Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Benzínka na Japetu

Benzínka na Japetu

 

Science fiction

© 2016 Dana a Rudolf Mentzlovi, Praha


1. Japetus

Věnováno Juliu Endersovi

(Alan)

„Herberte, pozór!“ Elias se řítí na saních vyrobených z víka přepravního kontejneru z dvanáctimetrové haldy ledové tříště. Materiál na ni svědomitě sypal pár měsíců dopravní pás přímo od vrtné věže. A právě z téhle haldy se Elias řítí. Řítí! To slovo jsem si vypůjčil z pozemského slovníku. V gravitaci Japeta se neřítí nic. Naštěstí, jinak by byly naše skafandry už dávno na maděru.

„Bez obav,“ přeskakuje Herbert na poslední chvíli Eliase. Elias ho chytá za nohu a už se oba válí a zajíkají smíchem.

„Jestli mi ty sáně roztřískáte, tak s vámi nebudu kamarádit!“

„Pomoc, Alane, příteli, zachraň nás.“ Ani nevím, který z těch dvou šašků na mne řve. Saně s oběma dojíždí ke kráteru naplněnému kapalným metanem. Ne všechen metan, který tu těžíme, končí v rezervoárech, všechno se prostě odchytit nedá, něco uteče, něco se samovolně uvolňuje ještě z haldy tříště, navíc je to směska s oxidem uhličitým a bůhví čím dalším, nehodící se do raketových motorů.

„Musíte veslovat.“

„Není tu vesel!“

„Tak pádlujte... nebo napněte plachtu.“

Víko vyztužené uhlíkovými nosníky pomalu doplulo setrvačností doprostřed jezera. Dva rozchechtaní trosečníci plácají do hladiny. Předstírají, že jsou pod nimi bezedné hlubiny. Jsem rád, že Elias za ten půlrok, co rozjíždíme těžbu, přišel na jiné myšlenky.

„Ale teď pojedu já,“ volám. „Herberte, pustíš mi čerpadlo?“

„No jo, počkej.“ Herbert vystoupí z plavidla, zaboří se po kolena do bláta z prachu a kapalného metanu. Naše stanice stojí na okraji Cassini Regio, tmavé oblasti zabírající polovinu povrchu celého měsíce. Kráter, kterým se právě brodí Herbert, je jedním z posledních výběžků vyplněných černým prachem. Prach je sám od sebe tak jemný, že má spíš vlastnosti kapaliny, než pevné látky. Ve směsi s kapalným metanem tvoří dokonalé mazivo. To tu věděli všichni. Teprve Eliase ale napadlo, že by se po něm dalo sáňkovat.

„Chytej,“ házím Herbertovi lano. Ten ho přivazuje k saním. „Eliasi, vystup, přece to nepotáhnu i s tebou.“

„Když mně se to líbí.“

Herbert škubne za lano, Elias přepadá a já uháním s prázdnými saněmi ke kopci.

„Zrada, černá zrada...“ neposlouchám jeho nářek, šplhám k vrcholu. „Úúž,“ řvu do vysílačky. Herbert zapíná čerpadlo, sáňkařská dráha se zalévá a já svištím dolů, do bublající hmoty. Ve vakuu vaří všechno v kapalném skupenství. I metan. Ani spojení s prachem mu nemůže zabránit, ale proces je přece jen pomalejší, plyn jen líně probublává, takže odpad z těžby stačí jezírko doplňovat, aniž by vyschlo.

„Vidíš, kam jsem až dojel? Celý jezero jsem přejel. To protože jsem neblbnul...“

„Bla, bla, bla...“ Eliasovi zajiskřilo v oku a cáknul na mne. Další objev. Vakuum kolem nás je dokonalý tepelný izolátor, ve skafandru je normálně spíš horko. Když vás ale poleje metan ochlazený na nějakých -170°C, tak jeho chlad pocítíte i přes skafandr. Docela to zastudí. Herbert nezůstal pozadu a za chvíli se rozpoutala cákací válka všech proti všem.

„Jste zlí chlapci, řeknu to na vás mamince,“ zajíká se smíchy Herbert. Elias mu sedí na prsou a také se chechtá. Jak pookřál, tady v tom mrazu, tři a půl milionu kilometrů od Saturnu! Snad konečně zapomněl na Steffi.

(Lidenbrock junior)

Cassini Regio. Když mi otec poprvé ukazoval jeho snímky, zíval jsem nudou. Tady je to jiné, dosud jsem se vyhlídky nenasytil. Polovina měsíce pokrytá tmavým materiálem způsobuje, že je měsíc pro hvězdáře z jedné strany neviditelný. Už zase stojím u okna a dívám se na rozhraní tmavé a světlé části. Je poměrně ostré. První louže černého prachu začínají teprve u naší základny, směrem k Regiu houstnou, slévají se do větších a větších fleků a po pár desítkách metrů zbudou z jiskřivé nádhery naší polokoule jen vrcholky ledových hřebenů.

Zaklepání na dveře mne vytrhlo z úvah, vcházejí tři postavy. Nasazuji tón, co jsem se naučil od táty.

„Alan Jones, Elias Wirth a Herbert Waage! Kdo jiný...“ zarazil jsem se. Pitomá hláška, když tu kromě nás čtyř nikdo jiný není. Dělníci, najatí k usazení vrtné věže, už odcestovali, o vše se starají automaty, my jen dohlížíme, děláme kontrolní testy... Takže nikdo jiný, kdo by dělal venku skopičiny, tu ani být nemůže. Raději to zamluvím. Ukážu rukou na záznam z venkovní kamery. „A tohle má být co?“

„My jsme měřili koeficient smykového tření v prostředí nízkých teplot.“

„Tak to jo. A k jakým závěrům jste došli?“

„Vše nasvědčuje tomu,“ Eliasovi blýskne v očích, „že čím víc to klouže, tím je větší sranda.“

„A to si říkáte vědci? Takhle marnit čas a příležitost k výzkumu. Kde jsou vaše plány na zefektivnění procesu rozkladu klatrátů?“

Ti tři uličníci klopí hlavy. Proto si je otec vybral. Aby vypiplali jeho projekt, zřídit na Japetu čerpací stanici pro raketoplány, co pendlují mezi Marsem a Kuiperovým pásem v rámci projektu Astro-Aqua. Elias jako jeho žák ho zaujal už na škole. Snad i proto dal na jeho doporučení přibrat Alana coby chemika a Herbert, ten se jako technolog prostě osvědčil už při instalaci základny.

„Takže, jaké si odnesete poučení?“

Všichni jako na povel zavrtí hlavami. „Nevíme, šéfe.“

„Tak si dobře pamatujte:“ pomalu ze mne padá maska přetvářky. „Až půjdete, chlapi, příště sáňkovat, tak vezmete šéfa s sebou. Jasný?“

Odmlčel jsem se, teď to hlavní, proč jsem si je zavolal. Čert aby to vzal.

„Z jiného soudku. Pojďte, doprovodíte mne k teleportu, po cestě vám to povím.“

Vycházíme na chodbu, zavírám dveře.

„K teleportu? Někam letíš?“ neudrží Elias zvědavost na uzdě.

„Naopak, čekám přílet. Za pár minut by měl dorazit otec.“

„Profesor Lidenbrock!“ vyhrkne Alan. No ovšem, táta je legenda. Sice geolog, ale to, čím se proslavil právě tady, spadá spíš do světa chemie. Elias se tváří méně nadšeně. Jako vedoucího diplomky si tatíka jistě užil dostatečně.

„Myslel jsem, že pan profesor sem ze zdravotních důvodů nemůže.“

„Ano, to jsme si asi mysleli všichni, ostatně, jeho lékař si to myslí stále. Jediný, kdo si to nemyslí, je on. Chce být osobně přítomný u slavnostního otevření čerpací stanice.“

„Ale raketoplán přiletí až za týden.“

„Víte, on s sebou bere nějakého svého kamaráda, chce mu to tu ukázat.“

„Já je tu klidně všude provedu,“ nabízí se Alan.

„Dík, Alane, to jsem měl na mysli. Ale nejde jen o to, přivítal bych, kdybyste je mohli trochu usměrňovat. Dávat na ně pozor. Už je to pár let, co měl na sobě skafandr. O tom jeho kamarádovi nic nevím, předpokládám, že to bude kolega z katedry.“

Stanice na Japetu (ilustrace Dana Tenzler)

Stanice na Japetu (ilustrace Dana Tenzler)

Dorazili jsme k teleportu. Jedna z nejstarších částí na základně. Instalovali jsme ho jako jedno z prvních zařízení, aby se alespoň dělníci, zásoby a drobné součásti mohly transportovat operativnějším způsobem. S každým přepravovaným kilogramem roste energetická náročnost, někde kolem sta kilogramů jsou třeba výkony, které jsou zatím mimo naše technické možnosti. Vrtné soupravy, obytné buňky, generátory, to všechno sem dovezla klasická technika. Ekologisty zakázaný warpový pohon mají pouze vojáci a ti, i přes otcův značný vliv, odmítli propůjčit své přepravní kapacity.

„Už se sem něco cpe,“ ozval se od informačního panelu Herbert. „Za chvíli...“

Nedomluvil. Klika cvakla, dveře letí, táta stojí ve dveřích.

„Ahoj, táto!“ napřahuji ruku. „Víš, že máš zůstat v přenosové komoře, dokud si tě někdo nevyzvedne.“

„Taky tě rád vidím.“

„No tak se nezlob. Nemám rád, když někdo kašle na bezpečnostní doporučení.“

„Chvátám, synu, chvátám. Není času nazbyt, za mnou letí Karl, tak ať ho neblokuju. Vzpomínáš si na Karla? Kdysi k nám chodíval...“

Jsou osoby, na které se nezapomíná, ačkoli by to bylo pro člověka a jeho duševní rovnováhu jedině přínosem.

„Cože, proč? Co ten tu bude dělat?“

„No co! Přijel jako já, aby byl při slavnostním zahájení provozu. A chci mu to tu trochu ukázat.“

„Najednou se nebojíš průmyslové špionáže?“

„Za Karla dám ruku do ohně.“

„Hm...“

„Hele, neuděláš ostudu, viď?“

Panel teleportu pípnul, rozsvítila se zelená.

„Ale otevři mu sám.“

To jsem ani nemusel radit. Táta už bral za kliku.

„Karlíku, tak jaký byl let?“

Karl se rozhlédl, jako by opravdu vylezl z letadla. Zatěkal očkama, až se zastavil na mně.

„Ále ne, to je malej Orest! Tys ale vyrostl. Já tě pamatuju takhle malýho, tos měl ještě světlý vlasy...“

Zašilhám po klucích. Alan předstírá, že neposlouchá, Herbert se dusí u infopanelu, Elias si pro sebe mručí: „Tys ale musel bejt krásný dítě.“

Ach jo, tohle bude dlouhý týden. Hodně dlouhý týden.

(Elias)

Karl s Lidenbrockem již čekali venku. „Tak my jdeme na tu inšpekci, mládenci.“

Nedivím se, že je Orest z Karla na pupínky. Taky bych byl, kdyby mi úcta k šedinám nedovolovala poslat toho starého otrapu do míst, proti kterým je celé Cassini Regio prosluněnou loukou.

„Už jsem Karlovi ukázal vrtnou věž,“ mávl profesor směrem k desetimetrové konstrukci. Teď, když je vrt dokončený, je vlastně zbytečná. Ale nepřekáží. Až budeme chtít spustit další vrt, přijedou dělníci a prostě ji přemístí. V padesátinové gravitaci to bude řešitelný problém.

„Vzrůstem mocným připomíná mi Titána,“ přitakává Karl.

Alan je asi po profesorovi jediný, koho Karlův styl uchvacuje. Ochotně se vkládá do konverzace.

„Takovou tu máme ještě jednu, podívejte.“

Karl sleduje napřaženou pravici. V dálce vidí vystupovat z obzoru vrcholek druhé věže. Není ani osm kilometrů daleko, ale při malém poloměru měsíce je tu pod obzorem všechno.

Profesor Lidenbrock si nechce nechat vzít slovo. „Vidíš, jako bájné dvě věže, téhle říkáme Saruman, tamté Sauron!“

Tak tohle slyším poprvé. To si dědek teď vymyslel!

„Jeníku, vy jste se tu dali na alternativní mytologii? Proč se nejmenují Castor a Pollux, Blíženci přeslavní? Chceš-li...“

Přestal jsem poslouchat. Přitočil se ke mně Orest s kotoučem hadice. Dva metry hadice patří k povinné výbavě každého skafandru. Bezpečnostní předpis. Skafandr má na prsou vyvedeny dva ventily. Jeden jednocestný, vede do skafandru, druhý je odbočka z kyslíkové láhve. V případě nouze mohu připojit svou kyslíkovou láhev na kolegův skafandr a podělit se s ním o svůj vzduch. Neslyšel jsem, že by kdy k něčemu podobnému došlo, přesto jsme bez hadice nikdy nevyšli. Přišli jsme totiž na to, že hadicí je možné propojit skafandry i za účelem komunikace. Membrána jednocestného ventilu sice hlas poněkud tlumí a zkresluje, ale nad tím mávnete rukou, když je třeba říct něco soukromě. Užitečná pomůcka, o tom jsme se přesvědčili, když tu byli montéři a chtěli jsme si říct něco, co nebylo pro jejich uši. Rychlejší, než hledat, která frekvence je volná.

Vypínám vysílačku a zasunuji podávanou hadici do svého ventilu.

„Tak na tohle nemám nervy,“ svěřuje se mi Orest. „Tohle jsem poslouchal do svých deseti každou neděli... Jo a za chvíli do toho začne prudit táta, že tu máme bordel...“ povzdechl si. „Prosím tě, dohlídni na ně, já jdu spáchat sebevraždu.“

Zapíná opět vysílačku a ostatním dává na vědomí oficiální verzi výmluvy, proč tu nemůže zůstat, a že se uvidíme u oběda.

Dívám se za ním se směsí závisti a... závisti. Chtěl bych na tom být jako Alan, ten se do dědka regulérně zabouch. Do obou dědků. Žádný Castor a Pollux, Laurel a Hardy!

Pomalu jsme došli k věži. Vrták už je dávno vytažený a složený za základnou. Jediné, co po vrtání zůstalo, je dopravní pás pro odsun vyvrtané tříště na haldu, ze které se tak dobře sáňkuje.

„Ten pás jste už taky mohli někam odklidit,“ neodpustí si profesor.

„No to je díra jak do Tartaru,“ juchá Karl nad vrtem.

„Pokud by byl Tartar plný metanu, tak by bylo přirovnání dokonalé,“ přisvědčuje Alan.

„Aha, takže ten skleněný zvon,“ ukazuje Karl na jímač plynu napojený na odvodní potrubí, „je tady proto, aby tam někdo nehodil vajgl, co? To by byla šupa, co? Ha ha!“

Já snad uteču za Orestem. Vím, kde je doopravdy, sednu si vedle něj a... tohle prostě střízlivej nepřežiju.

„A víte, že ne? On tam není žádný kyslík. Bez něj je metan neškodný plyn.“

„Opravdu?“ diví se stařík zklamaně.

„Ale někdy tam výbuchy schválně děláme,“ utěšuje ho Alan. „Při frakování. To pak musíme otvor uzavřít támhletou deskou, aby tlak působil co nejdéle.“

„Při fakování?“

„Frakování,“ opravil Karla Lidenbrock. „Znáš to ze Země jako hydraulické štěpení při těžbě břidlicového plynu. Jenomže tady by nám voda zmrzla, tak prostě vyrobíme tlak výbuchem. Metan by se uvolňoval velice pomalu, protože vrt má malý povrch. Zvětšíme ho přetlakem, který vytvoří hluboké praskliny ve stěnách.“

„Hm,“ Karlíka informace evidentně nezaujala. „A jak je to hluboké?“ ukáže prstem na půlmetrový otvor.

„Asi tři a půl kilometru. Padal bys tam přes tři minuty...“

„A pak bych se rozflákal jak Ikaros.“

„Ani ne. Je to jako u břidlicového plynu. Vrt se pomalu stáčí a pomalu přechází do horizontálního směru. V klatrátové sloji je už vodorovný úplně, takže bys pak dosáňkoval až do té druhé věže. Do toho Saurona, víš?“

Myslím, že jsem zaslechl, jak to v Karlíkovi šrotuje. „To jako, že jsou ty dvě věže propojené podzemním tunelem?“

„Přesně tak, vrtali jsme proti sobě. Na půlce se potkali. Museli jsme tenkrát opatrně, kdyby se vrtáky do sebe zakously... Pak jsme druhou stranu zasypali oxidem uhličitým. Je ho tady hromada, jako na všech ledových měsících, dá se strouhat přímo z povrchu.“

„Jasně, vyvrtali jste díru, tak jste ji zase zasypali. To dá rozum.“

„Jde o to, že v té hloubce je již dostatečná teplota a zmrzlý oxid uhličitý sublimuje. Jako že se mění v plyn, víš. Oxid má schopnost vytěsňovat metan z klatrátu. Takže Saruman se pak doslova chová jako zřídlo metanu.“

„Na Titanu je také metan,“ chytil se Karl nové myšlenky, „prý jsou ho tam celá jezera. Věděli jste to?“

„To je nám na nic,“ ujistil Karlíka Lidenbrock, „Titan je moc blízko Saturnu, vytáhnout odtamtud cokoli z jeho gravitačního vlivu přijde tak draho, že by se to nevyplatilo, ani kdyby...“

Vím, co se bude dít v příštích hodinách. To co vždy, když nasadí tenhle tón, co znám z přednášek. Nezastaví se, dokud zcela nevyčerpá téma nebo vzduch. Čert aby vzal ty zdvojené kyslíkové láhve, speciálně navržené ke skafandrům na vzdálených tělesech sluneční soustavy!

 


Obsah Dále

23.01.2017 22:34