Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

7. Tierra del Fuego

(José)

Právě když chtěl Alan s tím trumpetou Eliasem otevřít dveře přechodové komory, ozval se ze sluchátek cizí hlas:

„Vstup je zablokován, jděte pryč.“

Překvapilo nás to. Chvíli bylo ticho.

„Máme podezření, že jsou u vás dva naši lidé.“

„Nikoho tu nemáme...“

„Jsme tady, oni jsou jen dva...“ ozval se z dálky Orestův hlas. Následovala tupá rána a zaúpění.

„...nasaď jim přilby a vypni vysílačky...“ vyrozuměli jsme ze změti tlumených hlasů, které následovaly. Pak se hlas ozval opět nezkresleně.

„Dobrá, tak je tu možná máme.“

„Proč je tam držíte, pusťte je!“ dostal jsem se konečně také ke slovu.

„Zaútočili na nás, ohrožovali náš výzkum.“

Okamžitě mi to zapálilo. Maskovací plachta, žádné měřicí přístroje kolem. Chybí parabolická anténa pro styk se Zemí, nejspíš udržují rádiový klid, aby se neprozradili. Ti vevnitř zajisté nejsou vědci.

„Pánové, vy nám lžete, viděl jsem...“ chystal jsem se jim to říct hezky naplno od plic, ale Lucie do mne zezadu strčila, až jsem upadl. Kdyby to nebyla holka, pustil bych se s ní do křížku. Místo toho se do toho zase zamontoval Elias.

„Tak to bude jistě nějaké nedorozumění. Pusťte je, pokud vám rozbili nějaké přístroje, můžeme vám poskytnout z našich zásob. Možná bychom se mohli dohodnout i na další spolupráci.“

„Spolupráci?“

„Vy tam máte teleport, viďte? To je poznat podle těch mohutných chladičů. Když nás všechny dopravíte na Zem, nezůstane jen při úhradě výloh. Náš zaměstnavatel dovede být uznalý...“

„Počkejte.“

Ozvalo se cvaknutí. Někdo na druhé straně vypnul vysílačku. Patrně se na něčem radili. Až po delší době spojení obnovili.

„Teleportem vám posloužit nemůžeme. Vaši přátelé ho vážně poškodili. Ale je tu jedna věc, o které bychom mohli jednat.“

Nevěřil jsem tomu, že by mohli opravdu teleport poškodit, ale už jsem se do toho nemíchal. Lucie se ukázala jako zrádkyně. Ať si to tedy vyřídí sami, když vědí všechno nejlépe.

„O co jde?“

„Máme málo potravin. Než teleport opravíme, potřebujeme výpomoc.“

„Sami máme nedostatek potravin. Můžeme ale pomoci s opravou teleportu. Na základně máme nástroje, možná i nějaké náhradní součástky...“

„Máme servisní návod a seznam parametrů,“ dodal Herbert.

„Nepřichází v úvahu. Potraviny nebo nic. A když se nedohodneme, ty dva krky navíc tu živit nebudeme.“

„Nenecháme se vydírat,“ vyhrkl jsem bojovně, ale asi mne moc neposlouchal, protože hned pokračoval:

„...a uvědomte si, že monitorujeme vaši komunikaci se Zemí. Jestli se s nimi budete chtít radit, naše úmluva přestane platit.“

„Nic jim nedávejte!“ zakřičel jsem do mikrofonu. „Vůbec se s nimi nebavte, prostě se k nim prořežeme. Vykouříme je. Buď hned nebo potom...“ Ani nevím, co všechno slyšeli a o čem se potom bavili. Hana zradila také a vypnula mi vysílačku.

(Herbert)

„Já tomu nerozumím,“ prohlásila za nás za všechny Lucka. Seděli jsme naproti sobě v Lidenbrockově základně. Teprve tady jsme se rozhovořili. Po cestě jsme nejprve čekali, až budou naše vysílačky z doslechu jejich rádia, pak už jsme si jen přáli být v bezpečí.

„Čemu nerozumíš?“ vyhrkl podrážděně José. „Mají málo jídla, tak vydírají.“

Ani se na něj nepodívala.

„Proč nechtějí pomoct s opravou teleportu!“

„Řekl bych,“ vložil se Elias, „že teleport v poruše vůbec není. Třeba potraviny ani nepotřebují, ale chtějí, abychom je my neměli.“

„Že jako chtějí, abychom tu umřeli hlady?“

„Dávalo by to smysl. Celou dobu tu jsou tajně, asi pro to mají důvod. Když tu v klidu zemřeme hlady, a oni tu ještě uklidí, nikoho nenapadne hledat jiné vysvětlení toho, co se stalo.“

Padla na mne tíseň. Malou chvíli se zdálo, že jsme zachráněni...

„Tak to nebude, Eliasi,“ přišel s úlevným nápadem Mick. „Až pustí Lidenbrocky, tak nám už nic nezabrání podat na Zem zprávu. Takové krátkozrakosti by se nedopustili.“

„Kdo říká, že je opravdu pustí?“

Slova měla účinek bomby. Nyní dávalo vše smysl. Ať už tu ti dva dělali cokoli, neměl to nikdo vědět. Jen strach z vyšetřování jim zatím brání nezbavit se nás nějakým elegantním způsobem.

„Tak jim nic nedáme! Já to říkám pořád,“ vyřešil hlavolam José.

„Chceš riskovat jejich životy?“

„Ne, prostě se tam prořežem. Nástroje na to máme.“

„A budeme doufat, že jim před tím, než se tam provrtáme, nasadí přilby,“ zavrčela Hana.

„Máme jedinou naději, přepadnout je při výměně,“ podíval se Elias na Alana.

„To chce ale důkladně promyslet!“

Všech osm se nás sesedlo blíž a ztišili jsme hlas, jako by hrozilo nebezpečí, že nás přes ty kilometry vzduchoprázdna zaslechnou.


Nákladní plošina sibirjaka se proplétá po hřebenech kráterů. Tolik potravin bychom bez jeho pomoci těžko převáželi. Když únosci nadiktovali, co všechno chtějí, obešla nás hrůza. S tím, co by nám zbylo, bychom vydrželi možná tak týden. Teď se nám hodilo, že můžeme vzít sibirjaka, aniž by to bylo nápadné.

„Micku, raději ten kráter objeď, vezmi to víc vpravo.“ Dialogy máme nacvičené, nevíme, kdy se dostaneme na doslech. Musíme se alespoň na chvíli dostat mimo zorné pole jejich kamer a musí to vypadat přirozeně.

„Bez starosti...“ odpovídá a přidává pár bezvýznamných frází.

Pomalu se blížíme k nepřátelské základně. Podle plánu se snažíme dostat se k ní odzadu. Nevíme, kde mají nainstalované kamery, ale doufáme, že míří směrem ven z Cassini Regio, odkud by mohlo přijít nebezpečí.

„Za chvíli tam budeme,“ hlásí Mick. Smluvené znamení. Z pozice šoféra předpokládá, že lepší pozici pro opuštění vozidla již mít nebudeme.

Mick přibrzdil, ale nezastavil, Alan s Eliasem, ležící doposud bez hnutí mezi bednami s potravinami, se sesmekli z plošiny sibirjaka a skutáleli se do kráteru. Neohlížíme se, možná nás kamery přece jen vidí, nesmíme vzbudit podezření. Pokud možno, upoutat pozornost na nás, aby se ti dva mohli nenápadně odplížit.

„Micku, zajeď támhle,“ ukáže Hana na rovinku asi padesát metrů od základny, naproti vstupu do přechodové komory.

„Jasně,“ trhne Mick trochu necitelně volantem. Sibirjak nadskočí, s obavami se ohlédnu. Prázdné skafandry mezi Hanou a Karlem se povážlivě nakloní, ale zůstanou sedět na svých místech. Z dálky to vypadá, jako bychom byli v plném obsazení.

Přijíždíme na smluvené místo, Mick brzdí a zajišťuje vozidlo proti samovolnému rozjezdu. Dívám se na dveře s obavami i nadějí. Za nimi se nachází teleport. Dostaneme se k němu?

„Základno, jsme tady,“ ujímá se slova Hana. „Jsme připraveni.“

Zrakem fixuji vstup do základny. Konečně! Nade dveřmi se objevují dvě postavy ve skafandrech. Alan s Eliasem obsadili své pozice.

(Alan)

Ohlédl jsem se na Eliase. Nesměli jsme mluvit, naše šance spočívaly v překvapení. Kdybych teď Eliasovi něco potřeboval, musel bych se spolehnout na posunky, protože na hraní si s hadicí a ventily už nebyl čas.

„Všechno OK,“ přeložil jsem si Eliasův zdvižený palec do mluveného slova. Leželi jsme na střeše obytné buňky, nad východem z přechodové komory. Až vyjdou... Hlavně to musí být rychlé, aby nestačili ublížit profesorovi. Nechtěl bych, aby zažil další dekompresi.

„Vycházíme ven,“ ozval se ve sluchátkách jeden z únosců. „Žádné hlouposti, nebo mu otevřu skafandr.“

Chvíli se nic neděje, pak se ozve hlas znovu: „Odstupte od dveří. Všichni zpět... Dál... ještě kus... dobře, jdeme.“

Do zorného pole se nám dostaly dva tmavé skafandry únosců, jeden bílý, profesorův. Orest zůstal uvnitř, jasný důkaz, že nechtějí dodržet podmínky předání. Profesor kráčel před nimi, ruku jednoho z únosců na hlavní sponě. Jediné trhnutí a... Ze své pozice jsme ale viděli něco, co ostatní neměli šanci spatřit. Spona byla zajištěná. Únosci tedy neměli v úmyslu profesora skutečně zabít! Teď byla naše šance.

Jako bychom byli s Eliasem synchronizováni atomovými hodinami, přikrčili jsme se na hraně střechy, pomalu začali přepadávat hlavou dolů a ve správnou chvíli se naplno odrazili. Spadnout na někoho ze dvou metrů je v místní gravitaci směšné. Když se ale naplno odrazíte, setrvačná hmota udělá své. Dvě lidská torpéda, vystřelená jako na povel, zasáhla svůj cíl a už se válíme po zemi.

Co jsem stačil zahlédnout, Eliasův soupeř se ani nepokusil o odpor. Ten můj sebou sice chvíli házel, ale když uslyšel cvaknutí pojistky hlavní svorky, zkrotl jako beránek. Věděl, že s tím nejsou žerty. Za pár vteřin jsem uslyšel podobné cvaknutí i já.

„Tak to by snad stačilo, uklidníme se. Ano?“

Odrazem v hledí jsem nad sebou zahlédl profesorův bílý skafandr. To on mi držel ruku na pojistce.

„Myslíte si, že jsme tak blbí?“ pokračoval.

„Profesore!“ vykřikne Elias. Vstává z tmavého skafandru pod sebou. Dochází mi, co se stalo. Únosci donutili profesora, aby si s jedním z nich vyměnil skafandr. Počítali, že se nebudeme chtít nechat vydírat. Ještě ale mám v ruce nějaký trumf. Konkrétně hlavní svorku tmavého skafandru. Kdybych ji teď pustil, byl by to mat. Takhle je to remíza. Je jen na mně, zda ze situace něco vytěžím.

„Jestli uslyším, jak mi uniká vzduch, strhnu mu sponu,“ pohrozil jsem. Zabít bych nedovedl. Na druhou stranu, cuknout kusem železa...

„Nápodobně,“ ujistil mne bílý skafandr.

Pomalu všichni tři vstáváme ze země. Držím se jako klíště toho pancharta pode mnou, pomalu se překlápíme, sedím na skrčených nohou. Teď je moje šance. Uchopím svorku tak, abych ji omylem neotevřel, druhou rukou chytnu bílý skafandr a naplno se odrazím. I se skafandry tu vážíme každý tolik, jako na Zemi dvou, tří kilové závaží, svaly jsou dimenzované na hodnoty o řád vyšší.

Letíme prostorem a modlím se, aby moje svorka vydržela. Naštěstí jdou svorky velice ztuha. Konstruktér se nechtěl spolehnout pouze na pojistku. Vzpomínám, jak nás to každý den zlobilo, teď jsem za to vděčný.

Původním cílem mého skoku byla skupina mých přátel vzdálených necelých dvacet metrů. S jejich pomocí bych se určitě toho bílého parazita nějak zbavil. Jenomže právě ten, v poslední chvíli před odrazem, posunul naše společné těžiště na druhou stranu. A tak jsme se od mých zachránců naopak vzdálili a dopadli doprostřed jednoho z četných kráterů.

Ohlížím se po ostatních.

„Nechoďte blíž,“ zařve hlas ve vysílačce. „Nebo ho trochu přidusíme.“ Tím myslí mě. Bílý vytahuje z úchytu na nohavici šroubovák, vráží ho do otvoru ventilu na prsou a přitlačí na těsnicí membránu. Z prsou vytryskne tenký pramínek bílého kouře. Vlhkost, obsažená ve vzduchu, ve vzduchoprázdnu okamžitě zkondenzovala a zviditelnila se jako zmrzlá pára. Vteřinu dvě nám nechal drásat uši sykotem unikajícího plynu.

Výhrůžka zapůsobila. Nikdo se nehýbe. Teď mě mají v hrsti.

„Tak co koukáte?“ pokračuje hlas ve vysílačce. „Složte bedny u vchodu a pak vám kamaráda vrátíme.“

Taktická chyba, jakmile se naši dostanou ke vchodu, nic jim nezabrání obsadit teleport. Jen jim musím dát včas najevo, že dokud držím sponu, neodváží se mi ublížit.

„Však se rozumně dohodneme,“ soudí můj bílý věznitel. „My nejsme žádný lidožrouti. A co ty, Alane,“ dívá se na jmenovku na mém skafandru, „nechtěl bys dělat pro nás? Nevede se nám špatně, prachů bys dostal dost a důležité místo. Co ti dávají teď?“

Věřím, že by se jim spolupracovník hodil. Jestli zdokumentovali naše zařízení, neznamená to ještě, že by dovedli uvést těžbu do chodu. Provést výpočty není žádná legrace, a kdyby to nějak oblafli, riskují havárii.

„U nás by ses měl líp,“ přidává se černý. „Dají ti, kolik si řekneš, a u nás budeš někdo. Lidi se budou třást, abys jim nevytknul špatně utaženej šroubek.“

To si pište, že nechci, i když ani nevím, kam mě to vlastně lákáte. Jen jestli vám bude stačit, že nechci. Bílý mě pořád pevně drží, i černý se občas pokouší mě chňapnout.

Všichni se navzájem sledujeme, nervy napjaté. Co je s tím vykládáním! Kdy už konečně Eliase napadne, že mohou vlézt dovnitř? Třeba bych mohl předstírat, že mne nabídka zaujala, že jsem na Jimově straně...

Přátelé pořád čekají a nehýbají se. Herbert si položil ruku na přilbu a skrčuje jeden prst za druhým. Dochází mi, co naznačuje. Teď! Trhl jsem sebou, abych setřásl bílého. Sáhl po šroubováku a zamířil na můj ventil. Kopat, zmítat se! Váleli jsme se v prachu, chvíli nahoře bílý, chvíli černý. Doufal jsem, že je i v zájmu bílého, aby mi nestrhl dehermetizační svorku. Byl by to sice můj konec, ale i konec jeho kamaráda. Sám by se pak už přesile neubránil. Podařilo se mi kopnout někoho kolenem. Ve skafandru to samozřejmě nebolí, ale poněkud jsem se uvolnil. Bojuji o čas. Až se k nám dostanou přátelé...

Ucítil jsem drobné zachvění. Okamžitě jsem pochopil, k čemu došlo, už jsem to jednou zažil. Obešla mne hrůza. Křehké vazby prachového krystalu, na kterém jsme zápasili, se skokem rozpadly. Hlavou mi probleskla vzpomínka na topícího se Herberta. Hlavně se nehýbat, položit se na prachovou hladinu.

„Co se děje! Jime, pryč!“

Mí únosci tuto zkušenost neměli. Bílý mne ve zmatku pustil a snažil se utéct. Neměl jsem již důvod držet černého, pilně jsem se věnoval vlastní záchraně, tedy důslednému nicnedělání.

„Pomoz mi, nemůžu se ani hnout!“

Byl na ně tristní pohled. Bílý ponořený po pás, černý až po ramena. Oba se snažili vyprostit, ale každý pohyb je strhával hlouběji.

„Nemrskejte sebou! Slyšíte?“

Možná opravdu neslyšeli, ale spíš propadli panice. V každém případě neuposlechli, za chvíli se za nimi zavřela hladina.

„Nevidím, nic nevidím. Je tu strašná tma. A zima. Tady je taková zima!“

Vysílačky poslušně přenášely každé slovo, ještě dlouho budou fungovat. Baterii ohřívající se spotřebovávaným proudem prostupující mráz nevyřadí z provozu tak rychle jako živý organismus.

„Už jsme tu! Alane, vydrž!“

To jsem měl v úmyslu. Myslím, že mi moc nehrozilo. Až na ten chlad. Nohy zabořené po kolena, zbytek těla leží naznak poněkud potopený v prachu. Dost velká plocha na únik tepla. Důležité ale je, že se nepotápím.

„Doběhnu pro lano, mělo by být v autě,“ slyším Herbertův hlas.

„Rovnou přivezte sibirjaka sem,“ velí profesor, který zatím naladil vysílačku na naši frekvenci, „budeme ho potřebovat.“

Chvíli čekám, pak uslyším ve sluchátkách sílící charakteristický praskot špatně odrušeného elektromotoru sibirjaka. Snažím se vykroutit hlavu, koutkem hledí vidím Herberta za volantem, jak smykem brzdí a nacouvává ke břehu. Sundavá lano přivázané na konci mechanické ruky a hází mi druhý konec.

„Počkej, hodím ti ho znovu,“ křikne Elias, když mi lano vyklouzlo. Jsem již zkřehlý zimou, nedaří se mi lano pevně uchopit.

„Uděláme to jinak,“ ozve se po pár marných pokusech Elias, provléká lano karabinou na pasu a váže uzel.

„Eli, nemám jít já, když jsem lehčí?“ pípne Lucčin hlas.

„Ne, bude potřeba taky síla,“ odpovídá Elias. „Zůstaň tady.“

Dochází mi, co chce Elias udělat, to nesmím připustit.

„Nedělej to!“ vykřiknu, ale nedbá na mne, rozbíhá se, skáče mým směrem a mizí mi ze zorného pole. Nikdo ani nedutá.

„Až já budu jednou vyprávět, jak jsem plaval na Japetu v prachovém jezeře...“ přeruší konečně Elias mlčení.

Konečně jsem ho uviděl. Ležel na břiše, rukama pádloval.

„Eliasi, neblázni, vcucne tě to!“ Vím, jak moc riskuje. Archimedův zákon je krásná věc, ale vsadit na něj svůj život... Ještě hodně doktorandů postaví svou habilitaci na zkoumání všech jevů, které se zde uplatňují.

„Co by vcucávalo,“ bagatelizuje svůj čin. „Chyť se mne.“

Beru podávanou ruku. „Snad se udržím. Nohy se mi zabořily pěkně.“

„O to se nestarej,“ uklidňuje mne a druhou rukou uchopí pod ramenem. Pak houkne na Herberta: „Zapni to!“

Mechanická ruka zabrala, lano se napnulo. Cítím, jak mne Elias táhne ven, volnou rukou pomáhám. Jde to pomalu, pomalinku, nicméně centimetr po centimetru vybředají nohy z prachu. Necítím ruku, z Eliasova supění mi dochází, že i on je u konce sil.

„Měli jsme nejdřív zmenšit vnitřní tření. Probublat prach vzduchem, stejně, jako když jsme tahali Herberta.“

„Teď už...“ vydechl zprudka Elias, „...to zvládnem.“

Napětí polevilo. Nejprve jsem se lekl, že se přetrhlo lano, skutečnost byla horší. Sibirjak, už tak nakloněný na šikmém svahu, nejen působil silou na lano, ale touž silou působilo lano na přes mechanickou ruku na sibirjak. Jeho přední kola se nadlehčila a celá plošina se kolem osy zadních kol začala překlápět.

Než si Herbert uvědomil, co se děje a vypnul tah mechanické ruky, bylo už pozdě, těžiště již bylo za osou otáčení.

„Zatížit!“ vykřikla Lucie a skočila na přední nárazník sibirjaka. Svou muší vahou nemohla zkázu odvrátit, ale oddálila ji. Sice na malou chvíli, ale i ta stačila, aby se ostatní vzpamatovali a přiběhli jí na pomoc.

„Tak to budeme muset vzít do rukou osobně,“ suše oznámil profesor, když stálo vozidlo opět na všech čtyřech. „Pánové, všichni k lanu.“

Parta přátel na břehu táhne, já se pokouším volnou rukou pádlovat, nohy už jsou venku. Teď už to jde samo, táhne už prakticky jen Herbert se symbolickou pomocí Lucie.

„Jime, slyšíš?“ zazní Lidenbrockův hlas.

Projede mnou závan chladu. Všichni ztichli, naslouchají.

„Jime, slyšíš mě?“ opakuje profesor. „Musíš pustit kyslíkový ventil.“

Žádná odpověď. Ticho. Jako omráčení sledujeme nehybnou hladinu prachového jezera a zmrzlou japetovskou krajinu. Ticho, ticho jako na hřbitově.

(Hana)

Když jsem viděla ten lidský řetěz, Elias drží Alana, Herbert táhne, Lucie přidržuje lano ukotvené na sibirjaku, vybavila se mi pohádka o veliké řepě. Velice nevhodné v takové chvíli, ale díky tomu jsem se dokázala odpoutat a nahlédnout situaci z nadhledu. Tady nejsem nic platná, Alan už je prakticky zachráněný. Teď je třeba zjistit, co se stalo s Orestem, proč se nehlásí ve vysílačce. Vyběhla jsem směrem k přechodové komoře.

(Orest)

Ten panchart Jim se nespokojil jen s tím, že vypnul vysílačku a svázal mi nohy a za zády ruce. Ze strachu, abych ji nějak nezapnul a nekontaktoval zbytek skupiny, nacpal mi do pusy roubík a převázal obinadlem. Mozek mi ale vypnout neuměl. Co teď! Přepadnout je, až se budou vracet? Nebo zničit hromadu pamětí složených bez většího ladu v kartonové krabici? Stačil jediný pohled, abych na nich rozeznal naše firemní logo. Když jsme opustili základnu, nejspíš nám vybrakovali počítače a teď budou luštit naše know how. Duchaplné plány s jednou vadou na kráse. Byl jsem spoutaný. Po pár prostocvicích a skrčování nohou jsem dokázal dostat ruce dopředu.

Rozvázat pouta na nohou pak nebyl problém, horší to bylo s rukama. Pokusil jsem se strhnout obinadlo z hlavy, abych se dostal k uzlům zuby, ale látku jsem měl pevně zaříznutou do pusy. Po chvíli zápolení se šroubovákem drženým mezi koleny se mi povedlo ruce částečně uvolnit. Stále byly spoutané, ale s téměř čtvrtmetrovou svobodou. Na dveřích přechodové komory zablikala kontrolka, nebyl již čas hrát si s poutem, ačkoli drželo na vlásku. Strhl jsem ze zdi těžkou láhev hasicího přístroje a postavil se za dveře.

(Karl)

Po pravdě, když se ti tři probořili do prachu, rozklepal jsem se. Tuhle situaci jsem již jednou zažil, málem stála Herberta život. Vybavilo se mi, že jsme tenkrát foukali hadicemi do prachu. Moc jsem to nepochopil, ale pomohlo to. Takže po chvíli naprosté strnulosti jsem už lítal se svou hadicí po břehu a pokoušel se nějak přispět. Situace se ale tentokrát vyvinula jinak. Alan se moc nepotopil a Elias se pro něj pustil.

Asi už nehrozilo větší nebezpečí, protože Hana zničeho nic odběhla. Sledoval jsem její kroky, zmizela v přechodové komoře. Orest! No ovšem, úplně bychom na něj zapomněli, kdo ví, v jaké situaci se tam nachází. Bez dechu dobíhám k základně. Přechodová komora je zablokována, musím počkat, až ji Hana uvolní.

(Hana)

Nevím, co je tohle za přechodovou komoru! Všechno tu trvá věčnost, hermetické uzamčení dveří, napouštění komory kyslíkem. Ještě není tlak ani na třech čtvrtinách nominální hodnoty a netrpělivě sundavám přilbu. Konečně! Ještě dobíhá nějaká kontrola, cvakne zámek vnitřních dveří, vstupuji dovnitř.

V místnosti je binec, ale nikde nikdo, jen v rohu se válí prázdný skafandr. Nemám čas si ho prohlížet. Jakýsi zvuk mne přinutil otočit se. Za mnou stojí příšera s hlavou zamotanou do obinadla. Proti obličeji mi letí železný válec.

(Orest)

Vnitřní dveře přechodové komory se otevírají dovnitř. Je to z bezpečnostních důvodů, přetlak uvnitř nedovolí dveře otevřít, dokud není přechodová komora pod tlakem. To byla má jediná šance být neviditelný, až vejde Jim nebo jeho kumpán dovnitř. Jednoho z nich vyřídím dobře mířenou ranou hasicím přístrojem. Co s tím druhým jsem v tuto chvíli ještě nevěděl.

Už vchází dovnitř a rozhlíží se. Nemám ani sekundu na rozmyšlenou, jinak přijdu o moment překvapení. Rozpřahuji se, Jim se otáčí, útočím přímo na hlavu. Ta hlava! Na poslední chvíli měním směr rány, hasicí přístroj letí vzduchem na druhý konec místnosti a naráží do stěny.

(Alan)

„A teď honem do tepla!“ rozkázal autoritativně profesor Lidenbrock, jen co jsme se vzpamatovali z prvotního šoku.

Nehádal jsem se s ním. Proti tomu, jak se topil Herbert, bylo mé dobrodružství zanedbatelné, nicméně, válet se ve zmrzlém prachu k pořádnému prochladnutí stačí.

„Souhlasím,“ přitakal Elias, který na tom nebyl o mnoho lépe, a hned zamířil k základně.

Ve dveřích jsme se zastavili.

„Sem se najednou nevejdeme,“ nahlíží Herbert do komory. „Nejvýš tři čtyři osoby. Musíme nadvakrát.“

Nastoupil jsem já, Elias, Lucka a José. Něco mi říkalo, že starší by měli jít první, ale prostoupila mne zimnice, tak jsem si to nechal pro sebe.

(Orest)

„Hano!“ chtěl jsem vykřiknout, ale roubík v puse mi dovolil jen to, co ještě po letech Hana při vyprávění komentovala jako: „...a ta mumie napřahovala pařáty a dělala hů, hů...“

„Oreste! Jsi to ty!“ Chvíli si mne prohlížela a přísahám, že se jí leskly oči. Ostatně, mně nejspíš také. „Ukaž, rozvážu ti to.“

Rukama v neohrabaných rukavicích skafandru se několikrát pokusila uchopit konec obinadla.

„Počkej, já si to sundám.“

Navyklými pohyby odjistila pár spon a vylezla ze skafandru. Štíhlými prsty, teď již uvolněnými, začala rozplétat obinadlo. Je o hlavu menší než já, když odvíjela obinadlo na mém týlu, musela si stoupnout na špičky. I tak sotva dosáhla, přitiskla se na mne. Můj obličej se dostal do její těsné blízkosti. Posledních několik decimetrů obinadla, odkláním hlavu a plivu roubík.

„Hano, ani nevíš, jak rád tě vidím!“

Obinadlo je již dávno pryč, přesto Hana nechává ruce kolem mého krku. Něco šeptá. Snažím se ji obejmout, ruce mám svázané. Pokládám ji jednu ruku kolem pasu, druhá zůstává zkroucená ve směšné poloze. Pochopila, že se ji snažím pohladit, přitiskla se. Ani jsem si nevšiml, že opět zablikala kontrolka na dveřích. Teprve zvuk otvíraných dveří mne přinutil otočit se.

„Děti, všechno v pořádku?“ uslyšel jsem starostlivý Karlův hlas.

(Hana)

Někdy se mě lidé ptají, co si oblékáme do skafandrů. Je v nich dost těsno a teplo, řeší se to tenkou přiléhavou kombinézou. Takže nás Karl načapal ve velice nepříjemné situaci. Tím, že jsem se lekla, provinile uskočila a odkryla tak pohled na Orestovy stále ještě svázané ruce, jsem toho moc nezachránila.

„To jsem si oddechl,“ přešel trapnou situaci bez komentáře. „Měl jsem strach, jestli ti tu neublížili.“

„Já jsem v pořádku a co venku, pustili tátu?“

(Karl)

Zatím co Hana vypráví Orestovi, co se venku přihodilo, těkám zrakem po místnosti. Běžný nepořádek, v rohu krabice s několika málo počítačovými součástkami, ale žádné odšroubované kryty, žádné měřicí přístroje, ani stopa po elektronickém kutilství. Využívám pausy v Hanině vyprávění.

„Tak to vypadá, že měl Elias pravdu.“

„V čem?“ diví se Hana.

„Rozhlédněte se, vypadá to, jako by se tu někdo snažil opravit teleport? Všichni jsme přece viděli, jak to vypadá. Nejspíš nám lhali, k žádnému poškození nedošlo...“

„Musím vás zklamat, Karle,“ přerušil mne Orest. „K poškození sice nedošlo, ale teleport je nepoužitelný. Táta...“ zamlčel se, „víte, byli jsme v nouzové situaci, museli jsme teleport nějak zablokovat. Táta změnil ovládání na afghánštinu. Menu je naprosto nesrozumitelné...“

(Hana)

Karl mne trochu nazlobil, chtěla jsem to být právě já, kdo bude Orestovi vyprávět, co se stalo venku. Chtěla jsem to udělat hned a do toho mi vpadl Karl s úvahami, v čem měl Elias pravdu. Zlost mne ale rychle přešla. To, o čem mluvili, se týkalo nás všech.

„To je přece směšné...“

„Ne zas tak, jen se k tomu zkus na chvíli posadit. Jim si také myslel, že to zvládne...“

Zatím co Orest vyprávěl něco o veletržním módu, procházela jsem jednotlivými stránkami ovládání. Pomalu mi došlo, s jakým problémem se musíme poprat. Kdybychom objevili mimozemský stroj, nebyli bychom na tom lépe.

„...a nezapomeň, že musíme ještě změnit nastavení cílové stanice, jinak nás to odnese bůh ví kam.“ dokončil Orest svůj monolog.

„Víte, já jsem klasický archeolog,“ svěřil se nám Karl. „To znamená, že se zajímám o antiku, tedy o staré Řecko a Řím.“

Orest protočil panenky, otevřel pusu a... spolkl nějakou jedovatost.

(Karl)

Myslím, že vím, proč Johan takhle nastavil teleport. Orest říkal, že byl Afghánistán podle abecedy hned na vrchu, ale to byla jistě jen šťastná náhoda, byl by ho dal tak jako tak. Jednak proto, že by se tam nedomluvil a nikdo by z něj opravu nevymlátil, jednak...

„...abyste tomu dobře rozuměli,“ pokračoval jsem ve vysvětlování, „staré Řecko, to jsou jednak rozhádané státečky, ale také kolébka humanismu a hlavně,“ vztyčil jsem významně prst, „hlavně je to hrdinný zápas s Perskou říší.“

Hana s Orestem na mne koukali velice nechápavě. Z kraje jsem myslel, že budu muset připomenout bitvu u Marathona či Salaminy, ale nezdálo se mi, že je k tomu vhodná příležitost.

„Abych to zkrátil, studium starého Řecka, to znamená i studium Perské říše. To Johan velice dobře ví. Mnohokrát mne sledoval při analýze mých vykopávek, jak luštím perské nápisy. Nu a Afghánistán, to je jedno z posledních míst, kde se stále ještě mluví persky.“

„Karle, vy umíte afghánsky?“ vydechla překvapeně Hana.

„Ale vždyť říkám, že žádná afghánština není. Mluví se tam persky. Také persky, abych byl přesný. Uznávám, že perština od dob bitvy u Thermophyl doznala jistých změn, nevím, jak se řekne teleport, nicméně jsem se s moderní perštinou do styku dostal a pasivní znalost jazyka nemohu zapřít.“

(Elias)

Jsme v přechodové komoře, mačkáme se na sebe, ale to nevadí. Hlavně že jsme se s Alanem dostali z prachu. Já bych to nepřežil, kdyby tady Alan měl zůstat. Musel bych udělat sebevětší bláznivinu, abych ho zachránil. Takhle jsme si jen zaplavali v prachu, ještě že nic horšího.

Lucinka se tiskne ke mně, což ve skafandru není skoro cítit. Když si představím, co s námi bude dál, něco uvnitř mé mysli řve: teleport musí fungovat! Musí! Teleport buď vůbec není rozbitý, nebo ho opravíme, kdybych měl vyrábět galvanický článek ze zinku a kyseliny.

Spínač u dveří se rozsvítil, vcházíme dovnitř. Malý těsný prostor plný věcí, u displeje teleportu sedí Orest, Hana a Karel. Sotva odtrhli oči, aby se po nás podívali. Zírají na roztodivné ornamenty místo nápisů. Hlavou mi projede, že jsme v koncích.

Karl ukazuje nápisy, něco říká... Orest se ho ptá... po chvíli mi dochází, že Karl ty cizokrajné nápisy čte. Všechny dotazy si nechávám pro sebe, abych je nerušil. Alan si přisedl k nim, aby jim pomohl luštit, já s Luckou ustupujeme stranou, bude lepší, když nebudeme koukat přes rameno. Uklidnit se, neznervózňovat.

„Bože, co je s tím teleportem,“ žasne José.

Konečně Karl řekne, na co všichni čekáme. „Volba jazyka... tady jsou různé jazyky...“

„Wow,“ zajásá Orest. Políbí Hanu, Alan se na nás směje, teleport hovoří čistou angličtinou.

Kouknu po Lucince, víš, co to pro nás znamená? Splní se nám, co jsme si přáli, odcestujeme odtud pryč, ale spolu, spolu, já už tě nepustím. Udělali jsme chybu, když jsme se tehdy rozloučili, a já už ji nehodlám opakovat.

(Alan)

Vchází profesor Lidenbrock s Mickem a Herbertem.

„Tady už je vyluštěno,“ usmívá se profesor.

Orest vstává. „Tati, tys mě vyděsil. Já myslel, že teleport je v kopru, a tys mi ani neřekl, že Karl umí afghánsky.“

„To jsem ti neřekl naschvál,“ míní Lidenbrock. „První zásada konspirace - neříkej nic zbytečně!“ Rozpřáhne ruce a obejmou se s Orestem. Když je vidím, zatoužím najednou být doma.

Snad mě tady v nejbližší době nebudou potřebovat. Poslouchám hovor, vyvíjí se debata o nejbližších plánech. Nemá cenu čekat s rekonstrukcí, stanice by se měla začít co nejdřív opravovat. Orest s Herbertem tady zůstanou, protože mají přehled o situaci, já můžu odjet, bohudíky. Však na Zemi budu mít taky práce dost.

Elias se odhodlává ke slovu. „Šéfe, mohl bych si vzít asi na dva týdny dovolenou? Potřeboval bych si něco zařídit na Marsu.“

„To víš, že jo,“ souhlasí Orest a mrkne po Lucce. Je překvapená, roztomile se pýří.

„Já pojedu s tebou,“ říká jí Elias, „a dohodneme se, co dál.“

Něžné políbení už vidět nemusím, dívám se radši na Oresta, jak prozkoumává nastavení teleportu. Cílová stanice je momentálně nastavena na Zemi, něco kolem 54° jižní šířky a 70° západní délky. Co to asi je?

„Jižní Amerika,“ navrhuje Hana.

„Tierra del Fuego,“ říká José a ukazuje zmuchlaný vytištěný e-mail, na kterém je adresa s koncovkou tf. „To je ostrov na jihu Jižní Ameriky,“ vysvětluje José. „Anglicky je to Ohňová země?“

„Anglicky je to taky Tierra del Fuego,“ hučí Lidenbrock. „V těžbě klatrátů nejsou špatní. Ale je tam diktátorský režim. Z patentů registrovaných v jiných zemích si nic nedělají. Copak píšou v tom mailu?“

„Je tady přihlašovací heslo na stránky Oheň v srdci,“ studuje papír José.

„To by se nám mohlo hodit,“ pousměje se Orest. „Jestli si nedají pokoj a budeme se tady s nima ještě přetlačovat.“

„Aby teď někdo z nich přijel teleportem,“ obává se Mick, „je to zablokované?“

Nerad bych se setkal s další návštěvou z Ohňové země. Orest přikyvuje, že druhý směr teleportu je potřeba zablokovat. Zatím nemusíme mít vůbec strach, protože stroj je ve veletržním módu, tedy v režimu pro předvádění na výstavách, a není schopen transportovat ani myš.

Herbert přinesl návod, provádíme potřebná nastavení, všechno naštěstí funguje. Zbývá jen spojit se ze staré základny se Zemí a oznámit náš příjezd.

(Lucie)

Naposled na staré základně, balíme si těch pár věcí, co tu máme. Orest domlouvá se Zemí čas a další podrobnosti kolem spuštění teleportace. Napadlo mě, že se mi možná bude i stýskat. Hluboko uvnitř, jestlipak i ostatní cítí, že něco ztrácíme, když se rozcházíme?

„Co si zapomenete, dostanete až při příští Astro-Aquě,“ halasí Herbert.

Já vím, situace není tak jednoduchá. Ještě budou spory o náhradu škod. A Orest s Hanou, až se potkají u soudu, budou se na sebe pořád hezky dívat?

Zapínám zip na tašce.

„A hotovo,“ usměje se na mě Alan. Už jen čeká, má všechno sbaleno.

„Uvidíme se zase za deset let,“ povídám žertem.

„To snad ne,“ ozve se Elias. Pokouší se smotat spacák, aby se vešel do obalu. „Budeme přece bydlet na Zemi?“

Nevím, krčím rameny.

„Už jsi byla někdy na Zemi?“ ptá se Alan.

„Ještě ne,“ přiznávám. „I když tatínek pořád říká, že se jednou musíme podívat na Saaremaa. To je ostrov v Estonsku.“

Elias si ke mně přisedne. „Jestli chceš, podíváme se i do Estonska.“

Dívám se mu do očí. Víš, Eli, já tě chci mít už napořád. Jenom tebe.

KONEC

Konec

Zpět Obsah

23.01.2017 22:34


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od jaxx: 19/10 na téma: §Manu : Kdo tam pustil muslimy z ISIS?

Domů
Statistiky

"Benzínka na Japetu" (komentáře)

Téma=§Benz Hlasoval 1, celkem 5 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: dvastavosumnáct = (nejsi robot?)    (7 příspěvků).  

 (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

20.10.2017  id: 1287455

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 299 e-mailu 20.10.2017 00:00 :

Kapitola 17 dodána k "Veverčí příhody". 19.10.2017 1551

Změna v "Veverčí příhody" 19.10.2017 1551-1635

Změna v "Manuscript" 19.10.2017 1715-2146

Změna v "Impérium-2" 19.10.2017 2000   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: Rudolf_Mentzl

 

Info: crui

 Přidat přílepek!?

01.01.2017 v 20:56 id: 1247962

Děkujeme za upřesnění, současná daríjština je skutečně jinde, než klasická perština. Pár slov na vysvětlenou.

Karl se rád poslouchá, vypráví všechno, co si myslí, že s tématem souvisí. Vypráví, jak se dostal ke znalostem staré perštiny a na konci přiznává, že: se s moderní perštinou do styku dostal a pasivní znalost jazyka nemůže popřít. Tu pak využije při nastavování teleportu. Kdyby mluvil korektně, měl by mluvit o daríjštině jako o archaickém nářečí perštiny, možná zmínit i klínové kontra arabské písmo, ale tak dalece jsme to nechtěli rozmazávat.


4. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 Přidat přílepek!?

31.12.2016 v 19:11 id: 1247814

Perština v Afghánistánu? Pokud vím, tak se v něm mluví dvěma oficiálními jazyky. Jeden z nich je darí, což je v podstatě perský dialekt, a ten druhý je paštunština, jež je perštině příbuzná pouze vzdáleně - patří k jiné větvi íránských jazyků. Ale i darí dělí od staré perštiny přes 2000 let vývoje a navíc se všechny současné jazyky píšou arabským písmem, které v době staré perštiny ještě neexistovalo.


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

30.12.2016 v 17:51 id: 1247671

Benzínka na Japetu končí. Po Novém Roce sem přibude další kosmické dílko Mentzlových "Smrt v trial režimu", opět na pokračování.



Komentáře

Začátek