dají mě do penze. Jenom nezůstat tady!“

„Máte strach?“

„Všichni, co tam byli, mají strach.“

Exeter přemýšlel. Až příliš dlouho na svoje zvyklosti.

„V každém případě už nemáme čím létat. Jsme na tom jako císařští. Dvanáct letadel, to je k smíchu!“

„Ještě můžeme stáhnout...“

„Kašlete na to, Hallere. Prostě nemáme čím. Prohráli jsme to. Postaví nás před soud oba...“

Haller neříkal nic. Byl na tom příliš špatně.

Jenže Exeter ještě hlavu zvedl: „Leda bychom dobyli Atanor.“

 

„Provedu, pane!“

Plukovník Černých baretů se otočil a vydal pár rozkazů do vysílačky.

Zaduněla děla, raketomety, pušky odstřelovačů. Zasahovaly co nejpřesněji místa, která označil Ostap jako zranitelná.

Když si plukovník byl jistý, že palba zahnala všechny čarodějky minimálně do úkrytů, vydal další rozkaz. K hradbám se vrhla útočná komanda; první muži vystřelili na hradby háky s provazovými žebříky a sotva se zachytily, už šplhali vzhůru. Zároveň ke klášteru ze všech směrů zamířily další oddíly; většina těžké techniky po křišťálových mostech nad propastí.

Exeter sledoval útok dalekohledem.

Tak spatřil, jak se na pylonu nad hlavní branou objevila čarodějka. Asi to byla Valérie; na hlavě zářící korunu, v ruce zlatou berlu.

Pokynula.

Po hradbách se rozlila ohnivá záplava; Živý Oheň rázem sežehl veškerou techniku, zbraně, uniformy, v podstatě všecko kromě jejich těl. Útočníci se při pádu nijak nezranili, Oheň je vcelku laskavě snesl k úpatí skály. Tam zůstali sedět a vyjeveně se rozhlíželi.

Mnohem hůř dopadli ti, kdo se odvážili na mosty. Valérie k nim otočila hlavu; její tvář vyjadřovala lítost a soucit. Přesto pokynula berlou.

A Oliver Exeter jako jeden z mála lidí spatřil zánik Křišťálových mostů.

 


Zpět Obsah Dále

15.09.2020 15:21

Errata: