Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

6. Naděje

(Orest)

„Posledně si šéf stěžoval,“ popichoval zcela adresně Elias, „že jsme ho nevzali sáňkovat. Tak by se to mohlo napravit.“ Když pak nezasvěceným vysvětlil, oč jde, bylo rozhodnuto, co podnikneme. Bohužel se ukázalo, že metanové jezírko, bez stálého doplňování odpadem z vrtu, téměř vyschlo.

Chvíli jsme jen bloumali kolem, pak se celá výprava rozpadla na menší skupinky. Jako první se vytratili Elias s Luckou, Karl začal rozkládat ve skupince s Alanem... Nakonec jsem zůstal s tátou sám. Možná jsem se o to i snažil. Ještě před týdnem věc nemyslitelná.

„Dobře, že jsi nás vytáhl ven. Morálka začala upadat,“ zapředl táta hovor, když jsme vešli do rádiového stínu haldy.

„Jenomže, další nápad nemám.“

„Můžeš požádat Zemi, aby poslali práci. K měření je toho tady pořád dost. Zaměstná nás to.“

„Taky jsem o tom přemýšlel. Aby neměli čas myslet na nic jiného. Ale domů nás to nedostane.“

„Stejně jim to už došlo.“

„Nebo bychom se mohli pokusit nahradit řídicí jednotku počítačem z raketoplánu. Dalo by jim to naději. Ale nemám představu, jestli by to k něčemu vedlo.“

„Musel bys to konzultovat se Zemí, celé know how by museli dodat oni. Tady budeme rádi, když to smontujeme.“

„Jenomže, když to nevyjde, bude deprese ještě větší než teď.“

Zastavili jsme se. Před námi se otevřel výhled na prachové jezero. Nebo moře? Spíš oceán. Cassini Regio zabírá celou polokouli. I ze Země je vidět měsíc vždy jen na jedné straně Saturna, když se vzdaluje a ukazuje světlou tvář. Na spatření té tmavé už je třeba lepší přístroj, než měl pan Cassini.

Díváme se do tmavých dálek, které jsou tu docela blízko.

„Tady to asi znáš jak svý boty, viď?“ narážím na výzkumné práce před dvaceti lety.

Usměje se, poznám to po hlase. „To byly časy...“

Zarazil se ve vzpomínání. Pak se vzpamatoval. „Viděls to? Támhle něco bliklo.“

Sledoval jsem jeho ruku. „Nebyla to hvězda? Třeba vyšla a zase se schovala za nějakým kopcem.“

„Poznám hvězdu. Bylo to pod obzorem... zase!“

Teď jsem to viděl i já. Okamžitě se mi vybavila hlášení o světelných záblescích. Slíbili jsme si, že projdeme záznamy z kamer, na to už ale nedošlo.

Se zrakem fixovaným k obzoru jsme šli za cílem, ať už to bylo cokoli.

„Zapomněli jsme nahlásit, kam jdeme.“

„Teď už se vracet nebudeme.“ Znal jsem tenhle tón, bylo mi jasné, že nemá cenu s ním cokoli smlouvat. Kdybych se nebál nechat ho samotného, mohl bych se vrátit sám a najít ho pak po stopách.

„Nějak se to ztratilo, co?“ povídá po chvilce.

„Tak se nám to zdálo?“

„Nesmysl, musíme držet směr, uvidíme, kam dojdeme.“

Vzdálenosti na Japetu strašně klamou. Kopec, který se zdá hodně daleko, je pár minut cesty, to, co bylo před chvílí na obzoru, stojí najednou před vámi. I ten kopec, poblíž kterého jsme zahlédli záblesky.

Došli jsme blíž. To, co vypadalo jako kopeček, byla maskovací plachta pokrytá nepravidelnými skvrnami ve všech odstínech černé, které se na Japetu vyskytují. Pod plachtou se dal tušit asi dva metry vysoký kvádr se základnou čtyřikrát osm metrů.

Nadzvedáme plachtu a plížíme se dovnitř. Stojíme před standardní obytnou buňkou.

„Chápeš to?“

Nedozvěděl jsem se, zda chápe či ne. Plachta nad námi bez varování klesla na naše skafandry, někdo nebo něco mi podtrhlo nohy.

„Ani se nehni, nebo trhnu sponou!“ zaznělo v přílbě. Útočníka jsem ani nezahlédl. Ostatně, nebylo to důležité, věřil jsem, že odjistit a otevřít sponu držící přilbu hermeticky připojenou ke skafandru dokáže majitel hlasu v podstatně kratší době, než já bych stihl cokoli podniknout.

„Co chcete?“

„Ticho!“

Pomalu jsem vstal a vymotal se z plachty, s nepříjemným pocitem, že mohu kdykoli neopatrným pohybem vykloubit odjištěnou sponu z úchytu.

Stáli jsme tam čtyři. Vedle našich bělobou zářících skafandrů nebyly tmavé maskovací skafandry útočníků moc nápadné. Nebyl ale čas si je dlouho prohlížet, sotva jsme se mohli opět volně pohybovat, smýkli námi ke dveřím buňky.

„Dovnitř!“ vyštěkl jeden z nich a společnými silami nás dostrkali do útrob podivné stavby. Pokouším se rozhlédnout, moc toho k vidění není, do místnosti se čtyři sotva vejdeme. Pohledem se zastavuji na povědomém ovládacím panelu, na kterém tmavý skafandr něco vyklepává. Dveře přechodové komory se za námi zavírají.

(Alan)

„...ale ano, vzduch i vodu zrecyklujeme, kolikrát jen libo. A kdyby to nestačilo, posloužíme si z místních zdrojů. Nebude to nic moc, ale přežijeme. Jenomže s potravinami nevydržíme. Ať slíbí ze Země cokoli, přiletí pozdě. Věřte kosmonautovi, nebeská mechanika...“ Orestův nápad, rozptýlit nás vycházkou, se začal rozpadat. Řeč se opět stočila k naší svízelné situaci.

„Co se mne týče,“ vpadl Karl Josému do rozkladů, „stačil by mi poloviční příděl. Víte, staré tělo si toho už moc nevezme.“

Karl zjevně lhal. Tvrzení, že staré tělo už moc nepotřebuje, se právě jeho tělu nejspíš nějak nedoneslo. Jeho apetitu jsme si všimli všichni ještě před havárií. Na Lidenbrockově základně se ale choval umírněně. Když jsme zjistili, jak jsme na tom se zásobami, ztratil chuť k jídlu a téměř nejedl. Ještě větší omezení jsme mu nemohli dovolit.

„Já vím. A pozítří zase polovinu, pak polovinu z poloviny, z té pak zase polovinu... Jako když Achilles honil želvu.“

„Achilles želvu?“ nemohl se zorientovat José.

Při zmínce o Achillovi Karl náhle ožil. „To je starý logický paradox. Achilles nepředhoní želvu, protože když k ní doběhne, tak ona už je kousek dál. Tak ji zase doběhne, ale ona během toho zase trošičku popoleze. Takže je vždy kousek před ním. Železná logika, věda tu záhadu doteď nevysvětlila.“

Zaslechl jsem ve sluchátkách přidušený smích velice obsedantní povahy.

„No co se smějete, Hano? To je prostě neoddiskutovatelný paradox...“

Rozhořela se vášnivá debata o Achillových schopnostech, možnostech želvy a konvergentních řadách. Pomalu jsem se přesunul do pozice, ze které jsem mohl pozorovat Karlův obličej. Podezření se potvrdilo. Samozřejmě, že měl problém v malíku, stejně jako celou řeckou mytologii. Ale věděl, že nekonečné přetřásání nedostatku potravin nás neposune k záchraně ani o želví krok. Věděl, že musíme změnit téma, a věděl také jak.

„...a to jsem už také mockrát slyšel. Neříkejte mi nic o konvergenci řad. Já před svatbou konvertoval ke katolíkům a taky jsem tím nikoho nedoběhl. Co já se o tom jen nadiskutoval s Orestem, viď, Johane?“

Rozhlédl se kolem. „No jo, zase se někde zatoulal, celý on.“

„Asi je s Eliasem.“

„Ne, s námi není,“ ozvalo se odkudsi.

„Aby tak spadnul do toho Tartaru,“ strachoval se Karl.

Rychlými kroky se k nám blížili Elias s Luckou. „To není možné, po havárii jsme vrt uzavřeli ochranným krytem. Ostatně, kde je Orest?“

Bylo nás osm, Orest ani profesor se nehlásili.

„Musí tu někde být,“ probudila se k životu Hana. „Já, Mick a Herbert projdeme budovu. Karl s Josém zůstanou tady a vy tři,“ ukázala na mne, Eliase a Lucku, „vylezete na haldu a rozhlédnete se.“

Nikdo nenamítal proti jejímu převzetí iniciativy. Když zmizel Orest, nebylo pochyb, kdo je tu služebně nejvýš. Ostatně, i kdyby ne, byla jediná, kdo se zmohl na nějaký plán.

Strach o ty dva nás hnal dopředu, ani jsme si neuvědomili, že už jsme pod vrcholem. Elias vpředu, podává ruku Lucii. Deja vu. To už jsem zažil. Deset let to bude. Ti dva lezou po skalách, Elias unesený geologií, kterou právě objevil, Lucie vždy kousek od něj. Dělí se o nástroje, někdy i o vzduch... Jeden by za druhého dýchal. Tenkrát, jako teď.

Poslední vzepření, úkrok a jsme nahoře.

„Támhle jsme byli ještě pohromadě,“ ukazuje Lucie. V porovnání s Cassini Regio tu je zanedbatelně málo prachu. Ale dost na to, aby zůstávaly stopy. V bezprostřední blízkosti ubikace a vrtu se stopy slily v jednu nepřehlednou šmouhu. Čím dále od základny, tím častěji se některé stopy vydělují. K metanovému jezírku vede opět jedna široká pěšina, ještě z dob, kdy jsme tu sáňkovali. Na druhé straně haldy je to zajímavější.

„Támhle jsou nějaké stopy.“

Sledoval jsem Eliasův prst. Od základny směřovala tenká pěšinka stop kamsi do hlubin Cassini Regio.

„Kam to mohli jít?“

„To budem řešit, až je najdeme,“ odpovídám už za běhu. Zastavuji se až u stop, Lucie hned za mnou. Elias se zdržel na haldě, chtěl podat hlášení, ještě než seběhne do rádiového stínu.

„Těch stop je nějak moc, nezdá se ti?“ pozastavuje se Lucka nad širokou pěšinou vydupanou v prachu.

„Asi to nebudou jejich stopy, musí to být ze dřív. Vidíš, jsou tu i stopy zpět.“

„Zase tak staré nebudou,“ ukazuje na jednu z nich právě dorazivší Elias. „Tahle ano, vidíš, jak má zaoblené hrany? Otisk se už rozpadá. Ale tahle,“ popošel k jiné, „má hrany ostré, jako by tu šel někdo před nedávnem.“

Podívali jsme se s Eliasem na sebe. Poslední půlrok jsme tu byli jen my s Orestem a Herbertem. Nikdo neměl důvod chodit někam do hlubin Cassini Regio.

„No, my tady taky nechodili,“ ujistila nás za všechny kosmonauty Lucie. „Navíc, to nejsou ani otisky našich podrážek. Podívej.“ Pokrčila nohu v kolenu a ukázala podrážku.

Otisk, no jasně! Máme stejné skafandry, ani naše stopy to být nemohou. Zaraženě mlčíme, nevíme, co si myslet. Vytrhne nás až Hanin hlas. Její i Karlova skupina dorazila.

„Po cestě jsem objevila ještě jedny stopy,“ hlásí ještě za pochodu. „Jsou pouze dvoje,“ dodává na znamení, že slyšela náš rozhovor.

„Tak co budeme dělat? Vybral bych si ty, co našla Hana, ty budou jejich.“

„Je nás osm, můžeme sledovat obojí stopy. Jak se rozdělíme, co říkáte?“ obrátila se na nás Hana.

Podívali jsme se s Lucií a Eliasem na sebe. Naši partu nikdo nerozdělí.


(Lucie)

Sleduji krajinu kolem sebe. Je to úplně jiné, než na co jsem byla dodnes zvyklá. Když jsme přistáli na světlé straně Japeta, připadala jsem si jako na výletě. Všude led, občas kráter, takhle nějak vypadaly expedice Astro-Aqua, které jsem zatím navštívila. Zato tady, tady si připadám jak v povrchovém uhelném dole. Všechno černé, stopy otiskujeme do hlubokého prachu.

„Zvláštní, že se skoro nevzdalujeme,“ mávl Alan směrem k Haně.

Hana se svou partou sleduje jeden proud stop, my ten druhý. Jako čtvrtý mušketýr k nám přibyl Herbert. Na chvíli jsem se ohlédla po Haně. Opravdu, naše vzájemná vzdálenost se téměř nemění, stopy jdou téměř rovnoběžně.

Herbert nás vyzval, abychom šli opatrně. Nemůže zapomenout, jak se do podobného prachu ponořil. Karl souhlasně přizvukuje ze vzdálené vysílačky.

„Myslím, že nám moc nehrozí,“ soudí Elias. „Prachové krystaly jsou docela pevné, jen je nesmíme rozkmitat. Ostatně, podle stop vidíte, že se tady chodilo už dost a...“

„Ale nezkazíme nic, když budeme chodit po valech kráterů, viď?“

To byla Hana. Za léta pilotování si osvojila opatrnější přístup k čemukoli. Věřila odborníkům, s jednou výhradou: »ale co kdyby«.

„Nezkazíme, ale cesta se nám prodlouží. Nevíme, kolik máme času.“

V myšlenkách jsem se opět vrátila k oběma Lidenbrockům. Kam a hlavně proč někam šli? Stopy vedou stále dál, za obzor.

„Je jisté, že je tady někdo cizí,“ řekl Elias, co se dosud nikdo neodvážil vyslovit. „Pamatujete na to světlo, které jsme viděli tehdy u kyslíkového vrtu?“

„Ale jak by se sem dostali?“ chytil se Herbert. „Kdyby přilétala a odlétala raketa, všimli bychom si toho. Máme tady stálou posádku už něco přes rok.“

„Museli přiletět dřív,“ usoudil Alan.

Po chvíli se ozval Mick. „Uvědomujete si, že se teď asi vystavujeme nebezpečí? Jdeme si jako na procházku, a nevíme, jak nás přivítají. Neměli bychom se nějak připravit?“

„Myslíš jako ozbrojit se?“ reagoval nesměle Herbert. „Na základně nic speciálního nemáme.“

Na vteřinu mě zmrazila nepříjemná představa. Mick má pravdu, můžeme očekávat třeba i útok. Ale vím, že strach si musím nechat pro sebe.

„Jestli s nimi chceme jednat a přijdeme s tyčemi v rukou,“ míní Alan, „mohl by se rozhovor ubírat nežádoucím směrem.“

Prohlížím si cizí stopy v prachu, pravidelně střídají jedna druhou, všechny skoro stejné, nic neprozrazují o svých původcích.

„Je tu nebezpečí,“ promluvil Elias. „Ale jestli mají Oresta a profesora, nemůžeme couvnout. Leda jestli vy z raketoplánu se chcete vrátit... Ale nemyslím, že by to bylo výhodnější.“

„My se nechceme vracet,“ řekla Hana, „co ty, Lucko?“

„Já taky ne.“ Chci být radši s vámi, Eliasi, Alane, Herberte. Ať se stane cokoli.

Pohlédla jsem do dálky. Před námi se zpoza obzoru začal vynořovat malý kopec.

„Eli, takový ojedinělý kopec, co ty na to jako geolog?“

„Těžko říct, možná nějaká plynová bublina. Třeba je tam další kyslíkový pramen.“ Vysvětlení našel, ale moc přesvědčivě při tom nezněl.

„Že už nejsme tak daleko?“ vytrhl nás z úvah José.

Ohlédla jsem se. Druhá skupina se evidentně přiblížila. Stopy zřejmě směřovaly k jedinému cíli. Po pár minutách chůze jsme zjistili, že se naše cesty kříží právě u toho útvaru, který Elias odhadoval na bublinu v ledu. Z dálky bublina, zblízka obytná buňka postavená na kusu pevné země vytvořené průnikem valů tří kráterů.

„To mě podrž,“ kouká Alan na domnělou bublinu. „Tak půjdeme dovnitř, ne?“

„Nejdřív to obejdeme.“

„Tady se něco semlelo,“ zvedá Mick ze země kus krycí plachty. „Vidíte, všude je napnutá, tady se jen tak válí.“

Mezi tím jsem budovu obešla. Povrch měsíce tu vypadal poněkud jinak. Ani stopa po mikrokráterech, žádné zvrásnění, zem hladká jako zrcadlo.

„Eli, tady je něco divného.“

V mžiku byli všichni u mne. „Jako by tu došlo k přetavení povrchu.“

„Něco podobného máme i u nás, je tam zakopaný chladič.“

„Chladič? Na co potřebujete na Japetu chladič?“

„Na chlazení teleportu.“

(Orest)

Sedíme na zemi, skafandry stále na sobě, ale přilby jsme si po vzoru útočníků sundali.

„Co jste sem lezli! Kdo se vás o to prosil!“ vyštěkl jeden z nich.

„Kdo jste?“

„Co je ti po tom, kdo jsme!“

„Nemá cenu se rozčilovat,“ ozval se druhý hlas. „Prostě je přibalíme jako přílohu ke zprávě.“

„Za tohle mě neplatí. Máme jen fotit.“

„Jestli budou mluvit, tak máš po focení.“

Pomalu mi docházelo, o co tady jde. Až jednou rozjedeme provoz, potečou nám rukama miliony. Konkurence pořádně žádná, dvacet let vývoje je nekonečný náskok. Teď se patrně našel někdo, kdo by se také chtěl přiživit a skluz srovnat okopírováním technologie.

Rozhlížím se kolem, místnost je mnohem menší, než se zdá zvenku. Jedna stěna je pokryta panely, uprostřed rozdělena dveřmi. Poznávám ten charakteristický design. Teleport! No ovšem, museli ho sem dopravit někdy v počátcích projektu, kdy tu nebyla stálá posádka. Pak mohli dle libosti dokumentovat vše, co se u nás dělo.

Ohlédl jsem se po tátovi. Evidentně ho teleport zaujal. Naděje na záchranu. V cestě ovšem stojí dva... špióni? hrdlořezové? Nebo jen obyčejní technici, kteří přijeli obšlehnout, co se dá? V každém případě jsou teď ve slepé uličce a my jim hodně komplikujeme život.

Odhaduji vzdálenost ke dveřím. Stačil bych skočit, otevřít je, proklouznout a teleportovat se?

„Ať tě to ani nenapadne,“ četl mé myšlenky ten, co stál blíž.

Po pravdě řečeno, nechtěl jsem to udělat. Ani nevím, zda mají ovládací panel i uvnitř. A i kdyby... Teleport by mne nejspíš zanesl přímo do náručí mecenášů těch dvou. A hlavně, co s ostatními! Ostatní! Vždyť nás tu je pětkrát víc než jich. Síla těch dvou je v jejich kontaktu se Zemí. Když jim výhodu seberu...

Nevím, zda jsem opravdu domyslel, co chci udělat. Využil jsem příležitosti a skočil. Obránce teleportu byl přesvědčen, že mířím ke dveřím, a rázem byl u nich. Můj cíl byl ale jinde, teď už mi nikdo nestál v cestě.

Strhl jsem plombu z resetu. „Nikdo ani hnout, nebo to zmáčknu.“ Samozřejmě, že bych nikdy nezmáčkl. Nastavit tovární hodnoty by se prakticky rovnalo sebevraždě. Bez potřebných přístrojů by už nikdo patřičné hodnoty nenastavil ani s přítelem na telefonu. Blafování ale zabralo. Otázka, na jak dlouho.

„Zablokuj to, změň nějaké hodnoty,“ křikl jsem na tátu. Teprve když začal táta rejdit prsty v neohrabané rukavici po dotykovém displeji, došel mi nerozum celé akce. Když půjde do tuhého, jistě se nebudou rozpakovat a správné hodnoty z táty třeba vytlučou. Že máme co dělat s profíky, mi došlo, když mne jeden z nich elegantní ranou poslal na druhý konec místnosti, aniž bych stačil reset stisknout. I pokud bych tedy chtěl.

„A tohle mělo být jako co?“ Zeptal se sarkasticky ten, co usadil tátu. „Teď to koukej nastavit, jak to bylo, nebo tě vyhodím na mráz a zapomenu nasadit přilbu.“

„To už pak ale ze mne nic nedostaneš, viď?“

„Tak to nastavím podle sebe a na tobě zkusím první přenos. Nebo...“

„Jime, počkej!“ Tak vida, jmenuje se Jim. „Pojď se podívat, co provedl.“

Jim se šel podívat k hlavnímu panelu.

„Změnil jazyk menu. Vůbec se to nedá přečíst. Co to je za písmena!“

Podíval jsem se tázavě na otce.

„Jo, jo. Bať, bylo to tam hned na začátku napsáno: afghánsky. Ono je to podle abecedy, víte?“

„Ty dědku!“ rozběsnil se ten, co nebyl Jim, a začal do táty bušit. Bylo to spíš k smíchu, tvrdá krusta skafandru vydrží horší zacházení. Na hlavu se nezaměřil. Možná není zase takový profík. Nebo ví, že tu hlavu bude ještě potřebovat.

„Cos to proved, táto! Říkal jsem zablokovat, ne zničit. To už nespravíme.“

Jim se zasmál. „To je tak naivní. Myslíš, že jsem ještě neletěl? Namačkám to tam po paměti.“

Odmlčel se.

„A na tobě to vyzkouším... ne, na tobě.“

Otočil se ke mně, odvlekl mě do kabiny teleportu a mrskl do křesla v rohu.

„Doporučoval bych ti, aby ses moc nemlel,“ upozornil mne výhružně a zabouchl dveře.

To jsem ani neměl v úmyslu. Slyšel jsem o případech, kdy se pilotní vlna fokusovala mimo pasažéra... není o co stát. I když, nebylo by lepší skončit to hned? Kdo ví, co mne tam čeká. A kde je vlastně to tam...

Lehká závrať, pocit tepla, halucinace záblesku. Sedím stále ve stejném křesle, ale v opačném rohu. Tak jsem tam. Otevírají se dveře.

„Krucinál!“ zanadával od plic Jim a přidal ještě pár slov, kterým by Lucie jistě ani nerozuměla. „Nefunguje to!“

Byl tak zaslepený vztekem, že si ani nevšiml, že křeslo není tam, kde bylo, když mne opustil. Zato já si to uvědomil velice zřetelně. Já a táta, který to celé spískal. Oba známe tenhle efekt. Při seznamování s teleportem nás doháněl k šílenství. Vše bylo správně nastaveno, ale nejdál, kam jsme poslali testovací krabičku, bylo z rohu do rohu. Po půl dni trápení přišel servisní technik, pokýval hlavou a něco vyklepal na klávesnici. „Měli jste tam veletržní modus,“ zabručiv objasnil.

Jim byl rudý vzteky. Nařídil mi sedět na místě a zkusil to znovu. Pak ještě a ještě. Neměl jsem strach, energie na takový transport jsou zanedbatelné, zdravotní riziko prakticky žádné. Zkusil teleportovat i tátu, nějaké prázdné škatule a pak zase mne. Jediným výsledkem bylo, že křeslo přestalo velice brzy přeskakovat z rohu do rohu. Patrně v menu beznadějně zabloudil. Pohlédl jsem na display a nedivil se. Klikyháky, nerozeznám ani, kde začíná a končí písmeno. Řekl bych, že je to zprava doleva, ale bůh suď. Bylo by to komické, kdyby to neznamenalo, že jsme v konci i my.

Zvuk bzučáku nás vytrhl z neveselých úvah. Jim se podíval na kolegu.

„Někdo spustil poplašné zařízení.“

Na hlavní obrazovce naskočilo okolí stanice s několika postavami v bílých skafandrech.

„Jak vás tak rychle našli!“ zabručel Jim spíš pro sebe a nastavil vysílačku ve skafandru na hlasitý odposlech.

„...ého máme i u nás, je tam zakopaný chladič,“ linulo se z reproduktoru.

„Chladič? Na co potřebujete na Japetu chladič?“

„Na chlazení teleportu.“

„Myslíš, že je to teleport?“

„Smysl by to dávalo.“

„Přece neodletěli bez nás!“

„Je jediná možnost, jak to zjistit. Vlezeme tam.“

Víc Jim slyšet nepotřeboval. Ještě chvíli zaváhal, pak uchopil přilbu a aktivoval mikrofon.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:34