Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Wilmar Coxon

Zpět Obsah Dále

Generál Exeter vypadal velmi nezdravě. Je pravda, že generál Temmer nevypadal o moc líp; zvlášť v provizorní uniformě, kterou mu urychleně nabídli vojenští krejčí. Bohužel se nedaly utajit povážlivé okolnosti, za nichž se objevil v Indiopolisu: byl nalezen nahý, spoutaný s roubíkem v ústech, za úsvitu na náměstí před katedrálou. Nalezli jej zametači odpadků a než se dohodli, který z nich se odváží jít to ohlásit velitelství, srotil se kolem dav čumilů. Kupodivu ani oni se neměli k žádné činnosti, pouze tam stáli, dohadovali se a zkoušeli hádat, kdo a proč to způsobil.

„Mluvte, Temmere.“ požádal Exeter.

Zazvonil na sluhu a požádal o čaj. V poslední době nepil nic jiného. Taky změnil jídelníček, jedl převážně jednoduchá vegetariánská jídla, která mu vařil domorodý kuchař. Taky podle toho vypadal: zhubl a viditelně sešel.

(Temmer zhubl taky, ale tomu to prospělo).

„Nevím, co bych měl říct. Otřesný zážitek! Znenadání na nás zaútočila celá armáda příšer. Nevím, jak jinak je nazvat. Někteří byli lidé; pak jsem je viděl, převážně to jsou ženy s různými maskami. Leopardí uniformy, různě ostříhané hlavy, spousta ozdob. Velmi krásné zbraně. Mám přítele Japonce, sbírá mimořádně pěkné kousky. Ten by si chrochtal! Jenže ony je taky na nás používaly! Jo, některé byly namaskované jako kočky, jiné jako čerti nebo mimozemšťani, viděl jsem všelijaké divné ozdoby. A nedivím se, ony jsou většinou strašně mladé, skoro děti!

Ta, co mě hlídala, byla vyloženě malý děcko. Na hlavě měla nějakou čepici s peřím, jinak asi oholená. Ale nedala se přemoct, ani jí utéct; když jsem něco zkusil, šlehla mě bleskem. A házela takový stříbrný šipky, hrozně to bolelo; a netuším, kde je brala.

Potom přišla jejich císařovna Diana. Vyslýchala mě; když jsem neodpověděl dost rychle, dostal jsem ránu. Ze žádné zbraně, prostě jen tak, z ruky. To je nejhorší zbraň těch čarodějek. Jedna mě zkoumala, taky takový malý škvrně. Hádal bych jí tak čtrnáct. Řekla mi všecky moje hříchy od malička: že jsem trápil kočky a psy, že jsem bil mladší kluky, kradl doma peníze a sváděl to na bráchu... i jak jsem dostal svou první holku. Chápete to? Já jsem z dost slušný rodiny, otec s matkou byli presbyteriáni, ale já už na ty věci moc nedám... Tak mi řekla, že přijdu do pekla. Oni věří úplně všemu, co se píše v Bibli... Teda nedivím se, ty masky čertů jsou přesvědčivý. Když je vidíte zblízka, docela bych se jich bál.

No, pak mě pustili. Císařovna řekla, abych neznečišťoval svýma hříšnýma nohama jejich čistou zemi. Ať se neopovažuju vrátit, jinak mě zabijou.“

„Neubližovali vám?“

„Spíš jen tak týrali. Hlavně děti; dospělé ženy se mě štítily dotknout. Ačkoliv s vojáky si některé dost užívaly...“

„Vojáky si tam nechali?“

„Jo, ty co přežili. Oznámili jim, že od té chvíle jsou otroci a budou stavět opevnění před městem. Poslechli, jinak by je poháněly blesky. Zato za dobrou práci jim dávali docela dobré jídlo. Taky mi dali ochutnat.“

„Vím. Už jsem měl možnost.“

„Kdybyste viděl, jak chudáci chlapi dopadli! Úplně je oholili a musí být docela nazí, že prý je zbytečné nosit oblečení. Holky chodí taky nahé, většina má jen ty ozdoby. Dělají s nimi všelijaké experimenty... třeba termoregulaci. Víte, jaké potíže máme s přehříváním, spousta mužů se pořád hlásí na ošetřovnu s úžehem. Ony prostě změní tělesné funkce! Ze začátku jim taky hledaly všelijaké nemoci a léčily je! Malý holky, starší jenom dohlížely, jestli to dělají dobře. Instruktorky...“

„Vás taky vyléčily?“

„Generále... ony si ze mě dělaly blázny!“

Exeter přikývl. Pouze zhluboka vzdychl.

„Možná mě radši měly zabít. Mám ostudu na zbytek života!“

„Proč vás poslaly zpátky?“

„Se vzkazem. Je to delší, ale podstata je: tato země je jejich. Kdo do ní vstoupí jako nepřítel, musí odejít nebo zemřít. Tak nás vyzývají, abychom odešli; jinak nás zabijí.“

„Věřím. Už jsem je viděl zabíjet.“

„Zabijí člověka stejně klidně jako králíka...“

„To ne. Králíka by nezabily, odporuje to jejich víře.“

Temmer pohlédl na Exetera s určitým podezřením. Vzdychl.

„Je možné s nimi nějak vyjednávat?“

„Obávám se, že ne. Ať jsem říkal cokoliv, jen se mi smály. Ony nás vůbec neberou vážně...“

„S kým z jejich velitelů jste mluvil?“

„Ze začátku tam byla císařovna. Velitelky: María d'Escambrray, ta polská Baarfeltova dcera. Veronika z Mendozy, sestra Valérie. Karolína von Aussengraben. Později všechny odjely. Velení převzala Sue Wallenbrandová, vrchní seržantka. Stará baba, dost protivná; ale spíš na nás jak na holky. Starší děvčata insky... instruktorky, mladší žákyňky. Některý bych tipoval spíš na mateřskou školku.“

„Samé ženy?“

„Císařovnina Leopardí garda. Mám dojem, že všechno, co z ní zbylo.“

„Ty děti byly jejich?“

„Dcery, mladší sestry... nejspíš je nemají kam dát. Motají se kolem, očumují a snaží se pomáhat. Dospělé je moc neberou, spíš zahánějí.“

„Kde jsou malí kluci?“

„Pokud správně chápu, tak ve městě, v bojových složkách. Chystají nějaké obranné prostředky proti náletům. Letadel se dost bojí...“

„Ano, vím. Jeden jejich oddíl přepadl letiště, všechny pobili a zničili kompletně všecko. Přežily akorát tři holky z ošetřovny. Přestože mají medicínské vzdělání, tvrdí na svou čest, že útočníci měli zelenou krev.“

„No... na tom bych moc nestavěl, pane. Já viděl takový věci...“

„Budeme muset přisunout další letadla. A další armádu...“

„Ta naše už asi nebude k použití. Chlapi jsou dočista ztracený.“

„Znám jejich systém. Polovička se přidá k nim, spousta někam zmizí nebo už nemá chuť se do ničeho plést. Složitá situace...“

„Pane... říkám to nerad, ale já bych taky radši... Uvítal bych důkladné vyšetřování, nejlíp doma, před komisí. Hanebně jsem zklamal, vím to. Pokud mě nevyženou z armády nebo nedají zavřít, představoval bych si... něco jako útulnou kancelář na ministerstvu, nebo ještě líp někde hodně daleko, kde je klid a nikdo neotravuje! Já jsem býval dobrý voják, víte...?“

„Počkej, uklidni se. Nezklamal jsi a neneseš žádnou vinu. To tahle země! Poslali nás sem jako dobytčata na porážku! Kolik ještě lidí...“ Exeter se na okamžik zarazil, vstal a chvíli hleděl z okna.

„Vím, kdo je dokáže porazit. Jediný, kdo to zvládne. Wilmar Coxon.“

„Starý Coxon? Pane, to snad nemyslíte vážně...“

„Zaráží tě, že jsem toho starého blázna nesnášel? Víš, že mě učil na vojenské akademii? Už tehdy byl hodně divný... Všichni jsme ho nesnášeli! On nás měl... někdy mi připadalo, že nás ani nevnímá. Ani za to, aby se pořádně zamyslel, zda nás miluje nebo nenávidí, jsme mu nestáli!“

„Generále...“

Exeter se vrátil zpátky ke stolu.

„Uklidněte se, Temmere. Bude ještě hůř.“

 

Generál Wilmar Coxon byl vlídný starý pán, který se ze všeho nejvíc zajímal o svou budoucí penzi. Málokdo ze sousedů věděl, co vlastně dělá; každý den ráno vyšel ze svého malého bytu v útulném penzionu, když před vchodem zastavilo auto, odjel do zaměstnání a večer se stejným způsobem vrátil. Ve volných dnech chodil na ryby; obvykle měl s sebou nějakou knihu a víc četl, než se staral o pruty. Když nebylo pěkně, četl doma. Taky se díval na televizi, většinou současně. Moc zábavy neznal. Zúčastňoval se povinných akcí velení armády; umírněně jedl, umírněně pil, umírněně se bavil. Vyučoval na vojenské akademii, kde oslňoval studenty rozsáhlými vědomostmi. Nebyl však řádným profesorem, dělal jen námětové přednášky. Jinak se zabýval vojenskou taktikou a strategií a psal obsáhlé rozbory.

Když padlo jeho jméno jako odborníka, který je schopen porazit Arminskou říši, napřed to nikdo nebral vážně. Trvalo několik dní, než se tento názor prosadil; hlavně proto, že o to neměl zájem nikdo jiný. Jistě, hlásila se řada nadšenců, kteří přesně věděli co dělat, aby neopakovali chyby předešlých velitelů, ale ty nikdo nebral vážně. Zákulisní jednání trvala dlouho, byla složitá a nepřehledná; řada protichůdných zájmů, a do toho ještě dost silná lobby, prosazující mírové řešení. Coxon byl znám jako velmi umírněný a nenásilný člověk, nezaplétající se do politiky.

Pak bylo ještě třeba přesvědčit ho, aby to vzal. Když s ním jednali, odnesl si napřed k rozboru několik složek dokumentů svých předchůdců. Když je prostudoval, odpověděl, že válku ukončí, tak či onak.

Mezitím byly urychleně doplňovány stavy mužstva a techniky, kromě jiného další letadla. Coxon studoval hlášení, navštěvoval důstojníky, kteří měli s Arminem zkušenosti a rozmlouval s nimi. O svých zjištěních informoval nadřízené, vypracoval také řadu vlastních rozborů, které obíhaly služebním postupem po různých kancelářích. Nějakou dobu to trvalo, ale válka trvala už podstatně déle a všichni jí měli plné zuby.

Pak bylo konečně schváleno jeho jmenování. Coxon sbalil příruční zavazadlo a odletěl civilním letadlem. Výhodou postavení generála je, že pokud se nechce zbytečně dohadovat s vojenskými orgány, nemusí. Takže vybral civilní linku přes Káhiru, Bombay a Colombo; odtamtud létaly pouze vojenské speciály. Dával přednost co nejmenší publicitě.

Až do Káhiry se dostal bez problémů. Tam se dozvěděl, že kvůli špatnému počasí nad indickým subkontinentem je let o čtyřiadvacet hodin odložen; ale letecká kancelář ochotně zařídila nejen nocleh v předním hotelu, ale také ke zpříjemnění pobytu vyhlídkovou cestu k pyramidám. Coxona to potěšilo, už dávno si přál ta místa navštívit.

Nyní tedy stál v horkém písku a hleděl na zbrázděnou tvář Velké Sfingy. Kolem něho kroužilo několik domorodců, nabízeli mu pohlednice, projížďku na velbloudu, zaručeně pravé sošky z vykopávek, průvodcovské služby a spoustu dalších nesmyslů, ačkoliv si jich nijak nevšímal. Někteří už byli až příliš drzí; Coxon se pokusil je odehnat, ale bez valného úspěchu.

Mnohem účinněji zasáhl mladý poručík, který tu zřejmě trávil zdravotní dovolenou; generál si nejdřív povšiml Purpurového srdce na jeho uniformě, pak obtížně se pohybující pravé ruky. Možná z toho důvodu měl k vycházkové uniformě košili s dlouhými rukávy, přestože dle služebního předpisu v létě měl nosit krátké. Coxon ho za to však nehodlal pérovat. Poručík pronesl pár ostrých slov arabsky, načež většina otravných prodavačů couvla do bezpečné vzdálenosti.

„Děkuji vám, poručíku! Vy umíte arabsky?“

„Jen několik slov. A nepříliš slušných, obávám se.“

Generál mu rozhodně nehodlal prozradit svou totožnost. Nicméně pocítil k němu sympatie; někdo se znalostmi prostředí se mu mohl hodit.

„Jste na dovolené?“

„Léčím se po zranění. Doktor mi doporučil procházky a mírné cvičení.“

„A dělal jste něco mimořádně důležitého?“

„Rozmlouval se smrtí.“

Coxona jeho odpověď zaujala. Zřejmě to na jeho tváři bylo vidět.

„Tady v poušti je smrt velice blízko. A věčnost. Tisíciletí zde neznamenají víc než pouhý okamžik. Jedno mávnutí perutí.“

„Zřejmě myslíte na smrt velice intenzívně.“

„Dotkla se mne svým křídlem; ale prozatím mne propustila v milosti.“

„Mluvíte spíš jako básník než voják!“

„Dlouho jsem ležel v nemocnici. Měl jsem čas přemýšlet a vážit slova. Asi vám připadá, že mluvím neuváženě, ale já si to nemyslím.“

„Jak dlouho jste tady v Káhiře?“

„Krátce. Týden? Asi tak...“

„Shodou okolností jsem nucen strávit tu dnešní den. Mohl bych vás požádat o trochu vašeho času? Myslím, že byste mohl poučit starého muže...“

„Budu vás doprovázet, jak dlouho budete chtít. Stejně nemám co dělat.“

„Jmenuji se Coxon.“

„Chris Berret.“

Coxon mu podal ruku. Poručík zaváhal; jeho ruka se sice zvedla, ale stisk nedokázal. Coxon si to uvědomil až příliš pozdě.

„Promiňte...“

„To nic. Byl jsem raněn. Doufám, že tu ruku časem rozcvičím.“

„Proč jste nebyl demobilizován?“

„Můj lékař se domnívá, že mám ještě šanci.“

„Řada důstojníků využila mnohem méně závažných zranění, aby získala od armády co největší penzi a vrátila se domů. Vy se chcete naopak vrátit... tam, kde se vám to stalo?“

„Považuji to za svou povinnost.“

„Zkusím hádat. To místo se jmenuje Indiopolis?“

„Ano!“ Chris se přímo rozzářil.

„Pokud vím, bylo nedávno obsazeno. S tím souvisí ještě jedno místo: klášter Atanor. Ten zatím odolává?“

„Pokud můžu věřit novinám, ano. Ale tady se o něm moc nemluví.“

„Znáte ten klášter? Viděl jste ho někdy?“

„Viděl. Dost zblízka.“

„A znáte místní poměry?“

„Měl bych se chlubit? Mohu předstírat, že je znám. Ale ve skutečnosti se v nich nevyzná nikdo. Hlavně ne ti, kdo to předstírají.“

„Zdá se, že se vyznáte víc, než bych čekal.“

Coxon očekával nějakou odpověď, ale Chris se jen usmál.

„No dobře, vyzkoušíme, co jste se naučil o Egyptě. Co třeba zajímá vás?“

Chris se usmál. „Dřív mě nejvíc zajímalo egyptské náboženství. Všechna ta zajímavá zvířátka: šakal Anúbis, pavián Thovt, kočka Bastet, lvice Sachmet, kráva Hathór... Samozřejmě znám i vyšší bohy, Otce Amóna a matku Isis...“

Během řeči Chris zároveň ukazoval příslušné symboly na sloupech; kráčeli jedním z chrámů, kde bylo trochu víc stínu, ačkoliv Chris se nepotil. Coxon na tom byl poněkud hůř; Chris přivolal kluka, co prodával jakousi limonádu, a požádal o sklenici. Když ji Coxon vypil, hned mu bylo líp.

Procházeli chrámem a povídali si. Vlastně povídal hlavně Chris; generál mu stále kladl otázky a mladík na ně odpovídal, čím dál zasvěceněji. Napřed se držel zpátky, ale postupně se dostával do tempa; recitoval dlouhé úryvky ze starých papyrusů, bez nesnází četl hieroglyfy a vysvětloval vzájemné souvislosti. Coxon ho musel obdivovat; ten mladý muž mohl bez nesnází složit zkoušku z egyptologie na kterékoliv univerzitě.

A co nejvíc Coxona udivovalo: mluvil o těch časech s láskou. Když říkal něco o bozích, používal přítomného času: říká, dělá, přeje si. Málokdy použil minulý čas, a to výhradně pokud šlo o událost zachycenou v dějinách.

Coxon dostal hlad; pozval Chrise na oběd, ale požádal, aby zajistil nějakou skutečně charakteristickou ukázku místní stravy. Ne blafy pro turisty; přál si skutečné pohoštění, jaké lze zažít při návštěvě přátel.

„To není lehký úkol!“ usmál se Chris, „Samozřejmě mám přátele, ke kterým bych vás mohl zavést; ale přátelství musí být oboustranné, nemůže být něco předstíraného, co se dává za peníze. Takové přátelství může člověka zavést do nesnází, možná i jistého nebezpečí.“

„Zvláštní formulace!“

„Řeknu to úplně jasně: Přátelství se nesmí zradit.“

„Myslíš, že bych je zradil?“

„Nemyslím si nic. Jenom vysvětluji zvyky muslimů; jestliže někoho přivedu pod jejich střechu, přebírám za něj odpovědnost. Za všechny jeho činy minulé i budoucí. Samozřejmě můžu říct, že jsem vás poznal teprve dnes ráno, že o vás mnoho nevím; ale to na věci nic nemění. Už teď jsem za vás odpovědný, minimálně po dobu, kdy budete zde v Káhiře.“

„Tak počkejte, poručíku!“ Coxona to téma začalo bavit, „Řekněme, že bych byl... váš nadřízený. Vysoký důstojník, třeba plukovník. Jaké by v tom případě byly naše vzájemné vztahy?“

„Samozřejmě bych byl povinen vás poslouchat, v rámci služebních povinností i z důvodu vojenské cti. To ovšem nic nemění na situaci ohledně osobních přátel; možná bych musel chránit vás před nimi a je před vámi. Což je dost složitý úkol; ovšem nezbytný.“

„Komu se cítíš zodpovědný víc? Armádě nebo svým přátelům?“

„Bohu.“

„O tom ještě řeč nebyla...“

„Myslím, že od začátku nemluvím o ničem jiném.“

„Mluvil jsi o starých egyptských bozích, to je rozdíl. Pak o místních domorodcích. O své víře jsi zatím nemluvil. Počítám, že jsi křesťan?“

„Ano.“

„Pokračuj! Zkus vysvětlit svůj postoj!“

„Přátele nám posílá Bůh. Nadřízené někdy ďábel, pokud mi prominete vtip. Neposlušnost vůči nadřízeným trestají právě oni, což je v pořádku. Zradu přátel však trestá sám Bůh. Neublížíš nikomu z mých stvoření, říká...“

Coxon se rozesmál. „Možná je určitá výhoda být tvým přítelem. Co bych pro to měl udělat? Nebo už přátelé jsme?“

„Já se domnívám, že ano. Jsem přítelem každé živé bytosti. K vám cítím velké sympatie; odhaduji, že jste dobrý a čestný člověk. Doposud však nevím jistě, jaké jsou vaše záměry a povinnosti vůči druhým. Stejně jako já jsem důstojník armády a musím dodržovat její příkazy...“

„Tak dobře, řeknu ti pravdu. Jsem generál Wilmar Coxon a cestuji do Arminu, abych tam převzal funkci zástupce velícího generála. A hlavního poradce generála Exetera. Stačí ti to?“

„Ano. Jsem váš podřízený.“ Chris se postavil do pozoru, pokusil se dokonce zasalutovat, ale nedokázal tak vysoko zvednout ruku.

„Dobře. Ale přítel?“

„Na všech dobrých cestách.“

Coxonovi neušlo, že opět neodpověděl jasně, ale nenaléhal. Řekl jen:

„Takže mě můžeš pozvat ke svým přátelům?“

„Třeba k lidem, u kterých bydlím?“ Chris přivolal kočárek tažený oslíkem, vyzdobeným veselými fábory a rolničkami, a zadal nějakou adresu. Zamířili do domorodé čtvrti Káhiry.

„Jsou to koptové, místní křesťané. Otec dokonce myslím biskup nebo něco takového. Studuji u něho.“

„S potěšením slyším, že taky něco studuješ. Myslel jsem, že víš všechno.“

„V současné době se zabývám problémem souvztažnosti starých egyptských božstev k současnosti. Přesněji: jaká práva a povinnosti mají staří bohové v rámci koptské a jiných křesťanských církví.“

„To je velice zajímavá otázka. Nestačila by ti jednoduchá odpověď: žádná!“

„Právě že ne.“

„Což znamená, že uznáváš jejich existenci?“

„Staří bohové jsou bytosti, kterým Bůh svěřil část své moci na určitém území a v určitém čase. Co dělali, víme z historie. Mne zajímá, co dělají teď a jak se vyrovnávají s novými poměry.“

„Nebylo by jednodušší přijmout, že neexistují?“

„Jako že zemřeli? Ano, jejich čas nebyl neomezený. Mohli zemřít, ale není to jisté. Spíš předpokládám, že někde jsou a čekají na další příležitost.“

„Příležitost bojovat proti Bohu?“

„Možná i to. Pokud nesprávně pochopili Jeho záměry...“

„To tě učí ten koptský kněz?“

„Ne. Ten mi hlavně pomáhá se čtením jejich písem. Jsou velmi stará a je těžké se v nich vyznat. Většinou opisy originálů ze třetího, čtvrtého století; i ty opisy se ale dají obtížně číst.“

„Já hlavně žasnu, že se zajímáš o takové věci!“

„Chci mít jasno v základních záležitostech. Třeba jak se postavit k úkolům vlastního života. Co si přeje Bůh, co si přejí lidé a jak to sladit dohromady. Obávám se, že to není jednoduché.“

„Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by to bral tak zodpovědně!“

„Jejich chyba.“

„Tohle všechno jsi vykoumal v době, kdy jsi ležel se zraněním?“

„Ne všechno, ale dá se říct, že jsem si věci ujasnil.“

„A došel jsi k nějakému závěru?“

„To je trochu složitější. Jistě k mnoha, ale...“

„Chápu. Nemáš vyjasněn definitivní přístup. Fascinující.“

Za rozhovoru dojeli do příslušné čtvrti; Chris dal zastavit u jednoho domu a generál zaplatil drožkáři. Chris zabušil na dveře. Dům vypadal zvenčí jako ostatní, bílá krabicovitá stavba bez oken, pouze s malými štěrbinami jako střílny. Slunce v této zemi nebylo bezvýhradně přítelem, víc se cenil stín a soukromí. Když se však otevřely dveře, byla za nimi utěšená zahrada s několika stromy, záhony zeleniny a spoustou květin.

Uvítal je mladý muž, domorodec. S Chrisem hovořil arabsky a hodně rychle; Coxona uvítal vcelku slušnou angličtinou. Uvedli jej do domu, kde je uvítala chlapcova matka, velmi dobrosrdečná žena věku dosti vysokého, aby nepovažovala za nutné se zahalovat. Koptové to ostatně nevyžadují; okolní obyvatelé však byli muslimové a považovali za správné, aby ženy nosily méně nápadný oděv a zahalovaly si vlasy.

Chris bydlel v pokoji staršího syna, který momentálně někde studoval. Ze začátku se matka domnívala, že i generál u nich zůstane bydlet; když Chris vysvětlil situaci, pozvala ho alespoň na oběd a přislíbila i další péči, pokud bude potřebná. Chris překládal, neuměla žádnou cizí řeč. Mladý muž byl s nimi a naslouchal, ve vhodných okamžicích se zapojoval do hovoru. Bylo žádoucí, aby se zdokonalil v angličtině.

Usedli na zahradě, matka donesla kávu, zákusky a spoustu ovoce. Což ještě nebylo jídlo; Arabové většinou přes den mnoho nejí, chystají se na bohatou večeři. Když mladý Músa zjistil, že Coxon kouří, s potěšením přinesl vodní dýmku; Chris do sebe symbolicky vtáhl trochu kouře, ale pak toto potěšení přenechal ostatním. Coxonovi chutnala.

Zakrátko stočili řeč na Músovy úspěchy ve škole. Po vybídnutí se osmělil a začal líčit různé zábavné příhody ze studia, velmi komickou angličtinou. Když se bavili nejlíp, přišel domů otec, důstojný muž s bohatým plnovousem, oblečený do tmavého roucha a vysoké homolovité čepice. Hosta s potěšením uvítal; když se omyl, přisedl k nim a přátelsky rozmlouval. Chris mu objasnil postavení a situaci generála Coxona; biskup byl velmi potěšen, že jeho host je tak významný a důležitý.

Coxon se s těmi lidmi cítil nesmírně uvolněně a spokojeně, jako málokdy. Neměl mnoho přátel; ti z mládí byli vzdáleni místně i svými zájmy, a nové si dělal obtížně. Kdysi byl krátkou dobu ženat; pak jej manželka opustila a po nějaké době zemřela. V mládí se také zajímal o jiné ženy, byl ctitelem jejich krásy a možná i ony jej rády viděly; ale i to skončilo. Nyní už neměl nikoho, dokonce ani psa.

Konečně jej pozvali k hostině. Většinu jídel neznal; matka je přinášela na malých talířcích či miskách, všichni ochutnávali a chválili její kuchařské umění. Zvláště uznání hosta ji těšilo, byla dokonce ochotna vysvětlit mu, z čeho to jídlo je a jak se připravuje, kdyby to Chris nebo někdo jiný dokázal přeložit. Nebyla tichá ani zakřiknutá, ráda se smála a povídala si. Biskup byl moudrý a dobromyslný, jeho syn Músa rozpustilý; a Chris vesele konverzoval na všechny strany a vyjasňoval, co nepochopili.

Konečně si někdo povšiml, jak letí čas. Ať se tu generálovi líbilo sebevíc, povinnost mu velela vrátit se na letiště a zjistit situaci, případně se ubytovat v jejich hotelu. Chris se rozhodl jej doprovodit.

Opět jeli nájemnou bryčkou, taženou oslíkem. Jak se blížili k letišti, Coxon si uvědomoval, jak se okolo něho mění prostředí; jako by překračoval celé historické epochy. Už byl dnes ve starověku i ve středověku, a vracel se do přítomnosti. Čeká ho budoucnost?

Úslužný úředník jej přivítal s potěšením. Hrdě mu sdělil, že Bombay sice stále nepřijímá, ale snaživě a operativně mu zajistili možnost letět do jiného indického města: Kalkaty. Protože chce pokračovat dál do Colomba, bude mít možnost; příslušné letadlo odlétá za dvanáct hodin. A spoj do Kalkaty za dvě hodiny; vyhovuje to pánovi?

Coxon poděkoval. Ano, zajisté; zatím si sedne do letištní restaurace.

Chris jej po celou dobu doprovázel. Coxon požádal, aby ještě vyčkal.

„Je mi to líto, ale rád bych s tebou vážně pohovořil.“

Chris se jen úslužně usmál.

„Říkal jsi, že ses zúčastnil bojů o Indiopolis. Na které straně?“

Chris se usmál ještě o stupeň vstřícněji.

„Kdo jsi? Řekneš mi to?“

„Christian Baarfelt.“

Generálovi neunikl vzdech překvapení.

„Čekal jsem něco takového. Ale tohle ne. Syn starého kardinála?“

„Ano. A Valérie z Atanoru.“

„Čekal jsi na mne schválně?“

„Ano.“

„To znamená, že víš o všem, co připravujeme?“

„Ne úplně o všem. Pouze o tom, co se dá zjistit.“

„Přišel jsi mne zabít?“

„Ne.“

„Proč?“

„Navzdory všeobecnému mínění nezabíjíme zbytečně.“

„Ale zabil jsi už nějakého člověka?“

„Jistě, spoustu. Nepochybně ještě nějaké další zabiju.“

„Říkají o tobě, že jsi čaroděj. Je to pravda?“

„My slovo pravda neužíváme. Pravda je iluzorní pojem. Ale ano, jsem člověk s jistými znalostmi magie.“

„První podezření jsem dostal, když jsi tak snadno mluvil cizími jazyky. Na světě není mnoho lidí, kteří čtou hieroglyfy!“

„Byl jsem v Egyptě už jako dítě. Znám zdejší svět.“

„Zkoušel jsem tvoje znalosti. A celou dobu čekal, zda zaútočíš.“

„Vím. Vnímám tvoje myšlenky. Od první chvíle.“

„Co všechno o mně víš?“

„Ve chvíli, kdy se začalo mluvit o tvém jmenování, jsem začal vyhledávat informace. Znám větší část činů tvého života. Překvapilo mne, že jsem v něm nenašel příliš mnoho negativních skutků. Žádné těžké hříchy.“

„Zřejmě nevíš o všem.“

„Nic, čím bys pohoršil Boha víc, než zlobivé dítě rozhněvá laskavého rodiče. To znamená nic, za co bych tě směl zabít. Položil jsi mi otázku, zda jsem tvůj přítel. Ano, za jiných okolností bych mohl být.“

„Jenže mezi námi stojí válka. Naše národy spolu bojují. A já jsem generál jedné strany, kdežto ty... jakou máš hodnost?“

„Komthur Černé Lilie.“

„To není vojenská hodnost. Jsi vůbec voják?“

„Jsem příslušník kasty bojovníků. Wiz-fighter. Válečný druid...“

„Asi bys měl mít vyšší hodnost než poručík.“

„Ah, ta uniforma? Líbila se mi. A hodnost jsem zvolil přiměřenou věku.“

„Jak bys vypadal v uniformě přiměřené své funkci?“

Chris změnil vzhled. Nyní měl černou uniformu s rudými nárameníky, na nich tři velké zlaté hvězdy; na límcových výložkách zlaté osmihroté kříže s černými liliemi. Několik stužek za dřívější akce, nášivky na rameni.

„Hezké. Jak jsi oblečený ve skutečnosti?“

Chris opět změnil vzhled. Teď byl zcela nahý, pokrytý jen tetováním.

„Nebudou ty rychlé změny lidem nápadné?“

„Předvádím je pouze tobě. Pro lidi vypadám... neutrálně.“

„Jak potom můžu věřit, že mi říkáš pravdu?“

„Věřit nemůžeš. Musíš se spolehnout na moje slovo.“

„Jak ještě jsi mne ovlivnil během dne?“

„Každá živá bytost ovlivňuje druhou svou aurou, nepřetržitě. Pokud máš na mysli záměrné ovlivnění: když se ti udělalo špatně z horka, podal jsem ti lék. Ta limonáda; změnil jsem ji na posilující lék. Pak jsem dodával kladnou energii, kdykoliv bylo zapotřebí.“

„Ano... když nad tím přemýšlím, od té chvíle mi bylo skvěle...“

„Všichni WZ předávají přebytek své energie okolí.“

„Je to tatáž energie, kterou dokážete zabíjet?“

„Ano.“

Coxon měl jisté pochybnosti. Chris vztáhl ruku ke sklenici vody a chvíli ji stimuloval energií; za okamžik začala vařit. A ztmavla.

„Bylinkový čaj. Taky léčivý. Dobrou chuť.“

Coxon v rozpacích vzal sklenici a ochutnal. Čaj byl poněkud hořký; léky nemají mít příliš příjemnou chuť, aby působily důvěryhodně.

„Můžu ti ho osladit medem. Můj přítel pěstuje včely.“

„Ach ano! Ti dobří lidé, ke kterým jsi mne zavedl. Co o tobě vědí?“

„Všechno, co potřebují vědět.“

„Odpovídáš jim stejně pravdivě jako mně?“

„Já mluvím vždycky pravdu. Občas to nepřináší pozitivní reakce, ale je to správnější. Když nemůžu odpovědět, nějak situaci zamlžím.“

„Někteří vaši příslušníci ale pravdu nemluví!“

„Ti, kteří pracují v tajné službě. Vlastně, ani já nemám povinnost mluvit vždy úplnou pravdu; kdyby třeba něco hrozilo přátelům.“

Coxon zvolna upíjel čaj a uvažoval.

„Když umíš léčit, proč sis nevyléčil to zranění? Platí pro čaroděje zákaz využívat schopností pro sebe samého?“

„Nesmysl; to jsou pohádky pro začátečníky. Něčím ty děti ukáznit musíme, tak jim vyprávíme o dobrých a zlých čarodějích. Ve skutečnosti neexistuje žádné dobro ani žádné zlo. Každý sám posuzuje, co je dobré a co zlé.“

„Vyhýbáš se odpovědi?“

Chris položil ruku na stůl, aby si ji Coxon mohl prohlédnout.

„Řekl jsem, že se mne dotkla smrt. V lidském smyslu jsem už byl mrtev. Ale mám přítelkyni, která mne vyléčila. Je to vodní nymfa a když dávala mou ruku dohromady z roztříštěných částí, docela se to nepovedlo. Od té doby se snažím ji rozcvičit.“

„Smrt... jsi ve skutečnosti nesmrtelný?“

„Pouze obtížně zlikvidovatelný. Zemřelo už hodně čarodějů, lepších než já. Třeba moje matka nebo sestra.“

Coxon dlouho promýšlel další slova. Chris trpělivě vyčkával.

„Co by sis přál, abych udělal?“

„Má přání jsou součástí iluze. Vlastně nevím, co si přát. Nevidím do budoucnosti; a ti, kdo budoucnost znají, ji neprozradí. Navíc ty jsi ovládcem svého osudu ještě méně než já.“

Coxon se pousmál tomu zvláštnímu slovu.

„Teoreticky: mohu říct Vládci Charrymu, že tu či onu věc neudělám, neboť je v nesouladu s vůlí Boží. Mám tak vysoké postavení, že Charry musí moje výhrady přijmout, i když se mu nelíbí. Mohl bys ty předstoupit před svého ministra války a říct mu, že máš morální výhrady? Co by udělal?“

„Minimálně mne poslal do penze.“

„V tom případě musíš udělat, co ti nařídili. Jak nejlépe umíš.“

„V tom případě se sejdeme v boji?“

„Pochybuji. Nevím přesně, čemu se budu věnovat v budoucnu, ale přímý boj to asi nebude. Spíš něco vhodnějšího pro mága.“

„Takže se už neuvidíme?“

„Už jsem řekl: neznám budoucnost.“

Coxon rezignovaně upíjel čaj. Mohl říct velikou spoustu věcí; bohužel nic z toho nevyjadřovalo jeho skutečné pocity. Například touhu mít tak skvělého syna. Nikdy nepřivedl na svět dítě. Nebo aspoň o žádném nevěděl.

Letištní rozhlas požádal, aby se cestující do Kalkaty dostavili k odletu.

„Zdá se, že budu muset jít.“

„Kalkata je divné město. Jeden moudrý spisovatel dokonce navrhoval... navrhne, aby na ni shodili atomovou bombu. To je... taková zbraň. Bude.“

„Proč?“

„To město patří bohyni Kálí. Černé Matce. Není tak laskavá jako... jiné.“

„Nejspíš ji znáš osobně?“

„Ne. Ji osobně neznám. Jejího manžela Šivu. Ten je mnohem... příjemnější.“

„Ten Šiva?“

„No ovšem! Viděl jsem ho několikrát.“

„Hm... V Kalkatě budu mít několik hodin času. Škoda, že tam nebudeš, abys mne provázel. A chránil...“

„Chceš, abych tam byl?“

„Neříkej, že se tam dokážeš dostat?“

„Samozřejmě! Proč bych neměl?“

„Rychleji než naše letadlo?“

„Mám několik možností. Jedna je rychlá až příliš. Mně se líbí jiná: změnit tělo na vodní bytost a doplavat. Budu mít poškozenou ploutev, ale moje nymfa Kalypsó mne ochrání. Je to zábavné, ježto je to riskantní.“

„Rád riskuješ? Nedivím se, jsi mladý...“

„Ano, pořád ještě mě to baví.“

Chris náhle cukl tváří; Coxonovi to neušlo.

„Stalo se něco?“

„Dostal jsem zprávu. Zahynula další dívka z Atanoru. Už jsou jen tři.“

„Celou tu pevnost brání jen tři holky?“

„Na začátku jich nebylo o moc víc.“

„Jak dlouho se ještě budou držet?“

„Nevím. Vím jen, že ta poslední zhasne.“

„Proč to dělají? Nemůžou nějak utéct?“

„Ony chtějí. Je to jejich soukromá hra s osudem: jak dlouho vydrží. Mají drobný náskok do příštího života.“

„A co tenhle život? Na tom jim nezáleží?“

„Tento život už prohrály. Nemá smysl na něm příliš lpět.“

„Ty taky nelpíš na životě?“

„Já jsem ještě neprohrál.“

Došli k odbavovacímu terminálu. Coxon měl chuť podat Chrisovi ruku, ale tu chybu už neudělal.

„Uvidíme se v Kalkatě?“

„Doufám.“

S tím se rozešli.

 

„Poplach! Letecký útok!“

„Jak silný?“

„Aquila hlásí, že stále startují další letadla. Hodně různých strojů...“

„Tak je to tady. Jdeme na to.“

Charry se svou pulsační puškou vylezl na věž Kingtownského zámku. Lera se pokoušel ho přesvědčit, aby ho vzal s sebou, ale neuspěl. Ani Diana nechtěla; ta si ve zbrojnici vybrala příruční raketomet, který se zaměřoval pomocí malé obrazovky a joysticku, Přestože jí Julka tvrdila, že je to zbraň pro úplné blbce, nepochopila jak funguje, jen jak se ovládá. Ty lepší věci přestaly fungovat zároveň s Julkou.

Takže Lera skončil zas u dětí, přichystaných se svými draky. Velel Lišák, vedle něj se nafukovala Alix v uniformě Leopardí gardy. Hodně dětí se vystrojilo do uniforem, aby se cítily jako vojáci. Lera patřil k těm, co měli uniformu dokonce z látky, ušitou (kdysi) na míru. Teď už mu nohavice a rukávy byly poněkud krátké, což ale nevadilo. Přestože byl vrchní velitel, do ničeho se radši nepletl, jen souhlasil s operačním důstojníkem.

Ve skutečnosti děti obdivovaly činnost Exeterova štábu, všecky ty důstojníky a seržanty, který každý obsluhoval nějaký přístroj. Monitorovali toto místo poměrně kvalitně, takže měli přehled. Připadalo jim jako ve filmu; Lera by jednou taky rád měl takový velín.

Charry si nasadil přílbu a spustil hledí, na které se mu promítaly různé údaje. Spánky mu sevřely snímače, přímo do mozku přicházela hlášení. Potěšitelný fakt: bez nesnází odstartovalo všech šest arminských letadel. Horší bylo, že nepřátelských byla plná obloha. Charry přivřel pravé oko, levým sledoval celkovou situaci. Pak přivřel levé a přes záměrný kříž vyhledával jednotlivé cíle. Lepší střelec by dokázal sledovat obojí současně.

První útok zahájil Vítek Jeřábek. Nalétl z boku a střelec jeho čtyřplošníku zahájil palbu na nejbližší trojici letadel; nepřátelé si to samozřejmě nechtěli nechat líbit a odpověděli rovněž palbou. Vítek otočil stroj a dal se na útěk, nepřátelé za ním; v té chvíli na ně zaútočili ostatní, kteří se dosud skrývali ve výšce. Několik stíhaček vzplanulo a řítilo se k zemi.

Charry dospěl k názoru, že by měl zasáhnout. Vybral jeden z bombardérů typu, jaký ještě neviděl; když na něj zaměřil pozornost, zaměřil se rovněž nitkový kříž před pravým okem. Charry stiskl kovovou kuličku na zbrani; zahučelo to, ucítil škubnutí a viděl, jak prostorem šlehl energetický impuls. Zasáhl první letadlo, to zajiskřilo a přestaly mu fungovat všechny elektrické přístroje. Pilot dostal taky ránu, zaklel a pokoušel se zjistit, co se děje, ale jediné co zjistil bylo, že se stroj nedá ovládat. Vzápětí se totéž stalo dalšímu letadlu; impuls přeskakoval z jednoho na druhé, celý prostor vibroval a jiskřil. A Charry to sledoval přes své brýle.

„A do prdele!“ vzdychl.

Diana to zjistila také; zajásala a začala zaměřovat svoje rakety. Dokud v Dunbarově paláci ještě fungovaly počítače, ráda si zahrála hry typu Tomb Raider, ale i strategické jako Civilizace nebo Heroes; a když jí šel život hodně na nervy, zahrála si i Carmageddon. Tohle nebyla obtížná hra; stačilo vypustit raketu a řídit joystickem tak dlouho, až trefila nějaké letadlo. Po zásahu vybuchlo a mohla si vybrat další. Uznávala, že Charryho zbraň je poněkud humánnější, jeho oběti se mohly pokusit přistát nebo vyskočit. Po zásahu raketou obvykle vyskočit nestíhali.

Děti opět vypouštěly draky, Alix s Aquilou je naváděly na cíl. Po srážce s podivnou konstrukcí z drátů a hader se stroje sice nezřítily, ale měly hodně starostí a ztíženou možnost manévrování. Navíc prostorem poletovaly Charryho pulsy a trosky jiných letadel.

„Oni to nevzdají a nevzdají!“ vztekala se Diana, „Kdyby to otočili, nikdo by jim neubližoval! No řekněte, jsem já nějaká...“

Rakety jí vkládala do vrhače Karolína. Kromě toho měla ještě jednu povinnost, chránit císařovnu před prudkými a nebezpečnými změnami nálady. K něčemu takovému se bohužel zrovna schylovalo.

„Zaměř se na bombarďáky!“ doporučila, „Mají břicha nacpaný bombama, tak jim je podpal za prdelí, ať si užijou!“

„Jenže to je zabije!“

„Oni přiletěli zabít nás! Na co myslíš, že ty bomby mají? Nasypou nám je na hlavu, když je nesestřelíš včas!“

Diana zaměřila jeden velký bombardér a sestřelila. Raketa ještě letěla, když si vybrala další a pak ještě jeden. Tiše při tom klela.

„Jakej je v tom rozdíl, když někomu usekneš hlavu katanou nebo mu hodíš dýku do srdce?“ dorážela Karolína, „Takhle ho prostě sestřelíš!“

„Když mám v ruce meč, může se soupeř bránit. Takhle ani nevidí, kdo ho zabil. Vůbec to nečeká a...“

„Ty sentimentální krávo!“ vybuchla Karolína, „Válka už dávno není čistá hra! Čestný boj muže proti muži? Ve tvým případě muže proti ženě s mečem! Dovol, abych se zasmála!“

„Nekecej a nabíjej!“ vyhledala si Diana další cíl.

Karo hbitě vyhověla. Diana zaměřovala další; při tom počítala, kolik jí zbylo vyšších důstojnic Leopardí gardy. Maryška, Veronika, Karolína, Magda. Až válka skončí, bude nutné povýšit ty o generaci mladší. A zařadit do výcviku hodně mladých. Sakra práce, copak nemáme žádnej dorost?

„Hele, spousta padáků!“ upozornila Karo, „Budeme muset poslat někoho, aby pochytal zajatce. Spousta nových otroků, to zas bude práce...“

„Co na ně můžeme poslat? Děcka ze školky?“

„Ještě máme domácí psy a kočky...“

Diana našla další cíl a odpálila raketu.

„Věříš, že začínám být nasraná? Víc, než bych měla. Mistr zenu má v boji být klidný jako skála. Já rozhodně nejsem. Já jsem...“

„Kráva. Ale nic si z toho nedělej, já taky.“

Diana obvykle vtip ocenila. Tentokrát se jen ušklíbla.

 

Charry zjistil, že pulsátor je hodně nebezpečná zbraň; elektrické impulsy přeskakovaly z jednoho letadla na druhé a zkratovaly jejich rozvody. Hodně pilotů bylo nuceno nouzově přistát nebo se katapultovat. Jenže zdroj, který impulsy vystřeloval, se rychle vybíjel; tvůrci nepředpokládali, že se nový majitel pustí do souboje s celou eskadrou. Nejdřív to poznal na zaměřovači, který pracoval čím dál pomaleji; pak se mu zdálo, že impulsy zeslábly, až došel k poznání, že další snaha nemá cenu. Hlava mu vibrovala jako při pořádném flámu; pro jistotu se napil, aby mu bylo jasné, z čeho se tak ožral. Ještě měl dalekonosnou pušku; nebyla tak účinná, ale několik letadel s ní dostal.

Konečně to zbylí nepřátelé vzdali a dali se na útěk. Charry s úlevou odložil pušku; pak seběhl dolů, naskočil do svého džípu a jel na letiště se přesvědčit, jak dopadla jeho letadla. Cestou míjel hořící trosky; no jistě, některým bombardérům se podařilo vysypat svůj smrtící obsah.

Na letišti zastavil ve stejnou chvíli, kdy první letadlo přistávalo na louce. Kolébalo se jako kachna, na první pohled bylo vidět několik vstřelů na boku. Za ním se snesla nepřátelská stíhačka, chystala se ho dorazit; ale nějaký mladý mechanik do něj pustil dávku ze samopalu, letec si to rozmyslel a raději utekl.

Pilot arminského letadla se vypotácel z kabiny. Byl ještě hodně mladý; nohy se mu klepaly, leteckou kuklou si otíral z čela pot. Císař jej objal a křičel na něj jako na hluchého: „Tak co? Jak to vypadalo?“

„No... dostal jsem dva, možná tři. Ale toho třetího nejspíš Ginny. Jenže Ginny... šel dolů.“

Chlapec vzrušeně dýchal; viditelně zraněný nebyl, ale velmi vyčerpaný. Císař mu podal vlastní láhev s rumem.

„To nic – to je dobrý. Jsem v pořádku, Svatosti. Teda... myslím, že mi nic není. Já šel dolů hlavně, že už nemám benzín. Do toho se vleze málo!“

„Kde je ten Ginny?“

„Povídám, šel dolů. Asi to dostal. Ta jeho šunka lítá dost pomalu...“

„Co dělal Vítek?“

„Já nevím. Já nic neviděl... byl tam hroznej zmatek. Jo, koukal jsem na ty tvý impulsy. Byl jsi to ty, žejo?“

Císař se opřel o letadlo a pozoroval oblohu.

„Támhle je Benny! Aspoň že tak!“

Objevil se druhý stroj, elfská ornitoptéra; taky byl poškozen a na plochu sebou spíš křápl než přistál. Jeho pilot měl vikingskou přílbu a zpod ní mu vytékala krev. Charry mu pomohl vylézt z letadla a sundal přílbu.

„To nic... hlavu jsem si rozbil, jak jsem dělal salta... kdybych neměl tu helmu, jsem mrtvej...“

Ošetřovatelkou byla žena kolem pětadvaceti, která si se zraněnými viditelně moc rady nevěděla. Prošla nějakým rychlokursem, ale...

„Odvezu tě do špitálu.“ nabídl Charry a chlapec vděčně hlesl:

„Tak jo!“

„Co ostatní kluci?“ vyzvídal první pilot.

„Ginnyho jsem neviděl. Ale Brent zapadl do jezera a Ormond se rozšvihal někde za Univerzitou. Zůstali jsme sami...“

„A co Vítek? Byl přeci s vámi!“

„Čtyřplošník? Jo, ten toho nadělal hodně! Ten jeho střelec do nich pořád šil jako vzteklej... Naposledy jsem ho viděl, když šel po tom pozorovateli, co sundal náš talíř...“

„Oni zničili i diskoplán?“

„Ani nevím jak. Jenom jsem slyšel, jak se loučí...“

„Takže vy dva jste všecko, co zůstalo z arminskýho letectva?“

„Smůla, císaři. Ale jestli ještě přilítnou, jdeme do toho!“

„Jo. Věřím. Měl bych vám nějak poděkovat...“

„Neboj. Oni nám už poděkujou!“

Stáli, klábosili a vyčkávali. Nad letištěm nastalo ticho a mír.

Náhle zbystřili pozornost.

„Hele, Vítek! Letí nějak divně, jako raněná kačena...“

Čtyřplošník se blížil; skutečně letěl podivně. Všichni se k němu rozběhli, sotva dosedl; jel pomalu po trávníku a zvolna se stáčel na levou stranu. Pak zastavil, motory přestaly pracovat. Ale nikdo nevylézal, dokud Charry nevyskočil na přední křídlo a neodsunul kryt kabiny. Na první pohled viděl rozbité ochranné sklo a prostřílená křídla.

Vítek byl zhroucený na zadním sedadle; přední sedadlo střelce bylo celé zastříkané krví a na střelcově kombinéze několik ošklivých ran. Charry se pokusil vytáhnout ho ze sedadla, chlapec se probral a zašeptal:

„Já ho dostal... toho parchanta stříbrnýho...“

„Koho? Co jsi dostal?“

„Pozorovatele! Byl vysokej, ale já... už šňupe hlínu!“

„Výborný! Děkuju ti! Měl bych ti dát záslužnej kříž!“

„Ty seš...“ chlapec doširoka otevřel oči, „Jo, sám císař!“

Charry neříkal nic. V očích měl slzy.

„Záslužnej... takovej s křidýlkama? Moje holka by ho uměla udělat. Mary Jane... jenže už odešla. Asi půjdu za ní.“

Pak oči zase zavřel a hlava mu klesla zpátky.

Vítek Jeřábek pořád ještě seděl na svém místě.

„To byla stíhačka. Prošili nás skrz naskrz. Chudák kluk ani nic pořádně necítil. Pořád jen opakoval, že dostal toho stříbrnýho...“

„Ty taky nevypadáš nejlíp, Vítku!“

Charry uchopil kamaráda pod rameny a vytáhl z kabiny. Na první pohled viděl, že má prostřílené břicho a obě nohy.

„No, moc na mě nekoukej! Je to jasný, moc dlouho nevydržím...“

Charry jej vzal do náruče, odnesl ke svému džípu a pokud možno opatrně uložil na zadní sedačky. Mladý pilot, kterého ošetřovatelka jakž takž dala dohromady, se mu pokoušel pomáhat. Vítek pro jistotu omdlel.

Před válkou v Kingtownu žádná nemocnice nebyla, nebylo jí zapotřebí. Nyní tam byly hned dvě, jedna přímo v přízemí zámku, druhá v Klášteře. Což byla základna vzdělaných žen všeho druhu, hlavně čarodějek; Klášter byl dlouho rozestavěný a diskutovalo se, jakým způsobem vlastně má být využit, teď byl urychleně dostavěn a vypadal... no, pořád ještě divně. Velení tam měla Veronika, v současnosti nejschopnější léčitelka.

Charry se hnal nejvyšší možnou rychlostí; musel se vyhýbat trychtýřům po bombách, hořícím troskám, i jednomu roztříštěnému bombardéru. Do nádvoří se vřítil jako tajfun; strážní tygři se zarazili, pak ho poznali a pokusili se pomáhat. Zmatek tam byl pořádný, raněných mnoho. Uprostřed nádvoří klečela dívka s holou hlavou, před ní v plechovém umyvadle hořel Živý Oheň a ona v něm koupala každého, kdo přišel. Mladý pilot šel rovnou k ní a vstoupil do Ohně bez ohledu na svůj elegantní účes.

Když vynášeli Vítka z auta, probral se, možná i poznal, kde je. Nechal se vložit do Ohně; jeho zranění byla však tak vážná, že i čarodějka na chvíli zvedla oči, kdo ho přinesl. Charryho poznala, ale nedala nic najevo. Oheň rány vyčistil, víc udělat nemohl.

„Tak vidíš,“ Vítkovi Oheň pomohl se trochu vzchopit, „Mám strach, že už si spolu nezaválčíme...“

„E, co blbneš?“ vybuchl císař, „Nevím, proč bys neměl tuhle hru dohrát se mnou! Za pár dní se vylížeš a potom jim to nandáme!“

„Nedělej ze mě vola!“ řekl Vítek hluše, „To si snad od tebe nezasloužím. Koukni se pořádně, co se mnou je...“

Charry se vyznal v ranách jako kterýkoliv doktor; nebylo divu, při jeho dlouholetých zkušenostech. Vítek sledoval výraz jeho obličeje a chápal.

Přišla sem Veronika, dokonce v bílém plášti. Zamračila se, Charryho jemně odstrčila a provedla vlastní diagnózu. Pak řekla: „Na sál!“

Na operačním sále nebylo k hnutí. Taky byl v provizorním stavu. U velkého (jídelního) stolu řezal starý doktor malého kluka, u bočního šila lékařka nějaké ženě roztrženou ruku. Vítka položili na další stůl, pokrytý už hodně zakrváceným ubrusem.

„Nesložíš se, když mi budeš asistovat?“ zeptala se Vera, „Potřebuju držet háky, případně s něčím pomoct...“

„Krev už jsem v životě viděl! Nezdržuj a dej se do toho!“

Vera operovala způsobem, jaký používají čarodějky: Vítka uspala hypnózou, potřebné nástroje si vytvářela koncentrací energie v hmotu. Charry poslušně dělal, co řekla; když vytahala z ran všechny kulky, vyčistila je a podle možnosti srovnala kosti a svaly, zas Vítka odnesl na dvůr k dalšímu ošetření Ohněm. Odnést na lůžko mu ho pomohl svalnatý černoch, válečný zajatec, který vůbec neměl tušení, kdo Charry je.

Když Vítka uložili, vracel se Charry ke svému vozu. Jenže vrazila do něj ošetřovatelka, s jejíž totožností si ze začátku nevěděl rady:

„Prosím tě, doktore, máme tady takovej případ – střepina bomby, v břiše! Musí okamžitě na stůl a já nevím... mohl bys to udělat ty?“

„Jenomže já nejsem doktor! Co ty seš zač? Čarodějka přece ne!“

Vzhlédla k němu a pusa se jí začala krabatit.

„Já jsem... mě zajali na Wulffborgu! Dělala jsem ošetřovatelku, vzal mě do otroctví jeden Viking... ten pak padl, tak jsem...“

„Jo, zdá se, že chápu. Tak promiň!“

„Já nejsem blbá! Vyrovnám se těm zdejším... fakt, věř mi!“

„No jasně. Ukaž mi toho raněnýho!“

Byla to mladá žena, spíš ještě děvče; ležela na zemi s očima zavřenýma, ruce přitisknuté na břicho. Ohněm ji už omyli, přesto krvácela dál. Charry ji zvedl a opatrně odnesl na stůl; tam za pomoci té dívky a dalšího zajatce břicho rozřízl, našel střepinu, ránu vyčistil a sešil.

„Ztratila hodně krve,“ upozornila ošetřovatelka, „Měla by dostat transfuzi, jenže konzervovaná krev už došla...“

„No jo, jasně. Jakou máš skupinu, holka?“ Charry zvedl ruku a prohlížel si tetování v podpaží, „Tak máš štěstí, AB mám taky a ještě jsem tenhle měsíc krev nedával. Umíš alergickou zkoušku, děvče?“

Ošetřovatelka se zarazila. „Ty neumíš alergo zkoušku?“

„Bohužel. Do takových věcí se nepletu.“

„Ty... copak ty nejsi doktor?“

„Ne. Já jsem v téhle zemi císař.“

Nešťastná dívka jen zapípala a o krok ustoupila. Chvěla se hrůzou.

„No co, žeru lidi? Vem mi krev a porovnej je...“

„Já nevím, jestli můžu... vám, Svatosti...“

„Život každého mého poddaného je stejně vzácný jako můj vlastní. Zkus tu krev, ať tu netrčíme do rána!“

Krev se hodila; Charry zavedl jehlu do žíly raněné dívky, sedl si vedle na židli a nechal si zavést druhý konec do své tepny. Když raněná dostala asi půl litru krve, nechali toho.

„Ani neví, jak vzácnou krev má v žilách!“

Charry si držel prsty na ráně, ale byly od krve. Vztáhl ruku a dotkl se dívky na čele, rtech a obou lícních kostech.

„Červenou. Krev člověka, který je rád, že jí mohl pomoci.“

Ta dívka na něj koukala téměř zbožně. Přemýšlela, jak jej oslovit.

„Vy jste... ty jsi v tomhle kraji... něco jako král?“

„Ano, tak něco.“

„Říkají: koho se dotkne král, bude žít. Je to pravda?“

„To bylo v dávných dobách. Nespoléhal bych na to.“

„Už chápu, proč tě mají tvoji lidé tak rádi. Chtěla bych žít ve tvé zemi!“

„Co ti brání?“

Upadla do ještě větších rozpaků. „Jsem... otrokyně.“

„Už ne. Máš všechna občanská práva...“

„Ne. Ještě jsem za tvoji zemi nebojovala.“

„Nenutím tě. Jsou to tvoji lidé, kdo na nás útočí.“

„Už nejsou! Teď chci patřit sem! Hodně zajatců by chtělo...“

„Děvče, já jsem sice král, ale král země, která je ohrožena! Pravděpodobně se neudržíme! To by sis vybrala špatnou stranu...“

„No jo... kdybysme měli víc času... bránit se a...“ v rozpacích zmlkla.

Přerušila to Veronika, přiběhla a dala dívce nějaké rozkazy.

„Promiň, zdržuju ti tady personál!“

„E, to je fuk! Je zde hroznej zmatek. Jo, volala Diana, řekla jsem jí, co se děje. Vzkazuje, že všecky letadla, který přežily, odletěly domů. Můžeš tady zůstat, jak dlouho chceš.“

„Jo. Půjdu se podívat na Vítka.“

Našel ho na jednom z pokojů s dalšími šesti raněnými; ležel na rohoži, byl při vědomí a smutně zíral do stropu. Charry k němu poklekl.

„Jo... tak takhle jsme dopadli,“ řekl mu Vítek, „Už ti nebudu čistit boty. Budeš si muset vystačit sám...“

„Tys mi někdy čistil boty?“ nechápal Charry.

„Na Griissirnu, když jsme vypluli z Le Havru. Měls takový vysoký holínky s měkkejma šlapkama, pamatuješ se?“

„Ty jsem si šil sám. Ty si na to vzpomínáš?“

„Ne, nikdy jsem si nevzpomněl. Až teď...“

„Vzpomínáš na pěkný blbosti.“

„Třeba jak jsem jel pod vagónem na ose z Paříže a tys mě vzal do tepla. Nebýt tebe, tak jsem tam zmrzl. A pak, když jsme jeli domů do Čech...“

„Jo, tam bych se taky jednou rád vrátil.“

„Copak ty; já jsem tam doma! U nás teď asi kvetou třešně. Celý aleje jsou bílý jako čerstvě napadanej sníh. Po dvoře se batolí housata a kuřata, ženský bílí domy po zimě...“

„Až skončí tahle válka,“ řekl císař, „Vypravím se ještě na jednu cestu. Nechám všeho, vládu předám některýmu z Baarfeltů, vezmu syna a pojedeme mu s Dianou ukázat místa, kde jsme jezdili za mlada. Starou dobrou Evropu! Prahu, Olomouc, Vídeň, Budapešť, Split... balkánský hory... Všecko mu ukážu a budu vyprávět... Budeš mi zas řídit auto?“

Vítek ho téměř nevnímal. Odpověděl zcela nelogicky:

„Benešov je pěkně blbý město. A Vlašim taky.“

Charry zmlkl. Měl pocit, že Vítek je už někde daleko.

Jenže ten řekl: „Každej, když umírá, tě prosí, abys bojoval za Armin dál. Já teda nevím...“

„Máš jiný názor?“

„Víš... kdyby se zdálo, že válka je komplet prohraná, nech toho. Nebojuj, pusť vojáky domů a... prostě to vzdej. Tebe možná zabijou, to se stává. Ale nějaký lidi to přežijou.“

„Vzdát se? To by znamenalo zánik Arminu!“

„Nemyslím. Víš, já jsem z národa, kterej musel hodně často sklánět šíji před nepřítelem. Proto znám, jak se bránit. Zapřít se, sklonit hlavu, přísahat poslušnost. A zbraně zakopat pod práh, aby byly po ruce...“

„Hele – na co myslíš?“

„My jsme vždycky věděli, co dělat. Když nepřítel zvítězil, najednou nikde nenašel nikoho, kdo by za něco mohl. Každej byl s ním, chtěli mu pomáhat a být mu věrní. Tak se nemohl mstít a země zůstala většinou nedotčená. Vládli nad ní; ti poslední tři sta let. A přece nezvítězili, národ se jen otřepal a setřásl je ze sebe. Zvykli si krásně v našich městech, zvykli si na nás, nebáli se nás; a tak stačilo dupnout, a už utíkali. Chápeš?“

„Ale jo, chápu – jenže mi to připadá hrozný!“

„Záleží na podmínkách kapitulace. Jakým způsobem je uzavřena mírová smlouva. Tomáš Baarfelt to taky umí, má ještě lepší zkušenosti. Dlouhá léta pletl biče na náš národ, a nikdo si nevšiml, že s ním dostávají po hřbetě hlavně nepřátelé. Ten ti vysvětlí, jak ho uplést. Nevěřím, že Armin může odolat přesile. Budeme se muset vzdát; a čekat, až malé děti, co se dnes narodily, dospějí a budou umět uchopit zbraň. To je česká víra, víš?“

„Já... budu si to pamatovat, Vítku.“

„Tak je to dobře. Já teď budu spát. To je všecko, co jsem ti chtěl říct, Vládče. A jenom ještě, že jsem rád, že jsme se my dva poznali...“

Charry polykal slzy; uchopil Vítkovu ruku a svíral ji v dlani. V hrdle se mu udělal jakýsi chuchvalec, který mu nedovoloval promluvit.

„Tak už jdi,“ řekl Vítek něžně, „Nech mne spát.“

„Brzy se uzdrav.“ Charry mu upravil pokrývku a odešel tiše, po špičkách. Nasedl do svého džípu a pomalu se vracel do zámku.

Diana jej čekala. „Co je s Vítkem?“

Charry jen mávl rukou. „To nemůže přežít. Viděl jsem už taková zranění. Nepomohl ani Oheň, ani operace... vůbec nic. Už jsme se rozloučili, Diano. Pane Bože, jak já je nenávidím!“

Sevřel svoje mohutné pěsti a vší silou udeřil do obruby dveří. Vypadal jako ohromný smutný medvěd, který pochopil zbytečnost a marnost své síly.

Byl to nejhorší let, jaký generál Coxon zažil. Nad mořem se letadlo dostalo do bouřky, zmítaly jím prudké poryvy větru, kolem lítaly blesky. Lidé propadli panice, děti vřískaly, ženy kvílely, chlapi se rozčilovali. Coxon se jen divil, že mu není špatně jako obvykle; naopak zvládal let překvapivě klidně. Ani žaludek mu neskákal nahoru a dolů.

Letiště v Kalkatě bylo plné lidí ze zrušených letů. Hlavně domorodců. Úřednice za přepážkou byla zoufalá, na nic nedokázala kloudně odpovědět. Jen prosila, aby všichni měli trpělivost, že se situace jistě vyřeší.

A ještě ke všemu venku svítilo slunce a bylo vcelku příjemně, až na úmorné vedro. Vlhkost vzduchu byla tak vysoká, že se Coxon okamžitě zpotil. Ale nad mořem stále zuřily bouře a žádná letadla nelétala, hlavně ne na Ceylon. Že by se odtud dostal do Arminu – ani nápad.

Coxon se zeptal na ten večerní spoj. Žena taky nic nevěděla, ale doufala, že se počasí jistě zlepší. Kdyby se pán zeptal za několik hodin...

Coxon to vzdal. V té chvíli si přál, aby byl Chris někde nablízku. Ale to by se sem musel dostat leda zázrakem.

Chris se opíral o sloup v hale a usmíval se. Jako jediný běloch vypadal klidně a spokojeně; on žádné problémy neměl.

„Jak ses sem dostal?“ napadl ho Coxon.

„Jak jsem říkal. Pod mořem. Docela příjemná cesta.“

„Ta tvoje kamarádka je co? Vodní nymfa?“

„Ano. Jmenuje se Kalypsó.“

„O jedné takové jsem četl v Odyssei, když jsem studoval.“

„To je ona.“

Coxon měl pocit, že se mu vrací dobrá nálada.

„Náš let byl příšerný. A teď ještě ke všemu...“

„Já vím. Právě zkouším číst tvoje pocity. Zajímavé.“

„Rozčiluješ mě. První okouzlení už pominulo, teď...“

„Chápu. Obvykle tak na lidi působíme. Pocit převahy.“

„Tos taky neměl říkat.“

Chris se nadšeně šklebil. Coxon se pokoušel tvářit přísně, ale ve skutečnosti si oddychl; jaksi věřil, že ten chlapec jeho problémy vyřeší.

„No, nejdřív se půjdeme projít po městě a seznámit s prostředím.“ rozhodl Chris, „Nevím jak ty, ale já mám hlad.“

Coxon měl taky hlad. Letušky vzhledem k tomu, že se letadlo zmítalo pod nárazy větru a většině lidí bylo špatně, ani žádné pohoštění nepodávaly.

„Chceš říct, že máš i tady přátele, kteří tě tak skvěle pohostí?“

„Ne, žádné přátele tu nemám. Jistě bych se dokázal s někým seznámit, ale nějaký čas by to trvalo. A navíc, jsou tu jisté ideologické rozpory.“

„Tak na ty jsem velmi zvědav!“

„Tohle město, jak jsem říkal, patří Černé Matce Kálí. Její manžel Šiva je teoreticky náš přítel, rozhodně chodil k našemu císaři na ožrávačky. Tehdá jich byla celá parta: Thor, Tlaloc, Áres – samej rváč a opilec.“

Coxon kupodivu neměl námitek.

„Takže Šiva je v pohodě. Jenže s Kálí jsem se ještě nepotkal a nejsem si jistý, jak bych dopadl. Má ohavné způsoby, jí maso, zabijí lidi a pije jim krev. Nejspíš by se pokoušela mě přesvědčit, abych ji uctíval. Přiznávám, že o takovou komplikaci zrovna nestojím.“

„Překvapuješ mě. Poprvé od tebe slyším negativní hodnocení bohyně.“

„No jo. Ale bohužel, je to pravda.“

„Co ještě o ní víš?“

„Kdysi dávno se objevil někde v Ássamu strašlivý démon Mahishasura, obří býk. Byl tak nebezpečný, že ho nemohli zmoci ani Višnu se Šivou dohromady, tak se spojili a vytvořili Kálí. Taky se jí říká Durgá nebo Párvatí.“

„A ona toho býka zlikvidovala? Zdá se, že je hodně mocná.“

„Taky ovládá černou magii a vzbuzuje v lidech temné vášně.“

„Takže tvá kolegyně?“

„Já to nepopírám. Někteří jiní by třeba kontakt s ní uvítali. Já možná za jiných okolností taky, ale teď by mi to zkomplikovalo život. Zvlášť kdyby se hodlala expandovat do lidské ženy a stát se mou milenkou. Nemám zájem se svojí dívkou bojovat o převahu.“

„Sebevědomí ti teda nechybí!“

„Můj brácha Denis si s bohyněma užil svoje. Nemám chuť ho napodobit.“

„Čím dál víc jsem na tu Kálí zvědavý!“

Chris povzdychl. Přivolal nejbližšího rikšu; v Indii obstarávají dopravu kola, která mají v přední části sedačku pro dva lidi a vzadu šlape člověk. Mluvit začal anglicky, ale vzápětí přešel na nějaké místní nářečí.

Coxona to nepřekvapilo.

„Když jsem studoval dějiny Arminu, přečetl jsem taky části vzpomínkových knih. Oficiální verze, sepsaná císařem a císařovnou, jejich osobním tygrem, Denisem Baarfeltem a kdoví ještě kým. Část jsi sepsal také ty. Jsou všechny ty informace pravdivé?“

„No – Dichtung und Wahrheit, jak říká klasická filosofie. V podstatě je všechno pravda; ovšem některé příběhy jsou poněkud vylepšené. Mohl bych je uvést na pravou míru, ale byly by podstatně nudnější.“

„Existují také nějaké příběhy, které nejsou zachyceny písemně?“

„Jo, spousta. Nahrané na krystalech. Tam je doslovná vzpomínka, ovlivněná... snad jen zapomínáním.“

„V Safari se popisuje, jak Denise navštěvovaly různé staré bohyně. Tomu se dá věřit? Přesněji: viděl jsi je na vlastní oči?“

„Ano.“

„Konkrétně co jsi viděl?“

„Jako do vyšetřovacího protokolu? Viděl jsem několik osob ženského pohlaví, velmi přitažlivých a vysílajících mimořádně kladnou energii. Když jsem se zajímal, bylo mi sděleno, že jsou to bohyně. Dozvěděl jsem se jednotlivá jména; dá se říct, že odpovídaly předchozím popisům. Pokud jsem s nimi někdy mluvil, nebyl to důležitý rozhovor. Byl jsem v té době dítě.“

„Existuje nějaká možnost, že by to někdo předstíral?“

„Jistě.“

„Kdo by toho byl schopen?“

„Kdokoliv. Občas se tím vzájemně bavíme.“

„Ty jsi schopen se taky přestrojit za něco... takového?“

„Jistě.“

„Jak si tedy můžeš být jistý?“

„Dobře. Měním výpověď: pokud to nebyly dotyčné bohyně, byl to někdo přestrojený tak dokonale, že jsem to nepoznal.“

Během řeči projížděli rozsáhlou čtvrtí chatrčí. Jejich vzhled se porůznu měnil, některé byly jakž takž přijatelné, jiné ovšem nesmírně ubohé. Téměř na každém rohu byl chrám či aspoň svatyně, mnohem výstavnější než jakékoliv obydlí pro lidi. Ozdobené květinami, obětinami, vonnými tyčinkami a vším možným; Chris se v tom možná vyznal, Coxon ani trochu.

Ve většině chrámů byla Černá Matka Kálí hlavní osobností.

Coxon formuloval otázku a pořád nevěděl, jak ji vyslovit.

Chris odpověděl: „Bezbožní atheisté se rádi domnívají, že věřící se svých bohů bojí, proto je uctívají. U většiny bohů to neplatí. Ale u Kálí si nejsem docela jist.“

„Přinášejí jí oběti, aby jim neškodila?“

„Přinášejí oběti, aby uškodila jiným.“

„Kam přesně jedeme? Do některého chrámu?“

„Do jednoho, který mi připadá významný. Cítím jeho energii.“

„Pozitivní energii?“

„Ne. Ale silnou.“

Zastavili před vchodem do skutečně velkého a reprezentačního chrámu. Když vystoupili a Chris zaplatil, rikša se ani nepokusil nabídnout, že by počkal a odvezl je zase zpět; přišlápl do pedálů a zmizel.

Coxon zamířil ke vchodu, ale dva strážci mohutných postav mu zastoupili cestu. „Sem nemůžete, pane!“ řekl ten, který mluvil lépe anglicky.

„Proč ne?“

„Pouze Hindu!“

Coxon pochopil, sáhl do peněženky a vytáhl nějaké bankovky, obnos který považoval za přijatelný. Strážní si vyměnili pohledy a ten druhý pronesl nějakou ošklivou nadávku. Ani první nebyl ochoten peníze přijmout.

„Only Hindu, Sir!“

Chris přistoupil a naznačil Coxonovi, aby odešel.

„Zdá se, že se dovnitř nedostaneme.“

Chris chvíli sledoval vcházející. Byli bohatí i chudí, ale všichni zcela nesporně místní. Pak vzal Coxona laškovně pod paží a odvedl kousek z dohledu strážných; když se ujistil, že na ně nikdo nečumí, změnil se před jeho očima v domorodce. Generál si nebyl jist, ale předpokládal, že také on získal vzhled přijatelný pro každého.

„Kdyby něco, tak mlč. Mluvit budu já. Ale nevšimnou si nás.“

Vrátili se k bráně. Strážní si je změřili pátravými pohledy a propustili v milosti dovnitř. Oba procházeli nádvořím, zastavovali před jednotlivými oltáři a sledovali, co dělají uctívači. Chris občas něco vysvětlil, ale též někdy přiznal, že leccos neví.

Konečně vstoupili do chrámu. Socha bohyně byla obrovská, vytesaná z černého kamene, ale celá pomalovaná různými pestrými barvami; převládala červená, barva krve. Krev byla hlavním námětem všeho: náhrdelník ze zakrvácených hlav hříšníků, krev na obrovském meči, výhružně napřaženém nad hlavy vcházejících, krev na vyceněných tesácích. Skutečně z ní šel strach.

Chris na ni hleděl a mlčel. Vypadal zamyšleně.

Coxon měl pocit, že kvůli téhle soše se nemuseli obtěžovat. Nepřipadala mu ani trochu přitažlivá, spíš odporná; kolem ní se hemžili uctívači, přinášeli všelijaké oběti, zapalovali tyčinky, zpívali, klaněli se, padali na tvář, pronášeli mantry... prostě dělali nějaké věci, které považovali za nutné. Coxon považoval za přijatelné maximálně obdarovat některého kněze a rychle vypadnout. Jistě, bylo správné tuto památku spatřit; ale blázen by byl každý, kdo by se sem obtěžoval ještě jednou.

Chris se usmál. „Nelíbí se ti? Svým oddaným připadá vznešená!“

„Jo, souhlasím. Složíme jí nějakou poklonu?“

Chris udělal dva kroky blíž, zaklonil hlavu a zíral do výšky, přímo do tváře hrůzostrašné sochy. Nevypadal, že má snahu něco říct či udělat.

Coxon trpělivě čekal. Z nudy se rozhlížel kolem, naslouchal mantrám, dusil se kouřem z obětin. Všechno mu to šlo na nervy.

Najednou se mu zazdálo, že se tvář Matky Kálí začala měnit. Snad to bylo mihotáním olejových lamp, které přinášeli kněží; ale jako by se zahleděla přímo na něho a chtěla něco naznačit. Už to nebyla rozšklebená zvířecí tlama, ale mnohem nebezpečnější tvář ženy. Velmi krásné ženy.

Zachvěl se. Po zádech mu přeběhly studené prstíky mrazu.

„Pojď pryč!“ zašeptal naléhavě.

Chris mu nevěnoval pozornost. Vztáhl pravou ruku, až kam mohl nejvýše, na dlani se mu zmaterializovala zlatá růže. Muselo mu to dát velikou námahu, možná i bolest. Udělal dva kroky vpřed a položil růži na oltář.

Potom odešli. Coxon s viditelným ulehčením.

„Chtěli jsme se najíst!“ připomněl, aby změnil téma.

Chris zamířil k restauraci téměř evropského typu. Byly tam stolečky se slunečníky a nápisy v angličtině, které slibovaly všechno možné. Po cestě Chris ke generálově úlevě zrušil jejich maskování.

Konečně jedli relativně normálně, na místě, kde se Coxon cítil jistý. Sice potřeboval Chrisovu pomoc, aby se vyznal v jídelním lístku, ale většina jídel byla přijatelná. Chris mu moc nepomohl, maximálně překládal; když si měl vybrat sám, pronesl několik názvů v tamilštině a obsluhující číšník se potěšeně rozzářil.

„Ty vůbec nikdy nejíš maso?“ ptal se Coxon.

„Občas jím ledacos. Nedodržuju veškeré předpisy.“

„Ale víš, jaké jsou, že? Zastáváš názor, že úmyslné spáchání hříchu je určitým způsobem potvrzením Božího zákazu a má symbolický význam?“

„I tohle víš?“

„Chtěl jsem vědět co nejvíc o zemi, kam se chystám odjet.“

„Kterou se chystáš porazit.“

„Ano, to taky.“

„Možná bys měl uctívat Kálí; třeba by ti pomohla zvítězit.“

„Myslíš? A co by za to asi chtěla?“

Chris se usmál: „Zdá se, že situaci skutečně chápeš.“

Číšník jim přinesl nápoj: Coxonovi německé pivo, Chrisovi jakýsi šerbet. Generál se napil a rozhodl se požádat: „Vyprávěj mi něco o sobě!“

Chris nezaváhal: „Vnímám, na co myslíš. Pokusím se odpovídat, aniž by ses přímo ptal. Nevadí mi to; kdybych něco nechtěl říct, ani by ses nedozvěděl, že to existuje.

Můj otec je kardinál Tomáš Baarfelt, kancléř a ministerský předseda. Mou matkou byla Valérie z Mendozy, čarodějka. Mám řadu bratrů a sester; z nich je nejvýznamnější Denis, ale ten je někde na dalekých cestách. Nevím kde.

Nemám žádné povolání. Není pro mne tak důležité jako pro lidi ve světě, kde se každý nejvíc zajímá, čím se kdo živí a kolik mu to vynáší. Když se zamyslím, nemám žádný osobní majetek. Nikdy jsem se nezajímal, co patří mně a co zbytku rodu. Existuje... existoval nějaký majetek Valérie, kdybych potřeboval, mohl bych z něj brát. Mám nějaké pohotovostní peníze, v téhle peněžence. Nepamatuji se, kde jsem je vzal.

Pravděpodobně se v budoucnu budu muset starat o svou finanční situaci. Je to stejný případ jako energetická bilance čarodějek; která se musí starat o její vyrovnanost, nepatří ke špičce. Žádný princ se nestaral o své peníze; když něco potřeboval, obvykle to dostal zadarmo. Výstižněji řečeno: já jsem dostával dary, aniž bych je potřeboval. Když jsem o něco stál, mohl jsem si to vytvořit.

Otázka osobního prospěchu? Jak jsi přišel na myšlenku, že bych neměl používat magii sám pro sebe? To je snad nějaký pokyn pro začátečníky, který jsem přeskočil. Čaroděj má vyřešit své potřeby nejjednodušším možným způsobem. Tak, aby se jimi zabýval co nejméně; zvažovat co jak získám a kolik za to zaplatím, znamená neúměrně se zabývat vlastními potřebami. To je asi ten důvod... ale nevím jistě.

V podstatě jsem se nezabýval ničím. Vyučoval jsem ostatní, supervizoval při jejich pokusech, případně dělal terapeuta. Napravoval chyby druhých. To jsem dělal v podstatě od malička. Nikdy jsem neprocházel žádnými zkouškami, zato jsem jich řadu posuzoval. Nemám žádné tituly a hodnosti, dokonce jsem ani nebyl přijat do řádu. Já se jako Templář narodil. Nepamatuji se, že by někdo uspořádal nějaký obřad...

Nemám oficiální manželku. Spal jsem samozřejmě s mnoha ženami; mnohé byly vedlejšími ženami mých bratří nebo... něco takového. Běžný zvyk. Nemám žádné sídlo, odkud by má paní vládla. Obvykle jsem se nesnažil ženu oplodnit, pokud jsem nebyl přímo požádán. I tehdy dítě patří jejímu rodu, já pouze poskytl semeno.

Při posuzování příslušnosti k rodu je důležité, kdo je za co uznán. Může patřit rodu otce, matky nebo jen jí samotné; může být také spojovacím článkem obou rodů, pak nosí oba predikáty. Jistě, i tak to jsou moje děti, ale nepovažuji za potřebné cítit za ně odpovědnost. Narodily se pouze matkám, které si je přály a byly ochotné zajistit jim budoucnost.

Jistě, byly to dívky z vyšších kast. Nestýkal jsem se s podřadnými kastami. Vlastně ano, součástí mé práce bylo vyhledávat mezi mládeží z nižších kast v různých etnikách schopné jedince a pomáhat jim získat vyšší úroveň. Čímž se samozřejmě dostali do vyšší kasty. V odlišných etnikách jsou někdy problémy, kterým je třeba se věnovat hlouběji. Důvod? Pořád nás bylo málo. Potřebovali jsme dorost. Když se mi podařilo vyhledat vhodného kandidáta, cvičil jsem ho a podporoval. Když to byla žena, samozřejmě jsme se sexuálně sblížili. Mnohdy jsem byl požádán, abych oplodnil vhodnou dívku a pokud si to rodiče skutečně přáli, vyhověl jsem. Jistě, fungoval jsem jako chovný hřebec. A nepřipadá mi to zvláštní.

Jak jsem se k tomu dostal? V zásadě se říšští princové o problémy etnik moc nezajímají. Mně to připadalo nespravedlivé a několikrát jsem navrhoval, aby se jim někdo věnoval. Tak mi to dali za úkol. To byl běžný způsob, když měl někdo o něco speciální zájem, ostatní usoudili, že by to byla pro něho vhodná náplň práce. Dostal jsem na starost ženy z kasty šúdrů.

Co se týče mužů...? Muži šúdrové jsou vhodní jako bojovníci; vyžaduje to ale kvalitní výcvik a já se přiznám, že sám velký bojovník nejsem. Cvičení jsem se vždycky vyhýbal. No jistě, jako dítě ne, to jsem se rval pořád, ale jak jsme se vrátili z Afriky, snažil jsem se vypadnout. Nejsem zbabělec ani neschopný obrany, ale nebavilo mě to. Když začala válka, to jsem ovšem musel. Ale radši vyjednávám a zajišťuji jiné věci.

Co budu dělat dál, po válce? Nemám tušení. Skutečně nevím; asi podle toho, jak to dopadne. Myslím, že mi Bůh naznačí, kam jít a co dělat. Naštěstí nemám nic, co bych nemohl kdykoliv opustit. Bohužel zahynula matka i mnoho sester; možná se budu muset postarat o nějaký dorost, dokonce je vychovávat a možná i živit. Což mě zrovna moc netěší.

Ne, nemám nic proti ženám. V mládí jsem je míval rád; i teď je občas potřebuju. Samozřejmě si umím pomoci sám a nevadí mi to; ale pokud by nějaká krásná žena požádala, jistě bych ji dokázal potěšit. Možná zplodit nějakého potomka, to nevím. Záleželo by i na ní...“

„Co kdybych to byla třeba já?“ otázala se mladá dáma v sárí a přisedla.

Coxon na ni vytřeštil oči. Byla oblečená jako princezna, rudé hedvábné sárí vyšívané zlatem, spousta šperků. Ale hlavně omračující krása; generál zůstal v šoku.

Chris polkl dvakrát naprázdno. Pak řekl: „Co ty tady děláš?“

„Vy jste se stali mými hosty, pokud se nepletu. Nebo to chceš zapřít?“

Coxon se konečně zmohl na slovo: „Kdo jste, slečno?“

„Nepoznáš mne, strýčku generále? Před chvílí jsi mne navštívil...“

Coxon zbledl. Přesto dokázal hlesnout: „Kálí...?“

Usmála se. Skutečně měla pleť tmavou až do černa, ale...

„Ty bys skutečně chtěl, abych měla náhrdelník ze 108 lidských lebek? Já ho mám, podívej! Jsou maličké a vyřezávané z kosti, jistě...“

„Vážená slečno, kdybych vám měl věřit...“

Rozesmála se. „Je dvacáté století, chováme se společensky. Podřezávat lidem krky a pít jim krev? Jistě, když si to někdo bude přát... jenže švagr Chris je velmi uhlazený a pach krve je mu odporný!“

„Proč švagr?“

„Jsme příbuzní. Z mnoha důvodů; můj manžel Šiva je spolumanželem Denisovy ženy, například. Chris se spojil s mnoha mými expanzemi a já s některými... to teď nebudu rozebírat. Prostě jsem vaše příbuzná.“

„A proč jsi mne tedy oslovila strýčku generále?“

„A jak ti mám říkat? Připadá mi to docela vhodné!“

„Dobře, vhodné nevhodné; ty chceš, abych uvěřil, že jsi bohyně Kálí, patronka tohoto města? Jak mi to můžeš dokázat?“

„Mně je jedno, jestli mi věříš nebo ne. A nebudu nic dokazovat. Jsem Kálí a jsem tady proto, že jste zábavní. A že bych měla poděkovat za tu růži.“

Coxon nechápal; ale už začínal věřit. Jen nechtěl připustit skutečnost, že sedí v zahradní restauraci s indickou bohyní.

„Proč o tobě říkají, že jsi krutá zabíječka?“

„Protože jsem.“

„Proč nezabiješ i nás?“

„Možná vás zabiju. Ale možná ještě chvilku počkám.“

Coxon zafuněl. Přesvědčen ani zdaleka nebyl.

„Před sto lety vozili ulicemi moji sochu na voze taženém slony. Zbožní poutníci se vrhali pod kola mého vozu a nechali se jím rozdrtit. Byl to pro ně skvělý způsob, jak se zbavit své špatné karmy. Dnes už to nedělají, proto se musí rodit znovu a znovu a opět trpět. Co považuješ za lepší, chvíli bolesti, když tě rozdupe slon nebo rozdrtí kolo, nebo nové a nové utrpení život za životem?“

Jenže Coxon stále ještě nevěřil. „Vážně bys dokázala někoho zabít?“

Kálí se rozhlédla. Okolo kovového zábradlí restaurace se právě vlekl starý žebrák o berlích, sešlý a zkroucený chorobami. Na okamžik obrátil zraky k nim; jeho pohled se setkal s očima dívky.

Zlehka pohnula rukou. Stařec klesl na kolena, pak se sesul na chodník. Na ten jediný okamžik se na jeho tváři zjevil výraz nadpozemského štěstí.

„Jeho hříchy byly právě smazány.“ řekla.

Chodci mrtvého lhostejně překračovali a ničeho si nevšímali. Až konečně přišli dva policajti, přivolali muže s dvoukolákem, společně naložili mrtvého a odvezli ho pryč. Nejspíš na ghát, kde spalují mrtvoly.

„Tos ho jen tak klidně zabila?“

„Přál sis to, ne? Ty jsi voják, kšatria. Nařizuješ svým mužům zabíjet; co tě tak vzrušuje na smrti jednoho nešťastníka?“

Coxon se chvěl. Drala se mu na rty otázka, ale obával se ji položit.

„Vím, jaká bude tvoje smrt. Dokonce vím, jaká by byla, kdyby ses nebyl setkal s Chrisem. Christian Baarfelt je zasvěcený služebník, čistý oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství; mění karmu lidí, se kterými se setká. Významný člověk; proto jsem ráda, že mne přišel navštívit.“

„Čím je tak významný?“

„Změnil tvůj život; změní ještě řadu životů. Potěšilo by mne, kdybych mu mohla pomáhat. Taky ráda měním karmy.“

„Jenže k horšímu.“ usmál se Chris.

„Ublížila jsem tobě nebo někomu z tvého rodu? Nebo někomu, koho znáš? Na přání strýčka generála jsem zabila jednoho starého muže, aby netrpěl. Můžu zabít tisíce, milióny lidí, když budu chtít. Můj pán Šiva a náš Nejvyšší Pán Kršna mi to dali za úkol; tak co se vám na tom nezdá?“

Náhle se zprudka otočila ke Chrisovi: „Co se nelíbí tobě?“

Odpověděl: „Nelíbí se mi, co vyvádíš na našem území.“

„Už to není tvoje území! Ustoupili jste, vzdali jste se ho! Teď je moje!“

„To neříkáš pravdu! Tvoje není!“

„Chceš se mnou o ně bojovat?“

Chris zaváhal. Zavrtěl zlehka hlavou.

„Nebo se vsadíme? Třeba kolik kdo zabije nepřátel! Budu ti počítat všecky od chvíle, co jsi prorazil hlavu tomu vojáčkovi kvůli šelmě... tomu tygrovi s modrým kožichem. Byl tvůj přítel, já vím...“

„Máš přehled, koukám!“

„Jo, my víme o všem. Snažím se tě sbalit a nalákat, správně...“

„Máš dost vlastních oddaných. Zvláště toho...“

„Právě proto chci tebe!“

Coxon dost těžko sledoval příčinu jejich hádky. Jenom cítil, že má hlubší příčinu, než je zřejmé na první pohled. A připadalo mu, že přestože se ti dva neznají, vědí toho o sobě až příliš.

V ten moment se ohlédla. „Nesou vám jídlo. Ahoj příště.“

Pak zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

„No,“ řekl Christian, „Tak to byla ta dáma, kterou jsme přišli navštívit.“

 

Oba se najedli, čímž Coxon dostal podstatně lepší náladu. Chris asi také.

„Vrtá mi hlavou, proč přišla. Možná to bude víc důvodů.“

„Přátelský pohovor pro tebe není dost dobrý důvod?“

„Ona rozhodně nepatří k přátelům. Pro jistotu jí nikdy nevěř.“

Coxon jen zamručel.

„Nikdy úplně nevěř žádné živé bytosti.“ upřesnil Chris.

„Ani tobě?“

„Především mně.“

„Čímž naznačuješ, že proti mně něco chystáš?“

„Chystám trvale něco proti tvé vládě, ministerstvu války a všem, kdo nás napadli. Tys nám zatím nijak neublížil. Navíc: ty nejsi cíl mé krevní msty. Dejme tomu, že jsi nástroj.“

„Myslíš, že je to lichotivé hodnocení?“

„Snažím se změnit tvoje hodnocení situace. Ukázat ti svět z různých stran a přimět tě začít uvažovat. K čemu dojdeš a jak budeš postupovat, je tvoje rozhodnutí. Prostě jsem si vybral člověka, který řádně neplní předpisy své kasty a pomáhám mu k vyšší dokonalosti. Moje profese.“

„Jak víš, že neplním svoje... povinnosti?“

„Ne podle mých představ. Ale nebráním ti, aby ses jakkoliv bránil.“

„Poslal jsi na mě tu holku? Tu tak zvanou bohyni?“

„Ne. Předtím jsem ji vůbec neznal.“

„Ona tvrdí, že ses s ní setkal v různých... podobách.“

„To je možné. Mnoho lidí je částečnou expanzí různých božstev. Představuj si to třeba takhle: kdo nosí nějaké jméno, může být částečnou expanzí svého patrona. V mimokřesťanských zemích je to důležitější vztah. Když někdo dává dítěti jméno, automaticky žádá patrona o pomoc.“

Coxon zamručel; samozřejmě nevěřil.

„Možná znáš nějakého Indiána. Pak bys měl chápat pojem totemu; zvíře, od něhož člověk získává sílu a některé schopnosti. Totéž funguje...“

„Dobře, beru na vědomí. Některé ženy jsou součástí bohyně Kálí. Jak bych je mohl poznat?“

„Význačnou schopností Ochránců je, když nechtějí, poznat se nedají. Jsou určité vylučující vlastnosti, ale nejsou spolehlivé. Musel bys dobře znát původní bytost, abys mohl odhalit její části. Konkrétně u Kálí bych předpokládal: tmavší barvy pokožky, vlasů a očí, vyšší živočišnost, prudké emoce, potěšení z alkoholu a různých drog, jídelníček spíš z masa...“

„Takových je většina!“

„Jak kde. Dalším náznakem je třeba výběr božstev na osobním oltáři. Může tam mít Šivu nebo některou jeho inkarnaci, případně božstva podobného typu. Ačkoliv, v tomhle světě předvádějí prudké emoce i jiní...“

Coxon nakřivil ústa. S odpovědí nebyl spokojen.

„Výrazným znakem je náklonnost k černé magii.“

„Domníval jsem se, že vy magii na černou a bílou nedělíte!“

„Jistěže ne. To je jen orientační název. Dobře, tak snaha využívat magie k zabíjení a týrání ostatních. Což opět není spolehlivé; většina děvčat se dříve či později pokusí při milostných hrách ubližovat partnerovi. Koušou, drápou, perou se... někdy i takové, do kterých bys to neřekl.“

„To se týká jenom sexu?“

„Při sexu se nejlíp seznámíš. Aspoň my jsme to tak dělali. Napřed se hezky sladit tělesně, pak propojit mysl a pochlubit se svými zážitky. Když zjistíš, že dívka dostává orgasmus při trýznění nepřátel...“

„To si ze mě děláš blázny?“

„Ujišťuji tě, že nikoliv.“

„Dobře. Beru tvoji informaci na vědomí, sice jí nevěřím, ale budu nad tím přemýšlet. Nevylučuji, že něco pravdy na tom bude. Mohl bys mě seznámit s některou lidskou ženou, která je... kterou podezíráš, že je Kálí?“

„Těžko. Většina jich šla do boje s odvahou a nadšením. Takové dlouho nepřežijí; vlastně ani netouží. Chtějí se vrátit k Velké Matce.“

„Pitomost!“

„Jo, asi. Kdybych si na některou vzpomněl, předvedu ti ji.“

Chvíli oba mlčeli. Pak generál řekl: „Z čehož usuzuji, že se nevidíme naposled. Až budu ve funkci, nebude pro tebe nebezpečné mne vyhledat?“

„Dáš mne zatknout, mučit a popravit?“

„Těžko mohu tvoji přítomnost utajit.“

„Poradím si, když budu potřebovat. Konečně, jsem čaroděj.“

„Na druhé straně jsi ty nebezpečný pro naši armádu.“

„Jistě, to jsem.“

„Sice tvrdíš, že nejsi příliš dobrý bojovník, ale zároveň, že jsi zatím ve všech bojích vyhrál. No dobrá, v posledním jsi byl těžce zraněn. Přesto jistě bojuješ dobře. Jakou používáš techniku při zabíjení?“

„Znám jen jedinou, která se mi líbí. Vsugerovat hříšníkovi, že trpí stejným způsobem jako jeho oběť. Když je někdo vrah, nechat ho prožít poslední okamžiky toho, koho zabil. Obvykle při tom zemře.“

„Jak víš, co spáchal?“

„Já to nevím, ale ví to on. Ta představa se mu vrací. Trýzní ho. Někdy ho nezabijeme, jen mu ji stále připomínáme, dokud jí nezačne litovat. Ujišťuji tě, je to pro něj větší utrpení, než kdyby zemřel.“

„No dobře – ale co když nemá nic na svědomí?“

„Potom mu samozřejmě neublížíme, to je jasné.“

„Chceš říct, že jste nikdy nezabili nikoho, kdo si to nezasloužil?“

„To samozřejmě nechci. Lidé z nižších kast zabíjejí toho, o kom si myslí, že to zaslouží. My jen toho, o kom to víme jistě. Většinou se doporučuje snažit se udržovat hříšníka naživu co nejdéle. Vlastně ho chráníme před následky jeho vlastní ničemnosti.“

„Nelži mi! Neříkej, že neděláte chyby!“

„Jsme assassini, máme svoji čest. Jistě, ve chvíli napadení větším počtem nepřátel se bráním a můžu někoho zabít náhodně či bez uvážení. Ale pokud se jedná o odsouzeného hříšníka, vždy víme přesně, čeho se dopustil.“

„Assassini byli fanatičtí vrazi, které vysílal kdysi ve středověku Stařec z Hory. Četl jsem o tom v dějepise.“

„U nás jsou assassini bojovníci, kteří se rozhodli pomáhat hříšníkům se očistit a pochopit dosah svých zločinů. Zda a kdy hříšníka zabijí, není to nejdůležitější. Důležité je, aby pochopil a litoval svých činů. Obvykle jej pronásledujeme až do chvíle, kdy sám prosí, abychom mu darovali smrt.“

„To mi připadá strašlivě kruté!“

„Je to vznešená a velmi zodpovědná služba. Nesmíme se zmýlit. Nemesis je přísná i na nás; kdybychom ublížili nevinnému, budeme trpět my.“

„Bohyně Nemesis? Chceš říct, že ji taky znáš?“

„Znala ji matka. Kdybychom se byli setkali v Řecku, mohl jsem ji přivolat a seznámit vás. Taky bych ji mohl pozvat sem, kdyby Kálí dovolila. Ale není vyloučeno, že by se holky pohádaly nebo servaly.“

„Zdá se, že máš mimořádnou moc!“

„Obávám se, že větší, než jsem čekal. Situace se zřejmě změnila, zatímco jsem se probíral z blízkosti smrti. I mne překvapilo, že Kálí přišla. Kdyby mě navštívila ještě nějaká, začal bych si dělat starosti.“

„S čím přesně?“

„Se svými povinnostmi. Obávám se, jestli jsem nebyl nezaslouženě povýšen. Zda mám schopnosti a znalostmi pro funkci Velkého Čaroděje.“

„Nenafukuješ se příliš?“

„Doufám, že ano. Nechtěl bych to dělat. Ale vím, že místo není obsazeno. Držela je moje matka, nějakou chvíli Julie z Dunbaru. Teď nevím. Ještě žije můj otec, ten snad... ale je zlomený žalem.“

„Tvoje úvahy se mi nelíbí. Mám pocit, že vyjednávám s nejmocnější bytostí světa. S někým, kdo by mne mohl jediným pokynem ze světa vymazat!“

„Nejsem nejmocnější.“

„Navštěvují tě bohyně a předcházejí si tě. Asi budeš důležitý.“

„Třeba přišla kvůli tobě!“

„Ještě jsem do vaší země ani nevstoupil! Nemám na svědomí žádný zločin!“

„Proto tě nesmím zabít.“

„Kálí by mohla?“

„Ona zabíjí vinné i nevinné, jak sama chce. Může zabít i mne, třeba jenom proto, aby se pobavila.“

„Tvoje úvahy jsou depresivní. Raději se vrátíme na letiště!“

„Možná bys mohl zkusit zavolat a zjistit situaci. V tak luxusní restauraci určitě mají telefon...“

Coxon to uznal za rozumný nápad. Číšník ho ochotně zavedl k telefonu, zatímco Chris zůstal sedět na místě. Coxonovi to trvalo nějak dlouho, a když se vrátil, tvářil se povážlivě.

„Je to čím dál horší. Nejen že je počasí hrozné; ještě ke všemu letiště v Iron-city přestalo přijímat. Ve městě vypukly nepokoje.“

„Hleďme! Důvod?“

„Kupodivu nemají nic společného s domorodci. Ti se snad do bojů nezapletli, podle policejních zpráv se poškorpily dva konkurenční gangy pašeráků drog, zbraní a... nevím čeho ještě, ale týká se to našich vojáků. Když potyčky přerostly v ozbrojené střetnutí, zasáhla vojenská policie. Teď se po celém městě střílí, na ulicích se válejí mrtvoly a hlídkují tanky. Velitele policie se pokusili zatknout, on se bránil, tak ho zastřelili...“

„Co mu kladli za vinu?“

„Korupci, samozřejmě. Nechápu, co se tam děje! Příšerná zločinnost...“

Chris se zdržel komentáře.

„Vy jste samozřejmě žádnou zločinnost neměli! Ani policii, ani soudy. Jen ty tvoje assassiny... jak bys to řešil ty?“

„Nevím. V Iron-city jsem byl naposled před válkou. Nemám žádné zprávy.“

„Něco si ale myslíš! Řekni to!“

„Země se brání.“

„Kdo přijde jako nepřítel, musí odejít, nebo zemřít?“

„Tak nějak. Něco jste probudili, něco zlého a krutého. Mstí se to.“

„Co to je?“

„Nevím. V Indiopolisu vládne bohyně Excatli, Stříbrný delfín. Roztomilá dívka; myslím, že měla něco společného s mojí sestrou Terezkou. Alespoň ji T velmi uctívala. Asi se zlobí, když vojáci zabili tolik lidí. A pomstí se, jak bude moci. Nikdo jí neunikne.“

„To je Indiopolis. Ironu vládne taky?“

„Ne. Nemyslím. A řeknu ti rovnou, nevím kdo tam vládne. Nevylučuji, že se teritoria změnila a Iron teď patří někomu jinému než předtím. Chová se jako lev, když převezme vládu: zabije veškerou konkurenci.“

„Dokázal bys s ním vyjednávat?“

„Netuším. Možná to není můj přítel. Nevím, zda je muž či žena, bůh nebo démon. S démony jsem už jednal; jsou přítulní, dokud jsme v přesile. Sotva postřehnou zeslábnutí, napadnou tě, nejlíp zezadu, když to nečekáš. Nejsou dobří a není jim co věřit.“

„Chceš říct, že tam vládne nějaký démon?“

„Nevím. Musel bych tam přijít a pátrat.“

„Jak se to pozná?“

„Těžko. Zjistit situaci, prohlédnout stopy, vyslechnout svědky. Poučené svědky, ne hlupáky, kteří se budou vymlouvat. A neručím za výsledek, hlavně v případě, že jste tu mrchu přivezli s sebou.“

„My žádné démony s sebou nevozíme!“

„Ty osobně asi ne. Ale někdo z vašich...“

„Nikdo z našich nemá kontakty s žádnými démony!“

„To víš jistě, nebo si to jen myslíš? Já si myslím, že je znám. Přesto si nejsem jist, zda bych pokaždé zvítězil.“

„Chceš mě vystrašit, že?“

„Odpovídám na otázky.“

„Proč se ti démoni neprojevovali za vaší vlády?“

„Jsme Templáři. Ovládali jsme je, udržovali v uctivé vzdálenosti. Lísali se k nám a my jsme je odháněli. Vy jim přinášíte oběti.“

„Cože?“

„Alkohol, drogy, pokrmy z masa, nemravný sex...“

„Ty nám budeš vyčítat nemravnost? S vašimi bezuzdnými orgiemi?“

„Našich orgií se nezúčastňoval nikdo, kdo si to nepřál. Nikdo za to nebral peníze, ani nebyl přinucen. Nevytvářel negativní energii.“

Coxon se vztekal. Jedním z důvodů, pro něž přijal své poslání, byl pocit, že musí odstranit zdejší nemravné zvyklosti. Nenáviděl nemravnost; ani si vlastně nedokázal žádnou představit. Rovněž tak nenáviděl démony; jenže hluboko uvnitř nevěřil, že nějací existují.

„Kálí je bohyně, nebo démonka?“

„Obojí. Je bohyně, ale slouží jí tisíce démonů.“

„Mohla by ona vědět, kdo dělá ty věci v Iron-city?“

„Mohla. Možná jsou to její služebníci, možná konkurence. Další vlastností démonů je, že se neustále rvou mezi sebou. A dost se nenávidí. Taky bychom mohli způsobit ještě větší boje mezi nimi.“

„Co je mi po nich? Ať se třeba vymlátí navzájem!“

„To samé si Ochránci myslí o tvých vojácích.“

„Když jsi tak mocný čaroděj, dokázal bys je přinutit, aby všichni táhli do pekel? Bozi i démoni; každý ať se vrátí, kam patří!“

„Hm. Existují Ochránci různě vysoké moci. Co ten nejmocnější?“

„Koho myslíš?“

„Hospodina, Pána Zástupů. Toho, který má nespočet jmen a slouží mu celý vesmír. Toho, kterého nazývají také Jehova, Alláh, Kršna, Buddha...“

Coxon se zamračil. „S tím se nežertuje!“

„Ani já nežertuji. To je náš nejvyšší pán. Přijde a odejde, jak bude sám chtít. Ale obávám se, že když odejde, doplatíme na to všichni.“

„Chceš srovnávat Boha s nějakou potřeštěnou holkou, která předstírá, že je Kálí? Boha nikdy nikdo neviděl...“

„Nevylučuji, že ona ano. Generále Wilmare Coxone, se vší zodpovědností: ona je bohyně Kálí a je na tomto území významnou služebnicí Boží. Jednou pro vždy si to uvědom a zapamatuj; jinak budeš pořád narážet. Já nevím, zda a jaké má vztahy s Ježíšem Kristem, synem Božím. Možná se znají, možná ne; není mým úkolem to řešit. Leda bych byl nějak donucen. Jsem služebník Boha v kterékoliv jeho podobě a omlouvám se, neumím a nechci si vybírat, který se mi líbí víc a který míň. Kálí je nepochybně méně mocná než Bůh, ale daleko mocnější než ty nebo já. Chápeš?“

„To mělo být templářské vyznání víry?“

„Ne, jen letmé upozornění. Vysvětlit základy naší víry bych dokázal taky, ale asi to ve tvém případě nemá cenu. Nelanařím tě, aby ses k nám dal. Chci jen, abys pochopil rozdělení moci.“

Coxon chvíli zvažoval, co řekne. Pak promluvil: „A co naopak?“

Chris se zatvářil, jako že nechápe.

„Co kdybys ty přijal službu u nás?“

„Neříkej, že bys mi věřil! Právě jsem ti vysvětlil...“

„Třeba bychom dokázali stanovit nějaké přijatelné podmínky.“

„Ne. Nedokázali.“

„Prohlašuješ, že jsi odborník na méně vyspělá etnika. Nepřipadáme ti dostatečně zaostalí, abys to přijal?“

„Znovu odpovídám: ne. Nemohu přijmout, ani kdyby to byla...“

Coxon postřehl zaváhání: „Vůle boží?“

„Neumím si představit, jak bych to zvládl. Všichni vědí, že jsem vysoký důstojník řádu. Kdybych nabídl služby nepříteli... ne, to nejde!“

„Co budeš dělat, až dobudeme celou zemi?“

„Někam se zašiju. Zdrhnu do ciziny. Dokážu zmizet kdykoliv kamkoliv.“

„Můžeme po tobě zahájit pátrání!“

„Dokážu se schovat na místě, kde mě nenajdete.“

Coxon to uvážil a uznal, že má možná pravdu.

„Jak dlouho ještě budete bojovat?“

„Dokud bude někdo z nás naživu.“

„Už nemáte nic! Bojují za vás ženy, dokonce i děti!“

„Budou bojovat i děti, které se ještě nenarodily. A budou za nás bojovat vaši bývalí vojáci, kteří přežijí první střetnutí. Už se to stalo.“

„Tvoje práce?“

„Zatím ne. Já se teprve hodlám zapojit. Ale přijde to.“

Coxon mlčel a uvažoval. Chris vyčkal, až jeho úvahy dojdou k nějakému konci.

„Přemýšlím, co mám teď dělat.“

„Máš vlastně jen jedinou možnost: čekat.“

„Chápu. Jenže to zrovna nechci. Měl bych tam být a pomoci.“

„A myslíš, že jim můžeš pomoci?“

„Já ne. Ale ty ano.“

Chris mlčel. Tvářil se neproniknutelně.

„Co bys udělal jako císařský důstojník?“

„Jenže já už nejsem císařský důstojník. Jsem v podstatě soukromá osoba.“

„Před chvílí ses chlubil, jak jste skvělí assassini.“

„A tys myslel na to, jak skvělé je, když existuje policie a soudy. Takže používej zákonné prostředky a já budu používat ty svoje. Spokojen?“

Ne, Coxon spokojený nebyl. Naopak.

„Půjdeme odtud. Tentokrát platím já; ty bys možná tomu číšníkovi vsugeroval, že mu platíš a přitom mu vnutil prázdné papírky.“

„Rozhodně ne. Mám nějaké peníze.“

„Pravé nebo vytvořené magií?“

„Můžeš si je prohlédnout. Jsou to pravé, platné bankovky.“

„I tak mi dovol, abych zaplatil. Pozval jsem tě.“

Chris samozřejmě neměl námitek. Potom se vydali rušnými ulicemi; šli pěšky, prohlíželi si ubohé krámky řemeslníků i bohaté obchody těch mocnějších. Coxon přemýšlel, čas od času položil nějakou otázku.

„Vypadáme jako zvrhlíci, když chceme zničit ideální svět – že?“

„Náš svět nebyl ideální.“

„To si vážně myslíš?“

„Jsem terapeut. Vyhledával jsem chyby a závady, napravoval je. Proto jsem si jich snad všímal víc než jiní. Ta nejhorší byla osamělost.“

„Vysvětli!“

„Sleduji lidi, kteří jsou všude kolem nás. Většina jich žije normálním rodinným životem: otec, matka, houf dětí. Takový svět si přála císařovna Diana. Co nejvíc šťastných rodin. Ale my jsme nebyli schopni vytvořit klasickou šťastnou rodinu. Byli jsme příliš sobečtí, lhostejní, citově chladní a neochotní se vzdát své výlučnosti. Proto musíme být zničeni.“

„Nevěřím. Ale pokračuj!“

„Každá společnost unese určitý počet bráhmanů. Kněží, učitelů, špičkových umělců, vědců. Duševně značně zvláštních lidí. Patří mezi ně i generálové, většinou. Lidé, kteří dělají tak významnou práci, že na starost o děti jim už nezbývá čas a energie. Pokud kdysi nějakou rodinu měli, zanechali ji za sebou. A pokud mají, ta rodina si zvykla, že o ně nepečují.

Třeba já kdysi chtěl mít ženu a děti, poctivou práci a přiměřený příjem. Byl to takový nesplnitelný sen; prostě nebýt čaroděj. Občas mě napadá, že by nebylo špatné to aspoň na nějaký čas zkusit. Snila o tom matka, sestra, spousta čarodějek. Jenže se obávám, že už to nepůjde. Došli jsme moc daleko od prosté chýše na venkově, políčka a několika kraviček...“

„To je velice depresivní pomyšlení!“

„Je to model, který mají bohové v oblibě. Jestli se v Arminu usadí poctiví, pracovití přistěhovalci, nebude to tak špatné řešení. Třeba budou mít hezký život aspoň oni.“

„Proč ho nemůžeš mít ty?“

„Nevím. Uvažuji o tom to zkusit.“

„Jenže to znamená rezignovat. Nemůžeš být zároveň čaroděj a assassin, při tom poctivě pracovat a starat se o dětičky. Jedno nebo druhé!“

„Tak, správně. Nestaral jsem se o to; ale opravdu se mne dotkla smrt. Jak jsem se zmítal v horečkách, přemýšlel jsem nad tím. Jsem unavený a smutný. Možná brzy zemřu. Možná taky ne...“

„Jsi mladý. Já jsem starý, mám k smrti blíž...“

„Tvoje zdravotní problémy jsem vyřešil a Ochránci ti jdou na ruku. Jediné nebezpečí jsou lidé. Tvoji lidé, protože moji ti neublíží. Požádal jsem je. Můžeš žít v pohodě ještě dvacet let.“

„Děkuji.“

„Ale nejdřív musíme přežít tuhle noc v Kalkatě. Viděl jsi Kálí v laskavé a mírné náladě. Až se setmí, začnou vylézat příšery. Zlé a nebezpečné. Lidé i démoni. Nechci s nimi bojovat. Proto doporučuji včas zmizet.“

„Myslím, že to chápu. Zmizet – kam?“

„Nad tím váhám už nějakou chvíli. Pravděpodobně budu muset použít magie. Předvést ti něco, co jsem nechtěl.“

„Taky mě můžeš opustit. Poradím si.“

„Jistě, když budeš muset. Jenže jsem se rozhodl tě chránit. Možná je čas, abys dorazil k cíli.“

„To jsem zvědav, jak to uděláš.“

Christian se usmál a objal jej levou rukou kolem ramen. „Nelekni se.“

Coxon ucítil prudkou změnu energie kolem sebe. Na pár okamžiků se ocitl v prostředí, které rozhodně nebylo vhodné pro život. Ztratil schopnost vidět a slyšet, i když jeho smysly byly v pořádku; dokonce myslel, že umírá. Pak se svět opět rozzářil; Coxon se otřásl a pokoušel se vzpamatovat.

„Co to bylo?“

„Prošli jsme Stínem.“

Stáli na břehu moře, na jemném písku; jen pár kroků od nich šplouchaly vlny. Za nimi byly jakési rozvaliny, zřejmě pozůstatky bojů. Před nimi se rozkládala nádherná zátoka a v ní město s přístavem; naproti strměla do výšky skála s troskami pevnosti.

„Indiopolis. Teď je to tvoje město. Já jsem tady byl doma. Vlastně tam nahoře, na Atanoru. To je tam v horách, co stoupá ten kouř.“

Coxon se rozhlížel. Ve městě panoval čilý ruch, v zátoce pluly rybářské plachetnice i velké lodi. Některé byly vojenské.

„Jsi doma. Já budu za chvíli také na místě, kde si mohu odpočinout.“

„Počkej! Vysvětli mi ten průchod Stínem!“

„Na pár okamžiků jsme vstoupili do prostoru vyššího řádu, a prošli jsme jím na toto místo. Dokážu to vcelku bez nesnází, pokud znám koordináty. Ze všeho nejlíp znám souřadnice tohoto místa. Tady jsem bojoval...“

„Jak vypadalo město, když jsi tu žil?“

Chris zaváhal. Pak vytvořil na chvilku iluzi zlatého zámku Citadely, majestátní Alexandretty, chrámů a paláců se zářícími střechami. Coxon vzdychl dojetím; ale než stihl zjev prozkoumat, skončilo to.

„Přeju ti štěstí, člověče. Odcházím...“

Chris došel k moři; po cestě zrušil svoji uniformu a všechno ostatní. Bez váhání vstoupil do vln a zmizel v nich.

„Počkej! Ještě jsem se chtěl na spoustu věcí zeptat!“ pokusil se ho Coxon zadržet, ale marně. Jen jako by slyšel jeho hlas:

„Tady už to pro mne není bezpečné...“

Chvíli stál na břehu, mlčel a přemýšlel. Potom se vydal pomalými kroky k městu. Čekalo ho vysvětlování, jak se sem dostal; taky všechny jeho věci byly možná ještě v Káhiře, měl pouze lehkou příruční tašku s osobními doklady a několika drobnostmi.

Začal pomalu přemýšlet, odkud začít.

 


Zpět Obsah Dále

15.09.2020 15:21

Errata: