Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Bitva stínů

Zpět Obsah Dále

„Hlášení o situaci!“ nařídil císař Charry.

Slova se ujal maršál Yamanaki:

„Na severním úseku fronty klid. Žádný pohyb kromě drobných potyček; řekl bych, že čekají na posily. Ve směru z Iron-city totéž. Žádné pokusy o útok, zato urychleně dokončují nové letiště, kasárna a další vojenské objekty. A přivážejí osadníky. Velmi mnoho osadníků.“

„Můžu poznámku?“ otázal se Algie Monroes.

Charry mlčky kývl.

„Nálada většiny obyvatelstva Iron-city se začíná měnit. Vojáci zajišťují hodně lidem práci a dobře platí. S tím souvisí rozvoj služeb, obchodů, různých dalších podnikatelských aktivit. Kdo hodně vydělává, bezstarostně vydává peníze. Zkrátka rozvoj...“

„Což jsme si konečně vždycky přáli.“ řekla Diana.

Algie byl ministr financí a majitel Monroes banky, největšího finančního ústavu v zemi. Nepřipomněl, že to byl on, kdo občas navrhoval všelijaká opatření pro rozvoj podnikání, ani že většina ztroskotala na odmítnutí nebo lhostejnosti Korunní rady. Místo toho pokračoval:

„Lidé z nižších kast začínají mít z nepřátelské armády prospěch. Takže už nemají takovou snahu je příležitostně zabíjet či poškozovat. Já vím, nijak jsme to nepodporovali, ale vytváření drobného neklidu bylo v našem zájmu, minimálně nutilo nepřítele udržovat vysoký stav pořádkových sil...“

Nikdo nic neřekl, pouze tygr Aflargeo zavrčel.

„Na druhé straně,“ usmál se Algie, „Si vojáci docela vystačí sami. Pití, rvačky, drogy, potyčky o ženy, sázky, mnohdy z nepochopitelných důvodů. Oni mezi sebou mají spory pořád, což nechápu. Ne že by mi na tom záleželo.“

Opět chvíli vyčkával.

Císař řekl: „Chrrm. Vraťme se k vojenským aktivitám! Indiopolis!“

„Pokračuje dobývání Atanoru. Panny se usilovně brání; teď, když je nedrží na uzdě Valérie, jsou občas značně... osobní. Zaměřují se na velitele, kteří jim nějak nesedí. Občas i na jejich rodiny...“

„Zasahují mimo Ostrov?“

„Někdy. Už dávno si přály vyzkoušet Zjevení v místě původu, před rodiči, manželkou, snoubenkou... většinou se zaměřují na ženy. Matce se třeba zdá, jak její syn vraždí v cizí zemi ženy a děti. Matka mu ten sen napíše a on se diví, jak to přesně sedí. Včetně odporných krvavých detailů, které zná pouze on. Tedy, myslí si, že je nikdo nezná...“

Tentokrát podivně zamručela Diana. Tento způsob boje nebyl podle čarodějnické etiky, přibližoval se ubližování nevinným. Ale měl výsledky, řada vojáků se nervově zhroutila, žádala o přeložení a podobně.

„Generál Exeter?“

„Vrátil se do služby a pokračuje ve velení. Ovšem působí nezdravým dojmem a občas se chová, jako by ho trápily výčitky svědomí.“

„Může to mít nějaký vliv na jeho rozhodování?“

„Minulý týden ho navštívil nějaký sekretář ministerstva války. Exeter mu důrazně navrhoval zastavit útoky a vyjednávat. Ten chlapík trval na původní koncepci: dobýt Ostrov a zničit nás. Dokonce naléhal na větší rychlost.“

„Zdůvodnil to?“

„Nezaručené zprávy říkají, že v jejich vysokých kruzích roste nespokojenost. Válka stojí spoustu peněz a životů, kdežto výsledky jsou neuspokojivé a nepřesvědčivé. A vzrůstá znepokojení.“

„Jaký byl konečný výsledek?“

„Exeter se podřídil. Bude bojovat, dokud bude živ.“

„Naše šance?“

„Odrážet útoky a pokračovat v obraně.“

„Jak jsme na tom?“

„Už není koho naverbovat. Bojuje každý, kdo udrží zbraň.“

„Hm. Letadla?“

„Zprovoznili jsme další dvě z těch poškozených. Teď jich máme šest; pokud budeš počítat i Mrchu Clarissy Dunbarové, tak sedm.“

„Ta Mrcha už lítá nebo pořád jen skáče?“

„Plachtí. Vymrští se vysoko do vzduchu a potom manévruje...“

„Divím se, že to ta holka dokáže přežít.“

„Dělá co umí, jako každý.“

Charry opět zamručel. „Vraťme se... myslíte, že hrozí letecký útok?“

„Hrozí útoky všemi možnými způsoby. Přivezli spoustu dalších letadel. Taky nějakou další techniku, ale tu agenti nejsou schopni rozeznat. A hodně nových vojáků.“

„Dobře. Vítku, připrav se na tu možnost.“

„Jistě. Poletíš zase s námi?“

„Tentokrát ne. Nechám to na vás. Vyzkouším novou zbraň, dálkově zaměřitelný pulsátor. Když mi ho dávali, nikdo neočekával, že bych byl někdy nucen ho použít v praxi.“

„Co přesně to dělá?“

„Nemám tušení. Na hlavu si nasadíš takové brýle; levé oko ti ukazuje panoramatický pohled, pravé záměrný kříž s cílem. Podle toho co chceš zničit, se nasměruješ. Nevím jak to... prostě si to představíš, projevíš zájem. Na spáncích máš takové snímače a... no, to je všecko. Akorát když to používáš delší dobu, tak tě pak děsně bolí hlava.“

„Bezva. Kde jsi to vzal?“

„Přivezl to Denis od nějakého krále z altisvěta. Říkal, že je mi docela dost podobný, akorát má větší hlavu s temenem do špičky.“

„Denis tam navázal diplomatické styky?“

„Hlavně mu svedl dceru. Je to někde uložené na krystalech...“

Všichni se zasmáli. Atmosféra se poněkud uvolnila.

Takže císař uzavřel: „No... dobře. Připravte se na další operace.“

 

Alix se s Dianou srazila na chodbě Paláce. K překvapení císařovny držela Alix v ruce skutečnou knihu a není vyloučeno, že si v ní opravdu četla. Ale na Dianu se obrátila s rozhodností pro čarodějky typickou: „Vezmi mě s sebou do boje!“

Dianě chvilku trvalo, než informaci vyhodnotila.

„Jak tě napadlo, že se chystá nějaký boj?“

„Logickou úvahou. Poslední vojenský oddíl schopný odporu je tvá Leopardí Garda. Pokud zaútočí na Kingtown, bude určitě nasazena.“

„A jak víš...“ Diana nedokončila, spolkla co chtěla říct a uvažovala...

„Můj pán Aquila trvale sleduje pohyby všeho, co lítá ve vzduchu. Na polní letiště bylo přisunuto víc než šedesát nových letadel. Očekávám, že nejdřív přijde letecký útok, pak nájezd tanků a transportérů v obou hlavních směrech, po Staré i Nové cestě. Starou brání jen slabé oddíly lidí a Artannovi leopardi, Novou Atanor. A ten brzy padne.“

(Mimochodem, od Alix to byl velmi dlouhý projev.)

„Tohle všechno víš jak?“

„Monitoruji situaci pro tvého syna. Jsem jeho čarodějka.“

„Proč chceš potom jít do boje?“

„Chci zemřít v boji. Raději než vidět konec Kingtownu a žít v zajetí.“

„A co když my nechceme, abys zemřela vůbec? Chci, abys byla nadále Lerovou čarodějkou a chránila ho. Co ty na to?“

Alix na ni zírala. Oči měla veliké a málokdy mrkla.

„Smím tě požádat o odpověď, čarodějko?“

„Učiním, co si přeješ.“

„Tvůj hlas ovšem nezní moc nadšeně.“

„Jsi moje paní a nejvyšší mluvčí země...“

„Ale nejsem čarodějka, nejsem telepatka a nemám tě ráda. Blbý, co?“

„Má paní...“

„Vynech žvásty a řekni, co si doopravdy myslíš!“

„Ty už jsi odepsaná, Diano.“

Císařovna ztratila dech. Chvilku jí trvalo, než vykoktala: „To si myslíš, nebo to víš jistě?“

„Jedním ze záměrů nepřátel je smrt tebe a Charryho. A taky Lery. Dokud je kterýkoliv z vás naživu, stát pokračuje. Král a země jedno jsou.“

„Dík. Řekla jsem si o to. A ty...“

„Mojí povinností je chránit Leru. Ne tebe ani Charryho.“

„Chránit – jak?“

„Klasický způsob je ukrýt dědice trůnu na místě, kde by ho nikdo nehledal a nenašel. Mezi barbary v cizí zemi nebo... cizím světě. Obávám se, že tuto povinnost nejsem schopná splnit. A nevím o nikom, kdo to dokáže.“

Dianě to konečně zapálilo: „A ty myslíš, když zemřeš, pošlou nějakou jinou čarodějku? Lepší než ty?“

„Ještě pořád existují nějací Ochránci. A Mluvčí: Morrigan, Kateřina...“

„Zatím si nejsem jistá, zda si existence mého syna vůbec všimly.“

„V každém případě, jakmile zemřu, už mě to nemusí zajímat. V příznivém případě získám vyšší schopnosti...“

Dianu napadlo, co je to za knížku, kterou čte. Nějaká odborná?

Alix ji otevřela na titulním listě a ukázala. Byla to elfská poezie, originál upravený pro snazší pochopení současným čtenářům. Jak známo, všechny elfské básně mají určitý magický smysl, lidem těžko pochopitelný.

„Aha, jo. Studuješ, abys měla náskok do příštího života?“

Alix se zatvářila, jako by jí batole vyprávělo o nebezpečí zápalek.

Diana taky věděla, že duše po novém umístění do těla zapomíná vše, co se naučila v předchozím. Ovšem taky, že stačí letmé připomenutí, aby se informace obnovily a lehčeji přijímaly.

„Jdi, nebudu tě zdržovat.“ řekla.

Alix kývla lehce hlavou, aby dala najevo úctu. Pak odběhla.

Diana měla chuť do něčeho kopnout. Ale ovládla se; pouze vzdychla.

 

Z kláštera Atanoru zbývaly zříceniny. Spadly už všechny věže, zhroutily se obranné zdi. Zbývala neuspořádaná kupa kamenných kvádrů, do níž neúnavně bušilo dělostřelectvo. Odstřelovači číhali na jakýkoliv pohyb; dostali už několik stovek čarodějek a obdrželi za to příslušná vyznamenání.

Jenomže když došlo k přímému útoku, vždy ze sutin spustili takovou palbu, že vojáci kvapně prchali. Někteří to nestihli, bohužel.

Čarodějky ovládaly v podstatě pouze dva obranné prostředky. Všeobecně se to vědělo, takže nikdo neměl pochyb. Jedním byly výboje energie, vypouštěné buď z nějakého zdroje (stačila obyčejná zlatá hůlka, ale i složitější přístroje, dle názoru odborníků hračky), nebo přímo z volné ruky. Podle potřeby a přání majitelky mohly zranit jednotlivého vojáka nebo zničit stroj, který se jim nelíbil: dělo, tank, letadlo, mobilní velitelské stanoviště. Málokdy zabíjely, smrt byla spíš nešťastná náhoda než záměr. Ani zranění nebyla vážná, spíš bolestivá a nepříjemná. Panenky si hrály.

Panny ovládaly Živý Oheň. V případě masového útoku jej použily; tehdy se po celém okolí Atanoru během okamžiku rozlila ohnivá záplava, v níž shořelo vše kromě živé tkáně: zbraně, uniformy, vlasy, dokonce nehty, což vadilo hlavně spojařkám a ošetřovatelkám. Zároveň s tím je zasáhly podivné představy, které nováčci hodnotili jako příšerné, ale zkušenější už proti nim tolik výhrad neměli. Když pak Oheň opadl, byli všichni nazí, dokonale vyholení a bez předmětů, jimiž by bojovali. Obvykle stačilo pár šlehů velitelům, aby se stáhli a přestali otravovat.

Názor velení byl rozporný. Někteří soudili, že vlastně vůbec nemá smysl klášter dobývat, jeho vojenská účelnost je slabá. Jiní namítali, že nechat si podobné místo v zádech je vrcholně nebezpečné; nikdo neví, co ještě ty holky dokážou. Dokud nebude Atanor zničen a všechny čarodějky mrtvé, nikdy nebude klid a vždy může dojít k protiútoku.

Měli pravdu. Atanor ovládal Novou cestu, silnice vedla těsně pod ním; po zřícení Křišťálových mostů sice byly potíže s nájezdem, ale armáda vybudovala zcela novou příjezdovou cestu, se složitými serpentinami a přejezdy, dokonce ve skále vystříleli tunel. Na hlavní silnici do Kingtownu se napojila mimo dohled kláštera. A když se na ni konečně dostali, žasli; silnice byla z dokonale rovné, pružné a pevné hmoty, kterou nedokázali definovat, dokonce ani odlomit vzorek. Auta po ní mohla frčet libovolnou rychlostí, pokud je řidič dokázal udržet na vozovce a nesrazit se s protijedoucími. Dokonce i tanky a transportéry to mohly pořádně rozpálit.

Kdyby nebylo Panen. Když vojáci silnici zkoušeli, nevšímaly si toho; když ale na ni vyjely transporty s těžkou technikou a patřičně zajištěny mířily na hlavní město, vyslaly po Silnici dlouhý zášleh Živého Ohně. Během vteřiny obsáhly celý prostor, možná až do Města; když se vojáci po šlehu vzpamatovali, seděli na cestě nazí, holohlaví a naprosto bez čehokoliv kromě sebe samých. A čekalo je mnoho kilometrů pěšího pochodu bosýma nohama; naštěstí nebyla chůze po Silnici moc nepříjemná. Tento milý žertík opakovaly třikrát; pak už si nikdo netroufl na Silnici vyjet.

Vlastně neměly velkou snahu někomu ubližovat; vyžívaly se v ničení techniky a psychiky vojáků. Což jim ovšem šlo skvěle; takže všichni důstojníci naléhali, aby se s klášterem konečně něco udělalo.

Po dlouhých úvahách někoho napadlo vyjednávat. Když nic jiného, alespoň se přesvědčí, jak to ve zříceninách vypadá a jaká je situace. Vybrali pro první kontakt poručíka Goldstonea, především proto, že se sám přihlásil.

Poručík Michael Goldstone byl slušný mladý muž. Pocházel z rodiny, v níž služba státu byla tradicí; mladší a fyzicky disponovaní sloužili v armádě, starší a inteligentnější v diplomatických službách nebo četných vládních úřadech. Měli vysoké platy a opatrně investovali, takže měli slušné jmění. Mike pokračoval v rodinné tradici. Byl hezký, sympatický, příjemného vystupování; starší lidi uctivě zdravil, vetché stařenky převáděl přes ulici. Také v armádě byl všeobecně oblíben; přestože sloužil u Černých baretů, byl laskavý, dobrosrdečný, podřízené zbytečně nešikanoval a nehnal do předem ztracených akcí. Ženy, děti a neozbrojené civilisty vraždil pouze na přímý rozkaz nadřízených.

Do zřícenin šel beze zbraně, pouze s doprovodem jednoho vojáka, který už zdaleka mával bílou vlajkou. Bez nesnází došli k bývalým hradbám, přelezli kupu trosek a ocitli se v nádvoří, aniž jim kdo věnoval pozornost. Tam se zastavili, rozhlíželi a dohadovali, co dál.

Z které škvíry vylezla ta dívka, si nevšimli; najednou stála na pět kroků od nich, usmívala se a se zájmem je pozorovala. Vypadala tak na čtrnáct, byla docela nahá a vyzdobená tetováním, hlavně na rukou a nohou, ale také v klíně: jakési fantastické zvíře, jehož hlava mizela v dráždivém černém kožíšku. Na hlavě měla několik milimetrů narostlého ježka.

Řekla: „Ahoj! Vítám vás!“

Goldstone předpisově zasalutoval: „Jsem poručík Michael Goldstone z pluku Černých baretů. Přicházím vyjednávat!“

„Hm. A co jako?“

„Vyjednávat! Znáš to slovo?“

„Jasně. Tak vyjednávej.“

„Ty jsi velitelka?“

„Ani ne. Myslím, že žádnou nepotřebujeme.“

„Přišel jsem vás vyzvat, abyste se vzdaly a složily zbraně.“

„Hm. To jako proč?“

„Protože pokud se nevzdáte, zaútočíme na vás a zničíme vás!“

„To děláte stejně. A co?“

„Vy se odmítáte vzdát?“

Tentokrát neřekla vůbec nic, jen škubla jedním ramenem.

„Proč pokračujete v odporu, který je zjevně nesmyslný?“

„Protože nás to baví.“

Koukali na sebe. Mike očekával, že čarodějka bude něčím nebezpečná, příšerná nebo... prostě nějaká jiná. Jenže byla to normální holka, spíš děcko. Usmívala se, viditelně netrpěla žádným nedostatkem ani strádáním. Dokonce byl nucen přiznat, že se mu líbí.

„Nechceš si třeba cinknout?“

Teď vykulil oči on.

„Na vojenské akademii jsi byl členem reprezentačního šermířského mužstva. Taky ráda šermuju. Kordy, šavle – nebo bo-keny?“ Vztáhla ruku a vytvořila ze vzduchu zbraň s blýskavou čepelí.

Goldstone zíral. Ohlédl se na vojáka; ten stál a blbě čuměl.

„Jak to víš?“

„Tepuju tě. Zkoumám tvoji paměť. Seš docela zajímavej, víš?“

Napadlo ho, že ho ta holka snad balí nebo co...

„Jo, docela bych se s tebou vyspala. Neměla jsem kluka dva měsíce. Já mám sex ráda; co třeba souboj, vítěz znásilní poraženýho? Nebo naopak?“

„Ty si ze mě děláš blázny!“

„To taky, když chceš. Ale myslím to vážně.“ přejela si dlaní přes kožíšek.

Zkusil se ovládnout. „Můžu vás požádat, slečno, abyste začala mluvit vážně?“

„Požádat můžeš.“

„Jak se jmenuješ?“

„Daniela.“

„Nějaká další jména?“

„Rodové: de Saint-Claire. Mám asi pětadvacet manželů, většina jsou mrtví. Jsou mezi nimi taky Chris a Edward Baarfeltové; budeš členem dobrýho rodu, až si mě vezmeš.“

Chvilku mu trvalo, než tu informaci dokonale pochopil.

Na pár okamžiků dostal chuť jí podříznout krk.

„To je nápad! Zabij mě! Stanu se andělem a budu tě chránit!“

„??“

„No fakt! Při tom je spousta legrace!“

„Jseš ještě dítě! Myslíš na samý zábavy!“

„Proto jsem taky tady. Mám ráda rvačky, legraci a sex. Jenže už dlouho se mi nepovedlo sehnat správnýho partnera. Ty se mi líbíš. Máš fajn auru.“

„Naše velení vás oficiálně vyzývá, abyste se vzdaly! Jinak zaútočíme všemi dostupnými zbraněmi a definitivně vás... zničíme!“

„Jo, to bude bezva. Ale ty seš vážně sympaťák. Asi si tě vychutnám.“

„Má smysl s tebou mluvit vážně?“

„Ne. Počkej, až dospěju, třeba dostanu rozum.“

Goldstone vzdychl.

„Jenže já nedospěju. Za pár dnů nebo týdnů mě zabijete.“

„Když se vzdáš, zaručuji ti čestné jednání dle ženevské konvence...“

„Já vím. Budeme mučeny a potom popraveny. Taky dobrá hra, ale...“

„Nikdo ti nezkřiví ani...“

Vyprskla smíchy, když se zarazil. „Ale jo, stříhání jsem mívala ráda. Vanu s horkou vodou, navzájem jsme se namydlili a oholili celé tělo...“

Vzbuzovala v něm dráždivé představy. Nepochyboval, že to dělá schválně.

„Dost! Takže trváte na tom, že budete bojovat dál?“

„Jistě. Nás to baví.“

„Kolik vás zůstalo?“

„Šest.“

„Cože?“

„Šest. Já a pět dalších.“

„Kolik vás bylo předtím?“

„Něco přes dvacet.“

„Nesmysl. Zabili jsme vás už několik set!“

„Vážně? Tak to šly kolem ještě nějaký další. Asi jsme si nevšimly.“

„Jak dlouho si představujete, že se ještě dokážete bránit?“

„Nevím. Tak měsíc? Možná víc...“

Že jsou šílené, o tom nepochyboval. Ale tohle bylo už moc.

„My jsme se vsadily, která vydrží nejdýl.“

„Tobě vůbec nevadí, že zemřeš?“

„Udělám, co si přeje Bůh. Když bude chtít, tak přežiju. Ale jaký smysl by mělo, kdybych žila proti Jeho vůli?“

„To jsou žvásty. Já v Boha nevěřím!“

„Fakt ne? Ty seš bezvadnej! Rozhodla jsem se, budu o tebe pečovat.“

„To bych chtěl vědět jak!“

„To poznáš.“

Goldstone dospěl k názoru, že nemá smysl se s ní bavit dál. Zjevně nebyla ochotná brát situaci vážně. A nic ji nenutilo, ani hlad nebo únava.

„Tenhle areál je nabitý energií,“ vysvětlila, „Všechno kolem je kvalitní čistý éčko. Drží nás na nohách, dokonce způsobuje mírnou euforii.“

„A hlad nebo žízeň?“

„Máš hlad?“ Napřáhla dlaň; měla na ní zlatý talíř a na něm dobroty.

„Tyhle šaškárny už jsem dlouho nedělala. Dej si! Ty taky, mladej!“

Goldstone si skutečně vzal jakýsi koláček se šlehačkou. Voják, který byl už řadu týdnů živ jen z vojenských přídělů, ochutnal a začal slintat; Daniela mu ten talíř dala do ruky.

„Nech si to i s táckem.“ usmála se.

„Je to vážně zlato?“ zeptal se.

„Syntetizovat zlato je stejně lehký jako cokoliv jinýho. Mám trénink, dělala jsem kamarádům zlatý ozdoby do uší.“

Goldstone se definitivně rozhodl. „Odcházíme! Nemá to smysl.“

„Tak ahoj. Ještě se uvidíme.“

Odešli. Goldstone očekával, že zlatý talíř zmizí, ale nestalo se tak. Ani zákusky se nerozplynuly, zbytek donesli veliteli.

Goldstone podal hlášení.

Plukovník jej vyslechl, pak rozhodl:

„Zajedete do města, zopakovat to generálovi. Ať vidí, že to nemá smysl.“

 

Poručík Goldstone měl jako důstojník nárok na vlastní obytnou buňku, do níž se vešlo polní lůžko, stojan na zbraně, skříň na uniformy, kuchyňský kout s vařičem, sklopný psací stolek s plechovou skříňkou na služební dokumenty a menší plechová krabice na osobní věci. Toalety a sprchy společné pro důstojníky, vojáci měli jednodušší vybavení.

V Indiopolisu byl nucen se zdržet do večera, takže dostal povolení přespat v ubytovně pro důstojníky, kurýry a podobné osoby na cestě. Večer strávil samozřejmě v kasinu, dokonce něco vypil; nepodařilo se mu však sbalit žádnou z přítomných žen, bylo jich málo a každou si majitel hlídal. Volné a nezadané dívky k disposici nebyly. Přestože cítil silnou potřebu.

Daniela přišla chvíli potom, co usnul.

Nacházeli se v hotelovém pokoji, přiměřeně vybaveném, leč nikoliv luxusním. Minimálně v desátém patře; venku za oknem bylo moderní město, které znal, ale nedokázal identifikovat.

Daniela smetla z čistě povlečené postele všechny polštáře a pokrývky. Pak se na něj vrhla; milovali se několikrát za sebou. Nejdřív měl snahu on, než se patřičně vybouřil; poprvé v životě měl partnerku, která chtěla to co on a nic neodmítala. Když ochabl, převzala iniciativu a vymýšlela tak odvážné hry, o jakých se odvažoval pouze snít.

Konečně byl tak vyčerpaný, že se nemohl ani pohnout.

Daniela chodila po pokoji, prohlížela si vybavení. Otevřela domácí bar, čichala k jednotlivým láhvím a divila se.

„Proč je tolik různých druhů?“

„Každému chutná něco jiného. Co piješ ráda ty?“

„Jsem slušná holka. Nepiju alkohol, nekouřím, nejím maso, nenosím textil. Teda, abych tolik nelhala: párkrát jsem se napila. Divnej pocit.“

Mike potřásal hlavou a smál se.

Koupelna ji nadchla; napustila plnou vanu horké vody a pozvala ho, aby se s ní ponořil až po nozdry. Hrála si s jeho tělem, přejížděla rukama a do citlivých částí pouštěla jemné elektrické impulsy.

„Hezky si mě namydli. Celou! Pak mě krásně oholíš, břitvou. Neboj, budu držet jako ovečka!“

Trochu váhal; hladil ji po kožíšku v klíně i na hlavě...

„Chtěl jsi vědět, co je to za zvířátko, co mi tam strká jazýček, ne?“

Upadl do rozpaků. To ještě nikdy žádné dívce nedělal.

„Až budeme docela oholení, čeká tě další kolo!“ slíbila; nebo pohrozila?

Něco mu trochu vrtalo hlavou: „Tohle je skutečnost, nebo nějaký sen?“

„Záleží na tom?“

„Mám pocit, že mi to děláš schválně.“

„To je pravda. Dělám.“

Přemýšlel, zda se mu to líbí nebo by toho měla nechat. Nadřízeným by se to určitě nelíbilo, jenže... jemu ano.

„Tak že si děláš starosti!“

Přestal si dělat starosti a dělal, co si přála. Ona mu taky dělala samé příjemné věci. Holit jí tělo se mu líbilo a vzrušovalo ho, u hlavy zaváhal.

„Nezajímá tě, jaký mám krásný tetování?“

Oholil jí hlavu, dokonce i obočí. Vrněla rozkoší. Skutečně měla spoustu zajímavých ornamentů a drobných kresbiček s nějakým významem.

„To jsou znaky mých manželů. Předchozích milenců. Tvých příbuzných.“

„Nemám pocit, že bysme se vzali!“

„Ne? A co je tohle?“

Znovu se milovali, napřed v té vodě a pak ještě několikrát na lůžku. Když už opravdu nemohl, dodala mu energii.

„O moji E bilanci se laskavě nestarej. Když na to přijde, ani o svou. Asi tě přeprogramuju, abys neměl problémy.“

„To jde tak lehko?“

„Nevím, dělám to poprvý. Zatím vždycky všecko každej dělal se mnou.“

Nechápal.

„Jsem dítě, ne? Všichni mě učili, k vážný práci mě nikdo nepustil. Tebe mám jako pokusnej materiál. Seš první slabší partner.“

Mohl se urazit, ale nechal to být. Je to přece pouhý sen!

„Správně. Teď s tebou zkusím to nejlepší.“

„Ještě lepší než to, co bylo doposavad?“

„Jo. Propojení. Chceš?“

„Jasně! Co to je?“

„Projdu se ti pamětí. A ty mou. Abys věděl, co je tvá žena za zvíře...“

„Proč jsi to neudělala dřív?“

„Musela jsem tě trochu utahat. A zatím se mi to líbilo takhle. S magií se musí opatrně, víš. Až budeš zacvičovat moje sestřičky...“

„Nikdy nebudu spát s nikým jiným než s tebou!“

„To doufám nemyslíš vážně. I když...“

„Udělej se mnou, cokoliv chceš.“

Potom mu vstoupila do mysli.

 

Když se probudil, nějakou chvíli nechápal, kde je. Pokoj v ubytovně pro důstojníky byl podstatně méně parádní než ten v hotelu. Pohledem z okna se ujistil, že je ráno a venku svítí slunce. Vstal; když si letmo všiml svého odrazu v zrcadle, užasl: všechno jeho ochlupení zmizelo.

Nějakou dobu stál a prohlížel se. Vždy nosil předpisový krátký účes, tady v polních podmínkách strniště, jež zanechal strojek. Nestaral se o to, byl to běžný hygienický úkon. Ale teď...

Vrátil se k jednotce. Kamarádům vysvětlil změnu vzhledu tím, že využil služeb domorodého pucifouse, který mu kromě hlavy oholil i obočí. Zasmáli se.

Při první příležitosti vyrazil na obhlídku Atanoru. Dělostřelecké baterie dál drtily zříceniny, jako by je chtěly rozbít na prášek. Bezvýsledně.

 

„Přišel jsem na váš rozkaz, doktore.“

Vojenský psychiatr mu pokynul na služební židli. Listoval v papírech.

„Poručík Michael Goldstone, pane.“

„Vidím. Jaké máte potíže, poručíku?“

„Vlastně žádné, pane.“

„Aha. Domorodci, že? Jaký jste měl kontakt?“

„Totiž... mám ten kontakt každou noc.“

„Ve snu?“

„Ano. Ovšem v noci je to živá realita. Velmi živá. Sexuální.“

„Hm. Samozřejmě, jste mladý muž plný síly. Viditelně zdravý...“

„Zdravější než dřív, pane. Necítím hlad, žízeň, únavu, horko...“

„Aha! Ona je čarodějka?“

„Danielle de Saint-Claire. Tak se mi představila.“

„Neznám. Ani z doslechu.“

„Čtrnáctiletá holka. V realitě tam nahoře, na Atanoru. Mluvil jsem s ní v rámci... služebních povinností. Pokud byla skutečná.“

„Dotkl jste se jí?“

„Jednou, když mi podávala talíř se zákusky.“

„Vy jste od nich dokonce něco jedl?“

„Netušil jsem, že se to nemá!“

„Stačí to, abyste se infikoval.“

„Nemyslel jsem...“

„Říkáte čtrnáct? Žákyňka; ve výcviku minimálně pět let. Panna?“

„To rozhodně ne. Tvrdí, že měla pětadvacet milenců.“

„Proč ne, to mohla klidně stihnout. Dělá vám něco nepříjemného?“

„Ne. Spíš naopak.“

„Tak na co si stěžujete?“

„Ovládá mne.“

„Aha. Předpokládám, že se snaží vás nějak vylepšit.“

„To oni dělají?“

„Běžně. Na někoho se soustředí a... zamilovala se do vás?“

„Obávám se, že ano.“

„No. Přišel jste se jen tak pochlubit, nebo s tím skutečně máte problémy?“

„Vlastně... já ani ne. Spíš moje okolí. Jistě, nemusel jsem se jim svěřovat, ale... já to řekl jen pár kamarádům, když jsem... vlastně nevím, proč. Asi jsem se opravdu chtěl pochlubit.“

„Ano, ovšem. Znám několik takových případů. V jaké je to fázi? Tedy, jaká je ona, hodně dobrá čarodějka? Nakolik vás chce přetvářet?“

„Pokouší se mne učit. Předávat v mentálním spojení vědomosti. Nejdřív jazyky; každou noc mě naučí jeden. Možná víc. Plus chápání... víte, bloky. Zároveň s ruským jazykem historii Ruska, pravoslavnou víru, genealogii carské rodiny, informace o sousedech, spojencích, nepřátelích, mongolském vpádu ve třináctém století... prostě velký blok informací.“

Psychiatr si začal v rozpacích pohrávat s tužkou.

„Latinu taky?“

„S lékařským výcvikem. A historií Římského Impéria.“

Na stěně ordinace visel plakát s kostrou, vedle obrázek obnažených svalů.

„Vyjmenujte mi názvy jednotlivých kostí!“

Goldstone ochotně začal; lékař chvíli naslouchal, pak jej zarazil.

„Zkoušku z anatomie byste udělal napoprvé. Já jsem to zvládl na třetí pokus po nesmírném úsilí. Stal jsem se psychiatrem, protože... dokázal byste nějaký praktický chirurgický výkon?“

„Nevím jistě. Pohled na krev mi nedělá zvláštní problémy, ale...“

„Nechcete se stát vojenským lékařem?“

„Totiž, pane... myslel jsem na to. Ale šlo to příliš rychle...“

„Jak dlouho to trvá?“

„Asi tak čtrnáct dní.“

„Říkáte každou noc? Nevypadáte vyčerpaný!“

„Pane, vydržel bych tři dny bez jídla, spánku a odpočinku. Po každé takové noci se probouzím daleko víc osvěžený, než kdy jindy.“

„Pak nechápu, na co si stěžujete.“

„Vám to připadá normální?“

„Ne. Ale té dívce zjevně ano.“

„Vy věříte tomu, co povídám?“

„Jistě. Zaregistrovala si vás, poznačila. Dotkla se vás, přijala vaši auru a od té chvíle vás najde kdekoliv ve vesmíru. Bude si s vámi hrát, dokud ji to bude bavit. Říkáte, že je velmi mladá, takže nerozvážná; kdyby byla starší, měla by víc rozumu.“

„Ale přitom má tak obrovské znalosti!“

„Pane, tahle knihovna obsahuje obrovské množství informací. Přitom skříň, ve které je uložena, není nic chytrého. Do vaší dívky soustavně ukládali informace a ona je předává vám. Jak je použijete, je vaše věc.“

„Díky, doktore. Už jsem se obával, že blázním.“

Poručík vstal. Pak si zase sedl.

„Ještě nějaký problém?“

„Totiž... mám mladšího bratra. Je mu šestnáct, studuje na vojenské akademii. Včera mi volal telefonem. Obávám se, že... prosím, nechápejte špatně, já skutečně nejsem blázen, ale...“

„Kontaktovala ho?“

„Vyptávala se na něj. Mám brášku moc rád... vlastně až teď, když nejsem doma. Předtím to byl rozmazlený malý smrad. Teď... víte, co jsem tady, mám daleko větší touhu být se svými příbuznými. Myslím na maminku, na tátu, dokonce dědečka a strýce a tety... všecky doma. Nesnášel jsem je, jsou takoví škrobení a... ty jejich spořádané domky a rodinné oslavy... Kdybych dneska mohl být tam a ne tady...“

Mike se zarazil, polkl naprázdno. „No, k bráchovi. Svěřil se, že nechápe, co se s ním děje. Zdá se mu o holce; je to Daniela. Navštěvuje ho každou noc a miluje se s ním. Brácha ještě nikdy neměl holku. Dany tvrdí, že jsem mu ji poslal, vykládá mu o mně a...“ Znova polkl a vzdychl.

„Bráchovi nešla matematika. Dany zajásala a hned mu ji předala. V prvním testu poprvé dosáhl sto bodů. Potom se pohádal s matikářem o nějakou speciální teorii; brácha nemá rozum, když má pravdu, musí ji prosadit. Učitel se strašně naštval, ta teorie je vědecky zatím neuznaná...“

Psychiatr se zamyslel, asi poprvé od začátku rozhovoru.

„Říkáte, že ho navštěvuje každou noc?“

„Říkal to brácha. Tedy, jeho vyprávění bylo poněkud zmatené, ale...“

„Chápu. Vás ale také?“

„No... ano.“

„Jste si jistý, že ta vaše dívka je... doposud živá?“

„Prosím?“

„Současný výskyt ve více snových představách je neobvyklý.“

„Mně říkala... nebudete se smát?“

„Nesmírně rád bych se smál. Bohužel není čemu.“

„Jednou se mnou laškovala. Tvrdila, že je schopná proniknout přes moje vzpomínky do mysli každému, komu bude chtít. Mým příbuzným, kamarádům, třeba i děvčatům, se kterými jsem něco měl. Není lesbička nebo něco takového, ale... víte, oni to tak neberou, oni...“

„Ach Bože! Talentovaná, nedisciplinovaná, bez dohledu. Hotové neštěstí!“

„Doktore – je to možné?“

„A vy chcete, aby ano, nebo ne?“

Goldstone zaváhal.

„Tak jí to řekněte. Obvykle jsou ochotné vyhovět.“

„Doktore, já...“

„Podívejte, mladíku. Máte nezasloužené štěstí. Někdo jako já by takovou příležitost přivítal jako dar z nebes. Jen velmi málo lidí, kteří dostali tu možnost, si stěžuje, většina je spokojená. I když jejich přístup je poněkud netradiční. Už vám zařídila přímé spojení s tím vaším bratrem?“

„Cože?“

„Telepatické spojení. Mohl byste současně prožívat to, co on, a naopak. Pokud se skutečně máte rádi... A s každým, s kým budete chtít.“

„Myslíte, že by to dokázala?“

„Nevím. Zeptejte se jí.“

Mike potřásl hlavou. „Zmínil jste se... zda je naživu. Myslíte, že by to dokázala i mrtvá?“

„Ještě daleko víc. Proč?“

„Řekla, že kdybych ji zabil, stane se mým ochranným andělem.“

„Chlapče, vy máte štěstí!“

Mike na malou chvíli pocítil zlost.

„Myslíte, doktore, že je to taková rozkoš? Vy byste to chtěl?“

„Pane!“ Psychiatr se obrátil a poklepal na svazek volných listů, svázaných ve tvrdých deskách, „Tohle jsou všelijaké záznamy, mých výzkumů i od některých kolegů. Ty případy jsou různé, ale všechny zajímavé. Avšak žádný jsem nezažil na vlastní kůži, chápete? Mě nikdo nekontaktoval!“

„A vás to mrzí?“

Mike vstal. Uchopil doktora za ruku a držel ji v dlani.

„Jestli se mi povedlo zaznamenat vaši auru, tak vám ji pošlu! Ještě dneska v noci, když to půjde! Požádám ji, aby vás pro začátek doučila anatomii a k tomu nějaký hezký cizí jazyk, třeba starou babylónštinu. Ať si užijete toho zmatku v hlavě, co mám já, a přestanete být takhle nafoukaný!“

Psychiatr seděl a jenom vyjeveně zíral.

„A ještě ji požádám, aby vám upravila oči, abyste viděl bez těch brýlí. A vyléčila bronchitidu, sípáte jako poškozený ventilátor! Stačí?“

„Jistě. Ale proč se rozčilujete, mladíku?“

Mike se jen zasmál. „Jestli to vyjde, pochopíte to. Přijdu se za pár dní zeptat, jak to funguje. Zatím se mějte!“

A práskl za sebou dveřmi.

 

„Hlášení od komthura Ártabogyiho, pane...“

„Telepaticky? Tak nám to přetlumoč!“

„Nepřítel zahájil masové přesuny vojska a techniky po Staré cestě. Tanky, transportéry, samohybná děla a spousta aut s vojáky. Zhruba každých třicet mil vytváří opevněné základny, ve kterých nechává posádky. Nepostupují moc rychle, zaměřují se hlavně na zabezpečení a udržení zabraného území.“

„Hm. Co dělá Gyula?“

„Vlčí taktiku. Malé oddíly sledují přesun okrajem džungle, likvidují jednotlivce nebo menší skupiny, které se vzdálí od ostatních, a před armádou rychle utečou. Nic víc se dělat nedá.“

„Rozumím. Pánové – můžeme s tím něco dělat?“

Velitelé hleděli na císaře a mlčeli. Kdyby dal kterémukoliv rozkaz, hned vyjede se zbytkem svých lidí nepřátelům naproti – a padne, protože zabránit jim v přesunu nedokáže.

Tak promluvila císařovna Diana: „Pánové nic. Zbýváme už jenom my.“

 

Alix získala povolení (pozvání?) na obřad bojovnické kasty v Dunbarovském paláci. V dřívějších časech to nebyla událost, kterou je třeba zaznamenat do kronik, ale toto byly poslední obřady Leopardí gardy před bojem, v němž mělo mnoho přítomných zahynout. Ne že by chtěly, ale...

To svolení se nedávalo nějakou písemnou pozvánkou. Alix se prostě zeptala vévodkyně Julie, zda může přijít taky, a Julka řekla: „Ale jo, přijď.“ Což stačilo; bude tam Diana, takže i Lera.

Palác Dunbarů už dávno nebyl, co býval. Ani shromáždění už nebylo to co dřív; především účastníků bylo málo a chyběli ti důležití. Alix bloumala po paláci i po přilehlém parku, dobře věděla, jaké to bývalo dřív a mrzelo ji, že to nikdy na vlastní oči neuvidí. Malá smutná čarodějka ve velkém omšelém domě; a čas, který nelze obrátit zpět.

Ta slavnost patřívala především ženám z bojovnické kasty; čarodějky byly přítomny hlavně ty, které se blížily kastě WF, wiz-fighter. Dámy přihlížely zábavným kouskům nezvedené mládeže, smály se jim a občas dobře poradily; jejich čas nastával až kolem půlnoci, do té doby zasahovaly minimálně.

Během dopoledne se hosté sjížděli, zdravili mezi sebou, vyměňovali drby a chlubili se, co si zajímavého pořídili. Dívky především předváděly nově získané milence; kluci většinou vyjeveně zírali a reagovali se zpožděním. Mimořádně oceňováni byli cizinci a začátečníci; pro mnoho mladých mužů to byl skvělý start. Oceňována nebyla ani tak morální úroveň, jako silný energetický náboj, využitelný v magii. Z čehož vyplývá, že takový nově příchozí se mohl znenadání, bez vlastního přičinění, ocitnout v sexuálním spojení s princeznou, která ho zároveň fascinovala i děsila. Což se mu stalo mnohokrát za sebou, až docela ztratil rozvahu a energii.

(Když se to pokusil příště opakovat, už to tak snadno nefungovalo; jeho energie se vyrovnala s okolím, čímž pro WZ přestal být atraktivní. Smůla.)

Pro mladé bojovníky tu byla jiná atrakce: méně zkušené kamarádky a mladší sestry. Oblíbený žertík byl předhodit nic netušící dívku zkušenému příteli a naopak; mimořádně zábavné pak bylo, když někdo z účastníků nesouhlasil či byl dokonce proti. Nepřítelem WZ je nuda a citový chlad; vzrušené emoce je naopak těší a posilují. Vyprovokovat patřičně divoký spor mezi kamarády, kteří netuší, kdo jim to způsobil, to je přece zábava!

(Alix velice toužila, aby jí někdy někdo provedl něco nepříjemného, když to nečeká. Potom se jí to stalo, a nebyla to vůbec taková legrace. Dokonce začala přemýšlet, jak se cítily ty oběti žertíků.)

Typická oběť: mladší sestra, dle názoru většiny ještě dítě. Nedávno se poprvé zamilovala, se všemi příslušnými efekty; po nějakém čase zjistila, že kromě toho jejího nejmilovanějšího existují i jiní kluci a začala projevovat aktivní zájmy. Obrátila se na ségru a úporně se dožadovala, aby ji na příští akci vzala s sebou. Pokud byla dostatečně vytrvalá, je tady.

Typické znaky: čerstvě vytvořený fantastický účes a ochota zapojit se do čehokoliv, bez ohledu na nebezpečí. Pokud při příchodu nějaké vlasy měla, počítala že během večera o ně přijde. Oblíbené byly tenké copánky, které rozdávala novým milencům k výzdobě jejich domácího oltáře. Pokud byly přítomny nějaké kamarádky, obvykle soutěžily, která jich sbalí víc. Starší sestra počítala body a přihrávala osobně vyzkoušené kluky.

Čarodějky nejen že mládeži v zábavě nebránily, dokonce ji mírně podporovaly; splétaly energetické pole, které večer hodlaly k něčemu využít. Aby bylo ještě silnější, posilovaly příjemnou pohodu: hudba vhodná k divokému tanci, dostatek jídla a nápojů natolik opojných, aby všichni ztratili zábrany, ale neskáceli se v bezvědomí. Prostě pohoda.

Davem se volně proplétaly děti, očumovaly a snažily se zapojit, ať velcí chtěli či nikoliv. Pokud se jim podařilo zlobit tak intenzívně, aby si toho někdo všiml a zkusil je prohnat, cítily oprávněnou hrdost. Výpraskem jim občas hrozili, ale málokdy to realizovali; tak se děti rvaly mezi sebou.

Čas od poledne do soumraku byl vyhrazen zábavám, navazování známostí aj.; když se setmělo, nastal čas soukromých magických pokusů. Hodně děvčat byly začínající čarodějky; nebraly sice svoje pokusy vážně, ale snažily se. Ani jim nešlo moc o výsledek, hlavně udělat dojem na kamarádky a instruktorku, která by je doporučila k vyššímu studiu.

V té době pro naprosté vyčerpání odpadla většina kluků. Nahradili je různí příchozí: nižší polobozi, přátelští démoni a bytosti, o jejichž identitě nejsou jasné důkazy. Schopnější WZ takové osoby znaly a dokázaly přivolat. Hosté se samozřejmě maskovali jako obyčejní lidé, ale dali se poznat podle E potenciálu.

Před půlnocí začaly probíhat závažnější obřady, vedené staršími čarodějkami, za účasti všech významných osob. O půlnoci pak převzala velení nejvýznamnější WZ a provedla Akci, která byla plánována. Zbytek času byl potom věnován uklidňování a resuscitaci těch přítomných, kteří upadli do kómatu nebo deliria. K úmrtí obvykle nedocházelo a když, mohli si za to dotyční sami; přehnali svoje sebevědomí a podcenili nebezpečí.

Tohle všechno Alix poslouchala a vnímala celé dětství. Nebylo jí dopřáno to prožít; dnešní setkání byl bohužel pouze slabý odvar, stejně jako palác Dunbarů už nebyl ta nádherná stavba jako dřív. Dámy se nepyšnily parádními účesy, většinou byly holohlavé a místo nádherných rób a zářivých šperků nosily šafránové řízy mnišek. A místo co by se dobrotivě usmívaly a dávaly rady, pospíchaly, hádaly se a na vyrušení reagovaly nevrle.

Dívek z kasty bojovníků bylo velice málo; a to ještě většina byly zmíněné mladší sestry, které se ale nesháněly po milencích, nýbrž po zbraních. Ono kluků bylo vůbec málo, a už vůbec žádní cizinci; pokud nepočítáme zajatce, ti byli vítáni pouze s velkými výhradami. Některé je používaly jako otroky, pravda; ale mladým je nepůjčovaly.

Mladé gardistky především plenily Julce zbrojnici; každá se snažila najít vhodné zbraně, zkoušely je v tělocvičně i v parku a dohadovaly se, jestli je lepší ta či ona. Alix se ve zbraních nevyznala vůbec; sice chodila na rozcvičky jako ostatní, ale byla malá, slabá a neprala se ráda. Všeobecně touha pořádně se porvat a dostat nářez, až se nemůže hýbat, mezi děvčaty značně poklesla; ty skutečně bojovné padly nebo se snažily přežít ve vojenských oddílech. I ty, co se raději držely zlaté střední cesty; ani moc bojovné, ani vyloženě zbabělé, nemilovaly bolest, ale když se bojovalo, tak do toho šly. Zbyly ty, co tvořily poslední zálohu; ne zcela zdravé, s odlišnými zájmy a příliš mladé, než aby je někam pustili.

Kromě zbraní potřebovaly taky koně. Dunbarové a jejich příbuzní a spojenci měli velká stáda; teď je přihnali, aby si každý vybral. Už dávno nebyly WF, které se dokázaly transformovat na klisny a vybrat si divoké hřebce osobním kontaktem. Poslední taková byla možná Clarissa, ale ta jezdila na mašince zvané Mrcha a chystala se sloužit jako spojka a rozvědka. Sestra Sylvie, provdaná za Jackie Therlowa, naopak do boje vůbec jít neměla, jejím úkolem bylo držet palác a rodové jmění.

Alix i nadále bloumala sem tam, poslouchala diskuse, přihlížela cvičení se zbraněmi. Nikdo si jí moc nevšímal. Lera s kluky Baarfeltovými byli taky někde poblíž, dělali zhruba to samé. Lera uměl bojovat dobře, na svůj věk a postavení; ale válka mu objasnila, že to není hra.

Později odpoledne začaly tvořit oddíly. Účelem bylo vyčlenit skupiny, spočítat jejich členy, rozdělit na čety a ustanovit velení. Vrchní velitelkou byla císařovna Diana, její pravou rukou Julie, která za tím účelem změnila vzhled na leopardí skvrny. I ostatní princezny se hbitě zleopardovaly; vyzdobily se taky různými medailemi a záslužnými kříži, získanými za dřívějších bojů. Některé i hřívami. Sluší se, aby princezna šla do boje s vlajícími vlasy. Jestli jsou pravé či iluzorní, na tom nezáleží; ale žena z bojovnické kasty by měla odcházet krásná a vznešená. Jsme nějaký walkyrje, ne?

Diana měla na hlavě vytetovaného pestrobarevného hada; naučila se ovládat ho, aby se vztyčoval, syčel a prskal oheň. Vzadu pokračoval had zlatavou hřívou, která za ní vlála; tak byla zpodobena na četných obrazech a freskách, tak vypadala i nyní. Její příklad byl závazný pro ostatní, takže se zasloužilé bojovnice přestrojily do dřívějších podob.

Pak nadešel soumrak a s ním pocit, že je čas zajistit si magickou ochranu. Každá z významnějších velitelek měla vlastní Ochránce a metodu jejich uctívání; taky dokázaly mžikem vytvořit příslušný oltář a provádět na něm obřady. Byla to zajímavá podívaná, zvláště pro Alix; začínala být ve svém živlu, dokonce přestala být smutná a otrávená. Okukovala a snažila se něco naučit, kupodivu zvlášť od mladších.

Ty měly dva úkoly: připravit se v boji zabít co nejvíc nepřátel a samy se ochránit proti zranění či smrti. Nebály se zemřít, ale chtěly samozřejmě vydržet co nejdéle. Většina ještě nikdy nezabila ani myš; zbavit života nějakou jinou bytost bylo proti jejich víře. Ale nepřátelé si přicházeli pro smrt; přišli, aby byli vysvobozeni z hříšného pozemského těla a zařazeni do vznešené služby Bohu. Čarodějky a bojovnice jsou předurčeny, aby ta jejich těla otevřely a umožnily duši odejít; zajisté za to obdrží karmický trest, ale pro dobro své země i budoucích padlých to musí udělat.

Služebník Boží nikdy nezabíjí proto, že by chtěl; je to jeho služba. Dobrovolně se podřizuje nutnosti a riskuje trest; pokud někoho zabije, bude se muset v mnoha životech vrátit a pečovat o něho, až ho přivede k dokonalosti a učiní z něj rovněž služebníka Božího. Je to náročný a nepříjemný, avšak vznešený úkol; nuže, nechť se děje vůle Páně.

Většina starších důstojnic měla na hrudní kosti zasvěcovací kříž; některé odlišný znak podobného významu: půlměsíc, jin-jang, Thorovo kladivo. Černé, rudé, modré, zelené kameny; hvězdy na ramenou či na klíčních kostech označovaly důstojníky. Ženy z oddílu Veroniky Mendozové měly blýskavé tetování na lícních kostech; holky z klanu Wulffssonnů se zdobily tetováním na jedné či obou tvářích, někdy protažené až na spánky a dál na hlavu, zvláště pokud měly vyholené vysoké hřebeny od čela k temeni. Na svoje rezavé hřívy byly nesmírně pyšné, oholené byly jen čarodějky.

Alix snila, jak by se parádně vyzdobila, kdyby byla velká a mohla s nimi do bitvy. Ještě nevěděla jak, ale určitě by...

Použij moje péra!

Konečně se ozval Aquila. Na jednu stranu na něj byla pyšná, nikdo nemá takového Ochránce; na druhé se ho pořád ještě bála.

Hlupáčku; nedotknu se tě, dokud se mě budeš bát!

Já už se nebojím!

Vážně? Tak natáhni ruku!

Rozevřela dlaň. Pocítila koncentraci energie, pak se jí v dlani zhmotnilo veliké černé pero s bílou špičkou. Ale nebylo pouze černé; jak jím mírně otáčela, objevovaly se na něm odlesky do modra, zelena, fialova...

Alix si vytvořila na temeni bojový cop, spíš uzel vlasů, do něhož to péro mohla zasunout. Teď vypadala skvěle!

Chvíli zhluboka dýchala a odvažovala se.

Dokázal bys sem přijít? Jako... v nějaké lidské podobě?

Chceš to? Troufneš si?

Ano!

Vyčkávala, co se stane. Po zádech jí přebíhaly slastné přívaly hrůzy.

Aquila byl vysoký muž vznešené, leč výrazně dravčí tváře. Místo vlasů měl lesklé černé peří; stejnou barvu měla jeho uniforma. Zbraně nebylo vidět. K jejímu překvapení před ní poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

„Jsem zde, má princezno.“

Chvilku trvalo, než se přestala třást.

„Jsi vítán, Aquilo. Jsem ráda... že jsi tady.“

„Hlavně jsi ráda, že tě nezabiju na první kontakt, co? Zvláštní holčička; těšíš se a bojíš současně. Důvěřuješ mi?“

„Ano. Ne... vlastně nevím.“

„Správně. Jsem nebezpečný. Ale těch nebezpečných je tu dneska víc.“

Vybral si křeslo u stěny a posadil se; pak se výhružně usmál.

„Posadíš se mi na klín?“

Uchopil ji a posadil si ji na koleno. Ruce jí ovinul okolo těla.

„Chvíli budu dráždit tvůj strach. Ty se bojíš ráda, teď už to vím. Třeba ti takhle zaryju do těla drápy... a jedním z nich ti probodnu srdce. Cítíš to? Já zase cítím jeho tep... Kdybych sevřel svůj pařát, vytrhnu ti je. Jak se ti to líbí? Nic neříkej, cítím to. Teď vytáhnu dráp a ochutnám tvoji krev. Ano, velmi chutná... Tak jsem si to představoval...“

Alix těžce dýchala. Jeho spáry v hrudi bolely, ale příjemně.

„Jenže ty víš, že ti neublížím, čarodějko. Tvá existence je zárukou mé přítomnosti tady. Hodně jsem se naučil od vás lidí. Býval jsem pouze pták. Teď jsem... něco jako Hórus, božský sokol. Hezké...“

„Víš něco o bozích?“

„Respektuji jejich sílu. Díky tobě se k nim dokážu přiblížit. Hodně toho zvládám díky tobě. Jsi dobrá čarodějka.“

Alix uvažovala, co říct. Na nic chytrého nepřišla.

„Neměla bych tě... představit ostatním?“

„Není třeba. Já se jim časem představím sám.“

Napadlo ji, zda se hodí, aby mu seděla na klíně. Je přece už velká!

(Ale zas ne tak velká, aby... Ne, dost!)

„Budeš se hodně zlobit, když budu rozmlouvat s jinými ženami?“

„Ne!“

„V některých kulturách to považují za nevhodné. I já jsem měl manželku; po její smrti jsem už jinou nehledal. Jsem velmi starý, víš?“

Nebyla si jistá. Docela by uvítala, kdyby chvilku znepokojoval někoho jiného; už se ho sice nebála, ale úplně klidná nebyla.

Vnímal to. Pustil ji, vstal a začal obcházet Palác. Zastavoval se u jednotlivých oltářů, přihlížel uctívání; častěji však zůstával stát před těmi, od kterých kněžky na čas odešly. Postával, nehybně zíral, vštěpoval si detaily výzdoby, artefakty, zejména však sošky či obrázky božstev.

Tak ho objevila Julie. Oslovila ho: „Myslím, že tě ještě neznám.“

„Jsem Aquila. Patřím k Alix.“

„Aha, ten... myslela jsem, že jsi orel.“

„Jsem Orel. Tato lidská podoba je mi dost nepříjemná, ale přijal jsem ji kvůli Alix. Aby se tolik nebála.“

„Pořád ještě se bojí?“

„Je malá. Zvykne si.“

Julie vzdychla. „Chytrá malá holčička. Škoda, že ji neuvidím vyrůstat.“

Z dravčí podoby zůstala Aquilovi schopnost otočit jedno oko jiným směrem, zatímco druhé zůstalo zírat na původní objekt.

„Náš svět umírá, Aquilo. I my brzy zemřeme.“

„Můj také.“

Julie vzdychla znovu. Začala promýšlet jednotlivé varianty.

„Jsem velmi starý, čarodějko. Dlouhá léta jsem žil sám a snažil se poznat tajemství života. Neměl jsem na starosti nic jiného; když nemusíš krmit samici a mláďata, máš spoustu času. Připravoval jsem se odejít. Nevěděl jsem kam, my orli na to obvykle nemyslíme. Až když zestárneme.“

Julie mohla říct, že i ona je stará. Ale mlčela. Jeho hlas zněl zvláštně, volil podivné výrazy, stěží mu rozuměla.

„V mém světě není žádná víra, žádné očekávání dobrého či zlého. Ani naděje, ani zoufalství. Nevím, co bude, až mě křídla přestanou nosit. Možná už nebude nic. Pojem naděje jsem se naučil až od Alix.“

Ohlédl se na dívenku, která se držela stranou; přihlížela a dobře věděla, že mluví s Julií. Byla na to svým způsobem hrdá. Snad ji Velká Matka vezme konečně na vědomí!

„Alix otevřela Brány. Dokud jsem s ní spojen, můžu vstoupit do lidského světa. I když se mi nelíbí. I když umírá, jak říkáš. Dokonce jsem pochopil, co je bojovat. Za něco, proti někomu. Už nejsem jen Orel. A ostatní orli slyší můj hlas; začali přemýšlet.“

Julie řekla: „Och, Bože!“

„Jak bych mohl... vstoupit do služby k nim?“

„Ke komu?“

Lehce kývl hlavou k oltáři. Ani nevěděla, co je to za božstvo.

„Jedna dívka z cowenu, Tinka. Hodně čte. Zná příběh o orlech, kteří pomáhali jedné skupině bojovníků proti druhé. Hobitům proti skřetům.“

„Ach ne! Tinka je blázen!“

„Vyprávěl jsem ten příběh ostatním. Líbí se jim.“

„Je to pohádka, kterou vymyslel nějaký člověk! Ne skutečnost!“

„Není dobré, aby se legendy staly pravdou?“

Rychle to promyslela. „To si myslíš jen ty, nebo...“

„Jsem první. Vyzkouším cestu. Když bude dobrá, pozvu ostatní.“

„Vážně bys to dokázal?“

„To nevím. Uvidím. Když to dopadne špatně – jsem jen starý Orel.“

Julie měla chuť odejít; promýšlet varianty, učinit si závěry.

„Počkej. Co moje přání? Chci kontakt s Bohy!“

„Se kterým?“

„S tím nejmocnějším. Komu sloužíš ty?“

Julka se dotkla kříže na prsou. „Má mnoho jmen a mnoho tváří. A je tolik mocný, že naše služby nepotřebuje; Jeho vůle vládne všem živým bytostem. Proto mu sloužíme tak, že pomáháme níže postaveným, bohům jednotlivých ras, národů, kultur nebo... existuje nějaký bůh Orlů?“

„Nikdy jsem o žádném neslyšel.“

„Co kdybys ho zkusil najít?“

Teď chvíli uvažoval on. „Je to zajímavý a důstojný úkol. Nevím, kde bych ho měl hledat... budu vás doprovázet a sledovat, ve vaší přítomnosti se asi vyskytují častěji než jinde. Třeba na něco přijdu.“

„To bude dobré.“

„Odpověz: ti lidé, proti kterým bojujete. Proč? Co proti vám mají?“

„Na to se snažím najít odpověď od první chvíle, co začala válka. Nevím. Možná jen chtějí, abychom byli mrtví.“

„To je docela dobrý důvod.“ souhlasil.

„A my bojujeme proto, že nechceme zemřít.“

„I to je dobrý důvod.“

„Zapojíš se do naší války?“

„Zmůže něco jeden Orel? Budu létat ve výši a dívat se. Občas někomu dám zprávu, co se děje dole. Stačí?“

„Určitě. Jsem ti vděčná.“

„Víš jistě, že tvůj svět musí zahynout?“

„Nevím jistě. Pravděpodobně.“

„Když svět umírá, je na čase snést vejce. A dobře je ukrýt.“

„Podle toho, co vím o orlech: žádné mládě nepřežije bez rodičů. Obou, jeden loví a druhý kořist trhá na kousky.“

„Máš pravdu. Znáš naše zvyky. Přesto je někdy dobré spoléhat na zázrak.“

Překvapeně k němu obrátila zraky. „Znáš slovo zázrak?“

„Alix je má ráda. Spoléhá na zázraky.“

Julie vztáhla ruce a objala jej.

„Aquilo, raději nehledej svého orlího Boha! Co když se mu nebude líbit, že ses naučil slova, která tvůj národ neměl znát? Věřit, milovat, spoléhat na zázraky? Co když tě potrestá?“

„Potom budu první, kdo ponese trest.“

Julie se smutně usmála.

„Znáš jméno Prometheus? Muž, který byl za trest přikován ke skále a Orel jako já mu kloval... játra? Legenda; Alix na ni myslela, když se mne bála. Dokonce si našla v těle játra a zkoušela, co by cítila. Jednou jí je třeba vyklovu, aby to poznala v realitě. Co říkáš?“

„Když jsem byla mladá, řekla bych: Vyklovej játra mně.“

„Ráda bojuješ se silnými soupeři?“

„Už ne. Tohle bude můj poslední boj. Další už nechci.“

„Nechceš se stát Orlem?“

„Třeba; moje dcery měly rády podobu dravého ptáka. Dokázaly přeměnit svá těla a létat; kdysi dávno v cizí zemi.“

„I ty jsi už zkusila létat.“

„Je takové zvíře, drak. Hodně čarodějek se umí změnit v draka. Některé to ovšem nepřežijí. Je to náročné...“

„Drak je krásný. Jenom nechápu, jak létá.“

„Změnou těla... i když, v té podobě se nedá zůstat dlouho. Je to naprosto nefunkční tělo, vhodné k boji, ale k ničemu jinému.“

„Zamysli se. Orlem bys mohla být...“

„Ano, budu o tom přemýšlet. Ale teď musím jít. Mám hodně práce.“

„Přivolat je?“ vztáhl ruku k oltářům.

„Bude to naposled.“

Na chvíli se zamyslel. „Přeju ti štěstí. Říká se to tak?“

„Ano.“

„Vyslovil jsem taková slova poprvé.“

 

Alix byla silně zvědavá, zda přijdou bohové. Další spousta legend, které od malička slýchala. Nikdy nepřišli; ale dneska už se přece něco musí stát! Jinak by tohle všechno bylo zbytečné, i ona by byla zbytečná, jako čarodějka i jako holka, která... Zkrátka, všecko by bylo nanic.

Našel si ji Lišák. Když na něj koukala, zkoušela si vzpomenout, zda se za poslední dobu změnil. Zná ho v podstatě odjakživa; vyrostl, zvážněl, dospěl, dostal rozum? Jediná změna, o jaké věděla, byl účes, o který mu osobně pečuje: skalpová kadeř a několika péry. Jenže tak vypadají skoro všichni kluci i holky, které se chystaly do boje. Teď i ona.

Pohladila svoje orlí péro. Dodávalo jí sílu.

„Počítáš E bilanci?“ zeptal se Lišák.

On ji samozřejmě počítal taky; nechtěl se věnovat praktické magii, aspoň zatím, ale chtěl mít přehled.

Roztržitě kývla. Odhaduji 165 % nad průměr.

Málo na cokoliv.

Tohle byl úvodní nájezd na to, co chtěl promyslet. Pobídla ho.

Chystáme únikové tunely. Chtějí nás v poslední chvíli poslat někam pryč. Nevím kam; nechtějí to prozradit ani nám, abysme nenechali stopu. Nejspíš ji někdo hned za náma smaže.

Myslíš, že mají nějaký schopný čaroděje?

Možná už naverbovali nějakou komerční WZ!

Neřekla žádnou námitku. Věděla, jakým způsobem obelstili Valérii; určitě se dá najít někdo, kdo obdržel Poznání, ale není dost silný, aby je nezneužil. Příliš jsme důvěřovali sami sobě a podcenili lidskou špatnost. Přijde čas, kdy mnoho čarodějů začne zneužívat své možnosti.

(Co budu muset dělat já, až budu... tam, kde budu?)

Plánují něco pro Leru? Charry ani Diana to nedokážou, ale...

Nevím. Ani já to nedokážu.

Alix, až vyrosteš a situace se uklidní, pošli mi vzkaz. Najdi mě, ať budu kdekoliv. Sejdeme se... seženem armádu a vyženem je!

Alix kývla. Neměla pocit, že se to podaří tak, jak si představují.

Vlastně si vůbec nebyla jistá, co bude dál.

Přiblížil se k nim Lera. Vypadal ztrápeně, ještě víc než dřív.

„Tak co bude? Budete vyjíždět?“

„Já s nima přeci nepojedu!“ namítla.

„Já taky ne. Táta bude velet obraně města. Máma Leopardí gardě. My máme pomáhat... draky máme připravený. Teď aby tvůj Aquila...“

„Už jsi ho aspoň pozdravil?“

„Jo. Je... mocnej.“

Alix vnímala i ty předchozí přívlastky, které radši spolkl. Strach neměl, pouze oprávněné obavy, které člověk cítí ze silného soupeře.

Pohlédla k hlavnímu oltáři. Aquila k ní otočil jedno oko a ušklíbl se.

Čarodějky zahájily kírtan. Diana hrála na harmonium, Maryška na elektrickou kytaru, Veronika na šalmaj; Julie tentokrát konala službu na oltáři. Tu, která dříve příslušela Valérii.

Alix se nikdy nenaučila na nic hrát; zhmotnila si kartály a cinkala jimi o sebe do rytmu, jak tančila, ale za moc to nestálo. Taky zpívala; rytmus a melodie ji uchvátily a ovládly, podřizovala se a zvolna ztrácela vlastní vůli. Sjednocovala se s ostatními, vnímala jejich myšlenky a záměry...

A energii. Sošky na oltářích pozvolna začínaly jiskřit; proudy energie se vylévaly na lidi kolem a spojovaly je, uváděly do transu.

Další důležitá věc, na kterou byla zvědavá: Tanec bojovníků. Kdysi slavný a výjimečný obřad, zvláště pro mladé dívky. Dospělými tolerovaný, i když ne zcela schvalovaný; protože při něm občas docházelo k průšvihům.

Oficiálním účelem bylo, aby mladé a začínající dívky prokázaly svoji statečnost, odhodlanost a netečnost vůči utrpení; ale ve skutečnosti (alespoň některé) dávaly průchod úchylnému běsnění. Byly odlišné a byly na to pyšné; tak ať každý vidí, co dokážou!

Existoval Tanec biče; vycházel z pradávného obřadu Bičování Panen, založeného na přesvědčení, že trýznění nevinných dívek přináší všestranný prospěch. Ze začátku se vskutku k veřejnému mrskání a jiným druhům týrání přihlašovaly pouze nedotčené panny, později to bylo zrušeno pro nedostatek vhodných uchazeček. (Alix byla panna zcela nepochybně, ale nějak necítila touhu se hlásit. Možná až bude větší?)

Ještě před Tancem, v průběhu odpoledne, probíhala úvodní fáze: zdobení. Nejdůležitější byla hlava; sluší se, aby princezna měla vlasy dostatečně dlouhé a nádherné, alespoň na části lebky. Zbytek může být klidně vyholený, avšak v tom případě je zapotřebí kůži vyzdobit tetováním, žíháním, leptáním či aspoň pomalováním. Technik zdobení bylo nespočetně, používaly se obvykle v různých kombinacích. A všechny trvalé byly bolestivé. Holkám je občas dělali jejich partneři, ale častěji kamarádky; a když už byly při tom, proč nevpíchat do vhodných míst taky kovové ozdoby? Prostředky k tišení bolesti pohrdaly, naopak se bavily, když méně otrlá dívka při výzdobě řvala, brečela a občas dokonce prosila o milost. Ovšem že ji nepustily, dokud nebyla hotová; když to chtěla, má to mít! Až se uklidnila, prohlídla se v zrcadle, pyšně pohodila hlavou a těšila se na příště.

Když už skutečně nepřišly na žádný nápad, čím se učinit ještě krásnější, šly tančit. Jedním z vhodných darů pro dospívající slečnu byl honácký bič, různé délky a ze všelijakých materiálů. Pokročilejší WF používaly magicky vytvořené, velmi zkušené tzv. elfí lano, ovladatelné mentálně, takže mohlo zasahovat i proti přírodním zákonům. (S elfy nemělo společného téměř nic.)

Začínaly mírně, zvesela, z legrace švihaly kamarádky, ale hlavně sebe. Postupně se dostávaly do extáze; ječely při každém zásahu, skákaly druhým do rány a pobízely, aby je nešetřily. Ani když se na těle objevily krvavé šlehy, nepřestaly; naopak, krev je ještě víc rozvášnila. Obvykle se tou dobou přidali jejich kluci; každého muže vzrušuje, když prožívá trýznění své milované, zvlášť když to dotyčná zaslouží. A která ne? Přidali se a využívali toho, že jsou holky rozdrážděné k nepříčetnosti.

Chuť krve je pobláznila ještě víc; při milování kousaly a škrábaly běžně, ale to ještě neměly tesáky a spáry jako šelmy. V normálním stavu transformaci neovládaly, ale když se dostaly do extáze, přebíraly energii Ochránců a měnily se v to, čím hluboko uvnitř byly. A měnily i svoje kluky, proč ne? Není krásné, když se z milence stane divoké zvíře?

Ve víru vášně často docházelo k sebezraňování. Když FF nestačilo, co jí provedly kamarádky a milenec odmítal, provedla si to jednoduše sama. Nebylo účelem se vážně poškodit, oblíbené však byly nápadné jizvy, ze kterých teklo hodně krve. Důležité bylo, aby i po ošetření (zejména Ohněm) zůstaly dobře viditelné stopy, zvýrazněné kovem, barvou i všelijak.

Čarodějky se za normálních okolností chovají moudře a uvážlivě. Jenomže teď se dostaly do extáze, podobné jako holky z FF kasty. Taky měly chuť se předvést; a když kamarádka požádá o nějakou další ozdobu na tělo, proč jí nevyhovět? Některé WZ jsou schopné vytvořit i věci, o nichž nemají docela jasnou představu; napojí se na informační bázi a něco odstartují. Většinou to dopadne líp, než kdyby se záměrně snažily.

Starší a uvážlivější dámy, pokud na něco nehrály nebo nekonaly službu při oltáři, sledovaly mládež a shovívavě se usmívaly. Věděly, že jejich dcerušky jsou dravé a nevázané. Mnohem víc to vadilo rodičům, kteří nepatřili ke špičkám kasty bojovníků, ale jejich děti se k nim přidaly a nehodlaly se už do nižšího postavení vracet. Ani nemohly; s rituálními jizvami na tváři? Nebo se zlacením na lícních kostech? Se špičáky až na bradu? Vypadaly tak, protože tak chtěly vypadat; a Tanec bojovníků odbourával zábrany.

To bylo kdysi; mnoho přítomných dam tu výzdobu na obličeji neslo doposud. Alix by taky nebyla proti, byla parádivá jako každá holka a milovala, když jí ostatní záviděly. No... kdyby jí záviděly. Nikdy se jí to ještě nestalo, ve studijní skupině měly všechny zhruba stejnou úroveň a s jinými děvčaty se nestýkala. A i na výzdobu byla ještě malá.

Jenže zatímco dřív se na tanec těšilo několik stovek mladých dívek, dnes bylo těch pravých sotva pár desítek. A zrovna teď, právě když Tanec bojovníků začínal mít skutečný smysl! Neboť je nutno přiznat podle pravdy, že do žádného boje ve skutečnosti nešly; připravovaly se a byly odhodlané, ale to bylo všechno. Některé se dostaly do ciziny jako osobní stráž nebo členky bojových skupin, ale pouštět se do skutečné války měly vlastně zakázáno. Být v císařovnině Leopardí gardě znamenalo podléhat rozkazům, a dokud sama Diana nebo Julie z Dunbaru nedala rozkaz, nebylo nic.

Diana Tance bojovníků sledovala ráda a občas se ve vrcholné fázi přidala; Julie a ostatní B' téměř pokaždé, bičování je vzrušovalo. Jenže dneska se Diana mračila a Julie se tvářila povážlivě. Alix, která rozhodně nehodlala riskovat a přiblížit se k práskajícím bičům, prosákla k nim a špicovala uši. S Dianou musely i čarodějky mluvit nahlas.

„Tak kolik?“

„Přesně tři sta čtyřicet devět. I se mnou a s tebou.“

„Hm. Kolik je vojáků?“

„V prvním sledu tak třicet tisíc.“

„To je víc než jedna k deseti, co?“

„Chceš to přesně? Na každou 85.959885387 vojáka.“

„To bude muset každá z nás zastavit 86 chlapů?“

„Už to tak vypadá.“

Diana se zasmušila ještě víc.

A Alix využila své šance: „Tak mě vemte s sebou!“

Diana s Julkou si vyměnily pohledy, pak sklouzly dolů a zjistily, že Alix je na světě. Vypadaly, jako že je to překvapuje.

„Tebe?“ pronesla Diana nepopsatelným tónem.

„No... aspoň nás bude o jednu víc!“

„Nesmysl. Něco se ti stane a...“

„Druhá varianta: stane se mi to o pár dní později.“

Když nic jiného, jejich nálada se trochu zlepšila.

„Fakt, vemte mě! Budu vás poslouchat, budu hlídat koně a...“

Diana škemrání nikdy neodolala. Objala ji a přitáhla k sobě.

„Ten můj kluk si tě ani nezaslouží!“ zamručela.

Julka řekla: „Rychlotest. Kolik na tebe připadá vojáků?“

Alix hbitě spočítala: „85.714285714!“

„Tak to jo. To je rozdíl.“ řekla Diana.

„Běž si najít koně.“ řekla Julie.

Alix nadskočila nadšením. Prosadila se!

„Počkej!“ chytila ji za ucho Diana, „Budeš spojka štábu. Nehneš se ode mne na víc než pět metrů, rozumíš? Kdyby... až se bude bojovat, zašiješ se do bezpečí a nevystrčíš nos, dokud nebude po všem! A kdyby se stalo... tak zdrháš jako o život a nezastavíš se až... No, to pochopíš.“

„Provedu!“

„Zleoparduj se!“

Alix se rozhodla, že bude dokonalá. Změnila barvu těla na skvrnitou, dala si narůst srst, ocas od skalpové kadeře dolů na záda a tesáky, kvůli kterým téměř nemohla mluvit. A hmatové vousky na horním rtu.

„Šikovná!“ ocenila ji Diana.

„Jde jí to! Je tady energie, až mi to kroutí...“ Julka si uvědomila, že ji poslouchá dítě, a radši nedořekla.

Alix se rozběhla ke stájím.

Po cestě potkala Lišáka. „No páni!“

„Jedu s Gardou!“ vykřikla na něj, „Povedlo se mi to!“

Zašklebil se, vymrštil z ukazováku bič a šlehl ji přes záda. „Pro štěstí!“

„Tak ještě!“ vyzvala ho a chvíli tančila pod jeho bičem. Vůbec to nebolelo, naopak ji to povzbuzovalo.

Lera tu byl také. Fandil jí, ale jako obvykle nenacházel ta správná slova.

Děvčátka z bojovnické kasty tančila se zbraněmi; blýskavé čepele svištěly kolem nich, ale nikdy se nedotkly ničí kůže. Ozdobné jizvy už měly. Všechny byly skvrnité, mnohé už taky měly srst nebo jiné šelmí znaky.

A některé další znaky svých Ochránců. Přijímaly jejich energii z oltářů; ta už pozvolna začínala být vidět. Mnohý ze starých bohů má svoji zvířecí podobu nebo zvíře, které je jeho atributem; právě tyto znaky teď přebíraly bojovnice císařovniny gardy.

Alix se konečně dostala ke stájím; všude kolem se dívky chystaly do boje, sedlaly koně, uvazovaly na ně brašny a pouzdra na zbraně. Občas se dohadovaly, kolik by s sebou měly vzít nákladních a náhradních koní. Některé zase zkoušely změnit svoje koně na hybridní bytosti, schopné i něčeho jiného než běžných koňských aktivit. Také to zajišťovali Ochránci.

Alix bloudila a začínala zmatkovat. Jezdit na koni uměla jako každá holka v Arminu, ale nemohla se pro žádného rozhodnout. Spíš očumovala.

Až do chvíle, kdy do stájí vpadla Julie; byla viditelně naštvaná a vykřikovala rozkazy na všechny strany. Některé čety už měly dávno vyrazit; garda neměla jet v jednom šiku, ale v malých skupinách, které by spolupracovaly na dálku a sjely se až v jednom místě.

„Jakýho koně si vlastně bereš ty?“ ptala se Clarissa. Její Mrcha stála na dosah a zkoušela si koňskou kamufláž. Kupodivu jí to šlo.

„Kdyby ses radši učila lítat!“ zavrčela na ni Cla.

A najednou ve stáji zaklapala kopyta. Vévodkyně Julie se ohlédla.

„Julčo! Ty...?“

Chodbou mezi stáními přicházela její jízdní zebra. Vesele zaržála.

„Ty ses ke mně vrátila? Ale to přece...“

Julka ji chtěla obejmout, ale zebra po ní namísto toho chňapla.

„Ale ty jsi přece Eponé!“

„A co? Nemůžu snad přijít, abych odnesla kamarádku do boje?“

Alix se zachvěla.

Julie naopak reagovala téměř nadšeně: „Znamená to, že už...?“

„Ne, dokud jsem živá!“

Julka se chytila za krátkou ježatou hřívu a vymrštila se jí na hřbet.

„Tak hněte kostrou, holky! Jedeme na největší mejdan v životě!“

Jenže Alix se pořád ještě nerozhodla, kterého koně si vzít.

„Dovolíš, abych ti nabídl svoje služby?“ oslovil ji velký černý hřebec, který se jí znenadání objevil za zády. Vypadal velice koňsky, pouze namísto hřívy a ocasu měl peří. A trochu divný tvar hlavy, to se ví.

„Ty umíš taky koně?“

„Já se rychle učím. Tak nasedneš si?“

Nasedla. Zbraň neměla, vlastně ani nepotřebovala. Jak bude bojovat, nad tím pro jistotu moc neuvažovala.

Diana už taky nasedala. Měla nádhernou klisnu, bílou jako padlý sníh.

„Její kůň je taky něco...?“ zeptala se Alix jen tak do prázdna.

„To se radši ani neptej. Asi někdo z jejích draků...“

Diana kývla na Alix, aby se připojila.

Lera s Lišákem čekali u brány před Palácem. Zamávali jim...

Alix zapřemýšlela, zda se ještě někdy vrátí.

Pro jistotu v duchu požádala božstva o ochranu.

 

Generál Exeter se skláněl nad mapami.

„Volá vás generál Temmer, pane!“ hlásil radista.

Exeter uchopil telefon a ohlásil se.

„Dosáhli jsme kóty 992, veliteli!“ oznamoval generálporučík Temmer a hlas mu vibroval pýchou, „Zcela bez obtíží! Zítra vstoupíme do hlavního města!“

„Pro jistotu bych dával trochu pozor...“ varoval Exeter.

„Na co? Těch pár leopardů, co se schovává po okolí? Nebo jejich jezdci? Utečou jako králíci, sotva vidí vojáky!“

„No dobře. Jak chcete...“

„Dobyl bych ten jejich Kingtown ještě dnes, kdyby nepřicházela noc! Ale nejsem úplný blázen, v noci bojují líp než naši. Uvidíme zítra!“

„V každém případě jsem s vámi...“

„Až budu ve městě, ozvu se vám! A uspořádám vám slavnostní vjezd!“

Exeter položil radiotelefon. Zcela klidný ovšem nebyl.

 

Na pahorku před nimi seděl velký africký pes. Srst se mu stříbřitě leskla v měsíčním světle; ještě víc stříbrná jizva na levé líci.

„Bonny?“

„Ahoj, holky! To je dost, že jste tady!“

Věděly, že musí být dávno mrtvá. Zůstala kdesi v Africe...

„Jsem tady, jak se sluší! A mám jejich stopu, povedu vás!“

„Pořád ještě jsi nejlepší stopař v celé prérii?“

„Vsaď se! Tak kupředu, za mým ocasem!“

„Tak jedem!“

Alix se držela velitelské skupiny. V čele jela Diana, vedle ní Julka; na chvíli se zpředu přihnala Clarissa, něco na matku zařvala a hned zase jela pryč. Julka se ohlédla, křikla nějaký rozkaz, jedna z gardistek obrátila koně a cválala zpátky.

Zleva se přiblížil oddíl vedený Maryškou; blonďaté vlasy za ní vlály, oči ve tmě modře svítily. Její kůň měl zvláštní barvu: červenobílou, s polskou orlicí na plecích a zadku. Rubínový roh na čele rudě zářil. Pozvedla šavli a ukázala sestře krev na čepeli.

„Výzvědný oddíl!“ vysvětlila.

Černý hřebec Aquila nasál pach krve do chřípí a zaržál.

„No jo. Měla by ti být sympatická, taky uctívá orly!“

„To zvíře na jejím znaku je Orel?“

„Polská verze.“

„Zvláštní země!“

Alix začala uvažovat. Tinka jí předala vizi filmové verze Panna a netvor, kde místo obvyklé šelmy použili mimořádně parádního dravého ptáka. Prozatím měla vzhled leoparda, což bylo fajn, ale stejně vypadala většina gardistek. Co kdyby zkusila transformovat se víc do ptáka? Vhodný vzor má, mohla by se pokusit jej prozkoumat a vytvořit osobní variaci. Jistě, nejdřív uložit svůj vlastní Vzor, pro případ, že by se nedokázala vrátit. Pak zrušit veškeré úpravy od krku nahoru. (Přeříkávala si v duchu postupy, jak ji učila inska, aby na nic nezapomněla.) Udělala chybu, zrušila i ten chomáč vlasů a pero se uvolnilo, ale včas je zachytila. Chvíli váhala, co s ním.

Nech si ho zarůst do kůže na temeni! poradila Tinka.

Ahoj! Sleduješ nás?

Vzpomněla sis na ten film, co jsem ti tepovala.

Jasně. Jak se máš?

Chtěla bych bejt s váma.

Alix přiložila pero na nejcitlivější část lebky a nechala vrůst do kůže. Pak nechala po celé hlavě vyrašit podobné, ale přiměřeně kratší a jemnější peří. Příjemně to bolelo. Chvíli si hrála, prodlužovala a zkracovala peří na jednotlivých částech hlavy, až byla přesvědčená, že lepší už to být nemůže. Občas se kontrolovala v zrcadle. Skutečně vypadala jako nikdy nikdo na světě. Ach, kdyby byla velká holka! Kolik kluků by nalákala!

Zasloužíš na zadek! pochválila ji Julka.

Významnou péči věnovala obočí. O to se starala i v době, kdy neměla vlasy a kašlala na ně, jako správná čarodějka. Základní linii si nechala vyleptat natrvalo, ať to bolí jak chce. Teď jí stačilo jen přejet prstem a vytvořit, jaké zrovna chtěla. Jenže chtěla něco speciálního, třeba aby jí z obočí ke spánkům trčela drobná černá peříčka? Jo, to bude ono!

Nezapomeň na perly na tvářích! připomněla Tinka.

Alix ji odbyla ošklivou nadávkou. Perly neuměla a něco proti nim měla; teď zrovna neměla chuť pátrat, co jí tak vadí. Uměla všelijaké drahokamy, vybrala si však obsidián, sopečné sklo. A zasadila do lícních kostí, to je nejvhodnější místo. Většina holek tam má ozdobné jizvy.

Tinka se pochechtávala.

Tak dobře! podřídila se Alix a zapíchla si perlu do dolního rtu. Povedla se jí, což jí zvedlo náladu.

No vidíš, že to umíš!

Jednou tě navštívím ve tvým světě a pořádně tě vyzdobím! Potom vyrazíme na to... diskotéku, ať kluci zíraj!

Byla to planá vyhrůžka, ale obě se zasmály.

I Aquila byl spokojen. Ale ztmav si obličej! poradil.

Alix poslechla, aby ozdoby pěkně vynikly. Pro jistotu tento Vzor uložila, aby se k němu mohla někdy v budoucnu vrátit. Stále ještě věřila, že jednou bude nějaká budoucnost.

Julie zbystřila pozornost. Na terénní vlně před nimi se objevila dívka na bílém hřebci, rudé vlasy a rudá sukně jí vlály ve větru. Kateřina.

Diana k ní dojela a pozdravila ji velitelským bičíkem.

„Nastal čas!“

Kateřina Armin nenavštívila dlouhá léta; to bylo po několikáté za krátké období, kdy přišla. Zřejmě to je velmi důležité.

„Nadešla chvíle Otevření Bran. Dnes v noci se stane mnoho věci. Některé se vám budou líbit, jiné nikoliv. Ale je to zapotřebí.“

„Máš pro nás nějaké zvláštní pokyny?“ zeptala se Julie.

„Není zapotřebí. Ty sama víš, co máš dělat.“

Pozorně pohlédla do tváře každé z přítomných. Na pár okamžiků utkvěla pohledem i na Alix; lehce se usmála. Trochu nedůvěřivě?

Pak je pozdravila letmým pozvednutím ruky a skočila do Brány.

Bonny vpředu naježila srst.

„Přicházejí!“ řekla.

Přízraky se objevily téměř současně z několika stran. Nejdřív dvě dívky, podobné si jako dvojčata, lišící se jen barvou očí a vlasů: Sif Zlatovláska a černovlasá Iris. Jejich těla byla průhledná, bylo vidět kosti i vnitřní orgány, hřívy matně jiskřily. Vrhly se Julii kolem krku.

„Holky moje!“ vzdychla a objala je.

„Moc jsme se těšily,“ pištěla Iris, „Sluší ti to, mami!“

Seděly na zvířatech, kterým se říká oroň, rohatý kůň ze Žluté planety. Na rozdíl od jízdní zebry je to ještě nezkrotnější mrcha. A měly zbraně, jaké smějí nosit jen zasvěcenci nejvyššího stupně: světelné meče.

„Povyrostly nám holky, co?“ zeptala se May-Britt, rudá sestra Triády.

Julka ji pozdravila; přihnala se i Maryška, takže konečně zas jednou byla celá Triáda pohromadě.

„Dvě Triády!“ připomněla kudrnatá Gina; najela mezi Sif a Iris, aby měla každou po jedné ruce, „Konečně mě jednou někam vezmete s sebou!“

O zlom krk se sem hnala Clarissa; její Mrcha skákala z pahorku na pahorek jako luční kobylka. „Holky! To je dost, že jsem s váma!“

„Opovaž se!“ zakřikla ji Iris, „Ani nedejchej! Obklopíme tě dokola a budeme tvůj život bránit; ještě toho máš hodně vykonat!“

Sjížděly se sem další, o kterých se Alix dočetla jen v literatuře: Efka, Naike, Sunny... Děvčata hlasitě vykřikovala jejich jména, takže nemohla být na pochybách. Výkvět africké expedice, ale i dalších dávných střetnutí...

„Zdá se, že naše šance se výrazně mění k lepšímu,“ konstatovala Maryška, „S vámi možná ten nepřátelský tábor zničíme!“

„Jsme tady kvůli tomu, teto,“ smála se Gina, „Máme s nima svý účty!“

„Jak jsi vůbec skončila, holčičko?“ pohladila ji Julka po kudrnách.

„Chceš to mermomocí vědět? Uhořela v hvězdný stíhačce. Dost nepříjemný.“

„Ale pak už to šlo!“ řekla dívka s holou špičatou hlavou a černou pletí.

„Ty jsi Atti! Jak ty ses tam připletla?“

„Sloužila ve Flotile, jako každej.“

„Dokonce se naučila mluvit!“ řehnila se Gina.

„To jste tam tak nějak... všecky spolu?“ zajímalo Clarissu.

„Ani náhodou! Každá máme svoji službu... V tomhle prostoru se setkáváme vlastně poprvé!“

„A co válka v Infernu?“

Iris si zjednala ticho. „Složitá věc, mami. Nediv se, když ti každá bude povídat něco jinýho; možná to z každýho světa vypadá jinak. Jasný je, že se to dost nepříjemně rozšířilo. Druhá varianta je, že tam už byla, jenomže si toho nikdo nevšímal. Teď se tak nějak... rozplizla!“

Sif se ohlédla. „Nechci mít blbý řeči, ale blíží se sem...“

Blížil se celý oddíl; jezdkyně podobné šelmám, oděné do kůže a kovu, na zvířatech značně odpudivého vzhledu. Velitelka zvedla tlapu a zařvala, na což se nad jejich hlavami zjevily standarty, podobné orvaným hadrům.

„Princezna Tara?“ řekla Alix nedůvěřivě.

Velitelka k ní obrátila divokou tvář a vycenila tesáky.

„Tebe neznám, malá! Hledám Terezku z Citadely!“

„Nenajdeš. Je ještě v rekonvalescenci, stejně jako Valérie!“

„Křehotinky!“ ohrnula Tara pohrdavě pysky.

„Že prej to tu zvládneš sama!“ ušklíbla se elfka Trevissa.

Alix vytlačily na okraj; bylo tu náhle příliš mnoho velitelek všelijakých oddílů, velkých i malých, všechny se nahlas zdravily, dráždily jedna druhou posměšnými špílci a představovaly nové kamarádky. Alix hledala někoho ve svém věku a skutečně jich pár našla. Smrt nešetří nikoho.

Vibrace energie a dunění bubnů upozornily na další velký oddíl; vlály nad ním bílé praporce s řádovými kříži, ale také znaky vévodů z Dunbaru.

„Tati!“ vyjekla Iris, „Co s tebou se stalo?“

Komthur Dunbar v bílém rouchu jel v čele, okolo hlavy mu zářila svatozář.

„Vy zaběhlý ovečky se stáváte polobohy,“ usmál se, „Nám křesťanům se říká svatí; to bys měla vědět!“

„Ty a svatej?“ kulila oči Gina, „Za jaký zásluhy, prosím tě?“

„Hlavně za to vděčím vám!“ přijel blíž a políbil Julii na tvář, „Copak to není na svatořečení, mít tolik let za ženu čarodějku a děti jako vy?“

„To je bezvadný!“ vřískala Iris, „Ukázala bych ti tvý vnoučata, ale dost je jich ještě živejch! I když, tohle je naše malá Irča, tu bys měl znát!“

Mladší Iris vypadala přesně stejně jako máma i jako Julie, akorát měla tmavší pleť, špičatá ouška a zářivě modré oči.

„Ne že bych chtěla, ale dostala jsem to nedávno v Clam-Craggu!“

„Zdá se, že jsem ve výčtu svých miláčků zapomněl na vnoučata!“

„Co je to Clam-Dragg?“ vyzvídala Sif.

„Clam-Cragg. Malej svět hmotný úrovně. Zasahovali jsme tam proti Stínům.“

„Hezký. Co jsou Stíny?“

Iris II. se zatvářila, jako by mluvila s mentálně retardovanou opicí.

„Chybí nám ještě někdo?“ ptala se Clarissa.

„Zdá se, že jo.“ Dunbar natočil hlavu a jeho svatozář rudě zajiskřila.

Za výhružného dunění bubnů z pahorku před nimi sjížděl oddíl stvoření, jaké Alix v životě neviděla, ani si nepřála potkat. Věděla, že existují démoni, každý jí o tom vyprávěl. Ale slyšet a věřit – to je rozdíl.

Barvy jejich praporců byly rudá a zlatá, barvy Pekla. Velitelka měla rudě žhnoucí oči a zlaté rohy zakroucené dozadu. Její jízdní zvíře byl černý kozel velký jako kůň, rovněž s rudýma očima. Byla krásná, o tom není pochyb, podobná všem Baarfeltům. Axhar, dcera Denise Baarfelta.

„Pěkně vítáme.“ řekl varovně vévoda Dunbar.

„Taky tě ráda vidím, strýčku Dunbare!“ odsekla.

Julie přehlédla její oddíl; nebylo jisté, jak moc je nadšená.

„Tohle je tvoje soukromá akce nebo oficiální podnik?“

„Koho to zajímá?“ vycenila zuby Axhar, „Je snad někomu něco do toho, že mi čest velí jít do boje se svým rodem?“

„V každém případě jsi vítána. Ti ostatní tě poslouchají?“

„Už s vámi měli to potěšení. Nemysli, i my čerti víme, co je přátelství! Nejsme žádný beránci, ale s váma do toho jdeme!“

„A posbíráte duše, co po nás zbydou?“

„Hříšný duše. To jo. To je naše právo.“

„Tak to se mýlíš, panenko.“ odpověděl Dunbar.

Atmosféra se naráz změnila k horšímu. Všichni čerti naráz naježili hřívy, dokonce i jejich lidožravě vyhlížející kozli začali jiskřit očima a z tlamy vypouštět páru.

„Začneme diskutovat o právních otázkách?“ otázala se Axhar.

„Myslím, že by to bylo žádoucí.“

„V každém případě máme nárok na všechny hříšné duše. Abych to zkrátila, specificky nárok nemáme na:

a. zasvěcené Templáře,

b. osoby uctívající Ježíše Krista, dodržující Desatero a poslouchající Jeho zákony, ať v rámci kterékoliv církve,

c. oddané Boha z jiných kultur, chráněné jejich Ochránci a dodržující svoje usměrňovací předpisy; ti budou řešeni dle vlastních zákonů.

Naopak přímý nárok máme na:

a. Bezbožné atheisty, neuznávající Boha v žádné podobě a žijící bez morálky a zákona, pouze pro vlastní prospěch,

b. Osoby, které se sice formálně k Ježíšovým následovníkům hlásí, ale zákon nedodržují a dopouštějí se smrtelných hříchů.

Chce snad někdo z přítomných tato naše práva zpochybnit?“

Hodně přítomných chtělo; čekalo se jen, kdo se odváží promluvit první.

„No... co třeba já?“ ozvala se císařovna Diana, „Můžu připomenout takový ustanovení z Bhagavadgíty? Kdo zemře v boji za přímý účasti Boha, odchází rovnou do vyšších světů a...“

Axhar se pro jistotu důkladně rozhlédla.

„Co to kecáš? Kde tady máš jakýho Boha?“

„No... můžeš stoprocentně zaručit, že tady žádný není?“

„Copak jsem blbá? Myslíš, že bych nepoznala jeho auru?“

„Když nic jinýho, v každým z nás je Bůh přítomen v podobě Nadduše. Taky se tomu říká božská jiskra. Dokonce i v tobě, jak jistě víš.“

„Pitomosti! Já vím, že seš vzdělaná, ale...“

„Kromě toho, člověk zabitý démonem, zejména nepříjemným a bolestivým způsobem, si odpyká část svých hříchů, čímž se dost očistí.“

„My nejsme démoni! My jsme čerti!“ zaječela Axhar.

„To na věci nic nemění. Povinnost čertů není lidi osobně zabíjet a mučit, ale podněcovat jiné lidské bytosti, aby se takové činnosti dopouštěli. Pokoušet ke hříchu, se tomu říká odborně.“

„Ty mě budeš učit, co máme dělat? Ty – mě?“

„No tak promiň! Ber to tak, že mluvím, aby řeč nestála...“

Axhar se začala vztekat, kdežto všichni ostatní pochechtávat.

Dokonce i Alix se uklidnila. Předtím se dost bála; viděli jste někdy na vlastní oči čerta? Nejsou hrozní ani odpudiví, naopak mají určitý specifický půvab. Asi jako dravé šelmy, která zároveň obdivujete a po zádech vám přebíhá mráz. Tak se cítila Alix, ale zklidnila nervy, když pozorovala, jak si ostatní dělají z čertice legraci.

„Faktem je,“ řekl Dunbar, „Že pokud dějiny vědí, nikdy se Peklo nezapojilo přímo do lidských bojů. Občas, když šlo o osobní potyčky jednotlivců...“

„Tohle je osobní záležitost!“ vykřikla Axhar, „Jdu do boje jako příslušnice klanu Baarfeltů, neboť ti lidé nás urazili a napadli, proto podléhají zákonu vendetty! A všichni ostatní jsou členy mého klanu...“

„Souhlasí s tím také váš vladař? Nechci říct jeho jméno, ale jistě víš...“

Axhar se opět zatvářila dost vztekle. „Co tomu je po tom, co já dělám?“

„No, teda...“

„No tak dobře! Nejsem tady s jeho bezvýhradným souhlasem! Což neznamená, že by mi to přímo zakázal! A já jsem princezna z Baarfeltu...“

„Tak jak to teda je?“

„Nejsem pískací hračka, aby si se mnou každej dělal, co chce! Řekla jsem, že když moji příbuzní a přátelé jdou do boje, jdu do toho taky; až bude po tom boji, tak se bude řešit, co kdo udělal dobře a co ne! Jasný?“

„Jo. Mně docela.“ řekla Diana.

„Tak. Má ještě někdo nějaký připomínky?“

„Ano, já.“ řekla Maryška d'Escambrray.

„Co ty?“ naštvala se Axhar, že si něco takového dovoluje se ozvat.

Maryška najela přímo do středu démonského oddílu; popadla za ruku jednoho jezdce a vytáhla ho ven, aby se na něj všichni mohli podívat.

„Tento muž patří mně – ne tobě!“

Ten muž se tvářil značně nejistě. Když promluvil, byl jeho tón omluvný:

„Tys mě ještě poznala – po těch letech?“

Maryška zvýšila hlas: „Zde stojí Miguel d'Escambrray, můj manžel, komthur Templářského řádu Blesků, padlý v boji za Zimní války v Německu. Chci vysvětlení, co dělá u všech čertů mezi vámi, a ne...“

„Kde má podle tebe být?“

„Tam!“ ukázala rázně na Dunbarův oddíl, „Neudělal někdo chybu?“

„Komthur Miguel Estragon se po celý život dopouštěl nejrůznějších hříchů: loupil, zabíjel, dopouštěl se násilí na ženách a zanedbával bohoslužby. Co si myslíš, že za to zaslouží?“

„Očistit se bojem!“ navrhl Dunbar.

„Rozmysli si to!“ zvýšila Axhar hlas, „Bereš Peklu, co mu právem náleží!“

„Není taky pravda, že na co položím ruku, je moje?“ Při těch slovech Maryška pevně sevřela Miguelovu ruku.

„Pokud si to vybojuješ!“ namítl jeden z čertů.

Maryška položila druhou ruku na svoji polskou šavli. „Jo, tak to myslím!“

„To se místo s nepřítelem začnem rvát mezi sebou?“

„To nechci. Jenom požaduji, co patří mně: svého manžela před Bohem!“

„To byla pěkně vymakaná svatba! Ve sněhu v lese, a s rvačkou!“

„Jo. Tak jsem ji chtěla a tak se taky stalo!“

Diana se opět rozhodla zasáhnout: „Já bych se přestala hádat, Axhar! Tak ho jednoduše propusť, Dunbar ho vezme, a všichni budou spokojení!“

Maryška nelenila, odtáhla Miguela o kus dál a předala Dunbarovi. Který na něj okamžitě vložil ruku; jejich aury chvilku jiskřily, pak se vyrovnaly.

„Jak vidíš, andělé jsou nadřazení. Mají právo si brát, co chtějí!“

„To snad není možný!“ prskala Axhar, „Co mi kdo ještě vezme?“

„Tak třeba já bych si vybrala Guy Feroze, ale nikde ho nevidím!“ pravila Julie vážně, „Kampak se nám zaběhl?“

„Feroz? To byl daleko mocnější démon, než... Co tobě je po něm?“

„Asi víš, že něco jo. Schválně, kde je?“

„Bojuje v Infernu. Stejně tak jako já a všichni, které dnes odvedu! Nebo se ti na tom něco nezdá?“

„Takže tys přišla chytat hříšný dušičky, abys je zapojila do svý armády?“

„Jo! A mám na ně nárok, přes všecky vaše kecy!“

Dunbar už toho měl dost. Šlehl všechny mocným impulsem.

„Tak dost! Všichni se vrátí ke svým oddílům a připraví se! Kdo má tady nejvyšší hodnost? Nejspíš já, ale z lidí! Diana? Julka?“

Diana pokynula a Julka začala vydávat rozkazy. Oddíly se sešikovaly.

„Neměli bysme je varovat?“ zeptala se Karolina von Aussengraben, „Přece jenom, jsou to lidi a podřezat je ve spánku...“

„Můžu si jejich sny vzít na starost?“ navrhla Axhar.

„Jo, to můžeš.“

„Tak jo...“

 

Generál Exeter se probudil a prudce posadil na lůžku. Mokrý potem.

„Proboha! Oni je... všechny je zabijí!“ vykřikl do tmy.

Vyskočil z postele, rozsvítil, horečně shledával nějaké oblečení.

Vpadl do centrály, koktal, stěží popadal dech a vypadal otřeseně.

„Musíte je varovat! Okamžitě! Všechny zabijou!“

„Koho?“

„Útočnou brigádu! Generála Temmera a jeho muže!“

„A jak to víte, pane? Máte snad schopnost věštit?“

„Přestaň žvanit a okamžitě je varuj! Vysílačkou...“

„Jistě, pane!“

I kdyby byl šílený, pořád ještě byl vrchní velitel.

„Nikdo se tam nehlásí...“

Exeter klesl na židli. Sevřel hlavu do dlaní a rozplakal se.

 

„Postavili provizorní opevnění z obrněných transportérů,“ zjistil Dunbar, „Moje jízda se přes ně dostane, ale...“

„To nech na nás, tati!“ zasmála se Iris a aktivovala světelný meč.

Vyřítily se přímo proti kulometům. Z obranných věží po nich začali střílet; Iris, Sif a Gina cvičně zkoušely odrážet kulky svými meči. Podařilo se to, tak zkusily odrážet je zpátky; i to se dařilo.

„Zatraceně, co to je?“ řval důstojník ve službě, „To jsem ještě neviděl!“

„Palte!“ zavelela Diana, „Ve jménu Božím, do útoku!“

Všechny útočné zbraně začaly střílet: blastery, fázery, bleskomety, avšak i samopaly, pušky, revolvery, dokonce luky a šípy. Clarissa na Mrše přeskočila ohradu a zalila opevnění proudem ohně; přidaly se bazuky, tarasnice, podvěsné granátomety i další zrůdné zbraně, jaké dokázal vymyslet lidský rozum. Vojáci se samozřejmě bránili; i Alix zarachotila kolem hlavy kulometná dávka a možná ji zasáhla, kdyby ji Aquila neodnesl do bezpečí.

„Hlavně zničte všecky jejich stroje!“ křičela Diana, „Lidi berte do zajetí, bez vozidel a zbraní budou úplně neschopný!“

„Koho si chytnem, toho si taky necháme!“ vrčela Axhar.

Když to začalo, Alix se strašně vyděsila. Je rozdíl slyšet a vidět; celý život obdivovala všelijaké války a boje, hrozně si přála se jednou do nějaké dostat a vykonat řadu hrdinských činů, ovšem když se jí to teď stalo, málem by si ucvrnkla do gatí (kdyby nějaké měla). Aquila byl momentálně kůň, ale změnit se v Orla dokázal. Vzlétl i s Alix na hřbetě.

Tak viděla boj z výšky, jako na dlani. Jejich cílem byl hlavní tábor generála Temmera. Soustředil do něj většinu sil, které chtěl zítra použít pro útok na hlavní město; aby si všichni řádně odpočali, nechal postavit řádku velkých stanů mezi nákladní auta a obrněné transportéry. A aby bylo jisté, že během noci nebudou nikým obtěžováni, dal celý tábor obehnat souvislým pásem obrněnců, střídanými kulometnými hnízdy, pozorovacími věžemi a vším, co ho napadlo. Lidem sice věřil, ale nikoliv dostatečně, takže kromě pozorovatelů zajistil i různé technické poplašné systémy.

Axhar použila na hlídky uspávací kouzlo: mentální vlny určité frekvence, které vzbuzovaly neodolatelnou chuť upadnout do kataleptického spánku. Což se do značné míry podařilo; pouze několika mimořádně odolným se povedlo zahájit palbu. Když ale Gina podsekla laserovým mečem jednu z věží a srazila ji na zem, když pak Iris a Sif prosekaly obrněné transportéry a vytvořily dostatečně široký průchod pro jezdecký útok, začaly všechny poplašné systémy naráz ječet a svítit a pokračovaly v tom, dokud nebyly rozstřílené na kusy. Jenže to už vojáci vyskakovali z lůžek a chápali se zbraní.

Generál Temmer vyletěl ze stanu v pyžamu, vzal si akorát čepici a kabát uniformy, se všemi hvězdičkami a stužkami vyznamenání. Okamžitě se chladnokrevně ujal velení; jenže těžko bylo čemu velet, když nepřítel útočil ze všech stran a mnohem větší silou, než očekával. Zatím zažil pouze útoky několika tlup leopardů a tygrů, sem tam Ártabogyiho osamělé střelce. Kvůli skvrnitým uniformám považoval nejdřív útočníky taky za leopardy; až když je spatřil zblízka, poznal svůj omyl.

Jenže to už byli jeho muži pod těžkou palbou; útočníků bylo i tak desetkrát míň, ale je známo, že jeden ku deseti je pro Templáře přirozená rovnováha sil. Navíc, na straně domorodců byla převaha zbraní; a různé jejich bleskomety práskaly neustále. Auta, tanky i transportéry pod jejich zásahy vybuchovaly a hořely jako pochodně.

Alix měla pocit, že to vypadá jako veliký ohňostroj. Od malička milovala, když něco práskalo a vybuchovalo, když bylo nebe plné barevných hvězdiček a všichni se občas lekali, jak jim něco vybuchlo za zády či pod nohama. Tak se trochu přestala bát; naopak horečně přemýšlela, čím přispět ke všeobecnému úspěchu. Jako princova čarodějka by se něčím proslavit měla...

Proč mají někteří lidé oděv vyzdobený mnoha plíšky a barevnými pírky? položil jí otázku Aquila.

To jsou důstojníci. Velitelé. Nejvíc jich má generál.

Aquila jí zprostředkoval detailní pohled na obtloustlého muže se spoustou stužek na kabátě; pobíhal a vykřikoval rozkazy.

To bude ten Temmer. Páni! Dokázal bys mě tam přenést?

Dokážu všecko. Chceš na něj zaútočit?

Jo! Je to přeci velitel!

Tak si aspoň vytvoř nějakou zbraň!

To už Aquila klesal, téměř střemhlavým pádem. Alix přemýšlela, co by na takového chlapa měla použít, aby ho zvládla. Čestné by bylo meč, ale...

Ale ve chvíli útoku se neudržela, v podstatě mu spadla na hlavu. Generál na chvíli ztratil rovnováhu; ohlédl se, co to je, a v tu chvíli dostal dvě facky mohutnými perutěmi. Na nohy se vyhrabal současně s Alix; jenže ona ho vzápětí začala bombardovat šipkami. Tu hru měla ráda, uměla hbitě uhýbat, na rozdíl od něho, který magické šipky neznal. Zařval bolestí; nasázela do něj několik stříbřitých jehliček, rovnou na nejcitlivější místa a potom ho ještě ochromila šlehy do kolen a ramenou.

„Ani se nehni, ty hajzle!“ zaječela na něj přeskakujícím hlasem.

Už jsme popsali, jak vypadala. Tak se nedivte, že se generál zalekl.

„Co ty seš zač?“ zasténal, jak se pokoušel udržet na nohou.

„WZ Alix. Čarodějka Jeho Výsosti prince Lery!“

Není jisté, zda jí rozuměl. Ani v klidu nevyslovovala moc jasně, všechny čarodějky raději předávají obrazy. Což nešlo, protože by jí trvalo dlouho, než by se s ním sladila.

Aquilo, dokážeš ho chytit a někam odnést?

Jo. Ale ty mi vyskoč do sedla!

Kolem byli vojáci a důstojníci. Do teď měli jiné starosti, ale už začínali tušit, že jejich velitele něco napadlo. Teď viděli, jak se z výšky snesla jakási opeřená příšera, drapla jej do obrovských spárů a odnesla; možná viděli i stvoření podobné skvrnité opičce, která se v posledním okamžiku chytila za černé peří a vyšplhala na záda. Generál Temmer řval, ale zoufalý křik se rychle ztratil v hluku bitvy.

Šikovná holka! ocenila Julie.

Daleko ho neunesu! varoval Aquila.

Někde ho pohoď! Alix, ty hlídej, aby ti neutekl!

Možná právě tento útok rozhodl o výsledku boje. Fakt, že nepřítel dokáže zaútočit přímo v jejich středu, uvedl důstojníky do zmatku; rázem se začali starat hlavně o svoje vlastní přežití a dopustili, aby se jejich muži dali na útěk. Žádné místo, kde by se dalo skrýt, však nebylo bezpečné.

Vrchní velitelkou byla Diana, ale Dunbar jí poradil vyslat mimořádně nesnášenlivé vůdkyně oddílů zlikvidovat postupové tábory. Jeden zničila Tara, jiný Trevissa z Rom'lnz; elfka T'Sai si vychutnala vojenské letiště, které ji něčím mimořádně znechutilo.

Doporučuji rychlou akci! poradila May-Britt, A pryč, než si někdo všimne, co vyvádíme. Kdybysme se nestihly rozloučit...

Máme nějaký nepřátele?

Vždycky je někdo, komu se nelíbíme...

Julie se nad tím krátce zamyslela.

Tehdy ji zasáhla dávka ze samopalu. Zařvala bolestí a vztekem, přitiskla dlaň na rány a urychleně je zacelila. Přesto se pohybovala pomaleji a méně šikovně než dřív. A kdoví, jakou paseku způsobily uvnitř.

„Levé křídlo!“ ječela Diana, „Tam se ještě brání...“

No samozřejmě, té se nic nestane. Chrání ji všichni draci...

„Jdu na to, mami!“ přehnala se kolem Clarissa, „Poplivu je ohněm!“

Mrcha se odrazila a skočila přímo do středu nepřátel.

Dávej si pozor, holka bláznivá! tepla Julie.

Myslíš, že chci bejt plná olova jako ty?

Někde v dálce klela Maryška. Olízl ji plamenomet, taky nic příjemnýho. Už zase jí shořely vlasy. Odpověděla jim šlehem podstatně větší razance, takže chlap od plamenometu shořel na škvarek.

Potom začal odpor postupně ustávat. První vojáci přišli na jediné správné řešení: odhodit zbraně, zvednout ruce a doufat v milost útočníků. Pokud se k nim první dostal člověk, měli štěstí. Elfové ani lidošelmy to gesto neznali, a démoni? Však víte, jací jsou.

Potom přišel jasný a jednoznačný rozkaz Jana Dunbara: Mizíme!

Dokonce i Alix, která seděla dva metry od zajatého generála a hlídala ho, postřehla nějakou změnu v energetické rovnováze vesmíru.

Iris, Sif a Gina mrkly po sobě, sklaply laserové meče a bleskově zmizely. Během zlomku sekundy po nich i všechny ostatní; zůstala pouze Axhar a její démonská garda.

Najednou vojáci viděli, jak je útočníků katastrofálně málo. Některým dokonce bleskl hlavou nápad se vzbouřit, ale zbraně gardistek ještě fungovaly a chlapi neměli po ruce nic.

A taky se pořád ještě kolem válela spousta mrtvol. Ten pohled varoval.

Cvalem se přihnala Diana.

„Co se děje, sakra? Kam všichni zmizeli?“

Nějaká mladá čarodějka jí to rychle vysvětlovala.

„Fakt, jo? A kde je Julie?“

Ta dívka měla před císařovnou viditelný respekt; už z toho pochopíte, že byla skutečně velice mladá. Rychle propátrala prostor.

„Obávám se... že odešla s bouří.“ řekla a dodala: „Paní...“

Diana pouze zhluboka vzdychla.

 

Julie pomalu vstala. Rány ji pomalu přestávaly bolet; sáhla na prsa, kde jich bylo hned několik, a nenahmátla nic, dokonce ani tělo.

„Jo aha.“ řekla dokonce nahlas.

„Vítám tě v mém světě.“ řekla Eponé. Teď byla dívka, ale zůstávala černobíle zebrovaná, dokonce i krátkou ježatou hřívu uprostřed hlavy měla v bílé a černé. Usmívala se, jako by bylo co oslavovat.

„Tys taky...?“ zaváhala Julie.

„Nemůžu bejt mrtvá, když jsem nebyla živá!“

Julka se rozhlédla kolem. Z mnoha těl se uvolňovaly průhledně stříbřité bytosti, doposud vzdáleně připomínající těla. Někteří se třásli hrůzou, jiní zvědavě rozhlíželi; a někteří se už pokoušeli přivolat své Ochránce, aby je doprovodili na další cestě.

Byli tu taky živí. Třeba Diana Julku usilovně sháněla, rozhlížela se, ale nedokázala ji najít. Julie by jí ráda vysvětlila situaci, ale... Ne, už to za ni udělala nějaká mladá.

„Už jsou na cestě!“ vzhlédla Eponé. Kdesi ve výši nad nimi šuměla bělostná křídla a ozývaly se šalmaje. Jenže z hlubin země se blížili i jiní, ti černí; oči jim rudě žhnuly a spáry se nedočkavě svíraly.

A tehdy si Julka vzpomněla, že doposud je abatyší a vévodkyní z Dunbaru.

„Tak to ne!“ vykřikla, „Vy tu nemáte žádné právo! Už jsem to jasně řekla Axhar! Táhněte!“

Rudoocí k ní obrátili planoucí zraky.

„Nežvaň a odprejskni!“ řekl ten nejdrzejší.

„Ty odejdi!“ vzkřikla a nakročila k němu, „Všichni, kdo zde dnes padli, umírali s pohledem na kříž Templářů! Jsou očištěni, neboť zemřeli ve službě Pánu; vy na ně nemáte žádný nárok!“

„Nevztáhneme ruku na tvoje lidi!“

„Nevztáhnete ruku na nikoho! Já, služebnice Boží Julie, je přikrývám svým pláštěm a ochráním je! Apage!“

„Jsou plni odporných hříchů! Zaslouží trest a prokletí!“

„Převezmu jejich trest na svá bedra!“ zařvala, až se otřásla nebesa.

Vnímala, jak se Eponé za jejími zády klepe vzrušením. Tušila, že dojde k další rvačce, tentokrát podstatně nebezpečnější. Už si brousila zuby.

Z hlubin se vynořil Stín temnější než sama tma. Jeho hlas v ní rozezněl tóny příšerného strachu: „NA TO NEMÁŠ PRÁVO, JULIE Z DUNBARU! RADĚJI BY SES MĚLA STARAT O SVOJE VLASTNÍ HŘÍCHY! MÁŠ JICH TAKY HODNĚ!“

„Já vím! Přesto jsem řekla, co jsem řekla! Chceš se mnou bojovat?“

„NE – MÁM LEPŠÍ NÁPAD. ZA CHVÍLI PŘEDSTOUPÍŠ PŘED SOUD; TAM SE UKÁŽE!“

Aniž by na cokoliv čekal, zasvištěl rovnou vzhůru.

„Měla bys pohnout kostrou,“ Eponé se změnila v kostlivého koně a nabídla jí svůj hřbet, „Je rychlejší než my – a celou dobu nás tam bude pomlouvat!“

„Nic jiného od něj ani nečekám.“

Julka se jí vyšvihla na hřbet a vyrazily. Taky rovnou vzhůru.

„Od který doby ty smíš do Bran Jeruzaléma?“

„Od tý, co jsem tam donesla dosekanou Johanku. Pán mě milostivě vpustil, dokonce mne pochválil a dotkl se mé hřívy. Odpřisáhla jsem mu věčnou službu a oddanost; od té doby smím všude!“

„Jsi skvělá! Co bylo dál?“

„Když už byla Brána pootevřená, vpustila jsem dovnitř i svoje stádo. Moji koně čekali jen na to; teď si tam hrají s dětmi a vozí na hřbetě Boží služebníky. Občas jim dovolí sestoupit na zem a nosit statečné bojovníky a zbožné poutníky. Tak jsem přišla i za tebou!“

„Hodná holka!“

„Hospodin je můj pastýř; na lukách žírných pase mne, k vodám lahodným mne přivádí. Víš, jak nádherná a chutná tam roste tráva?“

„Nebyl někdo proti?“

„No jasně, On; tvrdil, že každý kůň patří jemu, protože má kopyta jako ďábel a když si lehá, nekleká. Tak jsem dala svým koním pokyn, aby se naučili před Trůnem pokleknout. To dokáže kdejaká cirkusová kobyla!“

„Tebe tam musejí mít rádi!“

„Správně, musejí – nic jinýho jim nezbyde!“

To už se blížili k jasně zářící Bráně, bílé a zlaté. Julka přivřela oči.

„Ty se bojíš!“ obvinila ji Eponé.

„To je tak vidět? Ty by ses nebála?“

„O důvod víc. Hříchy tvý tě jednou doženou...“ zazpívala.

Zastavili před Branou, Julka vztáhla ruku a udělala Znamení, jako když za živa vstupovala do Zavřených Bran. Brána se skutečně otevřela, ale všichni strážní proti ní napřáhli zbraně. Pak uviděli kříž na její hrudi.

„Smíš vstoupit!“ pronesl velitel hlídky.

Na místě, kam vešla, nebylo nic, pouze zlatý Trůn; na něm seděl Starý dnů a naslouchal Knížeti Temnot, který se usilovně snažil ho o něčem přesvědčit.

„TO JE ONA, PANE – ZTRESTEJ JI!“

„Za jaký zločin?“ zeptal se mladý muž, který předstoupil před Trůn z druhé strany, „Čeho se podle tebe dopustila?“

„VZALA MI, CO BYLO PO PRÁVU MOJE!“

„Tak to bych chtěl vidět; jistě máš záznam!“

Temný pán spustil záznam. Julie se viděla ze strany a usoudila, že přestože postrádá tělo, stále ještě jí to sluší.

„DALŠÍ ZLOČIN! PÝCHA A MARNIVOST!“

„Ale ona je vážně hezká!“ usmál se ten mladík.

Kníže Temnot raději mlčel, dokud záznam nedozněl. Pak se nafoukl:

„VIDĚLI JSTE SAMI, JAKÉ PRÁVO SI OSOBUJE! NA TO NEMÁ NÁROK!“

„Inu, trochu opovážlivé to bylo, přiznávám. Vážně to chceš, Julie?“

„Pane, složila jsem přísahu chránit nevinné. Tak to dělám.“

„ALE ONI JSOU ODPORNÍ HŘÍŠNÍCI!“

„Já nejsem jejich soudcem. Nezjišťuji jejich vinu...“

Starý dnů udeřil o zem svou berlou. Nepromluvil, ale všichni se lekli.

„Otče,“ oslovil jej mladík, „Ta žena je má služebnice. To mojí krví zrudl kříž na jejím plášti! Moje krev prolitá na Golgotě očistí všechny, kdo se mi odevzdali...“

„ALE ONI TO NEUDĚLALI! OBĚTOVALA JE TATO HŘÍŠNICE!“

„Netvrdím, že to bylo provedeno správně a dokonale. Ovšem stalo se; co my s tím můžeme dělat? Tvoji andělé už je odvádějí...“

„KROMĚ NÍ! ONA PATŘÍ MNĚ! VYTRPÍ TREST ZA VŠECHNY HŘÍCHY...“

„Vážně? Tak si mě zkus vzít!“ udělala dva kroky blíž k němu. „Nemůžeš, viď?“

„TA VĚC NA JEJÍ HRUDI... TY BYS JÍ HO MOHL VZÍT!“

„Mohl – ale proč bych to dělal?“

„A TO CHCEŠ TVRDIT, ŽE JSI SPRAVEDLIVÝ? KDYŽ MI UPÍRÁŠ, CO JE MOJE!“

„Říkám a opakuji: jestli to dokážeš, vem si ji. Stojí před tebou!“

Naštval se tak, až začal z uší chrlit páru.

„Moje kamarádka Johanka nedávno vybušila tvou dceru. Jestli chceš, můžeš se mnou bojovat za stejných podmínek...“ Julka zkusila, zda ještě dokáže vytvořit zbraň z čisté energie; protočila meč ve vzduchu a ušklíbla se.

Zamyslel se nad tím, ale pak ucouvl.

„MY SE JEŠTĚ SETKÁME! A BUDEŠ TRPĚT ZA VŠECHNY SVOJE HŘÍCHY!“

„S tím počítám. Zkus to!“

Pán Temnot pochopil, že tady svou neprosadí; ale ještě tu byl Starý dnů.

„OTČE SVĚTA, PROMLUV! NA ČÍ STRANĚ JE PRÁVO!“

Věkovitý dlouho nepřemýšlel. „PATŘÍ TOBĚ, MŮJ SYNU. BOJOVALA VE TVÉM JMÉNU A PADLA POD TVÝM ZNAMENÍM!“

Kníže Temnot zle zavrčel, dupl kopytem a propadl se dolů. Ani nepozdravil.

Ve výši zazněl zpěv kůrů andělských.

„No... to bysme měli,“ prohlásil Vykupitel, „Prošlo ti to, ale podruhé si radši rozmysli, co říkáš. Taky bys jednou mohla narazit!“

„Já vím, Pane! Ale spoléhala jsem na to, že jsi nekonečně Dobrotivý...“

„I moje dobrota má své meze. No, jsem Vševědoucí, tak jsem musel čekat, že něco provedeš. Jak dlouho se hodláš zdržet?“

„Eeh... Pane?“

„Doporučuji krátký odpočinek. Máš tady spoustu příbuzných: dcery, sestry, manžela... Snad by ti jedna Věčnost mohla stačit na regeneraci sil. Potom si vyber, kam chceš být vyslána. Ale dobře si rozmysli, co zvládneš!“

„Pane, já...“

„Jsem Vševědoucí, jak jsem řekl. Vím, že se tam chceš vrátit. Poradím ti: dobře promysli, kde chceš být nasazena. Vyber si vhodné rodiče, prostředí, kamarády... Zkrátka, zařiď si příznivé zrození!“

„To vážně můžu?“

„Bude to asi poslední benevolence, kterou máš. Jen co povyrosteš, začneš mít problémy. Nestěžuj si, řekla sis o to sama!“

„Děkuju! Já ti tak moc... děkuju!“

„Já děkuju tobě.“ Vzal ji za ruku a vedl po bílých schodech do jasu.

Ale ještě se otočil: „Eponé, co ty tady ještě děláš? Nemáš co na práci? Koukám, že tam dole pobíhá spousta volných koní...“

„Už letím!“ zaržála, dupla kopýtkem a propadla se.

„No – a my půjdeme.“

 

Skrz naskrz prostřílenou Clarissu odnesla Mrcha do bezpečí. Cítila, jak se okolo ní prolamuje prostor, jen netušila, kam prchají.

Když otevřela oči, nejdřív si všimla hvězd. Byla tam zcela jiná souhvězdí, než jaká znala; taky na obloze svítily dva měsíce, jeden do ruda, druhý spíš do zelena. A pohybovaly se protisměrně.

„A jéje!“ řekla a upadla do bezvědomí.

Když se probrala podruhé, cítila, jak se její tělo pomalu regeneruje.

Vypadá to, že jsem pořád ještě živá.

Dělala jsem, co jsem mohla. Tady je víc energie než doma.

A funguju. Díky tobě...

Povídám, dělám co můžu.

Clarissa ještě chvíli sbírala síly. Pak zvedla hlavu a rozhlédla se. Jely po stepi, či dokonce poušti. Na jižním obzoru planula obloha odleskem mnoha světel; na nějakých stavbách zářila okna a veřejné osvětlení. Na okraji se zrovna k obloze vznesla nějaká loď, z trysek jí šlehal oheň.

No páni! Co je tohle za místo?

Kosmický přístav Mos-Eisley. Tady budeš nějaký čas žít, než se uzdravíš.

Cla se svezla na sedačku. Mrcha ji upravila, aby se jí leželo pohodlně.

Tak to mám hroznou radost.

Neboj; bude se ti tu líbit!

Clarissa neodpověděla. Omdlela.

 

Diana pokynem ruky přivolala tu dívku.

„Jak ti říkají?“

„Enid.“

„Od teďka seš nejvyšší čarodějka cowenu. Doufám dočasně, tak se neklepej. Dokážeš Živý Oheň? Tak to všecko sešlehni a spal. Ty věci... i mrtvoly!“

Enid na sobě nedala znát obavy, jen se jí rozklepala brada.

„Myslíš, paní, že na to budu mít...?“

Diana sklouzla s koně a sevřela ji v náručí. Držela ji, dokud se jejich energetické hladiny nevyrovnaly. I tohle ji naučila Julie.

„Zkus to!“

Enid si počínala jako ve škole při zkoušce. Nejdřív vytvořila klasickou bronzovou mísu, až potom do ní natrhala trávu a nalámala nějaké roští. Ani ji nenapadlo vytvořit Oheň přímo z volné ruky. Diana jí neradila, ačkoliv celý život stála hned vedle a přihlížela.

„Co... živý lidi?“

„Očistit. Spal jim hadry a tak; naše holky se dokážou ochránit.“

Enid neprotestovala, prostě dělala, co se jí řeklo. Vytvořila Živý Oheň a poslala v širokém pásu vpřed; kde narazil na mrtvou hmotu, tam uvolňoval atomy a měnil na energii.

„Mě umej taky! Jsem celá od krve!“

Diana odhodila dostatečně daleko svou katanu, ale blaster nechala shořet, byl stejně téměř vystřílený. S potěšením se nechala celá očistit. Shořela jí i kadeř vlasů na temeni; přejela si dlaní holou kůži a ušklíbla se.

„Když jsem byla ve tvým věku, byla jsem dohola poprvý...“

„Já vím.“ pípla Enid. Nedodala, že z dějepisu.

Dojela k nim Maryška. Popálená, i když už se začínala hojit. Vykoupala se v Ohni, pak vrhla velice nepřívětivý pohled na zajatce.

„Co s nima budeme dělat?“

Enid zvedla dva prsty. Diana už dlouho nikoho neviděla se hlásit.

„Mohla bych zkusit... uspávání?“

„Ale jo. Ty můžeš všecko.“

Enid udělala v podstatě to samé, co předtím Axhar. Zajatci chvíli stáli tupě jako hovada. Pak se jeden po druhém natáhli na zem a usnuli.

„Axhar a tam ti ostatní – kde jsou?“ ptala se Diana.

„Vím já? Jsem ráda, že jsou pryč!“ řekla Maryška.

Diana se nedivila.

„Vypadá to, že si to pěkně odnesu. Ale když jsem tam Miguela viděla...“

„Schválně: jak se tam dostal?“

„Já měla tušení, že je tak trochu démon. Ale pořád ho mám ráda!“

Diana nevěděla nic lepšího, než ji obejmout.

„Tak jsi vlastně zůstala sama! Poslední z Tomášových dcer...“

„Neboj. Vždycky nějaký přežijou. Taky mám dcery...“

Vzhlédly k obzoru.

„Svítá. Je na čase jít spát.“

„A koho pověříš velením?“

Diana se rozhlédla a ukázala na jednu starší seržantku.

„Ty! Kdyby se někdo pokoušel dělat potíže, srovnáš ho?“

„Spolehni se, císařovno!“

„Tak fajn, jseš nejvyšší velitelka. Já se za chvilku proberu.“

Diana poodešla kousek dál a usedla na zem.

Tam se rozplakala.

 


Zpět Obsah Dále

15.09.2020 15:21

Errata: