Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

5. Sami

(Elias)

„Šlo to pěkně ztuha“, hlásí Herbert.

„A přitáhl jsi to?“

„Jakž takž, v těch rukavicích nemám vůbec cit.“

„To nestačí jakž takž,“ beru postupně do rukou jednotlivé desky řídicí jednotky teleportu a s každou zacloumám. Zdá se, že sedí pevně.

„Raději všechno dvakrát překontrolovat,“ podpoří mne Alan. Jsem rád, že tu je. Je pečlivý, nic nenechá náhodě. Věřím, že s ním teleport opravíme. Z počátku jsem to viděl růžově. Ve skladu je rezervní řídicí jednotka, tak ji vyměníme a bude. Jenomže, ta rezervní jednotka byla složena v několika bednách, v každé čtyři sety osazených desek, a mně bylo jasné, že tenhle hlavolam nerozluští ani Flejberk, natož já s Herbertem. O Orestovi nemluvím, tomu ujel vlak už dávno. Naštěstí tu je Alan.

„Tak spusť diagnostiku.“

I Alan se může utnout. Teleport si sám očuchá, zda je vše na svém místě a funguje. Diagnostiku pouštíme už počtvrté, zatím v testech pokročila nejdále ze všech předchozích pokusů.

„To mu to trvá!“

„Vypadá to nadějně, k těmhle testům se posledně už nedostal.“

„Lucko?“ pokouším se navázat spojení s její skupinou. Mají za úkol obnovit kontakt se Zemí. Profesor s Karlem, kteří zůstali na staré základně, sice ve spojení jsou, ale potřebujeme něco operativnějšího.

„Jsou mimo dosah, zkouší upevnit anténu,“ odpovídá mi Orest z druhého konce základny. „Tady to vypadá dobře, generátor nebyl vůbec zasažen, jen se po havárii přepnul do minimálního režimu.“

„Plný výkon zvládne?“

„Probudili jsme ho a zatížili, jede jak dráha.“

„Že vám do toho skáču, pánové,“ ozval se od monitoru Alan. „Test doběhl, teleport je ready!“

„Co nastavení?“ Klíčová otázka. Teleport v továrním nastavení je prakticky k ničemu, musí ho nastavit tým sehraných odborníků, kteří mají k dispozici veškeré údaje o poloze, gravitační anomálii a bůh ví o čem ještě. Pokud byla poškozena i záložní paměť...

„Úspěšně importováno ze zálohy.“

Chvíle ticha. Najednou jsme u cíle, nejraději bychom všichni skočili do kabiny a tradá domů. Místo toho stojíme a nevíme co říct. Je vůbec možné, že jsme to opravili?

První porušil ticho Orest. „Tak to zase vypněte a znovu vše zkontrolujte. Já zatím dojedu pro tátu a pro Karla.“


Spojení se Haně a Lucii navázat nepodařilo. Hlavní parabola nevydržela žíhání plamenem a pokroutila se do nepoužitelného tvaru. Samo o sobě to nevadí. Teleport rádiový přenos nepoužívá vůbec, rychlost světla je pro něj příliš malá. Stačí, aby nás na Zemi ve správný čas očekávali, a o to se postaral Orest, když vyzvedával ty dva na Lidenbrockově základně.

„Tak kdo půjde první,“ vyslovil José to, co nám všem vrtalo hlavou.

„Jak moc můžeme opravě věřit?“

„Stroj je v pořádku, sám se otestoval několikrát.“

„Chtělo by to pokusného králíka.“

„Kdyby to nemusel být zrovna králík...“ ozývá se nečekaně Karl a zvedá plastový soudek. „José, přivezl jsem ti Juanitu.“

A tak deset ztracených kosmonautů pozoruje se směsicí závisti a ulehčení křeslo s PET soudkem, na jehož dně spí do klubíčka schoulený potkan. Ani neví, že za chvíli bude jeden a půl miliardy kilometrů daleko, nebo rozprášen a entanglován se všemi částicemi vesmíru. Orest zavírá dveře a spouští program.

„Zatím to vypadá dobře.“ Alan sleduje pomocný panel, na kterém scrollují informace o procesu. Mám podezření, že on opravdu rozumí, co říkají. Já mám spolu s ostatními upřený pohled na hlavní monitor. Tady je vše jasné. Ze všech dílčích hodnot vidíme jedno jediné resumé, pomalu se zvyšující číslo zakončené znakem procenta. Až bude hodnota na stovce, bude proces dokončen.

„Už začíná topit,“ informuje nás Alan. Generátor entanglovaných částic musí absorbovat potenciální energii přepravovaného tělesa. Teleportační zařízení dokáže obejít zákony relativity a v jediném okamžiku přemístit hmotu, asi jako když elektron přeskočí z hladiny na hladinu. Na zákon zachování energie je však krátký, ten tu platí stoprocentně. Při vyzvednutí břemene od Země k Saturnu je třeba neslýchané množství energie, která se zase vrací při cestě zpět. Ta se pak rozdělí mezi oba cílové teleporty.

„Máme problém?“

„Je to v normálu, systém už zapíná větráky.“

„Devadesát, devadesát jedna...“ začíná skandovat José při pohledu na narůstající procenta.

Alan se nenechá vyrušit. „To je zvláštní, zapínají se záložní větráky.“

„Devadesát osm, devadesát devět...“ nechávám se strhnout nadšením. „Sto! Sto procent, Juanita přistála.“

José vyskočí a pokouší se objímat ostatní. Ve skafandru to jde těžko, je spíš na obtíž, ale nikdo mu to nemá za zlé.

„Ta teplota pořád stoupá.“

V hlavě mi stále zní Alanova slova „...zapíná větráky.“

„Větráky, Alane! Větráky!“

Najednou mu to dochází. Ve vzduchoprázdnu nejsou větráky vůbec k ničemu.

„Vypni to, ať se nepřehřeje!“

„Vypni! Jak vypni! Už je dávno vypnuto. Teď se sem hrne energie přes entanglovanou hmotu. To je, jako bys chtěl vypnout padající kámen.“

„Kyslík, honem.“

Otevíráme kryt. Ještě že jsme ho po opravě přichytili jen provizorně čtyřmi sponami. Herbert odhazuje víko, nahlížíme dovnitř. Některé z chladičů začínají žhnout, na plný výkon roztočené větráky se snaží nasávat neexistující vzduch z ani ne půl metru vzdálených podchlazených výparníků.

„Otevřete ventily,“ křičí Herbert. „Snad to bude stačit.“

Alan mu pokládá ruku na rameno. Není třeba slov. I kdyby to náhodou stačilo, je pozdě. Obrazovky pohasly, z desek odkapává cín.

(Lucie)

Strašně je mi líto, že se oprava teleportu nepovedla. Všichni jsou zdrcení. Vidím, že se Alan trápí, jako by to byla jeho chyba, ale není. Nikdo z nás si neuvědomil, že větráky jsou ve vakuu a nemají tudíž co vířit a nemohou odvádět tepelnou energii z přístroje.

Jsme v koncích. Prohlížím si všechny okolo. Je nás deset a musíme se teď spolehnout jen na vlastní síly, dokud nás někdo nepřiletí zachránit. Ale kdo by pro nás přiletěl, nevím. Mars nemá jiný raketoplán, než byl náš zničený Doppler. Země má raket víc, ale kdo zaplatí náklady, aby jedna z nich přestala vozit vzácné kovy z Měsíce nebo turistické zájezdy a vydala se do dálky k Saturnu? Profesor Lidenbrock taky nebude zrovna při penězích, když na Japetu tolik investoval.

A my tu hlavně musíme vydržet do doby, než raketa přiletí, a to nebude lehké, protože aspoň my z raketoplánu jsme při výbuchu přišli téměř o všechny zásoby. Stanice na Japetu je pobořená... brzy zjistíme, jaká možnost přežití nám zbývá.

Orest stojí nad námi, jako by se chystal promluvit, zatím neřekl nic. Díváme se na něj a zase uhýbáme pohledem. Ani Hana si netroufá mluvit.

Profesor Lidenbrock si bere slovo. „Víte, mně se několikrát v životě zdálo, že jsem v neřešitelné situaci. A zatím jsem se z toho vždycky nějak dostal. Důkaz je, že jsem pořád tady mezi vámi.“

Mluví klidně a smířeně, až se mi chce plakat, ale teď nesmím ani vzlyknout, ostatní by mě slyšeli a byli by ještě smutnější. Elias se dívá k zemi, nevidí mě.

„Dokud se netopíme v prachu, jsme na tom ještě dobře,“ pokusí se o vtip Herbert. Kluci mi vyprávěli, jakou měl nehodu. Na chvilku mám pocit, že se potápím do mrazivé prachové závěje. Chlad mě zavaluje, smrt mám blízko, jako ten raněný pilot, který stihnul ještě dopravit letadlo na letiště, než zemřel.

Najednou v sobě cítím sílu. Podívám se na Oresta, jeho pohled se setká s mým. Dokážeme to, šeptám si v duchu.

„Dokážeme to,“ řekne Orest.


Jenže teď máme noc a už nejsem tak statečná. Ležíme všichni v jediné místnosti staré základny, oknem svítí hvězdy. Měla bych spát a místo toho vidím před sebou rodiče a strýčka Maxe. Jsou znepokojení, myslí na mě. Uplynuly tři dny od havárie a záchranná expedice je stále ve stadiu „nikdo nic neví“. Tísníme se v malém prostoru, čekáme a šetříme. Ukázalo se, že vody máme sice dost, vzduch nám stačí dodávat regenerační jednotka, ale zásoba potravin je hodně malá. Sem na Japetus se potraviny přivážely pravidelně ze Země, aby se zbytečně dlouho neskladovaly.

Než se vypraví záchranná expedice a než sem přiletí, bude pozdě. Mluvili jsme taky o raketách s warpovým pohonem, ale nikdo nevěří, že by pro nás jedna z nich přiletěla. Warp je pro civilní účely zakázaný. Každý let warpovým pohonem vyvolával v minulosti protestní akce ekologistů kvůli údajnému zpomalování rotace Země a vyššímu výskytu zemětřesení. Proto byly oficiální lety zrušeny a warp se vyvíjí jen v rámci vojenského výzkumu. Když nějaký výsledek pokusu prosákne na veřejnost, pořádají se hned pochody proti militarismu a hvězdným válkám.

Nadávat, stěžovat si nemá cenu. Nic už nemá cenu, když se nevrátíme. Neuvidíme už ani Mars, ani Zemi. Neuvidím rodiče. Ty, Eliasi, neuvidíš Steffi. Nikdy. Ale... to znamená... že bych tě ještě mohla mít ráda. Kdybych věděla, že už nebudeš její, nevyhýbala bych se ti.

Eli? Leží na zemi nedaleko od mého lůžka, natahuji k němu ruku a zkouším ho pohladit po tváři. Spí.

(Lucie)

„Tohle taky?“ ukazuje Elias na lékárničku.

„Hana říkala, jen potraviny. Už takhle tam není k hnutí a co jsem viděla, tak má Lidenbrock lékárnu dobře vybavenou.“

„Jasně, tady stejně nikdo neonemocní. Sterilnější prostředí nenajdeš.“

Protože se záchranná expedice stále nekoná, je pro nás nejdůležitější shromáždit všechny potraviny, které najdeme. Proto teď plundrujeme raketoplán, stejně jako Alanova skupina zachraňuje zásoby z trosek základny.

„Myslíš, že to přežijeme?“

Vidím, jak Elias krčí rameny. Je tu už trochu vydýchaný vzduch, ale skafandry jsme sundat mohli. Trávíme v nich teď hodně času, proto vítáme každou příležitost nechat je trochu vyschnout.

„Nevím. Je to blbý.“

Nikdy neuměl lhát, proto se o to nepokoušel ani teď.

„Třeba to stihnou, přiletět pro nás, říkali, že připravují záchrannou misi,“ zkouším pozvednout morálku. Sama ale slyším, jak blbě to zní. Stačí jednoduchý výpočet...

„Víš co, jsi drobnější, vlez dovnitř a budeš mi to podávat, jo?“

Věděla jsem, že řekne něco podobného. Znám ho dobře, za těch deset let jsem nezapomněla nic. Honil se mi hlavou tenkrát na Marsu, později na Aqua misích, i teď, když stojím v zásobárně a podávám mu potravinové koncentráty.

„Tohle vám dávají s sebou k jídlu?“ ptá se, když mu podávám v každé ruce jeden balíček s něčím, čemu Mick posměšně říká pemikant. Sáhne pro balíčky, ale nezastaví se, rukama sjede až k mým a něžně je uchopí. Podívám se mu do očí. Ty se za ta léta také vůbec nezměnily a já vím, teď jistěji, než kdy jindy, že ani on, ani já jsme ze svých citů nic neztratili. Vteřina, dvě? Možná tři, ale víc ne.

„Promiň,“ omlouvá se. „Já vím, že nesmím. To jen...“

Nedopověděl. Zakryla jsem mu pusu tou svou a nepustila, dokud balíčky s pemikantem nespadly na zem. Místní gravitace umí být v takových případech štědrá.

„Já... Lucinko... Ty už se nezlobíš?“

„Já se přece nikdy nezlobila. Ale nechtěla... nesměla jsem ti bourat život. Máš rád Steffi. Ale teď když...“ kývla jsem na žalostně malou hromádku potravin. „... vždyť víš. Teď už tě neseberu nikomu. Nemůžu, nejde to...“

„Ale já přece se Steffi nic nemám. Kdo ti to řekl?“

Teď jsem se rozzlobila doopravdy.

„Co tím chceš získat, že mi teď budeš lhát! Buď chlap a přiznej, co si může kde kdo přečíst v tvém profilu! Moc vám to sluší pod tím rozkvetlým stromem.“

„Ale to už přece dávno neplatí! To jsme si tam dali, když jsme spolu začínali. Na ty stránky prakticky nechodím, skoro jsem zapomněl, že je mám.“

„Vážně?“

„Opravdu. Na Japetus jsem prakticky utekl.“

„Před ní?“

„Před ní, před sebou, před vším. Já... nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Každou jsem srovnával s tebou.“

Opět jsem si ho přitáhla k sobě. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi tečou slzy. Konečně jsme se našli. Nikdy bych nevěřila, jak hořce může znít „...a měli se rádi až do smrti.“

(Elias)

Sedíme na staré základně a čekáme. Šetříme potraviny. Než přiletí záchranná výprava, bude to ještě dlouho trvat. Firma Milky Way, hlavní sponzor těžby na Japetu, si vzala úvěr, aby mohla najmout klasickou raketu. Pak nějakou dobu zabrala příprava na cestu a před dvěma dny raketa konečně odstartovala. O warpovém pohonu najednou není slyšet ani slovo. Až na profesora Lidenbrocka, toho jsem včera zaslechl, jak říkal Orestovi: „Jenže kdyby nám warp nabídli, budou taky něco chtít.“ Orest mu řekl: „A co chceš dělat?“

Jsme odkázáni na pomoc ze Země, sami nemůžeme dělat nic. Tak většinu času čekáme a díváme se na sebe. Náhodný pozorovatel by řekl, že se nic neděje. Je tu jen jedna změna, že můžu být blízko Lucinky. Dřív se mě stranila, sám jsem nechápal, jak to dělá, že nikdy není u mě, když tu žijeme všichni na hromadě jako eskymáci v iglů.

Ale od té doby, co jsme si vysvětlili to hloupé nedorozumění s mým profilem, sedáváme celé dny vedle sebe na její posteli. Opírá se o mě, někdy se držíme za ruku a někdy ji pohladím po vlasech. Neříkáme nic.

Jednak tady pořád někdo je a možná ani Lucinka nechce nic říkat. Schoulí se vždycky ke mně a přemýšlí asi, jestli se odsud někdy dostaneme. Jestli ano... Lucinko, jestli někdy odletíme na Zemi, nemůžeme se jen tak rozejít. Musíme se snažit, abychom se dostali k sobě. Já závazky nemám a jestli ty máš něco nevyřešeného, musíme to překonat. Zvládneme všechno.

Teď je ale nejlepší vypnout a zavřít oči, nechat plynout čas volně jako řeku. Herbert vedle mě na zemi asi spí, Alan drží v ruce čtečku a dívá se zamyšleně do prázdna. José si pouští argentinskou telenovelu v originále a Mick s Karlem odevzdaně zírají spolu s ním, i když nerozumějí ani větu. Profesor Lidenbrock něco datluje do notebooku a Orest pořád něco počítá.

Hana se dala do přípravy oběda. Je tak pracovitá, že si vaření obvykle vezme na starost a ostatní jen tak střídavě vypomáhají. Vím, že bych měl překonat strnulost a jít jí pomoct, ale je těžké se zvednout. Lucinka vedle mě se pohnula, asi má ten samý nápad.

„José, pojď sem, prosím,“ zavolala Hana. Že by se obešla bez nás? To bych uvítal, i když s nepříjemným pocitem, že někdo jiný pracuje za mě.

„Proč pořád já?“ zavrčí José. „Někdo se ani nehne...“ podívá se na mě a Lucinku.

V tu chvíli jsem na nohou. „Vždyť já jdu,“ uklidňuju ho, „jen se dívej na ten svůj krásnej film.“ Mluvím podrážděně, a přitom ani nechci, asi mám přetažené nervy. Lucka vstává a přidává se ke mně.

José se na mě dívá. „Co si o sobě myslíš,“ zahučí.

„Starej se o svoji Juanitu,“ pokouším se o vtip, ale zní to jako odseknutí.

„Juanitu jsem svěřil tomu vašemu teleportu...“ nabírá hlasitost José.

„No a co tím chceš říct?“ ozve se Alan. „Došla v pořádku, ne?“

„To je úspěch techniky, přemístit jednu myš. Takoví dva experti,“ bručí José.

„Nepotřebuješ uzemnit, ty experte,“ nemůžu se udržet, i když vidím, že Orest zvedl oči od tabletu a sleduje nás.

„Eliasi,“ povzdechne si a naznačuje mi, abych mlčel.

Jdu radši k Haně a Lucince chystat nádobí. José se vrací k telenovele. Tahle debata se nám trochu vymkla, možná to teď bude častěji. Potraviny nám přibývat nebudou a tím se bude zhoršovat nálada, až se tady všichni sežereme.

„Odpoledne zajdeme na novou základnu,“ promluvil Orest. „Mohli bychom jít všichni, aspoň přijdeme na jiné myšlenky.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:34